Chceme-li poznat pravdu o něčem, učiníme dobře, vrátíme-li se k počátkům. Pán Ježíš v Matouši 19,4 jednal právě tak.
První Boží výrok o takových problémech nalezneme v 1. Mojžíšově 1,27.28:
„I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, … muže a ženu stvořil je. A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďte se a rozmnožujte se, a naplňte zemi.“
Bůh stvořil obě pohlaví lidí a stvořil je s pohlavními orgány, které mají vykonávat zvláštní funkce. Muž a žena byli uschopněni k tomu, aby rozmnožovali lidský život. V protikladu k živým stvořením z říše rostlinné a živočišné obdrželi Adamovi potomci nesmrtelnou duši. Tato skutečnost dává otázce rozmnožování lidí zvláštní váhu a zodpovědnost.
Již před pádem do hříchu vložil Bůh do lidí pohlavní pud, takže při normálních schopnostech se každý muž a každá žena zajímá o druhé pohlaví a má po něm touhu. To může být u někoho silnější než u jiného.
I o tom je zmínka v Božím slově, jak u ženy, tak u muže. Evě Bůh řekl: „Po tvém muži bude žádost tvá.“ (1. Mojžíšova 3,16)1
Nevěsta v Písni písní řekla o svém milém: „Ke mně (přel.: po mně) jest žádost jeho“ (kapitola 7, verš 10). Tato touha je tedy přirozená a normální. Nikde není označena jako hříšná. Všimněme si však dobře, že nevěsta v Písni písní se nezabývala svou touhou, ale touhou svého ženicha. Její osobní pocity jsou popsány v kapitole 5,6. To nás vede k další otázce:
Je-li jí naplněna celá naše mysl, jsme v nebezpečí, že se vystavíme tělesným pokušením.
„Ale jeden každý pokoušen bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván. Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt“ (Ep. Jakuba 1,14-15).
Zde je zmíněna žádost jako příčina hříchu skutkem. Naše zkažená přirozenost, nazvaná „hřích“, působí všelikou žádost (Řím. 7,8); po žádosti následuje hřích (skutek). Tato žádost je nazvána v 1. Ep. Jana 2,16 „žádost těla“, bezuzdné, nevázané pudy naší lidské přirozenosti. Proto Pán Ježíš říká: „To, co pochází z člověka, to poškvrňuje člověka. Nebo z vnitřku z srdce lidského zlá myšlení pocházejí, cizoložstva, smilstva…“ a jiné hříchy skutkem (Marek 7,20-23).
Zvenčí působí na naše city, myšlenky a pocity mnoho věcí, které vyvolávají žádost. Proto apoštol varuje své dítě Timotea i před žádostmi, pocházejícími z nitra: „Mládenčích pak žádostí utíkej.“ (2. Timoteovi 2,22) Vedle této negativní výzvy povzbuzuje Pavel svého spolupracovníka Timotea pozitivním způsobem: „Sebe samého ostříhej v čistotě.“ (1. Timoteovi 5,22) „Buď příkladem … v čistotě“ (1. Timoteovi 4,12). „Mladic napomínej jako sester, ve vší čistotě“ (1. Timoteovi 5,2). Tato osobní napomenutí se týkají jeho chování vůči druhému pohlaví.
Žalmista kladl podobnou otázku: „Jakým způsobem očistí mládenec stezku svou?“ Odpověď zní: „Takovým, aby se choval (tzn., aby byl bdělý, na stráži) podle slova tvého“ (Žalm 119,9). Protože vlastní snahy nic neprospějí, je nezbytná žalmistova modlitba: „Obdař silou svou služebníka svého“ (Žalm 86,16). Tato bdělost podle Božího slova je nezbytná pro obě pohlaví. Žel, chyběla v následujících případech:
Bdělost chrání před hříchem. Mnohé věci mohou člověka zlákat a svést, ale „Bázeň Hospodinova jest: v nenávisti míti zlé“ (Přísloví 8,13).
„Nepečujte o tělo podle žádostí jeho“ (Římanům 13,14). Čím sytí mladý muž své myšlenky a city? Mnohá dcera si není vědoma, že svým chováním a svým oblékáním vzbuzuje žádost mladých mužů, takže se dostávají do nebezpečí, že padnou. Tímto způsobem se stává spoluvinnou. V hříchu s Betsabé se David činí plně zodpovědným za svůj čin. Ale Bible se zmiňuje také o neopatrném chování Betsabé, které vzbudilo Davidovu žádost (2. Samuelova 11,2).
Vyplňuje-li naše srdce osoba Pána Ježíše a Jeho Slovo, nalezneme sílu odmítnout a odsoudit nečisté myšlenky a city. Ale zanedbáváním Slova Božího a modlitby vzniká duchovní bezmocnost, určitá prázdnota, která je vyplněna nečistými myšlenkami nebo věcmi, které vidíme a slyšíme. Nakonec je potřeba jen velmi málo, abychom byli svedeni k sebeukájení sexuální touhy. To, co Bůh stvořil pro manželství, slouží pak sobectví.
Sebeposkvrňování je v souvislosti se zkaženým jednáním Onana (1. Mojž. 38,9) omylem nazýváno onanie. Onanovo chování však s tím v zásadě nemá nic společného, nýbrž bylo to ochranné opatření a bylo v rozporu se švagrovskou povinností, která tehdy platila. Proto ho stihl těžký Boží trest.
Často bývá hřích sebeukájení označován za něco nevinného nebo naopak přirovnáván ke smilstvu. Zdá se, že ani jedno z těchto posouzení neodpovídá Božím myšlenkám.
Stvořitel vložil do lidí přirozený pohlavní pud. Ten není hříchem, hříchem však je jeho zneužití sebeukájením.
Bible je zdrženlivá k tomuto a k jiným tématům. O takových skutcích temnosti říká: „Nebo což se tajně děje od nich, hanebné jest o tom i mluviti“ (Efezským 5,12). Tato zdrženlivost nás zavazuje.
Téměř všichni mladíci mají těžkosti s tímto problémem a jsou často sklíčení a nešťastní. I dcery tím mohou trpět. Často nezůstane jen u jednoho zneužití. Po opakování této věci se zdá, že mizí naděje na oproštění se od ní. Snahy ve vlastní síle končí neúspěchem. Pokus postupně zlepšit svou zkaženou přirozenost ztroskotává, a Bůh se nespokojí s pouhým „záplatováním“.
Odpuštění ale ještě není osvobození od závislosti. Toto nalezneme teprve:
Brzy však zjistí, že ještě hřeší. A přece Boží slovo výslovně říká: „Každý, kdož se narodil z Boha, hříchu nečiní“ (1. Ep. Jana 3,9). Tu možná v jeho srdci vyvstávají pochybnosti o pravosti jeho obrácení.
Bůh daroval věřícímu nový, božský život. Tento život z Boha nemůže hřešit, ale stará, zkažená přirozenost, která může jedině hřešit, zůstává ve věřícím, pokud žije na této zemi. Proto tedy je oprávněná otázka: Jak od toho mohu být osvobozen? Odpověď zní: Na jedné straně skrze odložení, vysvlečení a držení starého člověka ve smrti a na druhé straně tím, že žiji Bohu, tzn., že vedu život zasvěcený Jemu (Římanům 6,11).
„S Kristem ukřižován jsem“ (Galatským 2,20) a „víme, že starý člověk náš s ním spolu ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha“ (Římanům 6,6). Na kříži byl na Pánu Ježíši vykonán Boží spravedlivý soudní ortel nejen nad našimi skutečnými hříchy, nýbrž i nad naším starým zkaženým člověkem.
„Neboť kteří jsou Kristovi, ti své tělo ukřižovali s vášněmi a s žádostmi“ (Galatským 5,24).
„Že vám náleží složiti (vy jste odložili – přel.) ono první obcování podle toho starého člověka, rušícího se, podle žádostí oklamávajících“ (Efezským 4,22).
„… Když jste svlékli s sebe starého člověka se skutky jeho“ (Kolossenským 3,9).
Všimněme si, že v těchto místech Bible je řeč o dokončené, dokonané skutečnosti, a ne o lidských úsilích: Já jsem ukřižován – náš starý člověk byl ukřižován spolu s Ním, – oni ukřižovali své tělo – vy jste odložili toho starého člověka – svlékli jste starého člověka.
S velkou vděčností vůči Bohu se víra chápe – ne snad jednou provždy, nýbrž neustále – skutečnosti, že naše stará přirozenost nalezla svůj konec na kříži.
Kolik máme důvodů přinášet našemu milovanému Pánu Ježíši chválu a velebení také za tyto výsledky Jeho smrti na kříži.
„Protož jestliže ruka tvá aneb noha tvá pohoršuje tě, utni ji a vrz od sebe… A pakli oko tvé pohoršuje tebe, vylup je a vrz od sebe“ (Matouš 18,8-9).
Řešením není zmrzačení našich nepostradatelných údů, ale držení starého člověka ve smrti. To, co by mohlo být podnětem ke svedení k hříchu, to vylup, utni a vrz od sebe! Nedělej nic polovičatého, buď poslušen Pána!
Tato poslušnost vůči Němu by neměla být těžká při pohledu na lásku Boha a lásku Pána Ježíše, který nás zastupoval na kříži, kde strpěl trest, který jsme si zasluhovali my. Naproti tomu každé svévolné úsilí starého člověka vede jen k neúspěchu.
Tělesné žádosti bojují proti duši, a my se máme od nich zdržovat (1. Petra 2,11). To se týká zneužití našeho těla. Pokušení často přicházejí úplně znenadání. Ne vždy jsme připraveni na obranu. Jsme vyzváni „utéci“, neboť sebeovládání není z nás. Zdrženlivost je v Galatským 5,22 jmenována jako deváté a poslední ovoce Ducha. „Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte“ (Galatským 5,16). To je výsledek života řízeného Duchem Svatým. U Pána Ježíše je odpuštění, obnovení, osvobození a síla k vítězství. Jemu buď za to dík!
* * *