(Jan 5, 39)
Ročník IV. Srpen 1930 Číslo 4.
IV.
/dokončení/
Když Aron sloužil ve svatyni, tak jej izraelský lid nemohl vidět. Avšak jak potěšitelné pro ně bylo, když čekali na nádvoří svatyně, slyšet zvuk zvonečků! To pro ně bylo znamením, že jejich zástupce za ně byl činný v Boží přítomnosti. A jeho služba nebyla marná, nýbrž přinesla požehnané ovoce, což bylo naznačeno zrnatými /granátovými/ jablky.7
Jak povzbuzující je to pro milovaný Boží lid i dnes! Náš nejvyšší kněz je v nebi; tělesným okem Jej nevidíme, ale Duch svatý nás o této požehnané skutečnosti poučuje a dává nám ji okoušet.
Na hlavě měl Aron vysokou čepici se zlatým plechem, který nesl nápis: „Svatost Hospodinu.“ (2. M. 28,36) „I bude nad čelem Aronovým, aby nesl Aron nepravosti posvěcených věcí, kterýchž by posvětili synové Izraelští při všech dařích posvěcených věcí svých; a bude nad čelem jeho vždycky, aby příjemné je činil před Hospodinem.“
Když uvažujeme Arona s touto ozdobou, jako předobraz našeho drahého Pána, tak to musí našim srdcím, uprostřed veškeré nestálosti našich vlastních zkušeností, dát hluboký pokoj. Náš veliký nejvyšší kněz8 je ustavičně v Boží přítomnosti. Jeho svatost je naší. Čím více poznáváme, že v nás, to je v našem těle, nepřebývá dobré (Řím. 7,18); a že značkou všech našich skutků i obětí, také i těch nejlepších, je nedokonalost, tím důležitější a vzácnější se nám stává potěšující pravda obsažená v Božím nařízení, podle kterého se stkvěl nad Aronovým čelem nápis: „Svatost Hospodinu“, a že Bůh pravil: „A bude nad čelem jeho vždycky, aby příjemné je činil před Hospodinem.“ (Tzn. je slabé s jejich chatrnými dary.)
Máme pohlížet ještě na naše chladné, neklidné srdce a na naši tak chatrnou a nedokonalou chválu a vděčnost? Nikoliv, pohlížejme mnohem více na našeho nejvyššího kněze, jehož nám Bůh dal a který nás vždycky ve Své dokonalosti, svatosti a neměnící se slávě před Bohem nosí a zastupuje, a na Němž Bůh se zalíbením spočívá, dokud ještě nepožíváme ovoce Jeho požehnaného díla a služby vykonané na zemi věčně v otcovském domě.
Mnohé by se dalo ještě říci k požehnání našich srdcí, jakož i k naší útěše a k našemu posilnění, když spatřujeme s přemýšlením našeho velikého, milosrdného nejvyššího kněze, k čemu nám dává návod onen vzácný starozákonní šat.
Pozoruhodná, jakožto předobraz, je také okolnost, že toho dne, kdy nejvyšší starozákonní kněz byl oblečen poprvé do toho vzácného šatu, Hospodin pravil Mojžíšovi: „Shromažď všecko množství ke dveřím stánku úmluvy.“ Pak se nám sděluje, že se to také stalo (3. M. 8,2-4). Celé shromáždění, tedy všecko množství izraelského lidu mělo být svědkem oblečení jejich nejvyššího kněze, neboť v jeho nádherném služebném šatu s jeho jednotlivými částmi – ať tomu izraelský lid rozuměl anebo ne – byla představena sláva a vzácnost jejich zástupce před Bohem. A nejen to, nýbrž také i působení a požehnání jeho služby pro ně před Božím obličejem.
Bůh chce, když před Něho předstupujeme, abychom se nezabývali tím, co my sami v sobě jsme, nýbrž abychom vždy více uvažovali a vírou si přivlastnili to, co je v Kristu před Ním. Máme si být vědomi toho, že jsme s naším velikým nejvyšším knězem vroucně spojeni a proto smíme být v Boží přítomnosti s plnou smělostí. Smíme tam přistupovat, poněvadž tam je pro nás veliký kněz a my jsme podle Božích myšlenek a plánů spojeni se vší dokonalostí a svatostí nejvyššího kněze, takže když k Bohu přistupujeme, tedy se to stává skrze Něho. Když Kristus, náš nejvyšší kněz je před zrakem naší víry, máme smělost (nejen svobodu) blížit se s našimi dary a svatými věcmi a víme, že naše přijetí Bohem odpovídá dokonalosti našeho velikého nejvyššího kněze.
Mimo uvedené části měl být pro nejvyššího kněze zhotoven plášť pod nárameník z modrého podstavce a na něm upevněny zvonečky a zrnatá jablka, o kterých byla zmínka již dříve. Modrá barva pláště mluví o nebeské povaze našeho nejvyššího kněze a proto je i křesťanství nebeského rázu. Mnozí to nepoznali, a proto se namáhají učinit křesťanství něčím zemským a následkem toho zavádějí zemské a lidské zřízení. Poněvadž však náš Pán je nebeským knězem, tu i všichni, kdo s Ním jsou ve spojení, patří nebi a i je má zdobit modrá barva čili nebeské smýšlení. Horní okraj toho pláště se neměl roztrhnout. To nám představuje, že tam, kde věřící používají službu svého nejvyššího kněze i prakticky, nepovstane žádná trhlina. Skutečnost nám však ukazuje, jak mnoho se v tomto ohledu zhřešilo. Zlaté zvonečky měly být slyšeny venku – to znamená svědectví o působení nejvyššího kněze a zrnatá jablka představují ovoce tohoto působení. Jak je vzácné, že máme nejen svědectví o požehnané službě našeho drahého Pána, nýbrž také i ovoce této služby – ano denně smíme toto ovoce zde požívat a z něho se radovat, jinak bychom byli již dávno zbloudili a byli na scestí.
Sukně z bílého hedvábí byla pod modrým pláštěm a obrazně nám představuje, že náš nejvyšší kněz je čistý a spravedlivý. Tak se zjevil v průběhu celého Svého zdejšího putování a je to základem všeho, co On jako kněz je. Pak je ale ihned připojeno, že i Aronovým synům se měli zhotovit sukně, pásy a klobouky (vlastně: vysoké čepice). Tito jsou obrazem církve neboli svatých kněží, kterými jsou všichni věřící (1. Petr. 2,5). Sukně Arona nám představuje vnitřní, osobní a věčné vlastnosti Krista, naproti tomu ale sukně, pásy a klobouky Aronových synů „k slávě a ozdobě“, nám představují postavení a hodnosti, kterými nyní jsou přioděni věřící následkem svého spojení s vyvýšenou hlavou kněžské rodiny. Představují-li nám „sukně“ spravedlnost, tu „klobouky“ mluví o naší jistotě a kráse skrze dílo Pána Ježíše a „pásy“ nám připomínají, že jsme uschopněni sloužit Bohu – a kéž bychom také ochotně a vždy chtěli sloužit Bohu a našemu drahému Pánu zde ve světě!
Jen krátce jsme se ve spojení se šatem nejvyššího kněze dotkli různých pravd a krás našeho velikého nejvyššího kněze a tu poznáváme, jak je zapotřebí, abychom Jej více spatřovali a o Něm uvažovali. Jak mnoho nám Bůh dal v Něm! A On rozprostírá nad námi Své žehnající ruce a zvedá je jako náš Orodovník k Svému Otci. O Něm čteme, že „může pokušení trpícím spomáhati“ (Žid. 2,18). „Je čitedlen mdlob našich.“ (Žid. 4,15) „A protož i dokonale spasiti může ty, kteříž přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Žid. 7,25) A nejen, že On to může, nýbrž On to i činí: „On je věrný tomu, kdož jej ustanovil.“ (Jako našeho nejvyššího kněze.) (Žid. 3,2)
Jak požehnané pak je, že On, „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.“ „Protož skrze něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky.“ (Žid. 13,8.15)
Izraelský lid byl od Boha vyvolený, aby nesl na zemi Jeho jméno a aby zjevoval Jeho slávu a spravedlnost ostatním národům. Kdysi tvořil střed, byl hlavou všech národů světa a Jeruzalém byl sídlem Božího panování na zemi. Když však tento lid svými ustavičnými hroznými hříchy Pána tak dlouho popuzoval a hněval, že už nebylo „žádného lékařství“, pozbyl místo které zaujímal v dějinách světa a vláda nad zemí (království světa) byla dána pohanům. Nejprve bylo deset pokolení, tvořících izraelské království, odvedeno do zajetí Salmanasarem, asyrským králem, aby se již více do své země nenavrátila. A když ostatní dvě pokolení, judské království, pokračovala v Izraelských hříších, propadla i ona soudu a přišla do Babylonského zajetí. Tímto okamžikem přešlo panství světa do rukou krále Nabuchodonozora, jak praví prorok Daniel: „Ty králi, jsi král králů; nebo Bůh nebeský dal tobě království, moc a sílu a slávu. A všeliké místo, na němž přebývají synové lidští, zvěř polní i ptactvo nebeské dal v ruku tvou, a pánem tě ustavil nade všemi těmi věcmi.“ (Dan. 2,37.38) Přestože se obě pokolení (aspoň část z nich) navrátila po sedmdesátiletém zajetí z Babylonu do své země a tito Izraelští znovu zbudovali město i chrám; tak již více nedostali moc. Naopak sami zůstali v poddanství světových říší, jak během století po sobě následovaly, až konečně v poslední z nich, římské, byli rozptýleni po celé zemi. Tento stav věcí, že totiž Boží trůn je od země vzdálen a Bůh nyní řídí běh událostí jen prostřednictvím Svého předzřízení, potrvá tak dlouho, dokud se neukáže pravý Davidův Syn a nevezme otěže vlády do Svých rukou, aby panoval v spravedlnosti nad celou zemí. Až do té doby zůstane panství v rukou národů; proto je v Božím slově tento čas jmenován „časové pohanů“ (Luk. 21,24).
Pokusme se nyní vyhledat, co nám Písmo svaté praví ohledně událostí, jež se měly nebo ještě mají stát v tomto „čase pohanů“. Nejpodrobnější a zajisté i nejvíce světla o tomto předmětu podávající proroctví nacházíme u proroka Daniele. Ve velikém obraze, který Bůh ukázal králi Nabuchodonozorovi ve snách (kap. 2.), se nám především obrazně ukazuje celá historie „časů pohanů“. Podle Danielova výkladu měly na světě následovat jedna po druhé čtyři říše: babylonská, médo-perská, řecká a konečně římská. Tři první říše jsou od Ducha Svatého vhodným způsobem krátce popsány; čtvrtá říše, za jejíhož panování se narodil Mesiáš (Luk. 2,1.), je nám popsána podrobně. Je to říše nejdůležitější a současně i ta, jež bude ve spojení s událostmi na konci dnů. Nabuchodonozorův obraz je za čtvrtého, římského panování stižen soudem. Kámen, který nebýval v rukou (tj. bez lidského přičinění nebo spolupůsobení), udeřil ten obraz do jeho železných a hliněných noh a potřel je spolu s celým obrazem. Tento kámen je Kristus nebo spíše království, které Bůh zřídí v Něm a skrze Něho. (Přitom je pozoruhodné, že ten kámen je teprve po potření obrazu učiněn velikou horou a naplnil všecku zemi.) 44. verš této kapitoly nám sděluje bližší o tomto království: „Za dnů pak těch králů vzbudí Bůh nebeský království, kteréž na věky nebude zkaženo, a království to na žádného jiného nespadne, ale ono potře a konec učiní všechněm těm královstvím, samo pak státi bude na věky.“ To je, jak již připomenuto, Kristovo království. Při druhém příchodu Pána Ježíše, nebo jak to Písmo jmenuje, při Jeho „zjevení v moci a slávě“, bude římská říše, v níž předcházející říše zaniknou, pro vždycky zničena. Z toho vysvítá, že když římská říše v přítomné době jako říše více neexistuje, tak před příchodem Pána musí být zase obnovena. Souhlasí-li tento závěr s ostatními poučeními Božího slova, uvidíme z dalšího.
V 7. kapitole proroka Daniele nalézáme zmíněná čtyři království znovu zobrazená čtyřmi zvířaty. Říše babylonská je znázorněna lvem, médo-perská medvědem, řecká pardálem, kdežto říše římská je líčena jako šelma „strašlivá a hrozná a velmi silná, mající zuby železné veliké, kteráž zžírala a potírala, ostatek pak nohama svýma pošlapávala; a ta byla rozdílná ode všech šelem kteréž byly před ní, a měla rohů deset.“ Souhlasnost těchto slov s popsáním čtvrtého království u Daniele 2, je nápadná; jen že zde je připojeno něco, co v 2. kapitole nemáme. Šelma má sice, přiměřeně deseti prstům, deset rohů, ale o těchto rozích je řečeno: „Pilně jsem šetřil těch rohů, a hle, roh poslední malý vyrůstal mezi nimi, a tři z těch rohů prvních vyvráceni jsou před ním; a aj, oči podobné očím lidským v rohu tom a ústa mluvící pyšně.“ Výklad k tomu podává verš 24.: „Rohů pak deset znamená, že z království tohoto deset králů povstane, a poslední povstane po nich, kterýž bude rozdílný od prvních, a poníží tří králů.“ Z toho vysvítá, že římská říše nakonec zase povstane před tím v nikdy nebývalém útvaru: bude pozůstávat z deseti králů nebo království spojených ve spolek. Potom mezi nimi povstane jedenáctý, tak zvaný „roh malý“, poníží tři z deseti a sebe učiní vůdcem a vládcem šelmy. Římská říše ve všech předešlých stoletích pozůstávala vždycky jen jako celek; nikdy nebyla rozdělena na deset království, která, jak v Zj. 17,12 čteme, jedné hodiny spolu s šelmou moc přijmou. Někteří učenci se s velikou pílí a mnohým důvtipem pokoušeli spočítat zbytky z této ohromné říše, která se za přívalu barbarů v 5. století rozpadla, na číslo deset, a tak dokázat, že proroctví se již v oné době naplnilo. Při tom ale zapomněli, že utvoření oněch střepin právě znamená rozpadnutí se římské říše a že nadále více nebyla žádná řeč o nějakém sjednoceném vedení nebo řízení. Římská říše přestala právě v uvedené době existovat, ale zase se objeví na jevišti světa v nové formě. Ona kdysi „byla“, nyní „není“, a „má vystoupit z propasti“, tj. má být zase obnovena ďábelskou mocí (por. Zj. 17,8).
O malém rohu je dále řečeno: „Slova proti Nejvyššímu mluviti bude, a svaté výsosti potře; nadto pomýšleti bude, aby proměnil časy i práva, když vydáni budou v ruku jeho, až do času a časů, i do částky časů.“ Zmínili jsme se již o tom a ještě jednou se k tomu později vrátíme, že tento malý roh znázorňuje hlavu římské říše v jejím posledním útvaru a to ve spojení s antikristem. Následkem rouhání a hrozných činů malého rohu přijde soud na šelmu. Jako byl Nabuchodonozorův obraz potřen (roztřískán), tak je čtvrtá šelma zabita a její tělo vyhlazeno a ohněm spáleno (v. 11). Pak čteme dále: „Viděl jsem u vidění nočním, a aj, s oblaky nebeskými podobný Synu člověka přicházel; potom až k Starému dnů přišel, a před něj postaven byl. I dáno jest jemu panství a sláva i bohatství, aby všickni lidé, národové a jazykové sloužili jemu; jehož panství jest panství věčné, kteréž nepomíjí a království jeho, kteréž se neruší.“ (v. 13.14) Na místo čtvrtého království nastupuje tedy (jako u Daniele 2) Kristovo království; panství je předáno Jemu, Synu člověka, a Jeho království nebude už nikdy zrušeno. I z toho vysvítá, že římská říše musí být zase znovuzřízena; neboť jak by mohla být od Syna člověka souzena a zničena, kdyby zde už nebyla a kdyby se znovu neobjevila?
Povšimneme-li si nyní knihy Zjevení, nalezneme tu v kapitolách 13 a 17 bližší popsání čtvrtého království u Daniele, tj. římské říše v jejím novém útvaru.
/pokračování příště/
Chtít odvozovat z Efez. 4,12, že tvrzení, že musíme mít opět dvanáct nových a stálých apoštolů (jak to činí staří i noví apoštolští), je veskrze nesprávné. Pán dal Svých dvanáct apoštolů, jako základ církve pro všechny časy. Nový Jeruzalém má dvanáct bran a dvanáct základů se jmény dvanácti apoštolů (Zjev. 21). – Pán Ježíš nám také nikde pro tyto poslední doby nezaslíbil nové apoštoly, a když apoštol Pavel mluví o mužích, kteří měli přijít po jeho odchodu, tak také nepřislibuje žádné nové apoštoly, nýbrž varuje velice vážně před „vlky hltavými“. A proto neodkazuje věřící na nové apoštoly, nýbrž „Bohu a slovu jeho milosti“ (Skut. 20,32; porovnej také ještě s Ep. Judy 20-25 a Zjev. 2,2)!
V Efez. 4,11 se ovšem uvádí apoštolé a proroci, které dal Pán, jako potřebné „pro spořádání svatých“, ale tyto máme v „základech“ církve, jak čteme v Efez. 2,20.: „Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký…“ A právě tak jako každý dům může mít a má jen jeden základ a ne dva, tak také i Boží církev má jen jeden základ. V ní je ten jeden „gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus“ a vedle Něho stojí „apoštolé“ a „proroci“, jejichž písma máme. Proto o nich stojí psáno: „Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus.“ S Efez. 4,11 je tedy ve spojení Efez. 2,20-22 a obě místa se nejen doplňují, nýbrž také i vysvětlují.
Již toto, nehledě k ostatním hrozným bludům oněch sekt, by mělo každému věřícímu úplně dostačit k odvrácení se od každého, kdo přináší takové učení (viz 1. Jan. 4,1-6; 2. Jan. 7-11).
(Řím. 16)
(Schvalující list 2. Kor. 3,1)
V této kapitole je nám Bohem daný příklad doporučujícího listu a je velice poučné, když se uvažuje. Každému věřícímu křesťanu by mělo mnoho záležet na tom, aby mohl být doporučen. To může být jen tehdy, když Pána od srdce miluje a ctí Jej svatým a bohabojným životem. Jak krásné a požehnané je pro mladého i starého křesťana, pokud je připraven stát stranou běhu tohoto světa – tedy jsa oddělen ode všeho zla, od světských radovánek a od toho, co lidé vysoko cení – a nachází-li svoji radost v chození se svatými v Božím světle a službě celým srdcem jim i Pánu.
O sestře Fében (verš 1) mohlo být řečeno, že byla služebnice církve Cenchrenské. Ona ochotně posluhovala mnohým svatým a také Pavlovi. To bylo krásné doporučení. Jsme všichni ochotni být služebníky a služebnicemi Boží církve nebo hledáme čestné postavení a pohodlí v životě? Kdo svatým slouží, Pánu slouží. Jaká čest být Jeho služebníkem!
V této kapitole je nám představeno dvacet osm věřících, jejichž život byl v souhlasu s obsahem Epištoly. Oni byli svědkové pravdy a mohli být ve stálém spojení s pravdou této Epištoly pozdravováni, a sice od apoštola vedeného Duchem svatým. Mohl by Pavel vedle jejich jmen zaznamenat i naše jména? Co by mohl o nás sdělit? Vážná otázka!
Mezi uvedenými jednotlivými osobami byly rozdíly stejně jako u Davidových hrdinů, o nichž je nám sděleno v 2. Sam. 23. Zde se nejdříve uvádí tři největší hrdinové, po nich přichází druzí tři a posléze ostatní hrdinové.
V Řím. 16 zaujímají Priscilla a Akvila první místo. Všechny pohanské církve jim byly dlužné dík. V jejich domě se shromažďovali svatí. Jaký domov, když tam stáli takoví věrní svědkové, kteří nasadili svoje vlastní hrdla pro život Pavla. Dále slyšíme o milých, kteří pracovali „velmi“ a „mnoho“ v Pánu. Na věky jsou jejich jména zaznamenána v Božím Slově a Pán jim jednou bohatě odplatí, co Jemu učinili. Drazí bratři a sestry, čas je krátký. Ještě můžeme zde na zemi Pána milovat a ctít a Jemu sloužit. Kéž bychom vždy pamatovali na to, jak nás Pán vroucně miluje a v jakém utrpení nám sloužil! To u nás vzbudí pravé pohnutky k sloužení Jemu.
Boží pravda se nikdy nemění. Člověk může pochybit, pokud se týče svědectví, k němuž je povolán, ale pravda zůstane nezměněna. V nejtěžších dobách může víra vždy spočívat v tom, co bylo od počátku. Co potřebujeme je prosté oko, které se zabývá s Boží slávou a nerozdělené srdce naplněné přáním zachovávat Kristova práva. Potřebujeme pevné spojení s Božím slovem a úplnou závislost na Duchu svatém. Kéž by byl Kristus a Jeho sláva hlavním předmětem naší náklonnosti a jediným cílem našeho života!
Lidé mluví o různých církvích. Boží slovo mluví jen o jedné církvi – Boží církvi. V lidských církvích je mnoho členů bez života; v „církvi Páně, kteráž jest tělo Jeho“ (Efez. 1,22.23), jsou jen věřící, kteří mají život z Boha a jsou jedno s Kristem, oslavenou hlavou v nebesích.
Počátek církve byly letnice. Ačkoli svatí Starého zákona byli v pravdě znovuzrozeni, nebyli však spojeni s oslaveným Kristem, jenž sedí na Boží pravici. On, ten nebeský člověk, je hlava církve a církev je Jeho tělem na zemi „a plnost všecko ve všech naplňujícího“ (Efez. 1,19-23). Všichni opravdoví věřící tvoří církev nikoli však duchovně mrtví vyznavači, kteří skutečně nejsou Kristovi. I když mnoho pravých křesťanů je nyní od sebe odděleno a rozptýleno v různých od lidí zřízených náboženských systémech, jsou přesto v Božích očích jedno s Kristem a budou brzy zjeveni ve slávě v dokonalé jednotě, která je ovoce Jeho díla na kříži (Jan 17, 22). Tato jednota svatých měla být představena prakticky na zemi, co se týká jejího svědectví před světem. Církev je v úplném rozkladu. Božím zvykem není nikdy zlepšovat to, co člověk zkazil; nicméně však nám Boží slovo jasně ukazuje stezku pro víru věrných v těchto těžkých a nebezpečných dobách. Kristus zaslíbil svoji přítomnost tam, kde dva nebo tři jsou shromážděni v Jeho jménu (Mat. 18, 20). Ti mají vždy výsadu zvěstovat Jeho smrt, „dokud nepřijde“ (1. Kor. 11,26). Je tudíž povinností těch, kteří se takto shromažďují, aby přijali všechny ty, kteří jsou zdraví ve víře, svatí v životě a odděleni od jakéhokoli spojení se zlem. Oni nepotřebují žádné lidské autority ani úředně ustanoveného člověka, který by měl nad nimi dozor, neboť Kristus je uprostřed nich. V té míře, v jaké Duch Boží má svobodu k působení uprostřed nich, aniž by byl zarmoucen nebo uhašován jednotlivými věřícími. Když jsou shromáždění ve jménu Páně, konají bohoslužby a trvají na společných modlitbách a tak se vzdělávají a potěšují.
Písmo svaté neuznává žádné jiné spojení než to, které Bůh utvořil, když totiž údy Kristova těla spojil skrze jednoho Ducha s jejich hlavou. Kdyby se nepřipustili k bohoslužbě ti, kteří jsou jako křesťané známi a odděleni od toho, co zneucťuje Krista a odporuje Jeho Slovu, znamenalo by to, že se staví na sektářské půdě.
Bylo by marné, kdybychom se chtěli namáhat přivést církev do jejího původního stavu o letnicích. Takový úmysl by dokazoval, že nemáme žádnou známost o jejím rozkladu. Naproti tomu bude vždy výsadou víry až do příchodu Páně, přes veškerou slabost svatých, zachovávat Jeho Slovo ve vší pokoře a tichosti a nezapřít Jeho jméno (Zjev. 3,8).
Ať již je rozklad církve jakýkoliv – přesto máme výsadu zvěstovat u stolu Páně Jeho smrt, dokud nepřijde, a máme vždy zodpovědnost na Něho se rozpomínat a poslouchat Jeho slovo.