(Jan 5, 39)
Ročník IV. Prosinec 1930 Číslo 6.
Izrael svojí poslušností a z toho vyplývajícími požehnáními mohl všem národům světa ukázat, jak „šťastný jest ten lid, jehož Bohem jest Hospodin“. Přes vznešené přednosti, jimiž byl tento lid obdařen, se odvrátil od Hospodina a sloužil modlám. Jako nějaká nevěrná žena opustil svého právoplatného muže a přichytil se Bále. A právě to se stalo i s Kristovou církví. Povolaná, aby v nepřítomnosti svého Pána svým svatým a bohulibým životem, svou čistotou a jednotou ukázala světu, že ten jím zavržený Ježíš žije v nebi a toto nebeské smýšlení působí i v církvi, opustila stezku oddělení a stala se svému povolání nevěrnou. Tím, že se spojila se světem, pozbyla svůj nebeský charakter a stala se spojením, v němž věřící i nevěřící jdou ruku v ruce.
Dvě hlavní zásady pro obcování církve na zemi jsou tyto:
Věřící jsou povoláni k tomu, aby se chránili před poskvrnami od světa, aby jako svatý Boží chrám nepřijali do svého středu nic nečistého a jakmile by se mezi nimi ukázalo něco zlého, ať už mravní zlo nebo zlé učení (bludy), aby to se vší rozhodností rozsuzovali a odstranili. Při tom však se mají vynasnažovat zachovávat jednotu ducha ve svazku pokoje, tedy nedělit se snad pro pouhou různost mínění. Podle těchto obou hlavních zásad jednali věřící s počátku se vší rozhodností. Utěšený je popis, jaký máme o první církvi v Jeruzalémě. Oddělení od světa bylo provedeno tak rozhodným způsobem, že se nikdo jiný ani neodvážil k nim připojit; na druhé straně byla jejich jednota vespolek tak hluboce pociťována a uskutečňována, že všichni byli jedno srdce a jedna duše. A tak tomu bylo nejen v Jeruzalémě, ale i v mnoha jiných shromážděních. Ohledně církve tesalonické čteme např.: „Díky činíme Bohu vždycky ze všech vás… Bez přestání pamatujíce na skutek víry vaší a na práci lásky a na trpělivost naděje Pána našeho Jezukrista.“ (1. Tes. 1,2.3) Církvi efezské mohl Pavel psát: „Protož i já, slyšev o vaší víře v Pánu Ježíši a o lásce ke všechněm svatým, nepřestávám díků činiti z vás.“ (Ef. 1,15.16) A Filipenským: „Děkuji Bohu svému, když se koli na vás rozpomenu, vždycky při každé modlitbě své, s radostí za všecky za vás prosbu čině, z vašeho obcování evangelium, hned od prvního dne až dosavad.“ (Fil. 1,3-5) A konečně Kolosenským: „Díky činíme Bohu a Otci Pána našeho Jezukrista, vždycky za vás modléce se, slyšavše o víře vaší v Kristu Ježíši a o lásce ke všechněm svatým.“ (Kol. 1,3-4)
Jak utěšeným způsobem odpovídala tedy církev na počátku svému nebeskému povolání! Žel, vznešené zjevení její čistoty a jednoty netrvalo dlouho. Už v apoštolské době začalo klíčit zlé, které se v pozdějších dnech tak hrozně rozvinulo a rozšířilo. Epištoly ke Korintským, Galatským a Židům dokazují dostatečně, jak brzo se podařilo ďáblu uvést mezi křesťany hrubé hříchy, bludná učení a rozštěpení. Ba, snad ve všech Epištolách najdeme stopy o působení knížete temnosti. Jemu bylo radostí ničit krásné Boží dílo a až příliš dobře se mu to podařilo. I když důtklivá napomínání a ponaučení apoštolů, spojená s jejich mocným, vážným vystupováním tvořila dlouho hráz proti zjevnému propuknutí zla, přece jejich Epištoly obsahují dost zmínek o tom, že po jejich smrti přijdou těžké doby. Také Pavel praví starším z Efezu: „Nebo já to vím, že po mém odejití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteříž nebudou odpouštěti stádu. A z vás samých povstanou muži, kteříž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedníky po sobě.“ (Sk. 20,29.30)
Tato prorocká slova se doslovně naplnila. Sotva apoštolé zavřeli své oči, ukázalo se záhy, jak mnohé duše byly už svedeny falešnými učiteli a falešnými bratry. Židovsky smýšlející učitelé zavedli všelijaké židovské zásady a obyčeje, a ti z pohanů zase smísili s pravdou evangelia své filosofické nauky. Následek toho byl nezměrný zmatek a nezřídka i prudké spory. Touha po cti a hodnosti, hledání vlivného postavení uprostřed křesťanských sborů, závist a žárlivost i mezi staršími (kralický př. „biskupy“) a služebníky Páně – to všecko sloužilo k tomu, aby úpadek byl vždy tím smutnější. Přikázání Páně: „Jeden jest Mistr váš, Kristus, vy pak všickni jste bratři,“ bylo úplně zapomenuto. Pán byl sice po nějaký čas své ubohé církvi nápomocen skrze krutá pronásledování od mocných tohoto světa. Když však tato pronásledování ustala a ve třetím století císař Konstantin dokonce s celým svým dvorem přijal křesťanství, tak se zkáza ohromně rozmohla. Ti dosud tak krutě pronásledovaní a nenávidění křesťané obdrželi nyní vznešené státní úřady a křesťanství se stalo státním náboženstvím. Touto skutečností byla úplná zkáza církve zpečetěna. Větší část císařových dvořanů přijala nové náboženství jen proto, že to učinil císař. O nějakém opravdovém pokání a obracení se k Bohu nebyla žádná řeč; ba mnozí znali evangelium jen podle jména. A církev přijala tyto vyznavače bez živé víry ochotně do svého lůna; spojení se světem tím bylo dovršeno. Místo aby podle slov Páně shromažďovali dobré ryby do nádob a zlé zahazovali, byly oboje smíšeny dohromady. Svět dostal přístup do Kristovy církve a ta se tak stala vzdor jasně vyslovenému úmyslu Pána a přes vážné výstrahy Jeho apoštolů, smutnou směsí spravedlností a bezbožností synů světla a synů tmy.
Povšimněme si, že toto všechno se stalo vinou církve. K tomu nebyla nijak přinucená, nýbrž jednala dobrovolně. Opustila stezku poslušnosti a zapomněla apoštolova slova: „Netáhněte jha s nevěřícími,“ a zatížila tím celý řetěz smutných zjevů, které učinily církevní dějiny těmi nejtemnějšími ze všech dějin. Všecky ohavnosti středověku nalézají svůj vlastní původ v oné neposlušnosti. A až dodnes dále zůstává stejná směs světla a tmy. Nechť nahlédneme kamkoliv, ať do církve řecké, římské nebo evangelické, všude nalezneme svět smíšený s věřícími; rozdíl mezi církví a světem tak úplně vymizel, že už nikdo nedovede říci, kde jedno začíná a kde druhé přestává. Vlastně se nyní může mluvit jen o náboženství světa, o bohoslužbě, která už je jen domněnkou „křesťanské bohoslužby“.
S nevěřícími vnikly do církve také všelijaká zlá učení, hrubé nepořádky a hříchy. Také když už se jednou stalo křesťanství státním náboženstvím, bylo mnohé upraveno a uspořádáno podle světských, politických pravidel. Byly zavedeny takzvané duchovní úřady s mnohými hodnostními stupni. Aby se čelilo rozmáhajícím nepořádkům a nemravnosti, byly vydány zákony a ustanovení, za jejichž přestoupení nezřídka následoval tvrdý trest. Takovýmto způsobem se církev poznenáhlu začala podobat světskému soudnímu dvoru. Na druhé straně zase zavedli pokřtění pohané mnohé pohanské zvyky, které byly zastřeny křesťanským pláštěm, byly pokřesťanštěny, a jsou ještě dnes vidět v římské církvi. Z pohanských chrámů se staly křesťanské kostely a z pohanských slavností křesťanské svátky. Současně byly zavedeny opět židovské kněžské obřady v pozměněném způsobu. Čisté učení evangelia se víc a více ztrácelo pod spoustou bludů a lidských ústních podání. Ze svaté jednoduchosti prvotní církve nebylo téměř nic vidět. I když na tomto temném pozadí zazáří tu a tam nějaká jasná hvězda – neboť Bůh se nenechal v žádné době bez svědectví. I když se vždy našli praví věrní učedníci Pána Ježíše – přece jen církev jako taková zapadla do hluboké temnosti.
„Ale reformace přece tento smutný stav věcí zlepšila,“ domnívají se mnozí. Na to odpovím: V jistém ohledu ano. Reformátoři byli Boží muži a mocné nástroje v Jeho rukou. Luther např. postavil zase na světlo velikou pravdu ospravedlnění z víry bez skutků zákona; a my nemůžeme být Bohu dost vděční, že On tímto jasným světlem ozářil temnotu středověku. Tisícové přišli k obrácení skrze zvěstování oné pravdy a odstranění mocného, celá staletí starého rumiště pověry a lidských bludů, bylo velikým požehnáním. Žel musíme dodat, že ohledně zásad, jimž bylo od třetího století holdováno, se ani v evangelickém křesťanství nic nezměnilo. Mnozí se sice oddělili od římské církve, ale jen aby na podobných základech postavili novou církev. Není pochyby, že v této nové církvi bylo zpočátku mnoho živých údů, ale opravdové rozdělení mezi věřícími a nevěřícími provedeno nebylo. Nejednalo se tu o otázku, je-li kdo obrácen nebo ne, nýbrž zdali přijal reformátorské učení. Bylo-li tomu tak, tedy byl s otevřenou náručí přijat. Pro děti, které se narodily, stačily, jako dnes, křest a konfirmace, aby byly připuštěny k večeři Páně. Živá víra v Pána Ježíše nebyla rozhodující podmínkou, nýbrž jako v římské církvi, přijetí učení a podřízení se ustanovení církve. Současně se protestanti obrátili k světským knížatům o ochranu a pomoc. Do té doby církev panovala nad státem, od reformace panuje stát nad církví. Samozřejmě, že při takovýchto zásadách se muselo zanedlouho dostavit totéž, co bylo dříve: nevěřící, kteří byli zpočátku v menšině, dostali postupně nadvládu; a ač mnohé obyčeje a způsoby římské církve byly z evangelické církve pro vždy vyloučeny, přece jen pravý stav věcí je tady sotva o mnoho lepší nežli tam. Máš jméno, že jsi živ, kdežto Pán praví: „ale jsi mrtvý“ (Zj. 3,1), je opravdu nanejvýš smutný stav. Nynější doba dokazuje k hluboké bolesti všech, kteří ještě mají oči, aby viděli, jak smutně to v evangelických církvích vyhlíží. Pochybovačství, hrubé znásilňování Božího slova, upírání Kristova božství, ano otevřená nevěra se rozmáhají hrozným způsobem. V budovách, v nichž se „křesťanská církev“ shromažďuje, bez ostychu bývá Bible prohlášena za sbírku pohádek a legend, Boží Kristus bývá snižován na hříšného člověka a kolena nebývají skláněna před Bohem nebe i země, který z ničeho stvořil svět, ale před Bohem novým: před člověkem a jeho rozumem. S neodvratnou mocí žene se všechno vstříc konci a to hroznému konci. Už to nebude dlouho trvat a ukáže se antikrist, člověk, skutečná osoba. Ten se posadí v Božím chrámě, pravě, že on je Bůh a celý svět se mu bude ochotně klanět (por. 2. Tes. 2,4.; Zj. 13,11-18).
Je tedy divné, přijde-li soud na toto křesťanstvo, dávající si jméno „nevěsta Kristova“? Jistěže ne. Písmo svaté nás také o tom dostatečně poučuje. Někteří věřící se stále nemohou rozejít s domněnkou, že se stav církve ještě jednou zlepší. Boží slovo nám však praví opak toho. Hříchy, bludy, nevěra a odpadnutí budou se čím dále tím více rozmáhat a konečně na sebe vezmou takovou podobu, že vyznávající církev bude moci být nazvána „nevěstkou velikou“. Už nyní je úpadek veliký, že ale tu jsou dosud opravdoví věřící, je zdržováno plné zjevení zlého. Až budou však jednou věřící vzati do nebe a tím svět opustí i Duch svatý, Bůh sám pošle lidem ducha podvodů, a oni přijmou lež za pravdu, Boha a Jeho Krista se úplně zřeknou a budou holdovat antikristu. Pak bude křesťanská církev, mající se jako cnostná panna ostříhat pro Krista, podobná nevěstce.
V Novém zákoně je řeč o církvi trojím způsobem. Nejprve je to tělo Kristovo: On je hlavou, Jeho lid údy (1. Kor. 12; Řím. 12,4.5). Pak je jmenována chrámem Božím, jehož stavitelem je Bůh sám a na nějž On vzdělává kameny (Ef. 2,19-22; 1. Petr. 2,4.5). Z obou těchto hledisek vzato, nemůže být žádná řeč o nějakém úpadku. Kristovo tělo mohou tvořit jen skutečně znovuzrození a k Božímu chrámu mohou být připojeny jen živé kameny. Ale na církev je též hleděno jako na Boží chrám, postavený pod zodpovědnost lidí (1. Kor. 3,9-15; por. i 2. Tim. 2,19-21). V tomto případě to není jen Bůh, kdo staví, ale i lidé, jichž si používá za své pomocníky. Lidé mohou na základ stavět dříví, seno a strniště. Je to církev v jejím zevnějším útvaru nebo představení zde na světě, veliký dům křesťanského vyznání. Z tohoto hlediska pozorováno, církev odpadla, spojila se se světem a zraje pro soud.
Dějiny neboli vývoj tohoto odpadnutí nalézáme ve Zjevení v psaních sedmi sborům v Malé Asii (Zj. 2,3). Není pochyb, že tato psaní jsou psána nejprve sborům, které toho času existovaly a jejichž stav odpovídal obsahu psaní. Právě tak nepochybné ale také je, že jako celé Zjevení, tak i tato psaní mají prorocký význam a dávají nám krátký, ale vážný nástin historie křesťanské církve, od jejích prvních počátků až k jejímu konci.11
Psaní efezské církvi nám líčí stav církve za života apoštolů a krátce po jejich smrti. Podle zevnějšku bylo všechno ještě velice krásné, ale první láska byla opuštěna. Pak přichází v Smyrně pronásledování za římských císařů ke konci prvního a během druhého století. V Pergamu je ohlášeno spojení církve se světem, které se také stalo v třetím století za Konstatina Velikého. Jako se Balám snažil spojit svaté s nesvatým, tak se spojila svatá církev s nesvatým světem. Nyní pak bydlí církev tam, kde je Satanova stolice. V Tyatiře je odpadnutí ještě větší, tam neshledáváme jen spojení se světem, ale i zavedení modloslužby a osobovaní si světské moci k panování, právě tak jako Jezábel, Achabova žena zavedla v Izraeli Bálovu modloslužbu a přivlastnila si královskou moc (por. 1. Král. 21,7.8). Naplnění této předpovědi nalezneme ve stavu vyznávající církve v temné době středověku. Tím je projednána první část církevních dějin. S reformací nadešlo nové období, zatímco římská církev dále trvala a potrvá až do konce, takže ji zasáhne konečný soud, v tomto psaní označený slovy: „Aj, já uvrhu ji v soužení převeliké… a syny její zmorduji smrtí,“ kdežto tomu, kdož by až do konce zvítězil, je zaslíbeno vladařství nad národy a hvězda jitřní.
Se psaním sardinské církvi, jak již podotknuto, začíná nový oddíl církevních dějin. Následkem reformace byly mnohé bludy římské církve odloženy, vzývání svatých a klanění se obrazům odstraněno a mnozí se obrátili. Veliké duchovní hnutí povstalo téměř ve všech zemích Evropy a byla založena nová protestantská církev. Ale i té musí být řečeno: „Vím skutky tvé, že máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý.“ (Zj. 3,1) Tento stav zevnějšího, pravověrného vyznání bez síly a bez života je k nalezení ještě dnes. A co nyní? Změní se tento stav, polepší se, bude zase obnoven? Nebo máme očekávat zřízení nějaké nové církve? Nebo nastane nějaké nové hnutí, které církev obnoví v její staré prostotě a čistotě? Nic z toho! Proroctví nám praví, že opravdoví věřící, těch málo, kteří neposkvrnili své roucho, budou ostříháni příchodem Krista k jejich uvedení do slávy od hodiny pokušení, která má přijít na celý svět, kdežto pozůstalí křesťané podle jména budou vyvrženi z Kristových úst. To je obsah psaní církvi ve Filadelfii a církvi v Laodiceji. Věřící, tato pravá církev a Kristovo tělo, budou vzati do nebe před hroznými soudy, které zasáhnou celý svět a o nichž se dovídáme ve Zjevení i na jiných místech. To, co pozůstává, oba veliké tábory křesťanského vyznání propadnou částečně ve Zj. 17 ohlášenému soudu, částečně pak jako předmět ošklivosti budou vyvrženy z Kristových úst.
V právě uvedené 17. kap. Zj. je církev představená jako duchovní moc. Ta, jež se označuje za Kristovu nevěstu, jí ale není, protože opustila svého právoplatného Pána a přidržela se jiných bohů. Je podobně jako Izrael ve Starém zákoně pojmenována nevěstkou. Kdežto kdysi jako cnostná panna zjevovala na této zemi Boží slávu a moudrost, nyní má na svém čele jméno: „Tajemství, Babylon veliký, mátě smilstva a ohavnosti země.“ Kdežto kdysi, věrná svému povolání, mnoho trpěla a snášela pro jméno Pána Ježíše, musí zde být označena jako „opilá krví svatých a krví mučedníků Ježíšových“. Jak hrozný opak! A církev se stala nejen duchovní mocí, ale i světskou mocí. Proto je v kap. 18. jmenována „Babylon ten veliký“, s nímž zemští kupci kupčili. Ale zmizí s povrchu země jako duchovní i jako světská moc.
Ale nesmíme očekávat, že by tento soud nastal už v nejbližší době. Místo, aby ztrátou světské moci papeže byla zeslabena, naopak Řím v posledních desetiletích vždy více zesílil; ba ještě spěje vstříc době nejvyšší okázalosti a skoro neomezené moci. V jedné dřívější úvaze jsme viděli, že šarlatově červená šelma se sedmi hlavami a deseti rohy představuje obnovenou římskou říši. A na této šelmě sedí žena jmenovaná velikou nevěstkou. Drží tedy šelmu na uzdě, jezdí na ní, má ji ve své moci. Jinými slovy: církev v tomto posledním stavu odpadnutí a bezbožnosti bude vládkyní světa.
Ale toto panování dlouho nepotrvá. Je ještě jiná moc, která na světě působí. Naproti duchovní a světské moci církve stojí revolucionářský duch národů. Když nevěstka nějaký čas seděla na šelmě a řídila ji, povstane proti ní „deset králů“; „ti v nenávist vezmou nevěstku, a učiní jí opuštěnou a nahou, a tělo její jísti budou a jí páliti budou ohněm.“ Tito králové budou nástroji v Božích rukou, aby provedli soud nad zvrhlým křesťanstvem, „neboť dal Bůh v jejich srdce, aby činili vůli jeho“. Pán vyleje všechen svůj hněv na odpadlou církev.
Jen poslyšme, co On sám praví věřícím, kteří jsou v oněch dnech ještě na zemi: „Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran. Neboť dosáhli hříchové jeho až k nebi a rozpomenul se Bůh na nepravosti jeho. Dejtež jemu, jakož i on dával vám a dejte jemu dvénásob podle skutků jeho; v koflík, kterýž naléval, nalíte jemu dvénásob. Jakž se mnoho chlubil a zbujněl byl, tak mnoho dejte jemu muk a pláče. Neboť v srdci svém praví: Sedím královna, a nejsemť vdovou, a pláče neuzřím. Protož v jeden den přijdou rány jeho, smrt a pláč i hlad a ohněm spálen bude; nebo silný jest Pán, kterýž jej odsoudí.“ (Zjev. 18,4-8)
Tak vezme křesťanská církev hrozný konec. Zmizí s povrchu země. Její kostely a chrámy budou zpustošeny, její sluhové pomordováni, její nádhera a sláva zničena. Jak vysoko se sama povýšila, tak hluboko bude zase svržena. Nic z ní nezůstane. A zatím co zemští králové a kupci a námořníci jí oplakávají a kvílí nad ní, volajíce: „Běda, běda, město veliké, to město silné, že jedné hodiny zpustlo a přišel odsudek tvůj,“ andělé jásají a přivolávají obyvatelům nebes: „Raduj se nad ním nebe i svatí apoštolé i proroci! Nebo pomstilť vás Bůh nad ním.“ (Zjev. 18,20)
Šicí stroj nejde již tak lehko a hravě jako zpočátku. Proč? Stačí kapka oleje a kolečka se opět tiše a bez hluku točí. Kapka oleje činí divy; nejen však u koleček strojů, nýbrž všude, kde pospolu bydlí lidé. Nyní nemyslíme ovšem na olej, který se opatří u kupce, nýbrž na olej lásky.
V Řím. 5,5 čteme: „Láska Boží rozlita jest v srdcích našich skrze Ducha svatého, kterýž dán jest nám.“ Věřící může nyní Boží lásku užívat a také jiné milovat; on má ducha milování podle 2. Tim. 1,7. Kéž by se u nás tento duch milování vždy projevoval! „Známost nadýmá, ale láska vzdělává.“ A: „bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící“ (1. Kor. 8,1; 13,1). – Olej lásky je ono tajemství šťastného rodinného života a spolužití všedního dne.
Olej lásky utiší mysl i ducha, olej laskavosti okřídlí kroky, olej odpuštění hojí rány duše, olej mírného posuzování sílí důvěru, olej dobrých libých slov nechá zmizet různé třenice. Blahoslavené srdce i dům, kde se olej lásky používá a kde se potřebná kapka ve vhodném čase přilévá. Slovo lásky a uznání je pro duši zemdlené hospodyně balzám, slovo starostlivé lásky ze strany ženy uhlazuje vrásky starosti na čele muže. Slovo díku z úst dětí dává rodičům zapomenout na veškerou námahu a starosti a slovo lásky a dobrotivosti pomáhá dětem přes hory. V mnohém domě neschází léčivý balzám na rány, spáleniny a jiné neduhy; ale schází balzám pro duši, olej lásky a proto kolečka vrzají a pískají. Tu je na čase, aby se šlo do Boží přítomnosti, abychom se před Ním kořili a Jej prosili o milost, aby naše srdce bylo naplněno Jeho duchem. Pod Jeho vedením budeme vždy činit to, co je Bohu libé a uplatňovat kapku oleje lásky v pravý čas k požehnání pro Jeho lid a dílo.
Láska všude pronikne
jako nebes rosa jemně,
volní sobství petlice pevné,
pomáhá, že srdce k srdci lne.
Láska bolest nejhlubší hojí!
Ó, kéž v srdci, v domě
láska nikdy nevyhyne.