(Jan 5, 39)
Ročník III. 1929 Číslo 3.
I.
Duch Svatý přivolává nám, tzn. všem věřícím: „Protož bratří svatí, povolání nebeského účastníci spatřujte apoštola a nejvyššího kněze vyznání našeho, Krista Ježíše, věrného tomu, kdož jej ustanovil.“ (Žid. 3,1.2)
To, co je Evangelium Jana mezi čtyřmi Evangelii, to je v jistém smyslu Epištola k Židům mezi epištolami: zvláštní svědectví Ducha Svatého o velikosti a slávě osoby Pána Ježíše.
Apoštol Jan nám ukazuje ve svém Evangeliu „slávu“ Páně, jakožto „jednorozeného od Otce“, který je „v lůnu Otce“, v Jeho vroucím a věčném obecenství, který nám „Otce vypravil“ (tj. zjevil). Pán Ježíš byl zde „plný milosti a pravdy“ a učinil z nás, tj. ze všech, kdo u Něho vzali své útočiště a vírou Jej „přijali“ za svého Spasitele, Boží děti, takže nyní je „Jeho Otec náš Otec“ a „Jeho Bůh náš Bůh“. On nás učinil před Bohem vzácnými a spojil nás s Jeho otcovským srdcem a brzy nás také i uvede do otcovského domu, kde se On sám již nyní nachází (Jan 1,12; 14,1-3; 17,24; 20,17). A co je následkem známosti této slávy a osoby Pána Ježíše a Otce pro nás? „Život věčný.“ (Jan 17,3) Nyní smíme „Jeho radost“ mít v nás, aby „radost naše byla plná“ a Otce v tomto požehnání velebit „v Duchu a pravdě“ (Jan 15,11; 16,24; 17,13 a 4,23.24).
Také Epištola k Židům nás, kteří věříme v Božího Syna, uvádí do blahoslaveného postavení Božích velebitelů. Zde sice ne jako Boží děti, které Boha, Otce, velebí, nýbrž jako dokonale spasené, a Kristus, „vůdce spasení“, se nestydí nás, Své vykoupené, „nazývati bratřími“ (Žid. 2,11), kteří stojí v plné smělosti v Boží přítomnosti, ve vnitřní a pravé svatyni (Žid. 9,11.12; 10,14-22; 13,15).
Poněvadž tomu nyní tak je, tedy nejprve poněkud zaráží, že právě v Epištole k Židům se Boží Syn nazývá jen „apoštolem a nejvyšším knězem našeho vyznání“. Odpovídá to Jeho vznešenosti a slávě? Ano, úplně; neboť oba názvy nám krátce představují význam příchodu a díla Božího Syna pro Boha a pro nás. Ježíš je „apoštol“, tzn. „posel“ Boží, a jakožto „apoštol“ přišel On, Boží Syn, od Boha sem k nám; a jakožto „nejvyšší kněz“ zaujal On Své místo, po dokonaném díle na Golgotě, po Boží pravici na výsostech, šel od nás k Bohu.
Bůh poslal lidstvu již mnohé posly, anděly, potom zvláště k Izraeli Své služebníky, proroky. O Bohu a o Izraeli, Boží vinici, čteme: „A když se přiblížil čas ovoce, poslal služebníky své k vinařům“ (Mat. 21,24). A co se stalo? „Některé z nich zmrskali a jiné zamordovali,“ (Mar. 12,5). „Tedy řekl pán té vinice: Co učiním? Pošli svého milého syna.“ „Ještě pak maje jediného syna milého, i toho poslal k nim.“ (Luk. 20,13; Mar. 12,6) Zde slyšíme, že Bůh, Otec, Svého Syna poslal, a tak je Pán Ježíš Boží posel – „apoštol“.
Ale On je oproti dřívějším poslům Syn. Tím začíná Epištola k Židům: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého (dle pův. v Synu).“ Tedy Bůh nám mluvil v Synu, v Jeho slavné osobě a plnosti a nejen, jako dříve skrze ústa proroků. Bůh k nám sestoupil v osobě Syna, kterého nám poslal jako Svého posledního a velikého „apoštola“. Boží Syn svědčil nejen ústně, neboli slovy o Bohu a pro Boha. Ne, celá osoba Božího Syna, také veškeré Jeho působení, Jeho život a dílo, to vše je nám Božím svědectvím. On je úplně a zcela „blesk slávy a obraz podstaty jeho“.
Proto mohl také Jan o něm svědčit: „Což jsme slýchali, co jsme očima svýma viděli, (tedy nejen co jsme slyšeli)… zvěstujeme vám.“ Ano, Syn, jako dokonalý „posel“ nebo „apoštol“ nám představuje úplně slovem, dílem, celým Svým jednáním, jako „blesk slávy jeho a obraz podstaty jeho“, Boha. Bůh k nám nemohl plněji a dokonaleji přijít, jako k nám přišel v Synu.
A nyní nám Duch Svatý přivolává: „Protož… spatřujte apoštola… vyznání našeho (t. j. křesťanského) Krista Ježíše.“ – Ano, máme a můžeme Ho spatřovat v údivu a s velebením. Vzácné Boží Slovo nám Ho ukazuje ve svých sděleních a Boží Duch nás uzpůsobuje k Jeho požívání. V tomto „spatřování“ je naše požehnání a naše síla den co den.
Ale Boží Syn nepřišel jenom od Boha k nám, On šel také pro nás vzhůru k Bohu. To první učinil jako „apoštol“, a to poslední jako náš „nejvyšší kněz“. A jako nejvyšší kněz, je On ještě dnes v nebi pro nás činným, „vždycky jsa živ k orodování za nás“ (7,25). Jako nejvyšší kněz udržuje naše vztahy a spojení s Bohem, do kterých nás uvedl Svou drahou krví.
/pokračování v č. 6/
Chtít to, co chce Bůh, je nejvyšší moudrostí a nejblaženějším klidem.
*
Utrpení jsou provázky lásky, kterými Pán Své milované k Sobě váže a stále blíže chce táhnout k Sobě. Vzpíráš-li se vůči tomu, tu si tím způsobuješ bolest. Když tiše vytrváš, tu budeš vždy víc a více okoušet pokoj, který naplňuje duši odpočívající v Boží lásce.