(Jan 5, 39)
Ročník V. Březen 1931 Číslo 2.
(Mat. 9,4)
Jeden moudrý člověk starověku kdysi následovně posuzoval knihu jistého učence: „To co z ní rozumím, je dobré; proto bude dobré i to, čemu nerozumím.“ Tak soudil pohan. Neměli bychom i my takto spatřovat naše bratry a sestry? A přece si často myslíme pravý opak. Poněvadž tomu nebo onomu u našeho bratra nebo bližního nerozumíme, máme jeho jednání za nepravé a dokonce je pak i odsuzujeme. Je možné, že je zlý, ale dříve bychom měli jít na kořen té věci a ne hned podezřívat ze zlého a jeho jednání i jej samého odsuzovat.
Podezřívání je vskutku jedovatá bylina z ďáblovy domácí zahrádky. Ona ztrpčuje často manželství, poměr mezi panstvem a služebnictvem, ničí obecenství Božích dětí, rozděluje je, plodí sváry a nepřátelství a přináší mezi ně hoře a zármutek.
Pán praví: „Nesuďtež, abyste nebyli souzeni. Nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterouž měrou měříte, bude vám zase odměřeno.“ (Mat. 7,1-2) Pavel napomíná: „Protož nesuďte nic před časem, až by přišel Pán, kterýž i osvítí to, což skrytého je ve tmě, a zjeví rady srdcí.“ (1. Kor. 4,5)
Jak je však krásné a požehnané, když je činnou láska, která nic zlého nezamýšlí; často rozptýlí zlovůli a je bližnímu nápomocna k dobrému. Proto Petr napomíná: „Především pak mějte jedni k druhým opravdovou lásku; nebo láska přikryje množství hříchů.“ (1. Petr. 4,8) Tím ovšem není řečeno, že láska zlo zatajuje nebo zakrývá, osvědčuje se však svojí činností proti bloudícím a chybujícím, aby své bezpráví před Bohem poznali a vyznali, aby jim Bůh mohl odpustit.
Vznikne-li u nás podezřívání vůči bratrům a sestrám, hleďme na Pána. Jemu můžeme důvěřovat, On Své vykoupené vychovává Svými prostředky. Při volbě prostředků Pánu nic nepředpisujme, nemějme naše prostředky za lepší. Činíme dobře, pamatujeme-li na slova: „Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna neznamenáš?… Pokrytče, vyjmi nejprv břevno z oka svého, a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra svého.“ (Mat. 7,3.5)
Pán věděl, že Jej Petr zapře. Co však činí? Slyšme Jeho vlastní slova: „Ale jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá.“ (Luk. 22,32) Připomeňme si též Pavlova slova k Filipenským: „Jist jsa tím, že ten, kterýž začal v vás dílo dobré, dokoná až do dne Ježíše Krista.“ – Láska všemu věří, všeho se naděje. Drazí bratři a sestry, prosme stále Pána: „Pane, daruj nám důvěru v Tebe a k Tvému lidu, a dej, abychom neživili a netrpěli v našem srdci nějakou zlovůli nebo podezřívání bez příčiny!“
II.
/dokončení/
24. kapitola Ev. Matouše obsahuje však ještě jiné pozoruhodné místo. Po sdělení ve v. 30 o Jeho příchodu na zem, praví Pán ve v. 31.: „Kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů a od končin nebes až do končin jejich.“ Zde se dostavuje otázka: Kdo jsou tito „vyvolení?“ Viděli jsme, že před příchodem Pána Ježíše Krista na zem se Židé zase navrátí do své země a znovu obnoví město i chrám, ale zde je psáno o shromáždění vyvolených po onom příchodu. Odpověď na tuto otázku je pro nás důležitá, abychom správně rozuměli budoucím událostem. Porovnání Zach. 13 s Ez. 20, nám dá odpověď. U Zach. 13,8.9 čteme: „Nebo stane se po vší zemi této, praví Hospodin, že dvě částky vyhlazeny budou v ní a zemrou, a třetí v ní zanechána bude. A i tu třetí uvedu do ohně a přeženu je, jako se přehání stříbro a zprubuji je, jako prubováno bývá zlato. Každý vzývati bude jméno mé, a já vyslyším jej. Řeknu: Lid můj jest; a on dí: Hospodin jest Bůh můj.“ Z prvního verše této kapitoly vysvítá, že toto proroctví se vztahuje na Davidův dům a na obyvatele Jeruzaléma, to znamená na dvě pokolení. Z těchto budou dvě třetiny vyhlazeny, kdežto třetí díl bude přečištěn v ohni soudů. U Ez. 20,38 oproti tomu čteme, že ti „z domu Izraelského“, kteří se Bohu zprotivili a zpronevěřili, zahynou v zemi, v níž jsou pohostinu, ale do izraelské země nevejdou; bude tam uveden jen nepatrný pozůstatek. Obě pokolení (Juda a Benjamin) budou souzena ve své zemi, kdežto ostatních deset pokolení mimo svou zemi. Dále bude pozůstatek z obou pokolení zprubován v jejich zemi (Palestině), kdežto pozůstatek z deseti pokolení mimo Palestinu. A teprve po tomto zprubování vejde pozůstatek z deseti pokolení do své země. O tomto uvedení zpět mluví Pán ve v. 31. Když vyvolení z Judy budou skrze Jeho příchod vysvobozeni z velikého soužení, vyvolení z Izraele budou teprve po Jeho příchodu shromážděni od Jeho andělů od čtyř větrů a budou uvedeni do zaslíbené země, aby tu mohli mít podíl se svými bratřími na požehnáních Kristova panování (por. i Iz. 11). Dále pak z toho vysvítá, že obě pokolení se navrátí do Palestiny v nevěře, oproti tomu z ostatních deseti pokolení se tam navrátí jen vyvolení; současně pak i to, že jen dvě pokolení prodělají útisky a pronásledování od antikrista. Příčinou toho by snad mohlo být to, že těch deset pokolení se nezúčastnilo přímo zavržení Krista, jako Juda a Benjamín. Ti v zemi nebyli, když byl Kristus přibit na kříž. Nezúčastnili se tedy přímo při zamordování Božího Syna.
Zůstává nám pak nyní už jen otázka, jakým způsobem se ona dvě pokolení navrátí zpět do Palestiny. Písmo svaté nám o tom mnoho nesděluje. Jediné předpovědění dávající nám poněkud světlo o tomto předmětu, pokud je nám známo, máme v 18. kap. proroka Izaiáše. Jakási námořní moc „posílající po moři posly, v nástrojích ze sítí po vodách“ je zde vyzvána, aby poslala rychlé posly k rozptýlenému a zloupenému i všelijak potlačovanému národu, a aby vzala tento lid do ochrany. „Země zastěňující se křídly, kteráž jest při řekách země Mouřenínské, posílající po moři posly, v nástrojích ze sítí po vodách! Jděte, poslové rychlí, k národu rozptýlenému a zloupenému, k lidu předivnému zdávna i posavad, k národu všelijak potlačenému, jehož zemi řeky roztrhaly.“ Že tímto rozptýleným a potlačovaným národem je míněn Izrael, se zdá podle 7. verše, kde je psáno, že tento lid bude přinesen jako dar Hospodinu zástupů na horu Sion, zcela nepochybné. Podle tohoto proroctví bude tedy Izrael vzat do ochrany jiného, velikého a mocného národa, podle všeho ovládajícího i moře a bude uveden zpět do Palestiny. Že to nezůstane nepovšimnuto, naopak, že se tak stane s velikou okázalostí, ukazuje v. 3, kde čteme: „Všichni obyvatelé světa a přebývající na zemi, když bude korouhev vyzdvižena na horách, uzříte, a když troubiti se bude troubou, uslyšíte.“ Celý svět bude tedy svědkem této významuplné události. Ale účelu, jaký bude onen mocný národ uvedením Izraele zpět do Palestiny sledovat, přece jen nebude dosaženo. Neboť i když z počátku Hospodin „spokojí se a podívá se“, tu přece jen Izrael nebude bydlet bezpečně. Naopak, nad tímto nešťastným lidem bude soud stíhat soud, takže budou naplněna slova: „I budou zanecháni všichni spolu ptactvu z hor, a šelmám zemským a bude na nich přes léto ptactvo a všeliké šelmy zemské na nich přes zimu zůstanou.“ (v. 6) Jinými slovy: Až se Židé navrátí zpět do své země, budou od svých nepřátel znovu krutě utiskováni. Ale toto soužení bude jen velice krátké, a jak jsme již viděli i z jiných proroctví, skončí jejich dokonalým vysvobozením. Se zaslíbením tohoto vysvobození končí tudíž i tato kapitola: „V ten čas přinesen bude dar Hospodinu zástupu, od lidu rozptýleného a zloupeného, od lidu předivného zdávna i posavad… k místu jména Hospodina zástupů, hoře Sion.“
Je těžké říci, která mocnost přivede Židy zpět do jejich země. Ale je jisté, že se to stane z politických důvodů, nikoliv z Boží bázně nebo z poslušnosti k Jeho Slovu. Snad bude tímto uvedením Židů zpět chtít zabránit, aby žádná jiná evropská mocnost nemohla obsadit Palestinu a tím si také zajistila svoje panství na celém východě.
Nyní pak přejdeme k Zj. 11,12. Již v prvních dvou verších 11. kap. vidíme, že se tu jedná o judskou zemi. Město i chrám jsou znovu zbudovány a oběti jsou obnoveny. Chrámová předsíň je však dána národům (pohanům), kteří budou tlačit svaté město 42 měsíce neboli 3½ roku. V této době budou však dva mocní svědkové svědčit o Bohu a na znamení zármutku nad odpadnutím lidu od Boha budou oblečeni do pytlů. Budou vystupovat způsobem Mojžíše a Eliáše. Jako Eliáš budou i oni schopni své nepřátele zničit ohněm a budou mít moc zavřít nebe, aby nepršel déšť ve dnech jejich proroctví. A jako Mojžíš, budou i oni moci proměnit vodu v krev a bít zemi všelijakou ranou, kolikrát by chtěli (v. 5 a 6). Ale po dokonání jejich svědectví proti nim povede válku „šelma ta vystupující z propasti“, čili římská říše (por. Zj. 13,7) a zvítězí nad nimi i zmorduje je a jejich těla zůstanou ležet mrtvá tři a půl dne na rynku velikého města, „kteréž slově duchovně Sodoma a Egypt, kdež i Pán náš ukřižován jest,“ tedy v Jeruzalémě (v. 8). Nad tím se budou obyvatelé země velice radovat, takže si budou navzájem posílat i dary. Ale po třech a půl dnech jim Bůh dá ducha života a vstoupí na nebe v oblaku před svými nepřáteli (v. 10-12).
V 12. kapitole nacházíme v prorockém vidění celou historii izraelského národa ve spojení s Mesiášem. Že žena, o níž zde je řeč, není Panna Maria nebo církev, jak někteří myslí, je z dalšího nepochybné. Podle v. 5 je to matka Mesiáše. Syn pacholík, který měl spravovat všechny národy železným prutem, je Kristus (Žalm 2,9). Církev není matkou Krista, ale ona z Něho vzešla; je ovocem Jeho smrti a Jeho vzkříšení. Ta žena je obrazem Izraele. Je oděna sluncem, pod jejíma nohama byl měsíc a na hlavě koruna dvanácti hvězd. Ohledně výkladu připomínám Josefův sen, kde je symbolicky užito téhož obrazu pro Jákobovu rodinu. Žena byla těhotná, pracující k porodu. „I vidín jest jiný div na nebi. Nebo aj, drak veliký ryšavý ukázal se, maje hlav sedm a rohů deset a na těch hlavách svých sedm korun, jehož ocas strhl třetinu hvězd s nebe a svrhl je na zem. Ten pak drak stál před ženou, kteráž měla poroditi, aby jakž by porodila, syna jejího sežral.“ ďábel zde předveden stejnými znameními moci a zlým vlivem jako šelma v kap. 13, si použil Římany k usmrcení Mesiáše. Přesto svého cíle nedosáhl. Žena „porodila pacholíka, kterýž měl spravovati všecky národy prutem železným. I vytržen jest syn její k Bohu a k trůnu jeho“.
Až sem je všechno naplněno. Mesiáš vyšel z Židů, byl Římany usmrcen a od Boha přijat do nebe. Co následuje dále, se musí ještě stát. Důvod, proč to, co se již stalo a to, co se teprve má stát, se zdá být tak úzce spojeným, ač je to od sebe odděleno už téměř 1900 lety, spočívá v důležité skutečnosti, že zavržením Pána Ježíše přestal Bůh jednat s Izraelem jako národem, a že teprve později, až se naplní časy národů a církev odtud bude vzata, bude přetržená nit historie izraelského lidu zase navázána.
Události uvedené v dalším průběhu této kapitoly, se naplní v druhé polovině sedmdesátého týdne Danielova proroctví. ďábel, který má až dosud přístup na nebesa (viz Ef. 6), bude se svými anděly svržen na zem (v. 7-12). Jakmile se tak stane, bude pronásledovat ženu, která porodila toho pacholíka. Hlavní nástroje, které při pronásledování použije, budou, jak jsme již viděli, „šelma“ neboli obnovená římská říše a antikrist. Svoji první smlouvu s Izraelem zruší v druhé polovině sedmdesátého týdne a zruší ustavičné oběti, kdežto antikrist se sám posadí v chrámě jako Bůh a současně tam nechá postavit obraz, kterému se musí všichni klanět. Jen malý, nepatrný hlouček (věrný pozůstatek z Izraele) se nebude antikristu klanět, ale raději snese meč. Proti tomuto nepatrnému hloučku, pravému Izraelovi, se obrátí všechna zuřivost ďábla. Veškerou svoji moc vynaloží, aby ho zničil a tak vyplenil i nejposlednější svědectví pro Boha v Palestinské zemi. Pán však dovede Své ochránit. „Ale dána jsou té ženě dvě křídla orlice veliké, aby letěla od tváři hada na poušť, na místo své, kdež by ji živili do času a časů a do půl času (tj. tři a půl roku)“ (v. 14). Had, aby ve svém bezmocném hněvu překazil její útěk, vypustil ze svých úst po té ženě vodu jako řeku, aby jí zachvátila. Ale Bůh té ženě pomůže, neboť země otevře svá ústa a pozře tu řeku (v. 15.16) Tím ještě více rozhněván půjde had, aby bojoval s jinými z jejího semene, kteří zachovávají Boží přikázání a mají svědectví Ježíše Krista (v. 17).
Nelze popsat, jak nevýslovně těžké bude postavení věrného izraelského ostatku v oněch dnech. Do země svých otců se navrátivše a k Pánu se obrátivše, vidí, jak široké vrstvy lidu se úplně odvrací od Hospodina, aby se klaněli člověku jako bohu. Časy a zákony budou pozměněny, denní oběti přestanou a v jeruzalémském chrámě bude „ohavnost zpuštění“. Jaká to bolest pro bohabojné srdce! Ale nezůstane jen při tomto zkušení. Jejich odepření účasti při oné hanebné modloslužbě přinese jen nevýslovná utrpení a pronásledovaní. Mnozí z nich budou zmučeni a zamordováni (Mat. 24,9; Zj. 6,9-11; 13,7; Dan. 7,21). Část jich uteče na poušť a budou tam od Pána zachováni (por. s Mat. 24,15-22). V těchto velikých úzkostech budou volat k Hospodinu, Bohu svých otců, o pomstu nad svými nepřáteli a o vysvobození ze svého soužení. Pak najdou mnohé Žalmy, vyjadřující v prorockém duchu utrpení izraelského pozůstatku v oněch dnech svého úplného ohlasu v srdcích všech těchto nenáviděných a pronásledovaných Izraelitů (viz Ž. 58; 139,19-22; 44,23-26; 143,11.12 atd.).
Kromě těchto neslýchaných soužení zvenčí bude ještě jiné, daleko těžší utrpení, které dolehne na věřící z Izraele – bolest způsobená ne od lidí, ale od samého Boha. Uprostřed všeobecného odpadnutí a modloslužby, v němž však zůstanou stálí a věrní Bohu svých otců; budou cítit, že všechna tato na ně přišlá soužení jsou jejich spravedlivou odplatou za jejich dřívější hříchy. Boží ruka na ně těžce dolehne; Boží hněv je zasáhne pro všechny jejich hříchy a nepravosti a bude vylit na jejich hlavu jako řeky. Jejich probuzené svědomí bude hlasitě a hlasitěji mluvit, a jako napsané plamenným písmem budou stát jejich hříchy před jejich očima. Budou se rozpomínat na všechny své zlé cesty a své nedobré skutky a budou mít sami sebe v ošklivosti pro své nepravosti i ohavnosti (Ez. 36,31). Neodváží se ani své oči pozdvihnout vzhůru, poněvadž od svatého a spravedlivého Boha mohou očekávat jen dokonalé zničení. A přece bude jejich srdce oživovat vědomí, že Hospodin je jejich Bohem. Téměř plní zoufalství nad svým spasením, přimknou se přece jen k Boží dobrotivosti a milosrdenství. „Protož vzdálilo se od nás právo,“ budou volat, „a nedochází nás spravedlnost. Čekáme-li na světlo, aj, tma, pakli na blesk, v mrákotách chodíme. Makáme jako slepí stěnu, a jako bychom žádných očí neměli, šámáme. Urážíme se v poledni jako v soumrak, u veliké hojnosti podobni jsme mrtvým. Mumleme všichni my jako medvědi, a jako holubice ustavičně lkáme. Očekáváme na soud, ale není ho, na vysvobození, ale daleké jest od nás; nebo rozmnožena jsou přestoupení naše před tebou, a hříchové naši svědčí proti nám, poněvadž přestoupení naše jsou při nás, i nepravosti naše. Známeť to, že jsme se zpronevěřili, a lhali Hospodinu a odvrátili se od následování Boha svého, že jsme mluvili o nátisku a odvrácení, že jsme ukládali a vynášeli z srdce slova lživá.“ (Iz. 59,9-13, viz i Ž. 79) Jejich postavení bude vskutku hrozné! Ale až jejich bída dostoupí nejvyššího vrcholu, až budou hluboce pokořeni pod břemenem svých vin, pod nesnesitelným vědomím zabití svého Mesiáše, plni krutých sebeobvinění a výčitek svědomí, bez útěchy a bez naděje, plni zoufání nad Boží milostí a svým spasením, tu jim Duch Svatý připomene vznešená slova z Iz. 43: „Já, já sám shlazuji přestoupení tvá pro sebe, a na hříchy tvé nevzpomínám,“ nebo na ona jiná slova: „Potěšujte, potěšujte lidu mého! dí Bůh váš. Mluvte k srdci Jeruzaléma, a ohlašujte jemu, že se již doplnil čas uložený jeho, že jest odpuštěna nepravost jeho, a že vzal z ruky Hospodinovy dvojnásobně za všecky hříchy své.“ (Iz. 40,1.2)
Je mnoho podobných vzácných míst, a co to bude znamenat pro ubohý, sevřený pozůstatek, až pomalu začne chápat význam těch slov a dostaví se mu vědomí odpuštění jeho hrozných hříchů! A což pak teprve, až zaslíbený Mesiáš, ten kdysi od nich zavržený a ukřižovaný Ježíš Nazaretský, přijde na nebeských oblacích s velikou mocí a slávou, aby zahladil své nepřátele, a je pak přijme za Svůj lid – jak se tu rozzvučí hory i údolí Kanánu od jásotu a radostného pokřikování vykoupených! Jak budou z tak dlouho sužovaných srdcí vystupovat k Božímu trůnu vznešená slova Žalmu 103! Ano, pak jím bude přivoláváno: „Prozpěvuj, dcero Siónská, pokřikujte, Izraelští, vesel se a plésej vším srdcem, dcero Jeruzalémská, že odjal Hospodin soudy tvé, odklidil nepřítele tvého. Král Izraelský Hospodin jest uprostřed tebe, nebudeš se báti více zlého… Hospodin Bůh tvůj uprostřed tebe mocný zachová tě, radovati se bude z tebe velice, přestane na milování svém tebe, plésati bude nad tebou s prozpěvováním.“ (Sof. 3,14-17)
Uděláme-li si nyní ještě krátký přehled všech zmíněných událostí, vidíme následující: Po vzetí církve do nebes se obě pokolení Juda a Benjamin navrátí do své země a do Jeruzaléma a postaví zase chrám. Tento návrat se stane v nevěře, ale malá část do země se navrátivších se obrátí k Pánu. S tímto návratem, nebo snad krátce po něm, nastane sedmdesátý týden proroka Daniele. Tento týden roků se dělí na dva díly po 3½ letech. V první polovině se zjeví antikrist, člověk hříchu, syn zahynutí, a ve spojení s hlavou římské říše se povýší na izraelského krále. Přijde „v svém vlastním jménu“ a Židé ho přijmou. Již během této doby nadejdou mnohé soudy nad Izraelem i ostatními národy, kdežto věřící ze Židů pak začnou zvěstovat evangelium království. V druhé polovině toho týdne se ukáže antikrist v nezakryté zlobě a bezbožnosti. „Mnozí“, tj. široké vrstvy Židů k němu přilnou a budou mu sloužit, a jen nepatrná část se bude zpěčovat klanět se mu. Ti proto budou od něho pronásledováni, mnozí své svědectví zpečetí smrtí, kdežto jiní utečou na poušť, kde je Pán ochrání. Současně nastane na nebi hrozný boj, při čemž bude ďábel svržen na zem a zde pak ukáže hrozným způsobem svoji moc a svůj hněv. Tím nadchází čas velikého soužení, den Boží pomsty nad Izraelem i celým světem. Soudy, jaké zde nikdy nebývaly, ani kdy potom budou, přijdou na judskou zemi i na celý svět. Nevýslovná soužení zasáhnou věřící Židy. Ale až jejich soužení dosáhne svého vrcholu, ukáže se Syn člověka se svými nebeskými zástupy, aby zničil Svoje nepřátele. Šelmu i antikrista uvrhne do ohnivého jezera (Zj. 19) a římskou říši zkazí. ďábel bude na tisíc let svázán a uvržen do propasti; věřící Židé budou ze svého soužení vytrženi a vyvolení z Izraele budou shromážděni anděly od čtyř větrů světa. Všechen Izrael tak bude spasen. Všichni od nejmenšího až do největšího z nich budou znát Pána, a pod žezlem míru svého Mesiáše budou užívat všech jim zaslíbených předností a požehnání. Boží hněv bude pak od Izraele odvrácen. Ten zase vzkvete jako lilie a hluboce vpustí své kořeny jako Libán. Jeho ratolesti se rozloží a jeho krása bude jako oliva a jeho vůně jako Libánská (Oz. 14,4-6).
Pisatel následujícího dopisu byl Japonec, který již před delší dobou odešel k Pánu. Věřící japonský lékař, kterýž ho léčil, byl nástrojem k jeho obrácení. Krátce před svou smrtí psal svému mladšímu bratru, který nedlouho předtím uvěřil v Pána Ježíše, následující řádky:
Mému mladému bratru Koneko Gorovi!
Já, Jisaburo, zanechávám svému milému bratru Gorovi následující slova: já jsem na odchodu. Přeji si, abys splnil poslední přání Jisabura, jednaje podle následujícího. Já jsem strávil celý svůj život v těžkostech a bolesti své nemoci. Štěstí a radovánky tohoto světa mne nedoprovázely, ale slzy bolesti a zármutku plnily stále mé oči. Když takto píši, zdá se, že běduji nad svým neštěstím, ale tak tomu není. Činím to, abys mohl poznat, jak velmi mne Bůh miluje. Já jsem jistě jedno z nejbídnějších stvoření světa, ale náš Bůh nás miluje a vyvolil v Pánu Ježíši Kristu před ustanovením světa.
On na mne vložil toto utrpení; tím zlomil mou pýchu. Zjevně jsem byl donucen všeho se vzdát a být závislým jen na Bohu. Stojí psáno, že koho ten veliký, milosrdný Bůh miluje, toho kázní navštěvuje. Jaká je to radost a jaké blaho, opustit tento svět, který miluje hřích, který je naplněn nespokojeností a zlem a vejít do Boží slávy! Nepohřbi mne s okázalostí podle zásad světa, nýbrž buď jednoduchým ve všech věcech. Volat budhistické kněze, aby předčítali modlitby, navštěvovat hrob a tam se modlit, nebo postavit náhrobní kámen, to vše je bezcenné. Všechny takové věci opusť, neboť mým přáním je, aby jméno Gattori Jisaburo bylo ve světě brzy zapomenuté, čiň však vše podle vůle bratrů a sester v Pánu. Je důležité být ve všech věcech jednoduchý a nepodobat se světu.
Buď upřímný před všemi lidmi a drž se vytrvale a pevně zásad Bible, i když to přinese jakékoliv následky. Pozdravuj naše svaté bratry a sestry!
Oslav jméno Páně ve všech věcech. Použij každé příležitosti k vydání svědectví o Pánu! To ti přinese nenávist všech lidí, ale neboj se, nýbrž raduj se. Modli se stále za mou rodinu a za všechny svaté. Předcházím tě k Pánu a budu na tebe čekat. Raduj se a děkuj Bohu za mé zesnutí. Ještě mám mnoho co psát, ale není už žádný čas, neboť již velmi brzy zesnu; tak ti daruji knihu, Bibli. Čti v ní v přítomnosti Páně a občerstvuj se tím ráno a večer! Nyní odkládám své pero.
Gattori Jisaburo
Je to vzácné, vidět ovoce, které Boží milost způsobí v duši. Co je světem vyvrženo a opovrženo, to táhne Bůh k sobě. „Nepřišelť jsem volati spravedlivých, ale hříšných ku pokání.“ (Luk. 5,32) „Nebo přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo.“ (Luk. 19,10) Zločinci, jenž se k Němu obrátil, pravil: „Amen, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji;“ (Luk. 23,43) a malomocný od Něho odcházel uzdraven, když mu Pán Ježíš pravil: „Chci, buď čist.“ (Mar. 1,41)