(Jan 5, 39)
Ročník V. Květen 1931 Číslo 3.
Mnozí věřící se nechávají vést okolnostmi. To však pro ně není cesta bohulibá, Boží Slovo takové vedení nazývá vedení „uzdou a udidly“. Děcko, které se stále zdržuje u svého otce, a proto také vždy zná jeho myšlenky i přání – nepotřebuje žádné zevnější donucovací prostředky k plnění otcovy vůle. Koně i mezkové bývají vedeni uzdou a udidlem, poněvadž nemají porozumění pro myšlenky a přání svého pána. Boží děti se však mají stále zdržovat tak blízko u svého Boha a Otce, aby poznávaly Jeho vůli a též ji činily. On praví: „Já tobě k srozumění posloužím, a vyučím tě cestě, po níž bys choditi měl; dámť radu, oči své na tě obrátě.“ (Žalm 32,8) Ovšem, že je přece jen lepší být veden okolnostmi, než klopýtnout a padnout. Z Boží strany to prozrazuje milování, byť to u nás značí slabý duchovní stav a nedostatečné obcování s Bohem.
Často jsou věřící v rozpacích, poněvadž nepoznávají jasně Boží vůli. Stojí před důležitým rozhodnutím a rádi by svou cestu jasně znali, aby mohli jednat. Bylo by to snadné, kdyby se mohla Boží vůle vyčíst jako paragrafy zákoníku a mnohý si to zajisté již přál. Bůh však nechává duši úmyslně procházet zkouškami, aby byl zjeven její
morální stav.
Ona s Ním musí obcovat vzhledem k vyskytujícímu se rozhodnutí; On ji nechá čekat. A tu se může stát, že proto po několik nocí prchá spánek. Ne snad, že by to bylo třeba k poznání Boží vůle. Pro duši, která s Ním předtím žila ve vroucím obecenství, bude rozhodnutí dříve jasné, než pro tu, která brala život jen povrchně a zanedbávala styk s Pánem, nebo jej méně pěstovala. Dlouhá a hluboká cvičení přivádějí na světlo převrácené náklonnosti a přání našeho srdce, což je spojeno s pokořením se, kterému se naše tělo rádo vyhýbá. Křesťan, který je ve zkouškách nalezen věrný, bývá veden k jasnosti, aby jednal bohulibě a posléze poznal, jak pro něho byla nutná a požehnaná doba čekání, takže bude za zkoušky Pánu děkovat.
Často se stává, že se snažíme dosáhnout jistého cíle a aniž bychom to snad sami jasně poznali, klademe velkou důležitost na naši osobu. Domníváme se, že Bůh nás chce dovést k tomuto cíli, kde pro Něho máme konat nějakou službu na přednějším místě. Pán nás však chce postavit na
skromnější místo,
což ovšem neodpovídá přání našeho těla. Naše srdce je znepokojeno; my bychom sice rádi poznali Boží vůli, nechceme se však vzdát našeho stanoveného cíle a pokud možno hledáme radu u bratrů, ale jen s touto myšlenkou: „Jen mne z toho nezrazujte!“ To vše nasvědčuje tomu, že stojíme v popředí s naším „já“ a hledáme naši čest, zatímco nás Pán chce udržet malé a pokorné.
Snadno se může stát, že se pohybujeme v poměrech, kam nás Bůh nepostavil, a konáme službu, kterou nás Pán nepověřil. A my bychom si rádi zajistili Jeho vedení. Jak je to převrácené! Nejdříve máme rozpoznat, zdali naše služba a poměry neodporují Božímu slovu. Místo toho však, přesně vyjádřeno, chceme Jeho souhlas ke všemu převrácenému, v kterém se pohybujeme a prosíme Jej, aby nás nechal požívat útěchu Jeho vedení. V tomto případě přijde však naše srdce a svědomí ke klidu jen tehdy, opustíme-li samozvolenou cestu a vzdáme-li se převrácené služby. Veškeré vedení Páně směřuje k přivedení věřícího do Jeho
závislosti
nebo jej v ní chce udržet. V Jeho svaté přítomnosti, kde je vše světlo, bývá duše poučena o Jeho vůli a zde obdrží sílu, aby ji také mohla konat. Hlavní věcí je náš vnitřní morální stav. „Když by tedy oko tvé sprostné bylo, i tělo tvé bude všecko světlé,“ tj. poznáváme všechny údy těla a můžeme jimi správně vládnout, aby nikde nenarážely a nechybily. Opačně však je jisté, že naše oko není prostné, když naše tělo není světlé. Věrný křesťan, obrátí-li tato slova na svůj duchovní život, najde v tom velkou útěchu, poněvadž je jeho jediným přáním, aby měl prostné oko a chodil s Bohem. Na druhou stranu tato slova odsuzují všechny, kteří bez jakékoliv snahy chtějí Boží vůli poznat jen povrchně. Slyšme slova Páně: „Chodí-li kdo ve dne, neuráží se; nebo světlo tohoto světa vidí. Pakliť by kdo chodil v noci, urážíť se; nebo světla není v něm.“ (Jan 11,9) A opět praví: „Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ (Jan 8,12) Jak je tudíž důležité „naplněnu býti známostí vůle Jeho,“ „abyste chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti, v každém skutku dobrém, ovoce vydávajíce a rostouce v známosti Boží“ (Kol. 1,9.10).
Je také známost v božských věcech, která je jen v hlavě – tato nadýmá. Když však duše najde v Bohu něco, co je jí vzácným a i požitkem, je to ta
požehnání přinášející známost.
Ta je nezbytně zapotřebí; neboť jak by mohl věřící činit vůli Páně a chodit Jemu důstojně, když přesně nezná Jeho vůli? Je-li tedy známost Páně a Jeho vůle u věřícího spojena s důvěrou, zůstává uchráněn před převrácenými cestami. Věrný křesťan stále v této známosti roste. Pavel psal Filipenským: „A za to se modlím, aby láska vaše ještě více a více se rozhojňovala v známosti a ve všelikém smyslu, k tomu, abyste zkušením rozeznati mohli užitečné věci od neužitečných, tak abyste byli upřímní a bez úrazu, až ke dni Kristovu.“ (Fil. 1,9.10)
Máme-li se rozhodnout v obtížných poměrech, přičemž je nám blízká myšlenka, že musíme později počítat s velkými těžkostmi, snadno zjistíme, že naše tělo hledá nějaké východisko.
Pak nám může pomoci jedině
víra,
která nás přivádí do spojení s Bohem, abychom se rozhodli činit to, co se líbí Bohu. Víra nehledí na těžkosti, nýbrž uvádí Boha, jenž vládne mocí nade vším a nás dokonale miluje. Byť se nám jevily budoucí poměry a okolnosti sebe obtížnější, nikdy se však nemáme uchylovat od pravdy a jednat proti Božímu slovu. Naše domnělé obtíže zavdávají Bohu jen příčinu, aby Svojí mocí zasáhl a oslavil se a věřící bude činit zkušenosti o Jeho dobrotě a o pravdivosti Jeho slova, že Bůh „neodepře čeho dobrého chodícím v upřímnosti.“ – Protož: „Blahoslavený člověk, kterýž naději skládá v tobě!“ (Žalm 84,11.12)
Bůh hledí na srdce a vidí v něm oddanost k Sobě a přání, za každou cenu Jej oslavit, ale On odkrývá i nepoctivost a vidí, hledáme-li svůj vlastní prospěch, čest anebo vážnost, nebo peníze a majetek. Toto se Jemu ovšem líbit nemůže.
Když nás Pán nalezne věrné a nevidí žádné pokrytectví, přijde a nad vše očekávání nám udílí bohaté požehnání.
Bůh nám může dát dojmy a vložit na srdce nějakou věc. A toto učiní tím více, čím více se zdržujeme v Jeho blízkosti a stáváme se vroucím obecenstvím s Ním pro to vnímavými. On může v modlitbě zničit jisté tělesné vlivy, pod nimiž stojíme a učinit v duši místo pro vlivy duchovní. Nezřídka si Bůh použije věrných osob, aby svým vlivem na nás působily, ježto nemáme dost duchovního rozhledu ke zjištění pravé cesty, ale poznáme pravdu, když nám ji někdo jiný představí.
Nemáme-li jasno, jak máme jednat, tu máme
čekat,
až se jasno dostaví. Doba čekání nám může působit všelijaké zkoušky; ale jdeme-li kupředu v závislosti na Bohu, tak zůstáváme ušetřeni od ukvapeného kroku. Netrpělivost nevedla ještě nikdy k dobrému; ona je výplodem svévole a Pán nás v každém případě před ní ochraňuj! Víra čeká na Boha a nebývá nikdy zahanbena.
Kdo Boží vůli poddává se
a skládá v Něm své doufání,
zachován bude ve zlém čase,
v žalu a v těžkém strádání!
Kdo v Bohu složil naději,
nad skálu stojí pevněji.
Naše srdce mají sklon porovnávat přítomnost s minulostí; to nás však skličuje a zemdlívá, místo aby nás to povzbudilo a posílilo. Žijeme nyní v dobách, kdy všeobecné poměry jsou těžké a stav věcí zlý. Kolem nás je hospodářský, mravní a duševní rozklad. Tato fakta zajisté žádnému oku neujdou; musili bychom být bez citu a lhostejnými, ba nevěrnými, kdybychom to sami necítili a neměli zároveň soucit. Řešit tento stav převráceným a tělesným způsobem by bylo nejvýš zpozdilé i škodlivé.
Jak se však máme proti těmto povážlivým poměrům a „nebezpečným časům posledním“ (2. Tim. 5,1) zachovat? Nebo si položme otázku: Co činí Duch Boží vůči těmto poměrům a vůči nám? Člověk, jenž ve svých myšlenkách a úvahách žije jen „pod sluncem“, se táže: „Čím je to, že dny dřívější lepší byli nežli tyto? Avšak nemoudře se táže“ (Porovnej Kaz. 7,10).
Boží způsob je řídit srdce a pohled svých dětí vzhůru a vpřed; vzhůru k Němu samému, k trůnu milosti a vpřed k naší požehnané a vzácné budoucnosti.
Zajisté je tomu tak, když zpíváme: „Poklady milosti Tvé jsou na cestě poutnické Tvým dětem vždy otevřeny.“ Ano, díky Jemu, že On je k nám tak láskyplný, neboť je psáno: „Mocenť jest pak Bůh všelikou milost rozhojniti ve vás.“ (2. Kor. 9,8) Jaká odvaha, útěcha a síla plyne nám z těchto vzácných slov a jakou pomoc skýtají poklady Jeho milosti! Byť naše hospodářské obtíže byly i těžkého rázu, byť mravní rozklad a úpadek duchovní svěžesti a síly na naši duši těžce doléhal, když i cítíme znatelně v naší vlastní rodině, u našich dětí, u mládeže vůbec a žel, i ve shromážděních, že žijeme v „posledních dnech,“ přece smíme naše zraky pozvednout k horám, odkud přichází naše pomoc – musíme se ovšem kořit pod stávajícími žalostnými poměry. Smíme směle říci: „Pozdvihuji k Tobě očí svých, ó ty, kterýž na nebesích přebýváš.“ Činíce to, až by se smiloval nad námi, s důvěrou zvoláme: „Pomoc má jest od Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi.“ (viz Žalm 121 a 123) A více ještě: Tento „Hospodin, kterýž učinil nebe i zemi,“ který přebývá na nebesích, je náš Bůh a Otec v Kristu Ježíši, jenž „sám nás miluje“. A na Jeho pravici zří naše oko víry „nejvyššího kněze“, jenž „dokonale spasiti může ty, kteříž přistupují skrze něho k Bohu.“ (Žid. 7,25)
„Protož, majíce velikého nejvyššího kněze, kterýž pronikl nebesa, Ježíše, Syna Božího, přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“ (viz Žid. 4,14.16) Či chceme snad přes to, že „máme přístup vírou k této milosti, kterouž stojíme“ (Řím. 5,2), naše duše malátnět stálým hleděním na naši mnohdy strmou a trnitou cestu? Chceme Boha samého přecházet a Jím nám darované pomocné zdroje nechat nepovšimnuty? Chceme dokonce Jeho láskyplná a milostivá zaslíbení a Jeho povzbuzování přeslechnout? Ach! Jak bychom tím Boha zarmucovali a hřešili proti našim vlastním duším! Toho se varujme! Neboť máme přepevnou záruku pravdivosti o Božích zaslíbeních a tato záruka je Bůh sám, Bůh ve své osobě, Bůh bez proměny, Bůh, jenž nikdy nemůže lhát.
O těžkých hospodářských nesnázích mluví prorok v Abak. 3,17. Fík nekvetl a nebylo úrody na vinicích; ovoce olivy pochybilo a rolí nepřinesla užitku. Z ovčince zmizel brav a nebylo žádného skotu v chlévech. Co však činí víra vzhledem k tomu všemu? Mluví takto: „Já však v Hospodinu veseliti se budu, plésati budu v Bohu spasení svého. Hospodin Panovník jest síla má, kterýž činí nohy mé jako laní, a na vysokých místech mých cestu mi způsobuje.“ (v. 18.19)
O nebezpečných (zlých) dobách smutného mravního stavu mluví prorok Micheáš v kap. 7,1-6. Laskavý čtenář nechť si toto místo vyhledá. Též zde následuje to vzácné slovo „Já však“. – „Já však na Hospodina vyhlédati budu, očekávati budu na Boha spasení svého, vyslyšíť mne Bůh můj. Neraduj se ze mne, nepřítelkyně má. Upadl-liť jsem, povstanu; sedím-liť v temnostech, svítí mi Hospodin.“ (v. 7.8) A měli bychom se nechat zahanbit těmi, jenž takto mluví? Nikoli. Nechme se všichni povzbudit, jak pisatel, tak i čtenář: Hleďme vzhůru!
„Zří-li víra má jen Tebe,
zrcadlí se v srdci nebe!“
Duch Boží neřídí však naše zraky jen vzhůru na pomoc v přítomné době, nýbrž stejně, ne-li více vpřed, na naše budoucí požehnání a štěstí. Na vzácnou budoucnost, kdy On „promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy Jeho“; na dobu, kdy On „postaví sobě slavnou církev, nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového“, kdy Jemu budeme podobni; neboť jej budeme vidět tak, „jakž jest“ (Filip. 3,20.21; Efez. 5,27; 1. Jan. 3,2).
Když se izraelský ostatek vracel z Babylonu do své země, tu „starci“ při zakládání chrámu byli sklíčeni, jelikož se jim zdál malý a neúhledný, když se rozpomněli na Šalomounův chrám a jeho zašlou slávu (Ezdráš 3,12.13). Od Hospodina vyšlo však poselství: „Nebojte se!… I naplním dům tento slávou, praví Hospodin zástupů…. Větší bude sláva domu tohoto posledního, než onoho prvního, praví Hospodin zástupů.“ (čti Ag. 2,3-9) Tak hleděl Bůh vzpřímit truchlící, povzbudit zemdlené, uváděje před jejich zraky budoucí slávu a slavné panování Mesiáše.
Podobným způsobem stojí ve spojení s budoucností veškerá zaslíbení, která Pán dává vítězům ve Zjevení v kap. 2. a 3. Již od pradávna řídil Bůh zraky Svých věřících na jejich budoucí dědictví. Oni viděli zaslíbení z dálky a vítali je, byť jim bylo oproti nám jen i málo zjeveno. Během doby se zjevení Božích myšlenek a rad stále množilo až k dokonání Božího slova, k jehož porozumění nám Pán dal Ducha svatého, „abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám“ (1. Kor. 2,12). „A aby budoucí věci zvěstoval nám.“ (Jan 16,13) A brzy již přijde náš milovaný Pán a naplní nejvzácnější z Jeho zaslíbení: „Přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14,3)
„A tak vždycky s Pánem budeme. A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy.“ (1. Tes. 4,17.18)
Kéž by se ve smyslu vylíčeného i u nás více v životě uplatnila slova apoštola: „Ale to jedno činím, na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši!“ (Filip. 3,14)
Někdo by snad předložil otázku: „Neřídí však Bůh také občas naše zraky k minulosti? Ovšem, ale k jinému účelu a zcela jiným způsobem než jak naše srdce tak ráda činí. Bolestné i pokořující je (jakkoli i v tom se oslavuje milost), když věřící poklesl a nechce se před Bohem pokořit a nechá v tomto stavu uplynout i mnoho dní, že On ve své věrnosti jej stále musí upomínat na to, co leží v minulosti, aby jej přivedl k odsouzení sama sebe a k napravení. Lépe je – jak vidíme v Žid. 10,32-34 – když se věřící upomínají na minulé dny, aby byli povzbuzeni, s touž ochotou víry a vytrvání se vzchopit jako se osvědčili kdysi a potom své zraky řídili na „Toho, kterýž přijíti má“ (v. 35-39).
A ještě krásnější je, když si rádi necháme připomenout, co jsme byli a kde jsme se nalézali: v temnotě a smrti, zabředlí ve světě a hříšné vášni, a jak nám Bůh hojně zjevil Svou milost v Kristu Ježíši. Velice požehnané je, přemýšlí-li naše srdce v hluboké vděčnosti o té veliké milosti, která se stala naším podílem v minulých dnech od doby, kdy jsme byli přivedeni na úzkou cestu víry, ba již od našeho útlého mládí. Pak zajisté zvoláme s žalmistou: „Mnohé věci činíš ty, Hospodine, Bože můj, a divní jsou skutkové tvoji i myšlení tvá o nás…, není, kdo by je po řadě vyčísti mohl před tebou. Já chtěl-li bych je vymluviti a vypraviti, mnohem více jich jest, nežli vypraveno býti může.“ Nebo: „Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna. A přemyšlovati o Všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.“ (Žalm 40,5; 77,12.13, porovnej: s Jobem 5,9; 9,10)
Bratři a sestry, nenásledujme žádným způsobem různá vnuknutí našich zpozdilých, bázlivých a lstivých srdcí, nýbrž k oslavení Boha a k našemu vlastnímu prospěchu, jedině vedení Ducha Božího. Pak nám přinese i pohled do minulosti požehnání. Bude nám jako izraelskému lidu na druhém břehu Rudého moře, jenž vzhledem na cestu za sebou, zvolal: „Zpívati budu Hospodinu!… Síla má a píseň jest Hospodin!… Onť jest Bůh můj silný, protož vyvyšovati ho budu, onť jest Bůh otce mého, protož stánek vzdělám jemu.“ (2. M. 15,1.2) Nebo jako prorokyni Deboře za doby soudců, když po střetu kananejských králů a knížat zvolala: „Já, já zpívati budu Hospodinu, žalmy zpívati budu Hospodinu, Bohu Izraelskému.“ (Soudců 5,3)
Velebení bylo přirovnáno k přetékání nějaké nádoby. Velebení není prosbou o nějaký předmět nebo o nějaké požehnání. Velebení není také děkování za zdejší požehnání a dary, jako zdraví, denní chléb, šatstvo atd., nýbrž díkůvzdávání za duchovní požehnání a dary, jako jsou jistota vykoupení, pokoj s Bohem, blažené vědomí Božího synovství, obecenství s Otcem a Synem.
Velebení je přetékání srdce naplněného radostí nad Boží láskou, která je v něm rozlita skrze Ducha Svatého. Velebitel přináší Bohu to, co On sám nám ve Své neskonalé lásce daroval; jak také již David pravil: „Z ruky Tvé dali jsme Tobě.“ V společném velebení mají věřící vzácné vzájemné obecenství, radují se společně v Bohu, jenž se jejich duším ve Svém jednorozeném Synu tak jasně zjevil.
Velebení není však jen díkůvzdávání za duchovní dary a požehnání, nýbrž radost a slast z Dárce samého. Čteme: „Onť jest zajisté Pán tvůj, protož skláněj se před Ním!“ – Věřící jej chválí a velebí, nejen pro to, co On učinil, nýbrž především pro to, co On je sám v sobě.
Nebe bude místem věčného velebení. Tam bezpočet vykoupených bude v dokonalém obecenství bez přestání a bez překážek velebit Boha a Beránka. Tam se nevloudí žádný nepravý tón, který by rušivě působil a tam také nebude chybět žádný hlas.
Zvláštní příležitost k velebení se církvi skýtá, když je shromážděna u stolu Páně, aby zvěstovala Jeho smrt. Zde Duch Svatý bere z Kristovy plnosti a plní srdce věřícího, takže přetéká. Toto přetékání srdce z plnosti Krista je pravé nebeské velebení. U stolu Páně, v Jeho přítomnosti, činí činnost služby místo odpočívání a velebení. Tu se srdce podobá rozbité alabastrové nádobě, drahá mast z výborného nardu teče a naplňuje dům svou vůní; mast je vylita na hlavu a nohy Pána, On je oslaven a Jeho srdce je zaujato vděčností a láskou Jeho draze vykoupených, kteří tu často zpívají:
Velebeno budiž Tvoje velesvaté Jméno,
slavnější i dražší jest ono nad každé jméno;
chvála již zde, chvála buď v slávě Tobě!
Chvála věčně Tobě! Amen.
„Mnoho může modlitba spravedlivého opravdová.“ (Jak. 5,16)
Věřící je sám v sobě slabý a nepatrný, ale přesto může mnoho působit skrze modlitby. Těmi přivede do činnosti moc Boha, jenž vše stvořil, vše udržuje a spravuje.
Boží slovo nám předkládá mnohé příklady o působnosti modlitby. Připomeňme si jen Mojžíše, Samuela, Davida, Eliáše a Daniela; všichni tito vykonávali skrze modlitby veliké věci. Pán je tentýž včera, dnes i na věky, tentýž k slyšení a vyslyšení modliteb Svých milovaných vykoupených, a proto smíme důvěrně očekávat vyslyšení našich proseb, když jsou podle Jeho vůle a s vírou.
Nevidíme-li žádné východisko, staví-li se nám do cesty nesčíslné překážky a těžkosti, takže nemůžeme vykonat to, co si přejeme k Božímu oslavení a k užitku jiných, tu přece jen proniká naše modlitba k Bohu. Ona se přenese přes každou vzdálenost, přemáhá veškeré těžkosti a uvádí v činnost veškerou Boží lásku a moc k požehnání jak osobnímu, tak i Božího lidu a ke spasení neobrácených.
Jak velikým povzbuzením pro všechny věřící modlitebníky je, že Bůh velí: „Hledejte tváři mé.“ (Žalm 27,8) Pán Ježíš praví: „Amen, amen pravím vám: Že zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dá vám… Prostež, a vezmete, aby radost vaše doplněna byla.“ (Jan 16,23.24) Kéž by nás všechna tato vzácná zaslíbení povzbudila k využití našich výsad. Hledejme „tváři Boha“, „vylévejme“ před Jeho obličejem naše srdce v modlitbách „opravdových“. Ovoce těchto modliteb se pak brzy zjeví k Božímu oslavení a k naší radosti a požehnání; a proto dbejme na to, že je třeba „vždycky se modliti a neoblevovati“.
Nejsem-li v obecenství s Bohem, musí Duch Svatý mluvit k mému svědomí; nemůže si mne použít.
*
Nemůžeme-li mluvit „jako řečí Boží“ (1. Petr. 3,11), zvěstujíce Boží pravdu, tedy je lépe mlčet.
*
Kéž by naše dílo bylo dílem víry, které má svou sílu a i svou jsoucnost v našem obecenství s Bohem, naším Otcem.
*
V čem nalezne Vykupitel Svou radost, když ne v radosti a obecenství, v blahu Svých vykoupených?