„PTEJTE SE NA PÍSMA“

(Jan 5, 39)

Příloha „Posla pokoje“ pro lid Boží

Ročník IV.      Říjen 1930      Číslo 5.

Obnovení římské říše

/dokončení/

„I stál jsem na písku mořském. I viděl jsem šelmu vystupující z moře, kteráž měla sedm hlav a deset rohů. A na rozích jejích deset korun, a na hlavách jejich jméno rouhání. Byla pak šelma ta, kterouž jsem viděl, podobná pardovi, a nohy její jako medvědí, a ústa její jako ústa lvová. I dal jí drak sílu svou, a trůn svůj, i moc velikou. A viděl jsem, ano jedna z hlav jejich, jako zbitá byla až na smrt, ale rána její smrtelná uzdravena jest. Tedy divivše se všecka země, šla za tou šelmou. A klaněli se tomu draku, kterýž dal moc šelmě; klaněli se i šelmě, řkouce: Kdo jest podobný té šelmě? Kdo bude moci bojovati s ní? I dána jsou jí ústa mluvící veliké věci a rouhání, a dána jí moc vládnouti za čtyřidceti a dva měsíce. Protož otevřela ústa svá k rouhání se Bohu, aby se jménu jeho rouhala, i stánku jeho, i těm, kteříž přebývají na nebi. Dáno jí i bojovati s svatými a přemáhati je; a dána jí moc nad všelikým pokolením, nad jazykem i nad národem. Protož klaněti se jí budou všickni, kteříž přebývají na zemi, jichžto jména nejsou napsaná v knize života Beránka, toho zabitého od počátku světa.“ (13,1-8)

„Šelma, kteroužs viděl, byla, a není, a má vystoupiti z propasti, a na zahynutí jíti. I diviti se budou bydlitelé země, ti, kterých jména nejsou napsána v knize života od ustanovení světa, vidouce šelmu, kteráž byla, a není, a však jest. Tentoť pak jest smysl, a má moudrost: Sedm hlav jest sedm hor, na kterýchž ta žena sedí. A králů sedm jest. Pět jich padlo, jeden jest, jiný ještě nepřišel; a když přijde, na malou chvíli musí trvati. A šelma, kteráž byla, a není, ona jest osmý, a z těch sedmi jest, i na zahynutí jde. Deset pak rohů, kteréžs viděl, jest deset králů, kteříž ještě království nepřijali, ale přijmou moc jako králové jedné hodiny spolu s šelmou. Ti jednu radu mají, a sílu i moc svou šelmě dadí. Ti bojovati budou s Beránkem, a Beránek zvítězí nad nimi, neboť Pán pánů jest a Král králů, i ti, kteříž jsou s ním, povolaní a vyvolení a věrní.“ (17,8-14)

Podrobnější úvaha jednotlivostí tohoto proroctví jasně dokáže, že je zde řeč o čtvrté šelmě u Daniele; jinými slovy, o římské říši, ale ne o takové, jaká byla kdysi, nýbrž jaká bude v posledních dnech, krátce před příchodem Syna člověka.

1. Jako čtyři šelmy u Daniele, tak i u Jana vystupuje šelma z moře. Moře se svými vzdutými vlnami je v proroctvích známým znázorněním národů, nalézajících se v neuspořádaném, revolucionářském stavu, o masách lidu, které, podobné neklidným vlnám velikých hlubin, jsou v mohutném pohybu; kdežto země, z níž v Zj. 13,11 vystupuje druhá šelma, je obrazem národů, které po bouřích revoluce dosáhly klidu. V kap. 17,15 je řečeno: „Vody, kteréžs viděl, kdež nevěstka sedí, jsou lidé, a zástupové, a národové, a jazykové.“ (Por. též s Iz. 17,12.13 a 57,20.) Utvořivší se říše vznikne tedy z mas národů, nalézajících se ve stavu bezvládí (nemající žádnou vládu). Za své zřízení bude mít co děkovat revolucionářskému duchu národů.
2. Šelma u Jana spojuje v sobě tři první šelmy u Daniele. Je podobná pardovi, nohy její jako medvědí, a ústa její jako ústa lví. (Že jsou tyto šelmy jmenovány v opačném pořadí než u Daniele, má svůj důvod asi v tom, že Daniel viděl ono pořadí v budoucnosti, kdežto Jan je spatřoval v minulosti. Daniel žil pod babylonskou vládou, viděl tedy, hledě vpřed, po říši babylonské médskou, pak řeckou a konečně římskou. Jan, který žil za vlády Římanů, viděl, hledě zpět, nejprve řeckou, pak médskou a nakonec babylonskou říši.) Z toho vysvítá, že římská říše při svém znovuzřízení v sobě soustředí různé charakteristické vlastnosti tří předešlých království: rychlost, dravost a ohromnou sílu. S tím souhlasí i to, že kámen, který v rukou nebýval, udeřil ten obraz do jeho železných a hliněných noh, potřel nejenom železo a hlínu, ale i měď, stříbro i zlato (Dan. 2,34.35; 7,11.12). S římským královstvím bude zničen celý Nabuchodonozorův obraz.
3. Šelma u Jana nese, jako šelma u Daniele, ve své poslední podobě ďábelský charakter: „I dal jí drak sílu svou, a trůn svůj, i moc velikou.“ Kdo je ten drak, vysvítá z předcházející kapitoly. Je to had starý, „kterýž slove ďábel a satanáš, svodící všecken okršlek světa“ (12,9). On bude svržen na zem spolu se svými anděly, při čemž svatí v nebi volají: „Běda těm, kteříž přebývají na zemi a na moři; nebo ďábel sstoupil k vám, maje hněv veliký, věda, že krátký čas má.“ (12,12) Z nebe, svého dosavadního příbytku (por. s Ef. 6,12), svržen na zem, propůjčí ďábel římské říši svoji moc a sílu. Jeho bezprostředním vlivem povstane ve svém posledním útvaru. Je to také on, kdo dá šelmě ústa, aby mluvila veliké věci a rouhání. U Daniele čteme, že ten malý roh měl ústa mluvící pyšně (věci veliké) a že bude pronásledovat svaté a změní časy i práva. Nuže, téměř tytéž věci jsou nám v 2. Tes. 2 a Zj. 13,11-18 jmenovány o antikristu. Ve Zjevení je i to, že dáno bude antikristu činit veliké divy před obličejem šelmy, přičemž vyzve lidi, aby udělali obraz té šelmě, kterému dá i ducha (dech) a řeč a „to způsobila, kteřížkoli neklaněli by se obrazu té šelmy, aby byli zmordováni“. Můžeme proto antikrista nazvat ústy malého rohu; nebo jinými slovy: hlava římské říše ve spojení s antikristem bude ďáblem použita k mluvení drzého rouhání proti Bohu a k přivedení všech národů k dokonalému odpadnutí od Boha a oddání se bezbožnosti a modloslužbě.

A jak dlouho potrvá tento stav? Daniel praví: „do času a časů i do částky časů“, tj. tři a půl roku. Jan praví: „čtyřidceti a dva měsíce“, tedy zase tři a půl roku. Římská říše potrvá tedy v charakteru, v němž se nám zde představuje, totiž ve spojení s antikristem, tři a půl roku, aby byla pak příchodem Pána Ježíše zničena. V této době bude pronásledovat svaté a bude mít moc nad všemi národy, pokoleními i jazyky. „Protož klaněti se jí budou všickni, kteříž přebývají na zemi, jichžto jména nejsou napsaná v knize života Beránka, toho zabitého od počátku světa.“ (Zj. 13,8)

4. „Šelma, kteroužs viděl, byla a není, a máť vystoupiti z propasti, a na zahynutí jíti. I diviti se budou bydlitelé země, ti, kterýchž jména ne-jsou napsána v knize života od ustanovení světa, vidouce šelmu, kteráž byla, a není a však jest.“ (17,8) To nám říká: v době konce, v níž my už dnes žijeme, bude moci být o římské říši řečeno: byla, tj. v jisté době existovala; není, tj. přestala existovat, a bude zase existovat. Římská říše byla ještě několik století po Kristově smrti. Pak se rozpadla a zmizela z jeviště. Dnes už neexistuje. Ale zase se objeví a sice vystoupí z propasti a přijme svou moc od draka. Smysl proroctví je tak jednoduchý a jasný, že nedorozumění je úplně vyloučeno. Chtěl-li by kdo popírat znovuzřízení římské říše, tedy by musel učinit Božímu slovu přímo násilí. Toto znovuzřízení je určitě a výslovně předpověděno a udělá na svět tak mocný dojem, že všichni lidé se tomu budou divit a budou volat: „Kdo jest podobný té šelmě? Kdo bude moci bojovati s ní?“ (Viz 13,3.4; 17,8.)
5. „Šelma má sedm hlav a deset rohů. Tentoť pak jest smysl a máť moudrost“, praví Duch; „sedm hlav jest sedm hor, na kterýchž ta žena sedí.“ Že je tím míněn Řím, který je postaven na sedmi pahorcích, nebude asi nikdo popírat. Ale sedm hlav šelmy má ještě svůj další význam: „A králů sedm jest. Pět jich padlo, jeden jest, jiný ještě nepřišel; a když přijde, na malou chvíli musí trvati.“ Těmito „králi“ zde nerozumíme jisté osoby, nýbrž spíše způsob panování (státní útvary), jaké římská říše jeden po druhém prodělala: 1. krále, 2. konsuly, 3. desítipány, 4. tribuny lidu, 5. diktátory, 6. císaře. Když byl Janovi dán tento výklad, náleželo pět takovýchto státních útvarů už jen minulosti, kdežto šestý, císařský, ještě trval. Sedmý byl a dnes tu ještě není, ale až přijde, tedy musí potrvat jen na kratičký čas. Mám za pravděpodobné, že až bude římská říše zase obnovena, že nejdříve tato sedmá státní forma kratičký čas potrvá a pak učiní místo hlavě osmé. „A šelma, kteráž byla a není, ona jest osmý, a z těch sedmi jest i na zahynutí jde.“ Až sedmý vládní útvar po kratičkém trvání zmizí, přijde osmý a tento musí být „z těch sedmi“; tj. jedna z již dřívějších vládních forem bude obnovena, ale s tím rozdílem, že teď vystoupí z propasti. Tato osmá hlava tak cele a úplně na sebe strhne vládu nad znovuzřízenou říší, že tato bude v ní jaksi zosobněná a šelma a hlava stávají se tu stejně významnými: „A šelma, kteráž byla a není, ona jest osmý.“ U Daniele jsme viděli uprostřed deseti rohů šelmy vystupovat jeden malý roh, který pokořil tři z deseti králů a tím na sebe strhl nadvládu. My tu asi nijak nepochybíme, budeme-li tento malý roh a zde popsanou osmou hlavu považovat za jedno a totéž.

Ohledně deseti rohů šelmy je řečeno: „Deset pak rohů, kteréžs viděl, jestiť deset králů, kteříž ještě království nepřijali, ale přijmouť moc jako králové jedné hodiny spolu s šelmou.“ (Zj. 17,12) Každému pozornému čtenáři musí být hned nápadná přesná shoda tohoto výkladu anděla s Danielovým proroctvím. Už při výkladu Nabuchodonozorova snu je na to poukázáno (Dan. 2,44) a při vylíčení čtvrté šelmy v kap. 7 výslovně řečeno, že poslední forma (útvar), v níž se ukáže čtvrté království, bude desetihlavé království. Právě tak je tomu i zde. Znovuzřízená římská říše bude nejdříve pozůstávat z deseti králů nebo království, kteří přijmou moc jedné hodiny s šelmou. O těchto králích je řečeno: „Tiť jednu radu mají, a sílu i moc svou šelmě dadí.“ To jinými slovy znamená, že se vespolek spojí a tímto spojením a svým poddáním se šelmě ji učiní velikou. – K čemu bude sloužit toto soustředění mocí? Aby vedli boj s Beránkem. „Ti bojovati budou s Beránkem, a Beránek zvítězí nad nimi, neboť Pán pánů jest a Král králů, i ti, kteříž jsou s ním, povolaní a vyvolení a věrní.“

Dle všeho se mi zdá, že není žádná pochybnost o tom, že dřívější římská říše bude zase na konci dnů obnovena. Ale z kterých zemí bude pak pozůstávat? Tato otázka se nedá s určitostí zodpovědět. Když stará římská říše stála ve svém největším rozkvětu, obsahovala téměř celý tenkrát známý svět. Panství Římanů se vztahovalo na následující současné země: Itálie, Řecko, evropské a asijské Turecko, Persie, Rakousko až po Dunaj, Švýcarsko, Francie, Španělsko, Portugalsko, Porýní, Belgie, Anglie, Palestina, Egypt a celé severní pobřeží Afriky. Bude obnovená římská říše zase tato místa ovládat? Možná; každopádně ale bude nad většinou z nich panovat.

Nemusíme se proto vůbec divit, praví-li prorok, že šelma vystupuje z moře, tj. z neklidných vln velikých mas národů. Bude se tedy muset ještě mnoho stát, nežli se mapa Evropy změní tak, jak jí bude potřeba k představení římské říše.⁹ Taková změna nepůjde asi bez mocných převratů a hrozných bojů. Knížata budou svržena ze svých trůnů; některé říše a království docela zaniknou, kdežto jiné nové povstanou. Nelze se tedy divit, povstane-li uprostřed všeobecného zmatku muž, který od samotného ďábla vyzbrojen a veden, se uchopí železnou rukou otěží vlády a z této směsice utvoří zase starou římskou říši.¹⁰ A je právě tak pochopitelné, že celá země se tomu bude divit a klanět se ďáblu, který dá šelmě moc. Jako Francouzové byli po revoluci v r. 1795 ochotni poddat se železné vládě Napoleona I., tak se podrobí národy římské říše tomu, který má dost síly a odvahy, aby porazil všechno, co by se mu postavilo do cesty a zavedl zase pořádek, pakliže vůbec může být o pořádku řeč. Tato poslední hlava římské říše, jak již podotknuto, poníží tři z deseti králů a po svém spojení s antikristem, který pak bude židovským králem, uplatní svůj ďábelský vliv po celé říši. V tomto posledním antikristovském stavu potrvá říše tři a půl roku, aby byla pak příchodem Pána Ježíše s Jeho nebeskými zástupy zničena.

Z dopisu

V Pánu milý bratře!

Svého času jsem Ti přislíbil krátké vysvětlení Tebou v dopise uvedených míst o dokonalosti a tak to hodlám s pomocí Páně zde učinit.

Nejprve přicházíme k místu v Ep. Kol. 1,28.: „…a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši.“ Toto místo stojí v bezprostředním spojení s předcházejícím, vychází z něho také jasně najevo, že má všeobecný význam. Pavel informuje o tajemství, kterému sloužil. Jaké je to tajemství? Toto tajemství až do oné doby nebylo zjeveno. Jakmile však Kristus, hlava těla – církve – byl oslaven, bylo toto tajemství zjeveno. Až do té doby bylo jen známo, že Kristus měl přijít k Židům a u nich se nacházet se Svou slávou, kde pohanské národy měly mít podíl nanejvýš jakožto závislé (podmaněné) na tomto pozemském Božím lidu. Podle toho, co ale Bůh zjevil o církvi apoštolovi, bydlí Kristus neviditelně uprostřed národů, ano v nich. To bylo něco až dosud úplně neznámého. Kristus, bydlící v lidských srdcích, a sice těch lidí, kteří byli dříve zavrženi a nacházeli se mimo všechna zaslíbení, nyní však naplněni radostí a slávou s vědomím svého spojení s Pánem. To je podivuhodné tajemství, které Bůh připravil k požehnání národů. Tohoto Krista zvěstoval Pavel, napomínaje a uče každého člověka podle plného zjevení Boží moudrosti, která v apoštolu působila, chtíc tak každého člověka přivést do duchovního stavu, který odpovídal zjevenému tajemství Krista. Ne, že by snad všichni uvěřili a měli na tom podíl, ale poněvadž toto evangelium nemá žádné meze. Apoštol to činil v síle Krista, která v něm mocně působila. Kdo pak uvěřil, byl následkem svého spojení s tímto oslaveným Kristem, co se postavení týče, dokonalý. To se jasně představuje ve verších 12-14. Zde máme jasná sdělení o tom, co je podílem každého, kdo se opravdově obrátil k Pánu. Není tu žádná výjimka, to i jasně dosvědčuje v kap. 2,10, kde čteme: „A v Něm jste doplněni“. To je postavení každého věřícího před Bohem.

Kap. 4,12 pak stojí ve spojení s těmito sděleními v dřívějších kapitolách. Epafras toužil a prosil za to, aby jejich praktický osobní vztah odpovídal jejich postavení v Kristu. On prosil, aby stáli dokonalí a plní (dle původ.: dokonalí a úplně přesvědčení) ve vší Boží vůli. To má být snaha každého věřícího. Tedy rozeznávej, drahý bratře:

To, co nacházíme v 3. kap. Ep. Fil., je něco podobného, jasně se tam ale ukazuje, že apoštol nemyslí na dokonalost v sobě, nýbrž co se týká nového postavení v Kristu. Proto již dříve máme sdělení, z kterých vyplývá, že on nemyslí, že dosáhne na této zemi dokonalosti v sobě, ačkoliv by i tuto dokonalost rád měl. Vidí ale, že ona bude jeho podílem, jakmile bude u Pána, a proto to jeho běžení a úsilné chvátání (viz verš 12-14 kap. 3). Ve verši 15. pak napomíná všechny, kteří své nové postavení v Kristu poznali (ne snad obdrželi před druhými věřícími), aby zjevili stejné smýšlení, ale ne proto, aby se vyvyšovali nad druhé, kteří to až dosud nepoznali (přestože i tací přes svou nevědomost o tom se nacházeli před Bohem v tomto novém postavení). Přívrženci různých nezdravých proudů toto napomenutí žel ignorují.

V Ep. Židům je mnoho řeči o dokonalosti, ale tento můj dopis nedovolí blíže vše uvést a vysvětlit. To hodlám představit později v dopisech, jakožto pokračování a doufám, že to bude Tobě i Vám všem k požehnání. Zde uvádím jen krátce hlavní myšlenku.

Věřící ze Židů přijali Krista a poznali v jisté míře dokonalost v Něm. Následkem pronásledování a protivenství byli ale v nebezpečí, že se vrátí opět k zákonu a starozákonním ceremoniím. To ale znamenalo opustit to, co provždy činí dokonalým. Zákon pak nic k dokonalosti nepřivedl, neboť dokonalost se nachází jen v Kristu. On je dokonalý a proto také i v této Epištole Bůh Kristem začíná. Je to v ní podivuhodné vysvětlování Ducha Svatého. Jak veliká myšlenka pro věřícího Žida, když přemýšlel o svém postavení pod zákonem a nyní o svém postavení ve spojení s Kristem. Pod zákonem nebyla žádná možnost k vejití do svatyně, kdežto pod Kristem je každý vyzván, poněvadž je mu dána plná svoboda k vejití do svatyně, a to je dokonalost. To samé se týká oběti, víry a pokání ze skutků, umývání, vzkládání rukou a vzkříšení z mrtvých. Napomenutí tam daná mají i pro nás velikou důležitost. Máme se nést k dokonalosti. Vše vůkol nás nasvědčuje tomu, že všeobecně je tomu u mnohých věřících jinak. Zavádí a zřizují se stále nové a nové věci – to není ale „nesení se k dokonalosti“. Mnozí o tom mluví, ale místo zvolení té pravé cesty si sami zřizují libovolné cesty, a pak místo toho, aby poznali dokonalost, se od ní čím dál více vzdalují. Měli být podle času od svého uvěření již mistry, ne snad, že jejich stará povaha by byla polepšena (ta je nepolepšitelná), ale poznáním toho, co bylo uvedeno Kristem.

„Dokonalý muž“ podle Jakuba 3,2 je ten, kdo neklesá v slovu. Že však nemyslí na onu dokonalost (bezvadnost) zde v těle, o které tak mnozí nezdravě učí a mluví, je zřejmé z předcházející věty, kde čteme: „V mnohém zajisté klesáme všickni.“ Jistěže to apoštol neuvádí na omluvu oněch poklesků a hříchů, nýbrž sděluje jen pravý stav věcí a mluví o zkušenostech věřících. Kdo sebe v sobě samém nazývá dokonalým, ten se klame. Vůbec celá Ep. Jakuba je psána k povzbuzení trpících a k napomenutí lhostejných, ale postavení věřícího v Kristu se v ní nepředstavuje.

Ohledně Noeho je také důležité, že Hospodin jej staví proti jeho době, o které musel říci: „Všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas…“ Noe byl muž víry, ale že byl dokonalý, nám neříká, že byl dokonalý sám v sobě – vždyť později i tento dokonalý Noe: „A pije víno, opil se a obnažil se uprostřed stanu svého.“ Je důležité, abychom o Pánu přemýšleli a Jím se zaměstnávali, a ne námi samými. Jedině v blízkosti a obecenství Pána jsme jistí, a proto v poznání své slabosti a bezmocnosti, drahý bratře, hleďme zůstávat v Něm, kde jsme skryti.

Uvádím ještě jinou osobu, která nám také může být k velikému požehnání, a to je Job. O něm čteme, že byl sprostný (dle původ. textu „dokonalý“, beztrestný nebo bez vady), upřímný, boje se Boha a vystříhaje se zlého (Job 1,1.8). Jemu „nebylo rovného na zemi“ a vzdor tomu bylo zapotřebí, aby jej Bůh vzal do zvláštní školy a zbavil ho sebedůvěry, která se nacházela v jeho srdci – a jak mnoho práce měl Bůh s tímto dokonalým Jobem, než došel k vyznání: „Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí. Pročež mrzí mne to (dle původ. textu: pročež v ošklivosti mám sama sebe), a želím toho (svého dřívějšího smýšlení) v prachu a v popeli.“ (Job 42,5.6) Takové sebepoznání chce Pán způsobit i u nás. To pak probudí nedůvěru k sobě samému, ale důvěru k Pánu a bdělost.

Pak ještě jednu krátkou myšlenku: v 1. ep. Kor. vidíme, že oni nebyli v dobrém stavu a Duch svatý je musí vážně a ostře napomínat a přesto jak je Pán nazývá? Je to div milosti Páně! „Posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým…“ (1. Kor. 1,2) Jistě chce nám Pán i tím něco sdělit. (Přemýšlej o tom!)

Dopisy Tebou mi zaslané odešlu, jak Pán dá, později a také ještě odpovím. Piš mi, prosím, také opět brzy!

O svátcích jsme zde měli konferenci a Pán nám bohatě žehnal. V okolí je Pán tak mocen a působí Duchem svatým, který byl vylit již před více jak osmnácti sty lety (viz Skutky 2), a ne, jak se leckde učí a píše o splnění zaslíbení vylití Ducha Svatého. Joel 2,28 dojde svého úplného naplnění, až my budeme u Pána a On se opět začne zaměstnávat Svým pozemským lidem (Izraelem).

Zrnka

Všichni musí jednou před Bohem vydat počet. Věřící, když budou vzati k Pánu. Nevěřící v soudný den po tisíciletém království. Věřící vydají za sebe počet v slávě. Oni jsou již nyní Bohu známi (2. Kor. 5,11). Křesťan stojí již nyní v přítomnosti slávy. Je zapotřebí, aby světlo soudné stolice Krista působilo na naše svědomí. Musíme však mít dokonalou důvěru k Bohu, jinak se nemohou náklonnosti a city našich srdcí vyvíjet v líbezné svobodě.

Důvěra v Boha

(Z něm. K. Kolman)

Když přijals vírou Ježíše

do lodi svého žití,

ó neboj se, když kolíše

vstříc bouřím, vlnobití!

Co na tom, hrom-li burácí,

loď na vlnách se kymácí

a hrůza ducha rmoutí?

Ty upři zrak

nad bouř a mrak!

On nedá zahynouti.

A byť se kormidla tvůj Pán

hned nechápal — a váhá,

jen věř a budeš zachován,

když k Němu tvá je snaha.

Byť vůkol děsné ve chvíli

jen blesky, hromy zuřily,

tvá loď je dobře skryta:

Je v ní tvůj Pán:

proč by ses bál?

Věř, zmlkne bouře lítá.

Buď věrný, bdělý, zmužilý

a nemdli prosba vroucí!

Dá pomoc pravé ve chvíli

tvůj Vůdce všemohoucí.

On pohrozí — a na rozkaz

hned zmlkne každý bouře hlas

a duha míru vzplane.

A přístav již

ti kyne blíž

i štěstí nepoznané.