„Věrou Mojžíš, narodiv se, ukryt byl za tři měsíce od rodičů svých, protože viděli krásné pacholátko, a nebáli se rozkazu královského“ (Židům 11,23).
„… který chován jest za tři měsíce v domě otce svého“ (Skutky ap. 7,20).
„A když ho nemohla (matka) déle tajiti, vzala mu ošatku ze sítí … a vložila do ní to dítě“ (2. Mojžíšova 2,3).
Chceme jednotlivě pojednat o postavení a zodpovědnosti rodičů jako celku, o otci, matce a nakonec o dětech.
Normálně jsou povoláni, aby přiváděli na svět děti. Každé děťátko se svou nesmrtelnou duší má v Božích očích nekonečně vysokou cenu. Úkol rodičů nyní spočívá v tom, aby vychovávali své dítě, narozené v hříchu (tzn. jako potomek padlého Adama), pro Pána Ježíše, pro Jeho lid a pro nebe. To je spojeno s námahou a s časovými obětmi, jakož i s vynaložením sil. Ale bohatě se to vyplatí, neboť toto děťátko má být budoucím občanem nebe. Ale jak je hrozné a nezodpovědné, když je tento příkaz zanedbáván nebo vůbec není vykonáván.
Pro rodiče je veliká čest, když mohou přijmout děťátko z ruky Pána (Žalm 127,3).
Různé ženy Starého zákona, jako Sára, Rebeka, Ráchel, manželka Manueho, Anna, a v Novém zákoně Alžběta, si toužebně přály mít děťátko. Jejich přání zůstalo nejdřív nesplněné. Velmi trpěly kvůli bezdětnosti.
Přes nedostatečnost takové Sáry nebo Manueho Bůh vždy splnil Svůj slib.
Už před jeho narozením slibovala: „… dám jej tobě, Hospodine, po všecky dny života jeho“ (1. Samuelova 1,11). Měl se stát Nazarejským, zasvěceným Bohu, navždy, ne jen na nějaký určitý čas. Tak se zřekla ve prospěch svého Boha svých osobních práv vůči dítěti a splnila svůj slib: „Proto já také oddávám jej Hospodinu; po všecky dny, v nichž živ bude, oddaný jest Hospodinu“ (1. Samuelova 1,28). Bůh jí nezůstal nic dlužný. „Mládeneček Samuel prospíval a rostl, a milý byl, jakož před Hospodinem, tak i před lidmi“ (1. Samuelova 2,26).
I když Nový zákon nás dnes neučí o nějakých slibech, přesto je smýšlení, v jakém jednala Anna, pro nás velmi hodné následování. I na své děti bychom měli ve víře pohlížet jako na „krásné pro Boha“ (Skutky apoštolů 7,20 – poznámka). Kdybychom jen měli víc matek, jako byla Anna, které by si nepřály syna pro sebe, ale pro Pána a pro službu ve svatyni!
Také dnes je v oblasti bezdětnosti velmi mnoho skrytých těžkostí. Pro mnohé, kteří nemohou mít děti, je to těžké a trpí tím. Jiní využívají příležitosti, aby vedli k Pánu Ježíši cizí děti, takže pro budoucí časy se na ně dnes může vztahovat Izaiášovo proroctví: „Více bude synů opuštěné, nežli synů té, která má muže“ (Izaiáš 54,1).
Tak viděl Mardocheus svůj úkol v tom, aby vychovával svoji neteř Ester, jejíž rodiče zemřeli (Ester 2,7).
Nadržování nebo křivdění jednomu nebo více dětem otcem nebo matkou nebo společně oběma je v každém případě škodlivé. Izák miloval Ezaua, ale Rebeka měla ráda Jákoba (1. Mojžíšova 25,28). Následky vedly až k opakovanému oklamání otce (1. Mojžíšova 27,6-17.36).
Děti jsou různé. Například Ezau byl znalý lovu, muž pole, naproti tomu Jákob byl klidný, domácí typ, který zůstával ve stanech. Takových vlastností je možné si všimnout už v dětském věku.
Děti potřebují ke své výchově, aby rodiče byli jednomyslní a aby jednotně jednali. Při tom je třeba dbát, aby otec a matka zůstávali ve svém postavení, které jim Bůh určil.
Děti napodobují dobro a zlo dospělých.
Dobrý a špatný příklad rodičů je účinnější, než se myslí. Tato metoda výchovy – příklad – použitá v dobrém smyslu však klade neustále na rodiče velké požadavky.
Tato podmínka pro službu dohlížitele (1. Timoteovi 3,4) je směrodatná pro každý dům věřících. Neznamená nechávat volný průběh vůli dětí. Právě tak málo omluvitelné je panovačné chování otce. Rodiče se mají vyznačovat důstojnou vážností.
Tento předpoklad pro činnost diakona (1. Timoteovi 3,12) platí i všem věřícím rodičům a vyžaduje od nich neustálý zodpovědný postoj při výchově jejich dětí. Mohou však s vírou vyhledávat pomoc Pána. A když se jim nedostává moudrosti, vyprosí si ji od Boha a bude jim dána (srov. s Ep. Jakuba 1,5).
„Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho“ (Přísloví 22,6). To předpokládá pro každé dítě individuální jednání, kterému někdy jeho tělesní sourozenci málo rozumí. Je zapotřebí mnoho moudrosti, aby rodiče zůstali uchráněni před chybami.
Chlapec „když i zestárne, neuchýlí se od ní“ (Přísloví 22,6). Dobrá, špatná nebo vůbec žádná výchova ovlivní celý život.
Otec a matka mají v přítomnosti Pána Ježíše zkoušet vytčené cíle pro své děti, zda odpovídají vůli Pána a slouží blahu dětí, anebo snad jen jejich osobní ctižádosti (Římanům 12,16).
Dnes tu je nebezpečí, že rodiče budou sledovat ctižádostivé cíle, které dětem uvnitř i zevně jen škodí.
Každý věřící se nalézá v tomto světě. Má pracovat v tichosti a jíst svůj chléb (2. Tesalonickým 3,12). Když ale jeho celá mysl a úsilí sleduje jen jeden cíl: dosáhnout nejvyššího místa, aniž by se přitom staral o svůj duchovní stav, tu on sám utrpí škodu.
Tento světový systém bez Boha nabízí všechno, aby uspokojil přirozeného člověka a aby mu dopomohl k úspěchu, sám ale skončí v soudu.
Také v naší době působí na věřící silným vlivem. Velké škody vznikly z nedostatku bdělosti.
Rodiče se z lásky starají o své děti. Shromažďují v prvé řadě poklady v nebi, které nehynou (Matouš 6,20).
Je zvláště cenná a potřebná v okruhu rodiny. Různé příčiny mohou dát podnět k duchovnímu poučení dětí.
Když děti nejsou přítomné při bohoslužbě, což je velmi politováníhodné, chybí jim názorné vyučování. Slavení slavnosti nekvašených chlebů dávalo Izraelitovi krásnou příležitost, aby svému synu vysvětlil její význam. Otec mohl vyprávět o svých osobních zkušenostech, co při něm učinil Bůh, když vyšel z Egypta (2. Mojžíšova 13,8).
Kolik toho je v životě shromáždění a doma, co umožňuje rodičům svědčit o jejich osobních zkušenostech víry a vysvětlovat biblické pravdy.
Děti jsou dobří pozorovatelé a kladou tomu odpovídající otázky. Dělají to i v duchovní oblasti. Kolik škod se způsobí, když rodiče myslí, že jejich děti jsou ještě příliš malé na odpověď. Nebo neodpověděli proto, že i pro ně samé je tato otázka ještě otevřená?
Starý zákon podává zprávu o čtyřech takových otázkách. Děti se mohly ptát při příležitosti každoroční slavnosti Fáze v zemi:
Pán dá těm, kteří Mu důvěřují, vždy správné slovo. Čas a moudrost jsou zvláště potřebné při rozhovorech s dorůstajícími syny a dcerami. Tato služba vyžaduje trpělivost a vzájemnou důvěru. Kéž Pán dá milost také k zodpovězení nepohodlných otázek. Ale na vyzývavé otázky neodpovídal ani sám Pán Ježíš.
Bůh poučil Svůj lid o způsobu, jakým musí vyučovat své děti.
„Má slova, z nichž by se učili …, a témuž aby syny své učili“ (5. Mojžíšova 4,10).
První předpoklad je tedy ten, že rodiče se nejdřív sami učí znát Boží slovo. 5. Mojžíšova 11,18 obsahuje další předpoklad: „Složte tato slova má v srdci svém a v mysli své.“ Otcové a matky budou přijímat Boží slovo víc srdcem, a ne jen rozumem, aby ho potom vyučovali svým dětem.
5. Mojžíšova 6,6 dává rodičům ještě jeden další poukaz: „A budou slova tato … v srdci tvém.“ Jak důležité je zachovávání Slova v upřímném srdci. Teprve tehdy je dán předpoklad mluvit o něm dětem.
Je nápadné, jak právě 5. kniha Mojžíšova obsahuje plno poučení k blahu dětí. Izraelský lid měl vejít do zaslíbené země a Mojžíš tam obracel celou jejich pozornost.
Také dnes se mohou věřící rodiče těšit ze svého nebeského povolání v Kristu. Žijí se svými dětmi v nebezpečném prostředí, které se nestará o Boží slovo. Pán se však stará o blaho jejich dětí a chce, aby je jejich rodiče poučovali o cestě k nebi.
Z biblického místa v 5. Mojžíšově 4,10 je patrné, že rodiče jsou povoláni, aby své děti poučovali. Je trestuhodnou lehkomyslností, když tento úkol přenechávají učiteli nedělní školky. Poučování a seznamování s těmito věcmi je záležitostí obou rodičů (Přísloví 1,8; 6,20). Otec a matka se nemohou vyhnout této povinnosti. Když se k tomu necítíš být schopný, modli se za to a s horlivostí čti Bibli.
Rodinné povinnosti ztěžují každodenní čtení Bible. Ale Pán každou věrnost bohatě odmění. Požehnání přichází zvláště ve prospěch dětí. Rodiče přizpůsobí svá poučování schopnosti dětí je přijímat.
Kde a kdy je nejlépe udílet tato poučení dětem? Boží slovo nám ukazuje různé možnosti. Doma, na cestách, ráno a večer, museli Izraelité učit své děti (5. Mojžíšova 11,19); a ještě více, poté co Boží slova zakořenila v srdcích rodičů, byli rodiče v stavu je svým dětem dokonce důtklivě nakazovat a často opakovat (5. Mojžíšova 6,6-7) a přikázat jim, aby je střežili a činili (5. Mojžíšova 32,46). V 5. Mojžíšově 4,9 je okruh potomků, kteří jsou poučováni, rozšířen dokonce na vnuky.
Manue naléhavě prosil za poučení ohledně chlapce, který se měl narodit (Soudců 13,8).
Anna se modlila za syna. Vyslyšení její modlitby ji potom znovu vedlo k modlitbě (1. Samuelova 1,10; 2,1). To je příklad pro matky a ty, které se jimi stanou.
Jaká výsada to je pro věřící rodiče, že mohou své děti a jejich problémy vždycky znovu přinášet v modlitbě Pánu.
Nový zákon podává čtyři příklady tří různých otců a jedné matky, kteří se ve svých těžkostech s modlitbou obrátili na Pána Ježíše.
Pomoc lidí může selhat, ale pomoc Pána Ježíše a našeho nebeského Otce neselže nikdy. Sice vždycky nevyslyší naše přání, ale vždycky odpoví podle Své moudrosti a k blahu nás a našich dětí a ke cti Svého jména. Odpovědí může někdy být „ne“. Věřící rodiče ale mohou s důvěrou a s vírou prosit za své neobrácené děti, neboť tato prosba je v souladu s Božími myšlenkami.
Tuto otázku si kladou zejména rodiče živějších dětí, ale i návštěvníci hodin velebení, shromáždění ke zvěstování Božího slova a k modlitbě. Boží slovo nám k tomu dává některé směrnice, podle kterých bychom mohli konstatovat určité rozdíly ve zralosti dětí. Podobně psal Pavel, jak to odpovídalo duchovnímu porozumění Korintských: „Mluvím jako k dětem“ (2. Korintským 6,13).
V knize Joele 2,16 je ohlášeno slavnostní shromáždění k pokání a obrácení budoucího izraelského ostatku: „Shromažďte lid, posvěťte shromáždění, shromažďte starce, shromažďte maličké i ty, jenž prsí požívají.“ Kojenci nebyli v stavu činit pokání nebo se obrátit. Neochotným náboženským vůdcům Židů musel Pán Ježíš říci: „Nikdy-li jste nečetli, že z úst nemluvňátek a těch, kteří prsí požívají, dokonal jsi chválu?“ (Matouš 21,16). Přítomnost těchto jemných stvoření, která ještě nemají porozumění a dokonce mohou příležitostně rušit, je libá Bohu při chválení a při pokání. „Mládenci, též i panny, starci s dítkami, chvalte jméno Hospodinovo“ (Žalm 148,12-13).
„Shromáždě lid, muže i ženy, i děti …, aby slyšíce, učili se a báli se Hospodina Boha vašeho“ (5. Mojžíšova 31,12)
Učení se Boží bázni nikdy nezačíná příliš brzy.
Jozafat a celý Juda stáli před Hospodinem se svými malými dětmi, se svými ženami a se svými syny (2. Paralipomenon 20,13). Ve své těžkosti se všichni shromáždili před Bohem k modlitbě.
„Vy všichni dnes stojíte před Hospodinem Bohem svým, … všichni muži Izraelští, dítky vaše i ženy vaše, … abyste vešli v smlouvu Hospodina Boha svého…“ (5. Mojžíšova 29,10-12).
Ezdráš přinesl zákon před shromáždění jak mužů, tak i žen a před všechny, kteří mohli rozumně poslouchat. Tato třetí skupina obsahovala dorůstající mládež, která už měla rozum, aby poslouchala zákon a rozuměla jeho smyslu (Nehemiáš 8,2-3). Kde se dnes nalézá mládež z křesťanských domů?
Plně zodpovědní synové a dcery se s lidem oddělili od zlého a zavazovali se pod přísahou, že budou dbát na Boží přikázání a plnit je. Předpokládalo to určitou zralost (Nehemiáš 10,28-29).
Věk mladých ve výše zmíněných shromážděních ke koření se, k projevení radosti, k vstoupení ve smlouvu a k vykonání přísahy byl předpokladem k lepšímu porozumění.
Naproti tomu při shromážděních k chválení, k pokání, k učení a k modlitbě měli ti nejmladší být přítomni, nezávisle na tom, jaká byla míra jejich porozumění. Což nebral i Pán Ježíš malé děti do Své náruče, nevkládal na ně ruce a nedával jim požehnání (Marek 10,16)? Jeho požehnání nezáviselo na jejich poučení nebo porozumění a nebylo vázáno na určitý věk. Kteří rodiče by chtěli svým malým děťátkům upírat toto požehnání, které mohou obdržet jen v blízkosti Pána? Ale rodiče se také budou snažit, aby jejich děti ve shromážděních rušily co možná nejméně, aby trpělivost přítomných nebyla zatěžována víc, než se sluší.
Děti tvoří pevnou součást rodiny. Jsou budoucností národa. Farao chtěl nechat vyjít ze země pouze izraelské muže. Tak by zůstala moc nad celým národem v jeho ruce. Ale Mojžíš trval na tom: „S dítkami i se starými našimi půjdeme, s syny i s dcerami našimi“ (2. Mojžíšova 10,8-9).
Ittai, který sám nebyl Izraelita, šel se všemi dětmi, které byly s ním, s pronásledovaným králem Davidem přes potok Cedron k poušti (2. Samuelova 15,22); to je příklad hodný následování pro nás a pro naše děti: zvolit si v tomto světě stranu našeho zavrženého Pána. Možná, že na přechodnou dobu stojíme osamělí, mimo velké masy lidí, ale v následování Pána nikdy nebudeme ukráceni.
Rodiče potřebují milost Pána, aby své děti vychovávali v Boží bázni.
Obraťme se nyní zvláště k otcům.
Bůh častěji používá obraz otce, aby ukázal Své vlastní podstatné rysy: „Jako nosí člověk syna svého“ (5. Mojžíšova 1,31); „jako se slitovává otec nad synem svým, který mu slouží“ (Malachiáš 3,17); „jako se slitovává otec nad dítkami“ (Žalm 103,13). Bůh z lásky kárá, „a to jako otec syna, jejž libuje“ (Přísloví 3,12, citováno v Židům 12,6) Apoštol napomínal a těšil věřící v Tesalonice „jako otec dítek svých“ (1. Tesalonickým 2,11). Otcové se mají vyznačovat milující péčí o své děti.
Tato jsou udělena v Efezským 6,4 a v Kolossenským 3,21 a je nápadné, že jsou určena otcům, a ne matkám. Otcovské výchově dětí hrozí dvě nebezpečí:
Jeden příklad: David plné dva roky nedovolil svému synu Absolonovi, aby ho viděl. A přece ho nechal přivést z Gessur, kam Absolon utekl po zavraždění svého bratra. David toužil po svém synu, a nechtěl odstranit zlo ze svého domu. Davidovo tvrdé opatření, které mělo trochu zakrýt jeho chování, které nebylo podle předpisů, vzbudilo však Absolonův hněv (2. Samuelova 14,23-24.28-32).
Při výchově dětí s obtížným charakterem je důležité opravdu si vzít k srdci napomenutí: neprovokovat je. Také jemnocitné děti mohou být otcovými nepromyšlenými, tvrdými slovy nebo možná dokonce nespravedlivými výčitkami a tresty zlobeny a zbavovány odvahy. Ovšem prostřednictvím antiautoritativního vlivu dnes vzniká spíše nebezpečí příliš velké shovívavosti.
1. Kázeň
Jejím smyslem je oprava, náprava a neznamená totéž, co tělesné tresty, které ale také nevylučuje. Neboť „metla a kárání dává moudrost“ (Přísloví 29,15).
2. Napomínání Pána
Výstižný příklad dává Abraham. Když se ještě nenarodil Izák, mohl již Bůh o jeho otci říci: „Nebo znám jej; proto přikáže synům svým, a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud“ (1. Mojžíšova 18,19).
Také prorok Izaiáš svědčí: „Otec synům v známost uvodí věrnost tvou,“ (Izaiáš 38,19 – přel.). Hlava rodiny je povolána podávat svým potomkům zprávu o Boží věrnosti, kterou osobně a ve svém domě zakusila. Matka bude dětem mluvit spíš o lásce Pána.
1. Požehnání
Patriarchové Izák a Jákob zaslíbili svým synům pozemská požehnání. To odpovídalo zaslíbením pro Izrael (Židům 11,20-21; srovnej s 1. Mojžíšovou 49,26). K tomu patřilo i požehnání dětem. (5. Mojžíšova 28,4). Tak se nestejně rozmnožili potomci Eleazara a Itamara, obou synů kněze Arona. Eleazarův dům byl požehnaný pro věrnost Fínesa a jeho horlivost pro Boží věc, zatímco Elí, jeden z potomků Itamara, hříchem svých synů přivedl na sebe a na svůj dům soud (1. Paralipomenon 24,4; 4. Mojžíšova 25,11-13; 1. Samuelova 2,22-23.31-33).
Požehnání věřících v naší době nesou duchovní charakter.
Pán Ježíš vysvětloval na příkladech, že otcové dávají svým dětem jen dobré věci (Lukáš 11,11-13). Věřící otcové by měli mít na zřeteli duchovní a materiální blaho svých dětí.
2. Následky nepravosti otců
Bůh je vyhledával na dětech ve třetím a čtvrtém pokolení (2. Mojžíšova 20,5). Boží neproměnitelná svatost a spravedlnost toto vyžadovala na oněch modlářích, kteří Ho nenáviděli. Naproti tomu platí zdánlivě si protiřečící, ale božská zásada: „Duše, která hřeší, ta umře. Syn neponese nepravosti otcovy“ (Ezechiel 18,20).
Následující příklady ze Starého zákona ilustrují tuto skutečnost:
Ačkoliv už nejsme pod zákonem, trpí dnes mnoho potomků pod následky hříchů jejich předků, jak osobně, tak v rodině. Ani Boží církev toho není ušetřena. Boží svatost zůstává, ale také Jeho dobrotivost vůči těm, kteří Ho milují.
Vedle těchto příkladů kolektivů lidí existují také příklady jednotlivých osob, o některých se krátce zmíníme:
Možná je pro nás obtížné pochopit, že nevinné děti pocítí důsledky provinění svých předků, např. následky alkoholu nebo drogové závislosti; ale cesty Boží vlády s člověkem odpovídají Jeho svatosti. Bůh je příliš čistý, než aby hleděl na hřích.
Ale Bůh rozlišuje mezi soudem nad hříchem a mezi následky hříchu. Jedná spravedlivě. „Nebudou na hrdle trestáni otcové za syny, ani synové trestáni budou na hrdle za otce, jeden každý za svůj hřích umře“ (5. Mojžíšova 24,16). Tento poukaz platil soudcům v Izraeli.
Soud nad hříchem postihne provinilého osobně, ale následky mohou postihnout děti. Ale Boží milosrdenství se právě v takových okolnostech často chlubí proti soudu (Jakub 2,13).
V protikladu k synům Dátana a Abirona, o kterých jsme se zmínili výše, synové Chóre nezahynuli se svým otcem. Určitě to pro ně nebylo lehké, když zaujali postavení proti vlastnímu bezzákonnému otci a rozhodli se postavit se na Boží stranu. Uposlechli Mojžíšovy výzvy: „Odstupte, prosím, od stanů bezbožných mužů těchto, aniž se čeho dotýkejte, což jejich jest, abyste nebyli zachváceni ve všech hříších jejich“ (4. Mojžíšova 26,16; 16,26). Žalmy synů Chóre svědčí o jejich vděčnosti vůči Bohu za Jeho zachraňující milost.
Žijeme v době milosti, a již ne v době zákona. Když vyznáváme své hříchy, Bůh je v Kristu odpustí, ale mnohdy tu zůstanou následky naší neposlušnosti vůči Božímu slovu.
Už dříve jsme poukázali na zodpovědnost muže a na následky jeho osobní věrnosti nebo nevěrnosti vůči jeho rodině. Božské vztahy k domu věřícího jsou nade vše líbezné.
1. Boží péče
Zahrnuje celý dům.
2. Boží zaslíbení
Jsou k prospěchu celého domu.
On se veselil, že se vším domem svým uvěřil Bohu (Skutky apoštolů 16,30.31.34).
V obou případech spočívalo naplnění Božích příslibů nejen ve vyznání navenek.
3. Důsledky rozhodnosti otců
Jeho manželka Jozabad, králova dcera, zachránila svého synovce Joasa před zavražděním a schovávala ho po dobu šesti let v domě Božím. Po smrti Joiady však knížata svedla krále a jeho lid k modloslužbě. V této temné době nesla věrnost kněze vůči Bohu viditelné ovoce v jeho vlastním domě. Duch Boží použil jeho syna Zachariáše, aby lid vážně varoval. Ale král a lid odmítli jeho varovné volání a zabili ho (2. Paralipomenon 24,20-22). Ale Bůh nezapomněl ani na věrnost otce, ani na věrnost syna.
Nedaří se nám právě tak, že jsme na jedné straně přemoženi důkazy dobrotivosti a péče Pána vůči naší rodině, ale na druhé straně musíme být zarmouceni a zahanbeni pro tak mnoho nedostatků a selhání v naší rodině?
Již v knize Kazatel je napsáno: „Jedno pokolení odchází a jiné pokolení přichází“ (kapitola 1,4 – přel.). Po smrti Jozueho a celého jeho pokolení nastoupilo po nich jiné pokolení, které neznalo Boha, ani skutky, které činil pro Izrael (Soudců 2,10). Co bylo příčinou? Možná, že nastupující pokolení nemohlo o svých otcích říci: „On vyučoval mne a říkal mi: Ať se chopí výmluvností mých srdce tvé, ostříhej přikázání mých, a živ budeš“ (Přísloví 4,4).
Žalmista dosvědčuje:
„Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali, nezatajíme toho před syny jejich, kteří budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, které činil. … Aby to poznal věk budoucí, synové, kteří se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali synům svým, aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázání jeho“ (Žalm 78,3-7; 71,18).
Nevznikly generační problémy tím, že otcové zanedbali učit své potomky Boží bázni a žít ji před nimi? Kdyby se to stalo, mohla by i třetí generace zakoušet požehnání.
Boží slovo obsahuje také poukaz, jak řešit stávající problémy. Poslední verš ve Starém zákoně zaslibuje dobu, která patří ještě budoucnosti, ve které Bůh „obrátí srdce otců k synům, a srdce synů k otcům jejich“ (Malachiáš 4,6). Toto zaslíbení platí právě tak dnes. Všimněme si ale, že Bůh začíná nejdřív s otci (srovnej s Lukášem 1,17). Řešení začíná v srdci otců!
Bůh používá obraz matky, aby ukázal další ze Svých podstatných rysů: „Jako toho, kterého matka jeho těší, tak já vás těšiti budu“ (Izaiáš 66,13); „Zdali se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého?“ (Izaiáš 49,15) Poté co Bůh vyvedl Izrael z Egypta, pečoval o něj na poušti jako matka (Skutky apoštolů 13,18 podle francouzského překladu). Apoštol byl ve středu věřících v Tesalonice „jemný, (v kral. př. tichý), jako když matka chová dítky své“ (1. Tesalonickým 2,7).
Nejsou žádná výslovná napomenutí, určená matkám. Když však jí jsou svěřeny děti, je jejím prvním úkolem vychovávat je (1. Timoteovi 5,10). Stvořitel ji k tomu vybavil.
Následky převrácené nebo neúčinné výchovy postihnou většinou nejcitelněji právě matky:
„Dítě sobě volné k hanbě přivodí matku svou“ (Přísloví 29,15).
„Syn bláznivý zármutkem jest matce své“ (Přísloví 10,1).
„Bláznivý člověk pohrdá matkou svou“ (Přísloví 15,20).
V Žalmu 131,2 čteme slovo, se kterým možná nejsme dobře obeznámeni: „Jako dítě odstavené u matky své.“ V tomto obrazu se objevují vztahy mezi matkou, místem bezpečí, a dítětem, které už není závislé na své matce jako kojenec, ale přesto tolik potřebuje bezpečí, které chce Bůh. Kam jinam by se mělo obrátit s tím, co mu působí starosti nebo co mu dělá radost? Jak velká je to ztráta, když chybí takové bezpečné útočiště!
Žel, že dosud rostoucí děti bývají ponechány samy sobě, protože matka chce raději vydělávat peníze na hmotná přání nebo zábavy, než odpovídat svému vysokému povolání matky. Úděl těchto dětí bez dozoru je smutný a je příčinou mnoha problémů.
Jiní přenechávají své děti k výchově prarodičům. Pokud nevzniknou nějaké naléhavé okolnosti jako nemoc, úmrtí apod., pak toto chování neodpovídá zodpovědnosti, jak si ji přeje Bůh.
Jak krásný je naproti tomu příklad takového Mardochea. Ester neměla otce ani matku. Její strýc Mardocheus ji vychovával a později se ještě staral o její vnitřní a vnější blaho (Ester 2,7.11; 4,14-16).
Nechybí ani kazící vlivy, vycházející od matek.
„Kdo může učiniti němého, nebo hluchého, vidoucího, nebo slepého? Zdali ne já Hospodin?“ (2. Mojžíšova 4,11) Nemůžeme pochopit Boží moudrost. On nedělá žádné chyby, ani tehdy ne, když je děťátko postiženo nějakou nemocí.
Ohledně slepého od narození se učedníci tázali: „Mistře, kdo zhřešil, tento nebo jeho rodiče, že se slepý narodil?“ Z odpovědi Pána je jasné, že se nejednalo o soud jako následek hříchu, jak to lidé někdy předpokládají, „ale aby zjeveni byli skutkové Boží na něm,“ takže se uzdravený nakonec oddává Pánu a klaní se před Ním (Jan 9,2-3.38).
Izraelský lid na poušti byl neposlušný a nedůvěřoval svému Bohu. Víc poslouchali slova zvědů. Proto muselo celé to pokolení zemřít na poušti. Naproti tomu jejich malé děti mohly o 38 let později vejít do zaslíbené země (5. Mojžíšova 1,39). Ale lid dále jednal zkaženým způsobem, zavrhl poznání a zapomněl na zákon svého Boha. Proto Bůh v pozdějších dobách zostří soud a zapomene na jejich děti (Ozeáš 4,6). Soud postihne mladé a staré (Lukáš 19,44).
Ale děti budou jednou v budoucnu vidět obnovení království Krista a zaujmou v něm své místo. „Budou žít se svými dětmi a navrátí se.“ – „I jejich synové vidouce to, rozveselí se, a zpléše srdce jejich v Hospodinu“ (Zachariáš 10,9.7). V tisíciletém království budou ulice města Jeruzaléma plné chlapců a děvčat, hrajících si na jeho ulicích (Zachariáš 8,5). Nebudou jako jejich otcové „pokolení vzpurné a protivné“ (Žalm 78,8). Takovou budoucí změnu si vůbec ani neumíme představit. Všechny jejich děti budou učeny od Hospodina a budou mít hojnost pokoje (Izaiáš 54,13; srovnej s Joelem 2,28-29). S úžasem obdivujeme již nyní budoucí Boží cesty s dětmi.
Obsahují dvě hesla: „poslouchat“ a „ctít“. Následkem poslušnosti rodičů je na jedné straně blaho dětí a na druhé straně to, že je to dobře libé Pánu. Poslušnost v Pánu je spojena s příkazem ctít otce a matku. Tento příkaz obsahuje zaslíbení ve prospěch dětí (Efezským 6,1-3).
Poslouchat ve všem se dobře líbí Pánu (Kolossenským 3,20). Toto nenechává vůči nařízením rodičů žádný otevřený prostor pro svévoli dítěte.
„Syn má ctít otce“ (Malachiáš 1,6; srovnej s 2. Mojžíšovou 20,12; 5. Mojžíšovou 5,16; Ev. Matouše 15,4-5).
Ve 3. Mojžíšově 19,3 Bůh přikázal izraelskému lidu, že každý se má bát své matky a svého otce. Zde se nejedná, jak jsme již dříve poznamenali ve spojení s Efezským 5,33, o strach, ale o uznání autority rodičů.
Nejkrásnějším příkladem je Pán Ježíš: Byl poddán svým rodičům (Lukáš 2,51).
Jak dlouho má dítě poslouchat své rodiče? Ester již byla královnou, když činila, „rozkázání Mardocheovo, jako když chována byla u něho“ (Ester 2,20). Její příběh zřetelně ukazuje, že nebyla bez vůle. Později nasadila vlastní život, aby zachránila svůj lid před záhubou.
S plnoletostí nekončí poddanost pod autoritu rodičů. Bohabojní synové a dcery, kteří už se stali samostatnými, se rádi budou ptát na radu rodičů. Po sňatku, převezme muž, jak jsme to již viděli, zodpovědnost jako hlava rodiny.
Jeden z dnešních znaků mravního úpadku, jakož i odpadlého křesťanstva podle jména, je neposlušnost vůči rodičům (Římanům 1,30; 2. Timoteovi 3,2).
Takové příklady neposlušnosti nalézáme už ve Starém a Novém zákoně:
Kolik moudrosti je potřeba, aby každé dítě bylo vychováváno, jak to odpovídá jeho schopnostem!
Bude dítě přijímat poučení rodičů (viz Přísloví 1,8; 4,1; 6,20), nebo jejich varování bude pouštět do větru? Blaze mu, když se včas naučí poslouchat. Když ale zavrhne jejich poučování, pak nastoupí, jak jsme už viděli, na místo napomenutí kázeň, podobně jako to dělá Bůh u Svých dětí: „Synu můj, nepohrdej kázní Páně, aniž sobě stýskej, když od něho trestán býváš; neboť koho miluje Pán, toho tresce“ (Židům 12,5-6). Tento citát z Přísloví 3,11-12 se vztahuje na božské zásady při výchově těch Jeho, zároveň však uvádí jako příklad otce, který trestá svého syna, ve kterém má zalíbení.
Boží slovo uvádí různé účinky:
Kéž Pán daruje věřícím rodičům mnoho milosti a moudrosti pro tento těžký úkol.
To není jen otázka slušného chování a dobrých mravů.
Bůh nedovolil Izraelitům, aby z ptačího hnízda vzali zároveň matku i mláďata. Matku museli každopádně nechat odletět (5. Mojžíšova 22,6-7). Kůzle nesmělo být vařeno v mléce své matky (2. Mojžíšova 23,19; 34,26; 5. Mojžíšova 14,21).
Pán vyhověl této důležité zásadě ohledu, když dal vzkříšeného mládence z Naim jeho matce. Nevyzval ho: „Následuj mne,“ ale chápal pocity a potřeby matky (Lukáš 7,11-15).
Na kříži řekl Své matce: „Ženo, aj, syn tvůj,“ a učedníku Janovi: „Aj, matka tvá“ (Jan 19,26-27). Staral se o ni dokonce i během Svých těžkých utrpení na kříži. Jaký dokonalý ohled to byl vůči Jeho matce!
Ale jaká nevděčnost dětí vůči jejich zestárlým rodičům zaznívá ze slov proroka: „Žádný ji nevedl ze všech synů, které porodila, a žádný ji neujal za ruku její ze všech synů, které vychovala“ (Izaiáš 51,18). Je povinnost dětí nebo vnoučat, aby hmotně podporovaly svou ovdovělou maminku nebo babičku. Péče o staré lidi, která je v mnoha zemích daná zákonem, nezprošťuje děti nebo vnoučata jejich vlastní zodpovědnosti (1. Timoteovi 5,4, srovnej s Markem 7,10-13).
Ale rodiče nesmějí u dítěte zaujmout místo, které náleží Pánu Ježíši. „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden“ (Matouš 10,37). Pán potom popisuje i podmínky učednictví: „Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedníkem“ (Lukáš 14,26). Přitom se nejedná o pocity nenávisti k členům rodiny, ani o nějaký volný průchod pro děti, aby se zdráhaly poslouchat své rodiče. Nenávistí je zde míněno to, že nedbáme na členy rodiny, když nám brání poslouchat Pána. Pro děti platí stejná zásada jako pro rodiče. První místo patří Pánu Ježíši.
Již dříve jsme se zmínili o příkladu synů Chóre, kteří nezahynuli se svým otcem, protože dali přednost Boží výzvě před přirozenými příbuzenskými vztahy (4. Mojžíšova 26,11).
Někdo chtěl následovat Pána Ježíše, ale nejdřív se rozloučit s těmi, kteří byli v jeho domě. Na to Pán odpověděl: „Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu, ohlížel by se nazpět, není způsobný ke království Božímu“ (Lukáš 9,61-62). Podobně vyjádřil Elizeus, když byl povolán být prorokem, své přání, políbit svého otce a svou matku. Ale později následoval Eliáše a sloužil mu (1. Královská 19,20-21). V obou případech musely ohledy k členům rodiny ustoupit do pozadí za zájmy Pána a Jeho díla.
Synové Léví nebrali žádný ohled na svou rodinu, když se postavili na Boží stranu a museli vykonat soud nad lidem, který udělal zlaté tele (2. Mojžíšova 32,26-27; 5. Mojžíšova 33,9).
„Zlořečený buď, kdo pohrdá svým otcem nebo svou matkou“ (5. Mojžíšova 27,16 – přel.)!
„Oko, které se posmívá otci, a pohrdá poslušenstvím matky, vyklobají krkavci potoční, aneb snědí je orličata“ (Přísloví 30,17).
„Syn, který hanbu a lehkost činí, hubí otce a zahání matku“ (Přísloví 19,26).
„Kdo loupí otce svého a matku svou a říká, že to není žádný hřích, tovaryš jest vražedníka“ (Přísloví 28,24).
„Kdo zlořečí otci svému nebo matce své, zhasne svíce jeho v temných mrákotách“ (Přísloví 20,20; srovnej s 2. Mojžíšovou 21,17).
Kdo dělá rodičům výčitky: Proč plodíš? Proč rodíš?, takový nezůstane bez trestu. Bůh převezme zodpovědnost na místě rodičů a vyslovuje: „Běda“ (Izaiáš 45,10).
V každém případě Bůh zakročí ve prospěch rodičů.
Pavel nám dává návod k jeho řešení, když píše o Timoteovi: „že jako syn s otcem, se mnou přisluhoval v evangeliu“ (Ep. Filipenským 2,22). Tím chce říci: Společně, ne proti sobě nebo vedle sebe. „Zeptej se otce svého“ (5. Mojžíšova 32,7), místo abys mu dělal výčitky nebo o něm s druhými mluvil pohrdlivě. Otevřený, čestný rozhovor s rodiči odklidí z cesty mnoho překážek a nedorozumění. Roboám dal přednost tomu, aby své problémy prohovořil se stejně starými a aby poslechl jejich radu, což mu přineslo jen škodu (1. Královská 12,6-11.16-19).
Jak mnoho mohou pomoci i mladí při řešení tohoto problému.
„Poslouchej otce svého, který tě zplodil, aniž pohrdej matkou svou, když zestárne“ (Přísloví 23,22).
Dospěli jsme ke konci našeho tématu „Boží slovo k otázkám před manželstvím a v manželství a k zásadám křesťanské rodiny“. Jsem si vědom toho, že mnoho otázek zůstalo nezodpovězených, přesto však doufám, že určitý počet čtenářů v této široké a důležité oblasti obdržel odpověď prostřednictvím Písma svatého.
Dorůstající mládež, manželé, otcové, matky a děti každého stáří naleznou v každé době v modlitbě a při čtení Bible u Pána Ježíše pomoc pro své problémy, které jim snad často připadají neřešitelné.
Pán řekl Pavlovi: „Moje milost ti stačí…“ (2. Korintským 12,9 – přel.).
r