(1. Mojžíšova 2,18-24; 5,1-2)
Manželství bývá označováno za „svaté Boží zřízení z ráje“.
Uvedený verš z 1. Mojžíšovy 2,24: „Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přidržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo“ v zásadě platí potomkům Adama a Evy, vyhnaných z ráje. Adam neměl žádné rodiče, a proto je ani nemohl opustit.
Ne Adam, nýbrž Bůh usoudil, že trvalá osamělost není pro Adama dobrá. Jak blahodárně musela působit tato Boží účast na osamělého Adama. Bůh sám se staral o blaho člověka. On byl tím, kdo jednal, a když přišla Jeho chvíle, přivedl k Adamovi životní průvodkyni. Kdo důvěřuje Pánu, zakusí to i dnes.
Bůh by chtěl spojit oba manželské partnery, protože jedině On může správně posoudit každého člověka a ví, kteří dva se k sobě hodí.
Když Bůh spojil dva lidi, pak určitě dá i milost k řešení všech vzniklých problémů.
„Muž přidržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.“
Tento 24. verš z 1. Mojžíšovy 2 je v Novém zákoně uveden čtyřikrát, s jednou malou změnou, která však neumožňuje jiný výklad: „budou ti dva jedno tělo“. Není zde řeč o třech nebo čtyřech (Matouš 19,5; Marek 10,8; 1. Korintským 6,16; Efezským 5,31).
Neslouží jen k plození lidských potomků (1. Mojžíšova 1,28), nýbrž je srdečným společenstvím podle ducha, duše a těla. Manželství proto na oba manžely klade vysoké mravní požadavky, jako je nezištná, nesobecká láska, věrnost, vzájemná důvěra, vědomí zodpovědnosti. To jsme vyjmenovali jen některé. Dává však i mnoho radosti a zadostiučinění.
Manželé, kteří uskutečňují tuto nesobeckou, oběti přinášející lásku, která podle 1. Korintským 13,5 nehledá svých věcí, budou odměněni tou zkušeností, že se bude vzájemné oceňování a náklonnost víc a víc prohlubovat, obohacovat a zkrášlovat. Neboť „blahoslaveněji jest dáti nežli bráti“ (Skutky apoštolů 20,35). V tomto životním společenství však patří první místo Pánu.
V naší zemi je uzavřen a potvrzen sňatkem na občanském úřadě, nikoli pouhým souhlasem (srov. Římanům 13,1-2).
Jako biblický příklad uvádíme Rebeku z 1. Mojžíšovy 24: Dala souhlas tím, že řekla: „Půjdu“ (verš 58). Teprve o devět veršů dále je napsáno: „a měl ji za manželku“ (verš 67).
K tomu nám místa jako 2. Korintským 8,21 (též Římanům 12,17) přikazují, že se máme starat o toto: „Dobré opatrujíce netoliko před obličejem Páně, ale i před lidmi.“ Souhlas slyší kromě zúčastněných pouze Bůh, sňatek na občanském úřadě toto potvrzuje „přede všemi lidmi“.
Bůh použil obraz manželského svazku také na Izrael. Stěžoval si, že jejich otcové zrušili Jeho smlouvu, a On přece zůstal jejich manželem (Jeremiáš 31,32).
Manželský svazek je nerozlučný závazek, dokud žijí oba manželé (viz Římanům 7,2; 1. Korintským 7,39).
„Muže a ženu stvořil je a požehnal jim, a nazval jméno jejich Adam“ (člověk – dle elbf. př.) – (1. Mojžíšova 5,1-2), ne lidé (v množném čísle). Muž a žena společně tvoří člověka. Budou jedno tělo. K tomuto výroku se ještě vrátíme.
Také o tomto tématu bude podrobně pojednáno v jednom z příštích oddílů.
Někteří otcové nebo matky mají pro příliš těsný svazek těžkost s přijetím tohoto biblického pořádku.
I syn nebo dcera může mít tak silnou vazbu k rodičům, že to přesahuje zdravý, důvěrný poměr. V obou případech takováto závislost zatěžuje manželství.
Na samostatnost a nezávislost vůči rodičům jsme už poukázali v jiné souvislosti.
Rodiče každého z manželů se teď budou muset zkoušet, zda jejich dobře míněné rady, poučení nebo napomenutí neznamenají vměšování do vlastního okruhu odpovědnosti mladého páru. V takovém případě si pro sebe nemohou dělat nárok na již dříve uvedený příkaz: „Cti otce svého i matku svou“ (2. Mojžíšova 20,12; Efezským 6,1-3), spíše se mají v moudrosti zdržovat každého vyjádření vůle. „Hlava ženy jest muž“, tedy ne rodiče nebo tchán a tchyně, a právě tak „všelikého muže hlava jest Kristus“ (1. Korintským 11,3).
Manželský svazek je omezen na tuto zem, jako i rozmnožování lidského života. „Při vzkříšení nebudou se ani ženiti ani vdávati“ (Matouš 22,30).
Osobní poměr jednotlivce ke Kristu je ovšem nezávislý na manželství, neboť v Kristu není ani muž ani žena (Galatským 3,28). Tu není ani dávání přednosti ani újma různým pohlavím.
Od pádu do hříchu člověk zkazil vše, co mu Bůh svěřil. A tak znesvětil i manželství. To se však nemůže dít beztrestně. Následkem je mravní úpadek lidí. V této souvislosti nás Písmo napomíná: „Manželství buď ctěno ve všem“ (Židům 13,4 – elb. př.). „Všeliká nečistota … aniž jmenována buď mezi vámi, jakož sluší na svaté“ (Efezským 5,3).
Každý dotyk se zlým znečišťuje. Z tohoto důvodu se zde zmiňujeme o poklescích vůči manželskému stavu, které dnes, v protikladu k Božímu slovu, už nejsou brány jako hřích. Činíme to s bázní a svatým odporem, které se sluší na svaté.
Mojžíšův zákon odsuzuje intimní styky mezi dvěma lidmi stejného pohlaví jako ohavnost. Oba museli být potrestáni smrtí (3. Mojžíšova 18,22; 20,13). V Novém zákoně jsou tyto ohavné vášně odsuzovány neméně rozhodným způsobem:
„Nebo i ženy jejich změnily přirozené sebe užívání v to, které jest proti přirození. A podobně i mužské pohlaví, opustivše přirozené užívání ženy, rozpálili se v žádosti své jedni k druhým, mužské pohlaví s mužským pohlavím mrzkost pášíce, a spravedlivou mzdu, která na jejich blud slušela, sami na sebe uvodíce.“
Nespokojují se jen s pácháním tohoto hříchu, nýbrž mají zalíbení v těch, kteří to činí (Římanům 1,26-27.32).
Úsudek Božího slova je jasný. Uvádí k tomu dva odstrašující příklady:
I zklamané dcery mohou být v nebezpečí, že budou hledat nepřirozenou pomoc v sobě rovných.
Uspokojování pudu mimo manželství jmenuje apoštol „hříchem proti svému vlastnímu tělu“ (1. Korintským 6,18). „Ale tělo ne smilstvu, ale Pánu, a Pán tělu“ (1. Korintským 6,13).
Obě pohlaví mohou být náchylná k tomuto hříchu. Tak se prohřešil Juda, Jákobův syn (1. Mojžíšova 38). A popis svůdné ženy nevěstky v Přísloví 7,6-27 ve všech podrobnostech odpovídá dnešnímu úpadku mravů.
Tvrzení, že smilstvo označuje jen styk s osobami, které se k němu propůjčují za peníze, je chybné. Pak by totiž ten případ, zmíněný v 1. Korintským 5,1, nemohl být takto označen. Použití tohoto pojmu nás kromě toho učí, že je jím míněno věnování citů nebo žádostí předmětům, kterým to podle Božích myšlenek nenáleží. Když se Izrael přiklonil k modlám, Boží slovo to nazývá „smilstvem“, neboť „nebudeš míti bohů jiných přede mnou“ (2. Mojžíšova 20,3; srovnej s 2. Mojžíšovou 34,15.16; 3. Mojžíšovou 17,7 aj.).
Účinky tohoto hříchu smilstva jsou katastrofální.
Jefte, statečný hrdina, byl syn nevěstky a byl vyděděn a vyhnán svými bratry, manželskými syny jeho otce, takže musel utéci (Soudců 11,1-3). Kolik nemanželských dětí trpí po celý život pod následky hříchu jejich otců a matek!
„Nevěstka … zoufalce na světě (nevěrné mezi lidmi – elb. př.) rozmnožuje“ (Přísloví 23,27-28). „Kdo se přitovaryšuje k nevěstkám, mrhá statek“ (Přísloví 29,3). Takto byl pohlcen majetek marnotratrného syna (Lukáš 15,30). Tento hřích jako i opilství odjímá rozum (Ozeáš 4,11). „Nebo mnohé zranivši, porazila, a silní všichni zmordováni jsou od ní.“ (Přísloví 7,26)
Smilníci budou s jinými hříšníky venku, mimo budoucích požehnání.
„Jejich díl je v jezeře, které hoří ohněm a sírou, jenž jest smrt druhá.“ (Zjevení 21,8; 22,15)
Bohu buď dík! Boží slovo neoznamuje v souvislosti s tímto hříchem jen soud, ale tomu, kdo činí pravé pokání, také milost a odpuštění (Žalm 51).
Nemělo by se tvrdit, že pouze nevěřící se mohou dopustit tohoto hříchu. Věřícím z národů byly uloženy čtyři potřebné věci, mimo jiné zdržovat se od smilstva (Skutky 15,20.29). Ani dnes se věřící nenacházejí mimo tuto nebezpečnou oblast.
Apoštol se obával, aby nemusel být smutný nad mnoha z nemravného Korintu, kteří se obrátili ke křesťanství, kteří předtím hřešili, a nečinili pokání z nečistoty a smilstva, které provozovali (2. Korintským 12,20-21).
Toto volné, nespoutané, nevázané soužití není ani manželství, ani pevné životní společenství. Následující příklady ukazují, jak je posuzuje Bůh:
Když muž mimo své manželky má pohlavní styky s nějakou přítelkyní, nebo když je má žena vedle svého manžela s nějakým přítelem, a tito jsou někdy dokonce i sami v manželství, tu to Boží slovo nazývá cizoložstvím. Zároveň je také splněna skutková podstata smilstva. Tyto hříchy jsou pro občanské soudy těžko postižitelné, proto jsou smilníci a cizoložníci souzeni samým Bohem (Židům 13,4).
David zanedbal své povinnosti jako vůdce lidu, spal za bílého dne a večer vstal ze svého lože. Tento nedostatek bdělosti učinil z bohabojného krále cizoložníka a vraha (2. Samuelova 11,1.2). jeho pokusy o utajení selhaly. Během celého dalšího života trpěl na následky tohoto hříchu.
Podle Mojžíšova zákona muselo být cizoložství potrestáno smrtí (3. Mojžíšova 20,10).
Šalomoun ve svých Příslovích napsal:
„Může někdo skrýti oheň v klíně svém, aby roucho jeho se nepropálilo? Může někdo chodit po uhlí řeřavém, aby nohy jeho se nespálily? Tak ten, kdo vchází k ženě bližního svého, nebude bez viny, kdokoliv by se jí dotkl. Ale cizoložící s ženou blázen jest; kdo hubí duši svou, ten to činí“ (Přísloví 6,27-29.32-33).
Hořkým následkem toho je žárlivost. „Neboť žárlivost rozněcuje hněv muže a neodpouští v den pomsty. Nebere ohled na žádné odškodné, aniž přijímá, i kdybys rozmnožil dary“ (Přísloví 6,34-35 – přel. s přihlédnutím k elb. př. a ČSP).
V 5. Mojžíšově 22,13-21 jsou nařízení zákona v případě žárlivosti na počátku manželství. Když manžel neprávem vyslovil zlé věci o své manželce, musel být trestán a pokutován a svoji manželku nesměl nikdy propustit. Když se však jeho podezření ukázalo být pravé, žena vytrpěla trest. Když manžel během manželství byl oprávněně nebo neoprávněně žárlivý, musel Bůh zasáhnout – buď k zlořečení, nebo k požehnání (4. Mojžíšova 5,11-28).
Jak je opravdu důležité správné (korektní) chování manželů k druhému pohlaví. Zmíněný zlý skutek těla je tím držen daleko; neboť: „kdo …může obstát před žárlivostí?“ (Přísloví 27,4 – přel.; Galatským 5,20).
Jako omluva pro mimomanželský styk bývá někdy uváděno mnohoženství věřících Starého zákona (Abrahama, Jákoba, Davida aj.). Polygamie byla zavedena Kainovým potomkem, dvojnásobným vrahem Lámechem. Starý zákon podává zprávy o těžkostech, které z toho vzešly, jako žárlivost, nenávist a žal (Sára – Agar, Lia – Ráchel, Anna – Penenna). Dokonce Mojžíšův zákon obsahuje předpisy k ochraně těch, které jsou ukřivděné (5. Mojžíšova 21,15-17). V době Nového zákona mohli mít dohlížející a služebníci ve shromáždění pouze jednu manželku. Mnohoženství, kterého se dopustili před tím, než uvěřili, znemožnilo vykonávání takových služeb.
Manželský svazek je závazek, který může být zrušen jedině smrtí muže nebo ženy (viz Řím. 7,2; 1. Korintským 7,39). Na zemi je zobrazením, i když jen slabým, nezrušitelného poměru Krista k Jeho Církvi. Toto zakazuje jeho zrušení.
Farizeové tvrdili, že Mojžíš přikázal propuštění. To však bylo podle zákona pro tvrdost srdce Izraelitů pouze dovoleno (Matouš 19,7-8). Bůh výslovně říká: „V nenávisti mám propuštění“ (Malachiáš 2,16). V Novém zákoně jde Pán zpátky k počátkům, podle nichž manželství nemá být rozvedeno.
Často je vina, která vedla k rozbití manželství, lehkovážně hledána jen u druhého z manželů. Příčiny většinou leží hlouběji. Kolik bídy a těžkostí vzniklo v rodinách rozvodem! Škody způsobené dětem se sotva nechají napravit.
Boží slovo také nezná žádné takzvané neudržitelné poměry, aby bylo manželství zrušeno, vyjma na základě smilstva (Matouš 5,32; 19,9).
Odděleně žijícím je přikázáno: „Zůstaň nevdaná, aneb smiř se s mužem“ (1. Korintským 7,10.11). Zrušení manželství z jiného než z již uvedeného důvodu je v Písmě už nazváno cizoložství (Matouš 5,32).
Při sňatku s mužem nebo s ženou rozvedeným/rozvedenou ne kvůli smilstvu jsou oba partneři obviněni z cizoložství. Opětný sňatek s prvním mužem po rozvodu s druhým mužem nebo po jeho smrti Bůh nazývá ohavností (5. Mojžíšova 24,1-4; Jeremiáš 3,1; dále viz Mat. 5,31-32; 19,3-12; Marek 10,2-12; Lukáš 16,18). Rozvodem se problémy nevyřeší.
Duch Svatý mluví o tom, že v pozdějších dobách někteří, kteří se odvrátí od učení víry a budou poslouchat učení démonů, budou zakazovat ženit se (1. Timoteovi 4,1-3). To však naprosto odporuje Božímu zamýšlenému určení života člověka na této zemi a nemá nic společného s výše zmíněným dobrovolným zřeknutím se.
Hluboce otřeseni a vnitřně rozhořčeni jsme se museli zmínit kvůli mravnímu úpadku v tomto světě o tomto smutném seznamu nedbání na Boží pořádek. Náš odpor platí hříchům, ne dotčeným lidem. Následky ve svých rozměrech se nedají přehlédnout a mnohdy ani vyléčit. Často vznikají nepřekonatelné problémy. Snad byl některý čtenář usvědčen z některého jmenovaného hříchu. Co potom?
„Nemylte se, ani smilníci, … ani cizoložníci, ani měkcí (prostopášníci), ani samcoložníci … dědictví království Božího nedojdou. A takoví jste někteří byli, ale obmyti jste, ale posvěceni jste, ale ospravedlněni jste ve jménu Pána Ježíše Krista a skrze Ducha Boha našeho“ (1. Korintským 6,9-11).
Jak veliké jsou výsledky odpouštějící milosti skrze Kristovo dílo!
„Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byli shlazeni hříchové vaši“ (Skutky apoštolů 3,19).
„…aby se obrátili od temnosti k světlu a z moci ďábelské k Bohu, aby tak hříchů odpuštění přijali a dědictví mezi těmi, kteří jsou posvěceni skrze víru v Pána Ježíše“ (Skutky apoštolů 26,18 – část. přel.)
* * *