(Jan 5, 39)
Ročník I. 1927 Číslo 3. – 4.
I.
„Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal1 a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás.“
Řím. 8,34
V tomto verši se nám představují čtyři vzácné skutečnosti o Kristu: On za nás zemřel; On je pro nás vzkříšen; On je za nás po pravici Boží v slávě; a On za nás oroduje.
Duch Boží nás v této vzácné osmé kapitole Epištoly k Římanům poučuje, že těm, kteříž jsou v Kristu, není již „žádného odsouzení“ (v. 1)2. A poněvadž již zde na zemi je požehnaným a blahoslaveným podílem všech skutečných věřících, že jsou „v Kristu“, tu mají také zde všichni vědět, že je již žádné zatracení a žádný soud nemůže postihnout. Bůh je ukryl v Kristu Ježíši. V Něm jsme na kříži souzeni, v Něm pohřbeni, v Něm vzkříšeni, v Něm jsme nyní také již v nebi představeni před Božím obličejem. Nyní jsme Božími dětmi, Božími dědici a spoludědici Krista (verš 16 a 17). To nám také dosvědčuje Duch Svatý, kterého nám Bůh dal v srdce, a který také za nás k Bohu lká a za nás prosí.
Bůh vede také Své děti, v jejichž srdcích bydlí a svědčí Jeho Duch, a volá „Abba, Otče,“ k určitému a slavnému cíli. Všichni mají býti „připodobněni obrazu Syna Jeho“, Jemu být podobni. — Od tohoto vysokého cíle se Svým lidem se také Bůh nedá odvrátit. On nezůstane s nimi stát na poloviční cestě. Proto apoštol věřícím připomíná: „Kteréž pak předzřídil, těch i povolal, a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil.“ (v. 30)
Také tento verš nám představuje čtyři vzácné skutečnosti. O těchto, ač jsou tak vzácné, nechceme dnes rozmlouvat, nýbrž o těch dříve jmenovaných, které se vztahují na Krista, našeho Pána, a mluví o tom, co On za nás učinil, anebo co ještě činí. Požehnané je také, když si povšimneme, kterak Boží Duch přichází k tomu, aby mluvil o těchto čtyřech skutečnostech. Právě osvědčil, že Bůh se Svými vykoupenými jistě dosáhne cíle, neboť ty, které On „předzvěděl“ již před ustanovením světa, ty také „povolal“ evangeliem a jakožto věřící „ospravedlnil“ a „oslavil“ (v. 30). To tak působilo na apoštola, že nemá téměř ani slov, aby vyjádřil svou radost a údiv a proto volá: „Což tedy díme k tomu?“ A na svoji otázku odpovídá řadou protiotázek: První zní: „Když Bůh pro nás, i kdo proti nám?“ (v. 31)
Když se Bohu, věčnému Bohu, „blahoslavenému a samotnému mocnému Králi kralujících a Pánu panujících“ (1. Tim. 6,15) zalíbilo v Jeho svobodné milosti se pro nás vyhlásit a vynaložit; „kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?“ (v. 32) Ano, Bůh, který Svého Syna vydal za Své nepřátele, jim také, když jsou s Bohem smířeni skrze smrt Jeho Syna, dá věčnou slávu.
Pak pokračuje apoštol veden jsa Duchem Božím a táže se: „Kdo bude žalovati na vyvolené Boží?“ A vzácná odpověď na to zní: „Bůh jest, kterýž ospravedlňuje.“ (v. 33) Ano, když „Bůh soudce všech“ sám nás vyvolil a sám nás vysvobodil a ospravedlnil, kdo by chtěl pak žalovat na Jeho vyvolené? — Dále se ptá apoštol: „Kdo jest, ježto by odsoudil?“ Na tuto vážnou otázku odpovídá Duch Boží ihned těmi slavnými, na začátku uvedenými slovy, která nám osvědčují ty čtyři vzácné skutečnosti, které Pán a Spasitel nám, v Něho věřícím, ke spasení a požehnání dokonal, aneb ještě vykonává, a které nám zaručují věčné spasení a věčnou slávu.
První z těch čtyř vzácných skutečností, které nám Duch svatý o Ježíši Kristu sděluje, což také můžeme velmi dobře pochopit, je, že On za nás „umřel“.
Jen skrze Jeho smrt jsme mohli my, kteří jsme byli všichni hříšníci, provinilí, mdlí a zahynulí, být vysvobozeni od dobře zaslouženého a spravedlivého Božího soudu. „Bez krve vylití nebývá odpuštění vin“ (Žid. 9,22), neboť „smrt jest odplata za hřích“. — Kdyby Ježíš Kristus, Boží Syn, se za nás nevydal na soud, aby tak za nás vytrpěl trest a Svojí krví a smrtí usmířil a odstranil náš dluh, tedy by pro nás nebylo žádné spasení. Boží milost se mohla zjevit jen v souhlasu s Jeho svatostí, neboť On, který je láska, je také světlo. Také by nás nemohl svatý a čistý Ježíš Kristus nikdy se sebou spojit a vést do slávy bez našeho očištění Svým dobrovolným a zastupitelským obětováním sebe samého v smrti. Proto také On sám pravil o sobě: „Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné padnouc v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek přinese.“ (Jan 12,24.) Jedině na základě obětní smrti Krista mohl nám Bůh dát věčný život a odpustit všechny hříchy: dva různé, ale v stejné míře potřebné dary našeho spasení v Kristu. (Čti 1. Jan. 4,9 a 10.)
Ale Ježíš Kristus, „kterýž umřel za naše hříchy“ (1. Kor. 15,3) také
„vstal z mrtvých
pro ospravedlnění naše“ (Řím. 4,25). Kdyby Kristus nebyl vzkříšen, tedy bychom byli „ještě ve svých hříších“ (1. Kor. 15,17).
Svým vstáním z mrtvých se náš Prostředník a Smírce prokázal nejen jako „Syn Boží“ (Řím. 1,4), nýbrž Bůh nám dává také důkaz, že oběť Krista za náš dluh je uznána za dokonalou a přijata, a že tím naše vykoupení je dokonáno. Proto máme skrze víru pokoj s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista (Řím. 4,25; 5,1)!
Vzkříšení Pána Ježíše je proto v našem verši, o kterém mluvíme, jmenováno jako druhé požehnání a skutečnost našeho spasení.
Apoštol pak dále o Pánu praví:
„kterýž i na pravici Boží jest.“
Ano, „ten, kterýž sestoupil, onť jest, kterýž i vstoupil vysoko nade všecka nebesa, aby naplnil všecko“ (Efez. 4,10). Ježíš Kristus, který umřel a byl v hrobě, byl vzkříšen „k slávě Otce“ (dle pův.: Kristus byl vzkříšen skrze slávu Otce) nebo pro slávu Otce, kterou On zastával v životě i smrti, a kterou On učinil velikou (Řím. 6,4). A ještě více než to, On je „přijat vzhůru v slávu“ (1. Tim. 3,16). Bůh Jej „posadil na pravici Své na nebesích, vysoce nad všecko knížetstvo, i mocnosti, i moci, i panstvo, i nad každé jméno, kteréž se jmenuje,“ (Efez. 1,20.21; porov. také Fil. 2,9-11).
Po Boží pravici, kde Ježíš jako náš Vykupitel a naše Hlava nyní trůní, tam je také i naše místo. Tam Pán pro nás připravil místo; a odtamtud zase přijde, aby nás pobral k sobě samému (Jan 14,3).
Ale již nyní, dříve nežli nás Pán vezme k sobě, je naše místo a náš díl u Něho v slávě. V Písmě sv. čteme, že Bůh nás „spolu s Ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši“ (Efez. 2,6).
Chceme-li vědět, kde nás vidí Bůh ohledně našeho postavení, tu musíme hledět vzhůru ke Kristu, který je po Boží pravici. Tak jsme i my, kteří náležíme Ježíši Kristu, dle Boží rady vzati ze světa, odděleni od něho dle vlastních slov Páně, když se z tohoto světa ubíral: „A já posvěcuji sebe samého za ně (tzn.: já se odděluji od světa vstoupením na nebesa), aby i oni posvěceni (od světa odděleni) byli v pravdě.“ (Jan 17,19)
/pokračování/
(Fil. 4,6.7)
Máme-li zármutek a starosti, tedy musíme jít a říci to Bohu. To nás tak přenese přes naši péči, že se uprostřed všech těžkostí v Něm můžeme radovat.
A co obdrží srdce, které všechny starosti předalo Jemu? Odpověď, kterou si přeje? Ne vždycky, ačkoliv víme, že často tomu tak bývá, ale obdrží a požívá Jeho pokoj. Bůh není naplněn starostmi a úzkostlivostí. Jeho trůn je právě tak málo otřesen zlobou a pošetilostí světa, jako poklesky, kterých se dopustí Jeho svatí. Dej Mu svoje starosti a On ti dá Svůj pokoj, nevyslovitelný Boží pokoj. On zná již od počátku konec. Tento pokoj, který On stále požívá, bude hájit tvé srdce i tvoje smysly v Kristu Ježíši.
Proto se ale nestaneme lhostejnými, bezstarostnými anebo chladnými, neboť činíme naše prosby známé Bohu „s díků činěním“. Kdo vzdává díky, počítá s Bohem. Duše, která Jemu vše předala, která pocítila v zkouškách Jeho ruku, může říci: Je to Jeho věc, ne má. Ó jak šťastným je ten, kdo kráčí tímto světem v požehnaném obecenství s Kristem, ten, kdo se v síle Ducha Božího může povznést nad veškerou tajnou péči svého srdce a nad své zevní okolnosti. V síle tohoto Ducha se může radovat v Bohu, jeho láska může bez překážky prýštit vůči bratřím a jeho srdce žije ve věcech, v kterých by žil Kristus, kdyby se tu nacházel.
J. N. D.
„Aj přijduť rychle.“ „Jistě přijdu rychle.“ Tak nám přivolává Pán Ježíš ještě třikrát v poslední kapitole Písma svatého (v. 7.12.20). Pozoruhodné je, že ve psaní Filadelfitské církvi, které, jako i ostatní psaní církvím ve Zjev. 2. a 3, má také prorocký význam, Pán po prvé praví: „Aj, přijduť rychle.“ (Zjev. 3,11) Každý Pánem a Písmem svatým poučený věřící snadno pozná, že žijeme ve dnech Filadelfie a Laodiceje, v posledních dnech dělení a tříbení duchů, úplně blízko před zakončením doby milosti. Toto a mnoho jiných věcí nám ukazují, že Pán je blízko.
Nejisté světové poměry, zemětřesení, války a pověsti o válkách v naší době jsou již přípravou a předehrou k vyplnění míst jako Mat. 24,4-44; Mar. 13,4-31; Luk. 21,8-36 aj. Mnozí věřící namítají, že Pán přijít ještě nemůže, poněvadž se evangelium nezvěstuje ještě „všem“ národům. Na to odpovídáme, že se nesmí přehlédnout, že Pán v oněch místech mluví o evangeliu „království“, které se po uvedení církve Páně do otcovského domu, bude zvěstovat „na svědectví“ všem národům, a které se velice liší od evangelia „milosti Boží“, které se nyní zvěstuje k shromáždění církve Páně! To jsou dvě úplně rozdílné věci a pakliže je smísíme, tu povstane zmatek a nejasnost.
Na každý pád nás však Duch svatý Písmem svatým poučuje, že příchod Pána Ježíše je blízký a proto smíme s radostí pozvednout svoje srdce a hlavy a Jemu jít vstříc.
Ó drazí v Pánu, jak je důležité, abychom tu stáli s přepásanými bedry, a aby naše svíce jasně hořely! Najde-li nás Pán při Svém příchodu jako očekávající, bdící a věrně sloužící (Luk. 12,36.37.43), pak nás s radostí nazve „blahoslavenými“ (Luk. 12,37.38.43).