(Jan 5, 39)
Ročník III. 1929 Číslo 4.
Znamení pro izraelský lid a poučení pro křesťana
„I mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským a rci jim, ať sobě dělají třepení (třapec dle pův. textu) na cípech oděvů (dle pův. svrchních rouch) svých všickni rodové jejich, a ať dávají nad třapcem šňůrku modrou. A to budete míti za premování, na něžto hledíce, rozpomínati se budete na všecka přikázání Hospodinova, abyste je činili, a nepustíte se po žádosti srdce svého, a po očích svých, jichžto následujíce, smilnili byste, ale abyste pamatovali a činili všecka přikázání má, a byli svatí Bohu svému. Já jsem Hospodin Bůh váš, kterýž jsem vyvedl vás ze země Egyptské, abych vám byl za Boha: Já Hospodin Bůh váš.“ (4. Moj. 15,37-41)
Toto Boží nařízení pro izraelský lid mělo moudrý účel. Svrchní roucho, které se obyčejně přehodilo přes spodní oděv, se tehdy všeobecně nosilo a sestávalo se asi z velkého čtyřrohého kusu látky bez rukávů. Na cípech tohoto roucha muselo být připevněno po jednom třapci s modrou šňůrkou. (5. Moj. 22,12), takže oči toho, jenž roucho nosil, stále viděly jeden nebo i více třapců.
Bůh, jenž zná srdce člověka a ví, co je v něm, dal tímto rouchem, opatřeným třapci, Izraelitovi prostředek, který byl významným nejprve pro něho, pak ale také i pro jeho spolubližní. Třapce měly Izraelitu upomínat na svatá přikázání jeho Boha. Především mluvila nad třapcem připevněná modrá purpurová šňůrka zvláštní řečí. „Modrá“ barva je barva nebes a jak víme, vyznačuje v nárameníku nejvyššího kněze, v kobercích a oponách stánku atd. nebeskou povahu člověka Ježíše Krista. Šňůrka tedy nebyla jen tak nahodile z modrého purpuru. Její barva měla totiž každého Izraelitu upamatovávat, že je uveden do spojení s Bohem nebes a že ve všem smýšlení i jednání je Jemu povinován věrností. Protože z nečistoty Egyptské země byl vyveden a přiveden k Bohu, slušela se pro lid svatost, oddělení se od všeho zlého, neboť Hospodin byl Jeho Bůh a on Jeho lidem.
Jestliže byl Izraelita v nebezpečí, že zvolí cesty, které nebyly podle zákona jeho Boha – třapce s modrou šňůrkou k němu mluvily jasnou řečí. Upomínaly jej na Boží svatost.
Pakliže se nechal svým zrakem svést, aby šel po žádostech svého srdce a tak se odvrátil od Boha – pohled na třapce s modrou šňůrkou vedl jeho myšlenky zpět na spojení se svatým Bohem. Bůh jej varoval a upomínal na svůj nezrušitelný zákon.
Když se dostavilo pokušení, které chtělo jeho srdce zaujmout zemskými věcmi, nebo dokonce jako pohanské národy okolo si zhotovit modly ze zlata a stříbra, z kovu a kamene, tu jej šňůrka upomínala na živého Boha, jenž mu dal spravedlivá a svatá přikázání, z nichž první znělo: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“
Ovšem záleželo na každém Izraelitovi, aby se upomenul na Boží přikázání, kdykoli jeho zrak spočinul na třapcích cípů jeho vlastního vrchního roucha nebo i roucha jeho bližního. Bylo-li však jeho srdce svévolné a jeho oko zlé, pak se u něho minul pečlivý a moudrý Boží předpis svého účelu. Následky musel však nést sám, neboť Boží předpis zůstával jako věčné ustanovení; Izraelitova vůle nebo nevěra na něm nemohla nic měnit.
Též i pro pohanské národy, ať již bydlely mezi Izraelity nebo v jejich sousedství, byl třapec s modrou šňůrkou vždy viditelným znamením. Tázali-li se po jeho významu, tu se jim stalo toto znamení svědectvím o živém Bohu, jenž mohl dlít uprostřed Svého lidu jen v svatosti.
Jaký význam má však toto nařízení pro nás? My přece nemáme k plnění zákon, jenž byl dán izraelskému lidu. Nestojí psáno: „Konec zajisté zákona jest Kristus k ospravedlnění všelikému věřícímu.“ (Řím. 10,4)? Obojí je pravda, ale tím není řečeno, že bychom v Božích nařízeních pro Jeho pozemský lid neměli nebo nemohli nalézt pro nás nic povšimnutí hodného. Naopak, vše je psáno k našemu poučení a činíme dobře, když na to dbáme. Nezemřeli jsme také s Kristem zákonu, abychom snad „nezákonně“ žili a „podle těla“ chodili. Takové myšlence buďme dalecí! Spíše má v nás být právo zákona vyplněno. A jak zákon vyplníme? Tím, že chodíme podle Ducha a ne podle těla (Řím. 8,4). My jsme povoláni, abychom ve světě představovali Toho, jenž vždy činil jen to, co bylo libé Otci. My Jej máme v Jeho šlépějích následovat. Také i pro nás platí: „Svatí buďte, nebo já svatý jsem“, neboť ten, který nás povolal, je tentýž třikrát svatý Bůh, jenž se kdysi zjevil Izraeli (1. Petr. 1,15.16). Kéž by naše srdce ovládlo Kristovo smýšlení a kéž by se stále zjevovalo v slušném a mravném chování, ano v celém našem jednání a životě uprostřed světa, jehož děti žijí jen podle žádostí svého srdce a svých očí! „Nebo koupeni jste za mzdu. Oslavujtež tedy Boha tělem svým i duchem svým, kteréžto věci Boží jsou.“ (1. Kor. 6,20)
Budeme-li na toto napomenutí dbát, pak budou v obrazném smyslu třapce s modrou šňůrkou spatřovány na cípech našeho šatu k naší vlastní ochraně, k požehnání našich spolubližních a ke cti našeho Boha a Otce.
*
V uvedeném oddílu ze 4. M. 15 se jedná o oděv. To nám zavdává příčinu, abychom se oděvem blíže zabývali. Nečiníme to poprvé; ale máme se snažit stále si tyto věci připomínat, i když jsou nám známé (porovnej s 2. Petra 1,12). Jmenovitě v naší době, kdy v srdcích mnohých Božích dětí se ukazuje starostlivost o moderní úpravu oděvů a vystupování navenek, které se naprosto nesluší. Tím se chce upoutat zrak na ozdobně vystrojené tělo a tak tímto zevním zjevem uchvátit mysl. Ještě před málo lety to bylo zcela jiné! Jak neblaze působí duch doby také i v křesťanských kruzích! Jak nápadně se odlišuje dnešní oděv od dřívějšího obvyklého oděvu! Vždy vážnější je nebezpečí, že se prostná a svatá mysl ztrácí a že se více a více připodobníme světu.
Toto je nebezpečné nejen pro ženské pohlaví, i když musíme doznat, že zde je zvlášť veliké. Ba, postrádáme třapce s modrou šňůrkou i u bratrů, mladých a i starších, co se odívání atd. týká. Je také bezúčelné mluvit o hrozícím nebo blížícím se nebezpečí, vždyť ono je skutečně zde, a nemůžeme před ním ani dost varovat. Známé přísloví praví: „Kdo v nebezpečí se vydává, zhyne.“ Proto budiž se vší smělostí v lásce a vážnosti na toto nebezpečí poukazováno! Kdo Pána Ježíše miluje v pravdě, ať bratr nebo sestra, ať mladý nebo starý, ten pochopí význam této věci a zjistí u sebe, jak dalece s ní má co do činění. Duch Boží mu dá i v tomto ohledu s jeho duchem svědectví.
Je pochopitelné, že nepřítel si volí za terč svých útoků zvláště naše milé, mladé sestry, aby je zdržel od nošení „třapce s modrou šňůrkou“. Ty mají je samé a i jiné Boží děti upomínat na zjevování důstojného smýšlení Pána Ježíše. ďábel chce, aby se věřící rovnali světu a nebyli žádným svědectvím Boží svatosti a posvěcení Jeho dětí pro Něho. Boží oslavení v nás a na našem těle má být zmařeno.
V první řadě je to obuv, na kterou nepřítel poutá oko i srdce. Tato má tvořit rozkoš očí. K obuvi, jež se s největší pečlivostí a s dobrým vkusem vybírá, patří bezpodmínečně vhodné punčochy a ty se uplatní zase jen tehdy, když jsou šaty patřičně krátké. A jistě, k takové obuvi, punčochám a šatům se nehodí třapce s modrou šňůrkou. Podivně by se od těchto uvedených věcí odrážely a rušily by dojem, který se má zjevem navenek vzbudit. Daleko vážnější je, že by byly pohanou (výsměchem) křesťanského vyznání toho, který se tak strojí. ďábel ví také velice dobře, že i při selhání svědectví pro Pána Ježíše je jeho účel již částečně dosažen. V mnohých případech to jde však ještě dále. Názor takových je: V tomto úboru se mohu pohybovat na cestách v „lepší“ společnosti, aniž bych byl nápadný, rovněž i „na místech vzdělávacích a uměleckých“ se mohu volně pohybovat — třapce s modrou šňůrkou nepřekážejí. A pozdvihne-li svědomí svůj obžalovávající hlas, tu bývá důkazy „rozumu“ umlčeno.
Otázka strojení se – krátce řečeno: úboru – působí mnohým křesťanům skutečně velké starosti. Ne vždy z finančních důvodů, že by snad scházely prostředky, nýbrž velmi často z té příčiny, v jakém způsobu má být úbor upraven. Děti tohoto světa jsou poddány „královně módě“. Ovšem vzhledem k službě, kterou jí svět prokazuje a obětem, jaké jí přináší, bychom ji mohli přesněji nazvat modlou „módou“. „Móda“ opovrhuje třapci s modrou šňůrkou a nenávidí je, neboť má své vlastní zákony, které nejsou od Boha, nýbrž od ďábla a jeho sluhů, kteří svým vlivem na ně působí. Že je toto tvrzení odůvodněno, se v našich dobách zjevuje stále jasněji a zřetelněji.
Pravý křesťan a pravá křesťanka nejsou poddáni zákonům „módy“. Pro ně platí jiný zákon: oddělení se od světa a jeho věcí se srdcem, které věrně bije pro Pána. Tento zákon má své základy v lásce k Pánu a zjevuje se ve věrném následování dobrého pastýře, jak se sluší podle Jeho svatého Slova. Současně se bere ohled na všechny, kdo jsou vlastnictvím Páně, aby jim nebylo dáno pohoršení a aby nebylo dáno v porouhání Slovo Boží (Tit. 2,5).
Námitky, že moderní úbor je časový a účelu vyhovující, dále k nošení velice příjemný a vhodný, jakož že i ze zdravotních ohledů musí být za bezvadný uznán, nechají nám snadno poznat zdroj, z kterého prýští. Kdo to byl, jenž kdysi Evě představoval Boží příkaz jako nerozumný? A víme velmi dobře, co našeptávání hlasu svůdce následovalo: nedůvěra v Boží dobrotu a moudrost, žádostivé hledění na zapovězené ovoce – a pád člověka. Věrné plnění Božího přikázání by ji ochránilo.
V nezávislosti na zákonech módy a v závislosti na zákonu oddělení se najde zcela určitě vhodný způsob pro strojení se bratrů a zejména sester. Látka, střih, délka atd.… budou v každém případu takové, aby třapce s modrou šňůrou se uplatnily ve vhodné formě. Vhodné punčochy a střevíce se rovněž najdou. A jedno je beze vší pochyby vznešené: takto ustrojená sestra vzbudí i zanechá v každé vzdělané společnosti a v kruzích pro ni se hodících – dobrý dojem. Co však má ještě větší cenu: taková sestra bývá poznána, že „není z tohoto světa“. V důsledku tohoto je dobrým svědectvím jak světu, tak i jiným Božím dětem – světu k výstraze, Božím dětem k upomínajícímu varování. Třapce s modrou šňůrkou se neminou svým účelem.
K otázce strojení se řadí ještě jiná. Je to „časový“ střih vlasů. Ke krátkým šatům sluší i na krátko ostříhané vlasy. O tomto předmětu zde uvádíme dopis jednoho bratra z Ameriky, jenž píše: „Smím Vám přednést jednu záležitost? Jedná se o stříhání ženských vlasů, které je zde v zemi velmi rozšířeno. Pro nás věřící by to ovšem bylo bezvýznamné, neboť „ty, kteříž jsou vně (venku), Bůh soudí“ (1. Kor. 5,13), kdyby žel nebyly touto módou nakaženy věřící ženy, anebo i když se samy podle ní neřídí, přece dovolují svým dorůstajícím dcerám, aby si nechaly stříhat vlasy. Jednotliví bratři jsou toho mínění, že se zde nejedná o Boží zásadu, nýbrž o něco, co se týká slušnosti a vkusu. Je to však správné? Téměř se mi zdá, jako by mnozí nechtěli jít tímto světem, aby byli poznáni jako křesťané. Byl bych velice vděčný, kdyby o této věci bylo pojednáno. Také jsem slyšel, že sestra, která si nechá ustříhnout vlasy, musí se podle 1. Kor. 5,13 jako „zlá“ z prostředí sboru věřících vyloučit.“ Potud dopis onoho bratra.
Pro kruhy Božích dětí, které se shromažďují jedině ve jménu Ježíše, je tato otázka všeobecně jasnou, ale bude dobře, objasníme-li ji podle Božího Slova na tomto místě, vzhledem k tomu, že i tu a tam jsou mnohé sestry, které se nechaly svést „módou“. Osobní názory z jakékoliv strany nemají v tomto případě žádnou cenu. Poukazujeme se vší vážností na Boží slovo v 1. Kor. 11,6, kde tento způsob střihu ženských vlasů je označen jako „mrzký“ (hanebný).
Věděl skutečně Duch Boží již předem o vzniku této otázky a dal nám také směrnice k jejímu vyřešení? Můžeme odpovědět s určitým „ano“. Boží slovo nás nikdy nenechá v žádném postavení nebo těžkosti v nevědomosti. Bůh budiž za to veleben! Co je nám potřebí, to je pozorný sluch a poddané srdce.
V 1. epištole ke Korintským se nám podává o této i o mnohé jiné otázce vysvětlení. Velmi nízký mravní stav velkého obchodního města Korintu, všeobecně panující duch nevázanosti a lehkovážnosti, spojený s nestydatými zvyky modlářství, skýtal tamějším mladým věřícím, kteří této zkáze unikli, hojné příčiny k jejich svedení. Ta nejjednodušší božská pravidla pro člověka jako závislého tvora, jim byla neznámá. Pravděpodobně je vedlo také nesprávné pochopení odstranění rozdílu mezi mužem a ženou, pánem a služebníkem atd., jakožto údů Kristova těla, k různým převráceným důsledkům. Mnohé sestry, jsouce toho mínění, že příslušnost k tomuto tělu změnila i ty při stvoření Bohem dané, čistě lidské zásady, byly toho názoru, že mohou ve veřejných shromážděních mluvit a modlit se a apoštol Pavel jim musel říkat: „Ženy vaše v shromážděních ať mlčí… nebo mrzká (hanebná) věc jest ženám mluviti v shromáždění.“ (14,34.35) Jejich místo bylo a je i dnes v poddanosti. Křesťanství toto Boží přikázání nezměnilo, ani nezrušilo.
Tím však není řečeno, že žena se nesmí za žádných podmínek v přítomnosti jiných modlit nebo mluvit. (Porovnej s tím bezpodmínečný zákaz pro ni, aby učila v 1. Tim. 2,12.) Mimo shromáždění církve, v kruhu sester nebo v užším domácím kruhu, bylo a je jí to zajisté dovoleno. Ve Skutcích apoštolů 21,9 čteme, že evangelista Filip „měl čtyři dcery panny, prorokyně“. A v 11. kap. 1. ep. ke Korintským mluví apoštol o ženách, které se modlily a prorokovaly. Avšak ihned připojuje omezující upozornění, že „každá pak žena, modleci se aneb prorokující s nepřikrytou hlavou ohyžďuje hlavu svou“ (verš 5). Z toho vysvítá, že byly v Korintě sestry, které v tomto ohledu své vytčené meze překročily.
Stojí za povšimnutí, že apoštol tuto otázku neřeší prostě na základě své apoštolské autority, nýbrž že Korintským i nám skutečně obdivuhodným způsobem představuje Boží cesty v Jeho stvoření a prozřetelnosti. Jak již podotknuto, nejedná se zde o nové stvoření. V tom, jak známo, zmizí veškeré rozdíly – „není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši“ (Gal. 3,28). Dokud však žijeme na této zemi, zůstává od Boha ustanovený vzájemný poměr pro tuto zemi v platnosti. „Chci pak, abyste věděli, že všelikého muže hlava jest Kristus, a hlava ženy muž, hlava pak Kristova Bůh“ (verš 3). Samozřejmě nespatřujeme zde Krista v Jeho osobní slávě nebo jako Božího Syna v Jeho božské povaze, nýbrž tak, jak On jako Kristus, pomazaný Boží, přišel na tento svět, na tom místě, jež jako člověk zde zaujal. Tak je Kristus naše hlava, a Bůh je hlava Krista, toho Nejvyššího mezi lidmi.
To je tedy, smím-li se se vší úctou tak vyjádřit, božské „pořadí podle postavení“. Hlavou muže je Kristus, hlavou ženy muž. Muž i žena jsou vázáni, aby své místo vyplnili podle Božího určení a také je ukazovali ve svém zevnějším vystupování a chování. Muž jako Boží obraz a sláva, zohyzdí svou hlavu, pakliže se modlí nebo prorokuje s přikrytou hlavou. Naproti tomu žena, která byla stvořena kvůli muži a je jeho slávou, zohyzdí svou hlavu, pokud se modlí nebo prorokuje s nepřikrytou hlavou; tím si osobuje místo a autoritu, které jí nepatří, kdežto muž se přikrytím své hlavy vzdává svého místa a od Boha jemu propůjčené autority. Žena, která se modlí veřejně s nepřikrytou hlavou k Bohu, se sice podobá muži, ale není mužem. Místo domnělého uctívání zneucťuje svou hlavu.
Ve spojení s tímto poučením praví apoštol, že taková žena rovná se „oholené neb ostříhané“ (oholení značilo ženu bez kázně, nevěstku). Bůh dal ženě dlouhý vlas jako znamení její ženské hodnosti a počestnosti „k zastírání“ (místo závoje). „Zdaliž vás i sama příroda neučí, že jest ohyzda muži míti dlouhé vlasy? Ale ženě míti dlouhé vlasy poctivé jest (dle pův.: je ctí).“ (verš 14.15)
Tím přicházíme k jádru dané otázky. Tento uvedený Boží výrok ji rozhoduje pro každé srdce poddané Božímu slovu, a sice úplně nezávisle na době a panujícím obyčeji. Je možné, ba dokonce je tomu tak, že v jistých dobách u toho neb onoho národa platily dlouhé vlasy jako znamení mužské hodnosti, ale to nemění nic na Božím pořádku. Lidská mínění a názory přicházejí a odcházejí, ale Boží Slovo zůstává nezměněno. Vyskytnuvší se názory, že apoštol v tomto případu projevoval jen svůj osobní náhled nebo dokonce, že nejsa ženat, byl veden vlivem tohoto stavu, nejsou odůvodněny, nechceme-li říci ještě více. Neboť, kde Pavel projevuje osobní názor, tam to výhradně podotýká (viz např. 1. Kor. 7,25.26.40). Vše ostatní jsou „přikázání Páně“, která máme bez zdráhání následovat.
Když si tedy žena bez nutné příčiny nechá ostříhat vlasy (že se taková příčina může dostavit, beze všeho připouštíme, to nemá však s naší otázkou co činit), zbavuje se toho, co ji Bůh dal jako počestnost, jako zevní označení jejího ženství. Ona jedná bezprostředně proti Boží vůli. Uvážíme-li při tom, proč tato „móda“ právě v přítomné době nabývá takových úžasných rozměrů, kdy se jeví snaha zvrátit veškerý Boží pořádek a ženě vykázat totéž místo, tatáž práva a moc jako muži, v době, kdy se člověk od Boha a Jeho přikázání stále otevřeněji odvrací a prosazuje „právo“ své vlastní vůle, sebeurčení atd., tj. káže nezávislost a neposlušnost – pak se nám tato věc zjevuje v mnohem vážnějším světle a je nám skutečně nepochopitelné, jak se mohou věřící ženy nechat řídit takovou „módou“ (Nebylo by správnější říci nemravností?) a ji i obhajovat. Kdyby zkoušely v svaté Boží přítomnosti poctivě a svědomitě pohnutky, které je při tom vedou, musely by se hluboce zděsit a stydět se.
Je možné, aby sestra, která ráda a obvykle s touhou sedává u nohou Pána a naslouchá Jeho slovům, přišla někdy na myšlenku, aby se řídila „módou“ světa a tak se oloupila o ozdobu, kterou jí dal Pán? Taková sestra zná jen jedno přání: Jemu se líbit a nezarmucovat Jeho srdce. Myšlenka, že by Jeho oko na ni mohlo hledět smutně, je jí nesnesitelná.
Otázka, co činit se sestrami, které se v tomto ohledu „připodobnily světu“ (Řím. 12,2), by byla snadná k zodpovězení, kdyby byly ještě všeobecněji uprostřed věřících svatá rozhodnost a mravní vážnost, jež se pro „svaté“ sluší. Cesta k tomu by se našla sama od sebe. Věrní bratři a rozumné sestry hleděli by takovým chybujícím být nápomocni a představili by jim v lásce i vážnosti neslušnost jejich chování. „Duchovní“ věřící by hleděli v duchu tichosti přivést zpět ty, „kdož jsou zachváceni v nějakém pádu“ (Gal. 6,1). Jestliže však takoví bratři a sestry ve shromáždění schází a celý všeobecný stav věřících je ubohý a nízký, co potom? Ach, kéž by se všichni probudili a poznali, „odkud vypadli“, a vrátili se v upřímném pokání, činili „první skutky“! Jinak hrozí nebezpečí, že na ně přijde Pán a pohne svícnem z jeho místa (Zjev. 2,4.5).
Je pro nás úplně nepochopitelné, když i ti, kteří se nazývají věřící, uvádějí k obhajobě tak zvaného „mikáda“ nebo krátkého střihu vlasů 1. Petr. 3,3 a praví, že ze slov apoštola jasně vysvítá, že splétání vlasů je zevnější ozdoba. Ostříháním vlasů se prý tomuto nebezpečí „ozdobování“ předejde. Na to můžeme jen odvětit: ďábel není nikdy na rozpacích, jedná-li se o falešné vyložení a použití Božího Slova. Kdo čte uvedený verš ve spojení s celým oddílem, dá nám jen za pravdu.
Nepokládáme za nutné, zabývat se jinými zpozdilými, ba zlými námitkami, jako např.: Dlouhé vlasy, které byly ženě dány, jsou přebytečné. Nošení dlouhých vlasů pochází z dávno již zašlých dob s jejich starými obyčeji. Dlouhé vlasy jsou obtížné, nehodí se pro nynější dobu praktických názorů, kde se krátké vlasy ženě doporučují již ze zdravotního stanoviska.
Tyto a jiné důvody se rozumu snadno zamlouvají a mohou se stát pokušením pro duše, které nejsou upevněny v Kristově lásce. Kéž by všichni ti, kdo vůči těmto věcem nemají klid, vážně zkoušeli, jak dalece stojí v souhlasu s Kristovým smýšlením a jasnými příkazy Božího Slova! Kéž by se sestry samy zkoušely, zda již neutrpěl škodu jejich přirozený stud! A najdou-li se bratři, kteří by krátce střiženým vlasům ženy přiznávali oprávnění, kéž by si uvedenými místy Božího Slova nechali sloužit a svůj posudek podle toho opravili!
Jak vážná je také myšlenka, že nynější způsob strojení může nejenom těm sestrám, které je nosí, nýbrž i druhému pohlaví zavdat příčinu k pokleskům! Jako druhou z třech věcí, „kteréž jsou na světě“, jmenuje apoštol Jan žádost očí, která bezprostředně následuje za žádostí těla (1. Jan. 2,16). Nemělo by nás to vážně nabádat k přemýšlení, když postrádáme třapce s modrou šňůrkou, které obrazně upomínají obě pokolení na věrné zachovávání přikázání Páně? ďábel hledí konejšit, když našeptává, že směrodatné v těchto věcech jsou rozum a důmysl.
Mladé bratry prosíme, vzhledem k nebezpečí, aby hleděli přímo, a zvláště tehdy, když postrádají třapce s modrou šňůrkou na šatech mladých sester. Aby však i oni sami byli v duchovním postavení, které odpovídá jejich povolání a uschopňuje je k vyhnutí se nebezpečí módy. Neslyšíme často i od nich, že střevíce i ponožky se musí k obleku hodit podle předpisů „módy“ a že střih vlasů musí k ostatnímu zevnějšku tvořit důstojné doplnění? Taková řeč prozrazuje vskutku málo prostnosti srdce a křesťanské upřímnosti, když se zevnějšímu člověku věnuje taková pečlivost a „bohyni módě“ se obětuje tolik kadidla. Kéž by i obleky mladých bratrů obrazně byly označeny třapci s modrou šňůrkou k jejich vlastnímu ostříhání a k užitku pro jiné!
Pán sám působ ve Své milosti, abychom se všichni, jak bratři, tak sestry, navzájem nabádali a povzbuzovali k věrnému a oddanému následování jasných předpisů Božího Slova k Boží cti a k oslavení našeho drahého Pána. Starším bratrům a sestrám dej Pán mimo vroucí lásky k Němu, také i prostné a pokorné srdce, aby byli svým dětem a i jiným věřícím svědectvím a podporou v přítomných a zlých dobách. On učiň, aby se u nás křesťanský jemnocit vzhledem k oděvu, vystoupení a obcování, spojil se svatým a bohulibým životem, aby jak doma tak i všude, ve styku s věřícími i s neobrácenými nebyly postrádány na cípech našeho šatu třapce s modrou šňůrkou! Nebezpečí „povyšovati se“, jako kdysi činili farizeové a zákonníci (Mat. 23,5), není v tomto případě velké. Co je nám potřebí, to je upřímné srdce a prostné smýšlení. Pakliže se u nás nacházejí, pak je Bůh nejen mocen, nýbrž i připraven „všelikou milost v nás rozhojniti“ (2. Kor. 9,8).
Vezmi, Pane, život můj,
k Své jej službě zasvěcuj!
moje dny, můj každý dech
slávu Tvou vždy hlásat nech.