(Jan 5, 39)
Ročník I. 1927 Číslo 2.
Jeden kolportér nabízel po domech své vzácné zboží: Bible a křesťanské spisy. Jedna zbožná paní se ho tázala: „Učinil jste již také pokoj s Bohem?“ „Ne, milostivá paní,“ odpověděl tázaný skromně, ale určitě. „Co?“ zvolala tato udiveně, „a Vy chodíte a nabízíte Bible a rozdáváte traktáty a snad kážete i evangelium?“ „Ano, to činím.“ „A přece jste ještě neučinil pokoj s Bohem?“ „Ne, milostivá paní,“ odvětil kolportér, „neboť jsem svůj pokoj s Bohem učinit nemohl, ale náš Pán Ježíš Kristus — velebeno budiž za to Jeho jméno — On učinil pokoj pro mne již před téměř 1900 lety, a sice skrze Svou krev na kříži (Kolos. 1,20). A Bůh mi dal milost, že mohu v toto dílo Pána Ježíše věřit, své spasení na něm zakládat a tak ospravedlněn jsa z víry, mám pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista. Tak praví Písmo svaté.“
Pán Ježíš chce, aby každý, kdo v Něho věří, se radoval z pokoje s Bohem v blahém vědomí odpuštění všech hříchů a smíření s Bohem; pak ale také, aby každý požíval zde, na pouti tímto světem, Boží pokoj (Viz Řím. 5,1 a Filip. 4,7.).
Jeden přítel vypravoval: Na naší cestě jsme zůstali na nějaký čas v jedné velice odlehlé vesnici a snažili jsme se rozdáváním traktátů přinést lidem radostné poselství. Tak jsme přišli také ke čtyřiaosmdesátileté věřící ženě, která žila úplně osaměle. Jejím příbytkem byla jediná komora, a to, co tu bylo k spatření, svědčilo o největší chudobě.
My jsme se domnívali, že naše stará sestra má zajisté zapotřebí slova útěchy a povzbuzení, a proto jsem jí řekl:
„Nuže, Marto, brzy budou veškeré zkoušky a těžkosti našeho pozemského putování za námi a pak budeme u našeho Pána úplně šťastni!“
„Tam jsem doma, můj bratře,“ odpověděla ona. Bezděčně jsem pocítil, že jsem jí řekl příliš jednoduché věci, a maje přání sdělit jí něco potěšitelného, pokračoval jsem:
„Ano, brzy budeme doma v Otcovském domě, shromážděni okolo našeho drahého Pána, budeme se věčně těšit v Jeho přítomnosti.“
„Tam žiji, můj bratře,“ odpověděla s radostným úsměvem.
Opět mne zanechala daleko za sebou; ale přece jsem chtěl ještě jednou zkusit, zda bych ji nemohl nějak povzbudit, poněvadž to, jak jsem se domníval, měla ve své bídě tak velmi zapotřebí. „Marto, jak slavné to bude, až s vykoupenými všech zemí a časů budeme shromážděni okolo Beránka, který nás miluje a umyl nás od našich hříchů Svou krví a stále Jej budeme chválit a velebit v Jeho slávě!“
„Tam zpívám v duchu každý den,“ zněla tentokrát její radostná odpověď, která na nás mocně působila.
To byla vskutku duše, která uprostřed nejsmutnějších okolností žila v přítomnosti Páně, která se v Něm skutečně radovala, a velice znala Jeho lásku, Jeho nekonečnou cenu, Jeho vznešenost. Ona naše očekávání daleko předstihla, a na místo, abychom na její cestě pomohli my jí, byla ona pomocí a povzbuzením nám. Stalo se nám, jakž stojí psáno: „Kdož svlažuje, také sám bude zavlažen.“ Navštívili jsme v osadě téměř každý dům a zvěděli, že ona osamělá věřící byla věrnou Boží svědkyní všem v osadě. Chudá, osamělá, neznámá, byla přesto jasným světlem v tomto temném světě.
Jak je to krásné, když Boží dítě je vyvýšeno nad tísnivé poměry, které jsou mu jen příležitostí k Božímu oslavení. Není skleslé soužením na cestě víry, poněvadž je soužením vedeno blíže k Pánu, kterého miluje, a který nejdříve miloval nás. „Kteréhož neviděvše, milujete; kteréhož nyní nevidouce, avšak v něho věříce, veselíte se radostí nevýslovnou a oslavenou.“ (1. Petr. 1,8)
Také naše stará přítelkyně neměla pochybnost ani bázeň. Poznala, že se nedostaneme dopředu, když pohlížíme na sebe a na naše slabosti a okolnosti, proto byl její zrak víry upřen tam, kde jedině se nabude božská jistota. Tak věděla také, že tam je její domov, tam již v duchu žila a oslavovala Pána. Může být něco šťastnějšího nad toto, dokud ještě nejsme v tomto vzácném domově i v těle?
Dej Bůh, aby každé z Jeho dětí, které toto čte, bylo uvedeno do takového šťastného obecenství s vrchními věcmi. A v té míře, jak my hledáme Pána samého a máme v Něm naši radost, je také jistě toto obecenství našim podílem. Apoštol Pavel o Něm s radostí vyznává: „Zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne.“ A Pán sám, když se k Otci vracel, pravil Svým vyvoleným: „A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14,3.)
„My víme, že jsme přeneseni ze smrti do života, nebo milujeme bratří.“
(1. Jan. 3,14)
„Víme pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému…“
(Řím. 8,28)
„Víme zajisté, že byl-li by tohoto našeho zemského přebývání stánek zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích.“
(2. Kor. 5,1)