Neznámý

Verš 1: Prvních sedm veršů předkládá pověření apoštola, velké téma Epištoly a apoštolské pozdravy svatým v Římě. Pavel byl nejen služebník Ježíše Krista tak jako mnozí jiní, ale skrze zvláštní povolání byl ustanoven za apoštola. Proto měla jeho služba apoštolský charakter jako toho, jenž byl zvlášť vyslán, aby oznamoval evangelium.

Velkým tématem této Epištoly je Boží dobrá zvěst týkající se Jeho Syna. Je to charakteristikou této Epištoly, že každá pravda je sledována zpět k Bohu a viděna ve spojení s Bohem. Tak máme v této kapitole „Boží evangelium“, „Boží moc“, „Boží spravedlnost“, „Boží hněv“, „Boží pravdu“ a „Boží soud“. Později máme „Boží dobrotivost“, „Boží výroky“, „Boží slávu“, „Boží snášenlivost“ a „Boží lásku“.

To, že Bůh se blíží k provinilému světu s dobrým poselstvím, ukazuje Boží postoj vůči Jeho padlým stvořením. Dokazuje to, že Bůh je láska; že On je Spasitel Bůh, který chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k známosti pravdy.

Verš 2: Dobré poselství, oznamované Pavlem, bylo tedy potvrzeno Svatými Písmy. Bylo zaslíbeno v minulých dnech Božími proroky, a nyní je vyhlašováno Božími služebníky v tomto dni milosti. Když je vyhlašováno, má autoritu Svatých Písem a potvrzuje zaslíbení v nich obsažené. Proto se při kázání evangelia apoštol ustavičně odvolává na Písma (viz Skutky 13,27.47; 17,2.11 atd.).

Verše 3 a 4: Apoštol potom velmi požehnaně předkládá velké téma evangelia. Dobré Boží poselství je „o Jeho Synu“. Není o nás. Dobré poselství nemůže být o padlém člověku jako takovém. Vskutku, dobré poselství je pro lidi; ale je o Božím Synu.

Apoštol potom předkládá krásný výčet čtyř sláv Krista. Je důležité všimnout si pořádku, v němž jsou tyto slávy předloženy – pořádku, který je v naší Authorised version spíše zastřen, když „Ježíš Kristus, náš Pán“ je uveden na druhém místě, zatím co tato slova by měla přijít na konec čtvrtého verše. Předně tedy je Kristus představen jako Syn, což mluví o Jeho božské a věčné Osobnosti, nezměněné ničím, čím se stal. Za druhé je Kristus představen ve Svém vtělení – „zplozený ze semene Davidova ze strany těla“. To nemluví o Jeho vnitřní osobní slávě, ale o tom, čím se stal jako dokonalý Člověk. Byl Synem, dříve než přišel ze semene Davidova. Nestal se Synem skrze vtělení. Za třetí, když se stal tělem, sláva Jeho Osoby je pečlivě střežena skutečností, že v lidství je od všech ostatních odlišen jako Boží Syn v božské moci podle Ducha svatosti skrze vzkříšení. Odkaz na vzkříšení se vztahuje nejen k Jeho vlastnímu vzkříšení, jak by chybně umístěný člen (v angličtině – p. p.) mohl vnuknout. Je to skutečnost vykonávání velké moci vzkříšení, ať v případě Lazara a jiných, nebo v případě Jeho vlastního vzkříšení, která Jej vyznačuje jako božskou Osobu. Lidská moc je viděna ve vynalézání složitých válečných nástrojů k usmrcování lidí, ale všechen um člověka nikdy nebyl schopen vzkřísit nějakého člověka z mrtvých. Jen Bůh může křísit mrtvé. Nadto toto vyhlášení božské moci bylo „podle Ducha svatosti“. Pán Ježíš přišel, aby trpěl na kříži proto, aby vyhověl požadavkům svatosti. Ale jestliže svatost vyžadovala dílo kříže, svatost rovněž vyžadovala, aby sláva Toho, jenž se snížil, aby vykonal to dílo, byla vyhlášena skrze vzkříšení. Za čtvrté je Kristus uznán, že je Ježíš Kristus, náš Pán. Ti, kteří věří Božímu svědectví o Něm, s radostí přicházejí pod Jeho žezlo a uznávají Ho za svého Pána a Mistra.

Verš 5: To tedy byla ta slavná Osoba, kterou Pavel přišel předkládat. Kristus odešel ze světa; ale Pavel je poslán jako apoštol, aby představoval Krista. Přichází „v Jeho jménu“. Aby mohl být vhodným představitelem, obdržel od Krista „milost a apoštolství“. Nepřijal své pověření od člověka nebo skrze nějaký lidský výcvik či ordinaci. Kromě toho jestliže přichází jako představitel Krista „pro jméno jeho“, je to proto, aby přivedl lidi k poddanosti Kristu, aby je přivedl pod Kristovu vládu – aby Ho poslouchali. Jen ti, kdo věří, se poddají, a proto je řečeno, že to je „poslušnost víry“. Toto apoštolství má být vykonáváno „mezi všemi národy“. Už to není věc jednoho přízní obdařeného národa – Židů. Požehnání evangelia je pro všechny.

Verše 6 a 7: Mezi národy měli Římané vedoucí místo, a z tohoto národu tam byli povolaní Ježíše Krista. Takovým v Římě posílá Pavel tuto Epištolu se svými pozdravy. Připomíná jim, že jsou povolaní Ježíše Krista; milovaní Boží; a skutečností svého povolání jsou učiněni svatými.

Verše 8-13: Protože neviděl svaté v Římě, bylo nezbytné, aby v předmluvě promluvil o sobě ve větších podrobnostech, než to ve svých Epištolách obvykle činil. Když plně představil své pověření, jeho myšlenky přecházejí k těm, jimž píše, a vedou ho k tomu, aby mluvil o své bratrské lásce ke všem svatým. Toto a apoštolské postavení mu v jeho zvláštní službě přikazovalo napsat svatým v Římě. Ale bylo také něco ve svatých samých, co vyvolávalo jeho náklonnosti k nim. Zpráva o jejich víře, která se k apoštolovi dostala, povznesla jeho srdce ve chvále k Bohu. Dále nejenom chválí Boha kvůli jejich víře, také se za ně bez přestání modlí k Bohu kvůli jejich potřebě. Jak kdosi řekl: „I ta nejupřímnější víra se nikdy neobešla bez pomoci.“ Avšak ti, za které můžeme děkovat i modlit se za ně, jsou ti, které si přejeme vidět. Tak apoštol říká: „Velice žádám viděti vás.“ Pohnutkou jeho touhy je to, aby jim mohl udělit nějaký duchovní dar za tím účelem, aby byli utvrzeni. To před nás přivádí velký účel Epištoly Římanům – upevnění věřícího v jeho osobních vztazích k Bohu.

Důvodem pro to, že psal, a jeho touhy vidět je, bylo nejen, aby naplnil své apoštolské poslání nebo vykonal apoštolskou autoritu, ale byl to výsledek bratrské lásky, která po nich toužila a počítala s tím, že od nich obdrží potěšení, stejně jako že jim udělí duchovní požehnání.

Apoštol měl již často v úmyslu k nim přijít, ale měl překážky. Nemůžeme vidět Boží milost a moudrost v tom, že dovolil překážku, která vyústila v napsání Epištoly pro požehnání Božího lidu ve všech dobách? Je pro nás dobré, když spatřujeme Boží ruku ve věcech, kterým zbraňuje, stejně jako ve věcech, které dovoluje; a když se poddáváme Jeho zavřeným dveřím i procházíme Jeho otevřenými dveřmi.

Verše 14-16: V následujících verších apoštol mluví o svém dluhu a o připravenosti kázat. Apoštol nejen měl touhu tyto bratry vidět a udělit jim nějaký duchovní dar, ale cítil se jako ten, kdo má splácet dluh. Velmi požehnaně může říci: „Dlužník jsem“ pohanů; „hotov jsem… zvěstovati“ evangelium; a „nestydím se“ za evangelium. „Dlužník jsem“ je řeč toho, jenž, když našel v evangeliu to, co utišilo jeho vlastní potřebu, cítí nyní, že je zavázán mluvit dobré poselství druhým, kteří je potřebují, ať mezi vzdělanými Řeky, nebo mezi nevzdělanými barbary. „Hotov jsem“ je řeč toho, jenž je ve správném mravním stavu, aby mohl kázat. „Nestydím se“ je řeč někoho, kdo si uvědomuje velikost evangelia a má smělost je hlásat.

I když byly tyto věci ve zvláštním smyslu pravdou o apoštolovi, jako poslaném k pohanům, měly by být určitou mírou pravdou i o každém věřícím. Radost z evangelia nás má činit dlužníky k vyhlašování dobrého poselství; správný stav duše by nás učinil hotovými ke kázání; a pocit o velikosti evangelia by nás chránil, abychom se nestyděli mluvit druhým o dobrém poselství.

Verše 16 a 17: Apoštol uzavírá úvod k Epištole předložením krásného stručného obsahu evangelia a ukazuje tak, proč se za evangelium nestydí.

Předně říká, že ono je „mocí Boží ke spasení“. Bůh je jeho zdrojem. Není to člověk, přicházející k Bohu se svými skutky, ale Bůh, blížící se k člověku se spasením. My dovedeme rozumět Boží moci, aby soudil provinilého hříšníka, ale div evangelia je, že zjevuje Boží moc zachránit hříšníka, který si zasluhuje odsouzení.

Za druhé je to Boží moc ke spasení „každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku“. Člověk přichází do požehnání evangelia skrze víru a „mít na něm vírou podíl znamenalo vlastně sdílet je bez přidání k němu čehokoli a ponechat je naprosto Božím spasením“ (J. N. D.).

Za třetí: Důvodem pro to, že to je Boží moc ke spasení každého, kdo věří, je, že „spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně“. Jestliže tu není žádný způsob, jak člověk může být spravedlivě spasen, pak tu pro člověka nemůže být spasení. Je zřejmé, že cokoli Bůh činí, musí být ve spravedlnosti. V evangeliu je Bůh zjeven jako jednající spravedlivě, a proto s mocí spasit. Je pravda, že v evangeliu vidíme zjevení Boží lásky a milosti a milosrdenství. Ale o těchto požehnaných vlastnostech v tomto oddílu apoštol nemluví, ale mluví o Boží spravedlnosti. Toto má být velkým tématem první části Epištoly. Jak jsme viděli, jeho předmětem při psaní Epištoly je utvrdit věřícího.

2. Zkouška a ukázání člověka (Římanům 1,18-3,20)

Z úvodních veršů se učíme, že velkým účelem Epištoly je utvrdit věřící v jejich osobních vztazích k Bohu. Apoštol říká: „… ku potvrzení vašemu.“ Aby dosáhl tohoto cíle, apoštol ukazuje, že evangelium je Boží moc ke spasení, poněvadž v něm je zjevena Boží spravedlnost. Nic tak neupevní věřícího, jako zjištění, že Bůh nejen zachraňuje hříšníky, kteří věří v Ježíše, ale že to činí spravedlivě – to znamená v souhlasu se Svou vlastní svatou přirozeností.

Ale dříve, než apoštol přistoupí k tomu, aby ukázal, jak Bůh může spravedlivě ospravedlnit hříšníka, který věří v Ježíše, je nutné u člověka vyzvednout potřebu této spravedlnosti ukázáním, že člověk nemá žádnou vlastní spravedlnost. Činí tak pomocí prokázání, že člověk se sám zničil a nemůže nic udělat, aby se zachránil ze svého zkaženého stavu. Jestliže však někdo má být zachráněn, musí to zcela záviset na tom, co Bůh činí pro člověka, a nikoli na tom, co člověk dělá pro Boha. Co Bůh činí, to musí být ve spravedlnosti: proto spasení člověka zcela závisí na Bohu, který vůči člověku jedná spravedlivě.

Proto velkým předmětem tohoto důležitého oddílu Epištoly je prokázání, že člověk nemá žádnou spravedlnost pro Boha. Aby to dokázal, apoštol prochází historii člověka a ukazuje, že člověk byl zkoušen za všech možných podmínek s tím výsledkem, že v každé zkoušce naprosto selhal. Když byl dán do postavení odpovědnosti, naprosto zklamal v nesení svých odpovědností. Nejednal správně vůči Bohu ani vůči svému bližnímu. Prokázal se jako bezbožný a nespravedlivý.

Verš 18: 18. verš obsahuje všeobecné prohlášení, které překrývá celý oddíl. Je to obvinění všech lidí, které je následně plně dokázáno podrobnostmi, jež následují ve verších 1,19 až 3,20. Lidé se ukázali být bezbožnými a nespravedlivými. Bezbožnost je opovržení, s jakým lidé jednají se svědectvím, jež Bůh o sobě dal. Nespravedlnost se vztahuje k jejich zlé praxi. Nadto je prokázáno, že lidé drží pravdu v nespravedlnosti. Pohané, moralisté a Židé, všichni měli nějakou míru pravdy, ale oni užili pravdu, kterou měli, ke zlým účelům. Pohané obrátili světlo o stvoření v záminku k modlářství. Židé užili zákon k tomu, aby se sami sebou chlubili. Žel, že stejný princip působí v křesťanstvu. Boží láska je užívána k popírání Boží svatosti. Tak je pravda dnes používána k tomu, aby zdůvodňovala blud.

Proti všemu tomuto zlu, odhalenému zkouškami člověka, je zjeven Boží hněv. Kříž, který ukazuje Boží spravedlnost k záchraně hříšníka, který věří, také ukazuje Boží hněv proti hříchu. Je to Boží hněv zjevený z nebe a je proti vší bezbožnosti a nespravedlnosti. Ve dnech Starého zákona byl Boží hněv zjevován v soudech podle vlády, které zachvacovaly určité jednotlivce nebo národy kvůli určitým hříchům učiněným proti částečnému světlu, které tehdy měli. Nyní to už není omezené vyjádření hněvu podle toho, co člověk je na zemi, ale hněv, zjevený podle svaté přirozenosti Boha v nebi; a je to proti všemu hříchu, kdekoli se hřích nalezne.

Jestliže v evangeliu máme plné projevení Boží spravedlnosti, která může zachránit, máme v něm zároveň zjevení Božího hněvu proti hříchu. Boží spravedlnost v záchraně ani v nejmenším nestaví stranou Boží hněv proti hříchu. Naopak, zjevení Boží moci, která může spravedlivě zachránit největšího hříšníka, se stává příležitostí k plnému vyhlášení Božího hněvu proti všemu hříchu. Na naší straně si můžeme dovolit hledět na plné zjevení Božího hněvu proti hříchu, jestliže víme, že u Boha je spravedlnost k odpuštění hříchů. Hněv ještě není vykonán, neboť Bůh jedná v milosti, ale je zjeven.

Po tomto všeobecném obvinění apoštol přistupuje k tomu, aby jeho pravdivost prokázal odděleným zkoumáním předně historie pohana (1,19-32), za druhé cest moralisty (2,1-16) a za třetí historie Žida (2,17-3,18). Nakonec je tento oddíl Epištoly uzavřen vážným shrnutím lidského stavu, které dokazuje, že celý svět je pod hříchem a je vystaven Božímu soudu (3,19-20).

Když apoštol přechází od všeobecné obžaloby člověka k detailům jeho historie, bere nejprve pohany, kteří byli bez přímého zjevení od Boha. Nicméně nebyli Bohem ponecháni bez svědectví. Jejich odpovědnost byla trojího charakteru:

(1) Měli stvoření, které svědčí o Bohu (1,19-20).

(2) Měli určitou známost o Bohu (1,21-31).

(3) Měli svědomí, které jim říkalo, že nejednají podle své známosti o Bohu (1,32).

Verše 19-20: Svědectví stvoření. „Neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a božství, tak aby oni byli bez výmluvy.“ Když máme plné světlo zjevení, které zastiňuje každé ostatní svědectví, jsme v nebezpečí, že zapomeneme, jak velké svědectví o Bohu je ve stvoření. Lidé, žel, ukazují svou bezbožnost tím, že projevují své opovržení vůči každému svědectví o Bohu. Evolucionista se snaží vysvětlit stvoření tím, co považuje za přírodní zákony, a tak by chtěl ze stvoření vyloučit všechno svědectví o Bohu. Modernista by nás chtěl oloupit o všechnu Boží známost tím, že nás ponechá bez zjevení od Boha.

Přes všechnu nevěrnost lidského srdce, ať se prozrazuje v evoluci nebo v modernismu, stvoření zůstává a žalmista prohlašuje: „Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje.“ I když stvoření ve všech svých částech vyhlašuje věčnou moc a božství Boha, není málo významné, že inspirovaný pisatel 19. Žalmu mluví o částech stvoření, jichž člověk nemá moc se dotknout nebo je zkazit. Mluví o neustálém střídání dne a noci a o ustavičném vycházení a zapadání slunce. V Božím úsudku je toto svědectví o Jeho moci a božství tak přesvědčivé, že ponechává lidi bez omluvy.

Není tu myšlenka, že by stvoření svědčilo o evangeliu nebo že zjevilo Boha podle Jeho přirozenosti; ale svědčilo o Stvořiteli, a člověk, místo aby se skrze toto svědectví obrátil ke Stvořiteli, se od Stvořitele odvrátil. Lidé tehdy jasně ukázali, jako to ukazuje nevěřící vědec nyní, že Boha nechtějí. A je jasné, že jestliže člověk nechce Boha, nebude chtít Boží evangelium. Zavržení svědectví stvoření ponechává člověka bez omluvy, i když neslyšel evangelium.

Verše 21-23: Světlo známosti o Bohu. Vedle svědectví stvoření měli lidé od začátku historie určitou známost o Bohu. Na to se apoštol odvolává, když říká: „(Po)znavše Boha….“ Svět před potopou začal se známostí Boha, a tomu světu Enoch prorokoval a Noe kázal, takže nebyl od Boha ponechán bez svědectví. Když však apoštol mluví o modlářství, je pravděpodobné, že má na zřeteli hlavně tento přítomný svět, který vzešel od Noeho a jeho rodiny. První čin tohoto přítomného světa byl postavit Hospodinu oltář, což jasně ukazovalo, že tento přítomný svět začal nějakou známostí o Bohu. Právě se vážným soudem potopy naučili, že Bůh není lhostejný k cestám člověka a nechce nechat neomezeně jít dále násilí a zkaženost. Tak věděli, že mají co činit s Bohem, jemuž je člověk odpovědný.

Tato známost Boha měla vést lidi k tomu, aby oslavovali Boha za všechnu Jeho moc a moudrost ve stvoření a aby Mu děkovali za všechna Jeho bohatá opatření pro blaho člověka. Ale padlý člověk, ať tehdy nebo dnes, se bojí Boha a nenávidí Ho. Lidé byli skutečně přinuceni připustit existenci nějaké velké První Příčiny, neboť vědí, že všechny jejich propracované teorie nikdy nevysvětlí prvotní původ stvoření. Ale ve své nezdravé touze zapomenout na Boha se snaží, jak kdosi řekl, skrýt Boha za Jeho díla, místo aby v nich Boha objevili.

Protože ani neoslavovali Boha v Jeho skutcích, ani Bohu neděkovali za Jeho časná milosrdenství, ztratili známost o Bohu, kterou vlastnili. Protože odmítli svědectví stvoření, uchýlili se, tak jak to dělají lidé dnes, ke svým vlastním představám. Tak bylo jejich bláznivé srdce zatemněno, to jest, ztratili známost Boha. Mravní tma je v Písmu vždy nevědomost o Bohu, tak jako světlo je známost Boha. Čím pošetilejšími se stávali, tím více prohlašovali, že jsou moudří: a čím více prohlašovali, že jsou moudří, tím většími blázny se stávali.

Ale člověk si sám nestačí. Musí mít někoho, o koho by se opíral, někoho, k němuž může vzhlížet ve své bídě a slabosti. A tak když zavrhl pravého Boha a stal se bláznem, začíná vytvářet falešné bohy podle svých sklonů. Poněvadž se sklony lidí liší, tak lidé vynalezli množství bohů, aby vyhověli svým různým sklonům. Nejprve si představovali Boha jako podobného porušitelným lidem; potom klesli ve svých představách o Bohu níže a vymyslili si Boha podobného ptákům nebo čtvernohým zvířatům, až dosáhli největší hloubky degradace, když si představovali Boha jako plazy – hady. Takto klanění se hadu prokázalo, jak úplně člověk odpadl od Boha k ďáblu.

Verše 24-27: Hrozný výsledek nám je ukázán ve verších, které následují. Člověk se vzdal Boha, a nyní máme třikrát opakovaný výrok: „Bůh vydal je.“ V Boží vládě je lidem dovoleno, aby sklízeli, co rozsévají. Jejich žádosti je odvrátily pryč od pravého Boha, a nyní falešní bohové, které si udělali podle svých chutí, schvalovali a povzbuzovali jejich žádosti. Bůh je vydal jejich žádostem, a oni okamžitě přistoupili ke zneuctění svých těl, tak jako už zneuctili Boha.

Když změnili Boží pravdu za lež a místo Stvořitele si postavili za předmět klanění stvoření, je jim dovoleno, aby upadli pod stvoření, kterým se klaněli. Člověk klesl pod zvířata. Pravdivě bylo řečeno, že zvíře není mravní stvoření, ale člověk, degradovaný na úroveň zvířete, se stává nemravným: jeho náklonnosti se stávají zkaženými a převrácenými od svého přirozeného běhu v takový, který je opačný k přirozenosti.

Verše 28-31: Stav, popsaný ve verších, které následují, představuje hrozný obraz ohavností pohanského světa. Stav popsaný tímto katalogem zločinů je sledován zpět k jednomu kořenu. Když lidé měli nějakou známost Boha, „nevážili si známosti Boha“. Lidé se dobrovolně vzdali světla, které jim Bůh o sobě dal, s tím výsledkem, že člověk je vydán neřestnému smýšlení, jsa ponechán svým zkaženým myšlenkám. Hrozný účinek hříchu je, že nechává lidi s poskvrněným tělem (verš 24), degradovanými náklonnostmi (verš 26) a deformovaným smýšlením (verš 28). Člověk je padlý, pokud jde o tělo, duši i ducha.

Písmo také dost jasně ukazuje, že stav poslední etapy křesťanstva bude takový, že může být popsán jen výrazy téměř podobnými tomuto seznamu neřestí. Ve 2. Timoteovi 3,1-5 apoštol ukazuje, že stav křesťanstva poklesne na úroveň pohanství; a stejný kořen přinese stejné ovoce, neboť ve 2. Timoteovi 4,4, když apoštol mluví o vyznávajících křesťanech v těchto posledních nesnadných dnech, říká: „Odvrátí uši od pravdy a k básněm (bajkám) obrátí.“

V časných dnech historie světa měli lidé určitou míru známosti o Bohu, která je ponechala bez omluvy. Dobrovolně se vzdali této známosti Boha. „Nevážili si známosti Boha“ a klesli pod zvířata.

V těchto dnech máme plnou známost o Bohu, jenž kdysi přebýval v husté temnotě, ale nyní přišel na světlo. V Osobě Syna byl Bůh plně zjeven. Opět shledáváme, že lidé odvracejí své uši od pravdy a obracejí je k bajkám. Lidé v křesťanstvu, podobně jako lidé za staré doby, neuznávají za dobré mít známost o Bohu. Ale je zde ten vážný rozdíl, že lidé v dřívějších dnech se odvrátili od částečné známosti o Bohu, zatím co lidé dnešní doby se odvracejí od plné známosti Boha v křesťanství. Výsledek bude tím hroznější. Naší jedinou bezpečností je snažit se zachovat známost Boha podle světla, ve kterém se zjevil v Kristu.

Verš 32: Svědectví svědomí. Nakonec se učíme, že člověk měl v sobě od začátku svědectví svědomí. Ví, že hříchy, které miluje a dělá, jsou zlé a přivolávají potrestání. Odmítá svědectví stvoření; nepovažuje za dobré zachovávat známost o Bohu; a tak také nedbá na hlas svědomí.

Tak se pohanský svět ukázal být zkaženým světem, bez jakékoli omluvy za své zlo a bez spravedlnosti pro Boha.

Verš 1: Apoštol ukázal živý obraz hrozné degradace pohanství. Avšak přes svoji hroznou zkaženost si člověk zachovává schopnost posuzovat a odsuzovat zlo ve svých bližních. Tato schopnost sama je důkazem toho, že jsme padlá stvoření. Neboť známost dobrého a zlého byla získána jen pádem do hříchu. Uprostřed pohanstva vyvstala třída lidí, nazývaná filozofové, která pěstováním svých intelektuálních sil rozvinula tuto schopnost posuzovat zlo na velmi vysoký stupeň.

V první části druhé kapitoly (verše 1-16) apoštol ukazuje tyto filozofické moralisty, kdekoli mohou být nalezeni, ať mezi pohany, Židy nebo křesťany. Už ukázal, že svědectví stvoření ponechává lidi bez omluvy. Nyní ukáže, že schopnost odsuzovat zlo také ponechává lidi bez omluvy z toho jednoduchého důvodu, že schopnost soudit zlo nedává sílu odolávat zlu. A tak když lidé odsuzují zlé, páchají právě to zlo, které odsuzují.

Proto vyvstává otázka: Umožní člověku skutečnost, že má schopnost odsuzovat zlo, uniknout Božímu spravedlivému soudu, jestliže se člověk dopouští toho zlého, které odsuzuje? Na tuto otázku může být jen jedna odpověď: Takový neunikne Božímu soudu.

To vede apoštola k tomu, aby ukázal čtyři hluboce důležité Boží zásady vzhledem k Jeho soudu nad zlem a nad činiteli zlého. Každá z těchto zásad naprosto odsuzuje moralistu a ponechává ho vystaveného Božímu soudu.

Verše 2 a 3: Prvním velkým principem Božího soudu zlého je, „že soud Boží jest podle pravdy“. Standard, kterým Bůh měří zlo, není standard filozofie, ale „pravdy“, jak byl Bůh učiněn známým v křesťanství. Vše, co Bůh je, bylo ukázáno v Kristu. „Milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.“ Když nyní byla zjevena plná pravda o tom, co Bůh je ve Své svaté přirozenosti, stává se standardem, kterým Bůh soudí všechno zlo. Lidé měří zlo standardy, které si vytvoří. Filozofové měří zlo svými filozofickými systémy; mohamedáni koránem a ostatní falešné systémy svými svatými knihami. Boží soud zlého je podle pravdy o všem, co On je ve Své vlastní svaté přirozenosti, jak byl zjeven v Kristu.

Verš 2 předkládá Boží mravní soud vzhledem k zlému. Verš 3 a následující verše hledí kupředu k vykonání soudu v den soudu. Jestliže Bůh koná soud podle pravdy Své svaté přirozenosti, je naprosto jisté, že ti, kteří dělají to, co odsuzují u druhých, neuniknou vykonání Božího soudu, pokud nebudou činit pokání.

Verše 4 a 5: To vede k vyhlášení druhého velkého Božího principu vzhledem k soudu, totiž, že Bůh bez výjimky dává prostor pro pokání, dříve než vykoná soud. Vykonání Božího soudu zcela jistě přijde, ačkoli může být v Boží dobrotivosti dlouho odloženo. Bůh ve Své dobrotivosti snáší a dlouho trpí zlo. Tak tomu bylo ve dnech Noeho, kdy Bůh prodléval sto a dvacet let, než vykonal soud potopou. Tak tomu bylo v historii Izraele, jehož zlé cesty Bůh snášel dlouho předtím, než zkazil Jeruzalém a rozptýlil národ. Tak tomu je dnes, kdy Bůh v milosti prodlévá tomuto k soudu určenému světu. Jak tedy člověk jedná s touto Boží dlouhou snášenlivostí? Žel, člověk opovrhuje bohatstvími Jeho dobrotivosti. Kvůli této „snášenlivosti“ lidé myslí, že Bůh nebude nikdy soudit; kvůli Jeho „dlouhočekání“ si lidé myslí, že Bůh je lhostejný ke zlému. Tak lidé opovrhují Boží dobrotivostí a nevidí, že důvodem, proč Bůh „snáší“ a „dlouho čeká“, je, že dává lidem prostor pro pokání. Boží dobrotivost tak zjevuje tvrdost a nekajícnost lidského srdce. Bůh jedná v dobrotivosti a lidé opovrhují „bohatstvím dobrotivosti jeho“. Bůh dává prostor k pokání, a lidé jsou nekající. Zavrhují jedni druhé pro konání zlých věcí, ale odmítají činit pokání ze svého vlastního zla. Skutečnost, že Bůh dává prostor pro pokání, ukazuje, že pokání je pro každého člověka nutností, aby jeho vztah k Bohu byl správný a aby unikl Božímu soudu.

Pavel shrnuje evangelium, když říká, že kázal „o pokání k Bohu a o víře v Pána našeho Ježíše Krista“ (Sk 20,21). Pokání je vyznání vůči Bohu našeho ztraceného a zkaženého stavu. Víra je přijetí dobré zprávy týkající se Krista. Kdosi řekl: „Pokání a víra jsou nerozlučné tam, kde je skutečnost;… jako není pravé pokání bez víry, tak není víra Božího vyvoleného bez pokání.“ Pokání je více než zármutek kvůli tomu, že jsem konal špatně, nebo hanba, kterou může pociťovat pouhé přirozené svědomí. Pokání je změna mysli vzhledem k sobě samému, vyvolaná poznáním Boží milosti. Je to uvědomění si a vyznání mého pravého stavu před Bohem. Pokání k Bohu je přijetí toho, co Bůh o mně říká. Víra v našeho Pána Ježíše Krista je přijetí toho, co Bůh říká o Kristu. Petr činil pokání, když v přítomnosti Pána řekl: „Jsem člověk hříšný.“ Publikán činil pokání, když řekl: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Marnotratný syn činil pokání, když v přítomnosti otce řekl: „Zhřešil jsem proti nebi a před tebou.“ Lotr činil pokání, když řekl: „My zajisté spravedlivě, neboť hodnou pomstu za skutky své bereme.“ Mohou být různé míry pokání, tak jako jsou různé míry víry. U někoho může být pokání hlubší a víra jasnější a prostší než u druhých. Ale kdekoli je Boží dílo v duši, tam najdeme tyto dvě věci.

Ani se nemáme na pokání a na víru dívat jako na věci, které se učiní jednou provždy. Pokání se prohlubuje, čím více máme co činit s Bohem, a víra ustavičně vychází směrem k našemu Pánu Ježíši Kristu. Pravdivě bylo řečeno o pokání, že „v jednom smyslu se bude prohlubovat po celý náš život, tak jak roste poznání Boha“. A o víře tentýž Boží služebník řekl: „Ačkoli víra v Kristovo dílo je nutná, abychom měli pokoj, přece Jeho Osoba stále zůstává jako předmět srdce – Kristus, který nás miloval, který je nyní oslavený po Boží pravici, když předtím nesl naše hříchy a pro nás podstoupil smrt a zlořečení, ale který je nyní vždycky živý pro nás.“ (J. N. Darby)

Tím, že člověk odmítá činit pokání, hromadí si hněv ke dni hněvu. Nejenom že svým zlem přivolává hněv, ale také proto, že opovrhuje dobrotivostí Boha, která vychází vstříc tomu zlému. Všechno to se nečinícímu pokání stane zjevné v den hněvu. V Boží dobrotivosti může být ten den dlouho odkládán, přesto zcela jistě přijde – skutečný den, kdy Boží soud – ne lidský, bude zjeven a vykonán.

Verše 6-10: Třetím velkým principem Božího soudu je, že v soudu Bůh „odplatí jednomu každému podle skutků jeho“. Není zde řečeno, kdy to Bůh udělá vzhledem k těm, kteří „činí dobré“; ale vzhledem k těm, kteří činí zlé, je jasně prohlášeno, že to bude „v den hněvu“. Apoštol také neříká, že Bůh bude soudit každého člověka, neboť jen činitelé zlého přijdou na soud „v den hněvu“. Ale Bůh „odplatí“ každému člověku podle jeho skutků.

Na jedné straně tu jsou takoví, kteří trvajíce v dobrém skutku, hledají slávu a čest a neporušitelnost. Takovým Bůh odplatí věčným životem. Na druhé straně tu jsou takoví, kteří jsou svárliví a odmítají pravdu křesťanství, ale poslouchají nepravost a jejich skutky jsou zlé. Takoví přijdou pod Boží prchlivost a hněv, a nejenom to, budou také trpět „trápení a úzkost“. „Prchlivost a hněv“ popisují Boží postoj vůči činitelům zlého; „trápení a úzkost“ popisují jejich podíl. V protikladu k nim bude podílem těch, kdo konají dobré, „sláva a čest a pokoj“, zrovna jako Boží postoj vůči takovým se ukáže ve sféře „věčného života“.

V těchto verších není předmětem to, jak člověk vstoupí na stezku „činění dobrého“ nebo skrze kterou moc pokračuje v této stezce, ale že to, čeho si Bůh všímá, je skutečnost chození, nikoli pouze vyznání nebo výsady, jako se jimi Žid nebo osvícený filozof snad chlubili. Můžeme si také všimnout, že vzhledem k těm, kteří činí dobré věci, Bůh neříká: „těm, kteří poslouchají pravdu“, protože by mohla vzniknout myšlenka, že se opomíjí chození. Pak také vzhledem k činitelům zlého Bůh neříká prostě: „těm, kteří poslouchají nepravost“, poněvadž to by opomíjelo pravdu. Musíme mít na paměti, že Bůh nejenom bude jednat s lidmi v soudu pro jejich zlé skutky, ale také pro způsob, jakým opovrhli pravdou.

Dále by mělo být poznamenáno, že při vykonávání soudu nebo udílení požehnání Bůh udržuje vedoucí místo, které dal Židům mezi národy, a proto ať v soudu nebo v požehnání, je to „Židu předně, i Řeku“.

Verš 11: To vede ke čtvrtému velkému principu Božího soudu, že v soudu „není přijímání osob u Boha“. Když Bůh udržuje místo, které dal Židu, pak přece Bůh nehledí na osoby, a proto Žid neunikne proto, že je privilegovaný Žid, ani se pohan nebude moci hájit, že on je jen ubohý, nevědomý pohan.

Verš 12: Skutečnost, že neměl zákon, nebude omluvou pro pohana, který hřešil bez něho. A skutečnost, že měl zákon, nebude ochranou pro Žida, jenž hřešil pod ním. Ti, kteří hřešili bez něho, zahynou bez něho. Ti, kteří hřešili pod ním, budou souzeni skrze něj. To ukazuje na důležitou zásadu, že když Bůh bude odplácet každému člověku za jeho skutky, bude brát v úvahu míru světla, kterou člověk měl. Už jsme viděli, že když jde o otázku hříchu, Bůh měří podle světla toho, čím On je; ale když jde o odměření odplaty hříšníku, Bůh bere v úvahu výsady, které snad měl pod zákonem nebo jinak. To se stane zjevným v den, kdy Bůh bude soudit tajné věci lidí.

Verše 13-15: Verše 13-15 tvoří vsuvku, když ukazují: předně, že bude zbytečné, aby se židovští moralisté hájili tím, že slyšeli zákon. Otázka je, zda jsou činiteli zákona. Neospravedlní „slyšení“, nýbrž „činění“. A nikdo nedodržel zákon. Za druhé: Bude zbytečné, aby se pohanští moralisté hájili tím, že nemají zákon, neboť ve skutečnosti pohan nepotřebuje zákon, aby mu říkal, že nemá vraždit, krást ani falešně svědčit. Jeho vlastní přirozenost mu říká, že tyto věci jsou špatné, a proto je zákonem sám sobě. Skutečnost, že víme, že tyto věci jsou špatné, jasně ukazuje, že „skutky“, které zákon vyžaduje, jsou napsány v našich srdcích. Toto je známost dobrého a zlého získaná při pádu (do hříchu) a mají ji všichni lidé. Tato známost se může lišit, ale všichni lidé mají nějakou míru světla ohledně dobrého a zlého.

Dále nejenže všichni lidé mají nějakou míru světla, ale mají také svědomí, které vydává svědectví podle té míry světla, kterou mají. Svědomí není světlo, a proto není vůdcem. Kompas nepovede loď; pouze kormidlo ji povede pod vedením kormidelníka. Ale kompas bude kormidelníkovi přímo říkat, že je mimo kurs. Tak svědomí bude svědčit přímo v případě, že přestaneme chodit podle světla, které máme. Potom myšlení jedná buď nasloucháním, nebo uhašováním svědomí – obžalováváním nebo omlouváním.

Tak jsme pro sebe objevili čtyři velké principy Božích cest v soudu. Bůh mravně soudí lidské zlo standardem pravdy; Bůh před vykonáním soudu dává prostor pro pokání; ve vykonávání soudu Bůh každému člověku odplatí podle jeho skutků; a nakonec Bůh nebude v soudu dbát na osoby.

Ti, kdo opovrhují Boží dobrotivostí a odmítají činit pokání, nakonec shledají, že budou souzeni podle těchto principů v den, který Bůh stanovil pro soud – soud, který bude proveden skrze Ježíše Krista, jenž byl ustanoven Soudcem tajných věcí lidí. Toto bylo zjeveno jako temné pozadí evangelia. V evangeliu je člověku představena Boží milost. Jestliže lidé odmítnou Boží milost, jsou varováni, že se budou muset setkat s Božím soudem vykonávaným právě Tím – Ježíšem Kristem, skrze kterého je nabízena milost.

Počínaje 17. veršem 2. kapitoly se apoštol zabývá případem Žida – nebo náboženského člověka. Prokázal, že pohan a filozof jsou bez spravedlnosti a před Bohem pod soudem; ale co Žid se všemi jeho náboženskými výhodami? Je i ten pod soudem a potřebuje Spasitele?

Aby odpověděl na tyto otázky, apoštol podává podrobný popis náboženského člověka a jeho předností (verše 17-20). Potom ukáže, jak zcela Žid zklamal při plnění své odpovědnosti, která z takových předností plyne (verše 21-29).

Verše 17-20: Aby ukázal odpovědnosti náboženského Žida, apoštol popisuje výhody, které Židu náležejí a jimiž se chlubí. Žid zakládá své postavení na skutečnosti, že je privilegovaný Žid a že je oddělený od pohanů. Dále odpočívá na skutečnosti, že má Bohem daný zákon. Potom se chlubí, že má známost pravého Boha. Nadto se chlubí tím, že zná Boží vůli a je schopen schvalovat věci, které jsou výtečné, jsa poučen ze zákona. Poněvadž je Žid a má zákon, domnívá se, že je vůdcem slepého, aby dal světlo těm, kdo jsou ve tmě, že vyučuje nemoudrého a učí nevědomého. Nadto má formu známosti a pravdy ztělesněnou v zákoně. Ohledně světla, které má, není závislý na pouhé tradici předávané od úst k ústům.

Stačí jen, když si přečteme tyto verše, abychom viděli, jak přesně popisují náboženského člověka, ať Žida, nebo vyznávajícího křesťana. Změň jméno Žid na křesťan a zákon na Bibli, a máme tu přesný popis křesťanského vyznání. Vyznávající křesťan se chlubí tím, že je křesťan a ne pohan, že má Bibli a známost pravého Boha; že je Biblí poučen o tom, co je správné, a proto je schopen vysílat misionáře, aby poučovali pohany.

Zabezpečí však některé nebo všechny z těchto nepochybných výhod spasení jeho duše, anebo mu před Bohem dají postavení ve spravedlnosti? Prospěje to nějak před Bohem, že člověk se jmenuje křesťan a vlastní Bibli, a proto je schopen schvalovat, co je správné?

Verše 21-23: Aby odpověděl na tyto otázky, apoštol v následujících verších testuje nároky náboženského člověka, když mu klade několik zkoumajících otázek.

(1) Obraceje se k náboženskému člověku, apoštol se jakoby ptá: A co ty sám? Ty se chlubíš, že učíš druhé. Učíš sám sebe?

(2) Co tvůj praktický život? Kážeš druhým, že nemají krást. Kradeš?

(3) A co svět? Vyznáváš, že schvaluješ věci, které jsou výtečnější. Vytváříš nesvatá spojení se světem? Dopouštíš se cizoložství?

(4) Jak ohledně pohanů? Vyznáváš, že si ošklivíš modly. Dopouštíš se svatokrádeže?

(5) A jak zákon a Bible? Chlubíš se zákonem. Posloucháš ho?

(6) A co Bůh? Chlubíš se známostí Boha. Ctíš Boha?

Tyto zkoumající otázky zcela ukazují náboženského člověka. Jeho praktický život popírá jeho vyznání. Skutečně má formu pobožnosti, ale bez síly. Jeho vyznání je daleko nad pohany, ale jeho praxe není lepší.

Verš 24: Výsledek je shrnut ve velmi vážném konstatování. Boží jméno je skrze náboženského člověka mezi pohany v porouhání. Apoštol mluví o Židu. Ale to, co říká, je stejně tak pravdivé o vyznávajícím křesťanovi. Rouhání nevěřících jsou většinou vyvolávána zkažeností a degradovanou praxí života vyznávajícího křesťanstva. Lidé by se ve skutečnosti nestávali křesťany prostě proto, že u křesťanů by praxe byla v souladu s vyznáním; ale kdyby křesťané byli ve svém praktickém životě pravdiví ke svému vyznání, lidé by neměli příčinu, aby se rouhali Bohu.

Verše 25-29: Apoštol ukázal, že praxe náboženského člověka je daleko pod jeho vyznáním. Ve verších, které následují, ukazuje důvod tohoto selhání. Kořen selhání leží ve vyznávání vnějších výsad bez vnitřního díla milosti v srdci. Vnější místo výsady, jejímž znamením je obřízka, je skutečně ziskem, je-li zákon dodržován. Vnější místo mezi Božím lidem má své výhody. Ale jestliže praxe není v souladu s tím místem, nemá duchovní cenu. Jestliže pohan bez postavení dodržuje spravedlnost zákona, získá požehnání privilegované třídy, ačkoli nemá její postavení. Proto to, co je vnitřní, má mnohem větší důležitost než to, co je vnější. Pravý Žid je ten, v němž je vnitřní dílo srdce a který slouží Bohu v duchu a ne v liteře, jenž žije před Bohem a ne pouze před lidmi.

Apoštol takto dokázal, že náboženský vyznavač, stejně jako pohan a moralista, je bez spravedlnosti a že je před Bohem pod soudem. Avšak argumenty, které užil ve vztahu k náboženskému člověku, mohou dát vzniknout třem otázkám, kterých se chápe a odpovídá na ně v prvních osmi verších 3. kapitoly.

Verše 3,1 a 2: Předně může být položena otázka: Ve vnějším postavení není tedy žádná výhoda? Tato otázka vychází ze skutečnosti, že apoštol právě ukázal, že postavení náboženského člověka se všemi jeho výhodami, není-li doprovázeno vnitřním dílem v srdci, nevede k tomu, aby stál před Bohem. Tak vzniká otázka: Jakou výhodou je vnější náboženská výsada, které se těšil Žid? Nebo: Jaký užitek je z obřízky – obřadu, který uváděl do tohoto vnějšího postavení?

Apoštol ve své odpovědi rozhodně potvrzuje, že ve vnějším postavení jsou výhody. Říká, že tam je užitek „mnohý všelijak“. Hlavní výhodou je, že Žid měl Boží výroky. Mít Písma bylo tehdy, tak jako tomu je i nyní, velkým ziskem. I když někteří nepřijmou evangelium, je nesmírnou výhodou být v zemi, kde světlo Božího slova je přiváděno, aby mělo vliv na lidi, i když se dotýká pouze jejich vnějšího života.

Verše 3,3 a 4: Apoštolova odpověď na první otázku vyvolává druhou otázku. Prohlásil, že je rozhodně výhodou mít Boží výroky. Ale co když někteří nevěří? Učiní jejich nevěra Boží slovo nějak méně účinným pro ty, kdo „mají víru Boží“? Anebo se nevěra člověka dotkne pravdy toho, co Bůh řekl?

V odpověď na tuto otázku apoštol říká: „Ta myšlenka buď daleko.“ Pak cituje 51. Žalm, aby ukázal, že ať lidé věří nebo dělají cokoli, Bůh bude ospravedlněn ve všem, co řekl. V tomto kajícném Žalmu David přiznává, že v soudu, který ho potkal kvůli jeho velkému hříchu, Bůh dokázal, že všechno co řekl ohledně soudu, který přijde na hříšníka, je pravdivé. Bůh ospravedlnil Svá vlastní slova ve Svém jednání s Davidem.

To je vážné varování pro všechny, pro věřící stejně jako pro nevěřící. Jestliže se nechceme v Boží přítomnosti naučit, že co Bůh říká, pokud jde o zlo našich srdcí a účinku hřešení, je pravdivé, budeme se tomu muset naučit tím, že přijdeme pod soud v Boží vládě, nebo pod věčné odsouzení v případě nevěřících.

Tyto kapitoly před nás staví vážnou pravdu týkající se nás samých. Jsme-li věřící, je pro nás dobré, abychom dovolili Slovu, aby nás zkoumalo osobně, a tak abychom se naučili, že to, co Bůh o nás říká, je pravdivé, abychom se nemuseli té pravdě učit skrze nějaký hrozný pád – jako v Davidově případu. Tím či oním způsobem se musíme naučit, že to, co Bůh říká o tělu, je pravdivé, a vše, co člověk říká opačného, je lež, ať ten člověk je kdokoli. Ať je jakkoli velikým géniem nebo filozofem, nechť je lhářem, jestliže odporuje tomu, co Bůh řekl ohledně hříchu a těla.

Verše 3,5-8: Viděli jsme, že Davidova nepravost se stala příležitostí k ukázání, že Bůh je spravedlivý ve všem, co řekl. Tímto způsobem naše nespravedlnost doporučuje Boží spravedlnost. To v přirozené mysli dává vzniknout třetí otázce: Jak může Bůh soudit za konání něčeho, co i když je špatné, vede k Boží slávě?

Když apoštol toto říká, starostlivě připojuje, že jen vyslovuje myšlenky člověka. On sám ví, že ten argument je chybný, neboť ihned odpovídá: „Ta myšlenka buď daleko.“ Takový argument, kdyby byl pravdivý, by naprosto znemožnil, aby Bůh soudil svět.

Člověk řekne: Jestliže Boží pravda je víc zjevena, když ji popírám, pak mé popření se stalo příležitostí k přinesení slávy Bohu. Proč jsem v tom případě souzen jako hříšník, místo abych byl chválen za činění zla, aby přišlo dobré? To zřejmě bylo to, o čem člověk pomlouvačně říkal, že je výsledkem křesťanského učení, že kde se rozhojnil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost.

Pavel má pro ty, kdo tímto způsobem argumentují, krátkou odpověď. Prostě říká, že jejich odsouzení je spravedlivé. Tak se stává jasným, že skutečnost, že hřích člověka se obrací k Boží slávě, nezbaví člověka jeho odpovědnosti, ani ho nezachrání před Božím soudem.

Apoštol dokázal, že pohané, moralisté a náboženští lidé jsou před Bohem bez jakékoli spravedlnosti. Nyní shrnuje tento oddíl Epištoly, který dokazuje naprostou zkaženost člověka, tím, že cituje Písma, která jasně ukazují, že celý svět je před Bohem provinilý.

Verše 9-12: Právě dokázal, že místo vnější výsady je pro náboženského člověka jasnou výhodou. Máme tomu tedy rozumět tak, že Žid je mravně lepší než pohan? Apoštol se ptá: Jsme my Židé lepší než pohané? V odpovědi apoštol ihned prohlašuje, že už dokázal, že i Židé i pohané jsou „všichni pod hříchem“. Pak přistupuje k tomu, aby naprostou zkaženost všech lidí ukázal citováním sedmi oddílů ze Starého zákona, které podávají vážný popis člověka podle těla. Tato Písma se vztahují na Židy i na pohany a dokazují, že všichni jsou pod hříchem a že Žid není nijak lepší než pohan.

První citace je ze 14. Žalmu. V tomto Žalmu je citace spojena s výrokem, že „Hospodin s nebe popatřil na syny lidské, aby viděl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha“. Konstatování, která následují, podávají výsledek Božího zkoumavého pohledu. Předložená pravda proto není popisem toho, jak se jevíme jeden před druhým, ale jak se jevíme před Bohem jako padlé děti Adama – jako v těle. V citacích z tohoto Žalmu nás Bůh zbavuje všeho, čím bychom se mohli chlubit jako přirození lidé – věcí, jimiž bychom se přirozeně snažili před Bohem ospravedlnit.

Nejprve nás Bůh zbavuje naší samospravedlnosti. Je psáno: „Není spravedlivého, ani jednoho.“ Je pro nás těžké uvěřit, že všechny naše spravedlnosti jsou jako špinavé hadry a že v Božích očích není ani jednoho spravedlivého. My bychom mohli namítat, že takoví tu jistě jsou, ale je jich jen málo; ale Bůh říká: „Ani jeden.“ To neznamená, že mezi lidmi nejsou čestní lidé; ale že ani jeden z nás nedal Bohu Jeho práva. Správné by pouze bylo, abychom milovali Boha vším svým srdcem, vší svou duší a vší svou myslí. Ale nikdo to neučinil, a proto nikdo není před Bohem spravedlivý.

Za druhé: „Není rozumného.“ Inteligence člověka je velmi velká, ale se vší svou známostí nerozumí Bohu. Je smutnou skutečností, že nejinteligentnější lidé mají všeobecně nejmenší známost o Bohu. Byla to intelektuální knížata tohoto světa, která ukřižovala Pána slávy (1. Kor. 2,8). Pravdou je, že ani přirozená moudrost, ani rozum nám nikdy nedají pravou známost o Bohu, ani o našem vlastním srdci.

Za třetí: „Není, kdo by hledal Boha.“ Náboženství přirozeného člověka působí dojmem, jako kdyby hledal Boha. Nicméně náboženství skutků, neplodné morálky a zachovávání rituálních obřadů, které je tak daleko od hledání Boha, je ve skutečnosti snahou utišit svědomí a udržovat si od Boha odstup. Padlý člověk může být intenzívně nábožný, ale ve skutečnosti Boha nehledá.

Za čtvrté: „Všichni se uchýlili /z cesty/.“ To popisuje svévoli těla, které s rozmyslem opouští Boží cestu a volí svou vlastní cestu. Není to prostě tak, že jsme mimo cestu, ale přirozený člověk se s rozmyslem obrací k Bohu zády a dává se cestou dle vlastního výběru. Marnotratný syn ze své vůle opustil dům otce a šel vlastní cestou.

Za páté: „Spolu neužiteční učiněni jsou.“ Nejenže tělo vybírá svou vlastní cestu, ale lidé táhnou jeden druhého dolů. Snaží se v sociálním okruhu zapomenout na Boha. Svévole marnotratného syna ho vedla k tomu, aby si zvolil svou vlastní cestu, a tak odcestoval do daleké krajiny – a když tam přišel – ponořil se do sociálního okruhu a snažil se zapomenout na svého otce ve společnosti zástupu činitelů zlého.

Za šesté: „Není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ Lidé mohou konat velmi mnoho lidumilných skutků pro dobro svých bližních; ale pohnutkou je vlastní já nebo člověk, nikoli Bůh. Jestliže není dobrá pohnutka, nic neučiní skutek dobrým v Božích očích.

Tak Boží slovo bere tělu každé přikrytí, kterým se člověk snaží svůj pravý stav skrýt před sebou, před svými bližními a před Bohem. Samospravedlnost, intelektuální snahy, náboženské tělo, vůle těla, sociální snahy a dobročinnost jsou jen přikrytím z fíkových listů, kterým se lidé snaží skrýt svou nahotu a předstírají před druhými, že jsou něčím, čím nejsou.

Když jsou tyto fíkové listy odstraněny, padlý člověk stojí ukázán ve svém pravém charakteru tak, jak ho vidí Bůh. V citátech z Písma, které následují, jsou použita slova hrdlo, jazyk, rty, ústa a nohy, aby byly ukázány různé zlé vlastnosti těla.

Verš 13: Druhý citát z Písma je z 10. verše 5. Žalmu, kde čteme: „Hrob otevřený hrdlo jejich, jazykem svým lahodně mluví.“ Hrdlo odkrývá krajní zkaženost těla – je otevřeným hrobem. Tato zkaženost sama se zjevuje lživými rty.

Třetí citát je ze 4. verše 140. Žalmu: „Jed lítého hada jest ve rtech jejich.“ Zkaženost těla vede ke lhaní. A lhaní vede k jedu pomluvy. Neboť tělo, které vám může lhát do tváře, vás bude pomlouvat za vašimi zády.

Verš 14: Čtvrtý citát je z Žalmu 10,7: „Ústa jeho plná jsou zlořečenství.“ Lhaní vede k pomlouvání a pomlouvání vede k zlořečení; neboť člověk, který je pomluven, bude odplácet zlořečením a hořkostí.

Verš 15: Pátá citace je z Přísloví 1,16: „Nohy jejich ke zlému běží a pospíchají k vylévání krve.“ Od „zlořečení a hořkosti“ je už jen krátká cesta k vraždě.

Verše 16 a 17: Šestý citát je z Izaiáše 59,7.8: „Zpuštění a setření jest na cestách jejich. Cesty pokoje neznají.“ Vražda zanechává ve své stopě zkázu a bídu.

Verš 18: Sedmá citace je z Žalmu 36,2: „Není žádné bázně Boží před očima jeho.“ Zkáza a bída berou lidem pokoj. Když je pryč pokoj, lidé se skutečně mohou bát jeden druhého, ale před jejich očima není žádná Boží bázeň.

Když byl padlý člověk takto nejprve zbaven jakéhokoli zakrytí, stojí tu odhalen jako zkažený, lhoucí, pomlouvající, zlořečící a vraždící. Zanechává za sebou zkázu a bídu a jde po cestě, kde není pokoje a Boží bázně. Takový je před Božím zrakem vážný obraz padlého člověka. Není to tak, že by každý z těchto znaků byl viděn u každého jednotlivce, neboť tu je mnoho omezení pro projevy těla v jeho plné špatnosti. V obvyklém běhu života tu jsou omezení na základě výchovy, civilizace a vnějších forem náboženství, které brání tělu, aby se ukázalo ve vší své špatnosti. Ale když nastanou příznivé okolnosti, tělo prolomí všechna omezení a zjeví se ve vší své ošklivosti.

Kříž, který je největším vyjádřením Boží lásky, se stal největší příležitostí pro člověka, aby zjevil špatnost svého srdce. Tam vidíme krajní zkaženost těla. Pilát může mluvit o Kristu jako o „spravedlivém člověku“, přiznávat, že „na něm žádné viny nenalézá“, připouštět, že „neučinil nic hodného smrti“, a přece Ho s rozvahou vydá, aby byl ukřižován. Mohlo by být nějaké větší vyjádření zkaženosti těla?

Potom si všimni lhoucího jazyka. Zkaženost těla u Jidáše se vyjadřuje v jazyku, který užívá klam. Jednal ve lži a pronesl ji, když při zrazování řekl: „Zdráv buď, Mistře, a políbil jej.“

Pak u Židů vidíme zmijí jed. Neboť s falešnými svědky a falešnými slovy pomlouvají Pána a snaží se popudit Piláta proti Pánu. Řekli: „Tohoto jsme nalezli, an převrací lid, a brání daně dávati císaři.“ (Lukáš 23,2) Od pomluv přecházejí k zlořečení a hořkosti, neboť čteme: „Stáli pak přední kněží a zákoníci, tuze na něj žalujíce.“ (Lukáš 23,10) A byla to u nich jen krátká cesta od hněvu k vraždě, neboť řekli: „Ukřižuj ho, ukřižuj.“ (Lukáš 23,21) Zkáza a bída následovaly ve stopách této nejhroznější ze všech vražd, jak to vlastní slova Pána předpověděla, když řekl: „Aj, dnové jdou, v nichž řeknou: Blahoslavené neplodné, a břicha, která nerodila, a prsy, které nekrmily. Tehdy počnou říci k horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikrejte nás.“ (Lukáš 23,29-30)

Nadto vražda, která přináší zkázu, oloupila člověka o pokoj, neboť o dění u kříže čteme: „Všichni zástupové, přítomní tomu divadlu, hledíce na to, co se dálo, tepouce prsy své, navracovali se.“ (Lukáš 23,48) V těch hrudích nebyl pokoj. Toto vše bylo také konáno bez Boží bázně, neboť všichni ti lidé řekli: „Krev jeho na nás i na naše děti.“ (Matouš 27,25)

Taková je tedy pravda o padlém člověku. Jeho zkáza, jeho krajní špatnost, jak jsou zaznamenány v Písmu a předvedeny u kříže, jsou ukázány jako úplné. Je pro nás dobré, jestliže ospravedlňujeme Boha v Jeho slovech, a to nejen tak, že připouštíme, že to, co Bůh řekl, je pravdivé o lidech všeobecně, ale že to je pravda o každém z nás jednotlivě – že, jakkoli může být tělo omezeno zvláštními okolnostmi, tu přece toto je jeho pravý charakter.

Verš 19: Toto je tedy svědectví zákona, kterému nemůže uniknout ani Žid ani pohan. Žid, který navenek zaujímá výhodnou pozici tím, že má zákon, je zákonem naprosto odsouzen, neboť je zřejmé, že zákon mluví k těm, kteří jsou pod zákonem. Vážný závěr celého obvinění je, že Žid i pohan jsou před Bohem přivedeni na společnou úroveň. Každá ústa jsou zavřena a celý svět je před Bohem pod soudem.

Verš 20: Nadto zákon, který přivádí všechno pod Boží soud, nemá pro člověka žádnou možnost, aby odvrátil soud nějakou vlastní snahou. „Ze skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem jeho.“ Zákon ve skutečnosti usvědčuje z hříchu, „neboť skrze zákon (je) poznání hříchu“. Ale nemůže odstranit hříchy nebo vysvobodit z moci hříchu. Zákon je jen olovnice k ukázání křivosti zdi. Bylo by stejně pošetilé myslet si, že křivá zeď může být narovnána přiložením olovnice, jako si myslet, že provinilý hříšník může být ospravedlněn skrze zákon. Takto nás zákon usvědčuje, že nejen jsme před Bohem hříšníci, ale také, že jsme bezmocní hříšníci. Naše zkáza je úplná, a pokud jde o nás, nenapravitelná. Člověk je nejen padlé stvoření vyhnané z ráje, on nemůže najít cestu zpět. Zákon, který byl dán k životu, kdyby ho člověk dodržoval, se stal službou smrti a odsouzení.

3. Boží spravedlnost v odpuštění (Římanům 3,21-31)

V předcházejícím oddílu Epištoly (1,18-3,20) apoštol prošel stav světa před Bohem. Výsledek, jak je prokázán Písmem, je, že každá ústa jsou zacpána a všechen svět je pod Božím soudem. Potom je jasné, že s člověkem je konec, pokud se týká člověka samotného. Jestliže někdo má být zachráněn od soudu, pak vše musí záviset na Bohu. Proto v tomto bodě Epištoly přecházíme od hledění na to, co je člověk před Bohem, k tomu, abychom se učili, co je Bůh pro provinilého člověka. Dále už není před naší duší člověk ve své zkáze, ale Bůh ve Své slávě.

Verš 21: Jestliže však Bůh jedná pro člověka, musí to být ve spravedlnosti. A tak v tomto bodě se apoštol vrací k velkému předmětu „Boží spravedlnosti“, o kterém se zmínil už v úvodu (1,17). Boží spravedlnost je ta Boží vlastnost, která vždy Boha vede, aby jednal podle Svých práv, nebo jinými slovy: aby ve vztahu k druhým jednal v dokonalém souhlasu se Sebou samým.

Pro usvědčeného hříšníka je přirozené, že se leká Boží spravedlnosti. Soudí, že jestliže svatý Bůh jedná s provinilým hříšníkem spravedlivě, může ho jen odsoudit kvůli jeho hříchům. Nikdy hříšníkovi nepřijde na mysl, že Bůh může spravedlivě odpustit jeho hříchy. Jestliže však jsme vyučeni v Boží spravedlnosti, zjistíme, že právě ta Boží vlastnost, o které soudíme, že je proti nám, je právě ta vlastnost, která je nade všemi ostatními pro nás hříšníky; a je pevným základem našeho pokoje jako věřících.

Boží spravedlnost je zjevena v evangeliu, zcela mimo zákon. Zákon vyžadoval spravedlnost od člověka, který byl neschopný ji dát. Evangelium oznamuje člověku Boží spravedlnost bez jakéhokoli požadavku na člověka. Zákon svědčil o Boží spravedlnosti. Oběti pod zákonem a výroky proroků ukazovaly cestu, na které Bůh může ve spravedlnosti žehnat hříšníkovi, jenž věří, ale zákon a proroci byli jen svědky o dobrých věcech, které měly přijít. Boží spravedlnost je nyní zjevena. Nyní je učiněno zjevným, že Bůh ve spravedlnosti vyhlašuje hříšníkovi odpuštění hříchů a ospravedlňuje bezbožníka, který věří v Ježíše.

Verše 22 a 23: Boží spravedlnost je „k“ nám v požehnání; nikoli proti nám v soudu, jak by si chtělo myslet přirozené srdce. Nadto je „ke všem“. Není omezena na Žida, ani není prostě k věřícím nebo k vyvoleným, je ke všem.

Avšak jen ti, kteří mají víru – „víru Ježíše Krista“ – obdrží požehnání, které Boží spravedlnost přináší. A tak zatím co Boží spravedlnost je „ke všem“, je jenom „na všechny věřící“. Boží spravedlnost nabývá platnost nebo působí na takové. Bůh sám, zcela mimo naše zkušenosti, jedná spravedlivě, když toho, kdo věří, ospravedlňuje od každého obvinění.

Co tedy je toto věření, nebo „víra Ježíše Krista“, o kterém tento verš mluví? Bůh představuje Krista jako žijící Osobu, jako předmět pro víru lidí; jak kdosi řekl: „Ježíš Kristus je božská Skutečnost; a ‚víra Ježíše Krista‘ je prostě to, že se stane Skutečností srdci věřícího.“ V evangeliu je Kristus předložen ve vší slávě Své Osoby – ve Své mravní hodnosti, Své vhodnosti pro hříšníka, v tom, že tu je pro všechny, ve Své přístupnosti pro každou potřebnou duši. Je představen ve spojení se slávou Svého díla jako umírající na kříži, „obětující se bez poskvrny Bohu“. Je představen jako vzkříšený, vystoupivší do nebe a v Boží slávě, přijatý Bohem k plnému Božímu uspokojení. Takovému, kdo věří, je Ježíš – žijící Osoba ve slávě – vším; a učinil vše, co je nutné, aby vyhověl Boží svaté přirozenosti, aby Bůh mohl spravedlivě ohlašovat odpuštění všem, a toho, kdo věří, prohlásit za ospravedlněného. Takto apoštol káže: „Skrze toho zvěstuje se vám odpuštění hříchů, a to ode všech…, skrze tohoto, každý kdo věří, je ospravedlněn.“ (Skutky 13,38.39) Jestliže potom prohlášení o odpuštění vychází ve spravedlnosti ke všem, je to proto, že všichni je potřebují. Ať jsou mezi lidmi jakékoli jiné rozdíly, není žádný rozdíl v tom ohledu, že „všichni zajisté zhřešili a nedosahují slávy Boží“.

Verš 24: Zatím co všichni nedosahují, tu přece jsou ti, kdo věří, „ospravedlněni zdarma milostí jeho, skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši“. Bylo poukázáno na to, že slovo přeložené „zdarma“ je v Janu 15,25 /ČSP/ přeloženo jako „bez příčiny“. Lidé nenáviděli Krista bez příčiny, pokud se týkalo Jeho; a Bůh ospravedlňuje věřícího v Ježíše bez příčiny, pokud se týká věřícího. Zatím co je to akt, učiněný v absolutním souhlasu s Boží přirozeností, je to akt čisté milosti vůči věřícímu. Věřící je ospravedlněn spravedlivě a volně.

Být ospravedlněn znamená, že věřící je před Bohem úplně očištěn od každého obvinění. A poněvadž je očištěn Bohem samým, znamená to, že Bohem nebude nikdy přednesena otázka hříchů věřícího. Jestliže Bůh spravedlivě ospravedlnil věřícího od jeho hříchů, znamená to, že Bůh by nemohl spravedlivě znovu vyzdvihnout otázku jeho hříchů. Ta samá spravedlnost, která jednala s hříchy věřícího, brání tomu, aby otázka jeho hříchů byla opět nastolena.

Jestliže však Bůh může ospravedlnit věřícího ve spravedlnosti a milosti, musí tu být nějaký přiměřený základ pro to, aby Bůh takto mohl jednat. Ten je nám nyní ukázán: Je to „skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši“. Vykoupení je akt, který zaplacením ceny osvobozuje hříšníka od všech závazků, pod které upadl. Vykoupení činí mnohem více, než že nás jen osvobozuje od našich hříchů; zahrnuje osvobození těla od smrti a nemoci a zahrnuje tělo slávy podobné Kristovu. Vykoupení ve své plnosti osvobozuje od viny, soudu, smrti a moci nepřítele a přivádí nás zpět k Bohu ve slávě s Kristem a podobné Kristu. V té slávě, když dílo vykoupení bude úplné, shromážděné zástupy řeknou Kristu: „Hoden jsi…. Neboť … vykoupils nás Bohu krví svou.“ (Zjevení 5,9)

Vykoupení je do tohoto oddílu přivedeno, aby ukázalo, že ospravedlnění je část toho velkého díla vykoupení, které nás ve svém důsledku staví s Kristem, a podobné Kristu, do slávy. Ospravedlnění je zahrnuto ve vykoupení, ale vykoupení zahrnuje mnohem více než ospravedlnění. Vykoupení činí věřícího svobodného od každé jednotlivé věci, skrze kterou má Satan na nás nějaký nárok nebo nad námi nějakou moc. Izraelité v Egyptě byli nejen ochráněni před andělem zhoubcem krví na veřejích, ale byli také vyvedeni z Egypta přejitím Rudého moře, a tak byli cele vysvobozeni z Faraonovy moci. Ospravedlnění je první částí tohoto velkého vykoupení. Jako věřícím je nám nejen odpuštěno, ale jsme ospravedlněni – jsme osvobozeni od všech nároků, které Satan může vůči nám mít na základě našich hříchů.

Toto vykoupení je „v Kristu Ježíši“. Vidíme své ospravedlnění ukázané v Něm. Je naší výsadou vidět, že jsme tak čisti od každé obžaloby, jako je On; ale vidíme více, vidíme vše to, čím budeme jako výsledek vykoupení v jeho plnosti, jak je to vyjádřeno v Kristu Ježíši ve slávě.

Verše 25 a 26: Kromě toho, jestliže Bůh vykoupí Svůj lid, je zřejmé, že má právo vykoupení. Satanovi bylo dovoleno vstoupit do zahrady, a člověk odpadl od Boha k ďáblovi. Bůh se však nikdy nevzdal Svého svrchovaného práva vykoupit člověka z moci ďábla. Nicméně právo vykoupit může být vykonáno jen zaplacením ceny. Aby naše duše mohly mít pokoj, Bůh jasně ukázal základ, na kterém vykonává Své právo vykoupení. Tak jsou naše oči ihned vedeny ke Kristu Ježíši a Jeho dílu: „kterého Bůh představil jako prostředek smíření /slitovnici/ skrze víru v jeho krev.“ (přel.) Uděláme dobře, když budeme věnovat pozornost tomuto velkému výroku, poněvadž předkládá smrt Krista ve vší její neměnné účinnosti před Božím okem jako jistý základ našeho ospravedlnění a vykoupení. Je to v této kapitole velká ústřední pravda, na níž je založeno všechno požehnání.

Předně nám 2. Mojžíšova 25,17 říká, že slitovnice byla z „čistého zlata“. To mluví o slávě Osoby Krista. On je božská Osoba – Bůh zjevený v těle.

Za druhé nám 2. Mojžíšova 26,34 říká, že slitovnice byla položena na truhlu svědectví „ve svatyni svatých“. Svatyně svatých byla obrazem samého nebe (Židům 9,24). Mluví o tom, že Kristus je dnes v Boží přítomnosti.

Za třetí nám 3. Mojžíšova 16,14.15 říká, že krev oběti byla vnesena za oponu – do svatyně svatých – a kropena „na slitovnici“. To mluví nejen o díle Krista, ale o Božím přijetí toho díla. Takto máme ve slitovnici, jak je nám ukázána v těchto třech místech Písma, před sebou slávu Osoby Krista, slávu místa, ve kterém On je, a slávu díla, které vykonal. Učíme se z toho, kdo On je, kde je a co učinil k Božímu uspokojení.

Když tedy Kristus Ježíš je takto představený „jako prostředek smíření /slitovnice/ skrze víru v jeho krev“, znamená to, že víra vidí, jak Kristus ve slávě Své Osoby a vzácnosti Svého díla je vždy před Bohem. Žádné stvoření nikdy nebude znát nekonečnou slávu Jeho Osoby ani nekonečnou cenu Jeho krve, ale víra spočívá v Božím ocenění Jeho Osoby a díla. Základem všeho pokoje v duši je vědomí, že Kristus ve slávě Své Osoby a účinnosti Svého díla je vždy před Bohem a je plně Bohem přijat. Víra nehledí dovnitř, aby se snažila najít pokoj v našem ocenění Krista a Jeho díla. Víra hledí ven ke Kristu ve slávě a odpočívá na Božím ocenění Jeho ceny a Jeho drahé krve.

Abychom měli skutečný odpočinek a pokoj, musíme spočívat v tom, ohledně čeho ďábel nemůže vzbudit žádnou pochybnost, a proto to musí být mimo nás a našich proměnlivých pocitů a zkušeností. Toto místo odpočinku pro duši můžeme najít jedině v Kristu ve slávě a v Božím věčném uspokojení v Jeho drahé krvi. Pravdivě je řečeno: „Víra v Kristovo dílo není naše přijetí toho díla, jakkoli rádi to činíme, ale věření, že Bůh je přijal.“ (J. N. D.)

Pohledu víry na Boží přijetí krve se stává jasným, jak byl Bůh spravedlivý, když snášel svaté Starého zákona, když zhřešili. Jeho snášenlivost byla viděna v té době. Jeho spravedlnost ve snášení je zjevena nyní. Tak také v přítomné době je Bůh spatřován jako spravedlivý, když ospravedlňuje věřícího v Ježíše. Není to prostě, že Bůh je spravedlivý, přestože ospravedlňuje věřícího v Ježíše; ale Bůh je spravedlivý v ospravedlňování. Bůh ospravedlňuje spravedlivě.

Takto na základě drahé krve Krista, která je vždy před Bohem ve vší své ceně, směřuje Boží spravedlnost ke všem, vyhlašujíc všem odpuštění hříchů; a Boží spravedlnost působí na všechny, kdo věří, tím, že je očišťuje od všech jejich hříchů.

Verše 27 a 28: Každé chlubení na naší straně je vyloučeno. Jestliže naše požehnání zcela závisí na díle jiného, a my jsme zprávu o tom přijali vírou, je zřejmé, že nemáme nic, čím bychom se mohli chlubit, jako kdybychom si svými skutky zajistili požehnání. Proto, říká apoštol, přicházíme k závěru, „že člověk je spravedliv učiněn vírou bez skutků zákona“.

Verše 29 a 30: Nadto je jasné, že ospravedlnění není omezeno na Žida. Vzhledem k tomu, že tu je „jeden Bůh“, který ospravedlňuje obřezaného Žida na principu víry, stejně jako neobřezaného pohana skrze víru, je zřejmé, že Bůh jedná vůči všem ve spravedlnosti a milosti.

Verš 31: Činí tedy ospravedlnění vírou, které vylučuje zákon jako prostředek požehnání, zákon zbytečným? Naopak, ospravedlnění věřícího na základě drahé krve utvrzuje zákon. Skutečným účelem, pro který zákon byl dán, bylo usvědčit lidi z hříchu. A pro tento účel je zákon stále působící. V této kapitole apoštol užívá zákon, aby usvědčil všechen svět z jeho viny, a tak potvrdil pravdu zákona.

4. Boží moc v ospravedlnění (Římanům 4)

Ve 3. kapitole jsme viděli Boží spravedlnost ukázanou dvojím způsobem: předně v ohlašování (nabízení) odpuštění všem, za druhé v ospravedlnění hříšníka, který věří v Ježíše a Jeho krev. Ve 4. kapitole vidíme Boží moc, když věřícího před sebou staví mimo soud a smrt, a proto mimo moc Satana, vydáním Krista za naše přestoupení a Jeho vzkříšením z mrtvých.

Kristova krev je před námi ve 3. kapitole, vzkříšení Krista ve 4. kapitole. Jedno svědčí o Boží spravedlnosti, druhé o Boží moci.

Kapitola velmi požehnaně ukazuje spravedlivý stav, ve kterém, jak Bůh uznává, věřící před Ním je. V šesté kapitole přijdeme k našemu uznávání, v této kapitole máme Boží uznávání. To má prvořadou důležitost, neboť nade všechno ostatní potřebujeme vědět, jak se Bůh dívá na toho, kdo věří v Ježíše. Všimneme si, že toto slovo „přičíst, počítat, uznávat“ se v kapitole vyskytuje jedenáctkrát (verše: 3, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11, 22, 23, 24). V originálním jazyce to je stejné slovo (logizomai) a ve všech případech by mělo být přeloženo jako „počítat /přičíst/“. Verše 6, 8 a 24 jasně ukazují, že v této kapitole to je Bůh, kdo přičítá. Pomůže nám to vidět, že to není otázka toho, co lidé snad přičítají věřícím, že jsou, anebo dokonce co si věřící může přičítat sám, že je, ale cele otázka toho, co Bůh přičítá, že věřící je. Co dává pevný pokoj, je to, že vidíme, jak Bůh přičítá věřícímu, že před Ním je ve spravedlivém stavu, mimo smrt, soud a Satanovu moc, jak je to vyjádřeno ve vzkříšeném Kristu. Potom je skutečně naší výsadou jako věřících smýšlet o sobě tak, jak to činí Bůh.

Dále je důležité rozlišovat mezi spravedlností, jak ji máme ve 3. kapitole, a spravedlností, jak o ní mluví 4. kapitola. Třetí kapitola mluví o „Boží spravedlnosti“; čtvrtá kapitola o „spravedlnosti víry“, což je výraz, který se vyskytuje ve verších 11 a 13. Boží spravedlnost, jak jsme viděli, je Boží vlastní spravedlnost, nebo Bůh, jednající spravedlivě, když vyhlašuje (nabízí) odpuštění všem a ospravedlňuje věřícího. V této kapitole apoštol před námi zjevuje výsledek Božího ospravedlnění těch, kdo věří v Ježíše a Jeho krev. Ukazuje, že takoví jsou Bohem viděni ve spravedlivém stavu. Takto „spravedlnost víry“ je ten spravedlivý stav, ve kterém je věřící viděn před Bohem. Znamená to nejen, že Bůh jednal spravedlivě, když ospravedlnil věřícího, ale že věřící, jenž je Bohem ospravedlněn, je ve spravedlivém stavu jako očištěný od každého obvinění. Tak zatímco 3. kapitola před nás staví spravedlivý způsob, jakým Bůh jedná, 4. kapitola nám představuje spravedlivý stav, v němž je věřící Bohem viděn.

Verše 1-3: Apoštol se obrací k historii Abrahama, aby ilustroval spravedlivý stav, ve kterém Bůh věřícího vidí. Každý Žid se rád chlubil Abrahamem jako tím, z něhož přirozeným narozením pochází. Jestliže tedy ospravedlnění vírou může být prokázáno v Abrahamově případě, přirozeně by upoutalo Žida jako důkaz velké váhy. Nuže Písmo jasně konstatuje, že Abraham byl ospravedlněn. Jak tedy byl ospravedlněn? Bylo to skrze skutky? Kdyby tomu tak bylo, říká apoštol, má se čím chlubit, ale ne před Bohem. Apoštol se potom obrací k Písmu, aby nám řeklo, jak byl Abraham ospravedlněn. Ptá se: „Co praví Písmo?“ Odpověď daná Písmem je, že „uvěřil Abraham Bohu, i počteno mu to za spravedlnost“.

Zmíněné místo Písma je velký výjev, popsaný v 1. Mojžíšově 15, kdy se Pán zjevil Abrahamovi ve vidění.

Abrahamovi bylo řečeno: „Vzhlédni nyní k nebi a sečti hvězdy, budeš-li je však moci sčísti?“ Když hledí, musí naslouchat tomu, co Bůh říká: „Tak bude símě tvé.“ Vzhlédl, slyšel a uvěřil; a Bůh mu to počítal za spravedlnost. Tak to čteme: „I uvěřil Hospodinu, a počteno mu to za spravedlnost.“ (1. M. 15,6) Zcela mimo všechny skutky, prostě tím, že věřil, byl Bohem uznán, že je ve spravedlivém stavu.

Stejným způsobem je dnes pohled hříšníka veden k nebi a ke Kristu ve slávě; a když hledí, naslouchá Bohu, vyjadřujícímu Své zalíbení a uspokojení v Kristu a Jeho díle. Slyší Boha, jak mu říká, že krev je vždy na slitovnici před Jeho očima; nebo jinými slovy, že účinnost Kristova díla, které je vždy před Bohem, je taková, že On může ospravedlnit toho, kdo věří. Hříšník, jenž věří, je ospravedlněn, nebo je uznán, že je před Bohem ve spravedlivém stavu. Nadto je tento spravedlivý stav ukázán v Kristu ve slávě. Můj pohled jako hříšníka je veden ke Kristu ve slávě, abych viděl Boží uspokojení v krvi; můj pohled jako věřícího je veden ke Kristu ve slávě, abych v Něm viděl ukázaný spravedlivý stav, do kterého jsem před Bohem přiveden.

Verše 4 a 5: Kdyby Abraham byl ospravedlněn skrze své skutky, jeho ospravedlnění by mu náleželo kvůli tomu, co udělal, stejně jako pracovníkovi náleží mzda. Nebyla by to věc milosti na Boží straně nebo víry na Abrahamově straně. Ale když Bůh ospravedlňuje, jedná v čisté milosti; neboť nezapomínejme, že věřící sám v sobě je „bezbožný“. Tedy spravedlivý stav, ve kterém Bůh věřícího vidí, je výsledek čisté milosti, která od ospravedlňované osoby neočekává ani neuznává žádnou zásluhu. To je pro věřícího velmi požehnaná a utvrzující základní pravda. Na jedné straně představuje Boha jako jednajícího ve vší lásce a milosti Svého srdce na základě toho, co učinil Kristus; na druhé straně osvobozuje věřícího od každé zneklidňující myšlenky, že nakonec je tento spravedlivý stav výsledkem něčeho, co on učinil anebo může učinit.

Verše 6-8: Jestliže spravedlivý stav, v němž je věřící viděn, je ilustrován v případu Abrahama, jeho blaženost je popsána v Davidovi. O Davidovi je řečeno, že popisuje blaženost člověka, kterému Bůh přivlastňuje spravedlnost bez skutků. K popsání této blaženosti jsou citovány první dva verše z 32. Žalmu. David přímo neříká nic o tom, že věřící je uznán, že je ve spravedlivém stavu, ale prostě říká: „Blahoslavení, jichž odpuštěny jsou nepravosti a jejichž přikryty jsou hříchy. Blahoslavený muž, kterému Pán nepočítá hříchu.“ Je tedy jasné, že nemít počten (přičten) hřích jinými slovy znamená být uznán ve spravedlivém stavu. Bůh by chtěl, aby každý věřící znal tuto blaženost ve své vlastní duši.

Verše 9-12: Abraham ilustruje způsob, jakým věřící získává spravedlnost víry. David popisuje blaženost této spravedlnosti. Avšak jak Abraham, tak i David patřili k obřízce. Je potom tato blaženost omezena na Izrael – nebo na obřízku? Aby na tuto otázku dal odpověď, apoštol se znovu obrací k historii Abrahama. Znamení obřízky bylo velkým rozeznávajícím znakem mezi Izraelem a pohany. Kdy byl Abraham uznán za spravedlivého? Bylo to, když byl neobřezaným člověkem, stejně jako zbytek pohanů, anebo to bylo požehnání, které přijal poté, co byl od pohanů oddělen obřadem obřízky? Zjevně to bylo, když byl neobřezán, a proto požehnání je dnes volně přístupné pro neobřezané pohany, stejně jako pro obřezaného Žida.

Nadto byla obřízka dána jako „znamení /pečeť/ spravedlnosti víry, která byla před obřezáním“. To jistě ukazuje, že ten, kdo je před Bohem ve spravedlivém stavu, musí nadále odmítat aktivity těla. Jestliže je před Bohem ve spravedlivém stavu, musí chodit před lidmi po spravedlivé cestě. Spravedlnost víry před Bohem dá „pečeť“ nebo znamení na člověka, které bude před lidmi vyjádřeno životem, který odmítá tělo a svět. Toto odmítání těla, jak víme, může být jen v moci Ducha, který je dán těm, kdo věří. Oddělení od světa a chození v praktické spravedlnosti bude výsledek toho, že člověk je před Bohem ve spravedlivém stavu.

Takto je o Abrahamovi řečeno, že je „otcem všech věřících“ a „otcem obřízky“ pro všechny věřící, kteří „kráčejí šlépějemi“ Abrahama. Jako „otec všech věřících“ vyjadřuje spravedlivý stav, ve kterém je věřící Bohem viděn. Jako „otec obřízky“ vyjadřuje svaté a oddělené chození, které se náleží těm, kdo jsou počteni za spravedlivé.

Verš 13: Ve spojení se „spravedlností víry“ přichází do zorného pole výhled na dědictví v budoucím světě. Ten, kdo je počten, že je ve spravedlivém stavu, je nejen oddělen od těla a od světa, jak je to ukázáno v obřízce, ale má před sebou otevřeno slavné dědictví. Abrahamova obřízka chce věřícího vyučit, že není ospravedlněn proto, aby zaujal místo v tomto světě, zatím co „zaslíbení“ Abrahamovi nám říká, že jsme ospravedlněni vzhledem k dědictví slávy v budoucím světě.

Aby ukázal tuto velkou pravdu, apoštol se opět obrací k Abrahamově historii a mluví o zaslíbení dědictví. Toto zaslíbení bylo učiněno nebo obnoveno Abrahamovi v týž den, kdy byl počten za spravedlivého, jak to čteme v 1. Mojžíšově 15,18: „V ten den učinil Hospodin smlouvu s Abramem, řka: Semeni tvému dám zemi tuto.“ Toto zaslíbení dědictví bylo dáno dlouho před zákonem a žádným způsobem nezávisí na skutcích zákona.

Verše 14 a 15: Kdyby požehnání zaslíbení mohlo být obdrženo jen dodržováním zákona, vyplývaly by z toho dva závěry: Předně by se víra stala marnou, a za druhé by zaslíbení bylo bez účinku, neboť je zjevné, že nikdo nezachoval zákon. Vzhledem k tomu, že všichni přestoupili zákon, pak zákon dalek toho, aby přinesl požehnání, by způsobil hněv, neboť zatracuje přestupníka. Kdyby zde nebyl zákon, nebylo by tu žádné přestoupení. Slovo neříká „žádný hřích“. Přestoupení je neposlušnost známého zákona. Zjevuje přítomnost hříchu, jehož principem je bezzákonnost či konání vlastní vůle bez ohledu na všechna zákonní omezení.

Verš 16: Pravda však je, že požehnání dědictví je dosahováno na principu víry, aby nám mohlo být dáno zcela z milosti. To činí dědictví jistým pro všechny, kteří jsou v linii víry, jejímž je Abraham otcem, ať už jsou přirozeným narozením Izraelité nebo pohané.

Abraham je takto spatřován, že je otcem všech, jimž je spravedlnost přičtena na principu víry (11. verš), otcem všech ospravedlněných, kteří chodí v pravém oddělení pro Boha (12. verš), a otcem všech těch, kteří zdědí zaslíbení skrze milost na principu víry (16. verš).

Verše 17-25: Slavné dědictví, které je otevřeno těm, kdo jsou ospravedlněni, je doprovázeno Boží mocí, která přivede věřícího do dědictví. Tato velká moc je viděna ve vzkříšení, které ukazuje Boží moc nad smrtí – nejen moc zabránit, aby člověk zemřel, ale mnohem větší moc, která vzkřísí člověka, který je mrtvý.

Apoštol se opět obrací k Abrahamově historii, aby ilustroval Boží moc ve vzkříšení, stejně jako víru věřícího v Boží moc. Bůh ospravedlnil Abrahama, oddělil ho od světa a dal mu zaslíbení slavného dědictví. Ale mezi ospravedlněným Abrahamem a dědictvím slávy ve skutečnosti stála smrt.

Jeho tělo bylo mrtvé; pokud se týkalo možnosti mít děti, bylo Sářino tělo mrtvé. Vše bylo pod smrtí, ale Abrahamova víra věřila v Boží moc nad smrtí. Věřil, že Bůh je skrze moc vzkříšení mocen vykonat, co zaslíbil.

Abraham byl povolán, aby věřil v moc Boha, který může vzkřísit mrtvého. Věřící dnes je povolán, aby věřil v moc Boha, jenž vzkřísil mrtvého, neboť tato velká moc byla ukázána ve vzkříšení Ježíše, našeho Pána. Už jsme viděli Boží spravedlnost, směřující ke všem bezbožným, Boží milost, která spravedlivě ospravedlňuje bezbožníka, jenž věří. Nyní tu máme Boží moc, která přivede ospravedlněného do slavného dědictví.

Tato moc byla ukázána v Ježíši Kristu, našem Pánu, jenž byl vydán na smrt a soud pro naše provinění, a byl vzkříšen z mrtvých pro naše ospravedlnění. V tomto požehnaném vzkříšeném Člověku vidíme ukázaný spravedlivý stav, ve kterém jsme před Bohem; slávu, do které budeme přivedeni, a moc, která nás přivede do slávy.

Když se díváme na vzkříšeného Krista, vidíme Toho, jenž je absolutně bez všech provinění, která nesl na kříži – Toho, jenž je před Bohem v naprosté čistotě, bělejší než sníh; Toho, proti němuž nikdo nemůže vznést nějaké obvinění. Jeho stav vyjadřuje spravedlivý stav, ve kterém Bůh vidí věřícího – spravedlnost víry. Věřící je před Bohem jako Kristus sám.

Třetí kapitola Římanům ukazuje Kristovo velké smírčí dílo, na jehož základě Bůh může spravedlivě všem vyhlašovat /nabízet/ odpuštění hříchů. Tato kapitola představuje Kristovo zástupné dílo, při kterém bylo jednáno se všemi hříchy věřícího. Otázka našich hříchů byla Bohem urovnána skrze dílo Krista, a proto k úplnému Božímu uspokojení. Byl to Bůh, kdo vydal Krista. Vydal Ho pro naše hříchy, vydal Ho soudu. Když Kristus nesl hříchy a soud se vykonal, byl to Bůh, kdo vzkřísil Krista z mrtvých, aby ve vzkříšeném Kristu ukázal, jak úplně je věřící zbaven hříchů a soudu a trestu smrti.

Váháme věřit tomu, co Bůh říká, kvůli tomu, co nalézáme v sobě nebo kvůli velikosti požehnání? Potom se chtějme učit od Abrahamovy prosté víry, o které jsou řečeny tři věci.

Předně: „Nehleděl na své tělo.“ Nedíval se na sebe a neřekl: To nemůže být pravda kvůli tomu, co já jsem (verš 19).

Za druhé: „O zaslíbení Božím nepochyboval z nedověry.“ Nepochyboval ani neomezoval Boží milost a neříkal: „To je příliš dobré, než aby to byla pravda.“

Tak tomu je s věřícím. Ten může říci: „Vidím, že Kristus je všechno a že učinil všechno, co Bůh požaduje, aby mně Boží milost mohla vyhlašovat /nabízet/ odpuštění hříchů, a já vím, že mne ospravedlnil Bůh sám, když mi před Sebou připočítává spravedlivý stav, v němž je Kristus mimo okruh soudu, smrti a moci Satana.“ Když se odvrátíme od sebe a od všeho, co jsme, hledíme na vzkříšeného Krista a nasloucháme tomu, co Bůh říká o Kristu, i my budeme „zcela jisti (přesvědčeni)“.

5. Boží láska, opatřující požehnání skrze našeho Pána Ježíše Krista (Římanům 5,1-11)

Úvodní verše 5. kapitoly předkládají souhrn pravd ukázaných v předchozí části Epištoly. Apoštol nám představil Boží spravedlnost ve vyhlašování /nabízení/ odpuštění všem a v ospravedlnění věřícího (3,22.25.26), Boží milost v požehnání bezbožnému (3,23.24; 4,16) a Boží moc ve vzkříšení mrtvého a v postavení věřícího před Sebou bez všech hříchů a soudu tak, jako je to u vzkříšeného Krista.

Nyní se učíme, že za všemi Božími cestami ve spravedlnosti, milosti a moci je Boží láska. Nadto všechna požehnání, která pro věřící zajistila Boží láska, k nim přicházejí „skrze“ našeho Pána Ježíše Krista. „Skrze“ Něho máme pokoj s Bohem (verš 1); „skrze“ Něho máme přístup k přízni (verš 2); „skrze“ Jeho krev jsme ospravedlněni a „skrze“ Něho budeme spaseni od hněvu (verš 9); jsme smířeni s Bohem „skrze“ smrt Jeho Syna a budeme spaseni „skrze“ Jeho život od přítomného zla (verš 10); a „skrze“ Pána našeho Ježíše Krista se také radujeme v našem Bohu, „skrze“ něhož jsme došli smíření (verš 11).

V tomto souhrnu křesťanského požehnání před námi přecházejí dvě hlavní témata: předně postavení a podíl věřícího před Bohem vzhledem k přicházející slávě (verše 1 a 2); za druhé zkušenosti a požehnání věřícího, když prochází tímto přítomným světem (verše 3 až 11).

Verše 1 a 2: Druhá část čtvrté kapitoly (verše 17-25) vyhlašuje velkou pravdu, že věřící jsou ospravedlněni, aby byli schopni mít podíl na ukázání slávy mimo moc smrti. Naše schopnost pro tuto budoucí slávu je vyjádřena v Ježíšovi vzkříšeném z mrtvých. Jestliže náš Pán Ježíš Kristus „vydal sebe samého za hříchy naše“, nebylo to proto, abychom byli zbaveni břemene hříchů a mohli se těšit z přítomné scény, ale „aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku (světa) zlého“ (Gal. 1,4). Jsme ospravedlněni proto, abychom měli podíl na tom, o čem Písmo mluví jako o „budoucím světě“ (Židům 2,5). Tento budoucí svět, nebo věk tisíciletého království, bude uveden příchodem Pána Ježíše, jenž svrhne všechnu bezzákonnost a uvede vládu požehnání, vyznačující se spravedlností, pokojem a radostí (Římanům 14,17). Sedmdesátý druhý Žalm před nás velmi požehnaně staví tuto budoucí vládu Krista. Tam se učíme, že v den Své vlády bude Kristus soudit lidi „v spravedlnosti“. Výsledkem bude, že „hory přinesou pokoj lidu“ a bude „hojnost pokoje, dokud měsíce stává“. Spravedlnost a pokoj povedou k radosti, neboť čteme, že „na každý den Mu dobrořečiti budou“ a „všichni národové budou ho blahoslaviti“.

Ten, jenž uvede království, je vzkříšen a posazen na trůn ve slávě. Věřící, kteří uznávají, že Kristus je Pán, přicházejí pod Jeho vládu už nyní, a tak ve svém duchu předjímají požehnání budoucího království, které se vyznačuje spravedlností, pokojem a radostí v Duchu Svatém. Tyto počáteční verše před nás stavějí tato požehnání, která náležejí ospravedlněnému, jenž přichází pod přítomnou vládu Pána Ježíše Krista. „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož také máme přístup vírou k milosti /přízni/ této, v níž stojíme, a chlubíme se nadějí slávy Boží.“ Zde tedy máme spravedlnost, pokoj a radost, které budou vyznačovat budoucí království, představené jako přítomný podíl věřícího. To, co bude navenek známé v království, má být známé a prožívané v srdci věřícího dnes.

Všechna požehnání jsou „skrze našeho Pána Ježíše Krista“. Když hledíme od sebe ke Kristu, vidíme v Něm Toho, jenž je naprosto bez všech našich provinění a soudu, který byl jejich následkem. Vidíme, že mezi Bohem a Kristem není nic, a v důsledku toho není nic mezi Bohem a věřícím. To dává pokoj vůči Bohu. Pokoj uvnitř je výsledkem vidění pokoje učiněného mimo nás. Ten, který vešel do bouře na Golgotě, je nyní v klidu slávy. Na kříži se Kristus pro věřícího střetl s každým nepřítelem; a každého nepřítele, s nímž se střetl, porazil, neboť je vzkříšen a je ve slávě. Výsledkem je pokoj s Bohem.

Opět se díváme na Ježíše a vidíme, že je ve vší bezmračné Boží přízni, a do této přízně má věřící přístup. Potom v Něm opět vidíme Toho, kdo je dokonale vhodný pro Boží slávu a je ve slávě, a pro tuto slávu učinil vhodným věřícího: „Chlubíme se v naději Boží slávy.“

Tak v Kristu vidíme ukázané to požehnané postavení, v němž věřící stojí před Bohem. Ospravedlněn od každého obvinění, ve věčné Boží přízni a vhodný pro Boží slávu, na kterou v naději čeká.

Verš 3: Zatím co naděje hledí kupředu na budoucí slávu jako na skutečnost, věřící je stále ještě ve světě hříchu, utrpení a smrti. Verše, které následují, předkládají zkušenosti a požehnání věřících, když procházejí takovým světem. Jestliže nás ospravedlnění činí vhodnými pro budoucí svět, ve kterém bude ukázána Boží sláva, tu nás také staví mimo tento přítomný zlý svět, ve kterém člověk hledá vlastní slávu bez jakékoli myšlenky na Boží vůli.

Když věřící prochází tímto světem, nutně se musí setkávat se soužením, které vyžaduje vytrvání, vede ke zkušenosti a oživuje naději. Poněvadž svět projevil své nepřátelství vůči Bohu, Pán Ježíš varoval Své učedníky: „Na světě soužení míti budete.“ (Jan 16,33) Apoštol varoval nedávno uvěřivší, „že musíme skrze mnohá soužení vjíti do království Božího“ (Skutky 14,22). Soužení jistě bude mít v různých dobách a v různých případech různé formy, ale všichni praví věřící budou muset snášet soužení.

Nicméně Bůh má v úmyslu, aby se soužení, kterým snad procházíme, obrátilo k našemu duchovnímu požehnání. Proto apoštol dodává: „Chlubíme se také souženími, vědouce, že soužení trpělivost působí.“ Neříká, že se máme chlubit soužením jako takovým, ale protože působí k našemu duchovnímu růstu. Soužení vede k vytrvání. Ve světle toho, co přijde, se učíme snášet to, co je přítomné. Náš Pán byl na této stezce před námi. Když chodil ve světle slávy, která byla před Ním, snášel utrpení, s nimiž se musel setkávat, jak čteme: „Který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, nedbaje hanby.“ A dále čteme: „Snesl od hříšníků proti sobě takový odpor.“ (Židům 12,2.3) V Jeho případě soužení vskutku ukázalo dokonalost vytrvání, které měl; v našem případě se musíme učit trpělivosti. Když se radujeme v naději slávy, i my budeme schopni vytrvat uprostřed soužení. Když ztratíme slávu ze zřetele, budeme v nebezpečí, že když přijde soužení, spíše se vzdáme, než abychom vytrvali.

Verš 4: Výsledkem vytrvání v soužení je získání zkušenosti.^³ Vytrvání vede k praktickému důkazu o Boží péči a zájmu při zachovávání a udržování duše v soužení. Tak v soužení získáváme experimentální poznání Boha; prakticky okoušíme milost, něžný soucit a milosrdenství našeho Boha.

Kromě toho zkušenost o Boží dobrotivosti uprostřed soužení posiluje v duši „naději“. Hledíme mimo a přes tento svět zkoušek k odpočinku, který zůstává v budoucím světě, ačkoli v přítomné době vlastníme tento domov slávy jen v naději. Ale naděje činí budoucí slávu přítomnou skutečností.

Verš 5: Nadto naděje křesťana nezahanbuje. Selhání pozemských nadějí, jimiž se lidé často chlubí, působí, že jsou svou nadějí zahanbeni. Naděje křesťana je jistá, protože je spojená s Boží láskou vylitou do našich srdcí. Víra si uvědomuje, že naše naděje je jistá vzhledem k tomu, že sláva, jíž se nadějeme, je zajištěna láskou, která nikdy nezklame. Apoštol nám už předložil Boží spravedlnost a Boží milost ve 3. kapitole, Boží moc ve vzkříšení ve 4. kapitole. Nyní je našim srdcím skrze Ducha Svatého, který nám je dán, předložena Boží láska. „Jednorozený ten Syn, který jest v lůnu Otce, On Ho oznámil.“ Jen božská Osoba je dostatečně velká k tomu, aby zjevila srdce Otce. A když je zjevila, pak jen jiná božská Osoba – Duch Svatý – je dostatečně velká k tomu, aby učinila tu lásku skutečností pro naše srdce.

Verš 6: Duch Svatý však ihned obrací naše myšlenky ke kříži jako k vyjádření té lásky. Láska je vylita do našich srdcí. Ale nemáme hledět do svého srdce, abychom nalezli vyjádření té lásky. Smrt, která je svědectvím o Boží spravedlnosti ve 3. kapitole a o Boží moci ve 4. kapitole, je nyní v 5. kapitole uvedena jako svědectví o Boží lásce.

Verš 7: Pro ukázání velikosti této lásky nám je připomenuto, že za nás Kristus umřel, když jsme byli „bez síly“ a „bezbožní“. Když jsme byli naprosto bezmocní, neschopní pro Boha cokoli udělat, a bezbožní, neochotní pro Boha cokoli udělat, tehdy ta láska přinesla tu velkou oběť, když On za nás umřel.

Za starých dnů prorok píše Izraeli a připomíná mu Boží lásku. Připodobňuje Izraele k novorozeněti, bezmocnému děťátku, „povrženému na svrchku pole“ a ponechanému k zahynutí, kde nebylo oko, aby se slitovalo, ani srdce, aby mělo soucit. Tehdy Hospodin říká: „Čas tvůj čas milování.“ Čas lidské nouze byl pro Boha časem lásky (Ezechiel 16,1-14). Tak čas naší bezmocnosti a bezbožnosti byl Božím časem lásky.

Ke zdůraznění této lásky je ukázán protiklad mezi způsobem, jak jednají lidé, a způsobem, jaký zvolila Boží láska. Mezi lidmi se zřídka najde člověk, který by chtěl zemřít za nějakého spravedlivého člověka; ačkoli je možné, že hnut nějakým silným impulzem, by tu mohl někdo být, kdo by se odvážil zemřít za dobrého člověka. Ale kde je mezi lidmi taková láska, která by někoho vedla, aby zemřel za hříšníka? V protikladu ke všemu, co může být nalezeno mezi lidmi, Bůh dokazuje Svoji lásku tím, že když jsme ještě byli hříšníci, Kristus za nás zemřel.

Verše 9 a 10: Spasení je jiné velké požehnání, které plyne z toho, že věřící je ospravedlněn. Na bezbožné přijde hněv, ale věřící může říci: „Budeme skrze Něho zachráněni od hněvu.“ Pán Ježíš je Ten, který „vysvobodil nás od hněvu budoucího“ (1. Tes. 1,10). Chce nás vzít z tohoto jeviště soudu dříve, než soud dopadne.

Nadto je ospravedlněný člověk také smířený. Nejenže jsme milovali hříchy a žádosti, ale skutečně jsme nenáviděli Boha. Naše zlé skutky nás odcizily od Boha (Kol. 1,21). Ospravedlnění odstraňuje naši vinu; smíření odstraňuje nepřátelství v našich srdcích a činí nás tak vhodnými pro Boha, takže se na nás může dívat s božským zalíbením. Kristova smrt, která vyhlašuje Boží spravedlnost, kterou jsme byli ospravedlněni, také odkrývá Boží lásku, kterou jsme byli smířeni. Známost Boží lásky odstraňuje nepřátelství vůči Bohu.

Dalším požehnáním je, že „smířeni jsouce, spaseni budeme skrze život jeho“. Zde máme přítomnou stránku spasení. Nejenže jsme zachráněni od budoucího hněvu, ale skrze Jeho život jsme spaseni od zlých věcí a nebezpečí přítomného světa. Jak v jiném oddílu čteme: „Dokonale spasiti může ty, kteří přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Židům 7,25)

Verš 11: Požehnaným výsledkem je, že věřící je přiveden k tomu, aby se „chlubil i Bohem, skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož nyní smíření jsme došli“. Skrze Pána Ježíše Krista – skrze vše, co On je, vše, co vykonal, a vše, co je v Něm vyjádřeno – si uvědomujeme, že je Boží libostí mít nás před sebou v dokonalé vhodnosti pro sebe.

Takto v tomto velkém souhrnu první části Epištoly je věřící, když prochází tímto přítomným světem na cestě do slávy, viděn jako:

1) činící duchovní pokroky skrze soužení;

2) mající Boží lásku vylitou ve svém srdci skrze Ducha Svatého;

3) ospravedlněný krví Krista;

4) vědoucí, že bude zachráněn od budoucího hněvu;

5) smířený s Bohem skrze smrt Jeho Syna;

6) zachráněný od všeho protivícího se zlého Tím, který je vždy živ pro nás;

7) radující se v Bohu skrze našeho Pána Ježíše Krista.

1. oddíl

Boží spravedlnost

1. Úvod (Římanům 1,1-17)

2. Zkouška a ukázání člověka (Římanům 1,18-3,20)

3. Boží spravedlnost v odpuštění (Římanům 3,21-31)

4. Boží moc v ospravedlnění (Římanům 4)

5. Boží láska, opatřující požehnání skrze našeho Pána Ježíše Krista (Římanům 5,1-11)