(Jan 5, 39)
Ročník V. Leden 1931 Číslo 1.
Žalm 126,5
Bez setby není žádná sklizeň; to první musí druhému bezpodmínečně předcházet. Po námaze, která je se setbou spojena, následuje vždy radost sklizně, neboť máme zaslíbení, že „setí a žeň nepřestanou“. Ovšem, že ten, kdo rozsívá, není osvobozen od starostí. Může se stát, že panuje velké sucho nebo že příliš prší; také mráz a jiné škodlivé vlivy mohou zničit zaseté zrno, a nastane-li konečně žeň, může i úroda být poškozena různými živly. I kdyby byl výsledek všelijaký, přece má rolník, pakliže svědomitě své pole obdělal, svoji žeň.
A tak je i s každým, kdož rozsívá vzácné semeno Božího slova. „S pláčem rozsívá drahé símě, ale potom přijda, s plesáním snášeti bude snopy své.“ (Žalm 126,6) Rozsévač v pravém slova smyslu je Pán sám. „Aj, vyšel rozsévač, aby rozsíval.“ (Mat. 13,3) On přišel na tento svět s drahým semenem evangelia a plakal, když jej rozséval. Jako skutečný člověk bral podíl na slabostech lidské povahy. Ve splňování Svého božského poslání byl i unavený, hladový a potřeboval tělesné osvěžení spánkem. Zevně unaven a zevnitř sklíčen, musel občas svoji činnost přerušit. Přitom mu ďábel kladl do cesty překážky, „nasel koukol mezi pšenici“ (Mat. 13,25). Nevěra židovského lidu a zklamání, která mu připravil, mu vynutila slzy. Nevěra Židů způsobila, že zasténal duchem a zkormoutil se a byl „zarmoucen nad zatvrzelostí srdce jejich“. On plakal nad Jeruzalémem, jenž se tak zdráhal činit pokání a truchlil nad tím, že „nadarmo pracoval, daremně a marně sílu svou strávil“ (Iz. 49,4). Jak rozmanité a trpké byly Jeho zkušenosti! Ke konci Jeho služby Jej hledali zamordovat, ti, které přišel spasit, jimž prokazoval jen lásku a uzdravoval jejich přátele a sousedy. A oni Jej prohlašovali za člověka beze smyslů a za posedlého ďáblem. Jeho vlastní učedníci Jej opustili a lid, jenž tak často naslouchal Jeho slovům, volal: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ A tak odešel. – Ale On přišel zpět s radostí. Již o letnicích směl spatřit „užitek z práce duše Své“, a jak mnoho snopů snesl Pán od té doby až do dnešního dne! A jaký veliký zástup šťastných vykoupených Jej bude jednou obklopovat u Jeho trůnu!
Kéž by také všichni, kteří Jej následují v Jeho službách a mnohdy s pláčem stojí při práci, se vzmužili a nevzdávali se naděje! Nemyslíme výhradně jen na ty, kterým Pán svěřil zvláštní úlohu. Každý věřící je povolán podle svých okolností a příležitosti rozsévat. Kdokoli by svého bližního vyzval: „Poznej Pána!“, je rozsévačem; tak i každý pracovník v nedělní škole, každý rozsévač traktátů, každá matka v kruhu svých maličkých.
Símě, jež rozsívají, přichází ze sýpky nebes. Bůh sám jej dává. Cena, jakou Bůh za něj zaplatil, je krev Ježíše Krista, Jeho Syna. Účel rozsévání je spasení nesmrtelných duší. „Símě je slovo Boží“, čistá, nefalšovaná božská pravda. Kdo může vystihnout cenu tohoto semena?
Ačkoli semeno je vzácné, chodí rozsévači přesto „s pláčem“, ale v jiném smyslu než Pán. Oni truchlí nad svou nedostatečností a slabostí. Kdo oni jsou, že jsou pověřeni takovým bohatým zbožím, aby rozsívali tak vzácné símě? Kdysi vzdáleni od Boha, cizinci a nepřátelé, stali se nyní šťastnými dětmi Jeho lásky, pro něž je veškerá milost připravená, sami o sobě jsou však zrovna tak slabí a nedokonalí jako kdysi. Musí si i doznat, že ty vzácné pravdy, o kterých mluví, nepociťují dost hluboko a že je slabě představují ve svém životě! Jak nedokonalá je jejich služba! Zde je na místě otázka „ale k tomu kdo jest způsobný?“
Při tom všem se nám dostává – jako Pánu samému – mnohých zklamání. Dnes jako i tehdy, padne leckteré símě podle cesty. Zde leží na tvrdé půdě, až přiletí nebeští ptáci – tito bystří pozorovatelé – a sezobají jej. Mnohá námi pronesená slova nečiní na posluchače zdánlivě žádný dojem. Jak se odbývá mnohá přednáška, mnohá poučení v nedělní škole nebo v rodině, aniž bychom zřeli aspoň nepatrný výsledek. Nad tím truchlíme. – Truchlíme též nad semenem, které padá na skalnatou půdu, kde vedro pokušení spálí záhy útlé rostliny, jež nemají kořenů. Zdálo se, že slovo vážně a s radostí přijali, ale sotva se dostavily zkoušky, sotva se přiblížilo pokušení, vrací se do dřívější lhostejnosti a hříchu. Slzíme také nad těmi, u nichž padlo semeno „do trní“. Ono sice vzejde, ale trní jej udusí. Radovánky nebo starosti tohoto života, obchody, společnost a podobné věci setřou obdržené dojmy, přerostou a udusí dobré símě. Jak smutné, vidíme-li velké množství těch, kteří se zdáli po nějakou dobu být vážnými křesťany, ale pomalu se opět ztrácí do světa a jeho radovánek, aniž by přinesli ovoce!
Všechny tyto zkušenosti dokáží zmalomyslnět srdce. Rozsévač pláče. Avšak jak požehnané! Takovýto pláč vede k modlitbě a modlitba působí jako rosa božské milosti. S touto rosou oživne naděje a připomínáme si slovo zaslíbení: „Ti, kteříž se slzami rozsívají, s prozpěvováním žíti budou.“
Zaslíbení je jisté. Když prodlévá, počkej na něj (porovnej s Abak. 2,3). Mezi rozséváním a sklizní mohou uplynout měsíce i léta, ale „oráč trpělivě očekává“; a přijde čas, kdy bude sklízet drahý zemský užitek. „Hned z jitra rozsívej símě své, a u večer nedávej odpočinutí ruce své.“ (Kaz. 11,6) Bůh zaslíbil: „Tak bude slovo mé, které vyjde z úst mých. Nenavrátí se ke mně prázdné, ale učiní to, což mi se líbí, a prospěšně to vykoná, k čemuž je posílám.“ (Iz. 55,11) Tentýž Bůh nám k našemu povzbuzení přivolává: „Pouštěj chléb svůj po vodě, nebo po mnohých dnech najdeš jej.“ (Kaz. 11,1) Nemáme sice zaslíbení, že jej již dnes nebo zítra najdeme, ale jednou jej jistě najdeme, byť to bylo i „po mnohých dnech“. Mnohý misionář se po desetiletí horlivě snažil rozsévat, aniž by viděl nějaké ovoce; nakonec se ale přece proměnila pustina v úrodnou roli. Mnohý sluha Páně se teprve po letech dozvěděl, že jeho kázání přinesla požehnání. Jeden evangelista navštěvoval po několik let jednou týdně městečko vzdálené tři hodiny od jeho bydliště, aby tam v určitý večer zvěstoval radostné poselství o Kristu. Tehdy nebylo ani železniční ani poštovní spojení, a tak byl nucen tu dalekou cestu tam a zpět konat pěšky. Stále přicházeli stejní posluchači, jednou ve větším, jednou v menším počtu. Zdálo se však, jako by byli strnulí v duchovní smrti. Přišli, pozorně naslouchali a opět odešli. A při tom zůstalo. Náš přítel občas klesal na mysli a jeho nohy ochabovaly. Avšak s trpělivostí a s modlitbami vytrval. A ejhle, jednoho dne byl jeden mladík velice znepokojen, následovali pak i jiní, a v krátké době kupil se celý hlouček šťastných spasených duší kolem vděčného evangelisty. Všichni se osvědčili a ještě dnes je v onom – mezitím již vzrostlém městě – živé, stále se rozmáhající svědectví pro Pána.
Jednou však rozsévač „přijde a snášeti bude snopy své“. My všichni budeme brát účast na té radosti společné a slavné sklizně, ale jednotlivec bude snášet i své vlastní, zvláštní snopy. Kdo zde „s pláčem chodil“, přijde jednou „s plesáním“. Jak se budeme radovat, až uvidíme výsledek práce vykonané zde na zemi a mnohem větší radost nad tím bude mít Pán žně.
Radost toho, který se vrací domů, bude také proto veliká, poněvadž má podíl na radosti snopů, nesmrtelných duší, které získal pro Ježíše. Vděčná, jásající radost bude připojena vlastnímu vzácnému blahoslavenství Božích sluhů, když budou vidět radost těch, jimž směli ukázat cestu k životu.
A korunou všeho bude, že budeme sdílet radost Toho, jenž položil základ k našemu věčnému spasení, když zemřel za hříšníky. Kdo by mohl popsat Jeho radost, až jednou dokonalý počet Jeho vykoupených bude kolem Něho shromážděn, až „postaví si sobě církev slavnou“? (Efez. 5,27) Nejsme s to tuto radost vystihnout, ale smíme ji sdílet; neboť On řekne: „To dobře, služebnice dobrý a věrný!… vejdiž v radost pána svého.“ (Mat. 25,21)
Jistě, ti kdo rozsívají se slzami, budou sklízet s prozpěvováním. I ty zkoušky a ta utrpení věřících – jejichž význam zde nechápeme – jsou jako semínka. Semeno je suché a nevzhledné. A tak i žádné utrpení není radostné, skrývá v sobě však zárodek žně, „rozkošné ovoce spravedlnosti“ (Žid. 12,11). Když se semeno zaseje, bývá po jistou dobu neviditelné, avšak když přijde jeho čas, tu vzejde. My nesejeme to, co má být, nýbrž „zrno nesličné“. Co se rozsívá v slabosti a nesličnosti, vzejde v nepomíjející kráse, jako spravedlnost, pokoj a radost. „Světlo vsáto jest spravedlivým, a radost těm, kteříž jsou upřímého srdce.“ (Žalm 97,11)
Nechme se tudíž povzbudit Jeho Slovem a „rozsívejme símě“ ve vědomí, že byť bychom i nějakou dobu „se slzami chodili“, „přijdeme domů s prozpěvováním“.
I.
Pohled na starý lid, od Boha vyvolený a od všech ostatních národů oddělený, musí naplnit naše srdce jen zármutkem, uvážíme-li zubožený stav, v němž se nyní nalézá. Pro své hříchy a svá přestoupení, pro svou modloslužbu a tvrdošíjnost, především pak pro zavržení svého Mesiáše od Boha opuštěni, bloudí Židé jako cizinci mezi všemi národy světa. Daleko od své země a svého svatého města, bez svatyně a bez oltáře. Jsouce předmětem posměchu a nenávisti u většiny národů, nosí znamení hanby a svého zavržení na čele, vzdor tomu, že mnohým z nich se poštěstilo získat si penězi místo v nejvyšších společenských kruzích. Opovržení, nenávidění, ano mnohdy obávaní jako mor, bloudí světem jako ovce, nemající žádného pastýře. Spočívá na nich Boží hněv.
Ale tak tomu nebude pořád. Nikoliv. Pán se zase smiluje nad Svým lidem; „darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje“. Pán nebude „na věky hněvu držeti“. Přijde doba, v níž se Izrael navrátí do země svých otců, město a chrám zase vzdělá, opět bude užívat Boží dobrotivost a bude bezpečně přebývat pod palmami a cedry zaslíbené země.
Že se Židé do Palestiny musí navrátit, vysvítá už z té skutečnosti, že Pán při Svém zjevení se Svými nebeskými svatými nalezne Svůj pozemský lid v této zemi. Jeho nohy stanou pak na Olivetské hoře; znovu vjede do Jeruzaléma a od Izraele bude přijat jako pravý Mesiáš a budou Jej velebit. Tento lid se musí tudíž dříve navrátit do své země. Avšak ohledně této pravdy nejsme odkázáni jen na takovýto závěr, byť si byl i sebe správnější, nýbrž máme celou řadu míst v Písmě svatém, která i nejprostšímu čtenáři jasně a určitě ukazují Boží uložení a myšlení s Izraelem.
Tak čteme např. u Izaiáše 14,1.2.: „Nebo slituje se Hospodin nad Jákobem, a vyvolí zase Izraele a dá jim odpočinutí v zemi jejich; a připojí se k nim cizozemec, a přidržeti se budou domu Jákobova. Nebo pojmou ty národy a přivedou je k místu svému, i uvedou je v dědictví dům Izraelský v zemi Hospodinově, za služebníky a za děvky; a jímati budou ty, kteří je zjímali a panovati budou nad násilníky svými.“ Že se toto zaslíbení ještě nenaplnilo, je nabíledni. Kdysi se sice navrátil malý pozůstatek Židů z babylonského zajetí, ale ne aby panoval nad svými nepřáteli, nýbrž naopak, aby jim zůstal poddán až do úplného zkažení Jeruzaléma Titem a k rozptýlení lidu po vší zemi. Marně bychom hledali v izraelských dějinách nějakou dobu, na niž by se mohlo vztahovat to proroctví (por. též kapitoly 54, 55 a 61-65 u pror. Iz.).
Jiné, velice určité proroctví o návratu izraelského národa do Palestiny máme u Jerem. 16,10-18. Když Pán připomenul Svému nevěrnému lidu příčinu jejich zavržení a rozptýlení, pokračuje: „Protož aj, dnové jdou, dí Hospodin, v nichž nebude říkáno více: Živť jest Hospodin, kterýž vyvedl syny izraelské ze země Egyptské, ale živť jest Hospodin, kterýž vyvedl syny izraelské ze země půlnoční a ze všech zemí, do nichž je byl rozehnal, když je zase přivedu do země jejich, kterouž jsem dal otcům jejich.“
I v 30. a 31. kap. u proroka Jeremiáše je pozoruhodná řeč o našem předmětu: „Aj, dnové zajisté jdou, dí Hospodin, a přivedu zase zajaté lidu svého Izraelského a Judského, praví Hospodin, a uvedu je do země, kterouž jsem byl dal otcům jejich a dědičně ji obdrží.“ (v. 3) A jako by Duch Svatý chtěl zabránit, aby jasný, doslovný smysl slov se nemohl nějak duchovně vykládat, připojuje ještě: „Tatoť jsou slova, kteráž mluvil Hospodin o Izraelovi a o Judovi… Takto praví Hospodin: Aj, já zase přivedu zajaté stánků Jákobových, a nad příbytky jeho slituji se, i budeť zase vzděláno město na prvním místě svém, a palác podle způsobu svého vystaven.“ (v. 18)
Tutéž určitou řeč najdeme i v následujících kapitolách, ač se vztahuje více na obnovení celého Izraele v zemi otců. Nejenom dvě pokolení, ale i ostatních deset se vrátí zpět do Kanaánu, ač ne ve stejnou dobu. „Toho času, dí Hospodin, budu Bohem všech čeledí Izraelových, a oni budou mým lidem.“ (v. 1) „Aj, já přivedu je z země půlnoční a shromáždím je ze všech stran země, s nimi spolu slepého i kulhavého, těhotnou i rodící; shromáždění veliké se sem navrátí.“ (v. 8) Všechny národy jsou svědky zavržení Izraele, jeho bídy a hanby, nyní pak jsou vyzvány, aby pohleděly na Boží milosrdenství a na obnovení Jeho lidu. „Slyšte slovo Hospodinovo, ó národové, a zvěstujte na ostrovích dalekých a rcete: Ten, kterýž rozptýlil Izraele, shromáždí jej a ostříhati ho bude jako pastýř stáda svého.“ (v. 10) Pak následuje vznešené popsání blaha a štěstí, jehož se stane Izrael účasten za panování svého Mesiáše.
Kapitoly 34, 36 a 37 u proroka Ezechiele obsahují též velice jasná předpovědění o budoucím obnovení Izraele. V kap. 34. máme nejprve soud nad nevěrnými izraelskými pastýři (v. 1-10), pak zaslíbení o navrácení se (v. 11-12) a konečně popsání slávy tisíciletého království za panování Mesiáše, pravého Davida: „A vyvedu je z národů a shromáždím je ze zemí a uvedu je do země jejich a pásti je budu na horách Izraelských a při potocích a na všech místech k bydlení příhodných v zemi té.“ (v. 13) V kapitole 36 pak čteme: „Nebo poberu vás z národů a shromáždím vás ze všech zemí a uvedu vás do země vaší. A pokropím vás vodou čistou a čisti budete; ode všech poskvrn vašich, i ode všech ukydaných bohů vašich očistím vás. A dám vám srdce nové a ducha nového dám do vnitřností vašich a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité. Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili a soudů mých ostříhali a činili je. I budete bydliti v zemi, kterouž jsem byl dal otcům vašim a budete lidem mým a já budu Bohem vaším,“ atd. (v. 24-27) Pak je popsané dokonalé obrácení se a obnovení Izraele, jakož i popsání jeho požehnání po dobu tisíciletého království. V kap. 37 je známé popsání vzkříšení kostí mrtvých, obrazu „všeho domu Izraelského“ (v. 11). Kosti byly „velmi suché“, bez nejmenší známky jakého života. Jako národ Izrael neexistuje. Ale bude z hrobu národů, mezi něž je rozptýlen, zase povolán k životu a uveden do zaslíbené země (por. s Dan. 12,2). Kosti dostávají nejdříve maso a pak teprve ducha. To chce říci: Izrael bude zevně i vnitřně obnoven; stane se zase národem a dostane nové srdce a nového ducha. V druhé části kapitoly je nám poté představeno obrazem o dvou dřevech spojení Judy s Izraelem při Kristovu příchodu na zem.
Nebylo by nesnadné uvést ještě celou řadu jiných míst Písma svatého ze Starého zákona, ale uvedené snad dostačí. Nyní si povšimněme ještě toho, co nám o tomto předmětu sděluje Písmo svaté v Novém zákoně a to aspoň, co čteme v 11. kap. k Římanům. Když zde apoštol nejprve poukázal, že i nyní jako za času Eliáše, si Bůh zachoval z milosti ostatek z Izraele, uvažuje o tom, co bude z těch ostatních. „Pravím tedy: Tak-liž pak klesli, aby padli?“ tj. aby více nepovstali? „Nikoli, ale jejich pádem spasení přišlo pohanům; aby je k závidění přivedl.“ (v. 11) Nuže, mělo-li povolání pohanů mezi jiným i ten účel, aby přivedlo starý Boží lid k závidění, tedy je zjevné, že tento lid nemůže být navždy zavržen; ano více ještě, byl-li jejich pád bohatství světa a jejich zmenšení bohatství pohanů, jaké požehnané následky bude muset mít zase jejich přijetí a obnovení (v. 12-15)! To ale není ještě všecko. Po vylomení Židů z olivy, ze stromu zaslíbení pro jejich nevěru a po vštípení pohanů do olivky, varuje ap. Pavel pohany, aby nebyli pyšní, aby je snad nestihl tentýž soud a nebyli snad vylomeni jako i Židé. Končí pak významu plnými slovy: „Neboť nechci, bratří, abyste nevěděli tohoto tajemství… že zatvrdilost z částky přihodila se Izraelovi, dokudž by nevešla plnost pohanů. A takť všecken Izrael spasen bude, jako psáno jest: Přijde ze Siona vysvoboditel, a odvrátíť bezbožnost od Jákoba.“ (v. 25-26) Až tedy nadejde plnost pohanů, tj. až všichni ze všech ostatních národů přináležející ke Kristově církvi budou povoláni a shromážděni v nebeské slávě, smiluje se Bůh zase nad Svým izraelským lidem a celý Izrael bude spasen. Boží lid Staré smlouvy, pro svou nevěru na jistou dobu zavržený, bude zase vštípen na své původní místo, do své vlastní olivy, aby v zemi svých otců užíval všechna zaslíbená požehnání.
Až dosud uvedená místa, ač jasná a srozumitelná, mluví přece jen všeobecně o návratu Izraele do Palestiny. Chceme-li si však udělat jasnou představu o nastávajících událostech, musíme si zvláště povšimnout některých jednotlivostí.
Uvažujme nejdříve u Daniele 9,24-27, kde je proroku řečeno: „Sedmdesáte téhodnů odečteno jest lidu tvému a městu svatému tvému.“ Tyto týdny (týdny let) se dělí na tři části: na 7 týdnů, 62 týdnů a 1 týden. Od nařízení obnovení Jeruzaléma až do Mesiáše knížete je 7 týdnů a 62 týdnů. V 7 týdnech neboli 49 letech byly ulice i příkopy zase vzdělány, a to v době plné utrpení. Odtud pak až do Krista, čili správněji až do Jeho smrti, mělo uplynouti 62 týdnů neboli 434 let. „Po téhodnech pak těch 62 zabit bude Mesiáš, však jemu to nic neuškodí.“ I to je naplněno. Mesiáš přišel v určitý čas, byl však od Svého lidu zavržen a jako král nebyl přijat. Proto Své dědictví i svaté město ponechal v lidských rukou, navrátil se zpět do nebe, aby teprve mnohem později se ujal Svého království. – „Nýbrž to město i tu svatyni zkazí i lid ten svůj budoucí, takže skončení jeho bude hrozné, ano i do vykonání boje bude boj stálý všelijak do vyplenění.“ I to se již stalo. Pro zavržení Mesiáše Izraelem poslal Bůh Římany, kteří pod vedením svého vojevůdce Tita Jeruzalém i chrám zkazili a toto vyplenění trvá podnes. – „Utvrdí však smlouvu mnohým v téhodni posledním, uprostřed pak toho téhodne učiní konec oběti zápalné i oběti suché.“ Kdo je však ten, kdo „utvrdí smlouvu s mnohými z Židů?“ Je to ten kníže, jehož lid zkazil Jeruzalém i chrám. Nejdříve je tu řeč o lidu tohoto knížete a pak teprve o knížeti samém. Lid přicházejícího knížete zkazil Jeruzalém i chrám; kníže pak sám, až bude zase obnovena římská říše a Židé se budou zase nalézat ve své zemi, uzavře smlouvu se Židy (věrný pozůstatek se toho nezúčastní). Pak ale, uprostřed týdne, tedy po uplynutí 3½ roku, se ukáže ve své pravé podobě. Učiní konec oběti zápalné i oběti suché, tj. učiní konec židovské bohoslužbě, aby tu ve spojení s antikristem zavedl hroznou modloslužbu (2. Tes. 2). Následkem této ohavnosti přijde na Jeruzalém hrozné zpuštění, které skončí zkažením antikrista příchodem Pána s Jeho nebeskými svatými.
Podívejme se nyní na 24. kap. Ev. Matouše. Už dříve jsme poukázali na to, že zde mluví Pán o bezprostředních soudech a souženích předcházejících příchod Syna člověka. Ke Svým učedníkům mluví jako k zástupcům věřících Židů, kteří po vzetí církve do nebe budou v poslední čas na zemi. Celou kapitolu bychom mohli rozdělit na tři díly: V. 4-14 označují dobu, v níž bude zvěstováno evangelium království. Ve v. 15-28 následuje popsání doby, kdy ohavnost zpustošení se postaví na svatém místě; a nakonec ve v. 29-31 je ohlášen příchod Páně ve slávě a shromáždění vyvolených z Izraele.
1. V oné poslední době povstanou v Izraeli falešní Kristové; budou boje, války, hlad, mor a zemětřesení po místech. Ale věřící (ze Židů) se nemají kormoutit, neboť ne ihned bude konec; tyto všechny hrůzy jsou jen počátky bolestí (v. 5-8). Mimo těchto zevnějších trápení, jimiž budou všichni lidé zasaženi, budou věřící prubováni i vnitřně. Budou vydáni v soužení a budou mordováni, budou pro Ježíšovo jméno v nenávisti u všech národů, takže se mnozí zhorší a budou jedni druhé zrazovat a nenávidět. Povstanou falešní proroci a svedou mnohé. A že rozmnožena bude nepravost, ustydne láska mnohých vyznavačů (v. 9-13). V této době však „bude kázáno toto evangelium království po všem světě, na svědectví všechněm národům a tehdáž přijde skonání“ (v. 14).
2. Po těchto těžkých souženích nadejde doba, kdy ohavnost zpuštění se postaví na místě svatém. „Protož když uzříte ohavnost zpuštění, předpověděnou od Daniele proroka, ana stojí na místě svatém (kdo čte, rozuměj), tehdáž ti, kteříž by byli v Judstvu, nechť utekou na hory.“ (v. 15-16) Abychom lépe rozuměli Jeho slovům, odkazuje nás zde Pán na Danielovo proroctví: „Od toho pak času, v němž odjata bude oběť ustavičná a postavena ohavnost hubící, bude dnů 1290.“ (Dan. 12,11) Jako za času Makabejců Antiochus Epifánes „král od severu“ nechal postavit v Jeruzalémském chrámě obraz olympského Jupitera a mocí nutil Židy klanět se mu, tak bude i v poslední čas, že postaví antikrist modlu „ohavnost zpuštění“ na svatém místě, tj. v Božím chrámě, ano, on sám se posadí v chrámě, aby se mu jako bohu klaněli. O této době mluví Pán. Budou to dny neporovnatelných soužení, jakých nebylo od počátku světa až do této chvíle, aniž kdy po tom bude (v. 21. por. s Dan. 12,1). antikrist bude věřící, ty, kteří se mu nebudou chtít klanět, pronásledovat s hroznou zuřivostí a bude je hledět zničit (por. Zj. 12,13-17; 13,7). Ty dny budou tak hrozné, že by nebyl spasen žádný člověk, tj. nezůstal by na živu, kdyby ty dny nebyly ukráceny, ale pro vyvolené budou ty dny ukráceny (v. 22). Tito vyvolení jsou do své země se navrátivší Židé. Těm je řečeno, jakmile uvidí stát antikristův obraz v Božím chrámě, aby utekli na Judské hory. Neboť pak už nelze ztratit ani okamžik, nadešly dny nejvyššího soužení. „A kdo by byl na střeše, nesestupuj, aby něco vzal z domu svého, a kdo na poli, nevracej se zase, aby vzal roucha svá.“ (v. 17-18)
/pokračování/
K Pánu chtěl bych zaletěti,
kde mi domov uchystal,
věčně, věčně s Ním tam dleti,
kde je vzdálen hřích a žal.