Bylo po půlnoci. Pytlák Jindra si myslel, že teď se už může docela bezpečně odvážit opustit úkryt v močálu, vyhrabat ze země svůj poklad a zmizet s ním. Mokré šaty se mu lepily na tělo, byla mu zima, přesto však byl v povznesené náladě.
Dřív než se vydal na cestu, vyndal z batohu druhou láhev pálenky – jednu už vyprázdnil – a pil silnou kořalku, jako by pil vodu. Tu kolem opilce jakoby najednou vše obživlo, zdálo se, jako by všechny keře a stromy začaly tancovat, jeho zamlženému mozku se zdálo, že slyší podivné hlasy. A tam nad močálem, což tam nevidí rej mnoha bílých postav? Ha, to on se k nim vesele přidá. A někde slyší hrát muzikanty, na housle, na lesní roh. Tamhle je i nadlesní s četníkem. Ti také tancují. Všechno vířilo a točilo se v rozpustilém veselí kolem opilého. Ale jeho poklad, jeho poklad! Před východem slunce musí on, kterého pronásledují, zmizet se svou kořistí z pozemků svobodného pána, protože zítra ho určitě zase budou hledat.
A tak vrávoral na nejistých nohou po kluzké půdě močálu k lesu. Přestože byl opilý, věděl přesně, kde je kazeta a bez obtíží našel rozcestník a jalovcový keř.
Ale co má znamenat ta zkypřená hlína? S úžasem zjistil, že ho skutečně někdo předběhl. Jak si to má vysvětlit, to ve své opilosti nevěděl. Začal zuřit a klít, jako by byl posedlý, myslel na sebevraždu a nakonec ze zoufalství dopil druhou láhev.
Teď už nevěděl, kde je a co se vlastně stalo, motal se ještě několik kroků dál do lesa, zakopl o pařez a jako mrtvý zůstal ležet na suchém listí.
* * *
Komůrkou Bédi Koudelky se rozlila ranní záře. Vstal z postele, studenou vodou si ochladil horké čelo a smutnýma, pláčem opuchlýma očima se rozhlédl po krásném Božím světě. Slunce vycházelo v majestátní nádheře a nad parkem a poli se vznášel lehounký opar. Jak ptáci zpívali! Ne, nebeský Otec nemohl zapomenout na něho, který byl ztrápený tolika těžkými starostmi. Tuto oblažující jistotu v té chvíli cítil. Sepjal ruce a zpíval:
„Světlo, jež jsi září mojí,
nekonečných světel zdroji,
pošli k nám paprsky své záře,
ať dnes osvítí naše tváře.
Stále krásné světlo jitra,
prosviť ráno dnes i zítra.
Zažeň skrze svoji velkou moc
všechny naše trudy, naši noc.“
Když se konečně ustrojil, vyšel ze své komůrky a tiše sešel do parku, protože v zámku toto nedělní ráno ještě všechno spalo. Vrátil se až za hodinu. Starý Jan mu šel naproti a s vážnou tváří se ho ptal: „Nu, chlapče, kde jsi byl tak časně ráno? Máš mi dnes co říci?“
„Jen to, co jsem vám už řekl, že jsem nevinný,“ odpověděl Béďa.
Sluha zavrtěl šedivou hlavou a dál ho už netrápil.
Béďa se pustil do své obvyklé ranní práce, jako bylo čištění bot, kartáčování šatů a podobně. Měl na to zvláštní místnost za kuchyní ke dvoru. Proto neslyšel, jak zazněl zvonec u vstupních dveří. Uslyšel ho však Jan, který se nalézal v přední části zámku. Copak přichází návštěva v tak časnou ranní hodinu? Byl to švec Polanský se svým synem. Naléhavě chtěl mluvit s panem baronem, protože se prý jedná o něco důležitého.
Jan pokrčil rameny a řekl, že v tak časnou hodinu pán nepřijímá žádné řemeslníky, ještě k tomu je neděle. Řemeslníci že mají přicházet ve všední dny.
Ale pan Hohenberg právě vycházel ze své ložnice a nebyl zrovna v dobré náladě. Viděl předtím z okna, jak po parku jde Bedřich, a napadaly ho při tom všelijaké myšlenky. Nyní chtěl pokračovat ve včerejším výslechu.
„Ach, to jste vy, mistře Polanský,“ řekl ševci, který se mu uctivě poklonil.
„Musíte chvíli počkat, pokud se mnou teď chcete mluvit. Jedná se o koupi dříví?“
„Ne, pane barone. Nejde o dříví, ale o vaši ukradenou kazetu,“ odpověděl švec a vyndal ji ze svého nedělního kabátu.
Zámecký pán se zarazil a najednou měl čas na mistra Polanského. Velmi laskavě vedl otce a syna do kanceláře a nemohl se ani dočkat, co mu budou vyprávět. Jak se přesvědčil, z kazety nechyběl ani groš. K jeho velké radosti, byly v kazetě také neporušené listiny.
To, co švec a jeho syn vyprávěli, znělo tak dobrodružně, že tomu nemohl jen tak beze všeho uvěřit. Vzmáhala se v něm nedůvěra a hned podezíral tyto lidi, že oni a jejich přítel Béďa Koudelka s ním hrají předem domluvenou hru. Polanští mu chtějí pomoci z nouze. Proto pan Hohenberg prudce zavrtěl hlavou:
„Je naprosto nemyslitelné, že by se pytlák Jindra za bílého dne vplížil do zámku. Na místě to prozkoumáme a ty mi, chlapče, ukážeš, kde ten člověk zahrabal kazetu. Hned přijdu!“
S tím odešel do svého pokoje a nechal otce a syna chvilku čekat na chodbě.
Ale dnešní neděle byla zřejmě dnem plným překvapení, protože jakmile se zámecký pán znovu objevil s kloboukem a pláštěm, přišel dovnitř jeho nadlesní a oznámil mu, že po včerejším neúspěšném tažení byl dnes brzy ráno zatčen pytlák Jindřich Kolář.
Překvapený baron chtěl vědět, jak je to možné a kde teď tulák je.
„Co se včera nezdařilo nám, podařilo se dnes – alkoholu. Ten nám pomohl chytit toho zloděje. Když šel dnes ráno myslivec Blažek s mým psem do města, začal César u paseky tak štěkat, jako když nahání zvěř. Myslivec spěchal za ním a tu uviděl, jak tam leží pod dubem pytlák Jindra jako mrtvý. Až když s ním několikrát zatřásl, trochu se pohnul. Ale na nohy se nepostavil, byl opilý úplně namol. Naštěstí zrovna jel kolem mlynář Jandík se svým povozem. Naložili Koláře na vůz a dovezli ho ke mně do myslivny. Leží tam zamčený ve stodole. Už jsem poslal k četníkovi, aby ho dovedl do vězení.“
„Ta věc mě nesmírně zajímá!“ zvolal baron. „Musím hned do myslivny – vyslechnout Koláře, jak jen bude schopný výslechu. A vy, mistře Polanský, dnes nic nezmeškáte, proto mě se svým synem můžete doprovázet. Kočár bude hned zapřažený.“
Když o pět minut později pohlédl Béďa od své práce a podíval se malým okénkem z úklidové místnosti do zámeckého dvora, uviděl přijíždět baronův kočár, do kterého nastoupil pan Hohenberg a pan nad-lesní. Vedle kočího se však posadili dva lidé, jejichž spatření vzbudilo v Béďovi velký zmatek: byli to mistr Polanský a jeho syn Rudolf.
Copak to všechno znamená? Co tu ti dva dělali na zámku tak brzy zrána a kam jeli?
Vyjeli bránou po cestě nahoru k myslivně.
Béďa se váhavě otázal starého Jana, zda neví, co se děje. Ten mu ale nedokázal nic říci, protože se vzdálil hned, jak přišel baron.
Samé záhady a hádanky!
* * *
Za čtvrt hodiny dojeli k myslivně, která se nalézala v nejkrásnějším baronově lesním revíru. Hned za ním se rozprostírala pěkná vesnička.
Pan Hohenberg nechal otevřít stodolu a stanul tváří v tvář proti zloději, který se mezitím probral ze své opilosti a díval se na barona hloupýma skelnýma očima. Pytlák, který ještě nebyl úplně vystřízlivělý, mumlal skřehotavým hlasem:
„Je po všem, po všem! Mám už jen jednu prosbu: Dejte mě hned zastřelit, pane barone. Jinak si v téhle díře sám vezmu život. Zrovna přemýšlím, jak bych to mohl nejjednodušeji provést.“
„A chcete takto, ve svých hříších, předstoupit před věčného Soudce?“ odpověděl zámecký pán. „Koláři, vy nevíte, o co prosíte! Spáchal jste toho hodně. Ale nyní bych od vás především chtěl slyšet, jak jste dokázal ukrást z psacího stolu v mé kanceláři kazetu s třemi sty zlatých. Mluvte čistou pravdu, protože jen ta může zmírnit váš trest.“
„Není co zmírňovat! Všechno je pryč, pryč!“ křičel pytlák Jindra. „Ale do zámku jsem se nevloupal jako zloděj. Chtěl jsem jen najít úkryt před svými pronásledovateli. Proto jsem se dostal z parku okénkem do sklepa a ze sklepa na chodbu. Dveře do odkládací komory nebyly zamčené. Z této komory jsem viděl na stole v kanceláři kazetu. Pokušení vzít si ji s sebou bylo velké, když v kanceláři nikdo nebyl. Ale nic z ní nemám. Někdo jiný ji zase ukradl mně.“
Na další otázky barona přiznal, jak zahrabal svou kořist vedle jalovcového keře a pak ji už nenašel.
Tím tedy byla dokázána úplná nevinnost Bedřicha Koudelky a zároveň také to, že mistr Polanský a jeho syn mluvili čistou pravdu.
Pan Hohenberg nechal zatčeného o samotě, přišel k otci a jeho synovi, kteří stáli venku, a s velkým dojetím oběma podal ruku. Řekl s dobrotivým úsměvem:
„Nevěřil jsem vám a teď vidím, že jsem jednal nespravedlivě. Nejdřív vám ale musím vysvětlit, o co vlastně jde.“
Během zpáteční jízdy do zámku jim vyprávěl o včerejší události. Přitom sám sobě prudce vyčítal svoji nedůvěru. Nyní se měl Bedřich Koudelka, stojící teď před svým pánem, dovědět rozluštění hádanky. Ale z pánovy tváře zmizela všechna přísnost a podezíravost a jako otec promluvil ke svému mladému služebnému:
„Béďo, před rokem jsi zachránil ševcovu chlapci život, za to teď on zachrání tvoji čest! Budete vyrovnaní. Nikdy v životě nezapomenu na tento den.“
Pak se obrátil k Polanským, kteří stáli vedle:
„Rudolfe, v tyto dny mi o tobě vyprávěl farář mnoho pěkného. Opravdu litoval, že vy, milý mistře, nemůžete nechat studovat tak nadaného syna. Co byste říkal tomu, kdybych to místo vás udělal já? Musím vám přece nějak projevit svou vděčnost.“
Ach, přišlo to tak nečekaně, že to otec ani syn nemohli hned pochopit. Teprve po delším přemýšlení a po opravdu rozpačitém zakoktání našel mistr rozumná slova, když řekl: „Pane barone, pokud to uděláte, splníte naše toužebné přání a Bůh, Pán, za to jistě požehná vám i vašemu domu!“
„Dobře, dobře, rádo se stane! Promluvíme o tom ještě zítra u vás doma,“ řekl zámecký pán. „Přemýšlejte o tom všem i se svou ženou. A teď na shledanou!“
Přešťastný Béďa je kus cesty vyprovodil. Odpoledne je chtěl navštívit, neboť měl volno.
Když se na konci parku rozloučili, padl chlapec, který byl tak úžasným způsobem ospravedlněn, na kolena a děkoval Bohu z celého srdce za Jeho milostivou pomoc.
Ano, hodiny zkoušky ho přivedly ještě mnohem blíž k jeho nebeskému Otci a od dnešního dne se tak sblížil i s rodinou svobodného pána, jako by byl sám jejím členem. Všichni v zámku totiž chtěli napravit křivdu, kterou mu ublížili. Z utrpení vzešlo požehnání!
Béďa Koudelka teď věděl, co to znamená. A zkušenosti uplynulých hodin mu byly prospěšné v jeho budoucím životě.