(Jan 5, 39)
Ročník III. 1929 Číslo 5.
„Synu můj, nepohrdej kázní Páně.“
Žid. 12,5
Mnozí věřící soudí, že není větší překážka pro duchovní růst než „starosti života“. A že často takovou překážkou jsou, je nesporné. Pán sám nám ukazuje, že se nám mohou stát trním, jež Boží slovo zadusí a nenechá dozrát žádné ovoce.
Pakliže je to však nutný a nevyhnutelný účinek pozemských starostí, tu vzniká otázka: Proč zařídila Božská prozřetelnost ty věci tak, aby tyto starosti tvořily větší část lidského života a denních zkušeností? Proč má lidské tělo takové trvalé a stále se opakující potřeby? Proč Bůh dopouští, abychom se pohybovali v okolí, které stojí vůči našemu vnitřnímu životu zdánlivě stále v odporu, a je mu břemenem a překážkou, když současně se od nás očekává duchovní obcování a mysl, která je upřena na neviditelné? Proč nás nechává Bůh ve světě, kde viditelné pozemské věci tak mnoho a nevyhnutelně zaujímají naše myšlenky, čas i starosti, kdežto Bůh praví: „O svrchní věci pečujte, ne o zemské“? A proč mluví i ten, který nám na dráze správných křesťanských zkušeností byl zářícím příkladem jako nikdo jiný: „Nepatříme na ty věci, které se vidí, ale na ty, které se nevidí. Nebo ty věci, které se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné“? (Kol. 3,2; 2. Kor. 4,18)
Boží slovo nás učí, že doba našeho života zde na zemi je pro nás dobou Boží výchovy; že všechny vnější okolnosti, poměry a věci, jež nám přinášejí radost i žal, naděje i obavy, uspokojení nebo potřeby, patří k výchově, která má duši udržet vzhledem k jejímu věčnému životu v Boží přítomnosti. A poněvadž pozemské starosti tvoří převážnou většinu téměř každého lidského života, je nasnadě, že na ně máme hledět tak a brát je tak, aby se v síle Boží milosti stávaly z nepřítele duchovního smýšlení a duchovního pokroku jejich podporovatelem.
Často slyšíme stížnost: „Zdá se mi, že bych v křesťanském životě mohl činit lepší pokrok, kdybych jen nebyl tak silně zaujat svým obchodem a kdyby mne ty starosti života tak netížily!“ Není to však Bůh, který ti tyto starosti ve Své moudré prozřetelnosti přidělil (předpokládaje, že jsi je sám nezavinil), takže jim nemůžeš uniknout? Pakliže tvůj duchovní vzrůst je onen velký cíl, který u tebe Bůh sleduje, pak zajisté u tebe není porozumění a míjíš účel Jeho výchovy, když tyto věci tvůj růst nepodporují. Není to stejné, jako kdyby žák říkal: „Myslím, že bych činil pokroky ve vědě, kdybych jen nemusel tolik času strávit u svých knih a kdybych neměl takovou práci s tím učením“?
Jak se mají však stát pozemské starosti nebeskou kázní? Jak se má toto „těžiště“ posunout tak, aby vedlo ducha vzhůru a k Bohu, místo dolů, pryč od Něho? Jak se má stát mrak, jenž se položil mezi nás a Něho, ohnivým sloupem, kterým nám září světlo Jeho tváře a vede nás na naší cestě?
Hlavní těžkost je všeobecně v nedostatku skutečné a pravé víry, že Boží ruka řídí i ty nejmenší jednotlivosti našeho života. Častěji slýcháváme, že se mluví o Boží vůli a vedení, ale u mnohých věřících nejdou tyto pojmy dále, než že Bůh stvořil určité vnější a vnitřní zákony, jimiž se život řídí, jak kolem sebe vidíme; že Bůh jaksi vládne tak, aby se velké a důležité události ve světě vyvíjely podle Jeho vůle a tak v jistém všeobecném smyslu všechny věci těm, kdo Boha milují, napomáhaly k dobrému, kdežto ty nepatrné a zdánlivě nedůležité věci se odkazují do třídy náhod, které s lidským životem jsou jaksi provázány. A když prostý, dětsky smýšlející křesťan i ty malé a nejmenší události života přijímá jako přímo pocházející z Boží ruky, jež vycházejí z Jeho bezprostřední péče o něho, tu najde se nemálo těch, kteří jaksi nedůvěřivě se tomu usmívají a myslí: ten dobráček má více křesťanských citů než zdravé rozvahy.
Ale vědomím, že život jednotlivce je složen z úplně malých úlomků a nedůležitých událostí a že věci denně ba i každou hodinu se opakující mají velký vliv na obyčej i charakter, se poznává, že neurčitá a všeobecná víra v Boží řízení a vedení zhola nedostačuje k tomu, abychom všechny zkušenosti našeho života mohli posvětit a učinit pro nás prospěšnými. Věřící, který smýšlí, jak bylo uvedeno výše, slyší zřídkakdy k sobě mluvit hlas Páně. Ovšem, když mu smrt vyrve jeho ženu nebo dítě, když jeho rodiče nebo sourozenci bývají náhle a těžce navštíveni, tu cítí svatou blízkost Páně a pokorně se snaží porozumět kárající Boží ruce. Nebo ztratí-li neočekávaně své místo a výdělek, když nepředvídanými událostmi přichází o celý svůj pozemský majetek, pak nemůže jinak, než vidět v tom Boží vedení, které má s ním určitý úmysl. To jsou věci příliš vážné, než aby se přecházely jen povrchně. Když mu však bývají odejmuty nějaké menší příjemnosti, když jej potkávají menší ztráty a doléhají na něho různé mrzutosti všedního života, tu nemají tyto věci pro něho zvláštního významu, on nepoznává v nich Boha nebo nějaký Jeho úmysl. John Newton, věřící a proslulý hvězdář řekl kdysi: „Jsou křesťané, kteří ztrátu děcka nebo zhroucení se svého pozemského štěstí nesou hrdinně vírou, kdežto při rozbití talíře jsou úplně přemoženi nešikovností služky a pak zjevují takového nekřesťanského ducha, že se tomu musíte divit.“
Stane-li se někdy, že některý bratr od jiných utrpí škodu takového rozsahu, že bývá ohrožena jeho dobrá pověst nebo dočasný zisk, tu se domnívá, že za dotyčnými lidmi stojí Bůh, a v lidech vidí jen metlu, jíž ho ruka jeho Otce švihá. Ale nespravedlnosti menšího druhu, pokárání, kterému je každý v denním styku s jinými víceméně vydán, náhodně pronesené a slyšené poznámky, které raní, úder obsažený v nevinných slovech – tyto stále se opakující příčiny, jimiž bývá rušena radost a pokoj duše, se neberou jako z Boží ruky; zapomíná se přitom, že tvoří část Jeho výchovné práce na nás. A při těch stonásobných souženích, které nás potkávají z nerozumu nebo nedbalosti jiných a které z toho povstávají, poněvadž druzí neodpovídají naší povaze, nebo když býváme chybami jiných zkoušeni, tu hledíme tak málo přes naše nejbližší okolí, které nám tyto těžkosti působí, k Tomu, jenž tyto zkoušky na nás dopustil.
Jak mnoho ztrácí ti, kteří tyto věci nepovažují za osobně pro ně od Boha řízené, nebo z Jeho dopuštění! Místo aby ve světle Boží přítomnosti poznali jejich význam, zdá se jim, jako by jim „z prachu pocházela trápení“ a „pučela ze země bída“ (Job 5,6).
Z toho vzniká samozřejmě všeobecná chladnost a nejvýš politováníhodná roztržitost při modlitbě. Věci, jež tolik naplňují srdce, že nelze téměř ani na jiné myslet, nechávají se jako nepatrné a nevhodné stranou a na místo toho se prosí s roztržitými a těkajícími myšlenkami o věci, o nichž se myslí, že se mají hledat; jako např., aby Bůh žehnal všude zvěstování evangelia a aby se mnoho duší obrátilo, aby Bůh potěšoval zkormoucené duše a pomáhal nouzi trpícím. A při tom je snad srdce po celou tu dobu sklíčeno nad nevěrnou služkou, která není svědomitá, nebo nad nedbalým nešikovným dělníkem, který zkazil mnoho materiálu nebo zboží; nad tím, že výchova dítěte činí velké obtíže; že přítel něco slíbil a nedodržel to; že byly slyšeny nespravedlivé a zraňující řeči našich známých; nebo nový kus domácího nářadí byl zkažen nedbalostí. Ačkoliv toto vše ducha skličuje tak, že se sotva může vzpružit k něčemu jinému, přece jen se to nečiní předmětem dětské, prosté modlitby. Nevěří se tomu, že všechny naše starosti máme uvalit na Boha a všechny naše záležitosti Jemu přednést a počítat s Jeho otcovským porozuměním.
Známe-li Boha v Kristu jako přítele naší duše, jemuž každou vyskytující se těžkost smíme svěřit, a věříme-li současně, že ji dopustil jen proto, aby u nás dosáhl zvláštního dobrého účelu, jaký srdečný, opravdový styk tu nastane mezi Ním a námi. Duše pak dýchá tichou a čistou atmosféru Boží přítomnosti, v níž mizí mnohý zármutek sám od sebe, aby učinil místo mnohem vzácnějším věcem.
Kdo jiný, než On, by také lépe rozuměl, jak se nás jednotlivé věci dotýkají? Povahy jsou tak rozdílné, že to, co je pro jednu starostí a břemenem, je pro druhou přemožitelnou těžkostí, nebo dokonce i zábavou, takže mnohdy bývá nemožné vyjádření citů, protože se ví, že by u jiných vyvolaly údiv nebo podceňování. Pakliže se duše uzavře sama v sobě, churaví a je rozmrzelá. A jak smutně a trapně působí zjev nespokojeného, popudlivého a nevrlého křesťana, to víme všichni.
Pro toho však, kdo vidí i v těch nejmenších událostech svého života Boží plány a činnost a kdo dochází v Jeho lásce a účasti míru, se stávají veškeré nepatrné zkoušky mnoha vzácnými nitkami, které spojují naši duši s Bohem. Obecenství s Kristem se pak neomezuje jen na hodiny a okamžiky zvláštního utišení a Jeho známost se neomezuje pouze na jistá pravidla víry, nýbrž duše Jej zná, jako muž svého přítele; zná Jej ze vší Jeho pomoci, která se mu denně, ba stále od Něho dostává, z veškeré Jeho účasti, kterou s námi má ve všech našich starostech, z útěchy v soužení, ze síly, kterou On dává v pokušení. Učíme se znát Krista, jako malé dítě se učí znát své rodiče, totiž naší bezmocností a závislostí, ve kterých se před Ním nacházíme vzhledem ke všemu. A zatímco rok od roku kráčíme kupředu, zakoušíme, že On je tentýž v denně se měnících situacích, v temnostech i souženích, v nejlehčím zármutku, jakož i ve chvílích, kdy se duše chvěje až do základů. Je stále přítomen se Svojí hojnou milostí a silou, zdá se téměř, jako by naše víra přecházela ve vidění. To, co známe v Kristu, stává se nám opravdovějším a hmatatelnějším, než kterýkoli jiný zdroj pomoci a nové starosti a zkoušky se nám stávají jen novým spojením mezi námi a tím, co je v nebesích.
Představme si, že by nám v tiché večerní nebo noční hodině Boží posel přinesl Jeho oznámení: „Tento rok bude pro tebe dobou zvláštní výchovy a cvičení, jejichž požehnané ovoce zůstane na věčnost. Proto uvažuj a pečlivě dbej na to, co ti každý den přinese, neboť nic nepřijde nahodile, nýbrž i to nejnepatrnější tvoří nutný a nepostradatelný článek v řetězu, kterýž tě má táhnout vzhůru a blíž Bohu.“ Zajisté bychom pak hleděli na náš denní život zcela jiným okem, nebo snad ne? A i kdybychom nespatřovali žádnou změnu v našem životě, kdyby se vyskytovaly tytéž starosti a nesnáze, tytéž nezajímavé trampoty a práce – jaký nový zájem bychom měli o vše a s jakou klidnou a jasnou vážností bychom šli všemu vstříc!
Ale i kdyby nám Bůh toto poselství bezprostředně z nebe poslal, nemohl by nám jej jasněji a určitěji sdělit, než jak to řekl sám Pán Ježíš ve slovech: „Ani jeden vrabeček nepadá na zem bez Otce vašeho. A jeden z nich není v zapomenutí před Bohem. Protož nebojte se, dražší jste vy, nežli mnoho vrabců. Vaši pak i vlasové na hlavě všichni sečteni jsou.“ (Mat. 10; Luk. 12) Teprve když duše přirozeně, důvěrně a doslovně věří těmto zaslíbením, utváří se pro ni život bez skličujících trampot a nudné prázdnoty, za to však plný zájmu a božského významu. Teprve tehdy se stanou potřeby, starosti a mrzutosti v Boží ruce služebnými duchy, kteří všichni spolupůsobí ve výchově, jež končí v dokonalém požitku Jeho přítomnosti ve slávě.