(Jan 5, 39)
Ročník II. 1928 Číslo 5. – 6.
V kruzích věřících se mnoho mluví o „osvobození“; často slyšíme: „Ten a ten není ještě osvobozen“, nebo „nezná osvobození“ ale často máme dojem, že pravý smysl osvobození nebývá ani takto mluvícími plně pochopen. Uvažujme tedy poněkud o tomto předmětu, který je tak důležitý, když se jedná o štěstí a pokoj věřícího. Pán nás při tom veď Svým Duchem.
Předně musíme uvést, že „odpuštění“ a „osvobození“ jsou dvě rozdílné věci, čili pojmy, a přece se tak často zaměňují. Křesťan, který si je vědom odpuštění svých hříchů, jehož svědomí je očištěno a osvobozeno od těžkého břemena jeho vin, není proto ještě osvobozený křesťan. Zajisté je jeho srdce naplněno vědomím milosti, kterou zakusil, má pokoj s Bohem a je pln radosti nad tím, že nyní stojí v Boží přízni a může hledět vzhůru k Němu jako k svému Otci. Ale jakkoli toto vše je tak velké a slavné, přece to ještě není osvobození.
Jak mnohý, jsa šťasten již delší dobu, vděčně vyznával, že jsou mu veškeré hříchy odpuštěny. Pojednou však poznal, že v něm je ještě hřích a to ho úplně zneklidnilo a zmátlo. A toto poznání jej oloupilo o veškerý pokoj a radost. Jak se to stalo? Poněvadž otázka hříchu v těle pro něho nebyla ještě vyřešena. On nebyl ještě osvobozen. Nemluvíme zde o tzv. „dokonalosti“, jako bychom ji mohli nebo měli v praktickém smyslu někdy dosáhnout – to je učení, které způsobilo již mnoho zla, poněvadž účinkuje opačně, než jak se od něho očekává: směřuje k tomu, aby zatvrdilo svědomí a snížilo stav duše. Ale Bůh budiž veleben! Jednou této dokonalosti dosáhneme, ale teprve tehdy, až budeme u Krista – Jemu podobni.
Co je tedy osvobození?
Dosažení odpuštění hříchů i v nejvyšším smyslu slova; tj. jasné vědomí, že nejenom jsou odpuštěny veškeré mé hříchy, nýbrž i to, že žádný hřích mi nebude připočten, stojí výhradně ve spojení s tím, co jsem jako dítě Adama učinil nebo jako věřící ještě činím; nestojí však ve spojení s tím, co jsem. Odpuštění stojí ve spojení s plody a výsledky mého stavu, ne však se stavem samým. Ony mi mohou být odpuštěny, od tohoto musím býti osvobozen. Tedy křesťan, jenž dosud není osvobozen, může plně poznat, že byl provinilým hříšníkem, v důsledku čehož si zasloužil věčné zahynutí, dále že Boží neskonalá milost v Kristu mu přišla vstříc a vše za něho uspořádala – ale tím ještě nedosáhl poznání své úplné zkaženosti od přirození, ani vědomí, že zaujímá před Bohem zcela nové postavení v Kristu, a že se stal „člověkem v Kristu“. On nepoznal na cestě zkušeností čím je „v těle“, aniž uchopil vírou, co Bůh z něho učinil „v Kristu“. Taková duše nevnikla ještě do svého nového postavení před Bohem, ačkoli jí toto patří, nezná rozdílu mezi starým a novým člověkem a neví nic o osvobození od moci a panování hříchu. Jedním slovem řečeno: není osvobozena.
„Osvobození“ je dvojího rázu. Znamená jednak úplnou smělost (smělé doufání) v Boží přítomnosti, tam kde mi Jeho láska dala místo a dále znamená oproštění od moci hříchu ve mně. Pro to první jsem „v Kristu“, pro druhé „Kristus ve mně“. Nejsme již před Bohem v postavení prvního Adama. Proto – i když jsme ještě ve světě a máme v sobě nezměněné tělo – můžeme směle říci: „Nebo když jsme byli v těle.“ Tehdy žádosti hříchů skrze zákon prováděly svou moc v různých choutkách, nyní však sloužíme v novotě ducha (Řím. 7,5.6). Nové postavení, do něhož jsme přivedeni, jakož i vědomí toho má svůj zdroj i původ v Duchu Svatém, jenž v nás bydlí a naše zraky stále obrací na Kristovo dílo jako na základ všeho.
Věřící není tedy již více v postavení zodpovědného Adamova dítěte, a pakliže poznal pravé osvobození, nezabývá se již hrozným stavem, ve kterém kdysi byl před Bohem – neboť jej poznal jako úplně zlý a beznadějný; za to však ví skrze Ducha Svatého, že stojí v úplně novém postavení, „v Kristu“, omilostněn jsa, protože je učiněn vzácným v tom nejmilejším (Efez. 1,6). On není již „v těle, ale v Duchu“ (Řím. 8,9). V Kristu, jenž jednou hříchu umřel (Řím. 6,10), zemřel věřící spolu s Kristem a žije v novém životě Bohu a tento život má v Kristu, jenž je jeho život. Nejenže jsou všechny jeho hříchy odstraněny, nýbrž on sám zemřel tomuto postavení starého člověka z Adama, ve kterém se kdysi provinil svými hříchy. On stojí v druhém člověku v posledním Adamu a pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, není již žádné odsouzení (Řím. 8,1).
Ale jak jsme byli do tohoto nového postavení přivedeni? Apoštol Pavel zodpovídá tuto otázku v Efez. 1,13 slovy: „Slyševše slovo pravdy, totiž evangelium spasení svého, skrze kteréž také, uvěřivše, znamenáni (pův. text: zapečetěni) jste Duchem sv. zaslíbení.“ A Korintským píše: „Ten pak, kdož se připojuje Pánu, jeden duch jest s ním.“ (1. Kor. 6,17) My jsme synové Boha skrze víru v Něho, a poněvadž tomu tak je, poslal Bůh Ducha Syna svého do našich srdcí, volajícího: „Abba, Otče!“ (Gal. 4,6) Známe tedy tento nový obdivuhodný poměr a žijeme v něm. Naše postavení je nyní v Kristu, jenž zemřel a vstal z mrtvých. V důsledku toho, že starý člověk s Kristem je ukřižován, mám se hříchu za mrtvého, ale živ jsem Bohu v Kristu Ježíši (Řím. 6,11). A poněvadž Duch Boží ve mně bydlí, jsem svobodným, abych sloužil Bohu. Neboť „kdež jest ten Duch Páně“ – a nikde jinde – „tu i svoboda“ (2. Kor. 3,17). Kristus je mimo dosah hříchu, smrti, moci ďábla atd., a to je nyní moje místo a mé postavení před Bohem. Co se mého pozemského těla týče, čekám ještě jeho vykoupení (Řím. 8,23), avšak výkupné je již zaplaceno a dnes již mohu s apoštolem říci: „Umříti je mi zisk.“ (Filip. 1,21)
Máme se tedy hříchu za mrtvé, Bohu však žijeme v Něm, jenž je náš život, v síle Jeho Ducha. Výsledek toho najdeme v Řím. 8, kde tento život v svobodě požíváme jako ti, kteří zemřeli hříchu. Představme si to asi tak, jako kdybychom s Ním byli bývali na kříži, když On byl za nás učiněn hříchem. Proto je zahynutí a soud na vždy pro nás odstraněn. Co se tedy staré přirozenosti, hříchu v těle týče, zemřel věřící; přece je však živ, ne ale on, nýbrž Kristus žije v něm (Gal. 2,20). Když tedy Kristus vzal na sebe soud, smím se držet v Jeho smrti jako mrtvý hříchu a současně vím, že On je můj život. Kristus je ve mně a to skrze Ducha Svatého, který mě o tom uvědomil a také dává sílu k uskutečnění. Neboť osvobození je předně věc víry, pak teprve praktické zkušenosti, právě tak, jako odpuštění je naším podílem na základě víry.
Opakujeme tudíž: mé někdejší místo v prvním Adamu není již více mým místem, nebo mým postavením před Bohem. Tělo (starou přirozenost) mám ještě v sobě, ale nejsem již v těle, nýbrž jako člověk v Kristu „v Duchu“. Poslyšme, co o tom píše apoštol k Římanům: „Nebo zákon Ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hřícha i smrti. Nebo seč nemohl býti zákon, jelikož byl mdlý pro tělo, Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hřícha a příčinou hřícha, potupil (odsoudil) hřích na těle (dle pův. v těle)“ (Řím. 8,2.3). Nejsem tedy již více v těle, nýbrž jako člověk v Kristu. Hřích v mém těle je tedy na kříži odsouzen, Bůh s ním úplně zúčtoval. Sinajský zákon byl v tomto ohledu bezmocným, nemohl učinit dokonalým nic. Ne proto, že by sám o sobě nebyl svatým, spravedlivým a dobrým – tím vším zákon byl – nýbrž z toho důvodu, že ve mně, tj. v mém těle, nebyla žádná síla k jeho vyplnění. Ba ještě více: skrze zákon, který žádost zapovídal, byla žádost ve mně právě probuzena anebo jak praví apoštol jinými slovy: „nebo hřích, vzav příčinu skrze to přikázání, podvedl mne“. Ano i znovuzrozený člověk, jenž „zvláštní libost má v zákoně Božím podle vnitřního člověka“, vidí jiný zákon ve svých údech, odporující zákonu jeho mysli a ukazuje mu, že je ubohý otrok ďábla, „hříchu zaprodán“.
To jsou zkušenosti z Řím. 7. Jaké je to osvobození, když taková ubohá, utýraná duše, jež volá o vysvobození z toho těla smrti, pojednou přijde k poznání, že toto vykoupení (osvobození) skrze Ježíše Krista je vykonáno! Zákon Ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil ji od zákona hříchu i smrti. V Kristu tomu starému stavu zemřela a nyní je v Kristu před Bohem. Zákon předpokládá živé, zodpovědné lidi – a jako děti Adama jimi také jsme. Na mrtvého člověka nemá však žádné nároky. „Zákon panuje nad člověkem, dokud živ jest.“ Je však nemožné, abychom obviňovali mrtvého ze svévole, zlých žádostí apod. On je mrtev!
Apoštol používá jako příklad k vysvětlení manželský poměr. Smrt ruší manželský svazek, takže si žena může po smrti svého muže vzít jiného muže. Podobně jsme i my, když jsme zákonu, prvnímu muži, zemřeli, s jiným oddáni, a sice s tím z mrtvých vzkříšeným, jenž jako člověk a po uspořádání otázky hříchu, je uveden na úplně nové místo. „Umrtveni jsouce zákonu skrze tělo Kristovo“, jsme nyní v Něm, jenž vstal z mrtvých, a když vše dokonal, posadil se na pravici velebnosti na výsostech. Na základě toho máme život, sílu a svobodu skrze Ducha Svatého, abychom nyní Bohu nesli ovoce. Zproštěni jsouce od zákona a osvobozeni od zákona hříchu a smrti, sloužíme nyní v novotě Ducha a nikoli ve vetchosti litery. Spolu máme, jako v Kristu přijatí a jsouce již nyní „na tomto světě jako On jest“, smělé doufání vzhledem ke dni soudu. Jak by také mohl mít něco proti nám tento den, když jsme rovni soudci? Může se tento sám odsoudit?
Jasné porozumění těmto věcem je nadmíru důležité. Předně činí šťastným v požitku poměru jako dítě k Otci, kterýžto poměr duše v lásce před Bohem uskutečňuje. Za druhé, přemáhá každou oporu a sílu vlastního já. Neboť i s nejupřímnějším předsevzetím srdce se může přece ještě nevědomě spojit nezlomená vůle, jako např. u Mojžíše, když zabil egyptského muže. Rozumný křesťan pozná rozdíl bez velké námahy. Až na konec života budeme mít co činit s naším „já“ a musíme ho stále odsuzovat, ale svévole a sebedůvěra jsou zcela jiné věci. Pocvičená duše, která poznala sama sebe, nedůvěřuje již sama sobě, nenásleduje svoji vlastní vůli, nýbrž čeká na Boha.
Přirozeně má jasné porozumění o těchto věcech vliv i na ráz našeho velebení. Čím více známe věci, jež nám jsou v Kristu od Boha darovány, čím více dlíme v duchu tam, kde je Kristus, náš život, tím skutečnější a hlubší bude naše radost a tím výše se vznáší duch velebení. Ba celý vnitřní i vnější život křesťana, skryté obecenství s Bohem a jednání i služba mezi lidmi – vše ukazuje požehnané účinky takovéhoto duchovního porozumění. Je jisté, že žije na sta, ba snad i na tisíce duší, které sice nalezly pokoj skrze víru v Kristovu krev a mají jistotu odpuštění svých hříchů, ale vzácnému osvobození, jak jej učí Písmo svaté, rozumí málo nebo vůbec.
Naproti tomu je samozřejmé, že pěstované duchovní porozumění není vše. Leckterý křesťan ho může mít; je-li však lhostejný nebo nedbalý, jeví-li se u něho život, který smýšlení Ducha odporuje, pak bychom marně u něho hledali osvobození v síle Ducha. Pakliže takový křesťan na převrácené cestě setrvá, dostaví se vážné následky. I když snad neztratí vědomí svého vykoupení, anebo se nenavrátí do stavu v Řím. 7, je obecenství s Otcem a Synem porušeno, vše je v nepořádku a ve zmatku. Bohaté vědomosti bez odpovídajících citů a náklonnosti nového života, bez pevného úmyslu srdce, poznané věci uskutečnit, mají nejenom malou cenu, ale jsou nebezpečné, případně i osudné.
V posledním čísle naší přílohy jsme krátce mluvili o církvi Páně, zde nyní přinášíme krátké pojednání o službě v církvi Páně a Pán to učiň všem našim milým čtenářům důležitým. Duch Svatý sám pak kéž poučí Boží děti, v dnešních dnech zmatků, jak o biblických zásadách, podle kterých se máme shromažďovat, tak i o službě, která se má vykonávat v jejich shromážděních.
I.
Jedna z nejvzácnějších pravd, kterou Bůh opět zjevil v posledních dnech, je přítomnost Ducha Svatého v církvi věřících. Neuznávání této pravdy je nejen příčinou, nýbrž i nejdůležitější známkou rozkladu v křesťanstvu. Každé věřící srdce by mělo truchlit nad tímto hříchem křesťanstva a kořit se před Bohem, vyznávajíc s Danielem: „Zhřešili jsme.“ Není ovšem v naší moci odstranit toto zlo a veškeré věřící vést zpět k tomu, „co bylo od počátku“; můžeme se však osobně podrobit božským zásadám a oddělit se od každého lidského zařízení, jež překáží Duchu Svatému, aby mohl vykonávat Svou nejsvrchovanější moc a rozvinout Svoji působnost k požehnání svatých i světa. Toto by měli učinit všichni věřící. Jak je to smutné, být ve spojení se zařízením, kde je člověku svěřena zvláštní autorita. To je neposlušnost vůči Božímu Slovu, vtiskující křesťanským vyznavačům znamení, které nám připomíná brzký soud nad nimi. Tam, kde svatí, jsouce odděleni ode všeho nebiblického, v pravé Boží bázni se shromažďují ve jménu Ježíše, tam se může uplatnit nejen přítomnost, ale i působení Ducha Svatého. A kdo může plně vystihnout dosah a vzácnost toho? Pán chce Své milované, když se shromažďují, žehnat. On by je rád uvedl skrze Svého Ducha do vznešených Božích rad a sice jak ohledně Své osoby, tak i ohledně Svého dokonalého díla a seznámit je s jejich vzácným poměrem k Němu samému a k Otci. On je chce poučit o jejich postavení vůči světu, o moudrosti Božích cest a o Své lásce, dobrotě, milosti a věrnosti. Toho lze však dosáhnout podle Jeho líbezné vůle a podle Jeho způsobu zvláště tam, kde se uskutečňuje přítomnost Ducha Svatého a kde se Jemu úplně přenechává
vedení.
Je jisté, že Pán Své milované žehná skrze každého svatého, který má dar a jenž svoji službu koná v Boží bázni, ale jiná věc je, zdali všude jsou účastni věřící toho požehnání, které Pán má pro ně připraveno. Tu musíme říci: Nikoli. To se může stát jen tam, kde se věřící shromažďují ve jménu Ježíše, tj. v uznání Jeho svrchovanosti.
Pro bohabojné srdce je požehnané vědomí, že tak, jako byl Kristus jednou skutečně na zemi mezi Svými milovanými, tak rovněž i dnes Duch Svatý bydlí v každém věřícím a je přítomen ve shromáždění svatých, když se sejdou ve jménu Ježíše, aby tu měl vedení. Tato pravda ovšem může být uskutečněna jen skrze prostou víru. A kde tato víra není, tam se váže křesťan raději na něco viditelného, na slabé lidi a pošetilá zařízení, místo aby se předal úplně vedení Ducha Svatého, podobně jako kdysi Izrael na poušti, když Mojžíš otálel se svým příchodem s hory Sinaj, se uchýlil ke zlatému teleti, místo toho, aby s vírou důvěřoval velkému a dobrotivému Bohu. Snadno vysvětlitelné! Uskutečnění přítomnosti Ducha Svatého vyžaduje pravou svatost a bohabojnost, jakož i úplnou závislost na Něm a plnou důvěru v Něho. Lidská zařízení se svými úředně ustanovenými kazateli však zbavují věřícího více méně zodpovědnosti a dovolují mu větší volnost, zkrátka, on se nepotřebuje starat o službu. Jsou zde lidé, kteří toto vše úředně vyřeší. Žel, nikdo si v takovýchto kruzích nečiní výtku svědomí, ani neuvažuje o tom, jak se tímto způsobem odstraňuje Duch Svatý, jak je Bůh zarmoucen a věřící sám ztrácí požehnání, které mu bylo připraveno.
Dovolujeme si ještě jednou poukázat na ty dvě požehnané pravdy:
1. Duch Svatý je skutečně ve shromáždění svatých.
2. On sám a jedině chce mít vedení ve shromáždění. Je tudíž vyloučeno, aby byl ustanoven
určitý pořad,
podle něhož by se řídilo shromáždění. Nemůže tedy každý věřící ve sboru libovolně konat službu, aniž se smí dít lidské omezování služby. Nikdo nemá právo při bohoslužbě nebo při rozjímání Slova a v modlitební hodině ohled-ně služby zaujmout místo, které mu není od Boha určeno a pro něž není od Boha uzpůsoben. Volnost služby je v tom, že Duch Svatý může volně působit. Jak by to bylo požehnané, kdybychom všichni při našich shromážděních uskutečňovali Jeho svatou přítomnost a stáli pod Jeho vedením! Ve Starém zákoně čteme: „Ostříhej nohy své, když jdeš do domu Božího, a buď hotovější k slyšení než k dávání obětí bláznů; nebo oni neznají toho, že zle činí. – Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před obličejem Božím, poněvadž Bůh jest na nebi, a ty na zemi; protož nechť jsou slova tvá nemnohá.“ (Kaz. 5,1.2) Tak měl smýšlet Izraelita, když šel do chrámu. On neznal nic o přítomnosti Ducha Svatého uprostřed svatých. Nám ale, kteří máme větší požehnání a stojíme ve vroucnějším poměru k Bohu, by mělo být vědomí, že Duch Svatý je v našem středu, vážnou pohnutkou k svaté bázni a pobožné bohulibé zdrženlivosti, než myšlenka, že Bůh je v nebi a my na zemi.
Kdybychom mohli našimi smysly postřehnout Jeho přítomnost, kdyby Jej naše zraky mohly vidět jako kdysi učedníci Pána, zajisté by nás naplňovaly vážné pocity! Jak bychom zaujali svá místa v slavnostním tichu, pozorně by-chom naslouchali a dbali bychom s největší úctou a plnou důvěrou na Jeho pokyny! Nikdo by si nedovolil ukvapené řeči, nikdo by nechoval závist ve svém srdci, ani by si nedovolil nějaké tělesné rozčilení proto, že ten nebo onen bratr mluví ve shromáždění. Nebyly by žádné veliké posudky (kritizování), a jistě by nikdo nenechal své myšlenky bloudit, čímž by přišel o požehnání. A měla by proto skutečnost Jeho přítomnosti na nás působit menším vlivem, poněvadž nese ráz víry a ne zření?
Vzácné a požehnané je
uskutečnění
této pravdy o Jeho přítomnosti. To jsme zajisté již všichni zakusili. Stalo se, že mezi shromážděním vznikly přestávky, které by na neznámého působily nepříjemně, my však jsme tím více pocítili přítomnost Páně. Nikdo by se neodvážil převracet listy v knize nebo ukvapenou řečí toto mlčení přerušit a tak tu přestávku zkrátit. Tu nebyla pozorována žádná neklidná nedočkavost nebo zvědavost, co se asi nyní bude dít, který bratr asi povstane a bude mluvit nebo se modlit. Srdce všech byla zaujata Pánem. A jistě dal potom Pán nějakou píseň nebo poučení, modlitbu, a odpovídal stavu a potřebám věřících, takže city a přání všech se tím projevovaly a shromáždění zakončilo chválou, díkůčiněním a prosbami.
Z Písma svatého víme, že Pán dal církvi ke vzdělání dary. Jedině On má právo toto činit. Může být, že někdo má dar řečnický. Pokud ale neslouží bližnímu „k dobrému“, „k vzdělání“, neurčil jej také Duch Svatý pro službu k vzdělání sboru. Když i přes toto všechno si přivlastňuje takovouto službu, nepůsobí čest Pánu,
zarmucuje Ducha Svatého
a pohrdá Boží církví. Není poddán Duchu Svatému, nýbrž jedná podle své vlastní vůle a to je přestoupením přikázání a Písmo svaté praví, že je to jako „modlářství a modloslužba“ (nebo obrazy) (1. Sam. 15,23).
Duch Svatý udílí dary komu chce, a sice tak, že dar jednoho nikterak nepřekáží vykonávání daru druhého. Počet darů je omezený. V 1. Korintským 12,29.30 čteme: „Zdaliž jsou všickni apoštolové? Zdali všickni proroci? Zdali všickni učitelé?“ atd. Nikoli, všichni věřící nemají tyto dary.
„Bůh… dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty“ atd. V organizovaných církvích je obyčejně úředně ustanoven jeden muž, aby sloužil tomu kterému sboru. Zde je oproti Božímu slovu počet omezen. Jak převrácené! Mohli bychom říci ještě mnohé o nebiblických zařízeních těchto společností, ale chceme se jen omezit na službu ve shromážděních, které stojí na půdě Božího slova a kde se uznává moc a vedení Ducha Svatého a Božího slova. I zde mohou bratři pochybit při veškerém zachovávání správných zásad Písma svatého. Nemůže být ani dost zdůrazněno, jak je neduchovní, když někdo z vlastního popudu zvolí píseň, modlí se, nebo předčítá něco z Písma svatého, aniž by ho vedl Duch Svatý. Svojí službou ve sboru bratr vyznává, že je puzen Duchem Svatým. Pakliže tomu tak není, můžeme toto jednání nazvat smělým, opovážlivým a tento bratr
hřeší
proti Pánu. Kdo jen poněkud má porozumění o tom, co je společností (obecenství), bude si vědom toho, jak je těžké zvolit píseň nebo přednést modlitbu, které před Bohem zjevují pravý stav sboru a odpovídají jeho potřebám. A kdo by to mohl činit bez bezprostředního vedení Ducha Svatého?
Celé shromáždění nese zodpovědnost bdít nad tím, aby se služba děla v závislosti od vedení Ducha Svatého. Pakliže se tak neděje a nechá se všemu libovolný průběh, aniž by se viníci napomenuli v lásce, moudrosti a milosti, tu není taková služba ke vzdělání ani k požehnání.
Každý bratr, kterého Duch Svatý obdařil dary a který chodí v Boží bázni, má mít příležitost využít svůj dar. Slouží-li k požehnání a osvědčí-li se, pak jej zajisté místní sbor povzbudí, aby sloužil i na jiných místech. Neboť dar není dán pouze pro jeden místní sbor, nýbrž pro celé tělo nebo církev.
Je žalostné, když bratr, který je obdařen zvláštním darem, stále slouží v místním sboru a nepustí ke službě bratry, kteří mají menší dary. Zde platí slovo apoštola: „Nehledejte jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných“, tj.: každý má ctít i dar jiného a nechat jej sloužit. To se také stane, když obdařenější bratr není zaujat sám sebou a koná službu v závislosti. Samozřejmě je kritika v nelásce velmi odsouzeníhodná, v uvedeném případu však by shromáždění bylo nuceno takového bratra zaujatého sebou ve vší lásce napomenout, aby uvážil ona slova z Epištoly Filipenským.
II.
Již v prvém oddílu našich úvah je dostatečně představeno, že Kristus dal dary pro Své tělo. Nikdy však nejsme, shromážděni jsouce na některém místě, celé tělo, nýbrž jen jeho představitelé a jen jeho zlomek. Může být, že i v dobách apoštolů, kdy místní církev reprezentovala viditelnou jednotu, na některém místě nebyl ve sboru žádný evangelista, jinde opět žádný pastýř nebo učitel. Dnes, kdy je církev navenek v rozkladu, jeví se to tím více. Kristus však pečuje o Své tělo a dává mu potřebné a užitečné dary. Všichni věřící v jednom místě tvoří církev nebo shromáždění. Může se stát, že mezi těmi, kteří se shromažďují ve jménu Ježíše, je buď málo darů nebo dokonce žádné, kdežto v jiných kruzích věřících v témž místě, ať již u Českobratrské církve, nebo u Jednoty, Metodistů a Baptistů nacházíme hojné dary. Ale i naopak.
Když se scházíme podle Boží vůle, tedy ve jménu Ježíše, tu nechceme a nemůžeme tím říci, že následkem toho se rozmnoží i dary. Bratr, kterého Pán neustanovil za evangelistu, pastýře nebo učitele, jím nebude ani tehdy, když se shromažďuje s těmi, kteří se schází ve jménu Ježíše, kde se tudíž přítomnost Ducha Svatého a volnost ve službě uznává a uskutečňuje. Nikdy by nesloužilo ke vzdělání církve, kdyby si ti, jimž Pán nesvěřil dary, přece to právo osvojili a konali službu ve sboru, naopak, povstal by z toho zmatek. „Neboť Bůh není Bůh nepořádku, ale pokoje, jako i ve všech shromážděních svatých.“ (Tak dle původního textu.) (1. Korintským 14,33)
Obtíže a cvičení ohledně upotřebení darů se jeví jen tam, kde se věřící scházejí správně podle Božího Slova. Naproti tomu tam, kde je vše určeno již předem církevními předpisy, probíhá vše podle jisté šablony. Tak to miluje neobrácený člověk, a žel, mnohdy i věřící, není-li duchovní. Bůh však chce všechny svaté stále vyškolovat a mít je pod Svým vedením. Služba se má dít v obecenství s Ním a podle Jeho Slova. Toto však přivádí sbor do vážného
zkoušení se,
což našemu tělu není příjemné, poněvadž tělo miluje klid a pohodlí. Proto mu není zatěžko přinést raději peněžitou oběť pro určenou osobu, která koná službu, jen když je samo zbaveno zodpovědnosti.
Budiž ještě několik slov řečeno o rozdílu mezi
bohoslužbou a službou v církvi.
Při bohoslužbě církve mluví věřící s Bohem a přináší mu chválu, díky a velebení, ale při službě v církvi mluví Bůh k člověku skrze Své sluhy, kteří zvěstují Slovo.
Konat bohoslužbu má právo každý věřící; je mu propůjčena skrze Boží milost, která jej učinila svatým a královským knězem a hodným této služby na základě prolité Kristovy krve.
Konat službu ve shromáždění má právo ale jen ten věřící, kterému Pán pro tuto službu svěřil dar a kterého k tomu vede Duch Svatý. Každý bohabojný bratr má právo zvolit píseň, modlit se, činit díky. Nemá se to očekávat pouze od těch, kteří mají dary k službě ve sboru. Ovšemže musí Duch Svatý tomu bratrovi vložit do srdce, že se tím okamžikem stává ústy celého sboru, a že díkůčiněním a modlitbou nebo zvolením písně má projevit skutečné city, přání a potřeby sboru.
Pakliže na jedné straně trváme na tom, že jedině Duch Svatý má právo, aby určoval dary pro službu, kterou On ve shromáždění řídí, je na druhé straně při volnosti služby nebezpečí, že by někdo mohl jednat a sloužit
ukvapeně a libovolně,
zkrátka bez vedení Duchem Svatým. Duch Svatý má volnost vést jednoho bratra, aby zvolil píseň, druhého aby se pomodlil a třetího, aby učil a napomínal. Poněvadž jsme však lidé, jež mají v sobě tělo, zděděného starého člověka, není vyloučena možnost, že se necháme místo Duchem vést naším tělem. Může se stát, že se někdo modlí, jen aby vynikl, dokonce může někdo být tak sebou zaujat, že se osmělí učit a napomínat, poněvadž rád slyší sám sebe. V tomto případu je
zdrojem služby
tělo, tedy člověk sám a ne Duch Svatý. Jak je pro Boha smutné a zarmucující, když se činně uplatňuje tělo, o němž On praví, že „není k ničemu dobrému schopné“, ba zlé, zkažené a jeho smýšlení je nepřátelství proti Bohu. Kristus za ně musel zemřít; v Jeho smrti je odsouzeno. A nyní se má věřící hříchu (staré povaze) držet za mrtvého. Pro každého služebníka Páně je důležité, aby se zkoušel, z jakého zdroje čerpá. Všichni svatí jsou zodpovědní posuzovat, zdali se uplatňuje Duch Svatý, nebo tělo. „Zkušujte duchů, jsou-li z Boha.“ (1. Jan. 4,1)
Vzhledem k tomu, že se žádnému bratru ohledně služby nečiní překážka, je nasnadě, že někdo, kdo nedrží své tělo na uzdě, tuto volnost využije a vyvolí píseň, vysloví díkůčinění, nebo přečte něco z Božího slova a mluví o tom o své újmě. Např. by se mohlo stát, že při shromáždění k zvěstování smrti Páně by se mnoho zpívalo a četlo, ale žádný duchovní bratr by nenalezl Bohu líbezné díkůčinění. To by bylo žalostné. A jak by soudil Bůh o takové bohoslužbě? Jistě by Jeho srdce bylo zarmouceno a duchovně smýšlející duše také. V takovém případu by rozumní bratři museli dbát na to, aby se takový stav neopakoval. To se může dít tak, že se v kruhu bratří v lásce o této věci promluví a bratři se vzájemně poučují a napomínají.
Není rovněž dobré myslet si, když při shromáždění svatých nastane delší
mlčení – ticho,
že se tomu musí učinit konec. Toto nebezpečí je zvláště tehdy, když jsou přítomny cizí osoby, o nichž se domníváme, že je jim toto mlčení trapné a nepříjemné. Je možné, že se tímto mlčením zjevuje duchovní chudoba v tomto sboru. Pak se mají všichni svatí před Pánem kořit. Je-li však mlčení od Pána, poslouží jistě ke vzdělání, protože má každá duše příležitost zabývat se při tomto mlčení Pánem samým.
Dále se jeví nebezpečí, že některý bratr vyvolí píseň nebo něco přečte z Božího slova, co jemu bylo někdy k požehnání a je v domnění, že to v té chvíli musí být k požehnání všem svatým. Je-li pohnutkou tato myšlenka, pak je to mylné. Píseň nebo oddíl z Písma svatého mají odpovídat
potřebám a stavu
svatých. Tehdy, když mi některá píseň nebo některý oddíl z Písma svatého byly k požehnání, tu jsem byl snad v nějaké tísni nebo obtížích a Bůh použil tu píseň a ten oddíl Písma k mému povzbuzení a potěšení. Proto však nemám v jiné době vtahovat shromáždění do svých, v minulosti ležících, těžkostí a smutných okolností, nýbrž mám přenechat volbu písně a Božího Slova i sebe samého úplně Jeho vedení, aby On mohl, odpovídaje stavu a potřebám shromáždění, jednat.
Tím ale nechceme tvrdit, že Duch Svatý by nemohl někdy použít naše zkušenosti k užitku a požehnání celého shromáždění. Právě naopak, víme, že On to často činí.
Máme zkušenosti, že bratři, kteří se nacházeli v nějaké tísni, hleděli se tohoto břemena zbavit v modlitebním shromáždění. Tím bylo celé shromáždění zaujato jejich stavem. Osobní prosby ohledně našich těžkostí a břemen patří všeobecně do komůrky, ale nikoli do modlitebních shromáždění svatých. Jiná věc je, když naše těžkosti pudí jiné bratry, aby společně na modlitbách tyto těžkosti předkládali Pánu podle slova: „Modlete se jedni za druhé.“ (Jakub 5,16)
Aby mohl být bratr ústy sboru (shromáždění), kde projevuje city a krátce řečeno, stav všech svatých před Bohem, tu se musí s nimi učinit za jedno. Bohoslužba může být jen tehdy pravá a upřímná, když nese věrný výraz stavu a citů těch, kteří se shromáždili. Často se ovšem stává, že Bůh vyvolal vyšší tón, jenž pak ve všech srdcích nalezl ozvěnu a tím propůjčil bohoslužbě vznešenější ráz. Trapný dojem však vzbuzuje, když stav shromáždění je na tak nízkém stupni, že neodpovídá vroucímu a srdečnému výrazu chvály, kterou některý duchovní bratr před Bohem projevuje, kdežto ostatní věřící jsou chladní, smutní a ve svých myšlenkách rozptýlení.
Jinak je tomu při službě. Tato naším stavem
nebývá omezena.
Poněvadž k nám zde mluví Bůh, může nám zvěstovat pravdy, které jsme snad ještě nikdy neslyšeli, nebo které na nás snad v posledních dobách již více nepůsobily takovou mocí. Všeobecně ale i tu Pán Svým Duchem vše tak vede a řídí, aby věřící dostali „pokrm v čas“, tzn. pokrm, který právě potřebují. Epištoly apoštolů jsou nám toho jasným důkazem. Proto musí být při všem naším vůdcem Duch Svatý. K službě je nevyhnutelně zapotřebí
láska k Pánu
a známost Božího slova. Z lásky k Němu vyplývá pak i láska k svatým a k hříšníkům. Pavel mohl o sobě i svých spoludělnících říci: „Láska zajisté Kristova víže nás.“ (2. Kor. 5,14) Ani zaujatost sebou samým, ani zvyk, ani netrpělivost, jež nesnese klid, nemá být vzpruhou ke službě, nýbrž jedině láska k Pánu. A co se týče Božího Slova, praví apoštol Pavel k Timoteovi: „A což jsi slyšel ode mne před mnohými svědky, svěřuj to lidem věrným, kteříž by schopni byli i jiné učiti.“ (2. Timoteovi 2,2) Starší měl mít následující vlastnosti: „Pilně se přidržící věrné řeči k vyučování dostatečné, aby mohl i napomínati učením zdravým, i ty, kteříž odpírají, přemáhati.“ (Titovi 1,9)
Dále máme mít hluboký pocit naší zodpovědnosti. Mluví-li někdo, mluv jako řečí Boží. Tím se nejenom rozumí, že má mluvit přesně podle učení Písma svatého, nýbrž že jeho vyslovené myšlenky mají být vycítěny jako řeč Boží ve shromáždění, jak je Pán sám, odpovídaje stavu shromáždění, chce dát.
Je možné, že některý bratr není studovaný, takže není schopen své myšlenky vyslovit uhlazeně a správně gramaticky a přesto může být dobrý Kristův služebník. Je však zapotřebí, aby měl bratr, který se nějak zúčastní služby,
rozvážného ducha
a když se v modlitbě obrací na Otce, aby pak nepokračoval, že zemřel na Golgotě, nebo aby nevznášel své modlitby ke Kristu a později aby zase neřekl, že za nás obětoval Svého Syna. To by nebyla modlitba vedená Duchem Svatým.
Tam, kde je pravá pobožnost a oddanost Duchu Svatému, bude se dít bohoslužba a služba ke cti Boží a k požehnání posluchačů. Nebude se kritizovat bez lásky, ale k službě se budou povzbuzovat ti bratři, o nichž se ví, že jim Pán svěřil nějaký dar, a že jsou věrní a bohabojní. Ale povzbuzují se i ti, kteří, i když snad nemají žádné dary, avšak věrně následují Pána, k účasti při díkůčinění a při modlitbách. Je žalostné, když bratři po léta navštěvují shromáždění, ale nikdy nezvolí ani píseň, ani se nikdy nepomodlí. Ponejvíce je to nedostatek věrnosti a duchovního smýšlení. Buďme však i zde opatrní se svým úsudkem, abychom neodsoudili některého „tichého“ v zemi, který svým obcováním je věrným svědectvím pro Pána. Dej Pán, aby všichni vykoupení v shromáždění byli
srdcem i svědomím
v Boží přítomnosti a činili to, co se líbí Jemu, ke cti Jeho jména a k požehnání jak pro věřící, tak i pro nevěřící, aby přišel-li by do shromáždění někdo nevěřící nebo neučený, přemáhán byl od všech a souzen od všech, aby tak byly zjeveny tajnosti jeho srdce, a padna na tvář, klaněl by se Bohu, vyznávaje, že Bůh jistě je mezi námi (1. Korintským 14,24.25).
Děti jsou Boží dar a máme je vychovávat pro Pána. Za děti svěřené nám Bohem máme velikou zodpovědnost. K jejich výchově potřebujeme mnoho milosti a moudrosti shůry. V následujícím článku přinášíme několik myšlenek, které, bude-li na ně dbáno při výchově dětí, se stanou jistě užitečnými.
Představuj dětem Krista jako jediného Spasitele a Vykupitele a Jeho oběť jako jedinečný prostředek k spasení a ujití od věčného zahynutí.
Zvykej své maličké již záhy Boží bázni a připomínej jim opět a opět: Bůh vidí a slyší všecko; vzdaluj však od dětí jakoukoliv pověrečnou bázeň. Záhy je uč ctít a vážit si rodičů a svých představených. Cvič je ve skromnosti, vděčnosti a zdvořilosti.
Zvykej své dítě na bezpodmínečnou poslušnost, abys jim nikdy nenařizoval něco víckrát než dvakrát, a ani u nich netrp vědomou neposlušnost nebo bezpráví (křivdu). Boží vůli stavěj vždy nad svoji vůli.
Zvykej své dítě na bezpodmínečnou pravdivost. Ulehčuj mu vyznání jeho některého provinění odpovídajícím umírněním trestu.
Uč své dítě modlitbě a to nejlépe použitím návodu, aby Bohu vše řeklo a postěžovalo si, schází-li mu něco a vírou očekávalo Jeho pomoc, jakož i Bohu děkovalo za vše dobré; a buď mu jako modlitebník vzorem.
Netrestej nikdy v hněvu. Vždy vyšetři každý případ. Představuj svému dítěti proviněnou křivdu jako hřích před Bohem. Odpouštěj mu, když svého činu lituje a uč ho hledat odpuštění u Boha; trestej jen zlomyslnost a nedbalost. Trestej věcně a se svatou vážností. Buď svému dítěti nejlepším přítelem. Důvěrnost je duší výchovy. Hraj si s ním a dej mu čas k hraní, ale také příležitost, aby bylo užitečné. Vyprávěj mu zvláště biblické děje s poukazem na jeho nezpůsoby. Ukazuj mu dotyčné hříchy a jejich následky, ale i Boží pomoc, milost a lásku, kterou Bůh prokazuje lidem.
Buď ve všem, co od svého dítěte vyžaduješ, vzorem. Poučuj jej, pokud můžeš, sám. Zvykej jej na zdrženlivost.
Vzbuzuj v svém dítěti lásku k Božímu Slovu, k shromáždění a k nedělní škole. Bdi přísně nad jeho četbou. Nestrp ve svém domě nikdy knihu podezřelého nebo pochybného obsahu.
Vzbuzuj záhy – ne však příliš záhy – chuť k učení a k práci. Děti rády pomáhají. Pěstuj tento pud, vyvaruj se však co možná slova „musíš“, v takových případech raději používej slova „můžeš“. Nebuď kritickým. Vyhýbej se nadávkám. Děti spíše snesou rozumný a přiměřený trest než stálé nadávky. Zvykej je však na pořádek, čistotu, stud, přesnost a věrnost v povolání.
Bdi zvláště nad jeho přáteli. V jeho okolí strp jen křesťansky vychované děti. Každé cizí dítě, které by si v Tvém domě dovolilo nějaké nezpůsoby, ihned vzdal. – Jakékoliv snášení něčeho podobného je nebezpečím, poněvadž přátelé a příbuzní mají na dítě největší vliv. Proto vzdaluj své děti i od bezbožných příbuzných. Nestrp nikdy rozepře mezi svými dětmi.