(Jan 5, 39)
Ročník I. 1927 Číslo 5. – 6.
Často a mnoho mluvíme o „víře“ ve spojení s křesťanskou pravdou, a jistě nám to přinese užitek, pakliže tento předmět uvážíme poněkud jasněji na základě Písma svatého, abychom se tak lépe seznámili s tím, o čem mluvíme.
Úvodní díl Epištoly k Římanům pojednává zvláště o víře, jak povstává u hříšníka, kdežto Epištola k Židům v kap. 11. nám představuje víru jakožto zásadu života věřícího v tomto světě.
Již na počátku Epištoly k Římanům poznáváme, že „poslušenství víry“ je cíl, který Bůh chce dosáhnout zvěstováním evangelia. (kap. 1,5) A toto poslušenství, které projevuje víra Bohu oproti Spasiteli, je nejvyšším a nejlíbeznějším způsobem poslušnosti, neboť kdybychom Boha poslouchali jen jako zákonodárce, tak bychom uznávali a ctili Boží moc; koříme-li se však před zjevením Jeho milosti a lásky v evangeliu, tu ctíme Jej samého. Milost, která se takto námi zaměstnává, přináší Bohu více cti než cokoliv jiného. Jakožto zákonodárce bychom Ho mohli ctít zákonními skutky, plným zachováváním Jeho požadavků, ale jakožto Spasitele Boha Jej ctíme „poslušenstvím víry“ tak, jak bychom to na žádné jiné půdě činit nemohli.
„Pro jeho jméno ku poslušenství mezi všemi národy.“ (v. 5) Všimněme si toho, jak se Jeho jméno uvádí ve spojení s naším poslušenstvím víry. Živou vírou uctíváme nejvíce Jeho jméno.
A když víra Boha ctí, jak Ho nemůže ctít nic jiného, tu obdržíme nejvyšší hodnost, která může být udělena stvoření. Staneme se Boží spravedlností v Kristu. (2. Kor. 5,21) Nad to není nic podivnějšího. Vykoupení budou věčně spravedlností Boží v Kristu. Tak je to se všemi, kteří mají tuto víru.
Třetí kapitola Epištoly k Římanům nám ukazuje, na co se živá víra spoléhá k našemu uvedení do Boží spravedlnosti. Je to „Ježíš“ a „Jeho krev“, jak se nám také dále sděluje: „Boží spravedlnost, skrze víru v Ježíše Krista ke všem a na všechny, kteří uvěřili.“ (Porovnej také verše 25 a 26.)
Oko víry spatřuje nejprve „slitovnici“, tj. smíření, které Bůh učinil (v. 25). Víra uchopí skutečnost, že Ježíš zemřel za naše hříchy (1. Kor. 15,3), že Bůh je spravedlivý, když ospravedlňuje toho, „který jest z víry Ježíšovy“ (v. 26). Smím vstoupit do svatyně a tam hledět na „slitovnici“, na onen trůn, který ve staré smlouvě spočíval na zákoně, neboť zákon se nacházel v truhle smlouvy, která nesla trůn, na kterém spočívala sláva. To bylo správné a přiměřené, neboť soud a spravedlnost musí být nevyhnutelně sloupy a nosiči Božího trůnu.
Nacházel se tam nejen zákon, nýbrž i krev oběti. Krev, která roztrhla oponu a upokojila veškeré požadavky, které by mohl stavět trůn hříšníku, spatřujeme taktéž v 3. kap. Římanům. Smrt Pána Ježíše učinila smíření, které spočívá na uplatnění se Boží spravedlnosti vůči hříchu (v. 26). Pravá víra pohlíží na tuto slitovnici, přijme Boží svědectví o krvi Pána Ježíše a obdrží takto „spravedlnost, která z Boha jest“.
Pak se připomínají vlastnosti, působnost a cíl víry, která například vylučuje chloubu (v. 27), obrací se stejně na všechny, jak na Židy, tak na pohany. Bůh evangelia, Bůh živý, je právě tak Bohem jednoho, jakož i druhého (v. 29). Mimo to potvrzuje tato vzácná zásada víry i zákon. Vše, co ona obdrží, je jen na základě toho, co Kristus učinil, a On učinil zákon velikým a slavným (Iz. 42,21).
Víra má co činit s milostí. Uvádí Boha jakožto Spasitele a udržuje věřícího v postavení závislosti na Něm a vždy Boha ctí. To je, krátce řečeno, obsah čtvrté kapitoly.
Pak předvádí naše Epištola v kapitole 5. různé znaky stavu milosti, ve kterém se věřící nachází (v. 1-3).
Ze všeho vychází najevo, že víra je věc osobní. Poučení této epištoly platí všeobecně od počátku až do konce jednotlivým věřícím. „Evangelium“, praví apoštol, „jest Boží síla ku spasení každému věřícímu… Spravedlivý ale z víry živ bude.“ Zde je vidět, že se mluví o jednotlivcích (kap. 1,16-17). Každý jednotlivec má tedy osobně co činit s Bohem.
V 5. kapitole vidíme, co je již nyní vzácným podílem každého věřícího.
Není se tedy co divit, když Písmo sv. činí z víry tak mnoho. Její způsob a činnost, její vlastnosti a ctnosti, její cíle a vítězství nám Písmo svaté všude představuje. Takové náboženství víry musí být od Boha. Základem bezprostřední, osobní důvěry v Boha je víra a tato odmítá lidské prostředníky a jejich pomůcky.
„Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.“
Řím. 8,34
II.
Již minule jsme uvažovali, že Kristus, který na kříži nesl a smířil naše hříchy, je nyní „od hříšníků oddělen a vyšší nad nebesa učiněn“, tzn. je vyvýšen „nade všecka nebesa“ (Žid. 7,26; Efez. 4,10).
Tam, „vysoce nade všecko knížatstvo, i mocnosti“ a tak i nade všecko nepřátelské panstvo vyvýšený, v Kristu, odejmut všem mocnostem temnosti, je postavení a jistota věřícího; náš život je tam s Kristem skryt v Bohu (Kolos. 3,14).
Poznání, že Bůh nás v Kristu odejmul moci ďábla, a že naše místo a díl již nyní je s Kristem „nade všecka nebesa“ po Boží pravici, dá naším duším hluboký pokoj a zvláštní radost a sílu. Velmi vzácné je pak naším srdcím, když slyšíme, co nám náš verš osvědčuje jako čtvrtou skutečnost, totiž že Ježíš Kristus po pravici Boží
„za nás oroduje.“
Již v průběhu svého pozemského putování Pán Ježíš často a mnoho prosil za Své učedníky. Celé noci strávil na modlitbách a jistě se modlil hlavně za Svůj lid. (Porovnej Luk. 6,12.13.) Šimonu Petrovi pravil: „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá.“ (Luk. 22,31.32) A když dokonal spasitelné dílo a ubíral se zpět ke Svému Otci, tu slyšíme, jak se v jejich přítomnosti Pán za ně modlil k Bohu Otci. On pravil: „Já za ně prosím.“ (Jan 17,9) A dále se Pán přimlouval u Otce také za nás, když pravil: „Ne za tytoť (to byli tehdejší učedníci) pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne.“ (v. 20)
A nejen v Epištole k Římanům, nýbrž také i v Epištole k Židům čteme, že Pán Ježíš se ještě i nyní u Boha za nás přimlouvá: „Ale tento – Kristus – poněvadž zůstává na věky, věčné má kněžství. A protož i dokonale spasiti může ty, kteříž přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Žid. 7,24.25) Ano, až do konce, až do cíle, doprovází Jeho velekněžská modlitba Jeho vykoupený lid veškerými těžkostmi pozemského putování.
Jako kdysi nejvyšší kněz v Izraeli vnesl na zemi krev čisté oběti do Boží svatyně za dvanáct pokolení izraelského lidu, k obraznému smíření jejich hříchů, tak Ježíš Kristus Svou vlastní krví, s kterou On před Bohem v pravé svatyni v nebi zaujal místo, dokonale a na věky smířil hříchy všech, kdo v Něho věří; a dále jako nejvyšší kněz v Izraeli nepohnutelně na svých ňadrech nesl denně jména dvanácti smířených pokolení v drahokamech náprsníku, tak nosí Ježíš, náš veliký nejvyšší kněz, Svůj jednou pro vždycky vykoupený lid věrně a láskyplně každého času na Svém, za nás se přimlouvajícím srdci před Bohem. Tím udržuje Pán stále naše vzácné vztahy, do kterých nás uvedl Svou vzácnou krví, v stálé platnosti.
S vděčností vůči našemu velikému prostředníku po Boží pravici, který za nás věrně oroduje, smíme zpívat:
„Všechna jména lidu Svého chováš nyní na prsou;
opatruješ stáda Svého nyní v milosti s láskou.
Všech, kdož Tvými, zastupuješ, věrně pouští jich provedeš,
v domě Otce pak jistá jsi jim připravil místa.
Proto vzdáváme Ti, Pane, díky, čest, velebení;
Ty skrz vzkříšení Své slavné uvedls nás v svatyni;
kde Tvůj lid slouží, Tě chvále, hřích žes smířil dokonale;
Tebou je on zasvěcen, Bůh buď za to veleben!“
Ano, „milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval“ a my musíme připojit „miluje je až do konce“, k vznešenému cíli v nebeské slávě (Jan 13,1).
Pán Ježíš Kristus je tedy náš lítostivý nejvyšší kněz, který za nás Boha prosí a tak naše blahoslavené vztahy, jakožto spaseného lidu udržuje, abychom neztratili důvěru v Boha, a abychom neumdleli na životní drsné pouti. Ale náš Pán je nejen nejvyšším knězem, On je také naším věrným Přímluvcem nebo Zástupcem. Jako náš Přímluvce je u Otce činný za nás děti Svého Boha a Otce. On uzdravuje a uvádí do původního stavu, když se dopustíme nějakého poklesku a znečistíme se.
O požehnané působnosti Pána Ježíše, jakožto Přímluvce nebo Zástupce u Otce čteme u vážného napomenutí apoštola Jana pro nás věřící: ,,Synáčkové moji, totoť vám píši, abyste nehřešili. Pakliť by kdo zhřešil – přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1. Jan. 2,1)
Co by se stalo, když zhřešíme, a kdyby nás Pán Ježíš jakožto spravedlivý nezastupoval a za nás neprosil? – Ach, ztratili bychom tím blahoslavené obecenství s Bohem Otcem nejen pro okamžik, nýbrž navždy. Jak strašné by to bylo! Ale následkem přímluvy Páně působí Duch Svatý a Slovo Boží svou ostrostí v našich srdcích a svědomích. Býváme usvědčeni z nebdělosti a nevěrnosti a tak předstupujeme s upřímným a otevřeným vyznáním své nevěrnosti před Boha Otce. A tu pro nás platí slovo: „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1. Jan. 1,9) S odpuštěním a očištěním se ale také vrací zpět do srdce požívání Božího pokoje a radost blaženého obecenství s Otcem a Synem.
Cesta věřícího nemá být ale stálé padání a povstávání, nýbrž z Boží milosti cestou přemáhání a vítězství v síle Ducha Svatého, neboť „naše obecenství je s Otcem i se Synem jeho Jezukristem“, a máme chodit, jak On (Ježíš) chodil (1. Jan. 1,3; 2,6). Dále pak čteme, že „každý, kdož v Něm zůstává, nehřeší.“ (1. Jan. 3,6) Ovšem, po celý náš pozemský život v nás zůstává zkažená, přirozená, stará povaha; kromě toho působí také stále i ďábel a svět je zlý. Jak dobrá, ale také i nevyhnutelně potřebná je proto služba Pána Ježíše Krista, velikého a mdlob našich znajícího nejvyššího kněze a přímluvce, který za nás stále, bez ustání oroduje a nás u Otce zastupuje, dokud nebudeme v nebeském domovu. Tam pak vždycky u Něho dlíce, budeme vzdáleni všeho nebezpečí jak duše, tak těla, jsouce podobni Jemu, který nás vysvobodil od věčného zatracení a nyní nás chce spatřovat chodící v novotě života k chvále Jeho milosti.
U Pána v slávě poznáme pak dokonale cenu Jeho věrného orodování. Tam poznáme, že jen skrze Jeho přímluvu jsme mohli bojovat dobrý boj, zachovat víru a dokonat náš běh.
A tak chvalme a oslavujme již zde Boha, který nám dal Ježíše Krista, Svého Syna, který, jak nám Slovo Boží osvědčuje a naše víra zkusila a zakouší, za nás „umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás“.
Pohlížíme-li na lidi nebo na okolnosti a činíme-li se na nich závislými, tu slábneme stále víc a více. Pohlížíme-li však a čekáme-li na Boha, tu On sám nám bezmocným dává vždy víc a více síly.
„Takto praví Hospodin: Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje jeho srdce. Nebo bude podobný vřesu na pustině, kterýž necítí, když co přichází dobrého, ale bývá na vyprahlých místech na poušti v zemi slatinné, a v níž se nebydlí.“
„Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin. Nebo podobný bude stromu štípenému při vodách, a při potoku pouštějícímu kořeny své, kterýž necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž přestává nésti ovoce.“ (Jerem. 17,5-8)
(Přísl. 28,14)
Tento verš mluví o stálé Boží bázni a nazývá blahoslaveným toho, kdo se stále strachuje. Toto strachování nečiní však srdce nešťastným, nýbrž právě naopak, udržuje v obecenství s Bohem a naplňuje srdce pravou radostí a blažeností. Jako tehdy, tak i nyní Bůh žádá a hledá u Svých vyvolených tuto ustavičnou bázeň. To ovšem neznamená, že bychom my – Jeho děti – neměli žádnou smělost a důvěru k Němu; ó nikoliv, vždyť láska bázeň vyhání. Ale máme se strachovat a bát zarmoutit nevěrností nebo hříchem Jej – jenž skrze Ježíše Krista je naším Otcem.
Jakožto Boží děti požíváme lásku Otce a smíme směle vejíti do svatyně, na druhé straně se však bojme žít nehodně vůči Jeho svatosti; neboť On je svatý a proto máme i my svatí být ve všem obcování, jako stojí psáno: „Svatí buďte, nebo já svatý jsem.“ To se sluší pro děti takového Otce. O Pánu Ježíši čteme u proroka Izaiáše: „Na něm odpočine… Duch… bázně Hospodinovy.“ (Iz. 11,2) Ano, On byl ten jedině dokonalý člověk v Boží bázni, jediný blahoslavený v pravém slova smyslu.
Učme se od Něho a zpytujme stále, zdali naše myšlenky, slova a veškeré naše obcování jsou líbeznými Bohu.
Johann Sebastian Bach, věhlasný hudební skladatel v Lipsku, ve svém stáří oslepl. Přítel, který ho navštívil, se tázal: „Slyš, milý příteli, kdyby ti Pán opět dal zrak, neradoval by ses z toho?“ „Ó jistě, chválil bych Ho a vyvyšoval Jeho jméno. Ale jak by se to mohlo stát?“ Tu mu ten přítel sdělil, že přicestoval znamenitý oční lékař a ten je ochoten na něm zkusit své umění, pakliže by se chtěl podrobit operaci. „Ve jménu Božím,“ pravil starý Bach. Ten den přišel. Ale – operace se nezdařila.
Když po čtyřech dnech lékař z očí sejmul obvaz a okolo stojící rodina se milovaného otce tázala: „Vidíš?“ tu odpověděl Bach: „Páně vůle se staň! Nevidím.“ Když všichni okolostojící nad tím plakali a starci těžké srdce činili, zvolal: „Zpívejte mi mou zamilovanou píseň: ‚Co činí Bůh, vše dobré jest, On dobře se mnou míní.‘“
Drahý můj spolupoutníku, dej Pán, abychom i my dovedli všechno brát z Jeho ruky a tak i v nejtěžších zkouškách Jej oslavili úplnou odevzdaností a důvěrou.
V sousedství rolníka B. bydlel chudý člověk, který těžce pracoval a přesto si jen málo vydělával. Ke všem těžkostem mu ještě onemocněla žena. Poněvadž neměl peníze na ošetřovatelku, musel nemocnou ošetřovat sám. To jej zdržovalo od práce a přivedlo do veliké bídy. Jeho soused B. byl bohatý. Náš chudý přítel se odhodlal k cestě, která pro něho byla těžká, chtěl B. poprosit o dvě míry pšenice. Zaplatit ji chtěl, jakmile by mohl jít opět za svým zaměstnáním. S pytlem v ruce se odebral k panu B. a zastihl ho s rodinou u ranní pobožnosti.
Posadil se na schody a slyšel, kterak B. Boha prosil, aby šatil nahé, sytil hladové, aby se smiloval nad nouzi trpícími a potěšoval truchlících. Když B. modlitbu dokončil, vešel a prosil o přenechání dvou měr pšenice. B. však litoval, že mu nemůže pomoci, poněvadž již přislíbil jednomu příteli větší podporu. Odkázal jej na souseda N.; ten mu jistě vypomůže.
Se zarmouceným srdcem a se slzami v očích opouštěl chudý muž dům pana B.
Sotvaže se však vzdálil, tázal se malý hošík pana B.: „Tatínku, neprosil jsi právě Boha, aby šatil nahé, sytil hladové, aby se smiloval nad nouzi trpícími a potěšoval truchlících?“
„Ano, hochu.“
„Víš, kdyby tvá pšenice byla má, tedy bych učinil, zač jsem prosil.“
B. se velice zastyděl. Zavolal svého chudého souseda zpět a dal mu, co potřeboval.
Jak jednáme my? Činíme také, zač prosíme?
Písmo sv. mluví o naší hotovosti z dvou různých hledisek. V Mat. 25,10 praví: „Které hotovy byly, vešly s ním na svatbu. I zavříny jsou dvéře.“ V Luk. 12,40 praví Pán, promluviv již dříve o služebnících, očekávajících svého Pána: „Protož i vy buďte hotovi, nebo v kterou hodinu nenadějete se, Syn člověka přijde.“
V smyslu prvého místa jsou hotovi všichni, „kteříž jsou Kristovi“ (1. Kor. 15,23). Uvěřili v Pána, jsou omyti Jeho krví od svých hříchů, v Něm jsou učiněni milými a vzácnými (Ef. 1,6). Jeho Svatý Duch v nich přebývá (Řím. 8,9) a toho všeho se stali účastni bez jakékoliv vlastní zásluhy. Díky činí Otci, kterýž hodné je učinil účastnosti losu svatých v světle. (Porovnej s Kol. 1,12-14.)
Na druhém místě vyzývá Pán tyto Své k hotovosti. Z toho je zřejmé, že by to mohlo být i opačně, a žel, že tomu tak často je, to všichni víme z vlastní zkušenosti. Apoštol Pavel byl hotov. On mohl říci: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští Jeho.“ (2. Tim. 4,7.8.) Toužil po tom, být „oblečen“ a tváří v tvář spatřovat svého milovaného Pána. Nebyl hotov jen proto, že byl spasen, nýbrž i proto, že jeho služba a svědectví jej činily jistým, aby uslyšel z úst Páně: „To dobře, služebníče dobrý a věrný!“
Pokusím se i tyto obě věci obrazně znázornit. Představme si, že v jakési důležité obchodní záležitosti posílá otec svého syna do vzdáleného obchodního města. Nejdříve mu opatří jízdenku tam i zpět, pak mu sdělí vše potřebné, co musí vědět: kam má jít, co a jak učinit. Naposled jej napomíná, aby se pilně přičinil a svědomitě vyplnil otcovské přání a to tím více, poněvadž k tomu má jen velice krátký čas. Když dosáhne cíle, snaží se syn opravdově učinit zadost svému úkolu. Později ale, maje teprve nepatrnou část záležitosti vyřízenou, setkává se s několika svými starými známými. Laskavá napomínání, aby byl věrný a pilný, jsou náhle zapomenuta. Nechává se přemluvit od svých přátel, aby šel s nimi. Procházejí se a prohlíží si zvláštnosti města. Nedbá ani na to, jak rychle plyne čas, až tu pojednou jej zarazí dunivý hlas věžních hodin. Jediný pohled na hodiny jej přesvědčuje, že už nemůže ztratit ani okamžik, chce-li ještě stihnout poslední vlak k domovu. Spěchá rychle k nádraží a přichází právě v nejvyšší čas, aby mohl ještě nastoupit. Vtom již zaznívá znamení k odjezdu.
Co soudíš, čtenáři, byl hotov k návratu? Odpověď vyzní „ano“ i „ne“. Jedná-li se o požadavky dráhy, tu ovšem „ano“; vždyť měl platnou jízdenku (ovšem, že mu ji již otec koupil, sám si ji neopatřil), a žádný ze zaměstnanců dráhy mu nemohl upřít právo na místo ve vlaku.
Ale co bylo s jeho úkolem a naplněním otcovských přání? Ach, pro vždy ztratil úsměv uspokojení nad způsobem, jakým dostál své povinnosti. Otec jej nemohl uvítat slovy: „Výborně, synu můj!“, ač ještě téhož večera zasedl jako syn na své místo u rodinného krbu.
Nuže, právě tak má každý věřící v tom ukřižovaném, nyní však po Boží pravici oslaveném Spasiteli všechno to, co odpovídá jízdence, totiž nepopíratelný důkaz, že je za něho zaplacena plná cena. Ale i když každý, „kdož věří, ospravedlněn jest“ (Skutky 13,39) a každého, koho Bůh ospravedlnil, také i oslavil (Řím. 8,30), přece jen všichni věřící neobdrží stejnou odplatu. „Avšak jeden každý svou vlastní odplatu vezme podle práce své.“ Pán uváží nejen množství nebo velikost, nýbrž i jakost naší práce. On bude vyhledávat při každém, jak mnoho kdo získal (Luk. 19,15) a jaké by „jednoho každého dílo bylo“ (1. Kor. 3,8.13).
Dej Bůh, milý věřící čtenáři, aby tvým i mým blahoslaveným podílem bylo, nejen smět mít nárok „k vejití na svatbu“ a zůstat u Něho v otcovském domě, ale abychom byli i nalezeni bdící, čekající a pro Něho pracující, vždy se dotazující na Jeho vůli a zajímající se o Jeho plány a zájmy, dokud nepřijde! Nezapomínejme, máme-li brát svůj kříž na sebe a s vroucí oddaností Jej následovat, že to musíme činit nyní.
Prosíme naše čtenáře, aby, „Ptejte se na Písma“ svým známým doporučili.
„Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem.
Milost Pána našeho Jezukrista s vámi. Amen.“
1. Tes. 5,23.28