(Jan 5, 39)
Ročník II. 1928 Číslo 3. – 4.
V bibli se vyskytující a obyčejně slovem „církev“ přeložené řecké slovo „ecclesia“ znamená vlastně shromáždění a označuje zvláště shromáždění lidí, majících v řeckých státech právo měšťanství, proti těm obyvatelům, kteří toto právo neměli. Název „ecclesia“ byl pak dáván shromážděním různého druhu. Tak vidíme např. v řeči Štěpána, že je ho použito k označení shromáždění izraelského lidu na sinajské poušti. Jinde je zase tak pojmenován proti Pavlovi se bouřící zástup: „A pověděv to, rozpustil shromáždění.“ (Skutky 7,38; 19,40. Bible kralická překládá slovo „ecclesia“ na těchto místech slovem „lid“.)
Na všech jiných místech, kde to slovo stojí ve spojení s křesťanstvím, má svůj ustálený význam, a užívá se ho pro „církev“ Páně. Označuje buďto celek všech křesťanů (Božích dětí) na zemi v určitém okamžiku, anebo tělo Kristovo podle Božích myšlenek, které v sobě obsahuje všechny věřící, a sice od dnů letnic až k příchodu Páně. Konečně znamená i v užším smyslu jednotu všech křesťanů (věřících) na některém místě.3
Slovo církev se nyní užívá také i k označování různých náboženských společností, utvořených k provádění svých vlastních církevních ustanovení. V následujících řádcích se omezím jen na to, abych vyjádřil některé velice jednoduché myšlenky o „církvi“ (základní myšlenky, pakliže se tak smím vyslovit) na základě výroků Božího Slova.
Počátek církve na zemi
Kdybychom měli mluvit o původu církve podle Božích myšlenek, tedy bychom museli jít zpět až před počátek nynějšího času; neboť podle věčného předuložení Boží milosti byla Kristovým tajemstvím, tím od věčných časů v Bohu skrytým tajemstvím: „To tajemství, které od časů věčných skryté bylo; nyní pak zjeveného a skrze písma prorocká, podle poručení věčného Boha… oznámeného.“ (Efez. 3,4.9; Řím. 16,25.26) Pak bychom ale odbočili od vytknutého cíle. Budeme tedy mluvit o viditelném počátku církve na zemi. Její dějiny započaly o letnicích, když učedníci byli všichni jednomyslně spolu a sestoupil na ně Duch Svatý a všechny je naplnil (Skutky 2,1-4). Tak bylo naplněno zaslíbení od Otce, o němž jim Pán Ježíš řekl před Svou smrtí, a které jim ještě jednou připomenul dříve, než vstoupil na nebesa. (Porovnej s Janem 14,15.16; Skutky 1,4.8.)
O církvi však mluvil Pán Ježíš již dříve, když se chystal ukončit Své dílo v Galileji. Pozastavme se na okamžik u tohoto pozoruhodného místa. Nalezneme ho u Mat. 16,13-18 a zní:
„Přišed pak Ježíš do krajiny Cezaree Filipovy, otázal se učedníků svých řka: Kým praví lidé býti mne, Syna člověka? A oni řekli: Někteří Janem Křtitelem, jiní pak Eliášem, jiní pak Jeremiášem, aneb jedním z proroků. I dí jim: Vy pak kým mne býti pravíte? I odpověděv Šimon Petr řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého. A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev toho nezjevilo tobě, ale otec můj, kterýž jest v nebesích. I já pravím tobě, že jsi Petr4 a na té skále vzdělám církev svou a brány pekelné nepřemohou ji.“5
V tomto oddílu je mnoho pozoruhodného. Nejprve toto: Církev je zde uvedena jako zcela nová věc. Není při ní nic, co by bylo jen pokračováním židovstva, nýbrž je něčím, co náleželo ještě budoucnosti, věcí, která se teprve měla zjevit; tzn., že ve skutečnosti až doposud nebyla. Vždyť Pán Ježíš řekl: „Já vzdělám Svou církev;“ Ne já jsem vzdělal nebo vzdělávám, což by znamenalo: jsem tím vzděláváním právě zaměstnán. Dále praví: „Svou církev.“ Ona je Jeho, náleží Jemu. Při tom nám Pán i sděluje, na jakém základě ji chce vzdělávat. Ne snad na apoštolu Petrovi, nýbrž na tom, co poznala Petrova víra, a nejen jeho přirozený rozum. A víra Jej poznala a vyznává jako: „Kristus, ten Syn Boha živého.“ Církev stojí tedy na tomto základě, a proto nemůže ďábel s veškerou svou mocí proti ní nic pořídit.
Celý tento oddílek neobsahuje žádnou zmínku o lidské součinnosti při ustavování církve. Člověk, ať již apoštol nebo kterýkoli jiný věřící, je pouze kamenem; jedním z mnohých ve složení stavebního díla, které Pán zřídil, jedním do stavby vloženým dílem. Totéž nalezneme i v Efezským 2,20-23, kde čteme: „Kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, na němž všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu.“ A v první Petra 2,3-5: „Když jste okusili, kterak dobrotivý jest Pán, k kterému přistupujíce jako ku kamení živému, od lidí sice zavrženému, ale od Boha vyvolenému a drahému, jste i vy jako kamení živé, vzdělaní v dům duchovní“, atd.
Uvěří-li kdo celým srdcem v Krista, Syna Boha živého, stává se „kamenem živým“, vloženým do stavby samým Kristem – vlastním stavitelem.
Jinak je tomu v 1. Korintským 3,9-17. Tam hledí apoštol Pavel na utváření se církve ze stanoviska lidské zodpovědnosti, při jejímž zřizování je on použit jako služebník, jako Boží spolupracovník. Pavel štípil a Apollo zaléval. Pavel jako moudrý stavitel položil základ, ten jediný, který může být položen, „jenž jest Ježíš Kristus“. Jiný pak na něm staví. Proti tomu, co Pán staví, nemůže ďábel s veškerou svou mocí nic pořídit. Jedná-li se však o lidi a o to, co jeden každý z nich staví, tedy musí být dílo jednoho každého zkušeno. Co není z Boha, nebo neodpovídá Jeho plánu, je pouze dřívím, senem, strništěm a bude spáleno, nezůstane jako pravé ovoce k Božímu oslavení. Kdežto jestliže kdo Boží chrám kazí, boří, např. učitel bludného učení, kacíř, toho zkazí Bůh.
Z řečeného vysvítá, že podle Božích myšlenek a plánů se skládá církev pouze z pravých věřících. Jednotlivci, kteří přijali slovo radostného poselství, byli pokřtěni a připojeni k těm, kteří již dříve uvěřili (Skutky 2,41-47). Byli připojeni k církvi, kterou Duch sv., abychom tak řekli, svým sestoupením o letnicích slavnostně posvětil. Takovýmto způsobem Duchem Svatým pokřtěni, tvoří všichni věřící jedno jediné tělo, jak se vyjadřuje apoštol: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové, buď služebníci neb svobodní, a všickni jedním Duchem zapojeni jsme.“ (1. Korinským 12,13) Nikdo nemůže tedy náboženskými obřady a vyučováním nebo přijímáním některé svátosti být připojen k církvi, nýbrž jedině a pouze následkem pokání a věřícím přijetím radostného poselství evangelia do svého srdce (Skutky 2,41; 4,4). Tak i Duch Svatý vydává svědectví o prvotních věřících na této zemi, pravě: „Toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše.“ (Skutky 4,32) Na jiném pak místě čteme: „Uvěřivše, znamenáni jste Duchem zaslíbení svatým. Kterýž jest závdavek dědictví našeho, na vykoupení toho, což jím nám dobyto jest, k chvále slávy jeho.“ (Efez. 1,13 a 14)
Ve druhé kapitole Efezským připomíná apoštol onu zvláštní milost, jíž se dostalo všem věřícím ze všech národů, právě tak, jako věřícím ze Židů. V jedenáctém a dvanáctém verši mluví o tom, co oni dříve byli: „Naděje nemající a bez Boha na světě“ a ukazuje jim ve verši 13., co jsou nyní v Kristu a skrze Krista. Jakožto věřící jsou nyní postaveni na roveň Židům, kteří přijali Pána Ježíše jako Syna Božího. Stali se účastni stejných výsad. Dále pak od čtrnáctého verše je všechno připsáno Kristu. Nejenže dokonal dílo, jímž jsme my (Židé a pohané) v jednom těle smířeni a tak přivedeni k Otci, nýbrž On sám přichází, abychom toto poznali, a zvěstuje radostné poselství právě tak blízkým Židům, jako i vzdáleným pohanům. Není tu řeč o víře, která je pouze prostředkem k přivlastnění si toho, co nám evangelium zvěstuje: nýbrž všeho se nám dostává, jak již podotknuto, od Krista, ač víra Efezských v kap. 1,13 a 15; v kap. 2,8 dochází plného uznání.
Vidíme tedy, jak a z čeho je Kristem utvořena církev, a na jakém základě spočívá. Nyní se pokusíme vystihnout, jak se Pán postaral o
vzdělávání církve na zemi.
Když si Kristus utvořil církev, nazývá ji Svou církví a ona je také v každém ohledu Jeho, neboť ji zamiloval a Sebe samého za ni vydal. Proto se stará také o vše, co je zapotřebí k jejímu zachování po dobu jejího přebývání zde, na této zemi. V páté kapitole Epištoly Efezským, kde apoštol napomíná křesťanské manžele a připomíná jim jejich vzájemné povinnosti, mluví obrazně o lásce Pána Ježíše Krista. Ženě ukazuje církev jako vzor, ohledně její milující poslušnosti, kterou je povinna Pánu. Co se týče muže, tedy ten má mít na mysli, jak Kristus jednal vůči církvi. Čteme: „Jako i Kristus zamiloval církev, a vydal sebe samého za ni; aby ji posvětil, očistiv ji obmytím vody skrze slovo. Aby ji sobě postavil slavnou církev nemající poskvrny ani vrásky, neb co takového; ale aby byla svatá a bez úhony.“ (verše 25-27)
Takové je postavení církve. Jako Eva byla utvořena z Adama za hlubokého spánku, který na něho byl uveden, tak vzala i církev svůj počátek z Krista, který Sebe samého za ni vydal a byl pohřížen do spánku smrti. Neboť k jejímu vykoupení musel vytrpět smrt (viz Efezským 2,4-6). Nepřehlédněme též, že Pán Ježíš při oné první příležitosti, kdy mluvil o církvi, také ihned bezprostředně představoval Svým učedníkům nezbytnou potřebu Své smrti: „Od té chvíle“ počal Ježíš oznamovat svým učedníkům, co Jej musí potkat (Mat. 16,27).
Jako byla určena Eva Adamovi za jemu vyhovující pomocnici, tak je i církev určena pro Krista. On si ji posvěcuje a čistí. Bůh postavil Evu před Adama a Kristus postaví sám sobě církev bez jakékoli stopy nečistoty nebo nedokonalosti, v bezvadné svatosti a slavné kráse, odpovídající ve všem Jemu samému. Ano, tak bude oslavená a připodobněná svému muži, až On, dle Svého zaslíbení, ji uvede do nebeského domu (Jan 14,2). Milý čtenáři, přečti si slavné popsání manželky Beránka v Zjevení 21.
Nyní se ovšem ubírá církev tímto světem, který je pro ni v duchovním smyslu vyprahlou pouští, kde je vydána útokům nepřítele, léčkám, které jí ďábel klade do cesty, jakož i jiným nesčíslným nebezpečím, která na ni dotírají ze všech stran. Ale Kristova láska, tato jediná a mocná pohnutka všeho Jeho jednání, ta láska, která Jej přiměla, aby vše naplnil pro církev a Sebe samého za ni obětoval, Jej pudí činit ještě více. Tato neproměnlivá a stálá láska pokračuje i nyní ve své požehnané činnosti. To nám představují i ona zvláštní slova: „Žádný zajisté nikdy těla svého neměl v nenávisti; ale krmí a chová je, jakožto i Pán církev. Neboť jsme oudové těla jeho z masa Jeho, a z kostí Jeho.“ (Efezským. 5,29.30) Po celou dobu svého putování tímto světem smí proto církev s úplnou důvěrou počítat s láskou a věrnou péčí Krista. On uspokojuje všechny potřeby a pomáhá ve všech těžkostech.
Ale které prostředky Pán používá k dokázání nám Své dojemné péče o církev? Nejprve je to Jeho Slovo, jímž On osobně působením Ducha Svatého mluví k církvi, a pak jsou to dary, které rozdal těm, z kterých sestává církev, a sice podle Své vlastní neomezené vůle. Tyto dary pak uschopňují ty, kteří je obdrželi, k sloužení Jeho církvi a v Jeho církvi. Taková služba nemůže tedy být dosažena lidskou vůlí, ani studiemi na bohosloveckých školách, ani vysvěcováním nebo vzkládáním rukou zvlášť k tomu zvolenými lidmi, jak se to všeobecně děje v různých tzv. křesťanských církvích. Tyto různé, lidmi vymyšlené obřady a pravidla jsou Božímu Slovu úplné neznámé a Boží Slovo je jediným, vždy rozhodujícím vodítkem a měřítkem života i víry pro církev – lid Páně.
V Epištole Efezským, kde se tak dopodrobna pojednává o věcech týkajících se církve, nalézáme ve 4. kap., že Kristus, když všechno naplnil požehnanými výsledky Svého spasitelného díla (od těch nejnižších míst země, až vysoko nade všecka nebesa, kam je přesazen Boží spravedlností), dal nyní lidem dary: „A on dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty, jiné pak pastýře a učitele; pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova; až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova.“ (verše 8 až 13) Zde jsou tedy nadaní muži považováni za dary, které Kristus obdržel pro Svůj lid (srov. s Žalmem 68,19), kdežto v 1. Korintským 12,7-11 jsou ty dary svěřeny lidem k užitku druhých. V prvním je církev učiněna zodpovědnou za přijetí takových nadaných mužů, kteří jí jsou dáni k uspokojení jejích potřeb; v 1. epištole ke Korintským se představuje, že nadaní mužové jsou zodpovědní za využitkování darů jim od Pána svěřených k užitku církve. Evangelista, který v 1. Korintským 12 není uveden, je vynechán proto, poněvadž pole jeho působnosti se nalézá více mimo církev, tedy ve světě mezi neobrácenými lidmi.
Za dřívějších dob měl Bůh uprostřed Svého izraelského lidu vyvolené místo, kde chtěl přebývat a kam se měl shromáždit třikrát do roka všechen lid (srov. s 5. Mojžíšovou 12,4-12). Toto místo bylo v Jeruzalémě, a sice v chrámě vystavěném Mu od Šalomouna (srovnej s Žalmem 132,13.14; 1. Par. 17,12; 2. Par. 6,6).
Vykoupení Páně mají nyní také své středisko, kolem něhož se shromažďují, a toto středisko má svůj základ ve Slově Páně u Matouše 18,20.: „Nebo, kdežkoli shromáždí se dva, nebo tři, ve jménu mém (dle pův. textu ,,ku jménu mému“), tu jsem já uprostřed nich.“ V takových shromážděních, kde je přítomnost Páně, se používá Jeho darů k požehnání církve. Samo sebou se rozumí, že to není nijak na závadu volného použití různých darů, hlavně darů pastýře, v stycích křesťanů mezi sebou a při jejich návštěvách po domech.
Někdo by mohl namítnout, že již nemáme apoštoly a proroky. To je sice pravda, ale my požíváme jejich služby Písmem, jimi nám zanechané. Co se pak ostatních darů týče, tedy je všechny máme, díky Bohu, až dosud. Tyto dary jsou nám dosud zachovány na základě věrnosti Páně. Máme evangelisty, kteří zvěstují dobré poselství spásy hříšníkům, učitele, kteří Boží Slovo vykládají a pastýře, kteří dávají duším potravu Božího Slova a pasou stádo Páně. Písmo svaté nám dává také velmi určitý návod k užívání těchto darů pro kázeň, která se má vykonávat v církvi, aby svatost a zdravé učení v ní byly zachovány, jakož i konečně pro slavení večeře Páně a ke konání bohoslužby. My se však nehodláme zdržovat u těchto bodů a přecházíme k
naději církve.
Viděli jsme, jak Pán Svou církev zde na zemi utvořil, jak On ve Své neproměnné lásce pečuje o její potřeby, o její vedení a zřízení, vzdělávání a poučování, vždy podle časů nebo rozdílů zkoušek, cvičení a bojů, kterými zde prochází, podle toho, jak její oslavená hlava to uzná za dobré. Mimo to však je jí dána Pánem vzácná naděje, způsobilá ke vzpružení její zmužilosti k jejímu obživení a posilnění po všechen ten čas, v němž má procházet po této poušti tak mnohými a různými poměry. Ona očekává svého Pána, který opět přijde, aby ji vzal k sobě a slavnou, neposkvrněnou a bez vrásky Sobě postavil. Dříve jsme již podotkli, že co je řečeno o Evě ohledně Adama může být vztaženo též na Krista a Jeho církev. Je také nazvána „Jeho žena“ nebo „manželka Beránkova“ (Zjevení 19,7; 21,9; 22,17). Bůh spojil Evu s Adamem, aby s ním jako se svojí hlavou a svým mužem požívala všechny výsady a práva, které on v sobě pojil svým postavením, jako středisko a hlava stvoření. Právě tak je i církev spojená s Kristem. Nyní sdílí s Ním Jeho opovržení světem, avšak v budoucím věku s ním bude požívat Jeho zjevenou a tisíciletou slávu a po dobu věčného dne bude u Něho v blaženosti otcovského domu a současně požívat výsady, jako Boží bydliště uprostřed lidí na nové zemi (Zjev. 21,2.3).
V Efezským nám Bůh zjevuje Své myšlenky o Kristu, jakožto Synu člověka a o Jeho manželce, která je s Ním spojená v této slávě. Tím nám ukazuje nepřevýšené bohatství Své milosti k nám, jejíž mocí a působením se nám dostalo onoho místa ve věčném předuložení a našeho podílu v Jeho vykoupení.
Jaké to je blahoslavenství, když nás Bůh takovýmto způsobem zasvěcuje do tajemství Své vůle a dává nám vědět, že si předuložil v Kristu shromáždit všechno v plnosti času. „Což na nebesích i což na zemi; v Něm i ku podílu připuštěni jsme, předzřízeni byvše, podle předuložení toho, kterýž všechno působí podle rady vůle Své.“ Vzhledem ke Kristu k tomu apoštol připojuje: „A posadiv Jej na pravici Své na nebesích, vysoko nade všechno knížatstvo, i mocnosti, i moci, i panstvo i nad každé jméno, kteréž se jmenuje netoliko v věku tomto, ale i budoucím. A všecko podložil pod nohy Jeho, a Jej dal hlavu nade všecko církvi, kteráž jest tělo Jeho, všecko ve všech naplňujícího.“ (kap. 1,8-11; 20-23)
Ale jakkoli veliká bude ona viditelná sláva, kterou Kristus v církvi, Své manželce, zjeví v budoucím věku, přece jen čím je ta sláva v porovnání se štěstím a radostí, již bude církev požívat u Něho v Otcovském domě? Pán sám řekl, že chce, aby ti, kdož jsou Jeho, byli tam, kde je On, aby hleděli na Jeho slávu, aby celou Jeho lásku poznali až do jejích hloubek (Jan 14,2; 17,24). Tato pravda je potvrzena jinými místy Písma svatého, která podrobněji mluví o postavení věřícího, který má v tomto světě očekávat návrat Pána (porovnej např. Kol 3,4; 2. Tes. 1,10; 2. Tim. 2,11.12). Kéž by Pán každého z nás zachoval v živém očekávání Jeho brzkého příchodu.
On také požehnej tyto řádky pro všechny, kteří se zaměstnávají tímto důležitým předmětem a o kterém nyní panuje uprostřed vyznávajícího křesťanstva tak veliká neujasněnost, ba i nevědomost. On dej, aby i tyto krátké poznámky v nynějších těžkých dobách posloužily k jasnému poznání Boží cesty! Pouze na této cestě lze nalézt požehnání a pravé štěstí. I když je pravda, že se církev uchýlila od svého jednoduchého postavení, majíc být živým svědectvím pro Pána ve světě. Nemůže už o ní být řečeno to, co o ní bylo pravdou v jejím duchovním jaru a co o ní čteme ve Skutcích 2,42-47; 4,32-35; 5,12-14.
Ale zásady i pravdy od počátku tvořící a řídící církev zůstávají i dnes v plné platnosti. Tyto pravdy musí také i nás vzdělávat a vést. Pán se nemění; On zůstává vždycky tentýž, kdežto my jsme odkázáni na Něho a na slovo Jeho milosti, které, jak apoštol Pavel starším z Efezu praví: „… mocno jest vzdělati nás a dáti nám dědictví mezi všemi posvěcenými.“ (Skutky 20,32)
Na konec chci ještě upozornit, že apoštol Pavel První epištolu k Timoteovi psal, aby tento jeho žák věděl, jak by měl jednat „v domě Božím, kterýž jest církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy“ (kap. 3,14-15). Tehdy bylo v církvi ještě vše v pořádku. Ale ve Druhé ep. k Timoteovi vidíme, jak mnohé se již změnilo. V ní už nalézáme zřetelné stopy úpadku a rozkladu. Všichni, kteří byli v Asii, se od apoštola odvrátili, dostavily se nepobožné a daremné křiky, kterých se měl vyvarovat; Hymeneus a Filetus pobloudili od pravdy, a bludy, které rozšiřovali, převrátily víru některých (kap. 1,15; 2,16-18). „Ale však“, připojuje k tomu apoštol: „pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Znáť Pán ty, kteříž jsou Jeho, a opět: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo.“ Odstoupit od nepravosti a očistit se od nádob k potupě však neznamená uchýlit se do samoty jako mnich, nebo se oddělovat v pyšné samospravedlnosti jako farizeus. Ne, napomenutí, jenž následuje, zní: „Následuj spravedlnosti, víry, lásky, pokoje s těmi, kteříž vzývají Pána z srdce čistého.“ (2. Tim. 2,19-22) Ti, kteří se oddělili od všech stávajících lidských zřízení, se pod vedením Ducha Svatého chtějí nechat řídit jedině zásadami, složenými v Božím Slově, pamatujíce na slova Páně: „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude.“ (Jan 14,23)
A: Co jste?
B: Od přirození zahynulý hříšník: „Věrná jest tato řeč a všelijak oblíbení hodná, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž já první jsem.“ (1. Tim. 1,15)
A: Jaké máte pojmenování?
B: Já jsem křesťan: „Nejprv v Antiochii učedníci nazváni jsou křesťané.“ (Skutky 2,26)
A: To je dobře; ale já bych rád věděl, co je vaším náboženským přesvědčením?
B: „Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ (Řím. 8,38.39)
A: Ano, ano; co je však vaší nadějí?
B: „Blahoslavená naděje, a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Jezukrista, který je ve mně, naděje slávy.“ (Tit. 2,13; Kolos. 1,27)
A: Ve vás? Jak může Kristus být ve vás?
B: Skrze víru: „Aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich.“ (Efez. 3,17) Mimo toho jsem s Kristem nerozlučně spojen, ano jedno s Ním: „Ten pak, kdož se připojuje k Pánu, jeden duch jest s Ním.“ (1. Kor. 6,17)
A: Ke které náboženské společnosti přináležíte?
B: K tomu jednomu tělu. Dle Efez. 4,4 je jen „jedno tělo“. Není tedy mnoho těl a ty mnohé stávající náboženské společnosti nejsou podle Boží vůle; ty zřídili lidé.
A: Dobře; ale vy jste přece členem některého sdružení?
B: Já jsem údem toho jednoho těla: „Vy pak jste tělo Kristovo, a oudové z částky.“ (1. Kor. 12,27) Také jsem údem Krista: „Nevíte-liž, že těla vaše jsou oudové Kristovi?“ (1. Kor. 6,15)
A: Ale nějaké jméno nebo označení musíte přece mít?
B: Ano, mám nanejvýš vzácné jméno, a sice od samého Boha. Jsem dítětem Božím, dědicem Božím a spoludědicem Kristovým (Řím. 8,16.17).
A: Kdo řídí vaše bohoslužby?
B: Pán Ježíš: „Nebo kdekoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18,20)
A: A jak zní však vaše vyznání víry?
B: Mým vyznáním víry je celé Písmo svaté: „Všeliké písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový.“ (1. Tim. 3,16.17)