(Jan 5, 39)
Ročník V. Prosinec 1931 Číslo 6.
„Muži, bratří jste, i proč křivdu činíte sobě vespolek?“ (Skut. 7,26)
Boží děti byly každého času od světa nenáviděny a my se tomu nesmíme podle Božího slova (Jan 15,24; 17,14) vůbec divit. Vždyť svět nenáviděl a ukřižoval Božího Syna a tento čin na něm lpí jako těžká vina, ze které se jednou musí Bohu zodpovídat. Ale právem se musíme divit, když vidíme, že Boží děti jsou mezi sebou nesvorné, jedni s druhými se přou, zvláště když myslíme na vnitřní svazek, kterým jsou jako bratři a údy jednoho těla vespolek spojeni a když vzpomeneme na vysokou cenu, která musela být k zřízení tohoto svazku zaplacena; neboť aby „syny Boží rozptýlené shromáždil v jedno“, musel Kristus zemřít (Jan 11,52). Při vzpomínce na hořkou cestu smrti Pána na kříži a na Jeho úpěnlivou modlitbu k Otci za jednotu Jeho vyvolených (Jan 17), musí se nám jejich nesvornost jevit jako těžká vina. A nevyhnutelně povstává otázka: nejsou všichni věřící společně za toto těžké provinění Pánu zodpovědní a nebudou se muset z toho zodpovídat? Neboť třebaže oni na svou jednotu zapomněli, považuje je Pán stále za údy jednoho těla, kteří proto také jsou zodpovědní za vše, co se v jejich středu stane. Celý Izrael byl učiněn zodpovědným za Achanův hřích. Bůh neřekl: „Jeden z vás zhřešil,“ nýbrž: „Zhřešil Izrael.“ (Jozue 7,11) Právě tak nesl celý sbor v Korintu zodpovědnost za onen hřích smilstva spáchaný v jeho středu; apoštol Pavel jim přivolává: „Nermoutili jste se.“ (1. Korint. 5,2) V obou případech musel Boží lid prodělávat vážné pokoření a vytrpět těžkou kázeň. A přece nejsou tehdy spáchané hříchy v žádném porovnání s těžkou vinou nesjednocenosti a roztříštěnosti, která dnes spočívá na celé Boží církvi.
I nás stihne dnes výčitka: „Nermoutili jste se,“ ale ještě daleko více než oněch věřících v Korintu. Pocit bolesti a zarmoucení není jistě u žádného z nás spatřován v té míře a tak opravdově, jak by vůči tak veliké vině být měl. Právě naopak ukazují mnozí bratři v této věci politováníhodnou lhostejnost, říkají: „Roztržky jsou pro nás věci vedlejší, považujeme je za příliš nepatrné, než abychom se jimi zaměstnávali. Lepší, kdyby nebyly; ale když už jsou a nelze na tom nic měnit, tedy je nejlépe se tím nezaměstnávat.“ Těchto bratrů se ptáme: Byla to pro Krista nepatrná věc trpět na kříži a zemřít, aby „rozptýlené syny Boží v jedno shromáždil?“ (Jan 11,52) Anebo se On zaměstnával příliš mnoho těmi věcmi, když opětně prosil svého Otce za jednotu Božích dětí (Jan 17,20.23)? Nebo byl apoštol Pavel úzkoprsý a puntičkář, když Korintské pro jejich nesjednocenost tak vážně kárá a vůbec ve svých Epištolách mluví o jednotě věřících? (Viz 1. Korint. 1,10-13.; 3,1-5; 12,12-27; Efez. 4,1-6; Filip. 2,2 atd.)
Je ovšem pravda, že praktickou jednotu věřících již neobnovíme; to je také jedině věcí Boží. Avšak naše věc je: uznat svou vinu a pokořit se. To je také jediné, co můžeme, ale také máme činit. Bůh to od nás očekává. My jsme zhřešili, my se máme pokořit! I ty, milý křesťanský čtenáři, se nemůžeš této viny zříci, jinak by ses musel odříct Boží církve a vyznat, že nejsi vůbec údem Kristova těla. Jako takový máš podíl na vině, která leží na Boží církvi, třebaže tvé osobní obcování je věrné.
Prorok Daniel byl jistě věrný a neměl osobně podíl na hříších svých otců, ale cítil se za jedno s Božím lidem a proto se pokořil za jeho hříchy; ano, on cítil více bolesti nad smutným stavem, nežli všichni současníci. On cítil hluboce smutný stav svého lidu a vyznal před Bohem ve vřelých modlitbách a prosbách: Zhřešili jsme a převráceně jsme jednali, bezbožnost jsme páchali a protivili jsme se a odvrátili jsme se od přikázání tvých a soudů tvých. Aniž jsme poslouchali služebníků tvých a proroků, kteří mluvívali ve jménu tvém králům našim, knížatům našim a otcům našim i všemu lidu země. Tobě, ó Pane, sluší spravedlnost, nám pak zahanbení tváří, atd. (Dan. 9).
Daniel sám se neuchýlil od Božích přikázání a ustanovení; právě naopak, on je dopodrobna zachovával za nejtěžších poměrů. Jako Žid se stranil každého znečištění na pohanském dvoře krále Nabuchodonozora a nebyl svému Bohu nevěrným ani při zápovědi krále Daria ani vzhledem ke lví jámě (Dan. 1,8; 6,11). Slova: „Zhřešiliť jsme, bezbožnost jsme páchali, protivili jsme se a odvrátili jsme se od přikázání tvých,“ nemohla jistě být řečena o jeho osobním obcování. Ale ona nám osvědčují, jak velice Daniel cítil svou příslušnost k izraelskému lidu a jak hluboce se pokořil, když sám na sebe zapo-mněl a myslel pouze na stav svého lidu.
A jaký příklad sjednocení se Svým lidem nám v tomto ohledu dal Pán! Když Jan Křtitel vyzýval izraelský lid pro hříchy k pokání, tu přišel On, ten svatý a dokonalý, a nechal se pokřtít s izraelským ostatkem činícím pokání jako jeden z nich. Anebo kolik z nás by se mohlo vzhledem k osobní věrnosti přibližně přirovnat k Danielovi a říci: My jsme se neodvrátili od Slova Božího? – Jak mnohem více příčin máme proto my, abychom se pokořili před Pánem!
K tomu bylo sjednocení Pána s izraelským ostatkem zcela dobrovolným činem, svědectvím o Jeho neomezené milosti a lásce k tomuto lidu. Avšak my jsme s Boží církví spojeni. Každý, kdo má život z Boha, je ode dne svého obrácení k Pánu připojen k církvi; apoštol praví: Skrze jednoho Ducha (Svatého) v jedno tělo pokřtěni jsme (1. Kor. 12,13). Popírat svou příslušnost by proto znamenalo také popírání pravdy vyjádřené v apoštolských slovech a opuštění půdy křesťanství. Činíme-li to však, tu nemáme již práva nazývat se ještě křesťany. Poznáme-li však svou příslušnost, tedy musíme také vinu spočívající na Boží církvi uznat za svou vinu a jako Daniel se kořit. Ano ještě mnohem více než on; neboť náš křesťanský poměr jakožto údů jednoho těla je mnohem vroucnější, než byl u Izraelitů. V Písmu stojí psáno: „A protož, jestliže co trpí jeden úd, spolu s ním trpí všichni údové; pakli je v slávě jeden úd, radují se spolu s ním všichni údové.“ (1. Korint. 12,26)
Nechť si tedy každý věřící zodpoví otázku, zdali se to může spojit s jeho křesťanským vyznáním, když říká: Do roztržek věřících mi nic není, oni mne nekormoutí; já na tom nemohu nic měnit, a proto myslím, že je správnější, když se stará každý sám o sebe a zametá před vlastními dveřmi; anebo: Já vím, že na cestě, na které se nalézám, budu spasen a to mně dostačí, vše ostatní je pro mne vedlejší věcí. Je to spolutrpění nebo spoluradování, když jeden úd trpí, nebo je ve slávě? Takové smýšlení nesvědčí zajisté o poznání příslušnosti a o bratrské lásce; jejich řeč není podobná té Danielově, ale Kainově: „Zdaliž já jsem strážným bratra svého?“ (Srovnej s 1. M. 4,9)
Když izraelský lid slil zlaté tele a Hospodinova prchlivost povstala proti němu a Hospodin je chtěl zničit, tu se stavěl Mojžíš za lid jako zástupce a prosil Hospodina za odpuštění těmito slovy: „Prosímť, zhřešil jest lid ten hříchem velikým, nebo udělali sobě bohy zlaté. Nyní pak odpusť hřích jejich… a pakli nic, vymaž mne, prosím, z knihy, kteroužs psal.“ (2. M. 32,9-13; 31,32) Právě tak dojemné jsou city lásky, projevující se v apoštolově bolesti vzhledem k Izraeli, když píše: „Pravduť pravím v Kristu a neklamámť, čemuž i svědomí mé svědectví vydává v Duchu svatém, žeť mám veliký zármutek a ustavičnou bolest v srdci svém. Nebo žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratří svých, totiž příbuzných podle těla.“ (Řím. 9,1-3) Jakou nezištnost, oddanost a obětavost vůči jiným chovali tito mužové! Jaká láska, jaké city sounáležitosti s lidem, který se nalézal v tak smutném postavení! Jak rozdílné je naproti tomu chování mnohých věřících dnešního dne! Jak často slyšíme mnohého mluvit opovržlivým způsobem o členech jiných pojmenování, jak se snaží zlehčujícím způsobem je snížit v očích druhých, nebo vynášejí dokonce na světlo s jistým zalíbením i jejich chyby a nedostatky! Jak málo myslí tací lidé, že to jsou jejich bratři, o kterých oni takto mluví! Kde jsou pocity bolesti! Kde ty vroucí modlitby k Pánu za bratry? Vpravdě, kdyby tito věřící zkoumali své chování ve světle Boží přítomnosti, jistě že by rádi o chybách svých bratrů mlčeli a hluboce se nad sebou zastyděli. Neboť takovým jednáním nic nezlepší a také neodčiní chyby svých bratrů, právě naopak tím se uškodí a roztržka mezi bratry se stává vždy větší a větší. Jakou zodpovědnost takovým smýšlením na sebe uvalují!
Uprostřed věřících v Korintu panovaly zajisté smutné poměry; avšak přece nebylo apoštolovi nic vzdálenějšího než mluvit o nich lhostejným aneb zlehčujícím způsobem. Naopak, on nad tím truchlil a psal jim s mnohými slzami list plný srdečného napomínání a nejvážnějšího poučování: „Nebo z velkého soužení a bolesti srdce psal jsem vám, s mnohými slzami, ne abyste zarmouceni byli, ale abyste poznali lásku, kterouž k vám velikou mám.“ (2. Kor. 2,4) To jsou city, které se pro bratry a sestry jednoho těla sluší. Jak zcela jinak by vypadala Boží církev dnes, kdybychom veškeré chyby našich bratrů předkládali na vroucích modlitbách Pánu, jako to činili Mojžíš, Daniel a Pavel.
Nedostatek vědomí sounáležitosti vysvětlí také, proč bratři od bratrů mohou bez podstatných důvodů zůstat odloučeni, s výmluvou: „Vždyť my máme totéž, co vy, a proto neuznáváme potřebu s vámi jít a opustit naše dosavadní postavení, vždyť potom byste mohli také jít s námi.“ Nechceme zde rozhodovat, kdo má pravdu a kdo ne, nýbrž odpovíme jednoduše, že před Bohem zaujímají pravé místo pouze ti bratři, kteří vskutku truchlí nad smutným stavem Boží církve. Neboť jsme přesvědčeni, že Bůh všem, kteří upřímně truchlí, ukáže správnou cestu a také jsme přesvědčeni, že tito vynaloží vše, aby přes zmatek a různost mínění pravdu skutečně poznali. Každý věřící může podle svého svědomí rozhodnout, zdali je tato řeč stranická nebo nestranná.
Čím vroucněji bude cítěn svazek, který váže veškeré věřící, tím větší bude nad tím bolest, když tento svazek je zneuznán nebo snad dokonce rozerván. Kde je však truchlení a bolest, když se řekne: „My nevidíme v různícím se postavení věřících nic zlého, vždyť jsme přece jedno, třebaže jednotu u stolu Páně neprojevujeme,“ nebo dokonce: „Ono je dobře, že se věřící nacházejí v tak mnohých a různých stranách, neboť tím vzniká mnohem více zápolící horlivosti ve zvěstování evangelia a ve výchově duší.“ Nebo: „My považujeme věřící za vojsko, které nosí rozličné kroje a náleží různým druhům vyzbrojení; ale přece slouží všichni jednomu králi.“ Nedosvědčují všichni, kteří takto mluví, že neznají ten úzký vnitřní svazek, kterým Pán na základě Své smrti a Svého vzkříšení všecky Své vyvolené spojil? Je to mluva jednoho Ducha, kterým my všichni jsme pokřtěni v jedno tělo?
I když je pravda, že přes veškerou roztříštěnost jsme jedno, neboť Duchem Svatým učiněná jednota Kristova těla nemůže být ničím zrušena. Ale to nijak nezmenšuje naši zodpovědnost vzhledem k uskutečnění této jednoty. Potom by mohl každý týmž právem říci, že věřící může hřešit, poněvadž jsa Kristovým dílem jednou spasen, nemůže již být zatracen.
Je to známka velice špatného duchovního stavu, když někdo řekne: „My jsme přece jedno, třebaže tuto jednotu u stolu Páně neprojevujeme.“ Nestává se naše vina ještě větší, když jednotu, kterou Bůh učinil, známe, ale nejsme povolní ji uskutečnit? Nestavíme se do zjevného odporu vůči Bohu, když ospravedlňujeme a schvalujeme to, co On ve Svém svatém Slově jako zlé odsuzuje a zavrhuje? A porovnání s vojskem se zde vůbec nehodí,12 neboť vojíni bojují, vzdor jejich rozdílnému kroji a vyzbrojení, v jednom duchu a následují všichni na jedno velení svého nejvyššího vojevůdce. Jsou si dobrými přáteli a každého času připraveni vzájemně si vypomoci. Žádný nenásleduje svoji vlastní vůli a své vlastní mínění.
Všichni bojují pod jedním vedením a sledují jeden cíl. Vítězství nebo porážka jednoho oddílu vzbudí v celém vojsku společné city radosti nebo bolesti. Všichni jsou jako jeden muž. – Ach, kéž by tomu tak bylo s věřícími! Žel, že není! Neboť kdyby se v jednom duchu shromažďovali, v jednom smýšlení bojovali a všichni slovu Toho, který je sám Hospodin, Pána našeho Ježíše Krista následovali, tedy by netvořili různé strany a tím méně by se navzájem nenáviděli a osočovali. I když je možné, že věřící jednoho místa z nedostatku vhodně velké místnosti by se shromažďovali v několika místnostech, nečinilo by jim to překážku být shromážděni v jednom duchu a na stejném základě. – Ach, jak hluboko klesl všeobecně stav věřících, takže se činí takové výmluvy, jak výše uvedeno! Jak velmi je zapotřebí, abychom se hluboce pokořili! Vědomí jednotnosti je slabé a právě tak je slabý zármutek a bolest nad rozervaností věřících.
Ovšem, můžeme v našich dnech mezi věřícími pozorovat zvláštní hnutí, z kterého jde najevo pocit sounáležitosti. Mnozí se namáhají spojit různé strany v jeden celek, v tzv. „Evangelické alianci“. Jednou do roka, střídavě na různých místech bývají pořádána shromáždění, kam vyšlou téměř všechny náboženské strany své zástupce. Po dobu trvání těchto aliančních shromáždění mají zůstat veškeré rozdíly stranou. Účastníci, majíce podíl na témže spasení, se tam poznávají, zdraví, pěstují bratrské obecenství, slaví společně večeři Páně a děkují Bohu, že On Svým dětem dal totéž požehnané místo. Avšak jakmile je takové poslední shromáždění ukončeno a poslední amen vysloveno, tu každý opět spěchá, aby dále žil a působil ve svém stranickém postavení. Tak se obleče v tyto dny zdánlivost jednoty a sounáležitosti, kdežto ostatní čas se žije jen pro vlastní stranu. Ach, jak člověk klame sebe i jiné!
A přece se přikládá těmto aliančním shromážděním veliká důležitost. Velká většina Božích dětí je považuje za veliký pokrok na cestě k získání křesťanské jednoty. Ale kdo má oči, aby viděl, pozná v tom politováníhodný omyl; je to věc, která není dílem Ducha Božího, nýbrž bývá používána mnohem více od nepřítele duší k sebeklamu a k udržení mnohých Božích dětí v úplné nevědomosti ohledně pravdy Božího slova. Místo pokoření se pro všeobecný úpadek a uznání jednoty, kterou Boží Duch učinil, a její uskutečnění, chce člověk činit jednotu vlastní silou a podle svého. Na této cestě se však dostane jen ke zdánlivé jednotě, která nejen že je před Bohem úplně bezcenná, nýbrž nemůže obstát ani před upřímným a nestranným lidským posouzením.
Rádi uznáváme, že mnozí bratři jednají v nevědomosti, ale jejich nevědomost neodstraní vinu na této zkáze. Saul také pronásledoval křesťany v nevědomosti (1. Tim. 1,13), avšak přece se velice pokořil, když mu Pán otevřel oči a ukázal jeho převrácené jednání. Pokorným dává Bůh milost (1. Petr. 5,5). On nenechá v nevědomosti žádného, kdo se poddá Jeho mocné ruce a vedení Jeho Ducha a Slova. Když toto činíme v pravdě, tedy přestáváme chodit v samovolné činnosti. Jednotu nepotřebujeme činit; naše povinnost je: jednotu, kterou Bůh učinil, uznat a uskutečnit. My jsme sjednoceni, jsme bratři, údy jedné rodiny. Proto bychom se měli stydět za naši nejednotnost, kořit se před Bohem a podat si ruce na půdě Bohem a ne lidmi učiněné jednoty.
Ti, kteří toto činí, se tím staví na Boží stranu; jednak u sebe odsoudí vše, co přispělo k rozkolu, a z druhé strany jsou nakloněni ke všemu, co by posloužilo k uskutečnění jednoty. Ale ti, kteří napomínání k pokoření pohrdavě odmítají, tím dokazují, že si nežádají pokoje, a tím padne vina rozkolu zpět na ně. Kdo odehnal Mojžíše, když vyzýval k míru vadící se Izraelity? Byl to ten, jenž křivdil svému bližnímu. Mojžíš jim připomínal jejich vroucí spojení, když pravil: „Muži, bratří jste.“ Spolu jim dal najevo, že jejich vina byla společná, neboť jinak by se nepřeli. On neřekl jednomu: „Ty jsi v právu,“ ani druhému: „Ty nejsi v právu,“ nýbrž: „Proč křivdu činíte sobě vespolek?“ Ale ten, který Mojžíše odehnal, se tímto ukázal jako skutečný viník. „Ten pak, který činil křivdu bližnímu, odehnal ho řka: Kdo tě ustanovil knížetem a soudcem nad námi?“ To byl zjevný odpor proti působení Ducha Svatého, kterého se Izrael vždy znovu dopouštěl. Štěpán je upamatoval na tento jejich hřích v tom, když jim pronikajícími slovy přivolával: „Tvrdošíjní a neobřezaného srdce i uší, vy jste se vždycky Duchu svatému protivili, jakž otcové vaši, tak i vy.“ (Skutk. 7,26.27.51)
Kéž by Pán každému ze Svých vyvolených dal milost, aby se pokořil a nekráčel dále na cestě, která je vyvolená člověkem a zneuctívá Boha a Jeho slovo! Nezapomeňme, jak Pánu velice leží na srdci jednota Jeho vyvolených a že On k jejímu uskutečnění musel dát Sebe sama a zemřít. On, který ocení číši vody, kterou podáme nejmenšímu z věřících v Něho, vidí také, když bratr bratra, lásky nemaje, pomíjí.
Protož milujme se, jak nám Pán náš velí,
zanechme už zlého, které srdce dělí,
ruce podejme si, vzhůru k Pánu zrak,
láska Jeho svatá zažeň všechen mrak!
Vzpomínejme na to, že jsme nalezeni,
krví Beránkovou draze vykoupeni,
jednoty si važme, jíž jsme zapojeni.
Svého času cestovali dva křesťané, kteří si až dosud byli úplně cizí, společně dráhou. Když si již chvíli vyprávěli o Pánu a Jeho věcech, naklonil se jeden z těchto dvou cestujících k svému spolucestujícímu a pravil: „Smím se vás otázat, ke kterému pojmenování (denominaci) patříte?“
„Tuto otázku lze často slyšet,“ odvětil druhý, „ale můžete mi, dříve nežli vám dám odpověď, říci, co mě podle vašeho mínění na mé cestě jako křesťana má řídit?“
První ihned odpověděl: „Slovo Boží je naším jediným, jistým vůdcem.“ – „To je i mé mínění; ale nyní bych rád, dovolíte-li, vaši otázku zodpověděl protiotázkou: Do kterého pojmenování mne staví Boží slovo?“
Po krátkém přemýšlení odpověděl první: „Do žádného.“
Pak tedy nesmím přináležet žádnému pojmenování. Neboť pakliže se připojím k nějakému pojmenování, pak se nacházím podle vašeho vlastního svědectví v postavení, do kterého mne Boží slovo nepostavilo.“
„Ale,“ odvětil první, „Boží slovo nás přece napomíná, abychom neopouštěli společného shromáždění svého, ale napomínali se, a to tím více, čímž více vidíme, že se ten den přibližuje?“ (Žid. 10,25)
„To je správné, ale křesťan nepotřebuje přináležet k některému pojmenování, aby mohl jednat podle tohoto napomenutí, neboť Pán Ježíš praví: „Nebo kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18,20)
Tak, ó Pane, spoj nás všudy,
jak jsi s Otcem jedno Ty,
ať již v světě zde Tvé údy
nedělí zlé různoty.
Z Tvého žáru nechať béře
naše světlo jasno své;
potom svět pak skutkům věře,
zví, že Tví jsme učňové.
„Ne za tyto pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne, aby všichni jedno byli, jako ty, Otče ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal.“ (Jan 17,20.21)
„A když přišel den padesátý, byli všichni jednomyslně spolu. I stal se zvuk s nebe, jako valícího se větru prudkého a naplnil všecken dům, kdež seděli. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všichni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati.“ (Skut. 2,1-4.)
„Nebo jakož tělo jedno jest a mnoho má oudů, ale všichni ti jednoho těla oudové, mnozí jsouce, jedno tělo jsou: tak i Kristus. Skrze jednoho zajisté Ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové, buď služebníci, aneb svobodní, a všichni v jeden duch zapojeni jsme.“ (1. Kor. 12,12.13)
„I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách … Toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše… Jiný pak žádný nesměl se připojiti k nim, ale velebil je lid.“ (Skut. 2,42; 4,32; 5,13)
„A protož zůstaniž v vás to, což jste slýchali od počátku. Zůstane-liť v vás to, co jste slýchali od počátku, i vy také v Synu i v Otci zůstanete.“ (1. Jan. 2,24)
„Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Miluje-li mně kdo, slova mého ostříhati bude.“ (Jan 14,23)