(Jan 5, 39)
Ročník IV. 1930 Číslo 1.
(Marek 6,45–51)
I.
„Já jsem!“ – Tato slova, která byla kdysi vyslovena ústy našeho drahého Spasitele, a jež uklidnila učedníky zmítané bouří, přinesla často i v pozdějších dobách pokoj a klid srdcím věřících, kteří zkouškami a utrpeními tohoto života byli stíháni nebo v dobách, kdy byli vystaveni odporu Bohu nepřátelského světa. Mají-li však tato vzácná slova přinést duši totéž požehnání, je potřeba, aby znala Ježíše jako svého Spasitele; a jistě není zapotřebí podotknutí, že tato známost není dosažitelná lidským rozumem, nýbrž jedině vírou, a sice vírou srdce; jak je psáno: „Srdcem se zajisté věří k spravedlnosti.“ (Řím. 10,10) Tato víra srdce uchopí Krista a s Ním věčný život. Neboť čteme: „Kdo věří v Syna, má život věčný“; a: „Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ A dále: „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešel jest z smrti do života.“ (Jan 3,36; 17,3; 5,24)
Věřící čtenář jistě pochopí, proč tak důrazně trvám na skutečnosti, že dříve než si někdo může přivlastnit slova Spasitele, musí mít jistotu, že patří Jemu; musí Jej vpravdě znát. V řadách křesťanských vyznavačů je, jak známo, velký počet duší, které se domýšlí, že jsou křesťany, navzdory tomu, že nikdy neprožily znovuzrození. Tuto domněnku mají proto, poněvadž mají jistou známost pravd evangelia, činí jisté skutky a občas prožívaly náboženské city a pobožná hnutí. Ale Boží Slovo mluví vzhledem k tomuto bodu tak určitě, jak jen možno; např.: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vjíti do království Božího.“ (Jan 3,5-7) Nebo: „Kteříž pak koli přijali jej (tj. Krista), dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno Jeho.“ (Jan 1,12) Jen tito jsou opravdoví křesťané a jedině oni mají výsadu použít pro sebe slova Páně: „Já jsem“ a radovat se z nich.
Již prostý lidský rozum nám ostatně řekne, že ona slova platí jen pravým učedníkům Ježíše, ovečkám Jeho stáda. Představme si např., že jistý člověk se odebere na delší cestu a vrátí se dříve, než byl očekáván. Když v pozdních nočních hodinách stane před svým domem, tu první účinek jeho silného klepání na dveře vzbudí bázeň; celého domu se zmocní při probuzení ze spánku leknutí. Třesoucí se hospodyně jde ke dveřím, ale než otevře, táže se: „Kdo je to?“ Její muž odpoví: „To jsem já!“ Známý hlas milovaného muže zažene ihned všechnu bázeň, závora se spěšně odsune a dveře se otevřou. Podobné to bylo i s učedníky v oné bouřlivé noci. Ježíš byl jim známý a milovaný Pán. Jeho hlas vzbudil v jejich srdcích city, které by žádný jiný hlas vyvolat nemohl. Blahoslavený ten učedník v dnešní přítomné době, jenž totéž zakouší v dobách soužení, které nemine žádného věřícího! Neboť Pán sám pravil: „Na světě soužení míti budete…“ (Jan 16,33) a Pavel nám předpovídá, „že musíme skrze mnohá soužení vjíti do království Božího“ (Skutky 14,22).
Soužení jsou právě tak rozdílná jako četná; ale Bůh, náš Otec, je používá k naší duchovní výchově jako kázeň. Na této otcovské kázni má každé Boží dítě podíl podle slov apoštola: „Jestliže kázeň snášíte, Bůh se vám podává jako synům, Nebo který jest syn, jehož by netrestal otec? Pakli jste bez kázně, které všichni účastni jsou, tedy jste cizoložňata, a ne synové.“ (Žid, 12,7.8)
Mimo to jsme nyní dospěli do nebezpečných dob, které charakterizují poslední dny – doby přenesnadné, jmenovitě pro cestu věřícího, následkem smutného stavu pouhých křesťanských vyznavačů. A vskutku jsou nyní lidé tak, jak Bůh v 2. Tim. 3,1-5 předpověděl; takoví byli již za dob pohanství, ale v nynější době se ukazuje ten závažný rozdíl, že lidé „mají způsob pobožnosti, ale moci její zapírají“ (2. Tim. 3,5).
A přece, milí přátelé, byť se i doby změnily, Pán se nezmění. Jeho hlas zůstává, jako kdysi učedníkům na zmítaném moři, hlasem známým, jenž zní, aby nás utišil a povzbudil. Jeho hlas byl slyšen Janem, milovaným učedníkem, když na ostrově Patmos polekán a třesa se, padl k nohám Páně. „Neboj se!“ pravil Ježíš. „Já jsem ten první i poslední a živý.“ (Zjev. 1,17.18) Též Pavel slyšel Jeho hlas, když působil v Korintu „v mdlobě a v bázni, i v strachu mnohém“ (1. Kor. 2,3). Pán k němu mluvil v noci ve vidění: „Neboj se, ale mluv a nemlč. Nebo já s tebou jsem.“ (Skutky 18,9.10) I my slyšíme dnes tentýž milovaný hlas v Božím Slově, jež nám zůstává uprostřed veškerého rozkladu, ve všech souženích a zkouškách, a v tomto Slově poznáváme Boha, který je mocen nás vždy „vzdělávati a dáti nám dědictví mezi všemi posvěcenými“ (Skutky 20,32). Velebeno budiž za to Jeho svaté jméno!
Jak vzácné je Boží Slovo! Když nepřítel rozpoutá svou vzteklost a zjevuje se v charakteru „lva řvoucího“, jako pronásledovatel svatých, tu tito nalézají v Božím Slově hojnou posilu, jež je mocně podpírá a vzpřimuje. Přichází-li Satan jako had starý a snaží-li se lstí Boží děti svést, pak je to opět jen Boží Slovo, které nás zmocňuje k poznání jeho nástrah a osidel i nebezpečí, jež nás uvnitř i zevně obklopují. A když se nepřítel snaží zničit církev a učedníky Páně svést falešným učením, tu je to opět toto vzácné Slovo, v kterém máme najít útočiště. Tedy ještě jednou: Jen ovečka zná hlas dobrého pastýře. Ona rozeznává hlasy cizích, ale k jakému účelu? Aby před nimi utekla (Jan 10,4.5).
K tomu je nutně potřeba, aby Ježíš měl Své místo v našich srdcích, a aby ovládal naše náchylnosti. Jak mnoho ubohých duší plave s velkým proudem a bývají „strženi bludem nešlechetných“ (2. Petr. 3,17), poněvadž mají větší důvěru k tomu nebo onomu váženému člověku ve sboru, nebo přináší sboru samému více důvěry a lásky, než hlasu Páně. A je-li tomu tak, pak se zatemní pohled duše a tato už není v stavu hledat útočiště a ochranu u dobrého pastýře, toho pravého ochránce našich duší.
Pravdou je, že rozkazy a naučení, které nám Boží Slovo podává, se nám mnohdy zdají být tajuplné, zvláště když se příčí našim myšlenkám, kříží naše plány a nejsou podle našeho vkusu. Tím se však jen zkouší naše víra a zjevuje se, jak si naše srdce stojí k Pánu. Tak tomu také bylo s učedníky za okolností, které nám líčí náš oddíl z Božího Slova.
Než však k těmto okolnostem přikročíme, upozornil bych rád na jisté body. Když Pán povolal dvanáct učedníků (Mark. 3,13…), stalo se to za tím účelem, aby „s ním byli“, a dále, „aby je poslal kázati, a aby měli moc uzdravovati nemoci a vymítati ďábelství“. V Mark. 6,7… vidíme dále, že je vysílal po dvou a dvou na jejich první misijní cestu, jak bychom se dnes vyjádřili. V 30. verši čteme, že se vrátili k Ježíši a zvěstovali jemu všecko, co činili i učili. Pán, pln něžné lásky, je vyzývá, aby s Ním šli stranou, na pusté místo a maličko odpočinuli. Oni následují Jeho vyzvání; když ale přišli na to místo, nalézají tam shromážděné zástupy lidu, jež je předešly. Jaké zklamání pro učedníky! To množství lidu, jenž byl jako ovce, nemající pastýře, zaujal ihned srdce Páně; a slitoval se nad nimi. Učedníci se však museli chtě nechtě s tím smířit a čekat, ale jejich trpělivost byla záhy vyčerpána. Kdo z nás by to nepochopil? Lidsky řečeno, bylo by jim to možné prominout. Oni prosí Ježíše, aby zástup propustil a to ze dvou důvodů: připozdilo se a to místo bylo pusté. Pro učedníky, kteří mysleli jen na sebe, to byly závažné příčiny; pro Pána však znamenaly pravý opak. Tyto příčiny Jej pohnuly právě k tomu, aby ty, kteří se k Němu shromáždili, nepropouštěl, nýbrž nasytil. Jeho milující srdce soudilo, že by na cestě zhynuli (viz kap. 8,3). Současně si Ježíš přál, aby učedníci hojně používali sílu, jež byla v Něm, pro potřeby lidu, a proto jim pravil: „Dejte vy jim jísti.“ Ach! Oni kázali a učili lid, uzdravovali nemocné, vymítali ďábelství, ale nyní nejsou sto vznést se do výše Božích myšlenek, ani čerpat ze zdroje milosti, jenž se jim otvírá ve slovech: „Dejte vy jim jísti.“
Jaká byla příčina? Jednoduše ta, že neměli tytéž myšlenky a city ohledně lidu, jako měl Pán. Chceme-li jednat jako On, musíme myslit a cítit jako On. Bez obecenství v myšlení a citech není také žádné obecenství v našem jednání. To je důležitý bod, na nějž máme stále pamatovat. – Pán jedná v našem případě podle skutečných citů Svého srdce a sytí předivným způsobem zástupy.
„A hned přinutil učedníky své, aby vstoupili na lodí, a předešli jej přes moře k Betsaidě, až by on propustil zástup.“ (v. 45) Pán je musel nutit, neboť Jeho vyzvání pro ně muselo být asi zvláštní. Bezpochyby neznali jeho účel. Proč chtěl jejich Mistr být sám při propouštění zástupu? A když chtěl být raději sám, proč nemohli na břehu na Něho čekat? Jak je může následovat, když s lodí odplují? Takové a podobné otázky se vynořovaly v jejich srdcích. Je možné, že činili i námitky, leč muselo jim konečně dostačit, že Pán rozkázal, aby odpluli bez Něho. Tak je to vždy s Božími dětmi. Mnohé musí činit a zakoušet na rozkaz Páně, aniž by věděli, proč. Povolný a poslušný učedník se také nebude tázat: „Proč to musím činit?“ nebo: „Proč musím tak mnoho zakoušet?“, nýbrž zvolá s apoštolem: „Pane, co chceš, abych činil?“ (Skutky 9,6) Vojevůdce, lodní kapitán, továrník aj. udělují rozkazy, jejichž příčině a účelu podřízení nerozumějí a přece je ihned provádějí. A my, učedníci Páně, bychom měli reptat nebo se zdráhat, poněvadž pokynům Ježíše nerozumíme? Máme si připomenout výtku: „Co tobě po tom? Ty pojď za mnou.“
Ale nejenže jsou pro nás příčiny a účel rozkazu Páně zatemněné, mnohdy je to, co máme činit, proti naší vůli, ničí naše plány a předsevzetí, nebo se nekryje s naším přáním a náklonnostmi. Jak jsme již uvedli, tak tomu bylo i u učedníků. Oni by byli raději zůstali u svého Mistra, aby spolu prožívali nadšení zástupů, které byly uchváceny divem nasycení (porovnej s Janem 6,14.15), než aby vstoupili do lodi bez Něho. Jistě se domnívali, že tím utrpí ztrátu; leč domněnka klame: kdyby zůstali u Něho, tak by se jistě nenaučili tomu, čemu je naučilo jejich dočasné odloučení se od Něho podle Jeho rozkazu. V tomto případě bylo tedy poslušné odloučení se od Něho lepší, než zůstání u Něho v neposlušnosti. A to je vždy pravda, která se dá použít v mnohých případech v našem křesťanském životě.
Ve verši 45. a v následujících spatřujeme obraz přítomného stavu věcí. Ježíšem propuštěný zástup představuje Izrael, jenž jako národ je v nynější době dán stranou, a v malém hloučku učedníků spatřujeme církev, která je povolána procházet světem, podobajícím se bouří zmítanému moři, zatímco Pán dlí nahoře v nebesích a oroduje za nás (porovnej s Řím. 8,34; Žid. 4,14… 7,25…). Žel, velmi snadno ztrácíme vědomí nerozlučné lásky, která nás spojuje s Kristem, a jak snadno zapomínáme na Jeho lásku, od níž nás nic nemůže odloučit (Řím. 8,38.39).
Smíme zajisté předpokládat, že bylo pěkné počasí, když učedníci k večeru na rozkaz Ježíše vstupovali na loď; neboť i přes den bylo krásné počasí, jelikož oněch 5000 lidí, kteří jedli z chlebů, se posadilo do trávy. Vítr se zvedl teprve, když učedníci odrazili od břehu a loď se nacházela uprostřed moře. Bezpochyby počítali s příjemným a snadným převozem, a hle! Přepadly je bouře a těžkosti. Podobné zažije často i věřící. Za klidného počasí nastupuje svoji cestu; po nějakou dobu kráčí jako po měkkém drnu; leč po nejjasnějším dnu následuje mnohdy nejtemnější bouřlivá noc. Tiché a klidné se nám zdá moře, ani větříček nebrázdí jeho křišťálovou hladinu. Náhle se však zvedá vichřice a v krátké době rozčeřuje bouře vodní hladinu. Jak často vidíme věřící prožívat klidný a pokojný život, takže bychom jim jej téměř záviděli. Ale pojednou se vše změní. Přijdou nemoci, zaklepe smrt a vyrve to nejdražší, nebo jiná nepředvídaná událost zmaří ty nejkrásnější naděje až do základů, zničí nejkrásnější plány nebo zbaví rodinu potřebných existenčních prostředků. A tak jsou jasné počasí a ticho vždy něco nejistého a ponejvíce jen krátkého trvání. S bouří se musí stále počítat, právě tak jako námořníci na lodi v nebezpečných vodách, kteří každým okamžikem mohou očekávat bouři a proto jsou v stálé pohotovosti, aby mohli čelit hrozícímu nebezpečí, majíce připraveny veškeré záchranné prostředky. Jak politováníhodní jsou ti, kteří kráčí mořem života, jež bývá zmítáno bouří, bez živé naděje, „kterouž máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponou, kdežto předchůdce pro nás všel Ježíš“ (Žid. 6,18-20)! S Ježíšem se nemusíme bát ani nejhroznější bouře; bez Něho je nejhlubší ticho nebezpečné.
Pozorujme zděšené učedníky v jejich chatrné lodičce. Vítr je proti nim a zmítá jejich lodičkou sem tam. Oni zápasí s obtížemi a marně se snaží ovládat vesla. Nastala temná noc a nebezpečí dostupuje vrcholu, neboť „lodí byla uprostřed moře“. A co bylo nejhorší – byli osamoceni, Ježíš nebyl u nich.
Jaký se nám zde naskytuje věrný obraz okolností, kterými křesťan musí procházet, a tyto tvoří často pro něho bolestné zkoušky! Stále hustěji a hustěji se stahují mraky nad hlavou, vítr protivně věje a temno jej obklopuje ze všech stran. Jak mnohá nebezpečí mu hrozí! A při tom se zdá, že Ježíš je daleko! Takové okamžiky jsou příznivé pro nepřítele duší, aby střílel svými ohnivými šípy na stísněnou duši. Zajisté si také nenechá tuto příležitost ujít. On se namáhá, aby věřícího různými pochybnostmi sklíčil, nevěrou znepokojil, jej poděsil, přičemž obrací zraky věřícího na jeho vlastní osobu, připomíná mu jeho chyby, jeho nedůvěru a nedostatečnou pobožnost. Také se může stát, že je křesťan vystaven různému falešnému a cizímu učení, aniž by měl duchovní schopnost to rozlišovat a odmítat. Nebo bývá zkoušen dlouhou a bolestnou nemocí, která jej činí pro jiné ošklivým (viz Job 19,17-20), nebo dokonce ztratí veškerý svůj majetek, a bývá trápen stále rostoucími starostmi a úzkostí. Snad ztratí své dlouholeté místo a ocitne se bez práce, která jej a jeho rodinu živí; nebo musí snášet ze strany nepřátel mnohé překážky a pohany a mnohdy musí činit ještě bolestnější zkušenosti, totiž s lhostejností a nestálostí svých přátel. Jak mnozí rodiče truchlí nad svými dětmi, když vidí, že přes veškeré prosby a napomínání i výstrahy volí širokou cestu a jejich lásku a péči odplácí nevděčností a vzdorovitostí. Opět jiní oplakávají své drahé, kteří jim smrtí byli vyrváni, a nic není s to jejich mezeru vyplnit. Jak mnohé temné mraky se často vznáší nad hlavou věrného učedníka, až konečně proniká temnem do srdce jasná zář, která jej potěší a utiší uprostřed nebezpečí a soužení!
Snad se mnohému čtenáři zdá, že tento obraz je příliš temný a je toho názoru, že cesta křesťana nemůže přece tak mnohé a tak velké obtíže vykazovat. Když jsem předmětem tak něžné a věrné lásky Pána Ježíše, když On je můj Spasitel, můj ochránce a přítel, jak bych mohl mít takové strasti a svízele? Na to odpovídáme: Učedníci měli obtíže, ač byl Ježíš na zemi! Jeho přítomnost je neochránila před bouří a přece nebyl vůči nim lhostejný. Proto, milý čtenáři, nebuď udiven ani sklíčen, když se ti často zdá, jako bys byl na rozbouřeném moři, jehož vlny se zvedají vysoko okolo tebe. Kdo by chtěl věřit, že zůstane moře stále klidné? Naopak, cesta křesťana se vyznačuje spíše různými zkouškami než ušetřením od utrpení. Poukázali jsme již na to, „že musíme skrze mnohá soužení vejít do království Božího“ (Skutky 14,22). Pán nás nikde neujišťuje, že nebudeme procházet bouří a nepohodou, ale ujišťuje nás Svým nejněžnějším soucitem ve zkouškách a zaslibuje nám pomoc a vysvobození, jakmile je dosažen účel, jejž On sám vytyčil. „Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrný jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobí s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.“ Tak praví apoštol v 1. Kor. 10,13. Ve všech dobách byli svatí zkoušeni a museli snášet bouře. Pán Ježíš sám pravil: „Všecka vlnobití tvá a rozvodnění tvá na mne se svalila,“ a: „vším vlnobitím svým přikvačil jsi mne.“ (Žalm 42,8; 88,8) On musel ve všem připodobněn být bratřím a „byl zkušen ve všem nám podobně, kromě hříchu“ (Žid. 2,17; 4,15). Petr praví: „Nejmilejší, nebuď vám divný ten přišlý na vás oheň, pro zkušení vás, jako by se vám něco nového (dle pův. cizího) přihodilo.“ (1. Petr. 4,12)
Často se setkáváme s bohabojnými lidmi, kteří připouští, že tělesní a zesvětštělí křesťané bývají navštěvováni různými zkouškami k jejich výstraze, ale nemohou se smířit s myšlenkou, že by měli procházet zkouškami i ti, kteří jsou ve svém životě duchovní a věrní. Je však omyl, domníváme-li se, že věrní věřící jdou tímto světem bez obtíží. Hleďme na Pána Ježíše, jenž byl ve Své poslušnosti a závislosti dokonalým člověkem. Nikdy neuhnul ze stezky vůle Svého Otce a přece praví Svým apoštolům: „Vy pak jste ti, kteříž jste v mých pokušeních se mnou zůstali.“ (Luk. 22,28) Ano Jeho cesta byla od jeslí až ke kříži poseta pokušením a utrpením. Jak často a s jakou prudkostí povstala bouře proti Němu, zvláště v okamžiku, kdy se dokonale zjevila Jeho poslušnost na kříži!
Pavel byl vynikající apoštol a Pánu cele oddaný služebník; on mohl říci: „Následovníci moji buďte, jako i já Kristův.“ Ale i on byl vydán zkouškám a soužení různého druhu, jak nám to dokazují následující místa: 2. Kor. 1,3-10; 4,7; 6,4-10; 11,23 aj.; kromě ostnu, který mu byl dán do těla (2. Kor. 12), aby se nepovyšoval. Jan, učedník, jehož Pán miloval, nebyl rovněž ušetřen soužení, jak vidíme ve Zjev. 1,9. Také oddíl Písma svatého, s nímž se právě zabýváme, dokazuje, že se proti nám může pozdvihnout bouře i tehdy, když stojíme v úplném souhlasu s vůlí Páně.
Učedníci se pustili na moře podle rozkazu Pána a přece je postihla bouře. Když je Pán Ježíš nutil, aby vstoupili na loď, věděl, že se zdvihne vítr. Neboť o Něm je napsáno: „Jakž jen dí, hned se strhne vítr bouřlivý a dme vlny mořské.“ (Žalm 107,25) Milí bratři a sestry, varujme se tudíž toho, abychom považovali úspěch za důkaz věrného plnění našich povinností! Opačně pak ne-jsou také těžkosti, s kterými se na naší cestě setkáváme, necháme-li se vést Božím Slovem, důkazem, že jsme se mýlili. Nikoli! On, jenž vodí svůj draze vykoupený lid, má i vše, co se na cestě přihodí, ve Své ruce, jak velké, tak i malé události. Nejenom ty, které nám působí radost, ale i ty, které nás zarmucují a znepokojují. Může to být Jeho vůlí, strhne-li se nad námi bouře. On zná obtíže cesty, kterou nás vede, již předem. A víra se nevrací nikdy zpět (Žid. 11,15). Když učedníci viděli, že vítr jim byl odporný, mohlo se snadno vyskytnout v jejich srdcích přání vrátit se nazpět ke břehu, od kterého odrazili a to tím spíše, poněvadž jejich mistr se tam nalézal a vítr by jim byl v tomto směru příznivý. Ale Ježíš jim dal rozkaz plavit se „přes moře k Betsaidě“ a tak veslovali statečně dále, i když se téměř nedostali z místa. Oni nebyli zodpovědní za ten odporný vítr, ale byli zodpovědní za to, aby svého mistra poslechli a aby veškerou námahu vynaložili k provedení Jeho rozkazu.
Proto nesmí i nás žádná těžkost ani na okamžik zadržet na cestě poslušnosti. Naše lodička se musí vždy brát směrem určeným naším mistrem. Naše kormidlo se nesmí z tohoto směru pohnout, i když proti nám povstávají vlny zuřivou mocí a dokonce nás zdánlivě na okamžik tlačí zpět. Dostaneme se přece jen dopředu, když jim s vytrvalostí čelíme. Ježíš nás ujišťuje vítězstvím, budeme-li věrní. Je mnohem lepší vše ztratit, pakliže to je Jeho vůle, než ustoupením před bouří dosáhnout pozemského prospěchu. Ano, je i lepší zahynout v bouři, než se chtít zachránit útěkem, neboť ten není v zásadě nic jiného než odpor vůči Bohu. „Kdo nalezne duši svou, ztratil ji; a kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezne ji.“ (Mat. 10,39)
Straší-li tě vlnobití,
moře děsí zbouřené,
a ty nevíš kam se díti,
a tvé srdce potřené,
zdá-li se, že Pán Tvůj spí,
úzkosti tvé nešetří:
Důvěřuj, buď stálý v boji;
Pán tvůj bouře upokojí.
/pokračování v č. 2/
Jedna paní četla u proroka Malachiáše v 3. kap. 3. verš: „I sedna přeháněti bude a přečišťovati stříbro.“ Nemohouc porozumět významu tohoto verše, šla k zlatníkovi a vyptávala se, jak se přečišťuje stříbro. Pak se tázala: „Sedíte také u přečišťování?“ – „Ano,“ odpověděl, „u toho musím sedět, musím stále pozorovat tyglík se stříbrem. Zůstane-li stříbro příliš dlouho na ohni, tak utrpí škodu.“
Když ona paní dílnu opouštěla, zadržel ji mistr a dodal: „Ještě jsem zapomněl říci, že když je povrch roztaveného stříbra tak jasný, že v něm vidím svůj obraz jako v zrcadle, tu je přečišťování hotové a cíl dosažen.“
Ano, když Kristus je v nás vidět, pak je také i u nás účel čištění dosažen. Nyní rozuměla ta paní významu sedění u přečišťování: Pán má stále na zřeteli ty Své, kteří se nacházejí v tyglíku soužení. Jejich zkoušky pocházejí z Jeho ruky a trvají jen tak dlouho, a jsou jen tak těžké, jak to je zapotřebí k jejich zprubování a požehnání.
Znamenitý hudebník a komponista Joseph Haydn byl syn chudého koláře. Jeho otec byl harfeník, a když hrával na harfu, doprovázela jeho manželka hudbu příjemným zpěvem. To pak budilo v mladém Haydnovi hudební schopnosti. Když jednou, již jako vyškolený umělec, byl ve společnosti skutečných umělců, kdosi položil otázku, čím se člověk nejrychleji a nejlépe posilní, když je zemdlen namáhavou prací. Jeden z přítomných pravil, že si v takových chvílích nejlépe pomůže láhví šampaňského. Jiný pak řekl, že ho povzbudí a posilní dobrá a příjemná společnost. Nakonec se zeptali Haydna, jaké posilující prostředky používá u své mnohé a namáhavé práce on. Skromně odpověděl: „Můj byt má mimo jiné malý, tichý pokojík. Cítím-li se být unaven, tak jdu do tohoto pokojíku a tam se modlím. Tento posilující prostředek u mne ještě nikdy neselhal.“
Láska činí své celé dílo i tehdy, když se na ni nedohlíží.
Chladné modlitby nepřinesou žádné ohřívající požehnání.