(Jan 5, 39)
Ročník IV. Duben 1930 Číslo 2.
(Marek 6,45–52)
II.
/dokončení/
Kde je však Ježíš, mezitím co učedníci zápasí s větrem a vlnami? Zapomněl na ně? Nikoli; jak by to bylo možné? Sám dlí na hoře s Bohem a zabývá se jimi ve Své modlitbě. Chová je ve Svém srdci, neboť nebyl v nevědomosti o jejich úzkosti, jak čteme: „A viděl je, a oni se s těžkostí plavili.“ A ty, milý křesťanský čtenáři, jsi snad v podobných bolestných zkouškách, jsa zmítán bouří sem tam. Druzí, ba i tvoji nejdůvěrnější přátelé o tom nic nevědí; neboť jsou mnohá hoře, která hlodají tajně v srdci, starosti, které jiným nejsou známé, těžkosti, které nikomu nelze svěřit, břemena, která musíme nést jen sami. Ale čím jsme osamělejší, tím snadnější je důvěrně svěřovat Pánu vše, co nás sužuje. Jemu není nic skryto. On zná ty nejhlubší starosti, nejtajnější trápení a soužení našeho srdce, stejně, jako i veškerá nebezpečí na naší cestě, o kterých nemáme snad ani potuchy. On ví o všem.
On znal nebezpečí, do kterého se Jeho učedník Petr dostal, když chtěl svého Mistra následovat ve své vlastní síle, i kdyby měl jít i do vězení nebo na smrt. A představiv mu jeho zpozdilé přeceňování sebe, pravil: „Ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá.“ (Luk. 22,31.32) Povšimněme si toho, že Pán Ježíš zde neříká: „Budu za tebe prosit,“ nýbrž: „Já jsem prosil za tebe.“ Jeho přímluva předchází tudíž naše nebezpečí, bouře, kterými musíme procházet, nebo soužení, která máme vytrpět; neboť v 1. Petr. 1,6 stojí: „…jestliže kdy potřebí jest, zkormouceni jsouce v rozličných pokušeních.“
Vzácná pravda! Jaká nekonečná milost je vědomí, že Pán v nebesích se námi zabývá, abychom nalezli Boží milost k pomoci v příhodný čas! (Žid. 4,14…) Toto vědomí vzbudí opravdovou důvěru v duši a dává srdci smělost blížit se k trůnu milosti.
Milý čtenáři, jsi i ty snad sklíčen a zkormoucen? Jen důvěřuj. Pán na tebe myslí a zabývá se tvými potřebami. On není jako Mojžíš, jehož ruce byly obtíženy a klesaly, což znamenalo pro ten okamžik pro Amalecha, nepřítele Božího lidu, vítězství. (Viz 2. M. 17,8…) O Kristu však čteme: „Ale tento, poněvadž zůstává na věky, věčné má kněžství. A protož i dokonale spasiti může ty, kteříž přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Žid. 7,24-25) Buď zmužilý a důvěřuj! Byť byla i hrozná bouře, dlouhá a bolestná zkouška, Pán o tom ví. On vidí, jak trpíš a jak se namáháš, právě tak jako „viděl je, jak oni se s těžkostí plavili“; a smíš být přesvědčen: v tom okamžiku, kdy je to potřeba, Pán zasáhne.
V Ev. Jana 6,19 čteme: „A odplavivše se honů jako pětadvacet aneb třiceti“, a ve zprávě ev. Marka: „A při čtvrtém bdění nočním.“ Milý čtenáři! Cesta je přesně odměřena, dny a hodiny jsou spočítány. „A budete míti úzkost za deset dní“, praví Pán trpícím ve Smyrně (Zjev. 2,10), ale nebudete pokoušeni nad vaše síly. Pětatřicet honů by bylo nad sílu a víru učedníků; „při čtvrtém bdění nočním“ byl ten pravý okamžik jak pro srdce Páně, tak i pro víru učedníků.
Skutečností je, že nic nezjeví tak ubohost našeho duchovního života, nedostatek víry a důvěry v Pána, jako bouře, rozpoutané živly, zkoušky a obtíže na cestě, a zejména takové, které se dotýkají nejchoulostivějších míst našich přirozených náchylnosti srdce. To nám představuje i náš děj. Když nečinila noční tma Pánu překážky, aby mohl Své učedníky pozorovat při namáhavém veslování, mohlo být rozbouřené moře překážkou? Pro Toho, o němž stojí psáno: „Viděly jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se… Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlépějí tvých nebylo znáti.“ (Žalm 77,17.20) Nikoli, milý čtenáři, rozbouřené vody nebyly pro Ježíše překážkou; On byl s to klestit si cestu pěnícími vlnami, aby pomohl Svým milovaným učedníkům, kteří byli v nebezpečí, a oni mohli zůstat úplně klidní.
Ale oni byli příliš zaujati svou nebezpečnou situací a dlouhotrvajícím bojem proti rozbouřeným vlnám. Pravděpodobně mysleli asi málo, nebo nemysleli vůbec na lásku, která naplňovala srdce Ježíše, ani na Jeho moc, před kterou musí vše ustoupit. Kdyby byli přemýšleli o lásce Páně, pak by Jej byli zajisté nepovažovali za „obludu“ (strašidlo). Jistě by Jeho obdivuhodné zasáhnutí považovali za zcela přirozené, i když Jeho příchod byl zvláštní a neočekávaný.
Milý čtenáři, není tomu u nás žel často právě tak? Když se zkouška stává palčivou a její trvání zdánlivě přesahuje naše síly, podobáme se Zachariášovi, otci Jana Křtitele. Neměl žádné dítě, poněvadž jeho žena byla neplodná. To byla pro něho, jako Izraelitu, těžká zkouška, avšak on ji činil předmětem své ustavičné modlitby (viz Luk. 1,7.13). Když však jej Bůh vyslyšel, nemohl tomu věřit a hleděl více na okolnosti než na Boha (verš 18). To ovšem nepřekáželo ani Boží milosti, ani Jeho úmyslům milosrdenství vzhledem k izraelskému lidu. Ale Zachariáš musel nést následky své nevěry: na čas oněměl. Nesnáz učedníků, jejich bázlivé volání, když spatřili Ježíše, jak chodí po moři, Pána nikterak nezdrželo. Naopak, On si pospíšil, aby je uklidnil, když k nim promluvil: „Doufejte, já jsem, nebojte se!“ Tak rozptýlil svými milostivými a láskyplnými slovy jejich strach, který se jich zmocnil následkem Jeho tak zvláštního zjevení se; a to učinil, dříve než utišil vítr a moře. Jeho Jméno buď věčně za to chváleno, že Jeho milost nemůže ničím být zadržena a že nic nás neodloučí od Jeho lásky!
„Já jsem“; ano, to byl Jeho hlas, to byla Jeho slova: „Doufejte, já jsem, nebojte se!“ Jaký léčivý balzám pro srdce učedníků, kteří Jej ihned nepoznali, když se jim zjevil takovým tajuplným způsobem! Ne, to nebyla obluda. Jak zpozdilým je člověk nechá-li se ovládat svojí obrazotvorností a svými náhlými dojmy! Ježíš je však nenechal déle jejich zpozdilým myšlenkám ani v nebezpečí rozpoutaných živlů. Jeho něžný hlas, Jeho laskavá slova upokojila jejich srdce a Jeho přítomnost v lodi utišila vítr i moře. „I vstoupil k nim na loď, a utišil se vítr.“ Jak náhlá proměna! Jak si asi ubozí učedníci lehce oddechli a jak byla jejich srdce téměř naplněna nejrůznějšími city radosti a zármutku, vděčnosti i bolesti!
Ježíš však byl u nich, oni slyšeli Jeho hlas: „Já jsem, nebojte se!“ Jejich srdce se utišilo jak vzhledem ke skutečnému nebezpečí, tak i vzhledem k hrůze, kterou si připravili svou zpozdilou obrazotvorností. Nebyla to žádná obluda; byl to Ježíš, jejich mistr a přítel, jejich ochránce a Spasitel. V jak mnohých nesnázích zakusili již Jeho něžnou dobrotu, lásku a věrnost! Ale přes to vše nepoznali tehdy lásku Ježíše tak, jak ji poznali později a jak my ji známe dnes. Ano, známe ji nyní jako lásku, která nejen že Jej vedla k nám sem na zem, aby nám pomohl a žehnal, nýbrž která Jej pudila k vytrpění muk na kříži, která Jej vedla, aby trpěl a zemřel na našem místě jako božská oběť smíření. Láska, jež Jej přiměla vzít na Sebe ten hrozný soud, který jsme zasloužili my, a být opuštěn od Boha, což by jinak bylo navěky naším údělem. Jak temné byly ony tři hodiny, ve kterých visel na kříži, když Bůh od Něho odvrátil Svou tvář, poněvadž On za nás byl učiněn hříchem, On, který hřích neznal. A proč se to vše stalo? Abychom my byli Boží spravedlností v Něm. Jakou lásku nám zjevuje onen bolestný výkřik, kterýž vyšel z Jeho úst na konci oněch vážných hodin: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“!
Takto učinil Ježíš „očištění hříchů“ a když bylo slavné dílo dokonáno, posadil se na pravici velebnosti na výsostech. A tam je On „tentýž včera i dnes i na věky“ (Žid. 1,3; 13,8). A i když je korunován slávou a ctí, přece se Jeho srdce nezměnilo. On slyší naše prosby a volání, což poznáváme ze slov, která pronesl k Svému pokornému učedníku Annaniášovi o Saulovi Tarsenském: „Aj, modlí se.“ A neslyšel také vroucí prosby těch, kteří byli shromážděni v domě Marie v Jeruzalémě a modlili se za Petra? Milý čtenáři, jak bylo tehdy, tak tomu je i dnes! On tě slyší, On tě chová na Svém srdci.
Vraťme se nyní k našemu textu. Byla zkouška pro učedníky již ukončena, když Ježíš vstoupil k nim na loď a vítr se utišil? Pokud se vnějších nesnází týče, ano; ale pak následovala ještě cvičení srdce a svědomí, která jsou ve všech dobách pro vykoupené Páně jak nutná, tak i velmi požehnaná. Jak jsme náchylní hledět na lidi a okolnosti nebo pátrat po jiných a vedlejších příčinách na našich cestách, kterými nás Bůh vede a v těžkostech, které On na nás dopustí, místo toho, abychom ve všem spatřovali Jeho! Jeden míní: „Stalo se mně náhodou to nebo ono“; jiný zase: „Ten nebo onen je tím vinen“; třetí: „Kdybych byl to nebo ono nečinil“, nebo také: „Kdybych byl býval opatrnější“ atd. Ale Ježíš nám praví: „Já jsem.“ Pakliže jsem chudý, bezmocný, nemocný, nebo mám zármutek nad svým milovaným, jenž mi je vzat, nebo doléhají-li na mne starosti v obchodě či v rodině – ať je již bouře jakákoliv a z jakékoli strany a nechť si i se sebe větší prudkostí burácí, Pán praví vždy: „Já jsem!“ Může se stát, že naše lehkomyslnost, nerozum, nebo naše domýšlivost, tíživé poměry či postavení zavinily něco, co nás hluboce koří a uznat to je trapné a ponižující. Nic se ale nestane bez moudrého dopuštění Páně a bez Jeho vedení. Pravdou je, že nejostřejší metly jsou ty, které jsme si sami uřízli, ale i v tom můžeme poznat moudrost Páně.
Mnozí starci želí zpozdilosti svého mládí a rádi by vše odčinili; ale právě to Pán používá k jejich výchově a poučení. Přijímáme-li všechny věci a nesnáze bezprostředně z ruky Páně, tak se na vše zcela jinak hledí a získáme čas. V opačném případě ztrácíme vzácná požehnání. Vždy jsem rád slyšel číst toto místo: „Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi, aby nespravedlivě soudil muže před obličejem Nejvyššího, aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje. Kdo jest, ježto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal? Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré? Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?“ (Pláč Jerem. 3,34-39; viz též Izaiáš 45,5-7; porovnej s 1. Sam. 3,18 a 2. Sam. 16,10-14.)
V našem ději čteme, že učedníci „mnohem více sami v sobě se děsili a divili.“ Někdo by namítl: „To bylo zcela přirozené.“ Ale to, co připojuje Duch Svatý, nás chce jistě upozornit na jinou příčinu; čteme totiž: „Nebo nerozuměli z strany chlebů; bylo zajisté srdce jejich zhrublo.“ Způsob zasáhnutí Pána byl beze vší pochyby nápadný a zavdal příčinu k divení se. Nesmíme však zapomenout, že učedníci nebyli nováčkové na cestě zkušeností. Nebylo to poprvé, kdy jim byla zjevena láska a moc jejich Pána. Podle vypravování našeho evangelisty to byl již nejméně jedenáctý div, který spatřili, nepočítaje v to věci líčené ve spojitosti v kap. 1,34; 3,10.11. Oni viděli, že Ježíš měl moc přikázat větru a rozkázat moři: „Umlkni, a upokoj se!“ Na slovo Páně „přestal vítr, a stalo se utišení veliké“ (kap. 4,35-41). Rozmnožení chlebů byl div, který je vlastně měl v nejvyšší míře přivést k poznání. V tom právě měli vidět, co byl Spasitel ubohému lidu přenechanému sobě samému; oni měli vidět Jeho soucitem pohnuté srdce, jakož i Jeho moc, skrze níž hojně žehnal jejich pokrm a nasytil chlebem Své chudé (Žalm 132,15). Ubozí učedníci zapomněli do dalšího dne divy Páně a tak se stalo, že jejich výchova a jejich víra se nerozmohla.
V jedenácté kapitole Evangelia Jana slyšíme Pána, jak praví Svým učedníkům: „Lazar umřel. A raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste věřili.“ Tato slova, milý čtenáři, platí nám právě tak jako učedníkům. Jsme ve stejné škole a máme téhož učitele. To vychází najevo z následujících slov: „Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před obličejem učedníků svých, kteříž nejsou zapsáni v knize této. Ale tito zapsáni jsou, abyste věřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a abyste věříce, život měli ve jménu jeho.“ (Jan 20,30.31)
Proč neporozuměli učedníci divu při nasycení lidu chlebem? Proč i my děláme tak malé pokroky ve známosti Pána Ježíše a Jeho lásky, která přesahuje veškerý rozum? Bůh nám přece praví: „Protož nebývejte neopatrní, ale rozumějící.“ (Efez. 5,17) Konec našeho děje nám dává odpověď na tyto otázky: „Bylo zajisté srdce jejich zhrublo.“ Srdce je sídlo citů a náklonností – obecenství s Pánem není věcí rozumu, nýbrž srdce. Nemusí v nás být ani mnoho samolibosti, ani mnoho sobectví a stačí to k zamezení vzrůstu a poznání Pána, ano dokonce i k naší cestě zpět, místo dopředu. Slovo Páně nás opět poučuje: „Svíce těla jest oko. Když by tedy oko tvé sprostné bylo, i tělo tvé všecko bude světlé; a pakli bude nešlechetné, i tělo tvé tmavé bude. Viz tedy, aby světlo, kteréž jest v tobě, nebylo tmou. Pakli celé tělo tvé světlé bude, nemaje žádné částky tmavé, bude všecko tak světlé, že tě jako svíce bleskem osvítí.“ (Luk. 11,34-36) Oko učedníků nebylo prosté, když radili Pánu, aby lačné zástupy odeslal pryč; jejich srdce nebylo obráceno k Boží lásce (2. Tes. 3,5). Jsou naše srdce tak zaměřena a spravována? Malá temná část se může zvětšit a vrhat svůj stín na celou naši vnitřní bytost. Apoštol Pavel používá také dva nápadné výrazy ve svých modlitbách za věřící v Efezu. První, kde vyjadřuje přání, aby poznávali, zní: „osvícené oči mysli (dle pův. srdce) vaší.“ Druhý, v němž prosí, aby jim bylo dáno, zní: „Aby vám dal, podlé bohatství slávy své, mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku. Aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich, abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli vystihnouti se všechněmi svatými, kteraká by byla širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste naplněni byli ve všelikou plnost Boží.“ (Efez. 1,18; 3,16-19)
Zabývání se sebou samým – nejedná-li se o odsouzení sama sebe – zatvrdí naše srdce, omezí naše duchovní schopnosti a přivádí nás k tomu, abychom se stali střediskem našich myšlenek. Zabývání se Bohem, Jeho láskou a Jeho milosrdenstvím vůči nám nás uschopňuje vystihnout se všemi svatými onu říši, kde se učíme znát Boží bytost, vše co On je pro nás a učíme se znát lásku Krista. Tím zůstáváme citlivými a horlivými pro Jeho zájmy, Jeho Slávu a blaho Jeho vykoupených, mezitím co současně s trpělivostí očekáváme Jeho slavný příchod.
Proto musel Pán Své učedníky nutit, aby se plavili na protější břeh před Ním. Jeho láska se nikdy nevyčerpá a nikdy neumdlí. Pokud některá z Jeho cest s námi nepřinese ovoce, když On nedosáhne účelu, který si předsevzal k Svému oslavení a k našemu požehnání, tu mění způsob Svého jednání, neboť On je rovněž tak bohatý na prostředky jako velký v moci. Často musí Pán přikázat větru, aby se zvedl a otřásl naší chatrnou lodičkou, poněvadž jsme nemoudří a zpozdilého srdce k věření. Pak se cesta stává drsná a nesnáze často odstrašující, ale konec je Páně a výsledky nám slouží tím více k užitku. Učíme se pak cenit Jeho slova: „Já jsem.“ Ano, On je stále s námi, aby nás učil vzácnou lekci poslušnosti, závislosti a důvěry.
Dej Pán, abychom byli pozorní a povolní učedníci, kteří chodí v šlépějích svého božského vzoru! Pak jistě můžeme vždy plni důvěry vyznat a zazpívat:
Když bouř´ se zmítá divoká,
a vlna loď již polyká,
a propast jícen bezedný
svůj na nás šklebí v strastném dni;
On těší nás
pospíší včas
z všech úzkostí vyprostiti,
co živlů Pán se zjeviti.
V Kristu Ježíši má věřící tři věci, které mu dají nepohnutelné, věčné odpočinutí. Jmenují se: vykoupení, vzkříšení a spojení s Kristem. Blahoslavená výsada všech věřících nyní je, že mohou vyznat: „Máme vykoupení skrze krev Jeho, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství milosti Jeho“ (Efez. 1,7) a: „Spravedliví učiněni jsme zdarma, milostí Jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši“ (Řím. 3,24), a konečně: „A protož neníť již žádného odsouzení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši.“ (Řím. 8,1) Vykoupení, které se stalo smrtí Pána Ježíše na kříži, je pro to vše základem. Zde už nemá zákon žádné nároky. Kristova smrt je konec všech možných požadavků zákona. Zákon nemůže jít dále než k smrti. Pán, který nepoznal hřích, je za nás učiněn hříchem. Jaká je to myšlenka, můj milý čtenáři! Přemýšlej o tom. Tvoje konání a tvoje city s tím nemají nic co do činění. Boží láska převzala a dokonala to veliké dílo za tebe, aniž bys ty o to prosil.
Nyní přicházíme k druhému bodu, ke vzkříšení. Jen Ježíšova smrt by nemohla provinilému hříšníkovi dát žádné odpočinutí, jak je psáno: „A nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra vaše; ještě jste v svých hříších.“ (1. Kor. 15,17) Jak jasně to vyznačuje velikost zodpovědnosti, kterou Ježíš na sebe vzal! Kdyby obětováním Svého drahého života nezpůsobil úplné vykoupení, nemohl by ani vstát z mrtvých; byl by nyní ještě mezi mrtvými. A kdyby nebylo za naše hříchy skutečně učiněno zadost, nemohl by být k našemu ospravedlnění vzkříšen, ani být v nebesích. Kdyby naše hříchy navždy neodstranil, nemohl by se posadit po pravici velebnosti na výsostech. Jedinou otázkou tudíž je: Vzkřísil Jej opravdu Bůh k našemu ospravedlnění a sedí On nyní po Boží pravici, nebo ne? Ty odpovíš: „Zcela jistě Jej Bůh vzkřísil a posadil po Své pravici.“ Nuže, pak je i otázka hříchů pro vždycky a věčně zodpovězena. Ježíš, můj zástupce, trůní na nebesích v témž těle (ovšem, že nyní v oslaveném), v němž visel na kříži. On je mojí spravedlností a zárukou od Boha, že Bůh nyní už nevzpomene na mé hříchy a nepravosti. Ano, daleko více nežli to. V Ep. k Efez. 2,4-6 čteme: „Ale Bůh bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku Svou, kterouž zamiloval nás, také i nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem (milostí spaseni jste), a spolu s Ním vzkřísil i posadil na nebesích v Kristu Ježíši.“ Postavení věřícího před Bohem není už jako provinilého, odsouzeného hříšníka, nýbrž jako Bohem v Kristu Ježíši, hlavě nového stvoření, dokonale na milost přijatého. Hříšník nemá nic, co by Kristu přinesl; ale co měl Kristus pro hříšníka? My jsme osvobozeni skrze Jeho krev, a Jeho vzkříšení je náš život. Obdrželi jsme zcela nový život, život zmrtvýchvstání. Nejsme také již více připoutáni k starému manželovi, zákonu, nýbrž jsme „zákonu umrtveni, skrze tělo Kristovo, abychom byli jiného, toho totiž, kterýž z mrtvých vstal, abychom ovoce nesli Bohu.“ (Řím. 7,4)
Ale věřící není skrze Kristovu krev jen vykoupen, má nejen ve vzkříšení Krista dokonale platný důkaz své věčné jistoty, ne, on je také s Kristem spojený a Duch Svatý použil obraz manželství, aby nám vyjádřil důležitost tohoto významného spojení. Ožení-li se Čech s Němkou, přestává ona být Němkou. Ona si snad svoji německou povahu zachová, ale její postavení je totéž, které zaujímá její muž, ona se stala Češkou. Její dřívější postavení zmizelo, ona mu zemřela. A tak je tomu i s věřícím, jakmile jeho duše nalezla odpočinutí v dokonalém Kristově díle. Přestává tím jeho dřívější postavení a je považováno už jen za minulé. Zemřel mu a stal se vlastnictvím někoho jiného. Je jedno s Kristem a nemůže se už nikdy vrátit k svému starému postavení, k tomu, čím je sám v sobě; právě tak jako provdaná žena se nemůže stát opět slečnou N. N. Pro ty, kteří „v Kristu Ježíši jsou, není žádného odsouzení“ více.
Milý spoluvěřící, všechny tyto věci týkající se tvého nového postavení, jsou věrné a pravdivé, ač se cítíš být chudým a jich nehodným. Ty jsi Jeho krví vykoupen. V Něm máš nový život. Jsi jedno s Kristem. Nic tě už nemůže od Něho odloučit. On už nezemře, aby tě zanechal jako vdovu. Nemůžeš s Ním být spojen úžeji, než jak jsi, a proto také nemůže tvoje věčné odpočinutí být jistější, nežli je. Co bylo tvého, vzal On na sebe. Kdo tedy může na tebe žalovat? „Bůh jest, kterýž ospravedlňuje, kdo jest, ježto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.“ Nemůžeš-li zde vítězoslavně zvolat: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ (Řím. 8,31-39)
„A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více vidín, nebo vzal ho Bůh.“ (1. Moj. 5,21)
Navštívil vás již někdy Bůh? Nemluvím o snech nebo vidění. Ale mluvil Bůh již tak k vašemu svědomí, že jste tím poznali Jeho i sami sebe?
V celém světě není nic, co by se dalo přirovnat ke vznešenosti člověka, který chodí stále s Bohem.
Chození v Boží přítomnosti vyznačuje důvěra.
Pro duši je důležité a podstatné, aby byla vedena k úplné důvěře v Boha, aby s Ním chodila.
Jak velký je rozdíl mezi tím, jenž chodí před Bohem a tím, jenž chodí před lidmi! Jaké těžkosti se jeví pro toho, který chodí před sobě rovnými, aby vše udržel v pořádku, kdežto ten, který chodí před Bohem (byť i v přítomnosti lidí) vše, co jeho se týká, může klidně přenechat Pánu. To je právě ten rozdíl mezi pouhým vyznavačem křesťanství a pravým křesťanem.
Pěstujte vroucí obecenství s Ním – pak zůstává svědomí jemnocitné a srdce šťastné!
„Blahoslavení, kteříž přebývají v domě tvém!“ (Žalm 84,5) Ten, jehož srdce je spojeno s Božím domem, volí raději hrbolatou cestu, která tam vede, než pohodlnou, jež je od něho vzdálena.
Mluvte s Ním; nebuďte nikdy spokojeni, nejste-li v tom stavu, abyste s Kristem chodili a mluvili jako s přítelem. Buďte jen tehdy spokojeni, jste-li v úzkém spojení s Tím, jenž vás miluje tak dokonalou láskou.
Znak těch, kteří Jej milují, je poslušnost. Požíváme-li tento vroucí a něžný poměr k Němu, zjeví se naše láska v tom, že se snažíme poznat přání Jeho srdce. Je-li pro mě Kristus vzácný, budu dbát na Jeho Slovo. Dáme-li si naše uši každého jitra probudit (Iz. 50,4), pak budeme zachovávat Jeho přikázání v srdci a budeme znát Jeho myšlenky a přání. Jako pozorný syn mohu snadno poznat přání svého Otce. „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se ho bojí.“ (Žalm 25,14)
Není mojí věcí napravovat svět, nýbrž žít jako křesťan, přičemž mám zjevovat charakter Krista. Je potřeba napravovat pouze svůj vlastní život a život ostatních křesťanů.
J. N. D.