(Efezským 5,22-33)
„Muže a ženu stvořil je“ (1. Mojžíšova 1,27; 5,2). Obě pohlaví jsou Stvořitelem vybavena rozdílně. Muž má všeobecně více schopnost věcného posuzování, žena více citů a lásky.
Dnes existuje tendence stírat tyto rozdíly pomocí odívání, účesu, chování aj., což není podle Boží vůle.
Chtěli bychom nyní probrat trochu podrobněji výše zmíněné téma „Kristus a Církev, vzor pro manželství“. Církev zahrnuje všechny pravé věřící. Kristus je hlava Církve. Ona je Mu poddaná. Již v minulosti Kristus miloval Církev a sám sebe za ni vydal na kříži. V současné době ji posvěcuje tím, že ji očišťuje vodou Slova Božího. Konečným cílem Krista v budoucnosti je, aby ji postavil sobě oslavenou, bez poskvrny nebo vrásky, aby byla svatá a bez poskvrny. Proto Kristus Církev živí a pečuje o ni, opatruje ji. Pro manžely je to opravdu vysoké měřítko.
Podívejme se nejprve na postavení a úkoly muže.
I dnes ještě platí pořadí, jmenované v 1. Korintským 11,3: Bůh – Kristus – muž – žena. Muž je hlava ženy. Přitom muži rádi uvádějí místo z Efezským 5,22: „Ženy, mužům svým poddány buďte, jako Pánu.“ Tento verš je však adresovaný ženám. Měly by samy ochotně zaujmout své místo podle Božího pořádku. Motiv „jako Pánu“ jim to usnadňuje. Za svým mužem by stále měly vidět Pána. Nejde tady o přednosti nebo o méněcennost, ale o pořádek podle Boha, který nemůže být beztrestně porušován.
Tam, kde se muž vůči své ženě odvolává na uvedený verš, je tento pořádek již porušen, a pomoc může být nalezena jen společným pokořením se před Pánem, aby žena dobrovolně zaujala své správné místo.
Jedním z předpokladů pro starší a služebníky místního shromáždění je, že dobře vedou svůj vlastní dům. Neplatí to také pro každého věřícího manžela?
V následujícím příkladu hlava rodiny nedostála své zodpovědnosti:
Žel, že všeobecně je zodpovědnosti muže věnováno příliš málo pozornosti.
Třikrát opakovaná výzva v Efezským 5,25.28.33 je odůvodněná. Jedním znakem lidí v době zkázy křesťanstva a mravního úpadku je, že jsou, jako pohané v Římanům 1,31, „bez přirozené lásky“ (2. Timoteovi 3,3). Jednat mile nebo být přívětivý ještě neznamená mít rád, milovat. Vzájemná náklonnost nebo příchylnost je víc než pouhá vzájemná přitažlivost pohlaví.
V Kolossenským 3,19 k tomu Duch Boží dodává: „a nemějte se přísně k nim.“ Manželka není terčem ani hromosvodem živelných nálad muže, aby si na ní vyléval svou nevrlost. Láska naopak nehledá svých věcí. Jak nesobecká, nezištná, oddaná a obětavá je naproti tomu láska Krista k Církvi.
Žena zvláště potřebuje být obklopena láskou. Má jemnější cítění než muž a může být lehčeji bolestně zraněna.
Tento úkol nezahrnuje pouze starost o tělesnou výživu, nýbrž spočívá také v podávání Božího slova při každodenních pobožnostech doma. Musí být obeznámen s vnitřním růstem členů své rodiny. Zde je několik příkladů:
Jak důležité pro muže proto je, aby se sami bohatě živili Božím slovem (Kolossenským 3,16), aby mohli vyplnit tento úkol vůči svým ženám. Jak odstrašující jsou v našich dnech následky selhání mnoha mužů v této věci.
Péče je zde povolání muže. Jedná se tu o starost o tělesné a duchovní blaho manželky.
Elkána dal své manželce Anně dvojitý díl oběti, neboť Annu miloval (1. Samuelova 1,5). To v přeneseném smyslu znamená, že jí učinil vzácnou osobu a oběť Pána jako pramene spasení, pokoje a radosti.
Muži je přikázáno také brát ohled na tělesný stav jeho manželky. Má u ní bydlet podle poznání (nebo s moudrostí), jako u „slabší nádoby, …dávajíce jim čest“ (1. Petra 3,7). Bude věnovat náležitou pozornost citům a pocitům své ženy a patřičně dbát na její zdravotní stav.
Jak je důležité, aby také v rodině pozdvihovali muži k modlitbě svaté ruce. Může tomu být zabráněno nesouladem, který vznikl z nedostatku ohleduplnosti vůči manželce (1. Timoteovi 2,8; 1. Petra 3,7).
„Žena statečná jest koruna muže svého.“ (Přísloví 12,4; 31,10)
„Žena, která se bojí Hospodina, ta chválena bude.“ (Přísloví 31,30)
Statečnost, Boží bázeň, být pomocí, slušné chování nebo cit pro slušnost (Přísloví 11,22), být rozumná (Přísloví 19,14), to jsou ctnosti, které zdobí věřící manželku.
Jejím působištěm je domov (Přísloví 31,13-27)
Mnohé matky mají ve své domácnosti velkou míru práce a povinností. Moderní zařízení ulehčují jejich těžkou práci, což pro ně je dobrodiním. Pán pokáral Martu teprve tehdy, když při materiálních domácích pracích a při starosti o mnoho věcí zanedbala osobní obecenství s Ním a s Jeho Slovem (Lukáš 10,40-42).
Mladé ženy mají být vedeny k domácím pracím (Titovi 2,4.5). Mnohé ženy tyto práce zanedbávají a jsou toho názoru, že musejí působit spíše v duchovních záležitostech uvnitř a vně domu. Takové služby jsou potřebné, přesto musejí dbát na to, aby neplnily své denní povinnosti pouze nedostatečně, ke škodě dětí, a nejednaly tak v rozporu k Božím myšlenkám.
Jiné mladé ženy nejsou plně vytíženy. Jak mohou využívat volný čas? Boží Slovo jim doporučuje: přijímat hosty, poskytovat pomoc souženým nebo pronásledovaným, navštěvovat nemocné aj. (1. Timoteovi 5,10; Přísloví 31,20).
V některých případech rodina nemůže postrádat výplatu nebo spolupráci manželky (např. v zemědělství). Pokud ale důvod její činnosti mimo rodinu tkví v nespokojenosti s jejím polem působnosti nebo v ziskuchtivosti a chamtivosti, způsobí to velké škody v rodině, zvláště dětem. Po skončení nouzové situace (např. nemoci, nezaměstnanosti) by měla být výdělečná činnost manželky co možná nejdříve zastavena. Zvyknutí si na příjemný příjem navíc je lest nepřítele.
Dnes mnohdy praktikovaná praxe, že žena sama živí rodinu, zatímco muž se např. věnuje studiu, převrací Boží pořádek v opak. Když mladý muž před dokončením svého vzdělávání myslí, že už nemůže déle čekat se svou ženitbou, a přijme výdělečnou činnost, která je pod úrovní jeho předem stanovených vzdělávacích cílů, pak je to poctivé rozhodnutí, které Pán požehná, pokud je učinil s Ním.
Je-li manželka ze zákona povinná chodit do práce, jak to je, žel, v mnoha zemích, a všeobecně se to děje v době války, nezbývá nic jiného než poslechnout vrchnost (Římanům 13,1-2), pokud to není proti Boží vůli.
I před těmito nebezpečími Písmo svaté varuje; protivník nemá nalézt žádnou příležitost k pomlouvání (1. Timoteovi 5,13-14). Statečná žena otvírá svá ústa s moudrostí a naučení dobrotivosti je na jejím jazyku (Přísloví 31,26). Život, který je vyplněný úkoly a povinnostmi podle Boha, ochrání ženu před upovídaností a zlými následky.
V protikladu k opakovaným napomenutím manželům, aby milovali své ženy, je tato výzva uvedena pro mladé ženy jen jednou. Žena toto napomenutí potřebuje méně než muž, protože láska odpovídá jejímu přirozenému založení. Přesto je hned připojeno, aby milovala děti. Biblické pořadí je pozoruhodné. Láska k dětem tu nesmí zaujmout první místo. Přednost má láska k muži (Titovi 2,4).
Toto místo jí bylo přiděleno Bohem. Zahrnuje hmotnou, mravní a duchovní pomoc. Zatímco muž má dobře vést svůj vlastní dům, ona dohlíží na dění ve svém domě: Spatřuje obcování své čeledi (Přísloví 31,27). Tak je pomocí pro svého muže. Oné ženě ze Sunem nebylo lhostejné, kdo do jejich domu vchází a vychází z něho. Přesně pozorovala jejich hosta, proroka Elizea, a řekla svému muži: „Aj, nyní vím, že ten muž Boží svatý jest, který často tudyto chodívá.“ (2. Královská 4,8-9) Taková bdělost, ostražitost je dnes v křesťanském domě naléhavou potřebou.
Být poddaná svému muži, znamená nestát na místě muže ani nad mužem. Toto postavení bylo ustanoveno již v Mojžíšově zákoně (1. Korintským 14,34).
Dodatky v Efezským 5,22.24 a Kolosenským 3,18 jsou hodné povšimnutí: Poddaná … jako Pánu, … ve všem, … jak se to sluší v Pánu. To je vysoké měřítko! Obsahuje však jedno omezení, které platí jen tehdy, když manžel vyžaduje něco nepřístojného, co je proti Pánu.
Tato místa Písma nedávají žádný prostor pro dnes tak vychvalovanou rovnoprávnost žen. Ale manžel je nesmí zneužívat. Pán Ježíš příkladným způsobem v každý čas zaujímal místo poddanosti vůči Svému Bohu. Jeho pokrm byl činit vůli Svého Otce (Jan 4,34). Tak má i manželka ochotně zaujímat místo, které jí dal Bůh.
Následující příklady názorně ukazují to, co bylo řečeno:
Boží slovo také nezamlčuje případy zneužití poddanosti:
Uskutečňování poddanosti však může být podrobeno vážným zkouškám.
„Žena ať se učí mlčíc (v tichosti), ve všeliké poddanosti“ (1. Timoteovi 2,11). Jak se však má učit od neduchovního manžela, který sám nestuduje Boží slovo? Nebo jak se má zachovat, když její muž nezaujímá své zodpovědné postavení v rodině nebo jí dokonce brání navštěvovat shromáždění a má špatný vliv na děti? Odpověď Božího slova stále zní: poddanost. Jak často může být nezávislost překážkou pro změnu smýšlení jejího muže. Bůh ale nezahanbí důvěru a poslušnost a dá sílu vytrvat.
Poddaností, svědectvím beze slov a čistým způsobem života v bázni mohou být získáni takoví muži, kteří nechtějí poslouchat Boží Slovo (1. Petra 3,1). Jejich ženy však velmi potřebují přímluvnou prosbu spoluvěřících, protože takto se chovat a takto žít není lehké.
Tato bázeň není strach nebo třesení se před mužem. Podobně jako u Boží bázně jedná se i zde o uznání jeho postavení a pořádku podle Boha, podle kterého je na muže přenesena zodpovědnost za jeho manželku a za celou jeho rodinu.
Její vliv je mnohem větší, než se všeobecně přijímá. Následující příklady z Bible to názorně ukážou:
Manue neznal dobře svého Boha. Myslel si, že po setkání s Božím andělem musejí oba zemřít. Neomezená důvěra jeho manželky v Boha přemohla jeho malou víru (Soudců 13,22-23).
Abigail řekla svému muži Nábalovi o velkém nebezpečí, které na ně přivolal on svým hrubým a nevděčným jednáním vůči Davidovi. Jejím moudrým zásahem mohlo být zlo odvráceno. Ale Nábalovo srdce však bylo tak zatvrzelé, že si nevšímal záchrany, kterou způsobila jeho manželka. Její vliv zůstal neúspěšný (1. Samuelova 25,36-38).
Zde se jedná o vliv pohanských žen, Žel, že i věřící, ale neduchovní manželka může nepříznivě ovlivnit svého manžela.
Sára později rozhodla: „Vyvrz služebnici tuto i syna jejího!“ Abraham nechtěl vyhovět požadavku své ženy z ohledu na svého syna Izmaele. Sára jednala ve vlastní iniciativě, její slova však odpovídala Boží vůli. Abrahamovo špatné svědomí ochromilo jeho rozhodnost. Ale Bůh zasáhl. A tentýž Bůh slyšel i hlas umírajícího chlapce a dal Agar uvidět studnici vody (1. Mojžíšova 21,10.17). Následky tohoto chybného kroku jsou na Blízkém Východě vidět ještě dnes.
Žena bude zachráněna v těžkostech s dětmi, když ony (tzn. ženy) zůstanou ve víře a lásce a svatosti (1. Timoteovi 2,15). Ale když nějaká matka zemře při porodu, nesmí se bez dalšího na základě tohoto verše usuzovat, že neměla dostatek víry, lásky a svatosti.
Zaslíbení v 1. Timoteovi 2,15 se vztahuje na pád do hříchu, který Evě kvůli roli, kterou při tom sehrála, přinesl ohlášení: „S bolestí budeš rodit děti“ (1. Mojžíšova 3,16). Skrze kříž Krista má však tento následek hříchu svou protiváhu. Naproti tomu cesty Boží vlády s jednotlivým člověkem jsou jinou věcí; tu platí: „Všechny jeho cesty jsou spravedlivé“ (5. Mojžíšova 32,4).
Jsou spoludědicové milosti života (1. Petra 3,7). Jak vysoké povolání!
Bůh ustanovil již v bezhříšném stavu člověka intimní styk manželů: „Ploďte se a rozmnožujte se a naplňte zemi“ (1. Mojžíšova 1,28).
Ani jednání jako takové ani mluvení o těchto svatých vztazích není v Písmě považováno za hřích. Duch Svatý pro to používá víc výrazů. Ale dobře si povšimněme, že Bible, a zvláště Nový zákon, o tomto předmětu nepojednává s dnešní nevázaností, ale s důstojností a vážností.
„Manželství buď ctěno ve všem“ (Židům 13,4 – přel.). Apoštol píše v 1. Korintským 6,15-19, že naše těla jsou údy Krista a že naše tělo je chrám Ducha Svatého, a v 7. kapitole na to navazuje a sděluje více o těchto vztazích. I my bychom se měli vyznačovat svatým studem, spojeným s důstojnou vážností.
Intimní vztahy nezamýšlejí jen plození potomků (Jan 1,13), ale normálně jsou následkem šťastného obecenství ducha a srdce, výrazem harmonického sjednocení podle ducha, duše a těla ve vzájemné úctě. Proto Izraelita, který se krátce předtím oženil, nemusel jít do války. Měl potěšovat svou manželku (5. Mojžíšova 24,5) a směl se z ní těšit (Přísloví 5,18-19).
V této oblasti není žádná převaha jednoho nebo podřízenost druhého (1. Korintským 7,4).
Korintští žili před obrácením v mravní oblasti v nesmírné žádostivosti a uspokojování tělesných žádostí. Zřejmě se teď dívali na každý intimní styk jako na hřích a odmítali ho, což přirozeně vedlo k těžkostem v manželství. Protože apoštol věděl o jejich nezdrženlivosti, odpověděl na jejich otázky a doporučil jim, aby se sobě navzájem nevyhýbali, „leč by to bylo z společného svolení na čas, abyste se uprázdnili ku postu a k modlitbě; a zase spolu se sejděte, aby vás nepokoušel satan pro nezdrželivost vaši“ (1. Korintským 7,5). Jak lehko vznikne nebezpečí uspokojovat smysly bez souladu ducha a srdce.
Sebeovládání je, jak jsme viděli už dříve, ovocem Ducha, které by se u nás mělo bohatě nalézat (2. Petra 1,6.8).
Starý zákon obsahuje některé výzvy a příklady ke zdrženlivosti:
Bůh zamýšlel zjevit se ve svatosti Svému lidu. Na Něho měli upnout celou svou pozornost. Jejich osobní a rodinné zájmy musely ustoupit do pozadí. Nejsou také v našem rodinném životě chvíle, které patří pouze Pánu?
Pán Ježíš sám uvedl tuto událost v Matouši 12,3-4, protože On a také David, který je Jeho předobrazem, byli zavrženi. Bůh chtěl ustanovit něco jiného. Bohoslužebný pořádek ohledně chlebů předložení (3. Mojžíšova 24,9) byl dán stranou.
V obou případech šlo o jednou se vyskytující, časově omezenou zdrženlivost.
Když odhlédneme od nahodilých překážek, mělo by být vědomé zdržení se uskutečněno jen na základě duchovního uvážení a jen na přechodnou dobu („k modlitbě“). Také s ohledem na slabý zdravotní stav ženy je přikázána zdrženlivost po určitou dobu (1. Petra 3,7).
Tento problém a otázka plánovaného rodičovství se ve světě dnes horlivě projednává a zaměstnává i některé věřící manželské páry.
Jaké jsou Boží myšlenky o tomto tématu?
Bůh požehnal jak Adamovi, tak také Evě v jejich nevinném stavu: „Buďte plodní a rozmnožujte se a naplňte zemi.“ Později Bůh řekl totéž Noému a Jákobovi (1. Mojžíšova 1,28; 9,1.7; 35,11). V Novém zákoně tento výrok chybí.
Toto místo, jako také Jan 1,13, podle kterého se člověk narodí z vůle těla nebo z vůle muže, by mohlo při povrchním uvažování vzbudit dojem, že člověk může velmi ovlivnit vznik nového života. Je tomu tak?
Dnes existují rodiny s menším nebo větším počtem dětí vedle bezdětných manželství. Boží slovo rovněž zná rodiny, kde je více dětí než v jiných rodinách (1. Paralipomenon 4,27). Jiní Izraelité zemřeli bez synů (1. Paralipomenon 2,30.32).
Základem pro narození člověka je vůle a působení Stvořitele, zatím co zodpovědnost při plození svěřil Bůh člověku. Lidé jsou nástroje v Boží ruce. Mohou Boží konání vděčně přijmout nebo je zmařit.
Žalmista obdivuje Boží působení slovy: „Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé. Oslavuji tě, protože se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně. …Trupel (zárodek) můj viděly oči tvé, v knihu tvou všichni údové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo“ (Žalm 139,13-16).
Zodpovědnost některých bohabojných manželských párů je někdy postavena na zkoušku, když jsou tu např. důvody, které vyplývají ze zdravotního stavu.
V době, kdy egyptský král chtěl zahubit všechny izraelské chlapce, by bývali měli Amram a Jochebed, Mojžíšovi rodiče, pádný důvod zříci se dalších dětí. Jejich víra v živého a život udržujícího Boha byla tak silná, že se nebáli rozkazu královského (2. Mojžíšova 1,22; 2,2-3; Židům 11,23).
Z tohoto příkladu je patrné, jaký význam Bůh v této otázce přikládá víře nebo nevěře.
Osobní pohodlí nebo strach z nedostačující obživy či poskytnutí vzdělání ne-jsou žádnými důvody k odmítání požehnání, které s sebou děti přinášejí, a jsou v protikladu k Žalmu 104,27.28: „Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým. Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.“ Hmotná zaslíbení platila pozemskému Božímu lidu. A přece jsme vyzváni také my, abychom na Boha uvrhli všechny své starosti; neboť On o nás pečuje (1. Petra 5,7).
Nesmí z toho však být vyvozován závěr, že v manželství věřících má být zplozeno co nejvíc dětí bez jakéhokoli omezení.
Manželé mají být před Pánem společně cvičeni ohledně své zodpovědnosti při výchově dětí. Na ohleduplnost muže vůči jeho manželce podle 1. Petra 3,7 jsme poukázali už dřív.
Existují ale také jiné než výše jmenované důvody, které vyžadují určité zdržení se. V určitých případech nemoci bude užitečné brát v potaz radu a pomoc věřícího lékaře.
V Písmě ovšem chybí výslovné předpisy, jak si počínat. Ale: věřící manželský pár, který je konfrontován s tímto problémem, bude muset zkusit, zda jsou jeho pohnutky podle Boha a zda oba manželé jednají v osobní víře. Nikdo nemůže jednat ve víře druhého. „Máš víru? Měj ji sám u sebe před Bohem“ (Římanům 14,22).
Rodiče většího hloučku dětí jsou ve světě často posuzováni pohrdlivě. Věřící by se však měli vyvarovat lehkovážné kritiky jak rodičů, kteří mají mnoho dětí, tak také bezdětných rodičů. Jen Bůh sám zná víru, která tu byla při důvodech těchto problémů.
Dnes se ve světě propagované plánování rodiny zabývá otázkou, zda, kdy a v jakém počtu si přejí mít děti, jako kdyby to bylo úplně přenecháno vůli a přáním manželských párů a jako kdyby bylo bez významu, jaké jsou jejich předpoklady a cíle. Z vysvětlených důvodů nenacházejí tyto názory žádnou podporu v Božím slově.
V tomto světě jsou četná manželství rozvrácena spory a hádkami. Kdo může vyčíslit všechna ta hoře a utrpení? V manželství věřících by se neměla vyskytovat napětí mezi manžely, neboť tím není Pánu působena čest a děti jsou trvale poškozovány.
Jak rychle se rozpoutá spor a jak mnoho je potřeba, aby byl zase obnoven pokoj a důvěra (Přísloví 17,14). Mnoho hádek vzniká ze žárlivosti. Kniha Přísloví jmenuje další příčiny: svévoli, pýchu (13,10), hněv (15,18), posměch (22,10), chamtivost (28,25), urážlivá slova (15,1).
Hádavý muž rozněcuje spor (Přísloví 26,21). Svárlivá žena je opakovaně přirovnávána k ustavičnému kapání v den, kdy vydatně prší (Přísloví 19,13; 27,15). Zkazí i ten nejkrásnější domov a vzbuzuje hněv (Přísloví 21,9; 25,24; 21,19).
Mnozí manželé si navzájem předhazují svárlivost. Zapomínají však, že kdyby jen jeden z obou partnerů byl trpělivý, byl by uklidněn každý spor (Přísloví 15,18).
Upřímné pokání ze zla a odsouzení kořenu hříchu a vzájemné vyznání vlastní viny a hříchu jsou předpoklady k úplnému uzdravení a obnovení. Naproti tomu rozvod by nebyl řešením a je proti Boží vůli.
Vroucí životní společenství mezi mužem a ženou s sebou přináší různé osobní otázky. Manželé mají společně v Boží přítomnosti zkoušet pohnutky a měřítka svého jednání. V důvěře v Pána a s Jeho milostí naleznou správná řešení všeho.
* * *