(Jan 5, 39)
Ročník III. 1929 Číslo 2.
„Nemilujte světa, ani těch věcí, které na světě jsou. Miluje-li kdo svět, není lásky Otcovy v něm.“ (1. Jan. 2,15)
„… což nevíte, že přízeň světa jest nepřítelkyně Boží? A proto, kdo by koli chtěl býti přítelem tohoto světa, nepřítelem Božím učiněn bývá.“ (Jak. 4,4)
Co je to – svět? Tato otázka často naléhá na uvažujícího křesťana. Čeho se máme vyvarovat, abychom zůstali neposkvrněnými? (Jak. 1,27) Slovo „svět“ se může používat v trojím smyslu. Předně znamená tento výraz pořádek neboli systém, podle kterého se řídí veškeré lidské záležitosti na této zemi. Pak se světem nazývá sama země, poněvadž je jevištěm, na kterém působí světový pořádek, a za třetí se nazývají světem lidé, kteří podle tohoto světového pořádku žijí. Tyto tři pojmy můžeme i následovně rozeznávat: světový prostor, děti světa a světový pořádek čili světový systém. Pakliže víme, že Ježíš Kristus přišel na svět, aby spasil hříšníky, rozumíme tím, že přišel do světového prostoru a v důsledku toho se Pán Ježíš setkal se světovým systémem, který Jej nenáviděl. On pravil Svým učedníkům: „Ze světa nejsou, jako i já nejsem ze světa.“ (Jan 17,16) Jinými slovy: Nejste z tohoto systému, který je ovládán světem, vy v něm váš život nenaleznete. Kdo je přítelem tohoto systému, je nepřítelem Božím, poněvadž tento světský systém vládne sám sebou a není poddán Bohu.
Vezměme si jako obrazné vysvětlení např. vojenský systém. Nováček, který musí opustit své občanské povolání, najde u vojska pro sebe vše připravené. Je dirigován k svému vojenskému oddílu, tam mu nadřízený poddůstojník dá vojenskou uniformu a zbraň, jiní poddůstojníci s ním provádí vojenský výcvik a v určenou dobu dostává svůj žold. Při větších cvičeních nebo v boji je postaráno o jeho ubytování, v určité hodiny musí nastoupit ke cvičení, tělocviku atd.; ze své vlastní vůle nesmí udělat ani krok. Jeho povinností je, aby vykonal rozkazy svých představených a podle nich zaujal své místo v kasárnách, na cvičišti nebo v boji.
Tomuto systému je podřízen, jakmile vstoupí do vojska. Právem se tento vojenský systém nazývá malý svět, a poněvadž jeho vedení je tak dokonalé a systematické, podává nám tím slabý obraz všeovládajícího systému, nazývaného svět, kde se bere zřetel na veškeré lidské potřeby a požadavky a kde se každá schopnost může vyvíjet.
Člověk touží po společenství a svět se o to také stará všemožnými společenskými zařízeními; jejich poznání vyžaduje určité studium. V první řadě záleží na postavení. Každý se snaží, neboje se žádné námahy, aby dosáhl pokud možno nejvyšší příčky na společenském žebříčku. Téměř nesčetné jsou společenské třídy a stupnice podle svého rázu, účelu a snahy, a jak cele bývá zaujato srdce i mysl úžasnou mocí tohoto společenského systému!
Člověk potřebuje i politické vedení, které by chránilo jeho život, majetek a práva. Této potřebě vychází světový systém také vstříc.
Dále, jakou úžasnou činnost spatřujeme v takzvaném obchodním světě! Pro muže tělesné síly je všude práce. Ti, kdož jsou vynalézavého ducha, nacházejí bohaté pole činnosti pro svůj důvtip. Umělecké povahy se rozplývají ve svých světech sochařství, malířství, hudby a básnictví. Učenci hloubají nad těžkými úlohami, spisovatelé píší celé knihy, jiní je opět tisknou a rozšiřují. Mnozí se zase oddávají různým žádostem a přepychu, což jiným poskytuje existenční prostředky. Ano, tak praví lidé, to vše je ve světě zapotřebí.
Člověk je tvor velice spletitě založený. Většina jich potřebuje celou řadu nejrůznějších zaměstnání, trochu práce, trochu politiky, trochu společnosti, trochu vědy a také trochu náboženství. Vždyť člověk je nábožensky založen. Slovo náboženství, které se tak hojně používá, se v naší Bibli vyskytuje jen šestkrát. Náboženství není ještě pravou pobožností, neboť modláři jsou také nábožní. Náboženství tvoří právě tak část povahy člověka jako rozum nebo paměť; a jelikož náboženství je tak důležitá součást lidské povahy, má světový systém zvláštní, v každém směru dokonalé zařízení pro její požadavky. Některý člověk je zvlášť přístupný příjemným dojmům, má smysl pro něco krásného; na něho působí velebná hudba, dojem vzbuzující obřady a náboženské zvyky. Jiní jsou povahou volní, přímí; těm se naskýtá příležitost, aby zjednali volný průchod svým citům. Opět jiní jsou chladní, zdrženliví, rozvážní; pro ně se hodí přísná pravověrnost. Ještě jiní mají úzkostlivě svědomitou sebepodceňující povahu; oni rovněž dosahují uspokojení v nějakém způsobu trýznění se. I o to je postaráno. Jsou vyznání náboženská, učení a sekty hodící se pro každý odstín náboženského založení mysli, pro každý stupeň tělesně náboženských citů.
Můžeme si představit dokonalejší a obdivuhodnější systém? Nic neschází. Rozkoší a ukojení je hojnost, aby mohly cele zaujmout neklidné masy lidstva a podle potřeby je uspokojily; srdce, mysl, vše je stále v plné činnosti. Nepodaří-li se jedna věc, ihned je postaráno o jinou. Dokonce i na smrt a smutek je brán zřetel, neboť světový systém má své pohřební obřady, smuteční šat, kondolenční návštěvy, soustrastné dopisy atd. A tak je světu umožněno v poměrně krátké době zapomenout na hoře a bolest a znovu se zabývat jinými věcmi – jako předtím.
Bůh však malý počet lidí přivede k poznání, že všechny již jmenované věci jako obchod, politika, výchova, věda, vynálezy, společenská zařízení a reformy, dobročinné nadace, náboženství, zkrátka vše patří tomuto světovému systému. A tento systém se každým dnem zdokonaluje. „Pokrok doby“ není nic jiného než nezastavitelný postupný vývoj světového živlu. Jak stojí však křesťan vůči tomuto světu? Právě tak jako Kristus. Místo, na kterém se Pán v nebi nalézá, a místo, které On zde na zemi nezaujímá, určují místo věřícího. Odkud pochází všechny jmenované věci? Bude někdo překvapen, slyší-li, že Satan je Bůh tohoto světa, kníže mocný v povětří a vůdce tohoto ohromného systému? Jeho je energie; on je duch, jenž vše vede, on je kníže tohoto světa. Když Pán Ježíš byl na zemi, přišel ďábel a nabízel Mu všechno bohatství a slávu tohoto světa. „Neboť,“ řekl, „mně dána jest, a komuž bych koli chtěl, dám ji. Proto ty, pokloníš-li se přede mnou, bude všecko tvé.“ (Luk. 4,7) Zde se nám opona poněkud zvedá a tu vidíme pravý předmět veškerého lidského náboženského klanění. Boží Slovo popisuje Satana jako toho, „jenž summy (dle pův. dokonalost) zapečeťuje“ plného moudrosti a jakožto „nejkrásnějšího“ (Ezech. 28,12), který „bere na sebe i podobu anděla světla“ (2. Kor. 11,14). Nelze se tudíž divit, když nemyslící lidé, ba dokonce i rozumnější bývají oklamáni a svedeni. Jak málo je těch, kteří mají oči otevřené, aby skrze Boží Slovo a pomazání Ducha Svatého poznali, co svět ve skutečnosti je! Mnozí mají za to, že unikli osidlům světáctví, když se vzdali světských radovánek a připojili se k nějaké církvi nebo nějakému náboženskému spojení a nepoznávají, že patří zrovna tak světovému systému jako dříve. Jediný rozdíl spočívá v tom, že Satan, kníže toho systému, je převedl z jednoho oddělení do druhého, aby utišil jejich svědomí, takže jsou potom více spokojeni se sebou samými.
Když se ty věci tedy takto mají, vzniká samo sebou otázka: Kde lze nalézt záchranný prostředek? Jak je možné uniknout z jeho otroctví těm, kteří kráčí po té široké cestě a žijí podle světového systému? Jak můžeme vědět nebo rozeznat to, co je ze světa a co z Boha? Apoštol praví: „Nebo kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží.“ (Řím. 8,14) Pravidlo života pro každého křesťana je vedení Kristem, jako tělo člověka je vedeno hlavou. Je-li tělo zdravé, bývá ruka nebo noha uvedena do pohybu jen tehdy, když hlava velí: Pohni se! Stejným způsobem je Ježíš Kristus hlava křesťana: on bývá veden ve všech věcech, ať malých nebo velkých, Kristem. A proto pravé křesťanství od základu ruší veškerou světskou tvárnost; neboť svobodná vůle člověka je zásada, na které je postaven světový systém, rovněž tak jako je zásada křesťanského života závislost na Bohu a poslušnost vůči Jeho vůli. Hlavním účelem Satana je zřídit pro člověka takový systém, který by plně nahradil vedení Ducha Božího. To je současně poslední mistrovské dílo Satana a také zvláštní příznak rychle se blížícího velkého odpadnutí od Boha. Zanedlouho bude Satan veřejně a osobně prohlašovat, že je Bohem tohoto světa – toto je až dosud skryto v tajemství.
Není proto nejvyšší čas, aby se křesťané probudili a hleděli pilně k tomu, aby nebyli v žádném způsobu ve spojení se systémem, jenž tak rychle zraje k soudu? Tu se může mnohý tázat: Jak se můžeme takovému spojení vyhnout? Naše živnost a povolání nás přivádí do styku se světem a dále jsme nuceni jako členové různých výborů a společností jednat se světem! Musíme se přece věnovat našim obchodům! To je zajisté nutnost, kterou každý uzná; ale povšimněme si zde jedné věci: Právě ten fakt, že každý s tím souhlasí, dokazuje, že uvedené námitky nejsou od Boha.
„… A toť jest to vítězství, kteréž přemohlo svět, víra naše.“ (1. Jan. 5,4) Víra totiž nebere zřetel na zevnější okolnosti a nezabývá se s tím, co je možné nebo nemožné. Víra přehlíží to zdánlivé a hledí jedině na Boha. Všude slyšíme pokyny, jak se máme uprostřed lidské společnosti chovat, neboť lidé posuzují a řídí se podle toho, jak se to člověku líbí. Boží dítě jde však přímo a nenechá se jimi zmást; jeho směrnicí je to, co se líbí Bohu. Lidé naznačili svoji cestu tak viditelně, jak jen možno, a tato se také zdá být i velmi rozumná a správná; kdo však žije vírou, nevšímá si jí. On ví, že vše, co se všeobecně uznává za správné, je převrácené; to je ta široká cesta.
Uvedeme příklad: Každý tvrdí, že se křesťan musí zajímat o vládu země, které jako občan přináleží, má se zúčastnit těch různých voleb, aby přišli k veslu osvědčení muži. Bůh však mluví jinak. Na různých místech a různým způsobem ukazuje mně, že jako Jeho dítě nemohu jako jiní být občanem některé země nebo členem nějaké společnosti; „moje obecenství (dle pův. občanství) je v nebesích“ (Filip. 3,20), a mám tudíž co do činění s nebeskými věcmi. Kristův kříž mne ukřižoval světu a svět mně (Gal. 6,20); věnuji-li své myšlenky a své srdce pozemským věcem, stávám se nepřítelem Kristova kříže (Filip. 3,18). „Nepřipodobňujte se světu tomuto.“ (Řím. 12,2) Jaké stanovisko zaujímáme vůči vládě? Máme ji být poddáni, poněvadž je zřízena od Boha (Řím. 13,1). Žádá-li daně, máme je platit; současně se máme modlit za krále i za všechny v moci postavené (1. Tim. 2,2). Vše, co tedy křesťan má s politikou činit, je, aby se ustanovené vládě podrobil, „netoliko k vůli hněvu (dle pův. trestu), ale i pro svědomí“ (Řím. 13,5). Pravdou je, že křesťan je v Kristu dědicem „všech věcí“, a k tomu patří i svět, kde nyní světový systém působí své dílo; avšak (jako Abrahamovi v Kanaánu) Bůh mu nedává ani šlépěj co majetek v přítomné době. „Spravedlivý pak z víry živ bude.“ (Žid. 10,38) Proto se pravé Boží dítě táže: Mám volit? Ne snad, že by mělo volby samy o sobě za něco převráceného, nýbrž proto, že jeho hlas i zájem patří nebeskému člověku, jehož Bůh povýšil jako Krále králů a Pána všech pánů. Pravý křesťan ztratil vůbec zájem na těchto věcech, poněvadž nalezl něco mnohem přitažlivějšího. Mimo to vidí, že je svět ve svém duchu a bytí bezbožný a že veškeré reformy a pokroky, jimiž se honosí, směřují k tomu, aby byl Bůh vyloučen ze srdce člověka. Křesťanu záleží na tom, aby svědčil o pravdě, o Bohu a o budoucím soudu, kdežto lidé mluví o „pokoji a bezpečí“ a proto si navzájem přejí štěstí. Křesťan si přeje, aby se jiní učili, jak by unikli tenatům, jimiž činí Satan velké mase lidstva nástrahy. My, jež jsme spaseni, musíme být rozhodní, musíme ukazovat, že vůči světu stojíme na straně opovrženého Krista, který byl jím ukřižován. Svět nás má znát jako nebeské pokolení, bez úhony a upřímné syny Boží, bez obvinění uprostřed pokolení zlého a převráceného, kteří svítí jako světla na světě (Filip. 2,15). Poslání Božích dětí je velký úkol. Tento způsob života ale také něco stojí. Podobá se osamocené skále uprostřed dravého proudu. Vše kolem je v pohybu, vše se mocně tlačí jen jedním směrem. Stále jeví se jen tlak, tlak a zase tlak. Avšak ona stojí uprostřed nekonečného odporu, který by ji jistě sebou strhnul, kdyby nebyla skála. Pakliže se učíme přijímat Boží slovo, podle něho jednat a vydávat o něm svědectví v našem životě, pak se bouře jistě dostaví. Přináležet k některé ze stávajících „církví“ je dost lehké; činit to, co činí jiní, být poctivým člověkem a dobrým občanem, to nevyvolá žádné pronásledování. To vše může někdo být a přesto jen plavat se širokým proudem. Ale svítit ve světě jako světlo pro Boha vzbuzuje nepřátelství světa. Kde a jak dalece bývá Kristus viděn, tam se nenávidí; vidí-li svět Krista ve mně, nenávidí mne kvůli Němu. Mám-li však dobré jméno před světem, když nikdo nemůže proti mně jako křesťanu nic namítat – co potom? Pakliže život Ježíše není v mém smrtelném těle zjevným, tu není Kristus ve mně vidět.
Věc se má tedy asi takto: Když někdo skutečně jednou Boha poznal, nebo mnohem více byl poznán od Boha, tu je takový skrze spojení s Kristem v nebesích tažen vzhůru, pryč od jakékoliv účasti na věcích světového systému, takže právem se můžeme tázat: „Proč, jako byste živi byli světu, těmi ceremoniemi dáte se obtěžovati?“ (Kol. 2,20) Jak by mohl ještě takový člověk, který se stal Božím synem, majíce věčný život v Kristu a jedno jsa s hlavou zjevenou skrze Slovo a Ducha, ano, jak by mohl takový člověk, který dosáhl vírou toho, že Boha poznal, ještě mít zájem o tento svět? Kdybychom viděli chlapce, jak jí kyselé, špatné ovoce v zahradě, kde v největší blízkosti visí na stromě nejkrásnější jablka, tu bychom soudili, že asi o těchto jablcích neví. Podobně je to s člověkem, který se zabývá věcmi, jež patří k lidskému systému: Může takový, tak se ptáme, může takový znát Boha? To je také příčinou, proč se Boží Slovo na nás neobrací jako určité rozkazy, jako např.: Nevol, nehledej čest v tomto zlém věku, máš trpět pohanění atd., nýbrž je sepsáno tak, aby věrný učedník, jehož sobecké srdce je potřeno a jemuž záleží na tom, aby znal myšlenky svého Pána, se onomu tajemství učil tím, že se zdržuje v blízkosti Páně a tak „vytrhnut z tohoto přítomného věku zlého (dle pův. světa)“, více a více proměněn byl v Jeho obraz. Dnes nemáme jako kdysi v přikázáních Starého zákona: musíš a nesmíš; a přece jsou přikázání Páně jasná a lehko srozumitelná, pakliže je oko prostné. Divná, ale od Boha připravená věc to je, že milující a vděčné srdce nemá žádnou obtíž poznat Boží vůli, kdežto srdce neupřímné stále hledá omluvy a nachází prostředky k ujití nepříjemné cestě. Vhodné obrazné objasnění vidíme v rodině. Milující svědomitý a věrný syn záhy poznává cesty a vůli svého otce a vše je pro něho tak lehké a přirozené, kdežto druhý syn, jsa v témž poměru, ve všem hledá jen svůj prospěch. On zná, nebo by aspoň mohl rovněž tak znát vůli otce jako jeho bratr, jelikož mu však jen na tom záleží, aby měl své vyražení a radovánky, činí jen samé vytáčky: „Nevěděl jsem to; nikdy jsi mi nezakázal to neb ono, tam nebo onam jít atd.“
*
Na konec ještě jedno: Že musíme do jistého stupně se světovým systémem přijít do styku, je nabíledni; tento styk nemá však přejít v obecenství. Jaké může být srovnání Krista s Beliálem? (2. Kor. 6,15) „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od toho zlého.“ (Jan 17,15) Ježíš, jenž nebyl z tohoto světa, trpěl, byl soužen a zkormoucen. Pocit osamělosti a utrpení byly skutečně Jeho údělem a tyto budou i naším údělem v téže míře, jak chodíme v Jeho šlépějích.
Jak mnozí z nás hledají pohodlí a uspokojení zde ve světě a cítí se zde doma, což by v tomto bezbožném světovém systému mělo být úplně vyloučeno. Máme se cítit doma zde, kde není Kristus?! Ne, my jsme poutníci nemající zde domova a unavení pocestní, ba cizinci, jsme-li vskutku Páně. Styku se světem se nemůžeme vyhnout, dokud jsme v něm. Avšak nedochází často a v mnohých bodech ke stykům, které by neměly být a také nebyly, kdybychom jizvy Pána Ježíše nosili na našem těle? (Gal. 6,17) Četná jsou oklamání, jimiž nepřítel srdce mámí – i u Božích dětí. Náboženská shromáždění, služba v té neb oné formě, pěstování křesťanských sdružení atd., to jsou vesměs věci, kde se může zúčastnit i tělo, a tyto pak zaujmou místo života z víry v Božího Syna. Všichni, kteří kdy chodili v Boží bázni, o kterých se nám sděluje, že se Bohu líbili, byli opovrženi; byli vyvrhelem všech až do dnešního dne. Jejich obecenství bylo v nebi. V opaku k nim jsme my vážení lidé. Ach! Žijeme příliš dle světového systému a to ze samé starosti, abychom s ním nepřišli do sporu, a následkem toho jsme co Kristovi poddaní nevěrní; tak ujdeme kříži a jeho pohaně. Boží Slovo zůstává nezměnitelně pravdivé: „A takž i všickni, kteříž chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou.“ (2. Tim. 3,12) Je jedna úzká cesta! Kéž bychom patřili k těm „málo“, kteří ji nalezli! Máme u sebe svůj cestovní pas. Jsme zpečetěni Duchem Svatým a čekáme jen na hlas shůry, abychom byli vtrženi do oblaků, Pánu vstříc, a stále byli pak u Něho. Jaká požehnaná naděje!
Duch i nevěsta řkou: „Přijď. A kdož slyší, rci: Přijď.“ (Zjev. 22,17)
J. N. D.
E. 8. listopadu 1875
Milý bratře v Pánu!
Váš dopis na mne velice příjemně působil, poněvadž tak otevřeně mluví a zároveň svědčí o působení Ducha Svatého ve Vašem okolí. Právě tento měsíc je tomu přesně 23 let, kdy jsem stál tam, kde stojíte dnes Vy, a podobné otázky vyvstávaly i v mém nitru. K tomu jsem byl ve službách jednoho spolku, jehož účelem bylo slovem i písmem rozšiřovat evangelium. Měl jsem příležitost na 30-40ti místech spolu s jinými kázat a Pán ve Své dobrotivosti žehnal tuto práci, takže mnoho duší přišlo k obrácení. Ale záhy jsem poznal skrze dobrotu Páně, že jsem nebyl na tom pravém místě, a že je to podle Písma svatého vůbec tělesné, přináležet nějakému církevnímu systému. Pán mně dal milost a sílu, že jsem se toho místa vzdal a opustil i tento systém a zároveň i plat (ten obnášel 2.880 marek). Zůstala mi jen moje milá žena s třemi dětmi a několik kusů nábytku. To bylo celé moje jmění a neměl jsem také žádnou možnost živit svoji rodinu jiným způsobem.
Téměř všichni moji přátelé a příbuzní se mně vyhýbali a měli mne za zpozdilce a tvrdohlavce a byli toho názoru, že mi nejde od srdce o věc Páně, poněvadž jsem bez příčiny opustil požehnané místo práce, ani o blaho rodiny, poněvadž ji tak lehkovážné vrhám do nouze. Jen málo bylo těch, kteří můj krok chápali a ospravedlňovali. Dveře působnosti byly přede mnou téměř uzavřeny. Spolek, kde jsem dříve působil, vydával měsíčně časopis, jenž čítal kolem 2000 odběratelů a bylo v něm velice vážně přede mnou a několika jinými bratry varováno a byli jsme obviňováni z hrubých bludů. Byla to vskutku doba velkého rozčilení a trpkých zkušeností. Pán mi byl ale blízek, velmi blízek, a je mi až dosud blízek a bude se mnou až do konce.
Moje rodina se zatím rozmnožila na třináct dětí (z nichž je jedenáct naživu, osm z nich skrze milost spaseno) a dvě osvojené děti, ale ke cti Páně a k velebení Jeho jména musím doznat, že jsme nikdy neměli nedostatek. K tomu jsou nyní tisíce těch, kteří jdou se mnou stejnou cestou. Oddělili se rovněž od různých církevních systémů a shromažďují se prostě ve jménu Ježíše. A můžeme doznat, že více než při polovině z nich použil a požehnal Pán službu bratří k jejich obrácení.
Mezi mými křesťanskými přáteli jich nebylo tehdy málo, kteří sice ten smutný stav státní církve poznali a truchlili nad ním, ale byli toho mínění, že ještě nepřišla doba, aby ji opustili – z ní vyšli. Většina z nich takto mluví ještě dnes, jiní odešli k Pánu, aniž by byl pro ně přišel čas, aby v tomto ohledu byli svědectvím pro Pána. Považuji to za velkou ztrátu. Když nám Pán dal v jedné věci světlo, jsme za toto zodpovědní; nejsme však zodpovědní za následky, které vyplývají z našeho oddělení se od církevních systémů. Je naší svatou povinností vzdát se všeho zla a oddělit se od něho, jakmile to poznáme. Oddělení se od zlého je první krok k dobrému. Vzdychat nad zlem a přesto v něm setrvat a čekat na příhodnou dobu, znamená jen konejšení svědomí; a to, co Pán od nás žádá, se pak nevykoná. Co bylo platné vzdychání ubohému Lotovi? Co to prospělo, když Lot – jak apoštol Petr praví v 2. epištole – den ode dne hleděním i slyšením v Sodomě svou spravedlivou duši trápil? Líbilo se Pánu, že dlel v Sodomě a setrval tam, až jej Boží soud násilně odtamtud vypudil a on vše ztratil? Ach, ubohý Lot! On zaujímal i vážené postavení v Sodomě: on seděl v bráně! Žel, že i mnohý věřící vzdychá nad zkázou církevního systému a trápí svou spravedlivou duši tím, co v něm vidí a slyší – a přesto v něm setrvá, ano, má v něm dokonce i nějaký úřad. Jak šťastný a požehnaný byl Abraham, který žil odděleně od Sodomy v blízkosti Pána, jenž ho navštívil a jenž s ním mluvil jako muž se svým přítelem! Jak nám to připomíná Evangelium Jana 14,21-23!
Křesťanský život se zjevuje jako život Ježíše, poslušností a závislostí. Pán praví: „Vezměte jho mé na se a učte se ode mne… jho mé zajisté jest rozkošné a břímě mé lehké.“ Jeho jho byla libá vůle Otce. Jakmile tuto vůli poznáme, máme ji prostě činit a Jeho vůlí je opustit veškeré zlo. Co máme říci, když vidíme, že se v systémech Kristus, hlava církve, a Duch Svatý jako vůdce a pořadatel, skutečně vylučují? Zde je člověk vším — hlavou, vůdcem, pořadatelem, dárcem atd. A není proto, jak jsem již řekl, naší svatou povinností abychom se od nich oddělili bez ohledu na následky?
Mnohý věřící se nechá zdržovat tím, že v církevních systémech ještě stále přicházejí duše k obrácení. Je jisté, že Bůh ve Své bohaté milosti stojí nade vším. On žehná Své Slovo a žehná jej i tehdy, když kázání Slova je smíšeno s hrubými bludy. Z toho se raduji a děkuji Mu od srdce, že to činí a v oněch systémech skrze různé nástroje stále ještě tisíce lidí přivádí ze smrti do života. Jak mnozí by nebyli spaseni, kdyby Bůh Svoji spásu činil závislou na svědectví mimo tato lidská zřízení! Proto pravím ještě jednou: Díky Jeho neomezené milosti, že tomu tak není! To ale nemá co činit s naší poslušností. Nebo chceme snad Pánu říci: „Přestaň nejprve zjevovat v těchto převrácených poměrech Svoji neskonalou milost a pak i my se od nich oddělíme?“ Odstup to od nás! Kéž by všechny Jeho milované děti vystřízlivěly a s radostí nastoupily cestu poslušnosti! Jak by bylo Jeho jméno oslaveno a jak by byl náš život na zemi šťastný a požehnaný!