(Jan 5, 39)
Ročník V. Červenec 1931 Číslo 4.
Pozornému čtenáři neujde, že slovem „antikrist“ není snad míněna jen zlá moc, ničivý, ďábelský vliv, jak se někteří domnívají, ale že je tím míněna i osoba, skutečný člověk. Mezi jiným jmenuje ho Písmo svaté též „člověk hříchu, syn zatracení“ (jako byl Jidáš) nebo „ten bezbožník“ (2. Tes. 2).
Zde chci podat jen malou ukázku toho, co nám Písmo svaté praví o této ohavné, hrůzu vzbuzující osobnosti. Všimněme si jeho charakteru, postavení, původu a působení zde na zemi.
1. Jeho charakter. Už jméno antikrist (t. j. proti Kristu) nám dává na srozuměnou, že máme co činit s osobou, jež ve své bytosti a smýšlení je v každém ohledu pravým opakem našeho Pána Ježíše Krista. A nemůže to také ani jinak být. Vždyť je zástupcem Satana, který podobně jako kdysi Bůh poslal Svého Syna na svět, aby hříšné spasil, pošle na svět antikrista, aby lidi zničil. Tak jako Pán Ježíš i on vystoupí jako král a prorok, tj. bude mít světskou moc a v náboženském ohledu bude mít na lidi veliký vliv (Dan. 11,36; Zj. 19,20). Jako Beránek zabitý, tak i on je nám znázorněn v podobě zvířete, majícího dva rohy, podobné Beránkovým, ale které mluví jako drak (Zj. 13,8.11). Ve všech těchto vztazích se ukáže jako antikrist, jako ten, který přišel, aby bojoval proti Bohu a Jeho pomazanému, a aby ze země vyhladil všechnu Jeho památku.
Bylo-li pokrmem Pána Ježíše naplnit vůli Svého nebeského Otce (Jan 4,34; 6,38), tedy o antikristu čteme, že bude činit svoji vůli a pozdvihne se a zvelebí nad každého boha (Dan. 11,36). Bylo-li prací Pána procházet zemi, aby činil dobře, uzdravoval nemocné a chudým zvěstoval evangelium, tedy antikristovo působení bude spočívat v tom, aby svaté (tj. věrný ostatek z Izraele) pronásledoval, dával je do vězení a mordoval (Zj. 12, a j. m.). Dělal-li Pán Ježíš divy k blahu lidí, tedy on bude dělat divy, aby svedl lidi a tak je strhl k odpadnutí od Boha (Zj. 13,14.15). Zvěstoval-li Pán Ježíš pravdu a oznamoval Boží slovo, tedy antikrist bude přinášet lež a bude mluvit ze svého vlastního. Byl-li Pán Ježíš dobrým pastýřem, který položil Svůj život za Své ovce a Své stádo ochraňoval před všelijakým nebezpečím, tedy on je ten „pastýř ničemný, kterýž opouští stádo“ a zanechává ho k zničení (Zach. 11,17).
V opaku k člověku s nebe (1. Kor. 15,47) je antikrist člověk zemský (Ž. 10,18). V opaku ke Kristu, tomu svatému a spravedlivému, který sebe samého zmařil, způsob služebníka přijal a se ponížil (Fil. 2,6-11), je on „ten člověk hřícha, syn zatracení, protivící a povyšující se nade všecko, což slově Bůh, aneb čemuž se děje Božská čest, takže se v chrámě Božím jako Bůh posadí, počínaje sobě jako by byl Bůh“ (2. Tes. 2,3.4). Je podobný faraónovi, pyšnému nepříteli Boha a Jeho lidu, který řekl: „Kdo jest Hospodin, abych poslechl hlasu Jeho?“ (2. M. 5,2) Nebo Nabuchodonozorovi, který pod trestem smrti rozkázal, aby se všichni lidé a národy klaněli zlatému obrazu, který nechal postavit v Babylonské krajině (Dan. 3). Nebo králi Dariovi, který vydal mandát, aby žádný člověk po třicet dnů nesměl ničeho žádat od kteréhokoli boha nebo člověka kromě něho (Dan. 6).
Jan jej popisuje jako lháře, pravě, že „tenť jest antikrist, kdož zapírá Otce i Syna“. To je jeho charakter v náboženském ohledu. Zapírá Otce i Syna, tj. zjevení, které je křesťanství vlastní a je jeho základní pravdou. On nevyznává Ježíše Krista přišlého v těle, tuto druhou velikou pravdu, na níž spočívá křesťanství. Dále zapírá, že by Ježíš byl Kristem, což se zdá být více spojeno se židovstvím, kdy v posledních dnech (jako v době života Pána Ježíše zde na zemi) se bude u bohabojných Židů jednat právě o známost této pravdy vírou. antikrist tedy zapírá a ničí základy vší pravé bohoslužby.
V tom se zjevuje a vrcholí nevěra a zloba. Už za Janových časů byli antikristové, tj. lidé, chodící v antikristově duchu: „Mnozí falešní proroci vyšli na svět… Všeliký duch, kterýž nevyznává Jezukrista v těle přišlého, není z Boha; nýbrž toť jest ten duch antikristův, o kterémž jste slýchali, že přijíti má, a jižť jest nyní na světě.“ (1. Jan. 4,1-3) A: „Nebo mnozí bludaři (svůdcové) vyšli na svět, kteříž nevyznávají Jezukrista přišlého v těle. Takový každý jest bludař a antikrist.“ (2. Jan. 7) Nejprve tedy byl (a je ještě dnes) antikristův duch činný ve světě; nakonec se však zjeví antikrist sám, aby se zjevně protivil Bohu a Jeho pomazanému.
Čím více se přibližujeme ke konci, tím více rozvinuje svou hroznou podvodnou moc. Už se nespokojuje jen s útočením na Kristovo dílo, nýbrž obrací se na Jeho osobu. To je veliký krok kupředu na cestě k zjevení se člověka hříchu. Jakmile je Pán zbaven Své osobní vznešenosti, ať už je napadeno Jeho božství nebo Jeho pravé člověčenství, hned mizí půda pod našima nohama a celá budova křesťanské pravdy se pojednou rozpadá. A právě tím působí ďábel v přítomné době se vší mocí. Zjevným i skrytým způsobem, skrze zjevné nevěrce a volnomyšlenkáře, skrze bohoslovce i teozofy, spiritisty a pověru se snaží vyznavače Krista připravit na antikristův příchod, aby se mu při jeho příchodu bez jakéhokoliv odporu vrhli do náruče a poddali se jeho vedení. Zásady a vlastnosti, jaké budou antikrista vyznačovat, jsou už dnes všechny zřejmé. Aby tajemství nepravosti bylo zjeveno, k tomu už je jen potřeba, aby opravdoví věřící byli odtud vzati.
2. Jeho postavení. Viděli jsme, že po vzetí Kristovy církve bude znovu obnovena římská říše a že Židé se zase navrátí do své země a opět postaví Jeruzalém i chrám. Tím začne sedmdesátý rok týdnů Daniele, jenž byl oddálen následkem zavržení Krista. Na začátku tohoto týdne povstane antikrist a to ve spojení s hlavou římské říše. Přicházející kníže, jehož lid zkazí město i chrám (Dan. 9) – bude bezpochyby veden antikristem, tím falešným prorokem, „kterýž všecku moc první té šelmy (tj. římské říše v jejím posledním ďábelském útvaru) provozuje před tváří její“ – uzavře pevnou smlouvu s mnohými (tj. se širokými židovskými vrstvami) v posledním týdnu. Uprostřed toho týdne učiní konec oběti zápalné i oběti suché. „A skrze vojsko ohavné, až do posledního a uloženého poplenění hubící, na popleněné vylito bude zpuštění.“ antikrist se prohlásí za židovského krále, jak je vidět z Daniele 11. První část 11. kapitoly až do verše 36. se téměř naplnila, historie Ptolemaiů (poledních králů) a Seleukovců (půlnočních králů) je proroku ukázaná až do nejmenších podrobností. (Světové dějiny potvrzují prorocké podání zahanbujíce tak nevěru.) Současně však tvoří vypravované události obrazné popsání toho, co se má dít na konci přítomného běhu času, což odpovídá všeobecnému charakteru proroctví. Tytéž hrozné boje, zmatky a soužení se budou opakovat v posledních dnech, jenže ve zvětšené míře. Od verše 36. až do konce kapitoly je však všechno budoucí; události zde líčené nejsou ještě v dějinách světa zaznamenané. Verš 35. končí slovy: „Aby prubováni, čištěni a bíleni byli až do času jistého posledního; neboť to ještě potrvá až do času uloženého.“ Události předtím vypravované musejí se tedy přihodit před časem posledním. S veršem 36. nadchází teprve vlastní poslední doba (por. v. 40) a první osoba, s níž se setkáváme, je „král ten“; tj. král, který bude stát ve spojení s Izraelem. Kdyby byl míněn jiný král, tak by Duch svatý jistě použil bližší označení. Podobně čteme častěji o „zemi té“, totiž o Palestině, o „městě tom“, totiž Jeruzalému atd. Ale kdo je tento „král“? Je to antikrist, falešný Mesiáš, který přijde ve svém vlastním jménu a od Izraele bude uznán a přijat za krále (por. s Iz. 30,33; 57,9).
„Král zajisté ten bude činiti podle vůle své a pozdvihne se a zvelebí nad každého boha a proti Bohu nade všemi bohy nejsilnějšímu mluviti bude divné věci.“ Totéž předpovídá Pavel v 2. Tes. 2 a Jan ve Zj. 13 o antikristu. Daniel ještě připojuje: „Ani k bohu otců svých se nenakloní,“ tzn., že se úplně odvrátí od bohoslužby otců a zavede vlastní bohoslužbu, vlastně modloslužbu. Také se nenakloní „k milování žen“, tzn. vlastně „nebude dbát touhy žen“ po Mesiáši. Být jeho matkou bylo v Staré smlouvě žádostí všech bohabojných žen. „A na místě jeho ctíti bude boha pevnosti: toho boha, kteréhož neznali otcové jeho; ctíti bude zlatem a stříbrem a kamením drahým a klenoty.“ Tato slova poukazují asi na obraz, který postaví antikrist na místě svatém, na „ohavnost zpuštění“, jak to jmenuje Pán Ježíš (por. též s Dan. 12,11).
Ale musíme se ještě jednou vrátit k uvedeným slovům u Jana 5,43. Pán tam praví v Jeruzalémě shromážděným Židům: „Já jsem přišel ve jménu Otce svého, a nepřijímáte mne. Kdyby jiný přišel ve jménu svém, toho přijmete.“ Jinak řečeno: poněvadž Izraelský lid nepřijal od Boha mu poslaného Mesiáše, bude vydán k svedení a následování falešného Mesiáše. Poněvadž zavrhli dobrého pastýře, upadnou na nějaký čas do rukou pastýře, o němž stojí psáno: „Pobloudilých nebude navštěvovati, ani jehňátek hledati, ani což polámaného jest léčiti, ani toho, což se zastavuje nositi, ale maso toho, což tučnějšího jest, jísti bude a kopyta jejich poláme.“ (Zachariáš 11,16)
Snad je nám nápadné, že se antikrist na jedné straně povýší nad Boha a nechá se sám uctívat jako bůh, kdežto na druhé straně postaví v chrámě obraz (modlu) a bude ctít „boha pevnosti“, tedy bude sám provozovat modloslužbu. Tento zdánlivý rozpor je jen novým důkazem staré, často vyzkoušené pravdy, že pyšné zavržení pravého Boha a smělé povyšování sebe lze spojit s otrockou bázní před falešným bohem. Pyšný, samolibý člověk je i na vrcholu zdejší moci a slávy přece jen ubohým otrokem Satana, boha a knížete tohoto světa.
Zbývá nám ještě zmínit se o velikém vlivu, jaký bude mít antikrist na římskou říši, jak už bylo dříve připomenuto. Ve Zj. 13. čteme: „Potom viděl jsem jinou šelmu vystupující ze země, a měla dva rohy, podobné Beránkovým, ale mluvila jako drak. Kteráž všecku moc první té šelmy provozuje před tváří její; a působí to, že země i ti, kteříž přebývají na ní, klanějí se šelmě té první, jejížto rána smrtelná, uzdravena byla.“ Co obě šelmy ve Zj. 13 znamenaly, je nám známo. V první spatřujeme obnovenou římskou říši, v druhé antikrista, falešného proroka. „Šelma“ je v prorocké řeči Písma svatého obrazem zdejší světské moci. Tato šelma má dva rohy, podobné Beránkovým a mluví jako drak. Je tedy, co se vnější podoby její moci týče, podobná Beránkovi, ale její řeč se podobá řeči draka: má zlý, ďábelský vliv. Také nechává sestupovat oheň z nebe na zem, čímž bylo kdysi potvrzeno Eliášovo poslání jako Hospodinova proroka (1. Král. 18), a činí divy a znamení a svádí ty, kteří přebývají na zemi, malé i velké, chudé i bohaté. Přitom je velmi úzce spojena s první šelmou; ba nejen to: „všecku moc první té šelmy provozuje před tváří její.“ To znamená: vnitřní, působící moc zlého je v druhé šelmě, ačkoliv podle zevnějšku se zdá být v první. Dále požaduje druhá šelma od obyvatelů země „aby udělali obraz té šelmě, kteráž měla ránu od meče, ale ožila zase“ (v. 14). Jejímu ďábelskému vlivu můžeme připsat i řeč hlavy římské říše „slova proti Nejvyššímu“ (Dan. 7,25), nebo jak je ve Zj. 13 vyjádřeno: „Otevřela ústa svá k rouhání se Bohu, aby se jménu jeho rouhala, i stánku jeho, i těm, kteříž přebývají na nebi.“ (v. 6.7)
Všimněme si, že všecky tyto věci se přihodí teprve po zřízení římské říše. Tak jako antikrist teprve v druhé polovině týdne se ukáže Židům ve své pravé podobě, tak také teprve až pak uplatní svůj zhoubný vliv na hlavu římské říše a skrze ni na její celé poddanství (západní země).
3. Jeho původ. Z předcházejícího musíme vyvodit důsledek, že antikrist bude Žid. Je také sotva myslitelné, že by Židé při své známé nenávisti vůči křesťanům i pohanům uznali někoho z nich za svého krále. Jak jen by mohli v takovém spatřovat svého zaslíbeného Mesiáše? Je to tudíž jen nepochopení proroctví o antikristu a jeho postavení, když někteří přišli na myšlenku, že papež nebo Napoleon by mohli být antikristem. Boží předpovědění nám jasně ukazuje, že antikrist bude panovat v Judstvu jako král. Jak by se toto mohlo vztahovat na papeže nebo na Napoleona? Sídlo jakož i střed papežské moci není Jeruzalém, ale Řím; a také i takový Napoleon by sotva sídlo svého panství přeložil z Francie do Palestiny. Je-li dále řečeno, „že se v chrámě Božím jako Bůh posadí“ (2. Tes. 2,4), tu zase můžeme myslit jen na chrám v Jeruzalémě. Nějaký jiný pozemský chrám Boží slovo nikde neuznává. Ti, kteří považují papeže za antikrista, by museli Božím chrámem rozumět Petrský dóm v Římě – takový výklad nepotřebuje být vyvracen, ten se vyvrací sám. Boží slovo neví o žádném jiném chrámu, než o tom, který byl postaven na hoře Moria v Jeruzalémě a který tam bude později zase obnoven. O něm praví Hospodin: „Nebo nyní vyvolil jsem a posvětil domu tohoto, aby tu přebývalo jméno mé až na věky.“ (2. Par. 7,16) V duchovním smyslu je sice i Kristova církev jmenována Božím chrámem; ale je jasné, že tento „dům duchovní“, tento „chrám svatý v Pánu“ (1. Petr. 2,5; Ef. 2,21) nemůže být zde míněn. Nemůže se jednat o nic jiného, než o Jeruzalémský chrám. To potvrzují i mnohé podrobnosti v proroctvích. Tak např. jen vzhledem k Jeruzalémskému chrámu může být mluveno o odnětí oběti ustavičné a o ohavnosti zpuštění na místě svatém. Také se nehodí na papeže popsání antikrista v náboženském ohledu, jak nám ho Jan podává, že totiž „zapírá Otce i Syna“ (1. Jan. 2,22). To papežství nikdy neučinilo. Nikdy nezapíralo, že by Kristus nebyl pravý Boží Syn. Naopak, až to jednou dojde tak daleko, že Otec i Syn budou docela zapíráni a zavrženi, tu i papež, který se dokonce vydává za Kristova náměstka, zmizí z jeviště.
4. Jeho působení. Poukázali jsme již na to, že v první polovině 70. Danielova týdne antikrist lichocením strhne na sebe Židy a dostane je pod svůj zhoubný vliv. Ale v druhé polovině týdne se všechno změní. ďábel bude z nebe svržen na zem a věda, že jeho království bude brzy konec, rozpoutá na zemi všechen svůj hněv (Zj. 12). Zvláštním nástrojem k provedení jeho zlých plánů je antikrist, jehož vliv následkem spojení s hlavou římské říše nebude jen nad Palestinou, ale ve všech západních zemích. Pro zdar svých plánů zpyšní, povýší se a zveličí nad každého boha; jeho vlivem budou časy a práva proměněny a zrušeny budou denní oběti (Dan. 7,25; 9,27; 11,36). Všeliká bohoslužba, jak křesťanského, tak i židovského způsobu, bude zrušena, konečně se antikrist sám jako Bůh posadí v Božím chrámě v Jeruzalémě, a celý svět se mu bude klanět (2. Tes. 2,3.4).
„Jak je to ale možné?“ ptá se možná udiveně náš milý čtenář. Copak ty nevěřící masy, které už dnes nechtějí nad sebou uznat žádného boha a žádnou autoritu, se opravdu skloní před člověkem a budou mu vzdávat božskou poctu?
Nezapomínejme, že v těch dnech jednak bude ďábel svržen na zem a všechnu svoji moc a lest rozvine v takové míře jako nikdy předtím a na druhé straně zase, že Bůh sám pošle „mocné dílo podvodů“ všem těm, kteří jdou do zahynutí, protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli, aby věřili lži (2. Tes. 2,10.11). A tato lež bude dost svůdná; vždyť i antikristův příchod je „podle mocného díla satanova, se vší mocí a divy i zázraky lživými“ (2. Tes. 2,9). Už dříve jsme připomenuli, že nechá spadnout i oheň z nebe na zem a ďábel mu dokonce propůjčí moc, aby obrazu šelmy, který nechá postavit, dal ducha, „aby i mluvil obraz té šelmy“ (Zj. 13,14.15). Moc podvodů bude tudíž velmi veliká a my dobře víme, že člověk, nechá-li ho Bůh v tom, je schopný nejhroznějších, neuvěřitelných věcí; čím více pak, když Bůh svými soudy jeho srdce zatvrdí a jeho oči oslepí? Ale je ještě jedna příčina, proč se lidé pořád budou kořit v prachu před antikristem. Kdokoliv by se totiž zdráhal klanět se obrazu té šelmy, bude zamordován; a všichni malí i velcí, chudí i bohatí si musí udělat znamení na své pravé ruce nebo na svém čele, neboť nebude moci kupovat nebo prodávat nikdo, kdo by neměl toto znamení nebo jméno té šelmy nebo počet jejího jména (Zj. 13,15-17). Jako bylo za Nabuchodonozora, když byl postaven zlatý obraz, že se nalezlo jen několik lidí, kteříž měli dost zmužilosti a víry, aby neuposlechli bezbožný královský rozkaz, tak i potom se široké vrstvy lidu ochotně podvolí antikristu a naplní jeho vůli.
Jen nepatrný ostatek zůstane věrný svému Bohu a zmužile se vzepře přijetí antikrista a klanění se obrazu té šelmy. Následkem toho bude pronásledován nejhroznějším způsobem. Jako za času Makabejců, tak i pak věřící „padati budou od meče a ohně, zajetí a loupeže, za mnohé dny“ (Por. s Dan. 11,13). „Tuť jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteříž ostříhají přikázání Božích a víry Ježíšovy.“ (Zj. 14,12) U Mat. 24,15-22 popisuje Pán Ježíš tuto hroznou dobu; a ve Zj. 12 spatřujeme ženu (oděnou sluncem) pronásledovanou od antikrista, utíkající na poušť, kde je od Boha ochráněna 3½ roku. Mnozí z těchto věrných svědků zpečetí své svědectví smrtí. Obě hlavní moci oněch dnů, hlava římské říše a antikrist, je budou pronásledovat s hroznou zuřivostí. Ve Zj. 13 čteme o prvním, že „dáno jí i bojovati se svatými a přemáhati je“; a ve Zj. 20 vidíme pak ty „stínané pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, a kteříž se neklaněli šelmě, ani obrazu jejímu, aniž přijali znamení jejího na čela svá, aneb na ruce své“ jak vstávají z mrtvých. Podle toho zachová Pán část Svých svědků v této hrozné době pronásledování, tak jako zachoval kdysi Noeho s jeho rodinou v korábu; mnozí však budou uvrženi do žaláře, budou mučeni a zamordováni.
5. Jeho konec. Až antikristova moc dosáhne svého vrcholu, stihne jej náhlý konec. Pak bude souzen se všemi, kdo se vzepřeli Pánu a Jeho pomazaným. Pro ohavnost zpuštění postavící se v Jeruzalémském chrámě a proto, že široké vrstvy Židů učinily smlouvu se smrtí a učiní srozumění s peklem (Iz. 18) a bezpodmínečně se oddají ohavné modloslužbě, pošle Pán na zemi zhoubce, „a to až do posledního a uloženého poplénění hubící a na popléněné vylito bude zpuštění“ (Dan. 9,27). Jakým způsobem se to stane, o tom nás poučují různá proroctví. Tak např. v poslední části u Dan. 11 nalézáme důležité jednotlivosti ohledně této doby: „Při dokonání pak toho času trkati se s ním bude král polední, ale král půlnoční oboří se na něj s vozy a s jezdci a loděmi mnohými a přitáhna do zemí jako povodeň projde.“ Král polední je král Egyptský a král půlnoční je Assur, roh maličký u Dan. 8 nebo „pomsta rozvodnilá“ u Iz. 28, která zachvátí celou zemi a všechno pošlape. Obě tyto moci vytáhnou proti kananejskému králi, ale půlnoční král si udrží nadvládu; a přitáhne do Judské země a opanuje ji, vyjma Idumejské, Moabské a Ammonské. Jeruzalém bude dobyt, domy zloupeny a ženy zhanobeny. Polovina obyvatel města bude odvedena do zajetí a vedena bude na dalším pochodu krále (Zach. 14,2). Neboť místo aby se vrátil do své země, potáhne dále do Egypta a bude chtít opanovat i tuto zemi (Dan. 11,42.43). V tom však přestraší jej noviny od východu a od půlnoci a přinutí jej k návratu. Pročež vytáhne s velikou prchlivostí, s předsevzetím, že zhubí a zmorduje mnohé; ale nepodaří se mu to. Při návratu do země okrasy (Palestiny) přijde ke svému skonání a nikdo mu nepomůže (Dan. 11,44.45).
Ale odkud přijdou ty noviny? Je těžké, ne-li nemožné, povědět o tom něco určitého. Proto v dalším uvedu jen domněnku. Vzpomeňme si, že kananejský král, antikrist, bude spojen s císařem římské říše. Assur jej přemůže, jeho zemi opanuje a Jeruzalém zpustoší a odtáhne pak do Egypta. Mezitím asi římský císař shromáždí své vojsko a potáhne do Jeruzaléma, aby antikristu, svému spojenci, přispěl na pomoc a tím uplatnil i svoji vlastní moc. Současně se vzbouří i národy, které si půlnoční král podmanil na svém vítězném pochodu. Noviny o tom jej přinutí navrátit se co nejdříve z Egypta. Takovýmto způsobem se shromáždí národy v Palestině a naplní se Joelovo proroctví: „Shromáždím také všechny národy a svedu je do údolí Jozafat, abych se tam soudil s nimi o lid svůj a dědictví Izraele.“ (Joel 3,2) Nebo jak je ve Zj. 16,14: Králové všeho okrsku světa se svými vojsky „shromáždili se k boji, k tomu velikému dni Boha všemohoucího“. V jejich středu se nalézají zajatí Židé. Veliká bitva u Armageddonu bude bojována a krev poteče proudy kolem Jeruzaléma. Pak se zjeví Pán se Svými nebeskými zástupy a nyní se obrátí válčící vojska proti Němu, sedícímu na bílém koni a proti těm, kteří Jej následují. „I viděl jsem šelmu a krále země a vojska jejich, ani se sjeli, aby bojovali s tím, kterýž seděl na tom koni, a s rytířstvem jeho.“ (Zj. 19,19) Bláznivá opovážlivost! Zakrátko veškeré toto obrovské množství leží na zemi. Ten, na jehož rouchu je napsané jméno „Král králů a Pán pánů“ bude národy „spravovati prutem železným; onť i pres vína hněvu a prchlivosti Boha všemohoucího tlačiti bude“ (Zj. 19,15).
U Zach. 14,3-5 čteme: „Nebo Hospodin vytáhna, bude bojovati proti těm národům, jakž bojuje v den potýkání. I stanou nohy Jeho v ten den na hoře Olivetské, kteráž jest naproti Jeruzalému od východu a rozdvojí se hora Olivetská napoly k východu a k západu údolím velmi velikým… I budete (tj. věřící Židé, věrný ostatek) utíkati před údolím hor… Když přijde Hospodin Bůh můj a všichni svatí s ním.“ Pán sám bude bojovat za Svůj lid a zničí všechny Své nepřátele. O půlnočním králi je u Dan. 11,45 řečeno: „Když přijde ke skonání svému, nebude míti žádného spomocníka.“ A ve Zj. 19,20 stojí ohledně obou zlých mocností oněch dnů: „I jata jest ta šelma a s ní falešný prorok (antikrist) ten, kterýž činíval divy před ní, jimiž svodil ty, kteříž přijali znamení šelmy a kteříž se klaněli obrazu jejímu. I uvrženi jsou oba za živa do jezera ohnivého, hořícího sirou.“ O jejich následovnících je řečeno: „A jiní zbiti jsou mečem toho, kterýž seděl na koni, vycházejícím z úst jeho. A všichni ptáci nasyceni jsou těly jejich.“ (v. 21) Hrozný konec! V ohnivém jezeře, hořícím ohněm a sírou, naleznou svůdcové i svedení svůj věčný podíl. „A dým muk jejich vstoupíť na věky věků a nebudouť míti odpočinutí dnem i nocí.“ (Zj. 14,11) Srdce se chvěje při pomyšlení na to, ale souhlasí to také s voláním velikého zástupu na nebi, řkoucího: „Halelujah! Spasení a sláva a čest i moc Pánu Bohu našemu! Neboť jsou praví a spravedliví soudové Jeho!“ (Zj. 19,2)
Ohledně pak konce antikrista, „toho bezbožníka“, čteme ještě v 2. Tes. 2,8, že ho „Pán zabije duchem úst svých, a zkazí zjevením jasné přítomnosti své.“
„Amen. Přijdiž, Pane Ježíši.“