(Jan 5, 39)
Ročník IV. Červen 1930 Číslo 3.
III.
Duch Svatý nás, věřící, vyzývá, abychom spatřovali, tj. v duchu uvažovali o Nejvyšším knězi našeho vyznání.
Již dříve jsme viděli, že On nás Svou krví uvedl do Boží přítomnosti. Zde, v Boží jasné blahoslavené blízkosti, je naše místo. Nemohli bychom toto vzácné místo před Božím obličejem opět zcela ztratit bez Něho, našeho nejvyššího kněze? Ano, my potřebujeme našeho Nejvyššího kněze, jenž „vždycky je živ k orodování za nás“. A Bohu buď dík, „že takového máme nejvyššího kněze, kterýž se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích“ (Žid. 7,25-28; 8,1). Jedině On nás může před Bohem zastupovat proti působení nepřítele a nás v naší slabosti a bezmocnosti ostříhat a udržet v zakoušení požehnaných vztahů k Bohu, do kterých nás Svou věčně platnou obětí uvedl.
V následujících řádcích se pokusíme o krátké spatřování – uvažování – „velikého kněze nad domem Božím“. Aron, nejvyšší starozákonní kněz, je Jeho předobrazem. Poněvadž však Aron, tak jak byl, nemohl být vhodným předobrazem Pána Ježíše, muselo se to představit zčásti v jeho službě a zčásti v jeho rouchu. Uvažujme tedy jednotlivé části tohoto roucha, jak je nám představeno v 2. M. 28.
Nejdůležitější část roucha nejvyššího kněze byl nárameník, který byl zhotoven ze zlata, z modré látky, ze šarlatu, z červce (karmínu) dvakrát barveného a z bílého hedvábí, a dosahoval až přes kolena. Na ramenou byl spojen dvěma drahokamy jako sponkami. S nárameníkem byl modrými šňůrami a řetízky ze zlata nerozlučně spojen náprsník s dvanácti drahokamy. V těchto drahokamech byla vryta jména 12 izraelských pokolení. Tak nosil nejvyšší kněz jména 12 pokolení vyrytá v drahokamech dvakrát, jednou na ramenou a pak na prsou nebo na srdci. Vše je tak plné významu. Jména na 2 kamenech na ramenou nám představují, že mezi nimi nebyl rozdíl a že všichni museli být neseni, ale také, že byli neseni. Drahokamy v náprsníku na prsou nám ukazují, že každý měl své zvláštní místo a svou zvláštní úlohu a pak také že pro ně platily láska a vnitřní náklonnost.
Co nám zde Bůh obrazně představuje, je lehké poznat, totiž, že síla a moc našeho Nejvyššího kněze, ale také i Jeho láska a náklonnost Jeho srdce patří a jsou věnovány všem milým Božím.
Ano, to je krásný obraz našeho chvályhodného Pána, jenž ve Své nekonečné moci nejen nese celý svět, nýbrž chrání a udržuje i toho nejslabšího a nevědomého ze Svých drahých vykoupených! A právě tak cítí Jeho srdce ve věčném milosrdenství, v neměnící se lásce a v nekonečné věrnosti s veškerým Jeho lidem, ano s každým, kdo v Něho věří a skrze Něho je spojen s Bohem. Jaká milost! Ano, Tobě, velikému Prostředníku, veleslavnému Spasiteli, buď věčně dík a chvála vzdána!
Můj Ježíš mé jest žití, můj díl a zisk můj jest,
Jej vděčné vždy chci ctíti a vzdávati mu čest.
On nejvyšší jest dání, jež Otec můj mi dal;
když On se ke mně sklání, tu prchá bol i žal.
Jen On když v duši mojí Svou láskou přebývá,
v tom, co jí ku pokoji, nic nouzi nemívá.
On pokrm můj, mé zřídlo, On ve tmách světlem mým,
On vůdcem v nebes sídlo, On v boji vítězstvím.
Světlo svatyně, kde bydlil Bůh, nemohlo nikdy zář některého kamene a třpyt na něm se nacházejícího jména zkalit nebo zatemnit. Nikoliv, ono jen tu zář zvýšilo a zjevilo jméno v jeho kráse. Každé jméno bylo spatřováno v jeho blízkosti ve svém neztemnělém lesku a v nepomíjející kráse, které mu Bůh dal v milosti. Přes veškeré slabosti, chyby a bloudění Izraele, jména jeho pokolení zářila na prsou a ramenou jejich věrného nejvyššího kněze v nepomíjejícím lesku před Božím obličejem; zde se nacházely mimo dosah všech nepřátel a všeho zlého.
Jak povzbuzující a potěšující obraz je to pro nás slabé a tak velmi zkoušené Boží děti! Bůh spatřuje Svůj lid v Kristu; Jeho sláva je leskem a cenou Božího lidu, proto je krásný. Básník nadšeně praví:
„Šat bílý, tak čistý, tak krásný a vyvolený,
že se mi nedostává slov ku vylíčení.“
A jiný básník praví:
„V Krista kráse, triumfu a díle,
pln blaha k nebi pohlížím
a spojuji svůj hlas ku chvále
již s věčným sborem vítězným.“
Sami v sobě nejsme ničím, máme na sobě ještě tak mnoho nedostatků a nedokonalostí, ale před Božím obličejem stojíme v ceně díla a v kráse a slávě osoby našeho Spasitele a nejvyššího kněze.
Kéž bychom se dali Božím Slovem a Božím Duchem více uvádět do těchto pravd a zůstávali v jejich požitku a síle. Byli bychom mnohem šťastnější a mnohem věrnější k oslavení slávy Boží milosti! Pak bychom byli k Boží cti a naším spoluvěřícím, ano, všem lidem k požehnání. Pak bychom také „skrze něho“, našeho nejvyššího kněze, obětovali Bohu oběť chvály vždycky, a vůči věřícím a světu bychom nezapomínali „na účinnost a na sdílnost“ (Žid. 13,15.16).
V náprsníku s dvanácti drahokamy se nacházely „urim a thumim“: „světla a dokonalosti“ (2. M. 28,30). Ať si byly, co chtěly, zda snad drahokamy, to nevíme, avšak víme, že v našem Vykupiteli a nejvyšším knězi máme veškeré „světlo“ a každou „dokonalost“. On je světlo a v Něm jsme světlo a máme dokonalost (Ef. 5,8 a Kol. 2,10). On nás pak osvítí Svým Duchem o „dobré, libé a dokonalé vůli Boží,“ abychom nemuseli nikdy padnout.
Náprsník byl nazván „náprsník soudu“ (2. M. 28,15). Jak to bylo dobré a potřebné, aby na něm byla jména všech pokolení lidu na zářících drahokamech a že bylo také určeno, aby nejvyšší kněz stále a pevně ten náprsník měl na svém srdci, vždy když vcházel do svatyně (čti verše 18.30). Tak měl nejvyšší kněz vždy soud izraelského lidu na svém srdci před Hospodinem. – Vždyť jinak by žádné pokolení nepřišlo do zaslíbené země!
A není tomu tak i s námi? Museli jsme mít takového nejvyššího kněze, dokonalého a věrného, který nás stále zastupuje před Bohem. Nárameník byl stažen pásem, který zobrazuje službu. Aron sloužil izraelskému lidu podle Božího nařízení jako nejvyšší kněz, ale v slabosti. Ale Kristus, Boží Syn, nyní slouží jako dokonalý nejvyšší kněz a služebník Božích rad a Boží přízně v různých potřebách Jeho vykoupeného, ale ještě slabého a chybujícího lidu, který prochází pouští. A On je v této službě věrný „tomu, kdož jej ustanovil“. Ano, On, jenž zemřel, aby nás spasil, nyní žije, aby za nás stále orodoval (Žid. 7,25). On může a chce veškeré potřeby našich obnovených srdcí upokojit, abychom až ke konci naší cesty „svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevně zachovali.“ „Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“ (Žid. 4,16)
/pokračování v č. 4/
Co se týče Tvé otázky o Zjevení 12, tedy Ti zde připojuji úvahy od br. D. Myslím, že Ti to poslouží, a že tomu i porozumíš. Není to samo o sobě těžké, postavíme-li vše na své místo. O církvi tam ovšem (Zj. 12) mluveno není, my si ji musíme myslet v Kristu – Kristus podle Božích rad není úplný bez církve, ona je Jeho plností (viz. Efez. 1). Zjevení 12 se nevztahuje na nynější dobu, nýbrž na dobu po našem uvedení k Pánu a mezi 1000letým královstvím. To je důležité k uvážení.
První obraz, který se nám ve Zjevení 12 představuje, nám ukazuje to, co je předmětem Božích předpovědění a co je konečným výsledkem všech Božích cest, které se nám v předpověděních zobrazují. Je to žena oděná sluncem, okrášlená dvanáctihvězdnou korunou a má pod nohama měsíc. Tato žena nám představuje Izrael nebo Jeruzalém, jakožto středisko Izraele a sice tak, jak bude podle Božích předuložení. (Por. s Iz. 9,6 a Žalmem 87,6.) Tato žena je pověřena největší mocí, má slávu dokonalé, lidem svěřené vlády a má veškerou slávu, která byla původně za staré smlouvy její září, pod svýma nohama. Měla porodit a křičela v bolestech při porodu. Z druhé strany vidíme moc ďábla v postavě římské říše, která, co se formy moci týče, je úplná, nesouc sedm hlav (Zj. 13,1), ale nedokonalá vzhledem k vrchnímu vedení ve správě, poněvadž má jen 10 rohů a ne 12. ďábel, otevřený úhlavní Boží nepřítel a nepřítel Boží moci, zjevující se v Kristu, chce dítě, které má obdržet od Boha panování nad zemí, zničit hned po jeho narození. To dítě, Kristus, a s Ním spojená církev, je vtrženo k Bohu a k Jeho trůnu. Neobdrží sice ještě moc, dostane ale své místo bezprostředně u jejího pramene. Vtržení se nám zde nepředstavuje jako předmět naší radosti, neboť se tu jde zpět k uvedení Krista samého. Zde vidíme mnohem více, jak On a církev v Něm a s Ním se uvede na místo, z kterého vychází síla, která zřídí říši. Uvedení Krista a církve do nebe zde není časově rozděleno: Kristus a církev se považují úplně za jedno. Ale žena, která představuje Židy, uteče na poušť, kde pro ni Bůh na půl týdne připravil místo.
Církev neboli nebeští svatí jdou (všimněme si: jako Kristus) do nebe, aby byli z cesty, kdežto Židé neboli zemští svatí budou ochráněni na zemi zaopatřením, které jim zřídí Bůh Svým předzvěděním. Tím je jasně ukázáno, jaký bude celý stav věci a o kterých osobách se zde jedná a jaké místo zaujme každá třída těchto osob. Žena, která má na zemi mít slávu a provozovat moc, bude zapuzena. Dítě, které má mít moc v nebi a odtud ji uplatňovat, bude již před tím tam vzato (uvedeno). To nám dává velmi jasný obraz celého stavu věcí.
Vtržení syna pacholíka se nám tedy ukazuje jako hotová skutečnost a dějinný chod věci se sleduje dále. V nebi povstane boj: ďábel a jeho andělé budou svrženi a nemají tam už žádné místo. To nám představuje ještě jasněji rozdíl mezi nebeskými svatými a židovským ostatkem. Ti, kteří jsou v nebi, zvítězili nad žalobníkem skrze krev Beránka, a skrze slovo svého svědectví, kdežto semeno ženy ostříhá Boží přikázání a má svědectví Ježíše Krista, tzn. Ducha předpovědění. Co je mu o Božích myšlenkách sděleno v Slově, má starozákonní ráz. V dalším průběhu kapitoly slyšíme, jak veliký hlas zvěstuje, že přišlo království našeho Boha, a moc Jeho Krista – tedy opět svědectví 2. Žalmu. Jenže toto zvěstování se stane až dosud jen na nebi, kde se svržením ďábla již zjevila moc království. Ďáblova protikněžská moc je nyní provždy zničena. Královskou a prorockou moc bude ještě provádět, ale své místo v nebi ztratil. Svatí nebeských míst jej přemohli tím, co jim propůjčilo dobré svědomí a právo na nebe, skrze krev Beránka a skrze Slovo, které vycházelo z jejich úst (v síle Ducha použitý meč Slova) a vydali svůj život na smrt. Nebesa a ti, kteří v nich přebývají, se mohou nyní radovat; ale přebývajícím na zemi a na moři nastane nyní „běda“, neboť ďábel sestoupil na zem a ví, že má jen krátký čas. Z 11. verše vyrozumívám, že po uvedení do nebe ještě budou na zemi usmrceni svatí, kteří náleží nebi (ale ne církvi). Kdyby nebyli pro svou věrnost usmrceni a pak vzati do nebe, tak by ztratili jak zemská, tak nebeská požehnání, ačkoliv měli více oddanosti než ti, kterým budou udělena zemská požehnání. Nadto se s nimi setkáváme opět v 20. kap. jako s těmi, kteří patří k prvnímu vzkříšení. Duše pod oltářem (kap. 6) měly také ještě čekat na jiné, kteří jsou označeni jako jejich bratři a právě tak jako i ony mají být usmrceni. Také musíme dbát na to, že ti, kteří zde jsou označeni jako vítězové a šťastní, nejsou žádní jiní než ti, kteří byli stínaní. A přece se tu nacházíme ještě před těmi posledními třemi a půl lety.
Podle toho zde máme před sebou následující tři třídy: nejprve ty, kteří jsou v nebi a jejichž hlas slyšíme; pak jejich bratry, kteří zvítězili, a konečně ty, kteří ještě musí prodělávat očekávaná tři a půl léta, v kterých ďábel zjeví svou zlobu. Když tedy, jak jsme již vyřkli, syn pacholík představuje Krista v nebi s vtrženými svatými, pak ten veliký hlas, který je slyšen, považujeme za hlas těch, kteří se tam již nacházejí,6 a tak se zde každá z těch připomenutých tříd jasně představuje: nejprve s Kristem spojení vtržení svatí, kteří oslavují svržení žalobníka a osvobození těch, kteří náleží nebi a jsou jimi nazváni „naši bratři“; za druhé tito bratři, jejichž boj s žalobníkem je ukončen, poněvadž on je nyní svržen, kteří mu však, jakožto nebeskému mocnáři, antiknězi, museli odporovat (díl děje, který je pro Jana tajemstvím); a za třetí ti, kteří nyní, kdy ďábel zjeví na zemi v úloze krále a proroka svůj celý hněv, se nacházejí v době zkoušení. Neboť drak, nyní svržený na zem a neschopný v nebi žalovat nebo vystoupit proti svatým, kteří mají nebeské povolání (neboť s takovým má kněžství co dělat, ne s jednotou, kterou Bůh učinil), pronásleduje Židy a snaží se zničit jejich svědectví. Bůh však dá ženě moc, ne sice k odporování (neboť Pán sám musí přijít k jejímu osvobození), ale aby utekla a vzdálila se a nalezla útočiště na některém místě, kde průběhem celého půl týdne, nacházejíc se mimo působiště hada, bude živena. Had bude ženu pronásledovat. Nemá křídla, a proto použije řeku, pohybování se lidských mas, které stojí pod vlivem zvláštních pohnutek a pod zvláštním vedením, aby ženu přemohl. Uplatnění tohoto vlivu je však bezúspěšné. Země, tento uspořádaný systém, kde lidi bydlí, pohltí řeku. Nestojí proti němu vojsko, bojující moc, nýbrž bude učiněn prostě neúčinným. Tvárnost země nebo chod věcí na ní je takový, že působení onoho vlivu bude úplně odstraněno. Bůh to dá provést Svým předuložením a drak se od ženy odvrátí, aby pronásledoval jednotlivce, kteří náleží k věrnému ostatku jejího semene – Židy, kteří se pevně drží Božího Slova.
Poznámka: Ještě jednou tedy. Žena je obrazem Izraele. Již kap. 11,19 nám v představení truhly úmluvy připomíná, že se nyní jedná o izraelský lid. Ten bude předmětem zloby ďábla.
Syn pacholík je Kristus. (Porovnej Žalm 2,6-9; Zjev. 2,26.27 a 12,5!) On bude vtržen k Bohu; zde se ukazuje nanebevstoupení Páně, které se stalo již před napsáním knihy Zjevení. Že se to tu ale připomíná, má svůj význam. Kristus jako oslavená hlava je v nebesích, ale Jeho duchovní tělo, tj. církev, je ještě zde, ale i ta bude vtržena do nebe před dobou antikrista a pak je celý Kristus, jak se nám představuje v Epištolách, v nebi. (Efez. 1,21-22; 5,23 násl.; 1. Kor. 12,12.) Obojí se tu ve Zjevení představuje jako jeden děj.
ďábel je svržen z nebe a zde na zemi bude působit a bude hlavně pronásledovat věrný ostatek Izraele a k tomu si použije obě zvířata ve Zjev. 13. To je římská říše a antikrist.
Žena (Izrael) však bude i v těch nejhorších dobách Božím zakročením ochráněna. Bůh odměřil dny toho hrozného pokušení a utrpení kvůli Svým vyvoleným z izraelského lidu.
K. L.
„Zase přijdu a poberu vás k sobě samému“.
Jan 14,3
„Takť praví ten, kterýž svědectví vydává o těchto věcech: Jistě přijdu brzo. – Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši.“
Zj. 22,20
On přijde tehdy snad, až vůkol zhoustnou stíny,
až den se nachýlí a pokyne ti klid,
kdy budou ještě vrcholky hor ozáříny,
než noc se bude moci plně rozhostit.
Snad ještě za červánků na nebi se rdění,
kdy pozdrav tobě nese poslední záblesk dne,
kdy rušný žití běh vše zastaví a změní,
a vůkol tebe svaté ticho zavládne.
On přijde snad, až v šera matném svitu
se nezvyklému klidu oddá duše tvá,
a v osamění tom se touha v srdce skrytu
po odpočinku věčném ozve vábivá.
Snad po těžké a znavující práci denní,
až v nebe večera se okem pohroužíš
a ruce ve klín klesnou v unavení
a po Pánu svém v nitru duše zatoužíš.
Tak měj svůj dům jen pro Něj otevřený stále!
On jistě přijde; vždy je bližší Jeho den.
U víře, lásce, naději stůj vytrvale,
bys bdícím, až On přijde, Jím byl nalezen!
Ó bdi jen, bdi, neb náhle to se může státi,
až chladem večera kol nivy zavlhnou,
že spatříš Pána svého, až se pro nás vrátí,
by přijda, odveď domů nevěstu si Svou.
***
On přijde tehdy snad, až na hory i doly
se tichá půlnoc bude moci usadit
a jejíž těžká peruť černá nedovolí,
by ozvat se kdo hlasem směl, neb mohl bdít.
Kdy poslední už jiskra marné světlo hýčká
ve popeli tam vyhaslého žáru již,
a tobě hluboký sen dávno zavřel víčka,
kdy v klidu spočíváš a na nic nemyslíš.
Jen na zdi hodin tikot jednotvárný míjí
a měří rychle kvapící ten času běh
a nikým neslyšeny, hodiny ty bijí
a jejich zvuk se ztrácí v osamělých zdech.
On přijde tehdy snad, až v tichém noci dění
říš snů tvou mysl obetká a podrobí
a srdce tvého nejvnitřnější roztoužení
se projeví a nabude své podoby.
Tak měj svůj dům jen pro Něj otevřený stále!
On jistě přijde; vždy je bližší Jeho den.
U víře, lásce, naději stůj vytrvale,
bys bdícím, až On přijde, Jím byl nalezen!
Ó bdi jen, bdi, neb náhle to se může státi,
když půlnoc přiblíží se cestou nehlučnou,
že spatříš Pána svého, až se pro nás vrátí,
by přijda, odveď domů nevěstu si Svou.
***
On přijde tehdy snad, až v obvyklé už době,
kdy první, časný kohoutí zpěv ozve se,
jež o blízkém a jistém rozednění tobě
tím nočním šera tichem zvěst tu přinese.
Kdy na obzoru potom bledá záře chytá,
jež slunka východ oznamuje lidem všem,
kdy světlo temnotou se prodírá a kmitá
a černá noc před novým prchat musí dnem.
Kdy na údolí, hory rosa tiše sedne
a čerstvý vánek věje z polí kol i luk
a na nebi svit jitřenky vždy více bledne
a tu a tam se ozve plachý ruchu zvuk.
On přijde tehdy snad, až břeskne den již rozednilý,
kdy od ranního proudu světla jasného
se vrcholky hor v dáli krásou rozzářily
co předzvěst slunného dne jitra mladého.
Tak měj svůj dům jen pro Něj otevřený stále!
On jistě přijde; vždy je bližší Jeho den.
U víře, lásce, naději stůj vytrvale,
bys bdícím, až On přijde, Jím byl nalezen!
Ó bdi jen, bdi, neb náhle to se může státi,
když z jitra kohouti tě k bdění zvou,
že spatříš Pána svého, až se pro nás vrátí,
by přijda, odved’ domů nevěstu si Svou.
***
On přijde tehdy snad: v ten jasný den a bílý,
kdy každý noci stín byl cele zahlazen,
kdy k práci čas i čas, kdy ubývají síly;
je v mysli předem vyzkoušen a zobrazen.
Kdy ruce tvoje spánkem libým odpočaté,
zas po denní své práci s novou silou jdou,
a na zem slunko paprsky své lije zlaté,
jež v jizbu oknem hledí s tváří zvědavou.
Kdy v novém procitnutí život kol se zjeví
a proudy osvěžení vtáhnou v jizbu tvou
a ptáček radostně své pěje chvalozpěvy,
když na výslunní zhřál se tobě nad hlavou.
Když sousedy své kolem domu vidíš jití
a všichni samá práce jsou a samý shon,
tu při práci své vždy si můžeš pomysliti,
že příštím, kdo teď přijde, může býti On.
Tak měj svůj dům jen pro Něj otevřený stále!
On jistě přijde; vždy je bližší Jeho den.
U víře, lásce, naději stůj vytrvale,
bys bdícím, až On přijde, Jím byl nalezen!
Ó bdi jen, bdi, neb náhle to se může státi,
když vzejde slunný den se světla záplavou,
že spatříš Pána svého, až se pro nás vrátí,
by přijda, odveď domů nevěstu si Svou.
***
Já ve snu zřel Ho jednou v zeleni jít stromů
a radostně má ústa k Němu propoví:
„Ó, Pane, kdy nás zavoláš a vezmeš domů?
My na Tě čekáme již a jsme hotovi.“
On zůstal stát. A láskyplně na mne vzhlíží
a zvedna ruce zbodené ku žehnání,
dí: „Buďte stálí, věrní! Konec už se blíží.
Však domů vezmu vás, než přijde skonání!“
Hned po těch slovech zmizel obraz ten tak tklivý.
Však ejhle! Anděl po boku mi stojí v ráz,
a praví mi: „Buď stálý jen a trpělivý!
Pán blízko jest a brzo povolá si vás.“
Nuž k práci jen! Co lepšího tu může býti,
než u víře s Ním dlíti v spoji lásky tu,
než pro Něj pracovat a pro Něj též i žíti,
až On co hvězda jitřní vzejde v úsvitu.
Pán nechce lid svůj stihnout v zahálce a mdlení,
On touží radostnou vždy jejich působnost
mít s tichým, věrným čekáním vždy ve spojení
a v pravém čase pravou jevit ochotnost.
Lid plný víry, důvěry by tu chtěl míti,
jenž v srdci tichý, avšak zevně činný byl,
jenž rád a směle, aniž by Ho musel zříti,
vždy Jeho svaté vůli jenom posloužil.
Jdi k práci jen! Hle, vítězství již koruna ti
i palma vítězství je připravena též,
jež drahý Boží Syn chce také tobě dáti,
když život věrné služby Jemu věnuješ.
***
Byl sen to jen. A nebes postavy ty zmizly.
A marně volal jsem je zpět. Já prociť — vstal.
Byl sen to jen. A dosud živě tkví mi v mysli
a dlouho ještě potom jsem naň vzpomínal.
Pak šel jsem po obvyklé staré práci svojí
se svěží odvahou a novou radostí,
a mocná touha stále v srdce mé se vrací,
bych sloužil Pánu vždycky se vší věrností.
Já čekám naň, když svět je plný nepokoje,
když v jeho hluk a šum mne nový vede den,
v mém srdci přec jen tiché, klidné místečko je,
v němž před příbojem vln jsem zcela bezpečen.
Tu zůstává mi naděje ta vždycky blahá —
jež ráno zaznívá: snad přijde ještě dnes;
a u večer, když spánek jímá mne a zmáhá:
snad přede dnem On uvede tě v ples,
a byť snad mysl klesla bojem udeptána,
hlas Páně ke mně zaznívá a spíš
mně jest, jak laskavě bych zřel tam kynout Pána:
Buď stálý, věrný, přijdu brzo již!
Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši!
vzácné události, které nám jsou v Božím slově zaslíbené a které jsou před námi a sice: