(Jan 5, 39)
Ročník II. 1928 Číslo 1. – 2.
(Jan 15,1–8)
Jedině Slovo Boží je ryzí a čistý zdroj pravdy. A přece se stává, že mnozí čtenáři do něho v některých bodech vnášejí své vlastní myšlenky; ty jsou nezřídka převzaty od jiných, snad i znamenitých křesťanských mužů, a přijaty za vlastní, aniž by byly zkoušeny, zdali skutečně prýští z onoho zdroje pravdy. Je to zarmucující zjev, který pochází hlavně ze samolibosti. Veškeré naše názory mají mít za základ Slovo Boží a máme odmítat vše, co s tím nesouhlasí. K pravému porozumění a vniknutí do Písma svatého patří však „čisté oko“ a „poslušné srdce“; a obojí je výsledek působení Ducha Božího. Kde jedno nebo druhé schází, anebo dokonce obojí, tam schází vše k pravému a božskému proniknutí do Božích myšlenek. Jen při čistém oku a poddaném srdci je vědomí závislosti na Bohu živé, a tu se Slovo Boží uvažuje na modlitbách. Duch Boží ať vede i nás při uvažování našeho předmětu.
Nejdříve musíme poukázat na to, že v našem oddílu (Jan 15,1-8) se nám Kristus nepředstavuje ani jako Spasitel, jenž přišel, aby zahynulé hledal a spasil, ani jako hlava Svého těla v nebesích, nebo Své církve, kterou živí a o niž pečuje ve Své neskonalé milosti a lásce. Jedná-li se o spasitelnou a ochraňující Boží lásku v Kristu Ježíši, mohou být Jeho vykoupení úplně ujištěni, že je nikdo nevytrhne z Jeho ruky. Jak je dokonalá Jeho milost a moc ke spasení hříšníka, tak i k zachování vykoupených. Zde se však nejedná o tuto zachovávající milost a moc Páně.
Pán sám se zde nazývá „pravým vinným kmenem“ a tím zaujímá místo Izraele. Izrael byl od pradávna „vinný kmen“; neboť v Žalmu 80,9 čteme: „Ty jsi kmen vinný z Egypta přenesl, vyhnal jsi pohany, a vsadils jej.“ Ale tento vinný kmen, Izrael podle těla, zůstal prázdný a bez ovoce. Pak přišel Kristus, Syn Boží, a zaujal jako „pravý vinný kmen“ jeho místo. Bůh Jej přivedl z Egypta (Mat. 2,15) a On zaujal v požehnání místo Izraele (viz. Iz. 49). Výsady izraelského národa byly veliké, a proto byla veliká i jeho zodpovědnost. Nyní však bylo vše, co nebylo ve spojení s Kristem, pod mocí nepřítele – Satana. Veškeré požehnání pro duši bylo k nalezení jen v Kristu. Mimo Něho nebylo spasení ani pokoj. Jediný pravý vinný kmen byl Ježíš a tak se zde představuje Svým učedníkům. On zaujal místo všeho toho, s čímž oni dosud stáli ve spojení a v čemž až do tohoto okamžiku marně hledali své náboženské uspokojení. Celý židovský systém se prokázal jako úplně neschopný k získání klidu a spásy duši; a proto zde nebylo žádné ovoce. Izrael nebyl tedy ten pravý vinný kmen; tím je Kristus, který v opaku k Izraeli je vsazen na jeho místě jako pravý vinný kmen na zemi. Zde se nejedná – jako v předcházejících nebo následujících kapitolách, kde dokazuje Ježíš Svoji neskonalou lásku k Svým učedníkům – o to, čím chtěl pro ně být po Svém odchodu, nýbrž zaujímá ve Svém postavení na této zemi místo jako vinný kmen a označuje Své vztahy ke Svým učedníkům a vyznavačům, kteří jsou na zemi. Jako hlava je Kristus v nebi, jako vinný kmen je vsazen na zemi. V nebi nemůže být řeč o vsazení vinného kmene, ani o čistění ratolestí; obojí se děje na zemi.
„Otec můj vinař jest.“ Zde to není „všemohoucí Bůh“, který se pod tímto jménem zjevil Abrahamovi, rovněž ani „Hospodin“, jak se ukázal Izraeli, nýbrž „můj Otec“. Péči tohoto Otce jsou svěřeni všichni, kdo jsou ve spojení s Kristem. Stále mají zapotřebí Jeho ošetřování a to se děje proto, aby vzešlo ovoce. Izrael nebyl ten pravý vinný kmen, a proto nemohla být řeč o nějakém ovoci. Kristus je ten pravý vinný kmen. Nepřináší-li ratolest v Něm ovoce, je bezcenná a odřeže se; přináší-li ovoce, čistí ji Otec, aby nesla hojnější ovoce (v. 2). Krátce řečeno, hledá se ovoce. Jak již uvedeno, nepřichází zde v úvahu spasitelná a střežící Boží milost, nýbrž zodpovědnost všech, kdo nesou Kristovo jméno, zodpovědnost všech Kristových vyznavačů. Poměr ke Kristu v nebi, který nemůže být zrušen, poněvadž je působen Duchem Svatým, zde nepřichází v úvahu. Je to spojení, které se tvoří a bývá spatřováno na zemi, a které bylo již v době, kdy na zemi putoval Pán. Zahrnovalo v sobě všechny, kdo v tehdejší době přes opovrhování ze strany židů následovali Pána. Všechny, kteří později opustili židovství nebo pohanství, přiznali se k Němu, a byli pokřtěni v Jeho jméno. Dnes zahrnuje veškeré křesťanské vyznavače na zemi. Toto spojení může být skutečné, živé a věčné anebo také jen zevní. Jedině ovoce označuje skutečný poměr ratolesti. Zodpovědnými jsou všechny; každá se zkouší. Všechny cesty těch, kdo stojí ve spojení s Kristem a vyznávají, že jsou Jeho vlastnictvím, se odvažují na Boží váze. Kde není ovoce, tam se vykoná soud; kde se ukazuje ovoce, tam se provádí čistění k rozmnožení ovoce. Zachovávání zevních předpisů a ustanovení – jak se od starého vinného kmene Izraele vyžadovalo – naprosto nestačí. Na tomto vinném kmenu byl a zůstal dobrou ratolestí každý, kdo se zrodil jako Žid, byl obřezán a zachovával ustanovení; a odříznut byl ten, který úmyslně přestupoval zákon. Zcela jinak je tomu u pravého vinného kmene; jen skutečné přinášení ovoce označuje dobrou ratolest.
Otec neplodné ratolesti odstraní soudem a zabývá se užitečnými, aby rozmnožil jejich ovoce. Jeho ruka je stále připravena, aby odstranila vše, co by překáželo vzrůstu ovoce. On nás vodí těžkostmi, provádí nás kázní různého druhu a vede nás cestami, které slouží k tomu, aby byla zlomena naše svévole a aby zůstal stále v činnosti pocit závislosti na Něm. To jsou prostředky, jimiž nás Otec čistí – a jak takovéto čištění potřebujeme! A i kdyby ovoce bylo až dosud velice nepatrné, působením Otce se rozhojní a slouží k Jeho oslavení. Jak mnoho příčin máme vzhledem k tomuto vzácnému výsledku k chlubení se souženími (Řím. 5,3) a máme mít za největší radost, kdykoli upadáme v rozličná pokušení (Jak. 1,2). Veškeré cesty, jimiž nás Otec vede, jsou požehnané.
„Již vy čisti jste pro řeč, kterouž jsem mluvil vám.“ (v. 3.) Tímto se obrací Pán na Své učedníky. Jidáš Iškariotský se již vzdálil (kap. 13,30.); a již dříve mnozí z Jeho učedníků odešli zpět a nechodili s Ním více (kap. 6,66). Ti nyní ještě obklopující Jej učedníci byli již čisti Jeho řečí (slovem). Povšimněme si dobře toho, že Pán nepraví: „Očištěni krví, kterou za vás vyleji.“ Jeho „řeč“ (slovo) stojí s naší zodpovědností, jeho „krev“ ve spojení s Jeho milostí. Jeho Slovo soudí vše, co neodpovídá Pánem Ježíšem zjevenému Božímu charakteru nebo skrze Něho zjevené Boží vůli. A tento soud stihne naše myšlenky a smýšlení srdce, naše jednání a cesty. Nic neujde pronikavému, na obě strany ostrému meči – Božímu Slovu. Tam, kde očištění Božím Slovem je vykonáno, je člověk obrácen, znovuzrozen a účastníkem nové přirozenosti. To najdeme ve 3. kap. našeho Evangelia, kde se nám představuje slovo v obraze vody; a totéž slovo se také později užívá k praktickému očišťování po dobu našeho pozemského putování (viz Jan 13).
Je nepochybné, že každý věřící je očištěn Kristovou krví smíření; každá skvrna hříchu a viny je touto vzácnou krví na vždy zahlazena. O tom však není v tomto oddílu řeč. Pán zde mluví jen o Svém slově jako o prostředku očištění a soudu, a sice vzhledem jak na kázeň, tak i na odříznutí. Zde se jedná jednoduše o zodpovědnost člověka a nikoli o to, co zmůže Boží milost a moc. Je to osobní zodpovědnost každého člověka, zodpovědnost, které nemůže vyhovět nikdo bez Boží milosti, jež však nicméně zůstává v platnosti ve své celé přísnosti.
Již záhy povstalo mnoho učedníků, kteří vyšli ze židovstva a později i z pohanstva a nechali se pokřtít v Krista; tito však museli nejdříve být zkušeni. Tělo je schopno napodobit i víru a přijmout formu pobožnosti. K přinesení ovoce nestačil však ani křest, ani zevní přijetí křesťanského vyznání; bylo nevyhnutelně zapotřebí zůstávání v Kristu. Proto pravil Pán: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně.“ (v. 4.) Zdroj veškeré síly pro učedníky byl v Ježíši. Oni museli zůstat v Něm a On v nich. Poněvadž se jedná o zodpovědnost, staví se proto do popředí onen požadavek na člověka: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás.“ Jedná-li se o milost, tu zaujímá Bůh provždy první místo; neboť jen milost může spasit a ochránit. Činí-li se zůstávání v Kristu závislým na zodpovědnosti člověka, pak je jistě pochybné. Jak je však nemožné, aby ratolest, která nezůstane na kmenu, mohla nést ovoce, tak je také nemožné člověku přinést ovoce Bohu, nezůstane-li v Kristu. My jsme závislí úplně na Něm; a On se nemění. Vědomí naší stálé a úplné závislosti je první a nevyhnutelnou podmínkou, abychom mohli nést ovoce. To pak působí, že hledíme stále na Něho a plně Jemu důvěřujíce, zůstáváme srdcem ustavičně v Jeho blízkosti. Takové jednání dokazuje jednak skutečnost Božího díla v duši a působí současně přinášení pravého ovoce, neboť bez Něho nemůžeme nic činit (v. 5.), nic, co by se Bohu líbilo a čímž by mohl být oslaven.
Kristus je tedy nejen život pro naši duši, nýbrž i jediný zdroj síly a ovoce po dobu našeho celého pozemského života. Jen kdo zůstává v Něm, nese hojné ovoce. Kdo sám sebe vážně zkušuje, má v Kristu svoji radost a zálibu. Kdo vytrvává na modlitbách a prochází všemi těžkostmi stálým důvěrným hleděním na Krista, přinese hojné ovoce k věčnému životu. Ale žel, jak mnozí v tom umdlévají! Ustávají v chození ve světle Kristovy soudné stolice, a samozřejmě pak ochladne i jejich horlivost Jemu se líbit. Svědomí je napomíná, znepokojuje a obžalovává, ale oni ztrácejí Krista vždy víc a víc ze zřetele a stávají se den ode dne vlažnějšími. Mnozí z nich klesají tak hluboce, že hledají opět pozemské požitky a ukájejí svůj hlad mlátem tohoto světa. A nemáme nesčíslné množství křesťanů-vyznavačů, kteří sice vyznávají, že spasení lze dosáhnout jedině v Kristu, ale přesto hledají své uspokojení v zevnějších formách a ustanoveních a na svévolných cestách? Jak vážně mluví tyto zkušenosti k srdci učedníka Páně! On nás vyvolil, abychom nesli ovoce, které zůstává. On sám praví: „V tom bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné, a budete moji učedníci.“ (v. 8.) Oslavení Otce zaujímalo vždy první místo v srdci Pána Ježíše. On mohl na konci Svého pozemského putování v dokonalém způsobu říci: „Já jsem oslavil tebe na zemi.“ (17,4) Ano i vzhledem k oné hrozné hodině, kdy byl připraven za nás vytrpět hroznou smrt kříže, bylo Jeho přáním, aby bylo oslaveno jméno Otce (12,27.28). On přinesl ovoce v nejdokonalejší míře; a my prokážeme, že jsme Jeho učedníci jen tehdy, když neseme hojné ovoce. Na této cestě také oslavujeme Otce. Jaká je to pro nás výsada! Kéž by Jeho oslavení v našich myšlenkách, slovech a skutcích vždy zaujímalo první místo!
Jméno Otce oslavíme nesením hojného ovoce; a to je možné jen tehdy, když zůstáváme v Kristu, jediném zdroji, odkud ovoce pochází. Jen z Něho prýští veškeré požehnání, veškerá milost a síla, ano celá plnost, které k nesení ovoce máme zapotřebí; a my požíváme tuto milost, sílu a plnost, když naše oko víry – v živém vědomí naší závislosti – a naše srdce v praktickém životě s Ním zůstává ve stálém, skrytém obecenství.
„Nezůstal-li by kdo ve mne, vyvržen bude ven jako ratolest a uschne; a budou sebrány, a na oheň uvrženy a shoří.“ (v. 6) Hodné povšimnutí je, že Pán nepraví: „Když vy nezůstanete“, nýbrž „nezůstal-li by kdo“. Oněch jedenáct učedníků, kteří Jej tehdy obklopovali, opustilo kvůli Němu vše. Pán je znal jako plodné ratolesti a jako ty, kteří již byli čistí. Slovo, které k nim mluvil, je očistilo. Byli znovuzrozeni z vody a z Ducha. Dílo Ducha v nich působilo, byli umyti a úplně čisti a měli jen zapotřebí mýt si nohy. Pronesená slova pro ně neobsahovala tudíž žádnou bezprostřední výstrahu. Kdybychom uvedená slova chtěli uplatnit na věčný život nebo na naši jednotu s Kristem, mělo by to za následek největší zmatek. Je nemožné, aby věčný život mohl být zahlazen; nemožné, aby zapečetění Duchem Svatým bylo učiněno neplatným; a je nemožné, aby úd Kristova těla byl odříznut. Nebylo by tím Kristovo tělo navždy zohaveno? Kéž bychom nikdy nepřipustili takové myšlenky!
Je nepopíratelné, že jsou mnozí, kteří se nazývají podle Kristova jména, jsou pokřtěni v toto jméno, vyznávají a vzývají Krista jako svého Pána a ve všem mají i tvárnost pobožnosti. Jaký však bude jejich konec, když v Něm nebudou nalezeni? Jak velký je počet těch, jenž na základě svého vyznání a i po dobu jistého času nesou podobu pravého učedníka, avšak vracejí se opět tam, odkud přišli, činíce horší věci než před tím! O takových mluví Petr v Druhé epištole (kap. 2,9-22), a Juda je nazývá „stromové uvadlí, neužiteční, dvakrát mrtví a vykořenění“ (v. 12). Vše zkušuje Pán. Kdo nenese ovoce, bude odříznut; a kdo nezůstává v Kristu, kdo není nalezen v Něm, má svůj díl v jezeře, kteréž hoří ohněm a sírou (Zj. 21,8).
Potom, když se opět zabývá se Svými skutečnými učedníky, Pán zaslibuje ještě jedno požehnání vysoké ceny: „Zůstanete-li ve mne, a slova má zůstanou-li ve vás, což byste koli chtěli, proste, a stane se vám.“ (v. 7.) Vzácné zaslíbení! Víme, že veškerá moc je v rukou našeho Boha. Jedině On může v každém čase a za všech okolností pomoci; a my, slabí a bezmocní v nás samých jsme úplně závislí na Jeho moci. Zde se nám ukazuje cesta, na které sami můžeme volně nakládat veškerými prostředky Boží moci, takže se nám stane vše, zač prosíme. A jediná cesta, na které se tato velká výsada může požívat, je přesně označena. Pán nejprve praví; „Zůstanete-li ve mne.“ Především je tedy zapotřebí, aby Pán sám byl prvním předmětem našeho srdce a aby naše oko stále hledělo na Něho s vědomím naší úplné závislosti. Dále čteme: „A slova má zůstanou-li ve vás.“ Potřebujeme tedy pokoru, abychom se za všech okolností kořili před Jeho Slovem – výrazem Jeho vůle – a jejím vlivem se nechali opanovat a vést. Tehdy – ale také jen tehdy – můžeme býti ujištěni, že vše, oč prosíme, se stane; neboť jen v tomto případu jsme schopni prosit o to, co je podle Boží líbezné vůle a co nám napomáhá k dobrému. Zde se přibližujeme k Bohu na nezvratném základě. Tento základ je Kristus a Jeho Slovo. Jaká, hojné útěchy skýtající pravda! Pán nám dej ve Své bohaté milosti, abychom v plném vědomí naší bezmocnosti a závislosti a v nezeslabené důvěře v Jeho mocnou pomoc, na této požehnané stezce chodili a považovali přinášení ovoce k oslavě Jeho jména za nejvyšší výsadu! Pán je k tomu hotov; Jeho vlastní Slovo nám za to ručí. Neboť On říká Svým vykoupeným: „Toto mluvil jsem vám, aby radost má zůstávala ve vás a radost vaše byla plná.“ (v. 11) A opět: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo, aby zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dal vám“ (v. 16.).
Velice požehnané je, když uvažujeme, jak nám Boží Slovo vždy znovu představuje, že ve všem, ať se jedná o naše spasení nebo o naše ochránění a konečně i oslavení,
sám Pán
jedině a úplně vše činí a pro vše dostačí. Uvažujme tedy krátce několik míst, která nám tuto pravdu sdělují.
Pán Ježíš je Spasitelem k našemu věčnému spasení.
Ať se jedná o věčné spasení jednotlivců nebo o celek všech věřících, vždy znovu slyšíme, že Ježíš Kristus, náš Pán a Spasitel, Syn Boží, Sebe samého vydal v utrpení a smrt. Tak čteme: „Že pak nyní živ jsem v těle, u víře v Syna Božího živ jsem, kterýž zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2,20) „Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni.“ (Efez. 5,25)
Ano, nejenže Pán Ježíš k našemu spasení opustil Svou slávu, kterou měl od věčnosti u Otce, a slávu, kterou měl mít uprostřed izraelského lidu, odložil na určitý čas, On musel také obětovat i Svůj vlastní život na kříži: „Nebo učinil to jednou, samého sebe obětovav.“ (Žid. 7,27) „AIe Kristus… skrze Ducha věčného samého sebe obětoval neposkvrněného Bohu.“ (Žid. 9,11 až 14) „Jeden jest zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš, kterýž dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky.“ (1. Tim. 2,5.6)
On sám je náš vůdce a těšitel na cestě víry.
Když ti dva učedníci po ukřižování Páně opustili Jeruzalém, město krve, a brali se v zármutku do Emaus, tu slyšíme: „I stalo se, když rozmlouvali…, že i sám Ježíš, přiblíživ se, šel s nimi.“ (Luk. 24,15) A pak, když byli učedníci shromážděni v Jeruzalémě, čteme: „A když oni o tom rozmlouvali, postavil se sám Ježíš uprostřed nich.“ (v. 36) /Tak dle původ. textu a i dle Karafiáta./ Nestačilo by, kdyby evangelista Lukáš napsal: „Ježíš se přiblížil“ a: „On se postavil uprostřed nich“? To Duchu Božímu nedostačovalo, a proto vedl Lukáše, aby psal: „Sám Ježíš, přiblížil se, šel s nimi“; a: „Postavil se sám Ježíš uprostřed nich.“ Ano, Ježíš sám chtěl být průvodcem a těšitelem truchlících učedníků. On sám chtěl být jejich učitelem, který je vzpřímil, když „vykládal jim… Písma“. Ano, „kdo je jemu podobný učitel?“ (Job 36,22) A my musíme připojit: Kdo je takovým průvodcem, vůdcem, těšitelem a přítelem jako On?
Toto víme, ale také i denně všichni okoušíme. On je náš veliký, milosrdný, nejvyšší kněz, který ve všech okolnostech za nás prosí a
„Jeho prosba pokoj chrání, jenž jak’ rosa v srdce pad’.“
Proto přivolává apoštol truchlícím: „Sám pak náš Pán Ježíš Kristus, a Bůh i Otec náš, kterýž zamiloval nás, a dal potěšení věčné, a naději dobrou z milosti, potěš srdcí vašich.“ A opět: „Sám pak ten Pán pokoje dejž vám vždycky pokoj všelijakým způsobem.“ (2. Tes. 2,16; 3,16) Tak můžeme vždycky a ve všech okolnostech s úplnou důvěrou počítat s útěchou a pokojem Jeho srdce. On je a zůstane náš veliký nejvyšší kněz, jenž v té samé lásce, v které sebe samého za nás vydal, na nás myslí a nás zastupuje. „Ano, milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval“, to znamená, až k blaženému slavnému cíli (Jan 13,1).
Tento slavný cíl je pro nás v nebeském otcovském domě, kam nás Pán již předešel, aby nám tam připravil místo (Jan 14,2.3). Tam nás uvede, až bude spasená „plnost“ těch, kteří tvoří Jeho církev.
Pán přijde jako hvězda jasná jitřní, aby nás odsud vzal.
„Nebo sám ten Pán … sestoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprve. Potom my živí pozůstaveni spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky s Pánem budeme.“ (1. Tes. 4,16.17)
Pán sám nás tedy odsud vezme. To se nestalo při vzetí Enocha ani při vzetí Eliáše. Svou nebeskou nevěstu však uvede do Otcovského domu On sám. Setkáme se s Ním již v povětří. Milovaní spolupoutníci, již dnes může dojít k tomuto uvedení do Otcovského domu. Pán je blízko. Vyjděme Mu ve svých srdcích již vstříc, abychom Ho slavnostně přijali! – „Ten přicházející přijde a nebude meškati.“ Pak nás představí Svému Otci, „bez poskvrny a vrásky“, oslavené a proměněné: „A tak vždycky s Pánem budeme.“ Jaká blažená naděje! A co učiní Bůh? Boží Slovo nám praví: „A bydliti bude s nimi, tzn. s námi, těmi svými, a oni budou lid jeho, a on Bůh sám (dle pův.) s nimi bude, jsa Bůh jejich. A setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.“ (Zjev. Jana 21,2-5)
Slyšíš, drahá vykoupená duše: „Setře všelikou slzu“ a „Bůh sám“ to učiní. Žádný anděl by to nemohl činit s takovou láskou, moudrostí a věrností. Jeho jméno budiž velebeno!
S jak šťastným a vděčným srdcem asi psal apoštol Jan kdysi věřícím:
„Nejmilejší, nyní děti Boží jsme!“
I my, jenž jsme uvěřili v Božího Syna, se smíme počítat k šťastnému zástupu Božích dětí. Pán na nás učinil zajisté veliké a slavné věci! Kdysi „jsme byli hříšníci“ (Řím. 5,8), „mrtví ve vinách a hříších“, „synové hněvu“, „dalecí“ bez Boha a bez Krista a naděje nemající (Efez. 2).
Toto vše se však nyní již nemůže o nás říci, Bůh buď za to veleben! Nyní jsme Boží děti; v budoucnosti však budou naším podílem ještě slavnější věci. V nebi, v otcovském domě, budeme Pánu, Božímu Synu, podobni. Jako jsme nyní v duchovním ohledu Boží děti, a tudíž, co se postavení a poměru týče, podobni Božímu Synu, tak budeme potom, ve slávě, i podle těla Jemu podobni.
Nyní zatím očekáváme „synovství“ (tak dle pův. textu): „vykoupení těla svého“ (Řím. 8,23). Jak brzy však může být toto očekávání ukončeno! Pak budeme v proměněném oslaveném těle, vzdáleni od tohoto jeviště bídy, hříchu a smrti, Pána vidět tak, jak On je.
„A každý, kdož má tuto naději v něm, očisťuje se, jakož on čistý jest.“ (1. Jan. 3,3)
Kdo je jako Ty,
drahý Ježíši!
Byl jsi poslán k nám od Otce,
spasit zabloudilé ovce;
kdo je jako Ty,
drahý Ježíši!
Zemřels na kříži,
strpěls hněv Boží;
za nás jsi byl odsouzený,
trest hříchů je odstraněný.
Soud nás nestraší,
zemřels na kříži.
Síla lásky Tvé
zvítězila slavně.
K Otci ses navrátil zase,
jenž Tě poslal k naší spáse,
zvítězils slavně
v síle lásky Své.
Brzy přijdeš zas,
sláva čeká nás,
po boji a utrpení
budeme věčně blaženi.
Sláva čeká nás,
brzy přijdeš zas.
Je dobře a vždy i jen požehnáním, když si říkáme: „Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho.“ (Žalm 103,2) „Rodina rodině vychvalovati bude skutky tvé, a předivnou moc tvou zvěstovati… i já důstojnost tvou budu vypravovati. Spravedlivý jest Hospodin ve všech cestách svých.“ (Žalm 145,4.6.17) Prorok Izaiáš pak praví: „Milosrdenství Hospodina připomínati budu, a chvály Hospodinovy…“ (Iz. 63,7) Připomínejme si to i my s vděčností! „Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé.“ (5. M. 32,4)