(Jan 5, 39)
Ročník III. 1929 Číslo 6.
II.
Slyšeli jsme, že Ježíš Kristus, Pán slávy, přišel od Boha k nám jako „apoštol“, posel, a že šel od nás k Bohu jako „nejvyšší kněz“. Boží Syn nám nejprve jako „apoštol“ Boha tak slavně a dokonale představil, že se to dokonaleji stát nemohlo. Potom, jakožto „nejvyšší kněz“, nás představil tak dokonale a slavně Bohu, že se to také nemůže dokonaleji stát. A tak máme nyní „Krista Ježíše, apoštola a nejvyššího kněze našeho (tzn. křesťanského) vyznání“ spatřovat, tzn. o Něm přemýšlet a uvažovat. Činíme-li to, spatřujeme v Něm plni údivu a velebení k našemu požehnání Boží slávu, jakož i slavné postavení vykoupených.
První kapitola Epištoly k Židům nám představuje nejprve slávu Ježíše, jakožto „apoštola“. On je v opaku k „prorokům“ a „andělům“, „Syn“; a jako Syn je „blesk slávy a obraz podstaty Boží“. Proroci byli jen služebníci; a Bůh neřekl také nikdy některému z andělů: „Syn můj jsi ty.“ – Dále nám představuje Duch Svatý Syna Božího, „apoštola“, oproti Božím svědkům Mojžíšovi a Jozuemu. Mojžíš byl věrný, ale jen „jako služebník“ „v celém domě“, ale Ježíš je věrný „jako Syn nad domem svým“ (Žid. 3). Jozue uvedl Izraele, lid Boží staré smlouvy, jen v pomíjející, nedokonalé odpočinutí; to však Ježíš nečiní. Skrze Něho vcházíme my věřící v pravé, věčné odpočinutí, v Boží odpočinutí (Žid. 4).
Také oproti Aronovi a celému nejvyššímu kněžství Izraele máme Ježíše, nejvyššího kněze našeho vyznání, v plné dokonalosti. Jiní nejvyšší kněží byli slabostmi obklíčeni a museli, když je zachvátila smrt, místo svého působení opustit. Také nemohli starozákonními oběťmi žádnému z obětujících získat odpuštění hříchů a přístup do Boží svatyně a blízkosti. Ježíš ale, „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“, „Syn dokonalý na věky“, je „knězem na věky podle řádu Melchisedechova“. On má tedy nepomíjející a nepostupné kněžství (Žid. 7).
Co se pak týče Jeho oběti, je v opaku k obětem Arona a jeho nástupců, dokonalá; a ona činí také dokonalým. „Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají.“ (Žid. 10,14) Na hříchy všech věřících v oběť Ježíše Bůh nevzpomene více (10,17). A jejich správné místo je nyní před Božím obličejem uvnitř pravé svatyně „s pravým srdcem, v plné jistotě víry“ (10,19.22).
Dbáme-li vyzvání a povzbuzení Ducha Svatého a spatřujeme-li plni velebení „apoštola a nejvyššího kněze“, spatřujeme v Něm mnoho krásy a věrnosti, síly a dokonalosti. Boží Slovo nám to vždy znovu představuje. Mluví-li o Něm Evangelia jako o „apoštolu“, pak epištoly a zvláště Epištola k Židům nám Jej představují jako „nejvyššího kněze“. V jistém ohledu mluví však již Mojžíš, proroci a žalmy o Něm v tomto dvojím významu, jakožto o apoštolu a nejvyšším knězi.
Přemýšlíme-li o Aronovi, prvním veleknězi Starého zákona, když byl umyt a pomazán olejem a oblečen do šatu z bílého hedvábí, vidíme v něm vzácný předobraz Ježíše, Božího Syna, našeho nejvyššího kněze, v Jeho bezhříšném člověčenství a neposkvrněné čistotě, v které On na kříži „skrze Ducha věčného samého sebe Bohu obětoval“ (Žid. 9,14). Ale teprve při Svém nanebevstoupení a oslavení se Ježíš stal naším nejvyšším knězem, když vešel se Svou vlastní krví do pravé svatyně a byl Bohem nazván „nejvyšším knězem podle řádu Melchisedechova“ (Žid. 5,10; 9,11 až 24). O slávě Ježíše a o Jeho vzácné službě u trůnu milosti jakožto nejvyššího kněze máme v nejvyšším izraelském knězi a v jeho nádherném oděvu plnou představu. Aronova roucha, jak se nám představují v 2. M. 28 a jinde, byla „svatá roucha“ „k slávě a ozdobě“.
/pokračování v Ročníku IV, č. 3/
„Probuď se, probuď!… Probuď se, probuď se, – oblec se v roucho okrasy své, ó Jeruzaléme, město svaté!… Otřes se z prachu, povstaň…, dobuď se z okovů hrdla svého, ó jatá dcerko Siónská. Povstaň, zaskvěj se!“ (Iz. 51,17; 52,1.2; 60,1.2)
Toto slavné Boží vyzvání uslyší jednou Jeruzalém a izraelský lid. Pak na to bude dbát, když se po dvoutisícileté slepotě a zatvrzení probudí k novému životu, aby šel Jemu, kterého nenáviděli a ukřižovali, vstříc jakožto svému přicházejícímu králi v Jeho slávě v království.
Jak mnohem více se máme probudit dnes my, kteří v Něho, Syna Božího, věříme a k Jeho nebeské nevěstě, církvi, patříme, a kteří jsme již uslyšeli Jeho ohlášení se: „Aj, přijdu brzy“ (rychle). Ano, i pro nás je čas obléci se v roucho naší okrasy, setřást ze sebe prach světa, a odložit všechny okovy hříchů a nečistých zvyků! Abychom tak v nebeské okrase, bohabojnosti a věrnosti očekávali a šli vstříc Jemu, našemu drahému přicházejícímu Ženichu a Pánu. On nám přivolává: „Buďte bedra vaše přepásaná, a svíce hořící. A vy podobni lidem očekávajícím Pána svého!“
Drazí bratři a sestry, je na čase, abychom se probudili a byli připraveni k přijetí Pána. On nás chce nalézt ozdobené, čekající a sloužící. On je Pán slávy, který nás zamiloval a sebe samého za nás vydal, a On přijde
brzy.
(Filip. 1,11)
Vy pravíte, že jste v Kristu. Pakliže jste v Kristu, pak je Kristus ve vás. Ukažte mi tedy Krista a nic jiného.
Apoštol se modlil za filipenské věřící, aby byli upřímní a bez úrazu, až ke dni Krista (Filip. 1,10), tj. aby nečinili žádný falešný krok po celé cestě až do příchodu Krista.
Skutečnost být v Boží přítomnosti s vědomím milosti je tajemstvím veškeré svatosti, veškerého míru, veškerého pokoje duše.
Kdybych měl popisovat některého věřícího, popisoval bych takového, který nikdy nemyslí na sebe, nýbrž stále na lásku Otce a na milost Syna.
Jde vám o to, vyvarovat se všeho, co Krista zneucťuje? Vše, co ničí před lidmi obraz Krista, je pádem, i když to snad není hrubým hříchem.
Charakter, v němž se Kristus představuje vzhledem k posledním dobám, je: „ten svatý a pravý.“ (Zjev. 3,7) Ano, to jsou rysy charakteru, které nám On představuje a které si přeje vidět v životě Svých vykoupených, až přijde. Proto bděme sami nad sebou a nad našimi spolubratry, aby tomu tak bylo.
Pakliže věřící vyšli skutečně ze zkušeností v Řím. 7, nevěřím, že by tam opět upadli. Můžeme v pravdě mít odpuštění hříchů a radovat se, aniž bychom to „já“ znali; nyní je však nezbytně třeba sebe sama poznat, abychom byli osvobozeni. Dokud osvobozeni nejsme, panuje nad námi hřích; jsme-li osvobozeni, je naše síla Kristus.
Budete-li pokoušeni a zkoušeni, hleďte přímo na Něho. Pozvolna si zvyknete věřit v Jeho dobrotu, ačkoli je potřeba stále vyhledávat své útočiště u Něho. Jsou-li však naše oči upřeny na Něho, dozví se to i srdce. To, co „zabývání se sama sebou“ vylučuje a nás v praktickém smyslu posvěcuje, je: oslavovat Toho, který nás osvobodí od nás samých.
Ti, kteří mnoho mluví „že zemřeli své povaze“, tak mluví často proto, poněvadž tomu skutečně tak není. V Epištole k Řím. nalézáme tyto výrazy: „hříchu zemříti“ (Řím. 6,10), „umrtveni zákonu“ (Řím. 7,4). Rovněž stojí psáno: „A jest-li Kristus ve vás, tedy ač tělo umrtveno jest pro hřích“ (Řím. 8,10); ale myšlenka „zemřít povaze“ je Písmu sv. cizí, jak podle výrazu, tak i podle významu. J. N. D.
(Efez. 5,8)
Temnota svět halí, svítit musíme;
Ty, kde Bůh Tě staví a já opět zde.
Nesmíme si při tom myslet, že snad musíme být nebo se stát ihned nějakým zvlášť velikým světlem. Velký Bůh stvořil nejenom velká světla, která osvěcují den, nýbrž i malá světélka, která osvěcují noc. Nejen slunce a měsíc, nýbrž i ony tisíce třpytících se hvězd. I létavice, jež v tichých letních nocích padají s nebe, náleží k Jeho moři světel; rovněž i na zemi žijící malé, tzv. svatojánské mušky nechtějí zůstat pozadu, rozsvěcují svá světélka a září se vší silou, byť jen na loket daleko.
A neměli bychom si my – ty a já – přát také svítit? A není-li nám dána velká síla, tak se snažme uplatnit naši malou sílu, byť bychom byli s to osvítit jen jedinou světnici jako lampa na našem stole ve večerní době! Ti, kdo ve světnici dlí, se radují ze srdce nad přívětivým světlem; a kdo by chtěl kárat lampu proto, že není vše ozařujícím sluncem?
„Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 5,16) Neměla by každá myšlenka v nás, každé vyřčené slovo, každý skutek, každá hodina, každá neděle i všední den vydávat svědectví o životě, jenž nám Pán daroval? Jak mnoho světla by zářilo od svatých v tomto temném světě na svědectví neobráceným a k oslavení Páně, kdyby život z Boha a Duch Boží více určovaly směr našeho života! Veškerá naše činnost by měla prozrazovat, že my, jenž jsme kdysi byli temností, jsme nyní „světlo v Pánu“ (Efez. 5,8).