(Jan 5, 39).
Ročník V. Říjen 1931 Číslo 5.
Řím. 13,12
Zlý služebník řekl ve svém srdci: „Prodlévá pán můj přijíti!“ Děti tohoto světa říkají: „Pokoj a bezpečnost!“ (Mat 24,48; 1. Tes. 5,3) Apoštol Pavel přivolává věřícím v Římě a spolu i nám všem: „Noc pominula, ale den se přiblížil.“ A to proto, abychom se „ze sna probudili“; abychom „nespali jako jiní, ale bděli a střízliví byli“ (Řím. 13,11.12; 1. Tes. 5,6). Již Pán sám poučoval Své učedníky: „A vy podobni buďte lidem, očekávajícím Pána svého…“ (Luk. 12,36-38) Velice snadno se však stane, že očekávání Pána u věřícího pozbude svojí životní svěžesti! A jakmile se to stane, tu se nenalézá jeho duchovní stav na výši jeho povolání. Může to být tak, že se ještě delší dobu vzdaluje od zjevně zlého, a také ještě projevuje jistou oddanost ve službě Pána; ale vlastní příčina, která jej k této oddanosti vedla, již zmizela. Porovnejme jenom 1. Tes. 1,3 se Zjevením 2,2. V efezské církvi najdeme skutky, práci a trpělivost, podobně jako u věřících v Tesalonice, avšak pohnutku, která vedla Tesalonické: víru, lásku a naději, u nich hledáme marně. Svěžest a horlivost jejich víry s opuštěním „první lásky“ zmizela; s tím se ztratilo také stálé očekávání Pána. To pro nás má být zajisté vážným napomenutím k bdělosti a jistě je také hodné námahy poznat příčinu takového ochabnutí.
Hlavní příčinou je bezpochyby nedostatek vnitřního obecenství s Pánem. Neboť v té míře, v jaké pro nás Kristova osoba ztrácí svou cenu, pozbude pro nás svou cenu také i vše jiné, co nám je Pánem darováno. Je tomu tak, jako kdybychom ztratili klíč, který by nám mohl otevřít komnatu s poklady v Božím domě. Duch Svatý, který v nás bydlí a působí, je zarmoucen, když Kristus, kterého On přišel oslavit, nemá v našich srdcích první místo. V takovémto stavu nemáme také ani ze čtení Božího slova skutečný užitek pro naše srdce. Neboť Pán, který je velikým středem a předmětem Božího slova, ztratil pro nás svou cenu. Pak nemůžeme při zkoumání Písma poznat pravé Boží myšlenky a úmysly, jako kdysi zákonníci: „Ptejte se na Písma, nebo vy domníváte se v nich věčný život míti a tato svědectví vydávají o mně. Ale nechcete přijíti ke mně, abyste život měli.“ (Jan 5,39.40) Ach, v takovém případě se spokojíme s pouhým zkoumáním, snad obohatíme naše vědomosti, ale srdce zůstane nedotknuté a prázdné.
Kdo však Pána upřímně miluje, čte a zkoumá Boží slovo s opravdovým užitkem pro své srdce; a také se snaží ho zachovávat a uskutečňovat jak je psáno: „Kdo by měl přikázání má a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati a zjevím jemu samého sebe;“ a „miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude.“ (Jan 14,21.23)
V mnohých případech je nedostatek vnitřního obcování s Pánem, ve spojení se zanedbáváním Božího slova, zejména prorockého slova, příčinou a v takových případech se pak také rozhodně dostaví ochabnutí. Neboť právě toto slovo nás upozorňuje na blízký příchod Páně a na den Jeho slávy. Jak bychom mohli také být připraveni, jak bychom také mohli vědět, co nám přinese budoucnost, kdyby nás prorocké slovo o tom nepoučilo? Pakliže prorocké slovo zanedbáváme, zůstaneme v nevědomosti o všem kolem nás a jsme vydáni neurčitým představám a libovolným náhledům, jejímž následkem bývá pouze hořké zklamání. Mnohým byla tímto způsobem zeslabena nejenom jejich naděje, ale i blažené očekávání příchodu Pána a namnoze se dostali i do bludných učení a do léčky nevěry.
Mnohým věřícím našich dnů je mnohem bližší myšlenka na smrt, než na příchod Pána k uvedení Jeho vyvolených do otcovského domu. Mnozí poukazují na to, že věřící prvních dob Pána marně očekávali, a že proto také nyní je očekávání na Pána marné. Ale tento úsudek je utvořen pouze nedostatečnou známostí prorockého slova. Kdyby je lépe znali a rozuměli mu, věděli by také, že Pán je skutečně blízko a že Jej vším právem smíme a také máme očekávat. Kéž by bylo dbáno na napomenutí apoštola: „Máme přepevnou řeč prorockou, kteroužto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte.“
Prorocké slovo nám odhaluje Boží usnesení ohledně budoucnosti, jakož i Jeho cesty, které vedou k vyplnění oněch usnesení, a ne nějakým nejasným způsobem, nýbrž jasně nás poučuje, že konec je blízko. Ano, ještě více! Prorocké slovo nám zpřítomní také věci, které mají přijít, takže se stanou pro věrného věřícího východiskem pro jeho pozemský věrný život. Jeho srdce žije v těchto věcech a je šťastné, jak praví apoštol: „Blahoslavený, kdož čte, i ti, kteříž slyší slova proroctví tohoto a ostříhají toho, což napsáno jest v něm, nebo čas blízko jest.“ (Zjev. 1,3) Den již nastává a jitřní hvězda vzešla v jeho srdci. On chodí již „jakožto ve dne“ a vidí jitřní hvězdu v jejím jasném lesku (Zjev. 22,16). To znamená, že poznává Pána Ježíše tak, jak On se zjeví k přijetí Své církve před příchodem dne soudu.
Toho dne bude Kristova sláva zjevena po celé zemi. Jméno našeho velebeníhodného Pána už nebude opovržené a zneuctěné jako dnes; ne, každé koleno před ním bude klekat, a každý jazyk vyzná, že On Pán je k oslavení Boha Otce (Filip. 2,10.11). Ale, jak již řečeno, pouze ten, jenž se nechá vést vírou, chodí jako ve dne, je synem dne. Víře je Kristus již nyní Pánem a středem vší slávy, kdežto svět, jsoucí v moci hříchů a nevěry, Pánem ještě opovrhuje. Ale ještě více: víra zná také lásku a náklonnosti Krista k Jeho církvi, podle kterých ji Pán učinil spoludědičkou a spolunosičkou vší Své slávy. Ví, že toto vše bude brzo zjeveno; a její očekávání je skutečné a jisté, poněvadž je zbudováno ne na lidských předsudcích, nýbrž na pevném, neproměnlivém prorockém slovu. Ne tedy, že by nám snad tímto slovem byl udán okamžik, den a hodina těchto věcí, ty zná jedině Bůh. Ale praví nám, že ten okamžik je blízko, a to víře dostačí k povzbuzení a k bdělosti.
Prorocké slovo nám osvědčuje, že se nacházíme nejenom na konci časů, nýbrž že žijeme dokonce v posledních dnech křesťanstva. K bližšímu vysvětlení a odůvodnění tohoto tvrzení se pokusíme o podání krátkého a stručného přehledu Božích cest s Izraelem a s církví, jak se nám to v Písmu prorocky sděluje. Ohledně Boží cesty s Izraelem čteme v proroctví Daniele:
„Sedmdesáte téhodnů odečteno jest lidu tvému a městu svatému tvému, k zastavení převrácenosti a k ukončení hříchů, i vyčištění nepravosti a k přivedení spravedlnosti věčné, a k zapečetění vidění i proroctví a ku pomazání svatyně svatých. Věziž tedy a rozuměj, že od vyjití výpovědi o navrácení lidu a o vystavení Jeruzaléma až do Mesiáše vývody bude téhodnů sedm, potom téhodnů šedesáte dva, když již zase vzdělána bude ulice a příkopa a sice v přenesnadných časích. Po téhodnech pak těch šedesáti a dvou zabit bude Mesiáš, a nebude nic míti. A lid přicházejícího knížete to město i tu svatyni zkazí, takže skončení toho bude hrozné, a až do konce bude boj, úklady a pustošení. Utvrdí však smlouvu mnohým v téhodni posledním uprostřed (v polovici) pak tohoto téhodne učiní konec oběti zápalné i suché; a na kří-dlech ohavnosti přijde pustošitel a sice až uložené poplenění na popléněné vylito bude.“ (Daniel 9,24-27)
K lepšímu porozumění jsme zde pro čtenáře uvedli celý onen oddíl. Mluví o jistém času, kterého počátek i konec jsou přesně určeny. Po jeho uplynutí bude Izrael a jeho svaté město (Jeruzalém) trvale obnoven a jemu daná zaslíbení naplněna a Židé (to znamená ten věrný ostatek) budou úplně šťastni pod žezlem svého Mesiáše. Onen čas je rozdělen na tři díly: sedm týdnů, šedesát dva týdnů a jeden týden, a počíná zprávou o stavění a obnovení Jeruzaléma. Tato výpověď nebo rozkaz vyšel ve dvacátém roce perského krále Artaxerxa (Neh. 2). Odtud „až do Mesiáše knížete, jsou sedm a šedesáte dva téhodny (týdny)“. Sedm týdnů je zvlášť připomenuto, poněvadž během jejich trvání (po návratu židovského národa z babylonského zajetí) byl Jeruzalém znovu vystavěn a sice „za časů přenesnadných“. (Srovnej s knihou Nehemiáše.) „Po téhodnech pak šedesáti a dvou bude Mesiáš zabit (odstraněn) a nebude nic míti.“ Z těchto slov je zjevné, že smrtí Krista uplynulo šedesát a devět týdnů a následkem toho zbývá ještě pouze jeden týden, sedmdesátý, k trvalému znovuzřízení Izraele a svatého města. Konec, nebo jinými slovy dokončení věků, bylo již přede dveřmi. A v souhlasu s tímto zvěstovali Jan Křtitel, jakož i Pán sám a Jeho učedníci židovskému lidu, že nebeská říše se přiblížila a že mají činit pokání, jinak že je zastihne hrozný soud. Sekera byla již ke kořenu stromu přiložena (Mat. 3,2.10-12; 4,17; 10,7).
My víme, že Izrael volání k pokání neuposlechl, nýbrž zavrhl svého Mesiáše. Mesiáš byl „zabit“ (odstraněn) a tím běh oněch událostí náhle přerušen. Poslední týden s jeho vážnými událostmi: povstáním nepravého Krista (který je také nazván „bez zákona“ nebo „antikrist“), smlouva, kterou „přicházející kníže“, hlava obnovené římské říše uzavře s odpadlými židy, utrpení věrného ostatku v oněch dnech atd. – až dosud nepřišel. To vše však musí předcházet objevení se Krista ve slávě. To měli také na mysli učedníci, když se ptali Pána Ježíše: „Pověz nám, kdy to bude a které (bude) znamení příchodu Tvého a skonání věků (světa)?“ V odpovědi na tuto otázku líčí Pán události posledního týdne Daniele (porov. s Mat. 10 a 24). Izrael tedy hodinu svého navštívení nepoznal. Místo aby Krista vírou přijal, a tak umožnil naplnění milostivých Božích cest s Jeho pozemským lidem, opovrhl Božím Synem a ukřižoval Ho. Následkem toho je až dodnes rozptýlen a jeho země je pustinou. Běh oněch událostí je, jak již řečeno, náhle přerušen a byla zjevena nová, až do té doby skrytá věc: povolání nebeské nevěsty Krista – církve. Podle věčných Božích usnesení vyvolená a určená za spoludědičku Krista, má být vzata ze světa a spojena se svou oslavenou hlavou v nebesích, dříve než Pán přijde, aby soudil svět, zřídil tisíciletou říši a nastoupil Svoji vládu. Složená ze všech, kteří uvěřili v Ježíše, byl na ni o letnicích vylit Duch Svatý. Jí platila také slova loučícího se Pána večer před Jeho utrpením: „V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14,2.3)
Následkem tohoto zaslíbení a pozdějších sdělení, učiněných apoštolem Pavlem, očekávali věřící ustavičně příchod Pána k svému vzetí do nebes a nepochybovali, že tato událost se stane za času jejich žití. Apoštol praví zcela určitě: „Nebo ještě velmi, velmi maličko a aj ten, kterýž přijíti má, přijde a nebude meškati.“ A opět: „Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejmeme těch, kteří zesnuli. Nebo sám ten Pán se zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sestoupí s nebe a mrtví v Kristu vstanou nejprve. Potom my, živi pozůstavení, spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky s Pánem budeme.“ (Žid. 10,37; 1. Tes. 4,14-17) Mýlili se tito věřící, když Pána Ježíše takto očekávali? Nikoliv, jednali úplně podle myšlenek Pána, který zaslíbil, že opět přijde, aby je vzal k sobě do Otcovského domu v nebesích.
Srovnáme-li tato posledně uvedená místa se slovy, která pravil apoštol při svém loučení se staršími z Efezu, tedy nám musí být něco nápadné. Při této příležitosti se apoštol nezmiňuje ani slovem o příchodu Pána, nýbrž mluví o svém odvolání a upozorňuje na počínající zkázu církve: „Nebo já to vím, že po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteříž nebudou odpouštěti stádu. A z vás samých povstanou muži, kteříž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě.“ (Skutky 20,29.30) Právě tak nemluví ve své Druhé epištole k Timoteovi o příchodu Pána, nýbrž mnohem více o vzmáhající se zkáze v křesťanstvu. Tato změna v poučování apoštola měla zcela určitě svou příčinu ve změněném stavu církve a z toho pocházející změněné cesty Pána s ní. Církev přestala očekávat svého Pána: „A když prodlíval ženich, zdřímaly všecky a zesnuly.“ (Mat. 25,5) A apoštol, poučen jsa Duchem svatým, viděl již napřed, co přijde: delší období zkázy církve a z toho pocházející těžké časy, kterými měly být zkušeny věrnost a vytrvalost věřících.
Prorocky je nám toto smutné období představeno v sedmi psaních sborům v Malé Asii, a sice jako čas trpělivého čekání Pána na pokání církve. Čtyři první psaní nám představují stav církve od dnů apoštolů až do doby reformace, vylíčený stavem církví v Efezu, Smyrně, Pergamenu a Tyatiře (por. se Zjev. 2). Hned na počátku slyšíme, že církev svou „první lásku“ opustila a Pán ji vyzývá k pokání (verš 4-5). Chtěje znovu probudit její lásku, vedl ji těžkými souženími. (Verš 10. Tento verš mluví o pronásledováních, kterými církev musela projít pod vládou římských císařů.) Tato soužení posloužila k očištění a oživení církve; ale jakmile soužení povolilo, tu se její stav očividně horšil. A ona se vždy víc a více vzdalovala od Pána, spojila se se světem a zvolila v něm i své bydliště, tak jako kdysi Lot v Sodomě (verš 13). Vzdor tomu se jí Pán nevzdal, nýbrž vyzývá ji s obdivuhodnou trpělivostí znovu k pokání (verš 16). Ale církev Jeho napomenutí neuposlechla, zapomněla úplně na své nebeské povolání, a nejenom že si zvolila své bydliště ve světě, nýbrž si tam také i osvojila zvláštní postavení a moc, právě tak, jako to kdysi bylo u Lota ke konci jeho dějin, v bráně sodomské (verš 20; 1. M. 19,1). Zde se nám představuje osvojení si moci papežstvem. Teprve nyní změnil Pán svůj poměr k církvi jako takové, když pravil: „Ale dal jsem jí čas, aby pokání činila ze smilstva svého; však nečinila.“ (verš 21) On předpovídá jí a jejím záletníkům soud, pakliže nebudou činit pokání: „Aj já uvrhu ji na lože; i ty, kteříž cizoloží s ní, v soužení převeliké, jestliže nebudou činiti pokání ze skutků svých. A syny její zmorduji smrtí; i zvědí všecky církve, že jsem já zpytatelem ledví i srdce; a odplatím vám jednomu každému podlé skutků vašich.“ (verš 22 a 23) Zde máme konec cesty Pána s církví všeobecně. Pán čekal dlouhá staletí na její obrácení, ale veškerá Jeho shovívavost a trpělivost, ani napomínání a kázeň ji nepřivedly k jejímu původnímu stavu. Ani reformace, ačkoliv byla vyvolána mocným působením Ducha Svatého, nezměnila nic na všeobecném stavu církve. Pán ji vydal, aby doplnila míru svých hříchů, a pak obdrží jako „Babylon veliký, mátě smilstva a ohavnosti země,“ (Zj. 17,5) svůj právem zasloužený soud. Jaký hrozný konec toho, co mělo takový krásný počátek a bylo povoláno k nejvyšším výsadám!
Tyto cesty Pána s církví vysvětlí Jeho dlouhé mlčení ohledně Jeho příchodu k uvedení Jeho vyvolených do slávy. Od smrti apoštolů až do časů reformace a i v prvních dobách trvání protestanství nebylo nic známo o příchodu Pána. Reformací bylo opět do popředí postaveno důležité a zásadní učení o ospravedlnění z víry, které mu dává Písmo svaté. Ale jako všeobecná církev se stala obětí pověry, tak protestantství z velké části obětí nevěry. Pán o něm osvědčuje: „Vím skutky tvé, že máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý.“ (Zjev. 3,1) Pán měl po několik století také s protestantstvím trpělivost, čekal na jeho pokání, napomínal a varoval ho: „Budiž bedlivý a utvrzujž jiné umírající, neboť jsem nenalezl skutků tvých plných před Bohem. Pomniž tedy, což jsi přijal a slyšel, a ostříhej toho a čiň pokání; pakli bdíti nebudeš, přijduť na tě jako zloděj, a nezvíš, v kterou hodinu na tě přijdu.“ (verš 2.3) Stav protestantství je beznadějný, neboť nečiní pokání, nechce dbát a ostříhat to, co přijalo a slyšelo a většina z jeho vyznavačů se stále zjevněji nakloňuje k odpadnutí, opouští půdu křesťanství a potvrzuje tím, že jeho konec je blízký a jeho soud nevyhnutelný. Křesťanstvo dospělo tedy, co se jeho mravního stavu týče, na totéž místo, kde se svět a odpadlý Izrael již nacházel za času Pána, blízko před začátkem posledního týdne Daniele: „Sekera jest již ke kořenům stromů přiložena.“ Soud mrtvého křesťanstva bude vykonán současně se soudem světa a Izraele; hodina pokušení přijde na celý svět. Tehdy bylo provedení soudu odloženo, poněvadž nejprve měla být církev shromážděna ze všech národů země. Dnes však není žádná překážka k vykonání soudu. Co se jedině ještě musí stát, je uvedení věřících do slávy. Proto také Duch Svatý v naší době zcela zvláštním způsobem působí a shromažďuje opravdové věřící ze středu křesťanstva, které má jen zevní vyznání, a připravuje je pro příchod Pána. Proto slyšíme opět po dlouhém a dlouhém čase znovu o příchodu Pána k přijetí Jeho lidu; a sice není to jako jen na počátku: „Zase přijdu!“ (Jan 14,3) Nýbrž: „Aj, přijduť brzy!“ (Zjev. 3,11) Pán k tomu připojuje slovíčko brzy (nebo rychle, spěšně). A tím chce věřící posledních dnů ohledně Svého blízkého příchodu zbavit veškerých pochybností.
Tyto věřící považuje za ty, kteří s Ním vytrvali celý ten dlouhý čas, ve kterém Jeho milující srdce s trpělivostí, ačkoliv marně, čekalo na obrácení církve. Proto jim také praví: „Poněvadž jsi ostříhal slova trpělivosti mé, i jáť tebe ostříhati budu před hodinou pokušení, kteráž přijíti má na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země.“ (verš 10) Tito věrní nezvolili cestu vyznávajícího křesťanstva, a proto mají také být ochráněni před hrozným soudem, který brzo stihne všechny neobrácené.
Když tedy věřící prvních dob za časů svého života očekávali Pána, čím více Jej máme očekávat my nyní, v těchto posledních dobách, kdy můžeme cesty Pána s církví jasně přehlédnout! Když jim tehdy dostačilo zaslíbení Pána k ustavičnému očekávání na Něho, čím více by mělo Jeho obnovené a určitějším způsobem nám dané oznámení: „Aj, přijduť brzy,“ naše očekávání na Něho oživit a udržet svěžím!
Význam tohoto přivolání je ještě zvýšen tím, že stojí v souhlasu s půlnočním voláním: „Aj, ženich jde!“ (Mat. 25,6) Všeobecně je známé, že to volání se všude rozšiřuje již delší řadu let. Smíme tedy s veškerou určitostí říci, že půlnoční hodina pominula a svítání, předcházející objevení se jitřní hvězdy, je již blízké. Volání: „Aj, ženich jde“ přišlo neočekávaně. Nebylo způsobeno zjevnými a nápadnými událostmi, které vzbuzují v rozčilených myslích tak lehko myšlenky na příští Páně a na takzvaný poslední soud; nýbrž bylo vyvoláno Duchem Svatým, který působí všude v srdcích věřících a znovu je upozorňuje na příchod Pána. A když uvažujeme uvedené podobenství, tedy nenalezneme zmínku, že moudré panny opět usnuly. Nikoliv. Probudivše se, zdobí své lampy a spěchají ženichovi vstříc. Tak žije a působí očekávání příchodu Pána v srdcích mnoha věřících dále. Ve světle tohoto podobenství lze však také jasně poznat, že od prvního zaznění volání: „Aj, ženich jde!“ až do příchodu Pána ještě jistý čas uplyne, a toto mezidobí zjevuje stav všech panen. Budou zjeveni mnozí, že ve skutečnosti nejsou tím, zač se vydávají: praví křesťané; vzdor tomu poznají teprve, když Pán již přišel, svůj hrozný omyl – ale potom, žel, již příliš pozdě! Jako ohlášení příchodu ženicha půlnočním voláním se označovalo nenápadnými vnějšími událostmi (neboť svět zůstal tímto úplně nedotknut) právě tak nebude také ani osobní příchod Pána pro Jeho lid doprovázen vnějšími událostmi. Svět nebude vzetím věřících ze svého spánku probuzen. Tím strašnější však bude jeho probuzení, když se dostaví hřmění hrozných soudů, které po uvedení církve Páně do Otcovského domu budou oznamovat příchod dne Páně a Jeho objevení se v slávě.
Nenechme se tedy, drazí bratři a sestry, ovládnout přítomným nepravým pokojem a bezpečností, nýbrž dbejme vážného napomenutí našeho drahého Pána:
„Aj přijduť brzy. Drž se toho, co máš, aby nikdo nevzal koruny tvé!“
Ó Pane, ku Svým věčným stanům,
vedeš Své stádce spasené!
Buď proti zlu a světa pánům
vždy štítem církve milené.
Nechť lid Tvůj vždy se světla zbroji
se stkví uprostřed národů.
Nechť srdce k srdci láska pojí,
až do dne Tvého příchodu.
V jednom sanatoriu ležela těžce nemocná mladá žena. Většinou ležela na lůžku. Jen zřídkakdy klesla její horečka. Pak směla dolů, do síně ozářené slunečními paprsky, které však již nemohly poskytnout jejímu chřadnoucímu tělu žádné uzdravení. Ona patřila k „úplně beznadějným“, to věděli druzí i ona sama. Již často stála po dobu své dlouhé smrti těsně před branou smrti – ale vysvobození se dosud nedostavilo a tak se opět vracela do toho žití plného muk, což se však již ani nemohlo nazývat životem.
Když se ostatní nemocní vesele smáli a bavili, nemohla se zúčastnit. Její churavý krk vypravil jen namáhavě nějaká sotva slyšitelná slova. A přece se zdálo, jakoby od ní vycházela neviditelná síla a nebyla-li mezi ostatními, postrádali jí. Nespokojení se v její přítomnosti utišili, sklíčení se rozveselili a potřeboval-li kdo útěchu, šel k ní.
„Co je vlastně tajemství Vašeho života?“ tázala se jí jednoho dne jedna z nemocných a položila jí na přikrývku několik květin, které přinesla z procházky. „Jsem přece také křesťanka, patřím také Spasiteli, ale stále po vítězství klesám a nechodím od síly k síle.“
Paní M. se usmála. „Mám jeden recept, ten stojí v žalmu 68,20,“ zašeptala.
„Ó, to už dávno znám, to je ten verš: ‚Den jak den nese naše břemeno (tak podle původního textu); Bůh silný spasení našeho‘“.
„Ano, ale hlavní věc jste zapomněla, ten začátek, to je to hlavní.“
„Nejhlavnější že jsem zapomněla?“
Tazatelka vyhledala si po té ihned ten žalm 68. Tam stálo: „Požehnaný Pán! Den jak den nese naše břemeno; Bůh silný je naše spása.“ To bylo tedy tajemství vítězství!
Milý bratře, sestro! Nezapomněli jsme i my dosud to „nejhlavnější“? Nebylo u nás stále: „Z hluboké úzkosti volám k Tobě!“ a nescházelo také: „Požehnaný Pán“? Pak se nedivme, když se nedostaneme kupředu a proto začněme ještě dnes jinak. „Dobrořeč, duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní Jeho!“ (Žalm 103,2)