Dnes byla poslední prázdninová neděle. Nerozlučné přátele dnes přilákaly lesy kolem Srnčího jezera. Za tak teplého počasí se chtěli vykoupat. Ale Vilém dostal jiný nápad. Asi uprostřed podlouhlého jezera byl ostrůvek, nazývaný Lískový ostrov. A ten ho přitahoval. Tam by určitě našli něco pěkného do sbírky brouků a motýlů, a měli příznivou příležitost dostat se tam. V rákosí totiž ležely dva úzké čluny, podobné spíš žlabům pro dobytek než loďkám.
„To je velkolepé!“ zvolal pachtýřův syn a zatleskal. „Vždyť jsme prve potkali rybáře. Tak jsme úplně v bezpečí. Podívej, leží tam i vesla. Poplujeme na ostrov. Já umím nádherně veslovat.“
Existovalo něco, co by ten chlubil nádherně neuměl, alespoň podle jeho názoru?
„Ne, ne,“ odporoval mu Rudolf. „V takovém člunu je to moc nebezpečné. Ani jeden moc netěsní. Vidíš, že je v obou voda.“
„Nesmysl,“ vymlouval mu to ten, který to věděl lépe. „Vodu tam lije rybář, aby čluny za horka moc nevyschly. Malou lopatkou vodu rychle vybereme. Dávej pozor, jak se to dělá.“
Za chvilku byla opravdu vylita voda z obou člunů. Přesto se Rudolf nemohl zbavit svého nepokoje a jen proto, aby nebyl považován za zbabělého, se nakonec odhodlal plout s Vilémem. Po chvíli přemýšlení se nakonec rozhodli pro větší člun. Vilém se odrazil veslem a lehká loďka už klouzala po vlnách. Téměř ani nemuseli veslovat, neboť vítr hnal člun přímo k ostrůvku. Ale povážlivě jím houpal, takže se museli chovat opravdu klidně, aby se nepřeklopil.
Ne, Rudolf se při té plavbě necítil vůbec dobře. Neviděl, jak se tmavě modrá voda třpytí a leskne ve svitu slunce, neviděl hru zpěněných vlnek, stále musel myslet jen na to, že by se mohlo stát neštěstí.
Jak přísně mu tatínek už dříve zakazoval takové jízdy na člunu po Srnčím jezeře, protože toto jezero s bahnitým dnem si vyžádalo již mnoho obětí.
Pestrobarevné vážky, hrající duhovými barvami, a nádherně zbarvení motýli létali kolem nesčetných leknínů, širokou vodní hladinu oživovaly také divoké kachny, lysky a potápky.
Břeh se vzdálil a před očima chlapců se rozprostíral ostrůvek s houštím skoro jako v pralese. Houští tvořily lískové a jalovcové keře a mnoho popínavých rostlin. To vše hochům připadalo jako zázračný svět.
Vtom Rudolf zděšeně zvolal: „Viléme, Viléme, člun netěsní! Podívej se, jak tamhle po straně teče dovnitř voda.“
Kulaté, tmavě červené tváře Wernerova syna náhle zbledly a také jeho odvaha nečekaně zmizela. Prohledával všechny kapsy, zda by našel něco, čím by se dala ucpat díra, a opravdu malomyslně zakoktal:
„Pak – pak je to špatné!“
Našel kapesník a několik kousků provázku. Ale sotva jimi nouzově ucpal díru, už dovnitř proudila voda na dvou jiných místech. Celý člun byl totiž poškozený a naprosto nepoužitelný. Však ho také rybáři už dávno nepoužívali.
Oba dobrodruhy zachvátila smrtelná hrůza, neboť tušili svou jistou záhubu. Žel, plavat neuměli. Kdo jim ale přijde na pomoc, kdo uslyší jejich volání? Dnes v neděli dělníci v lese nepracovali. Přesto oba začali vší silou křičet: „Pomoc! Pomoc!“
Co kdyby náhodou hajný – ale ne, toho před chvílí viděli jít do kostela. Na ostrov už se nedostanou, ale i zpátky ke břehu to je daleko. Děravé plavidlo se povážlivě naklánělo na bok. I kdyby holýma rukama ze všech sil vybírali vodu, jejich potopení se tím oddálí jen o několik minut. Jindy tak chlubivý Vilém se ve smrtelné hrůze choval tak, jako by se úplně zbláznil. Jak křičel, jak děsně naříkal!
Naproti tomu Rudolf nyní obracel svůj zrak k nebi, sepjal ruce a z nejhlubšího nitra srdce snažně volal k Bohu, který jediný jim mohl pomoci. Ach, v těchto minutách smrtelného strachu mu působila všechna bezpráví, která spáchal, hrozná muka, a on z celého srdce litoval toho, co dělal. Prosil nebeského Otce o odpuštění a hlasitě sliboval: „Pane, když mi zachráníš život, chci být zase bohabojný.“
Vyzval i Viléma, aby se modlil. Ten to ale ve svém zoufalství nedokázal, spíš volal už úplně ochraptělým hlasem o pomoc lidí. Ještě pár minut a člun se musí potopit.
Ale Bůh si nepřál smrt těchto dvou mladých hříšníků a jako zachránce si zvolil právě toho, který od nerozlučných přátel strpěl tolik bezpráví: Bedřicha Koudelku.
Pasáček měl na osamělé louce v lese právě pobožnost, když uslyšel od Srnčího jezera hlasitý křik a volání o pomoc. Dlouho se nerozmýšlel. Přenechal stádo věrnému špicovi a rychle utíkal po nejbližší pěšince ke břehu jezera.
Jeho ostrý zrak si hned všiml loďky, která už téměř ležela na boku na neklidných vlnách. V ní seděli dva hoši ve žlutých košilích. Samozřejmě, byli to nerozluční přátelé. Ano, Vilém a Rudolf, kteří mu udělali tolik zlého, kteří se mu posmívali a zesměšňovali ho, kdekoli ho uviděli.
Jak Vilém ve svém strachu křičel! Oba se tu mohou utopit před Béďovýma očima. Ha, to by byl spravedlivý trest! Pro něho by to bylo zadostiučinění, jeho nenávist by si nemohla přát nic lepšího!
Avšak hlas Spasitele v něm volal nyní daleko hlasitěji než kdy jindy: „Milujte své nepřátele; žehnejte těm, kteří vás proklínají; čiňte dobře těm, kteří vás nenávidí!“
Dvě lidské duše jsou v ohrožení! Tady musel pomoci, nic jiného vůbec nepřicházelo v úvahu. Vždyť i jeho tatínek jednou zde na Srnčím jezeře nasadil vlastní život, aby zachránil tři topící se lidi. Ovšem dostat se k chlapcům na člunu, který ležel v rákosí, po těchhle vlnách, to nebylo úplně bezpečné. Jestlipak se druhá loďka také nezačne potápět? Avšak Bedřich jakožto rybářův syn s ní uměl zacházet mnohem lépe než Vilém. Škoda, že nový, použitelný člun byl připevněn řetězem! Ale aspoň, že v rákosí leželo ještě jedno veslo. Bez rozmýšlení se dal do díla.
Železná vůle propůjčila pasáčkovi obrovskou sílu, takže loďku sám stáhl na vodu. Jako šíp letělo lehké, naštěstí nepříliš poškozené plavidlo po modrých vlnách! Nyní si oba hoši, kteří byli v nejvyšší nouzi, všimli svého zachránce a všechen jejich nářek se změnil v hlasitý jásot. Sice hned nepoznali, že to je Béďa Koudelka, protože dnes měl místo velkého klobouku jednoduchou čepici. Ale byl to člověk, který jim chtěl pomoci. A to stačilo. Jen aby nepřišel příliš pozdě! Každou chvíli se loďka může potopit, vždyť je už napůl plná vody. Jenom rostliny pod ní jí ještě poskytovaly určitou slabou oporu.
„Vždyť – to je – to je – Béďa Koudelka!“ koktal Rudolf. „Právě on, kterému jsme tak ubližovali.“
„Ano, je to on!“ opakoval tlumeně Vilém. „Jistě netuší, kdo jsme, jinak by nám určitě nešel na pomoc.“
„Hned jsem u vás!“ volal pasáček. „Nakloňte se víc doleva, tím udržíte člun v rovnováze!“
A teď, teď už je Béďa u nich a ve chvilce jsou oba jeho nejhorší nepřátelé v jeho loďce. Ale ti dva už nejsou jeho nepřátelé, nýbrž v přemíře radosti a vděčnosti se stali jeho nejlepšími přáteli. Nejraději by ho objímali a líbali. Ale bylo potřeba chovat se pěkně klidně, protože i tato loďka se povážlivě kolébala. S bubláním se voda přelévala přes nyní úplně potopenou druhou loďku a zachránění mysleli s hrůzou na to, co by se stalo, kdyby se pomoc zpozdila jen o pět minut. Slova díků a také lítosti, která mluvili na zpáteční cestě Rudolf a Vilém k Bedřichovi, vycházela z upřímných srdcí. Slibovali, že už nikdy, nikdy se mu nebudou posmívat. Vilém k tomu dodal svým živým způsobem:
„Můj otec ti dá sto zlatých a nové šaty! A budeš u nás hlídat krávy a budeš se mít dobře až do konce života! O to se postarám!“
Béďa se jen tiše usmál a řekl: „Pro odměnu jsem to nedělal. Ale když od nynějška budeme dobrými přáteli, bude to pro mne ten nejlepší dárek. Nic víc nechci. Nebudeme se už nenávidět, ale budeme děkovat Bohu z celého srdce, že nás tak spojil.“
„To budeme!“ zvolal Rudolf. „Budeš mým nejmilejším přítelem. Nikdy v životě nezapomenu na tento den a na to, co jsi udělal, milý Béďo!“
Mezitím se na břehu jezera sešlo několik lidí, někteří byli na procházce, několik mužů šlo po silnici a zaslechlo volání o pomoc. Mezi nimi byl i rybář, jemuž patřil potopený člun. Když poznal Wernerova syna, zmizel všechen jeho hněv, protože věděl, že tady udělá dobrý obchod.
Jakmile ti tři hoši vystoupili z loďky a pod nohama měli zase pevnou zem, dostalo se chudému pasáčkovi tolik blahopřání a chvály, že se mu o tom v jeho skromnosti nikdy ani nesnilo. Právě jel kolem také panský kočár barona Hohenberga. Rodina svobodného pána se vracela z kostela ve městě do svého zámku za lesem. Baron, ještě mladý pán se světlými vlasy, nechal zastavit kočár a ptal se, co se tu děje. Jemu patřilo Srnčí jezero i okolní lesy. Patřily mu nejhezčí statky široko daleko. Rybář, který byl v jeho službách, mu vyprávěl, co se právě přihodilo. Sdělil mu také, že otec statečného zachránce byl také rybářem a že zde na jezeře před několika lety zachránil život třem lidem.
Baron, který byl předtím ve státních službách a majetku se ujal teprve před rokem, hleděl s netajeným zalíbením na pasáčka, potřásl mu rukou a položil mu celou řadu otázek. Také paní baronka se ho dotazovala. Na konci té dlouhé rozmluvy řekl pan Hohenberg: „Tvůj čin si budu pamatovat, Bedřichu. Na takové věci nezapomínám.“
Béďa ale už neměl stání. Hnalo jej to zpátky k jeho stádu. Díky Bohu, žádné z dobytčat se neztratilo. On sám byl přešťastný a hlasitě zpíval chvalozpěvy Bohu: dva lidské životy byly zachráněny. Skutkem lásky byli přemoženi nejhorší nepřátelé, takže nyní chtěli být jeho přáteli. Co nádhernějšího by si mohl přát? A baron chtěl odměnit jeho čin.
Na poloviční cestě do města potkali dva podivuhodně zachránění chlapci Vilémova otce, který šel do hostince Lesního zámečku. – Když slyšel o tom, co se stalo, nebyl nijak zvlášť pohnut, protože si myslel, že jde o jedno z mnoha přehánění jeho syna.
„Ale tatínku, musíš za to dát Bedřichovi nějakou odměnu,“ pokračoval Vilém. „Měl bys mu dát aspoň dvacet zlatých. Myslel jsem zprvu, že mu dáš ještě mnohem víc.“
„Uvidíme, uvidíme,“ zabručel propachtovatel a přitom pohlédl na své zlacené hodinky. „Mám teď málo času. Zítra s tím hochem promluvím. Už tedy nechoď na jezero, slyšíš?“
Ale ten bohatý člověk nikdy nepromluvil se zachráncem života jeho syna, nedal mu žádnou odměnu a na jeho šlechetný čin rychle zapomněl jako – žel – i Vilém.
Městečkem se však rychlostí blesku šířila zpráva o tom, co se stalo na Srnčím jezeře. Rudolfovi rodiče na kolenou děkovali Bohu a chválili Ho, že milostivě zachoval jejich syna. Ze srdce poděkovali i Bedřichu Koudelkovi. Na jeho čin nezapomněli ani oni, ani Rudolf.
Během následujících týdnů se nerozluční přátelé chovali velmi dobře. Na Rudolfa zapůsobila ona událost nesmazatelným dojmem a bylo mu jasné, že musí věrně dodržovat slib, který dal svému Bohu v nebezpečí smrti. Dost často bral Béďu Koudelku o volných večerech do domu svých rodičů, navštěvoval ho na pastvě, půjčoval mu dobré knížky, dával mu jídlo a přimluvil se u tatínka, aby mu zhotovil pěkné vysoké boty.
Vilémovi se vůbec nezamlouvala úplná změna smýšlení jeho přítele. Navíc ho otec vzal pryč ze školy a sehnal mu soukromého učitele, takže už nepotřeboval Rudolfovu pomoc při domácích úkolech. Proto se od něho čím dál víc odtahoval. Jen tu a tam ještě podnikali společné výlety kvůli svým sbírkám. I v životě ševcova syna nastala drobná změna: Když ho jeho otec nemohl poslat na vyšší školu, tu se ho ujal laskavý a jemu příznivě nakloněný pan řídící městské školy. Zdarma ho vyučoval všem předmětům, které by mu poskytlo gymnasium. Ten hodný pán mu chtěl pomáhat, jak jen se dalo. A Rudolf podával podivuhodné výkony při své píli a při svém mimořádném nadání.
* * *
Jak si chudý pasáček oddechl a jak se mu ulevilo, když po dlouhých zimních měsících jednoho slunečného dne v březnu zase uslyšel trylkování prvního skřivánka. Přijdou lepší dny. Brzy bude moci zase hnát na pastvu ovce a kozy – nebude muset dělat těžkou práci na poli pro svého poručníka, když bude mít volno ze školy.
A pak jednoho jarního dne prožil ještě zvláštní radost. Když jednou večer seděl v rodině Polanských, kde právě vedli povzbuzující rozhovor, někdo zaklepal na dveře a vešel host, kterého nikdo nečekal: baron Hohenberg. Poté co se posadil, obrátil se na Béďu a řekl: „Chlapče, tehdy tu neděli v červenci jsem ti slíbil, že odměním tvůj statečný čin. Dosud jsem se k tomu nedostal, neboť jsem byl víc měsíců v cizině. Co tomu říkáš, že bys přišel ke mně na zámek? Znáš přece mého starého hodného Jana. Bylo mu už sedmdesát let a potřebuje mladého pomocníka s rychlýma nohama. Opatřil jsem si informace o tobě a myslím, že jsi pro to místo vhodný. Byl bys něco jako učeň na služebníka, poslíček a podobně. Co si o tom myslíš?“
Béďa se začervenal. Po chvilce přemýšlení pak váhavě zakoktal: „Pane barone, to by bylo to nejkrásnější, co bych si mohl přát a – na zámek bych šel s největší radostí, ale – můj poručník, sedlák Džbánek, mě nebude chtít pustit. On totiž chce, abych mu teď dělal pacholka.“
Tu se zámecký pán usmál a pokračoval svým laskavým způsobem: „Nedělej si o to starosti, milý Bedřichu. S Džbánkem jsem už mluvil. Nepouští tě rád, ale přenechal jsem mu pronajatou louku v lese na dalších šest let za tak výhodných podmínek, že je se vším srozuměn. Záleží jen na tobě samotném. Pokud mi opravdu chceš věrně sloužit, sbal si svůj raneček a přijď zítra ke mně na zámek. Všechno ostatní se ukáže.“
Ó, jak byl teď pasáček šťastný a jak mu zářily oči! Jak se s ním radovala i rodina Polanských! Vždyť znali barona a jeho manželku jako velkorysé lidi ušlechtilé mysli a upřímně bohabojné. Sloužit takovým pánům, to se Béďovi zdálo nádherné. Ano, půjde tam už zítra. Ve své skromnosti nenašel mnoho děkovných slov. Ale bylo mu jasné, že musí ukázat svoji vděčnost věrným plněním povinností.