Po pěti namáhavých hodinách vyučování mohly děti konečně vyběhnout ze školy do nádherného odpoledního lesa a na pole, daleko od prašných ulic parného města.
Jak jasně svítilo červnové sluníčko z tmavě modré oblohy téměř bez mráčku dolů na zem, která byla oděna do nejozdobnějšího šatu! Všichni lidé se tvářili vesele. Tak se to alespoň zdálo Rudolfovi Polanskému, když lehkými kroky vyběhl ze školy do tiché staré části města a spěchal k „ševcovu domku“, který skrytý ve velké zahradě jakoby snil nějaký pohádkový sen.
Byl to rodný dům tohoto bledého, hubeného chlapce, a podle jeho názoru nebyl v celém městě ani jeden hezčí domek, i když lidem se zdál chudobný a bezvýznamný. Lidé nic nevěděli!
Ale teď za sebou Rudolf zaslechl hlasité a pánovité zvolání. Když se zastavil a ohlédl, uviděl Viléma, syna bohatého propachtovatele1 Wernera, který udýchaně přibíhal. Velký, na své stáří neobyčejně silný chlapec s buclatými červenými tvářemi a zlomyslnýma hnědýma očima byl proti ševcovu synkovi úplný obr. Ale převyšoval ho jen postavou. Duchem, pílí a svědomitostí byl „malý Rudolf“ nesrovnatelně výše než „obr Vilém“.
„Poslechni, malý,“ řekl propachtovatelův syn tlumeným hlasem, „dnes bys pro mě měl něco udělat. Samozřejmě ne zadarmo! Musíš mně pomoci s francouzským překladem, abych zase nedostal pětku. Také s početními úlohami…“
„Víš, že nám pan řídící přísně zakázal pomáhat takovému lenochovi, jako jsi ty!“ přerušil ho Rudolf. „A zakázané věci nedělám. Teď, když ses pohádal s Jirkou Kučerou, jsem ti najednou dobrý, viď?“
„Člověče, nemluv takové nesmysly! Nepostaral jsem se o to, aby pro nás tvůj tatínek mohl pracovat? Tak dobré zákazníky by jinak určitě neměl. Stačí, abych řekl slovo a ztratí nás jako zákazníky. Copak jsem ti nedávno nepomohl, když tě chtěl Pepík Schejbal zmlátit? ‒ A poslouchej – naše velké třešně srdcovky už jsou zralé! Můžeš si jich natrhat plné kapsy. Já musím jet na pole se strýčkem Gustavem, který je u nás na návštěvě. Proto se nemohu dlouho zdržovat s domácími úkoly. A pro tebe je to všechno hračka, když jsi takový chytrý chlapec a první ve třídě. Strýček mi přivezl také datle, fíky a sušenky. Trochu ti jich dám, když mi uděláš ten překlad a početní úkoly. Přijď k nám hned po obědě!“
Jak úlisně uměl ten pokušitel mluvit! Třešně, fíky, datle, sušenky. Ach, Rudolf viděl jen zřídka takové dobroty! Ano, kdo dobře vycházel s Vilémem Wernerem, měl z toho mnoho výhod. Výjimečně by mu měl tentokrát vyhovět, jenom dnes. –
Ševcův synek se tedy příliš nerozmýšlel a slíbil, že za hodinu bude v „Městském dvoře“ – tak se jmenoval Wernerův statek.
V ševcově domku už čekal na stole připravený oběd, protože mistr Bohumil Polanský si potrpěl na přesnost.
Muž menší postavy s vysedlými lícními kostmi, s velkými brýlemi a se zasněnýma očima nikdy nenadělal mnoho řečí; ale vroucí láskou miloval svého syna, který mu zůstal jediný z pěti dětí. Byl by rád, kdyby z něho bylo něco lepšího, ale chyběly mu k tomu prostředky. A tak nechal Rudolfa chodit k panu řídícímu jen na nějaké soukromé hodiny a chtěl se spokojit s tím, že hoch bude jednou také sedět na ševcovském verpánku jako on, jeho otec, a jako Rudolfův dědeček a pradědeček.
Maminka byla mnohem živější, drobná, jemná žena s dobrotivým obličejem. Svému synovi hned kladla mnoho otázek a divila se, že je během oběda tak zamyšlený a snad si ani nevšímá, že jí své oblíbené jídlo.
Když se otec pomodlil a poděkoval za jídlo, řekl: „Odpoledne bys měl zase jít pomáhat pekaři. Potřebuje někoho, kdo by mu nanosil vodu a pomohl s prací na zahradě. Něco si za to vyděláš.“
„Ano, ale,“ zaznělo trochu stísněně z chlapcových úst, „já musím jít nejdřív k Vilémovi Wernerovi. Slíbil jsem, že mu pomohu s domácími úkoly.“
„Tak běž nejdřív tam a brzy se vrať,“ zabručel švec a znovu sedl na verpánek.
Rudolf vypracoval domácí úkoly línému Vilémovi, snědl sladké třešně a jiné dobroty, pak až do pozdního večera pracoval u souseda, pekaře, a tak se k vlastním domácím úkolům dostal až druhý den ráno. Pokud si ale myslel, že se Vilém poohlédne po jiném pomocníkovi, mýlil se. Vilém ho často lákal do Městského dvora. Mezi oběma – tak rozdílnými – chlapci začalo vznikat přátelství, ve kterém však hrálo roli sobectví a ziskuchtivost.
Dnes ale Vilém čekal na Rudolfa marně. Co to má znamenat? Vždyť mu slíbil jahody se šlehačkou! Nu, mělo to pádný důvod. Rudolf se totiž vrátil ze školy s vysokou horečkou a musel si hned lehnout do postele. Tváře ho pálily a jeho velké a chytré modré oči se horečkou nepřirozeně leskly. Zdálo se mu, že kolem sebe slyší a vidí podivné věci.
Otec stál u synovy postele s ustaraným obličejem a kostnatou rukou hladil Rudolfovy kudrnaté světlé vlasy. Tiše řekl matce: „Nic naplat, musím zavolat doktora, i když jsme ještě nezaplatili minulý účet. Nechtěl bych ztratit i tohoto chlapce. Počkej u něho, Anno, půjdu tam hned.“
Vzlykající žena s tím souhlasila, a když odešel, sepjala ruce k vroucí modlitbě. Jako bohabojná křesťanka znala Toho, který pomáhá v každé těžkosti a který umí potěšit zarmoucené srdce.
V tu chvíli začal někdo opravdu hlučně lomozit v předsíni a volal přes chodbu a do světnice: „Rudolfe, kde vlastně vězíš? Taková zapomnětlivost! Měl jsi u mě být ve tři hodiny a teď je pět!“
Ten hlučný kluk nebyl nikdo jiný než Vilém Werner, který nikdy nebral na nikoho ohledy a v domě chudých lidí si počínal jako pán.
Paní Polanská tam přispěchala z ložnice. Obličej měla uplakaný. „Ne tak hlučně, Viléme!“ krotila rozhořčeného chlapce. „Rudolf má vysokou horečku a můj manžel šel právě zavolat lékaře. Zůstaň venku, aby se hoch nerozrušil!“
Při těchto slovech se v kulatém Vilémově obličeji zračila mnohem víc zlost než soucit a plný nelibosti řekl: „To je pěkný podraz! A já musel dvě hodiny sedět nad těžkým úkolem z počtů! Chtěl ke mně přece přijít před dvěma hodinami! Kluk jeden!“
„Budeš si muset dělat úkoly do školy bez něho,“ řekla paní Polanská dobrácky, protože tento sobecký a bezohledný chlapec byl synem nejlepšího zákazníka jejího manžela. „Když ti sliboval, že přijde, tak ještě nevěděl, že bude nemocný. Když si budeš trochu namáhat vlastní hlavu, půjde to.“
„A otcovy vysoké kozačky mistr také ještě nemá opravené. To tady pěkně hospodaříte!“ zabručel Vilém a odcházel, aniž by popřál Rudolfovi brzké uzdravení. Nemohl mu odpustit, že onemocněl. Teď mu bude muset pomáhat někdo jiný. Ale kdo? Jeho vztahy k většině spolužáků byly dost napjaté. A namáhat se sám? Brr, to by ještě scházelo! Ne, ne, byl zvyklý, že za něho pracují jiní.
Doktor Pavelka, jejich dlouholetý rodinný lékař, právě přišel a vyšetřil Rudolfa, který se zrovna probudil. Pak si sedl s rodiči do pěkného pokoje a mluvil s nimi jako starý přítel. Ach, jak často už byl v ševcově domku! U ševcových byly nemoc a nouze častými hosty.
„Nedělejte si starosti,“ řekl laskavý lékař, „Tentokrát se nemusíme obávat něčeho vážného. Chlapec se v posledních dnech jen přepracoval a trochu nachladl. Vždyť jsem to sám viděl, tolik kbelíků vody, které nanosil pekaři, a jednu káru dřeva za druhou, které vozil z lesa. To není práce pro takového slabého chlapce. Ale on je ve všem, co dělá, až příliš horlivý. Nesmíte ho tolik zaměstnávat, jinak by tím jeho plíce mohly utrpět škodu. Musí hodně chodit ven na čerstvý vzduch a hrát si venku jako jiné děti. Váš Rudolf je vzácný hoch, který ve škole podává úžasné výkony, jak mi před několika dny vyprávěl pan řídící. Opravdu by to nešlo, aby přece jen vychodil nějakou vyšší školu? V životě by to určitě někam přivedl a všechny výdaje by vám bohatě vrátil.“
„Pane doktore, to jste nám už často vysvětloval,“ odpověděl mistr s povzdechem. „Ale víte přece, že jsme chudí lidé. Od poslední nemoci jsme se ještě nedostali z dluhů. Ne, na studium není pomyšlení! Pro Rudolfa bude platit: ‚Ševče, drž se svého kopyta!ʻ Ano, s tím se musíme smířit.“
„Když mu jen Bůh dá zdraví, bude všechno zase dobré,“ mínila paní ševcová. „Ale chceme dbát Vaší rady, pane doktore: Hoch už nebude sousedovi tahat ty těžké kbelíky s vodou a u nás ovšem už také nebude dělat služebnou.“
Rudolf už zase křičel z horečky: „Už nikdy nebudu lhát, pane řídící! Budu zase čestný! Chci být Váš přítel. Bůh všechno ví a všechno vidí!“
Lékař napsal recept a hned poslal mistra Polanského do lékárny.
Ale před rodiči byly ještě hodiny plné úzkosti a teprve za dva týdny se Rudolf natolik zotavil, že zase mohl jít na zahradu těšit se z krásného letního světa. A oni ho už nadále nepřetěžovali, ale bohatou měrou mu dopřáli zlatou svobodu, dokonce neměli nic proti tomu, že se toulal po polích a po lese s Vilémem Wernerem, tím divokým rošťákem. Tomu se podařilo získat si chudého hocha a udělat si z něho poddaného. Rudolf proti tomu zpočátku statečně bojoval, ale teď se podřizoval vůli silnějšího a nechal se od něho svést k hloupým žertům, které jeho svědomí neschvalovalo. Nejdřív považoval za hřích to, že brali vejce ptáků z ptačích hnízd. Dělali to proto, aby obohatili Vilémovu sbírku ptačích vajec. Ale brzy už na tom neshledával nic zlého, když mu Vilém vykládal, že si toho ptačí rodiče vlastně vůbec nevšimnou. Také občas trápili zvířata, ale i to ho děsilo jen ze začátku, protože zlé činy brzy otupí svědomí.
Začaly letní prázdniny. Tu mohli „nerozluční přátelé“, jak jim říkali, vyhledávat různá dobrodružství od časného rána do večera. Vilém se staral o zásoby dobrých věcí, které mohli pojídat, protože si uměl u rodičů vyškemrat všechno, co měl rád.
Ze skříně, ve které měl jeho otec schované zbraně, si přivlastnil pušku. Vůbec mu nezáleželo na tom, že by v lesích svobodného pána Hohenberga neměl střílet na zvěř. Zatím by stejně asi nic netrefil. Ale usmrtil několik ptáků nebo je poranil, takže ti chudáčci nakonec zahynuli.
A tak se z těch dvou víc a víc stávali darebáci. Někdy říkal mistr Polanský své manželce: „Víš, bojím se, že nám ten chlapec úplně zdivočí. Takhle to už dál nepůjde!“ – Ale ona byla toho názoru, že doktor to přece takto chtěl. Takový svobodný život že mu očividně svědčí. Proto prý je musíme nechat, ať se vydovádějí. Kdyby ti dobráčtí rodiče něco tušili o špatných věcech, které chlapci dělali, smýšleli by o tom jinak!
* * *
Jednoho překrásného rána seděli nerozluční přátelé na kraji polní cesty a Vilém zase jednou vyprávěl, jak to rád dělal, velmi napínavý příběh o lupičích. Vždyť v zimě zrovna hltal brožury s brakovou literaturou, kde byly takové příběhy. Teď tolik přeháněl, když vyprávěl o hrdinských činech, které byly už při čtení dost neuvěřitelné, že nyní zněly úplně nepřirozeně. Ale Rudolf ho rád poslouchal a nic nenamítal. I teď zamyšleně naslouchal jeho vyprávění.
Vtom se vynořilo u prastaré městské brány, porostlé tmavě zeleným břečťanem, podivné stádo, které se skládalo z pěti krav, tuctu koz a několika ovcí. Ostražitý pes běhal kolem stáda s čilým štěkotem a za nimi kráčel, vesele si zpívaje, asi čtrnáctiletý pasáček, který na první pohled připomínal živého strašáka do zelí. Na hlavě měl příliš velký klobouk, zrovna tak nepřirozeně dlouhý a široký byl jeho kabát, zašívaný různobarevnými nitěmi, dvakrát založené kalhoty a chatrné, poškozené boty.
Vilém přestal vyprávět a hlasitě se rozesmál. Ale v Rudolfovi se zase jednou hnulo něco dobrého, proto řekl:
„Přece se nebudeme smát Béďovi Koudelkovi! Je to ubohý sirotek a bezcitný sedlák Džbánek, u kterého slouží, mu nedá lepší oblečení. Musíme mít soucit s tím chudým chlapcem. Víš přece, že jeho otec byl rybář a že jednou na jezeře zachránil život třem lidem. I jeho matka byla hodná žena, přestože žila v bídě.“
„No a co, to mi je úplně jedno,“ přerušil ho hrubý propachtelův syn. „Vymyslel jsem si na něho znamenitou písničku a teď ti ji přezpívám:
Béďa, Béďa Koudelka,
čepice mu je velká,
šaty se mu trhají,
z bot mu prsty čouhají.“
Po cestě šlo zrovna několik kluků. Zaslechli posměšné verše a už se smáli s „obrovským“ Vilémem o závod. Když se pasáček přiblížil až k nim, začali hlasitě zpívat s Vilémem a nakonec s nimi zpíval i Rudolf.
Možná, že právě to nejvíc ze všeho zabolelo hocha, kterému se posmívali, protože v pohledu jeho tmavě hnědých očí, kterými se na Rudolfa podíval, bylo něco tak nevýslovně smutného, že to Rudolfa jakoby bodlo až do hloubi jeho duše a on hned přestal zpívat.
Béďa Koudelka trpělivě snesl všechen ten posměch, neboť proti propachtovatelovu synu a jeho společníkům byl bezmocný. Dokonce ani jeho věrný špic ho nemohl ochránit, zvláště když Vilém držel v ruce pušku. Kdyby na něho pes zaútočil, bez milosti by ho zastřelil.
S povzdechem šel pasáček dál a oddechl si teprve, když přišli na louku v lese. Ta louka, obklopená lesem svobodného pána, mu připadala jako nějaký ráj, plný klidu. Zřídkakdy sem zabloudil nějaký zlý kluk. Bylo tu tak pěkně! Větve buků a dubů tak nějak tajemně ševelily a všechny ty staré stromy připadaly Bedřichovi jako milí staří přátelé.
Pod jedlí zase stály tři štíhlé srnky a docela beze strachu se dívaly na klidná domácí zvířata ze stáda, jakoby věděly, že jsou z příbuzného druhu zvířat. Ale vtom je vyplašilo varovné volání sojky a ony rychle zmizely v houští. Nu, myslivce se nemusely bát, ale blížil se člověk, který pro ně byl daleko horším nepřítelem: pytlák Jindra.
Byl to zpustlý člověk, oddaný pití, který se výborně vyznal v chytání srnek a zajíců do ok. Kdykoli se objevil v kraji, byl ostře pronásledován myslivci a četníky. Také Bedřich Koudelka znal toho zpustlého tuláka, který se pravým jménem jmenoval Jindřich Kolář. Když se k nim tulák blížil, Bedřich se mimovolně přitiskl ke špicovi, který teď začal hlasitě štěkat.
Brr, jak kořalka zpustošila tohoto kdysi určitě slušného člověka. Červenomodrý odulý obličej s ryšavým strništěm vousů, skelné slzící oči, rozcuchané vlasy, roztrhané šaty, byl to celkově zchátralý člověk. Přesto pasáčkovi nijak neublížil, dokonce zablábolil několik žertovných slov, jak mu je zrovna přinesla na rty nálada z kořalky. Byl zase jednou pořádně opilý.
Ano, co může alkohol udělat z člověka, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu! Béďa si vzpomněl na dobrou radu, kterou mu dal jeho zesnulý tatínek krátce před smrtí: „Až vyrosteš, chraň se před alkoholem jako před vrahem, je to nejvěrnější služebník satana.“
Ach, jak dobře to s ním mysleli oba rodiče, které tak záhy ztratil. Tatínek byl sice jenom prostý rybář, ale uměl zasít do duše svého synka mnoho semínek, která jednou měla přinést nádherné ovoce. A jak něžně ho milovala maminka! – Oba už přes rok leželi na hřbitově. Zemřeli krátce po sobě při chřipkové epidemii. Sirotkovi teď nikdo neprokazoval lásku. Lidé, u kterých sloužil, ho velmi využívali, takže to dalece přesahovalo jeho síly. Ale naučil se z Bible mnoho veršů a ty mu opět dodávaly odvahu a potěšovaly ho, když jeho srdce malomyslnělo. I dnes si s sebou nesl svůj Nový zákon a hledal v něm útěchu. Všechny verše, které si tam jeho maminka podtrhla, mu nyní byly milé a vzácné. –
Vilém a Rudolf zatím procházeli les a pole a chytali brouky a motýly. U velkého Srnčího jezera, jež nebylo příliš daleko od oné louky v lese, která patřila sedláku Džbánkovi, našli obzvlášť mnoho kořisti. Ale ševcův syn z toho neměl žádnou zvláštní radost, protože ho neustále znepokojovalo jeho svědomí. Nemohl zapomenout na vyčítavý a smutný pohled Bédi Koudelky.
Ale druhého dne tento pocit lítosti zmizel a během následujících dní se Rudolf někdy s Vilémem posmíval pasáčkovi, když kolem nich procházel.
Jednoho nedělního odpoledne šli nerozluční přátelé právě kolem idylické pastviny v lese. Krávy, kozy a ovce se pokojně pásly na šťavnatých bylinkách a trávě, zatímco Béďa Koudelka přemožen únavou tvrdě usnul ve stínu pod bukem. Včera musel tak těžce pracovat na poli svého poručníka Džbánka!
Věrného špice s sebou dnes neměl. Pes musel doma hlídat, protože celá Džbánkova rodina si někam vyšla.
„Podívej, podívej, strašák do zelí spí,“ šeptal Vilém svému kamarádovi. „Co kdybychom mu udělali malý žertík? Psa s sebou nemá, tak mu můžeme lehko vzít jedno malé kůzle. Vezmeme tamhletoho malého kozlíka do lesa a uvážeme ho v houští. Pak ho bude dlouho hledat. Co má vůbec co spát za bílého dne?“
Dnes už Rudolf neodporoval, takovou moc nad ním získal jeho kamarád, když se jednalo o zlé činy.
Jak řekli, tak udělali. Oba střídavě táhli vzpírajícího se kozlíka dost daleko od pastviny a přivázali ho pevným provázkem u jednoho stromku v hustém jedlovém lese u Srnčího jezera. I když kůzlátko žalostně mečelo, zkoušelo se vyprostit a hrozilo mu nebezpečí, že se uškrtí, obou darebáků se to ani dost málo nedotklo. Spíš měli radost z trápení uvázaného zvířete a pak se vrátili na paseku, aby mohli nenápadně pozorovat, co se bude dál dít, až se Béďa vzbudí. Vysoké kapradí za loukou se jim zdálo jako stvořené pro dobrý úkryt. Ale pasáček byl tak unavený, že spal a spal, a zdálo se, že se tak brzy neprobudí. Vilém pošeptal Rudolfovi do ucha: „Však já toho spáče vzbudím výstřelem. Dávej pozor, vyskočí jako zajíc. Ty si ale raději zacpi uši. To ti radím.“
O několik vteřin později zazněl výstřel a náš pasáček opravdu vyskočil jako zajíc, kterého vyplašili z pelíšku.
Zmateně se rozhlížel na všechny strany. Vtom uslyšel dobře známý posměšný smích. Hned věděl, kdo mu udělal ten žert: nerozluční přátelé. Tak tedy ani zde už si nebyl jistý před svými nejhoršími nepřáteli.
Mezitím se ti dva déle nezdržovali ve svém úkrytu, protože jim psí štěkot zvěstoval, že se blíží myslivec, který určitě zaslechl výstřel a teď pátrá po střelci. A tak rychle prchali přes pařezy a kameny, jen aby se co nejrychleji dostali za plot statku. Tam, na otcově statku, se už nikoho nemuseli bát.
Otec Werner jel právě v malém kočáře s několika dobrými přáteli do „Lesního zámečku“, velmi oblíbeného hostince těchto světáků. Tam se popíjelo a hrálo až do noci, ba, často až do příštího rána. Propachtovatel z Městského dvora dělal váženého pána, pro kterého mnoho neplatí Boží ani lidské zákony. Byl přece bohatý a mohl hrdě poklepat na svou peněženku. Na svou čeleď i na vlastní manželku dokázal být hrubý a surový, ale svému synovi, který mu byl navlas podobný, neudělal nic, čím by ho zarmoutil, nebo dokonce – když to bylo možné – ještě se ho zastával, když se choval obzvlášť hulvátsky.
„Z toho uličníka bude pořádný chlap, ne nějaký ustrašenec,“ říkával.
Když si Béďa Koudelka po spánku protřel oči, zjistil, že mu chybí nejmladší kůzle. Toho se polekal ještě víc než výstřelu zezadu. Kde jen mohlo to kůzlátko zůstat? Ach, jak jen mohl tak tvrdě usnout, když tu neměl špice! Co když mu ti dva kluci, kterým teď říkal nejhorší nepřátelé, zase sehráli nějaký hloupý žert? Co když zahnali kůzle někam do bažin u Srnčího jezera? Bez kozlíka se nesměl vrátit domů, neboť jeho pán by mu hrozně nabil, jak se to někdy stalo i pro mnohem menší příčinu.
Ze všeho nejdřív začal Bedřich hledat v křoví a lesním porostu. Přitom znovu a znovu kůzle zoufale volal.
Už z toho byl celý ochraptělý a po tvářích mu tekly slzy. Vtom se vynořil z lesa pomocný myslivec Blažek ze zámku svobodného pána, který k němu byl vždycky přátelský. S účastí se ho mladý myslivec ptal, co se stalo. Když se dozvěděl důvod pátrání, pomohl mu hledat.
Jeho vycvičené ucho pak také brzy zaslechlo mečení kozlíka.
Našli kůzlátko v jedlovém mlází a byl nejvyšší čas osvobodit ho, protože provázek na jeho krku byl jako nějaká oprátka. Stačilo několik pohybů a zvířátko by se bylo doopravdy uškrtilo. Jen s námahou se podařilo rozplést provázek a kozlíka odvázat. Že jako pachatelé připadali v úvahu jedině nerozluční přátelé, to myslivci prozradily zřetelné stopy ve vlhké půdě.
Blažek byl rozhněvaný a moc rád by oběma dal pořádný výprask. Ale Béďa ve své radosti nemyslel na pomstu. Jako dobrý pastýř na krásném obrázku, který kdysi visel na stěně v domku jeho rodičů, vzal ztracené a znovu nalezené zvířátko na ramena a nesl je zpátky ke stádu. Ale na cestě domů se do jeho jindy tak pokojného a zbožného srdce potají a nepozorovaně nastěhoval zlý host: byla to nenávist, které se dosud svědomitě bránil. Ne, už se nemohl bránit nenávisti, musel nenávidět oba ničemy, kteří mu ztěžovali život, jak jen mohli. V tu chvíli si nic nepřál toužebněji, než aby jim mohl potají zaplatit za všechny jejich ničemnosti. Pak toho Vilém a Rudolf budou litovat!
A přece Pán Ježíš chtěl, abychom milovali i nepřátele a činili dobře těm, kteří nás pronásledují.
„Ne, ne, to nemohu! Je to nad moje síly!“ zvolal s planoucími tvářemi a pohrozil zaťatými pěstmi. Byl velmi rozhněvaný. Ještě o hodinu později, když seděl ve svém nuzném kumbálku vedle chléva a podle svého zvyku si chtěl přečíst oddíl z Božího slova, měl v srdci zlé myšlenky a touha odplatit zlé zlým nezmizela.
Nějak to přece musí jít, aby oba ty darebáky zneškodnil. Lámal si hlavu, jak to má udělat. Proto nebyla jeho večerní modlitba dnes o mnoho víc než něco vynuceného. Celou noc spal neklidně a v polospánku viděl v divokých snech tmavé postavy a hrozné, zpitvořené obrazy. Vyvolala je nenávist, která se usadila v jeho srdci.
Právě v tu hodinu vešel pomocný myslivec Blažek do hostince, ne aby si dopřál něco dobrého po únavném dni, ale aby promluvil s propachtovatelem z Městského dvora. Přesně věděl, že tam toho světáka potká, neboť Werner jako stálý host ve své oblíbené hospodě jen tak lehko nechyběl. On a jeho společníci v pití seděli kolem stolu za půl tuctem prázdných láhví od vína a hlučně se bavili. Na stole ležely karty a Werner právě vyprávěl své nejčerstvější lovecké dobrodružství. Tak jako on neuměl lhát hned tak žádný myslivec široko daleko. I v tom se mu jeho syn nápadně podobal.
„Vida, pan Blažek sem také jednou přišel?“ přerušil své vyprávění. „Tak si sedněte a poslouchejte. Ta příhoda vás také pobaví.“
Mladý myslivec se z povinnosti zasmál s ostatními, i když si nevážil takových výmyslů. Ale pak poprosil Wernera, zda by s ním mohl jít na pár minut stranou, a vyprávěl mu, co Vilém vyvedl. Pokud si však myslel, že se Werner na syna rozhněvá, pořádně se mýlil. Silně opilý muž se hlasitě rozesmál a hned o tom vyprávěl svým přátelům jako o podařeném žertu. Pak ale řekl Blažkovi: „Pokud vy jako mladý muž už nemáte smysl pro takový chlapecký žert, tak vás mohu jen litovat. Vy jste jako chlapec asi pořád seděl za pecí u své babičky. Haha, mně se ten vtip opravdu líbí! Co má Béďa Koudelka co spát?“
Blažek viděl, že další slova tu nemají smysl. Proto brzy odešel.