Jakub 5,7-20
Jakub 5,7-20
Kapitola 5,7-20
Jakub se v tomto oddílu obrací k věřícím, kteří trpí pod tlakem bezbožného světa. Má pro ně čtyři poselství.
Jakub nás ve verších 7-12 vyzývá k trpělivému čekání. Vybízí nás k tomu třemi příklady. Ve všech třech příkladech nám ukazuje, na co ti jednotlivci čekají:
Verš 7a: Mějte tedy trpělivost, bratři, až do příchodu Pána.
Věřící nedoufá ve změnu své situace, nýbrž v Pána. Jeho příchod přivodí obrat. Tak čekání na Pána v každém období spasení je jádrem a podstatou víry.
Verš 7b: Hle, rolník očekává vzácný plod země, trpělivě na něj čeká, až se mu dostane časného a pozdního deště.
Rolník je nám dán za příklad: Trpělivě čeká na žeň svých plodů z pole. Během doby, kdy obilí zraje, smí v časném a pozdním dešti vidět Boží působení. Ví, že obilí potřebuje svůj čas, než uzraje. Stejně tak ve víře vyhlížíme příchod Pána, a v této době čekání zakoušíme božskou podporu z nebe jako potvrzení, že naše očekávání na Jeho příchod se naplní.
Verš 8: Mějte i vy trpělivost, upevněte svá srdce, neboť příchod Pána se přiblížil.
Jakub 5,7-20
Jakub 5,7-20
Když je s námi jako věřícími nespravedlivě jednáno, jsme v nebezpečí, že se začneme proti tomu bránit. Avšak to není správné. Místo toho máme trpělivě čekat na chvíli, ve které Pán zasáhne a všechno vyjasní. Smíme přirozeně na křivdu poukázat, jako to kdysi učinil Abraham (1. M. 21,25). I náš Pán, když byl udeřen, se nestavěl proti nespravedlnosti, avšak toho bijícího pokáral (Jan 18,23).
Verš 9: Nevzdychejte jedni proti druhým, bratři, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi.
Tento verš nám ukazuje další nebezpečí. Když nějaká obtížná a nespravedlivá situace ovlivňuje náš vnitřní postoj, stáváme se mrzutými a reptavými. Tím jsme zátěží pro druhé věřící. Avšak Bůh tento postoj odsuzuje a musí pak ve své výchově jednat proti nám.
Skutečnost, že soudce stojí přede dveřmi, má v našem životě dva účinky. Předně odsuzujeme vlastní tělesné pohnutky. Za druhé nabýváme mysli, abychom dále trpělivě čekali na chvíli, kdy vše bude postaveno do božského světla.
Verš 10: Vezměte, bratři, za vzor utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili ve jménu Pána.
Nyní Jakub poukazuje na proroky. Ti mluvili ve jménu Pána, za to trpěli a v tom vytrvali. Z Boží přítomnosti se k izraelskému lidu obraceli s poselstvím. Často museli Izraelity kárat a napomínat. To jim přinášelo utrpení, protože se jim lidé kvůli jejich poselství protivili. Navíc se jejich prorocké slovo většinou nenaplnilo v době jejich života. Přesto důvěřovali Pánu a čekali na splnění Božího slova. Jejich trpělivé čekání v utrpení je povzbuzením pro nás.
Verš 11: Hle, blahoslavíme ty, kteří vytrvali. Slyšeli jste o vytrvání Jobově a viděli jste konec Páně, že Pán je plný vroucího soucitu a milosrdný.
Jsme dotčeni postojem proroků a Joba, kteří vytrvali v těžkých zkouškách. Svou důvěrou a svou trpělivostí v utrpeních nás povzbuzují, když my sami procházíme těžkými situacemi.
Jakub zde má před sebou začátek a konec Jobova příběhu:
Jakub 5,7-20
Jakub 5,7-20
Verš 12: Především ale, moji bratři, nepřísahejte ani při nebi, ani při zemi, ani žádnou jinou přísahou; ale vaše ‚ano‘ ať je ‚ano‘ a ‚ne‘ ať je ‚ne‘, abyste neupadli pod soud.
Nerozvážné přísahání zjevuje bezbožný a sebevědomý postoj. Nejsme pak závislí na Bohu a důvěřujeme v osoby, ať jsou v nebi nebo na zemi. Tím jim propůjčujeme autoritu, která náleží jen Bohu. Už Pán Ježíš odsuzoval sebevědomé přísahání (Mt. 5,33-37).
Místo abychom to, co říkáme, dotvrzovali přísahou, má naše ‚ano‘ být ‚ano‘ a naše ‚ne‘ být ‚ne‘. To znamená, že naše slova mají být jednoznačným vyjádřením našich myšlenek. Pán Ježíš byl jednou dotázán: „Kdo jsi ty?“ Tu odpověděl: „Naprosto to, co také k vám mluvím.“ (Jan 8,25) Jeho slova plně souhlasila s Jeho nitrem.
Procházíme různými životními situacemi. Jsou tu výšiny a hloubky, jasné a tmavé dny. To jsou proměny lidského života. Avšak Bůh nám pro každou situaci dává vhodný pomocný prostředek:
Verš 13a: Trpí někdo mezi vámi zármutkem? Ať se modlí.
V těžké době a v těžkostech je modlitba zvlášť velkou výsadou. Modlit se patří k normálnímu životu víry. Ale teprve v nouzi se učíme skutečně volat k Bohu.
Verš 13b: Je někdo dobré mysli? Ať zpívá žalmy.
V dobrých dnech smíme zpívat chvalozpěvy. Tím vyjadřujeme svou vděčnost vůči Bohu a svoji radost.
Jak modlitbou v trápení, tak i chvalozpěvem v radosti jsme spojeni s Bohem.
Jakub 5,7-20
Jakub 5,7-20
Verše 14 a 15: Je někdo nemocný mezi vámi? Ať zavolá starší shromáždění k sobě a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Pána. A modlitba víry uzdraví nemocného a Pán ho pozdvihne; a jestliže se dopustil hříchu, bude mu odpuštěn.
Když je někdo nemocen, je to vždy následek pádu do hříchu. Bůh někdy posílá nemoc, aby věřícího vzal k sobě do slávy. Příkladem toho je Elizeus (2. Král. 13,14). Někdy je nemoc také prostředkem Boží výchovy. To vidíme zde v Jakubovi 5.
Na jedné straně je možné, že jako Job máme chybný postoj. Nemocí si ho uvědomíme a své smýšlení opravíme. Na druhé straně se ale může stát, že jsme se dopustili určitých hříchů. Pak nám Bůh posílá nemoc, abychom tyto hříchy poznali a dali do pořádku.
Když je to ale hřích k smrti, tj. když Bůh nemocí chce věřícího vzít ze země, pak se za něho nemáme modlit (1. J. 5,16). Je sice pro věčnost zachráněn, ale Bůh ho zde už nemůže potřebovat jako svého svědka.
Jakub nám tedy představuje nemoc jako Boží výchovný prostředek, jehož příčinou ale není hřích k smrti.
Abychom mohli porozumět jednotlivostem tohoto místa, musíme se přenést do počáteční doby křesťanského svědectví. Lidé, kteří z izraelského národa uvěřili v Ježíše Krista, byli svým původem ještě velmi spojeni s židovstvím. V této chvíli také Boží shromáždění ještě nepropadlo úpadku. Proto dává Jakub nemocnému možnost povolat starší shromáždění, aby se nad ním modlili a mazali ho olejem. Starší shromáždění jsou tedy křesťanský prvek, olej je židovský prvek (1. Pet. 5,1-4; Mk. 6,13).
Dnes už olej jako židovský prvek nehraje žádnou roli. A starší shromáždění jsou kvůli úpadku křesťanského svědectví těžko rozeznatelní. Přesto mají tyto verše i dnes ještě svůj význam.
Když nemocný pozoruje, že jeho nemoc je kázní od Boha, a uznává ji za poslanou od Boha, pak je činná jeho víra. Může nyní použít Boží zdroj pomoci. Věc musí vycházet od nemocného. Avšak nemá volat jen nějaké bratry, nýbrž starší bratry s porozuměním, kteří mají moudrost, zkušenost a zdravý úsudek.
„Ti ať se nad ním modlí.“ Když tito bratři poznají, že nemoc je kázní od Pána a považují to za dobré, mohou se nad nemocným modlit.
Jakub 5,7-20
Jakub 5,7-20
Pro uzdravení není rozhodující ani křesťanský, ani židovský prvek, nýbrž modlitba víry. Zde se stává tedy činnou víra nemocného a víra těch bratří. Bůh vyslyší modlitbu víry a uzdraví a pozvedne nemocného. Avšak pevně držme: Bůh zůstává ve svém jednání svrchovaný. Může nemoc také ponechat nebo nemocného vzít k sobě.
Je-li příčinou nemoci hřích a Pán nemocného uzdraví, může si být jistý odpuštěním. Hřích je urovnán podle Boha. Toto odpuštění ve správě vzhledem k životu na zemi nalézáme už v Izaiáši 40,2 a také vícekrát v Evangeliích (Lk. 5,20; 7,48).
Verš 16a: Vyznávejte jeden druhému hříchy a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni; …
Bůh chce, abychom mezi sebou jednali otevřeně, ne jako farizeové, které Pán nazývá „obílenými hroby“ (Mt. 23,27). Dávali si bílý nátěr, ale uvnitř to vypadalo zcela jinak. Atmosféra lásky a důvěry v Božím lidu zjednodušuje praktické uskutečňování této otevřenosti.
„Vyznávejte jeden druhému hříchy.“ To je otevřenost vzhledem k nám samým. Jsme upřímní a přiznáváme své chyby. Nechceme vypadat lepší, než jsme, a nic vědomě neskrýváme.
„Modlete se jeden za druhého.“ Pravá křesťanská láska neodsuzuje druhého, nýbrž modlí se za něho. Nezveřejňujeme to, co o něm víme. Naopak, věc přinášíme v modlitbě před Pána.
„Abyste byli uzdraveni.“ Duch upřímnosti a lásky má v Božím lidu uzdravující účinek. To se týká na jedné straně vzájemných duchovních vztahů a na druhé straně konkrétních nemocí, které jsme viděli v 15. verši.
Verše 16b až 18: … vroucí modlitba spravedlivého může mnoho. Eliáš byl člověk týchž pocitů jako my; vážně se modlil, aby nepršelo, a nepršelo na zemi tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla své ovoce.
Abychom v modlitbě jeden za druhého tak rychle nepřestávali, dává nám Bůh zaslíbení a povzbuzující příklad.
Jakub 5,7-20
Jakub 5,7-20
Vroucí modlitba je vážné, opravdové a vytrvalé volání k Bohu. Modlitba spravedlivého předpokládá chování ve všedním dnu, které je v souladu s Bohem. Na to poukazuje také Jan ve svém Prvním Dopisu: „Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme smělost k Bohu, a co si vyprošujeme, od něho obdržíme, protože zachováváme jeho přikázání a činíme to, co se jemu líbí.“ (1. J. 3,21.22) Když tedy prakticky žijeme spravedlivě, vážně a vytrvale se modlíme, zakusíme, že naše modlitba mnoho zmůže.
Eliáš je povzbuzujícím příkladem. Žil spravedlivě a v Boží blízkosti. Svou vážnou modlitbou mohl nejprve zadržet déšť. Po suchu, trvajícím tři a půl roku, se opět modlil a Bůh daroval déšť. Jeho skryté spojení s Bohem v modlitbě přineslo tento účinek. To nás povzbuzuje, abychom se modlili jeden za druhého.
Verše 19 a 20: Moji bratři, zbloudí-li někdo mezi vámi od pravdy a někdo ho přivede zpět, ať ví, že kdo přivede hříšníka od zbloudění jeho cesty zpět, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.
V těchto verších myslí Jakub jak na věřící, tak i na nevěřící. Vykoupený člověk může skrze svévoli pobloudit od pravdy. Hříšník bezcílně bloudí na své životní cestě bez Boha.
Jsme vyzýváni, abychom pomohli jak zbloudilému, tak bloudícímu:
Tímto způsobem jsme nástrojem k tomu, aby hříšník přišel k Bohu (1. Pet. 3,18) a aby se věřící opět navrátil do plného Kristova světla (Ef. 5,14).
Když nás Bůh může použít pro toto dílo, je způsobeno dvojí:
Jakub 5,7-20
Jakub 5,7-20
j
j