S malým batůžkem opouštěl Bedřich Koudelka časně ráno následujícího dne dům, ve kterém prožil tolik smutných hodin a ve kterém mu nikdo neprokázal lásku. S radostným srdcem šel ulicemi dosud dřímajícího městečka a přitom si vesele zpíval.
Všude vyrážela nová zeleň. Skřivánci dnes tak hlasitě zpívali nad osetými poli a z lesa ho zdravil kos jako starého známého. Cesta vedla kolem Srnčího jezera a kolem důvěrně známé pastviny na louce v lese; a dál jedlovým lesem, na jehož konci byl vidět skvostný zámek Hohenbergů, postavený na kopci a lemovaný skupinou prastarých stromů. Cimbuří staré, částečně rozpadlé a zčásti zachovalé ochranné zdi, která obepínala zámek, se lesklo v záři vycházejícího slunce a okna zářila jako nějaké oči, které chtějí pozdravit nového příchozího.
Kdyby zámek uměl vyprávět, co všechno by mohl říci o dávno minulých časech! Za třicetileté války byl podle kronik pětkrát obléhán. Ještě dnes bylo možné ve věži spatřit několik zazděných kulí z kanónu. V roce 1807 byl zpustošen Francouzi a pak se přes jeho zdi přehnalo ještě mnoho bouří. Před zámkem se rozkládal velký, překrásný park.
Svobodný pán s manželkou právě přicházeli alejí pod lipami a duby. Když zámecký pán a jeho manželka spatřili přicházet hocha s lehkým batůžkem, šli mu vstříc, srdečně ho přivítali a jednali s ním jako s nějakým starým známým. Před zámeckou terasou stál Jan, šedivý, vetchý stařík. Ujal se chlapce jako laskavý dědeček a hned mu vyprávěl, že dobře znal jeho tatínka, ale i jeho dědečka. Protože oba byli čestní muži, doufal, že i Bedřich bude mít podobné smýšlení. Společně s Janem pak vstoupil chlapec do zámku, který dosud znal jen zvenčí. Ó, tam bylo tolik zvláštních a nových věcí k vidění! Už prostorná dvorana hocha tak upoutala, že v ní zůstal stát jako očarovaný. Až se ulekl dvou po zuby ozbrojených rytířů, kteří na něho hrozivě napřahovali kopí, jako by mu chtěli zabránit ve vstupu.
„To jsou jen brnění ze středověku, jaká kdysi nosili předkové našeho pána,“ vysvětloval starý Jan s úsměvem. Také všechny ty bojové sekyry, halapartny, meče a co všechno jiného zdobilo stěny, pocházelo z pohnutých dob bojovných válečnických předků. Kančí hlavy, několik vycpaných vlků, četné parohy a mnoho mysliveckých potřeb svědčilo o loveckých zálibách předešlých generací.
„Náš pan baron,“ vykládal Jan, „nemá rád války ani lov. Je to velmi učený pán, a proto je spíš na knihy. Za chvíli uvidíš jeho vyhlášenou knihovnu.“
Mnoho komnat s pozoruhodnými věcmi jiného druhu pak vyvolalo Bedřichův úžas a obdiv. On sám měl bydlet v roztomilé malé komůrce s nádherným výhledem na park, pole a nivy.
Ó, tady se bude určitě dobře cítit! A určitě se bude snažit být horlivý a věrný.
Od prvního dne si dal velkou práci, aby dobře vykonal všechno, co od něho chtěli, takže pan baron s manželkou i Jan s ním mohli být opravdu spokojeni.
Pěkný tmavozelený oblek s lesklými knoflíky na krátkém kabátku mu dodal příjemné, úpravné vzezření, takže už nikdo by v něm nehledal bývalého „strašáka do zelí“. Ano, jeho život se úžasně změnil. Za to vše nemohl Bohu dostatečně vyjádřit svou vděčnost.
* * *
Čas rychle plynul. Béďa byl už tři měsíce ve službách svobodného pána a dosud ani mráček nezatemnil zářivou oblohu jeho šťastného života.
Ale jednoho dne se náhle vynořil neočekávaný tmavý mrak a pasáčka postihly chvíle těžké zkoušky. To bylo tak:
Jednoho dusného červencového odpoledne se po skrytých pěšinách do zámeckého parku vloudil značně zpustlý tulák. Muž s odulým, promodralým obličejem opilce, s vyvalenýma tmavýma očima, se zrzavým strništěm vousů nebyl nikdo jiný než nám už známý pytlák Jindra. Zase jednou byl postrachem okolí. A právě dnes mu byli v patách myslivci a četníci. Nejenže ukradl nejlepšího srnce, v nejbližší vesnici se dopustil také vloupání. Aby unikl pronásledovatelům, jak se mu to podařilo už několikrát, drze hledal úkryt tady v parku barona, který byl sám představeným úřadu.
Protože rodina svobodného pána, doprovázená Janem a Bedřichem, právě opustila zámek a šla na procházku, považoval pronásledovaný příležitost schovat se přímo v zámku za velmi příhodnou. Ve staré budově se vyznal už od dřívějška, kdy se pokusil o loupeže, ovšem neúspěšně. Pootevřeným okénkem se dostal do klenutého sklepa a odtamtud pronikl právě tak nenápadně do přední chodby. Tam se v něm hned vzbudila touha něco ukrást a zdálo se mu, že by to za těchto příznivých podmínek docela dobře šlo i bez většího nebezpečí.
Všechny dveře byly ovšem zamčené a nebylo je možné lehko odemknout ani paklíči, které s sebou stále nosil. A přece ne, všechny nebyly zamčené! Poslední dveře v tmavém koutě se daly odemknout, protože v zámku byl klíč. Zapomněla ho tam nepozorná komorná. A zloděj už stál v odkládacím pokoji, který sice neskrýval nic cenného, jen starý nábytek a zařízení, které už bylo nepotřebné. Ale odtud bylo možné se dostat do velké kanceláře se skříněmi na spisy a s železnou skříní na peníze. Jindřich Kolář si mohl tuto takzvanou úřední komnatu docela dobře prohlédnout klíčovou dírkou. S některým paklíčem muselo být lehké otevřít tento zřídka používaný zámek, aby se dostal do oné místnosti. Skříň na peníze však nebude lehké otevřít jednoduchým zlodějským náčiním.
Blížila se bouřka a setmělo se tak, že nebylo možné téměř ani rozeznat ruku před očima. Už také bylo slyšet hrozivé hřmění.
Rodina svobodného pána se vrátila do zámku a baron s obchodníkem z města, který tu na něho už čekal, vstoupili zadním vchodem ze dvora do kanceláře. Jak mohl Kolář slyšet, mluvili o prodeji volů. Obchodník měl zaplatit, jak říkal, ještě zbytek – padesát zlatých. Hned to chtěl také udělat a už odpočítával peníze na stůl, zatímco zámecký pán rozžal světlo. Pan Hohenberg pak odemkl skříň na peníze a vyndal plochou kazetu, do které vložil odpočítané zlaťáky.
Právě v tu chvíli projel oblohou blesk a ozvala se tak hrozná rána hromu, že se celý zámek zatřásl přes své na metr silné zdi.
„Uhodilo!“ zvolal baron a utíkal zadními dveřmi do dvora a obchodník v patách za ním. Díky Bohu, jako bleskosvod posloužila zase jednou stará lípa, která rostla před ovčincem. Bylo zřetelně vidět, kudy sjel blesk z vršku stromu po kmeni dolů do země: na zemi ležely úlomky kůry a lýka a ve starém stromě byla vidět nová čerstvá jizva vedle jiných starších.
„Bedřichu, přines mi z kanceláře moji čepici,“ zavolal pan Hohenberg na chlapce, který teď také stál venku. „Když tak tuze prší, musím se postarat, aby byly zavřeny dveře všech stájí,“ řekl ještě Janovi, který tu stál celý bledý a třásl se.
Béďa se hnal do zámku jako vítr, aby vykonal rozkaz svého pána. V tom rychlém běhu by byl málem srazil k zemi baronku, která tu stála s Růženou a Ludmilou. Ve své veliké horlivosti ale čepici hned nenašel, musel ji hledat, protože spadla a ležela na koberci. Proto neušel mírné výčitce pána, který už byl opravdu nervózní.
Žádostivýma očima hltal pytlák Jindra ze svého úkrytu kazetu, položenou na stole, a už se mu podařilo pohnout západkou zámku ve dveřích. Teď stál v komnatě, osvětlené jen spoře lampičkou na psacím stole. Třesoucíma se rukama uchopil kazetu, ve které byly kromě tří set zlatých ještě nějaké písemnosti a drobné mince.
Teď rychle zpátky do komory! Aby se na jeho vloupání hned nepřišlo, zase zamkl dveře, které vedly na tmavou chodbu. Klíč od nich zastrčil do kapsy. Potom se plížil úplně setmělou přední chodbou. Tápavě sešel po schodech do klenutého sklepa. Nikdo ho neviděl, nikdo nic netušil o tom, co provedl.
Okénkem se dostal ze sklepa a liják mu napomohl dostat se bez překážek do parku a odplížit se se svou kořistí pryč odtud. Silná bouře přešla a roztrhanými oblaky se usmálo slunce a hledělo smutným pohledem na všechny potůčky a kaluže, které tu zůstaly.
Baron se vrátil do kanceláře a nemohl věřit svým očím, když najednou na stole neviděl kazetu. Přece ji nedal do skříně na peníze? Ne, pamatoval si přesně, že ležela tady na stole, když spěchal s obchodníkem ven. A dveře do přední chodby byly zamčené, právě jako dveře dvorany, které vedly do parku. Podle jeho pevného přesvědčení sem tedy nemohl vniknout zloděj. Nebo snad sem někdo přišel směrem ode dvora?
V největším rozčilení zavolal pan Hohenberg svoji manželku a zkoumal, zda nebyla v kanceláři některá služebná.
„To je vyloučeno,“ odpověděla paní, která byla právě tak překvapená jako její manžel. „Celou dobu jsem stála v zadní chodbě, odkud jsem mohla pozorovat hospodyni se třemi děvečkami v kuchyni. Žádná z nich nevyšla z kuchyně. Jen Bedřich velmi rychle utíkal dovnitř, aby ti přinesl z kanceláře tvoji čepici.“
Baron sebou trhl. „To je pravda. A – a dlouho tam zůstal. Že by snad on? Ale ne, to je úplně nemožné! Ten hoch je naprosto poctivý!“
„Kolik peněz bylo v kazetě?“ zeptala se baronka.
„Přesně tři sta zlatých. Ale kromě nich byly v kazetě dvě listiny, které jsou pro mě velmi cenné. Ne, ten hoch není žádný zloděj. Jsou okna zavřená, nebo se jimi někdo mohl dostat do kanceláře? Ne, všechna jsou pevně zavřená. Tak už opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Ale chci se tomu chlapci podívat hluboko do očí.“
O pár minut později stál Béďa proti svému pánovi, který se s velkou námahou nutil, aby zůstal klidný. Ptal se Bédi:
„Chlapče, pověz mi, neviděl jsi na stole plechovou kazetu, když jsi šel pro mou čepici?“ Přitom se díval tak zvláštním pohledem a v jeho chvějícím se hlase byl slyšet jakýsi podtón, takže Béďa hned poznal, kam směřuje tento výslech. Určitě chybějí peníze v kazetě, kterou dobře viděl, ale ani jediným prstem se jí nedotkl. Copak ho pán považuje za zloděje? Už pouhá myšlenka na něco takového způsobila, že mu téměř ztuhla krev v žilách, a přivedla ho do takového zmatku, že zakoktal: „Já – já – si nevzpomínám. Ne, nebyla tam žádná kazeta, nebo jsem ji přehlédl.“
Ach, to byla lež, možná první, která po dlouhé době přešla přes rty toho jinak naprosto čestného chlapce. Ale co všechno musel vytrpět za tuto nepravdu!
Pan Hohenberg byl obvykle zosobněná dobrotivost, ale když přistihl někoho ze svých lidí, že nemluví pravdu, zmocnil se ho prudký hněv. Také v tuto chvíli celý zčervenal a z očí mu sršely blesky, když zvolal třesoucím se hlasem:
„Chlapče, ty mě chceš ještě obelhat? To mi dokazuje, jak velice jsme se v tobě mýlili! Kde je kazeta? Ty jsi ji vzal! Hned mi ji přines zpátky!“
Béďa tu stál několik minut jako ustrnulý, ale pak se vzchopil a řekl pevným hlasem:
„Pane barone, Bůh je můj svědek, že já jsem tu kazetu nevzal! Předtím jsem nemluvil pravdu, protože jsem byl tak vyděšený. Tu plechovou skříňku na stole jsem viděl. Stála tam s otevřeným víkem. Ale vůbec jsem se jí nedotkl.“
„Tak mi nějak jinak vysvětli, kam zmizela!“ osopil se na něho rozzlobený pán. „Dveře do kanceláře jsou zamčené, zrovna tak dveře do parku. Dovnitř se někdo mohl dostat jedině směrem ode dvora nebo oknem. To je však úplně vyloučeno. Tedy připadáš v úvahu jedině ty!“
Ano, kdo by pomyslel na cestu tmavým sklepem?! Dveře do odkládací komory byly také zamčené.
Béďa si nevěděl rady, a když byla i baronka přesvědčena o jeho vině, začal hořce vzlykat.
Znovu a znovu a čím dál prudčeji ho pán vyzýval, aby vrátil kazetu. Když ji bez odkladů přinese, pak s ním budou jednat mírně. Ale pokud zůstane zatvrzelý, bude muset být zatčen jako docela obyčejný zloděj.
Pán mluvil o dokumentech, o listinách, které pro něho byly cennější než statisíce, a o právním sporu, který pro něho byl bez oněch listin ztracený.
Bedřichovi se roztřásla kolena a připadalo mu to všechno jako nějaký hrozný sen. Jeho duše naléhavě prosila Boha o pomoc; musel se pevně držet stolu, aby se neskácel.
Teď byl v kanceláři úplně sám. Baron s baronkou odešli do jiného pokoje, aby se poradili. Zasvětili do případu i starého Jana a hospodyni a tázali se jich na jejich názor.
Sluha řekl po delším přemýšlení: „Nějak mi to nejde do hlavy, že by ten chlapec měl udělat něco tak nečestného, neboť jsem znal jeho otce a dědečka a byli to naprosto čestní, poctiví lidé. Vím, že si Bedřich každý večer čte v Bibli a také jinak to s křesťanskou vírou bere vážně. Ale – člověk toho v životě mnoho zažije. Ale pan baron by se s ním neměl hned soudit, ale dát mu čas, aby mohl všechno rozvážit. Já s ním potom také promluvím. Každý člověk má svou slabou hodinu, kdy ho satan překvapí a přemůže.“
Ano, pachatelem musí být Bedřich, o tom byli přesvědčeni i oba dva staří věrní sloužící. Ale zítra se určitě vzpamatuje a pocítí upřímnou a vážnou lítost.
Dobře, baron mu chtěl dát do zítřka čas na to, aby si mohl všechno rozvážit. S tímto rozhodnutím se vrátil k nešťastnému chlapci.
* * *
Toho červencového odpoledne šli Vilém a Rudolf zase jednou na výpravu do lesa, což se poslední dobou nestávalo často. Když přišli do lesa svobodného pána, uviděli četníky, kteří drželi koně, a u nich stál nadlesní a dva pomocní myslivci barona Hohenberga. Zřejmě se radili o něčem velmi důležitém, neboť horlivě hovořili a ukazovali hned na jednu, hned na druhou stranu. Určitě byli na stopě nějakému pytlákovi. Vilém by byl rád přistoupil blíž k nim, aby se dověděl něco přesnějšího a aby jim pokud možno mohl pomoci při zásahu. Ale ani pomocný myslivec Blažek ani pan nadlesní nepatřili od jeho dřívějších toulek k jeho přátelům. Ani četník mu nebyl příliš nakloněn. Proto bylo radno vzdálit se a raději zůstat nezpozorováni. Muži se radili o pytláku Jindrovi. Blažek ho viděl dnes ráno v revíru a také zjistil, že chybí nejlepší srnec. Ale pytláka nedokázal chytit, protože se ztratil, jako by se vypařil. Četník měl silné podezření, že to byl on, kdo ukradl u jednoho sedláka ve Lhotě kuřata a krůty, buřty a slaninu.
„Připadá mi to,“ řekl pan nadlesní, „jako kdyby se ten chlap uměl udělat neviditelným. Jeho stopu jsme mohli dobře sledovat až k vřesovišti. A pak se najednou ztratila. To je velmi podivné. Za celý svůj dlouhý život jsem něco takového nezažil.“ Ale nebyly tu na místě nějaké dlouhé průtahy, zvláště proto, že na obloze visely tmavé bouřkové mraky. Myslivci s oběma honicími psy prohledávali houštiny, zatímco četník čekal na okraji lesa, aby zabránil prchajícímu skrýt se někde v obilném poli. To se však už stalo. Právě v tu chvíli se Jindřich Kolář nepozorovaně dostal z pšeničného pole do parku a brzy na to i do zámku.
U jedlového lesa César, pes pana nadlesního, ještě zvětřil tulákovu stopu. Zkušený lesník objevil tu a tam v písku i dobře známé stopy těžkopádných, trochu křivých nohou pytláka. Ale potom pes najednou ztratil stopu. Dál nebylo možné cítit nic jiného než zápach dehtu. Právě tím se prohnaný pobuda chránil před pronásledováním ohařů. Kromě toho si omotal boty hadry, aby jeho stopy byly neznatelné. Přišla silná bouřka. Úředníci hledali úkryt v křoví, také oba chlapci se schovali v houští. Nedaleko místa, kde se krčili ve svém úkrytu, se právě zdržoval jeden četník, neboť z toho místa měl dobrý přehled přes celé pole a louku mezi lesem a zámkem. Chlapci zřetelně viděli a slyšeli, jak blesky sjížděly s duněním hromu do vysokých stromů a mluvka Vilém byl zrovna tak bledý jako tehdy v potápějícím se člunu na Srnčím jezeře. Rudolfův vztah k Bohu se ale proti onomu dni před rokem úplně změnil. Věděl, že je v bezpečné ochraně.
Když blesky a hromové rány prořídly, ale zato se spustil silný déšť, podobný průtrži mračen, tu oba na kůži promočení chlapci zpozorovali, jak se rákosím v příkopě u louky plíží hluboko sehnutá lidská postava.
Pytláka Jindru poznali hned a také jim hned bylo jasné, že četníci tu číhají na tohoto darebáka. Právě se zastavil a ostražitě se rozhlížel po okolí. Cvičené oko filuty si teď všimlo něčeho podezřelého: koně, který bezpochyby patřil četníkovi. Svědomitý strážník tedy musel přes bouřku zůstat v lese, a určitě pokračoval v honu na nenáviděného pytláka.
A ještě k tomu tam štěká pes! Chacha, to je nadlesní s Césarem! Možná si vzal na pomoc i lesní dělníky a uspořádal pořádný zátah. Bylo by tedy radno schovat kořist ze zámku do bezpečí, někde ji zahrabat a až v noci nebo ještě později se pro ni vrátit. Musí se připravit na nejhorší, protože neví, zda navečer už nebude sedět pod zámkem a za závorou. Kolář se teď po čtyřech doplížil do lesa a ani ve snu by ho nenapadlo, že ho ostře pozorují čtyři chlapecké oči.
Zase se ohlédl a napjatě poslouchal, zda neuslyší něco směrem od jezera. Šel za jalovcový keř, který vyčníval z křoví jako nějaká temná postava asi tři kroky od rozcestníku, oběma rukama vyhrabal díru do země a dal do ní kazetu. Byl přesvědčen, že na tomto místě nikdo nebude hledat. Zasypal díru, takže vznikla malá vyvýšenina. Nasbíral zvadlé listí a nasypal je navrch. Několik vteřin odpočíval. Pak vytáhl z haleny láhev s kořalkou a dlouhými doušky ji dopil. To povzbudilo starého pijáka a dodalo mu to odvahy v jeho bídné situaci. Tady v lese se nebude zdržovat; do města ani do okolních vesnic se také nemůže odvážit, ale v močálu čarodějnic pro něho bylo místečko, kde by si mohl odpočinout. Tam chtěl počkat přes noc, pokud ho ovšem nechytí některý pronásledovatel.
A tu ten strašidelně vypadající člověk už zase lezl po čtyřech jako nějaké zvíře ven z lesa rákosím, olšovým a vrbovým podrostem k močálu.
Tu naši chlapci, kteří ho pozorovali s největším napětím, vylezli z houští, setřásli si vodu ze šatů a Vilém zašeptal: „Úplně zřetelně jsem viděl tu lesklou skříňku, kterou držel v rukou! Jsou v ní drahokamy, diamanty a perly. Ukradl to v zámku. A teď je pryč. Podíváme se té věci na kloub.“
„Nebo to řekneme četníkovi a myslím, že bychom to měli povědět i nadlesnímu,“ rychle ho přerušil Rudolf. „Ať to prozkoumají oni. Tak to bude nejlepší!“
„Nesmysl! Ti nás tu nesmějí vidět, nebo si o nás budou myslet kdovíco zlého, nakonec na nás svedou i to, že jsme ty pasti nalíčili my. Pojď, najdeme místo, kde to zahrabal. Bylo to těsně za jalovcem.“
A už našli Kolářův úkryt. Pilnýma rukama vyhrabali kyprou písčitou hlínu, takže Rudolf, který byl obratnější, brzy držel v rukou kazetu. Nebyla zamčená. Ale místo očekávaných klenotů v ní byly jen zlaté a několik drobných mincí. A pak tam byly ještě nějaké listiny, psané rukou svobodného pána Hohenberga.
Když se Vilém trochu vyrovnal se svým zklamáním, dal se hned do počítání peněz. „Tři sta zlatých!“ zvolal. „Čekal jsem mnohem víc, ale je to pořád lepší než nic! Samozřejmě se čestně rozdělíme. Každý dostane sto padesát zlatých. Budeme si za to moci po mnoho dní dopřávat všelijakou zábavu. Do té plechové krabičky dáme kamínky a jehličí a zase ji zahrabeme. To bude báječné! Chtěl bych vidět, jak se potom bude tvářit ten starý pytlák! Hochu, hochu, dopřejeme si čokolády a dortů se šlehačkou, co hrdlo ráčí! Ale co na mě civíš jako tele na nová vrata?“
Byl-li Rudolf dříve proti svému svědomí často povolný tomu, co chtěl syn propachtovatele, pak mu v tuto chvíli bylo jasné, že teď musí s celou rozhodností prosadit svoji vůli. Proto řekl rozhodným tónem: „Když si ty peníze necháme, budeme zrovna takoví zlodějští darebáci, jako je pytlák Jindra! Je samozřejmé, že kazetu odevzdáme panu baronovi a všechno mu řekneme.“
„To že bychom měli udělat?“ vyjel na něho Vilém a zatvářil se tak, jako by mu chtěl skočit po krku. „Copak ses úplně zbláznil? To bychom byli největší oslové na zemi a zasloužili bychom si, aby nás zavřeli do blázince! Je to snad zlodějství, když jsme přelstili darebáka? Pro bohatého barona je bídných tři sta zlatých pakatel. Ale my bychom s nimi mohli vést nádherný život!
„Já to neudělám a kazetu ti nedám,“ zvolal Rudolf.
„Tak se navždy rozejdeme!“ supěl Vilém. „S bláznem nechci nic mít.“
„A já nechci nic mít s lupičem!“
„Tedy, tohle je neslýchaná drzost! Mám tě pořádně zmlátit? Říkáš lupič? Jestli hned nepřijdeš k rozumu, já tě – já tě…“ Jak mu jiskřily oči rostoucím hněvem, jak zatínal v pěsti houževnaté ruce!
Ale mnohem slabší ševcův syn neohroženě stál proti němu, neboť si uvědomil, že musí jednat podle Božího přikázání, a to mu dávalo sílu, jakou dříve neznal. Na divoké hrozby řekl klidně: „ I kdybys mi nasadil pušku na prsa, zůstanu pevný!“
Ne, tady se nedalo ničeho dosáhnout po dobrém ani po zlém, to musel Vilém uznat. Proto se rozzuřeně odvrátil od Rudolfa a zavrčel sám pro sebe: „S takovým idiotem už nemám nic společného!“
Rudolf se nepokusil zastavit ho. Tento rozchod pro něho byl jako vysvobození, protože mu bylo jasné, že s takovým bezohledným, nesvědomitým klukem by se dál neměl stýkat.
Rudolf ještě váhal, zda má jít s kazetou hned do zámku nebo zda ji má nejdřív předat svému otci, aby ji tam donesl on. Vtom v dálce uslyšel nové zahřmění a uviděl blížící se tmavý mrak. Dala se čekat druhá bouřka. Proto se rozhodl, že se vrátí domů, jak nejrychleji to půjde. Tušil, že si rodiče o něho dělají velké starosti. A tak utíkal, co mohl, napříč poli k městečku. Před ševcovým domem stáli otec a matka a ustaraně pohlíželi k lesu, protože se báli toho nejhoršího. Jak mnoho lidí už zasáhl blesk pod duby v lese! Když ale konečně zpozorovali syna, byla jejich radost velká. Mistr švec ale sáhl na svůj řemen a zabručel: „Měl by dostat na pamětnou, když celé odpoledne někde běhá a ještě k tomu s tím ničemou Vilémem!“
K trestu však nedošlo, když Rudolf podal rozhněvanému otci kazetu a spěšně vyprávěl o bližších podrobnostech.
Mistr by byl nejraději hned pospíchal do zámku se svým synem. Ale blížící se bouřka mu v tom zabránila. Na cestu se tedy vydají zítra časně ráno.
* * *
Po bouřce přišla chladná, jasná noc, plná hvězd, nejstrašnější noc v životě nevinně podezíraného Bedřicha Koudelky. Neklidně se převaloval na lůžku, poté co starý Jan u něho seděl až do pozdního večera, a jeho duše znovu a znovu volala k Bohu, Vševědoucímu a věčně Spravedlivému. Proč jen přišla tato těžká zkouška? Proč? Proč jen?
I Jan s ním mluvil jako se zatvrzelým hříšníkem. Všichni jsou přesvědčeni o jeho vině. A zítra ho dovede četník do vězení. Copak na něho Bůh úplně zapomněl? Ach, až se rozední!