Souhlasem vzniká důležitý závazek. Bůh používá obraz zasnoubení pro Své vztahy k pozemskému lidu Izraeli: „I zasnoubím tě sobě na věčnost…. Zasnoubím tě sobě také ve věrnosti“ (Ozeáš 2,19-20 – část přel.).
Potom, jak jsme již viděli, i apoštol používá obraz zasnoubení na vztah Krista a místního shromáždění v Korintu (2. Korintským 11,2). V tomto obrazu trochu vidíme, jaký význam má zasnoubení. Je to přechodná doba. Nevěsta a ženich si dali slovo. Jsou přesvědčeni, že patří k sobě, ale žijí ještě odděleně jeden od druhého. V této době v obou srdcích vzrůstá vzájemná láska. Lépe se poznávají a vnitřně se sobě přibližují. Na konci své zásnubní doby mohou rozumět něčemu z touhy Církve jako nevěsty Pána Ježíše, když Mu ve Zjevení 22,17 a 20 přivolává: „Přijď tedy, Pane Ježíši!“
Doba zasnoubení není žádným manželstvím na zkoušku, ve kterém se lidé opovažují bez Boha posuzovat, zda se oni dva k sobě hodí nebo nehodí.
Ani Bůh nezná manželství na zkoušku. Tak řekl anděl k Josefovi: „…Marie, manželky tvé,“ ačkoli mu byla teprve zasnoubena. Také Josef je jmenován jako „muž Marie“ (Matouš 1,20.16.18; Lukáš 2,5). Mojžíšův zákon znal zostřené předpisy pro zasnoubené dívky (srovnej s 5. Mojžíšovou 22,23.24).
Zasnoubení ještě není sňatek, nýbrž svazek srdcí, příprava na manželství (srovnej s 5. Mojžíšovou 20,7; Matoušem 1,18). Tato doba by neměla, pokud je to možné, trvat příliš dlouho.
Zrušení zasnoubení je vždy bolestnou záležitostí; buď nebylo správné zasnoubení, nebo jeho zrušení. Druhý případ je následek ukvapeného počátečního jednání, avšak „kdo věří – důvěřuje Pánu – nebude kvapiti (elbf. př.: nebude úzkostlivě spěchat)“ (Izaiáš 28,16)!
Kdo musí zjistit, že jeho zasnoubení neodpovídá Boží vůli, raději je zruší, než aby setrval na špatné cestě a vstoupil do nešťastného manželství. Tím se však v žádném případě nemá napomáhat lehkovážnému zasnoubení a jeho zrušení.
Každopádně Pánu tímto chybným krokem není působena čest a svědectví Církve světu je oslabeno.