Jakub 4,1-5
Jakub 4,1-5
Kapitola 4
V této kapitole Jakub jedná o třech tématech:
Kapitola 4,1-5
Když se Jakub zabývá tímto tématem, pak – jak to u něho je obvyklé – začíná u ovoce, a potom se vrací ke stromu, který je přinesl. Mluví o sváru v Božím lidu, a potom odkrývá příčiny. Zdá se, že přitom sleduje dva úmysly:
Tato dvě hlediska odvozujeme ze skutečnosti, že Jakub se zde obrací k celému izraelskému národu o dvanácti pokoleních – tedy k věřícím i nevěřícím.
Verš 1: Odkud přicházejí války a odkud sváry mezi vámi? Ne odtud: z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech?
Žel, že v manželství, v rodině, v mezilidském okruhu a v místních shromážděních mohou být sváry. A tu vzniká otázka: Jakou mají příčinu? Jakub dává jasnou odpověď. Spor není primárně působen těžkými okolnostmi, nýbrž má svůj zdroj v našem srdci. Vychází z těla.
Verše 2 a 3: Dychtíte a nemáte nic; vraždíte a závidíte a nemůžete ničeho dosáhnout; bojujete a vedete válku; nemáte nic, protože neprosíte; prosíte a nic nedostáváte, protože zle prosíte, abyste to promarnili ve svých žádostech /rozkoších/.
Jakub zde představuje pět konkrétních příčin pro rozvinutí těla, které se mezi jiným ukazuje ve sporech. A jasně ukazuje, že toto tělesné smýšlení nepřivede žádaný výsledek, protože se nám Bůh na této cestě protiví.
Jakub 4,1-5
Jakub 4,1-5
Jakub nyní přechází od působení těla ke světu. Proč? Protože svět je okruh, kde se tělo bez zábran rozvíjí.
Verš 4: Cizoložníci a cizoložnice, nevíte, že přátelství světa je nepřátelství proti Bohu? Kdo tedy chce být nějakým přítelem světa, prokazuje se jako nepřítel Boha.
Zde je „světem“ míněna bezbožná společnost lidí. Je to ten svět, který se organizuje bez Boha, aby měl na zemi radost a dosáhl cílů. V Lukáši 15 říká starší syn otci: „Mně jsi nikdy nedal kůzle, abych se svými přáteli byl veselý.“ (Lk. 15,29) Chtěl mít radost bez otce. To je charakter světa: Chce se radovat bez Boha.
Abychom mohli poznat, jaký má být náš poměr jako věřících ke světu, připomeneme si tři formy vztahů, které Boží slovo představuje:
a) Společenský styk
S lidmi kolem sebe máme společenský styk – i s bezbožnými lidmi a s takovými, kteří žijí v těžkých hříších (1. Kor. 5,9.10). Zdravíme je a ptáme se na jejich zdraví. Jednáme s nimi zdvořile a slušně. Pán Ježíš řekl o těch svých, které zanechá na zemi: „Tito jsou ve světě.“ (Jan 17,11) Nemáme tedy žít izolovaně a bez kontaktů ke svým bližním, nýbrž máme s nimi mít normální styky.
Jakub 4,1-5
Jakub 4,1-5
b) Obecenství (společenství)
Mít společenství jde dále než mít styky. Chceme potom společně dosáhnout nějakého cíle a usilujeme se společně o nějakou věc. Ale protože nejsme z tohoto světa (Jan 17,16), je naše základní směrování naprosto jiné. Proto jsme napomínáni, abychom jako věřící neměli s nevěřícími žádné společenství, nýbrž abychom se od světa oddělili (2. Kor. 6,14-18).
c) Přátelství
Jakub mluví o přátelství se světem. V tomto případě se veřejně stavíme na stranu nevěřících. To kdysi činil Lot, když seděl v bráně Sodomy, a všem tím ukazoval: Já jsem člověk ze Sodomy.
Avšak kdo chce být přítelem světa, ten se prokazuje jako Boží nepřítel. Zapomíná, že při ukřižování Ježíše Krista stály diametrálně proti sobě dvě strany: na jedné straně svět a na druhé straně Boží Syn. Tím bylo plně prokázáno, že svět je v absolutním odporu k Bohu. Závěr je jasný: Když se veřejně spojujeme se světem, stavíme se proti Bohu a proti Pánu Ježíši.
Cizoložství je zlý hřích. Hrozně zneucťuje Boha a má závažné následky. Jakub zde nazývá lidi z Božího lidu, kteří navazují se světem přátelství, „cizoložníky a cizoložnicemi“. Tím chce jasně ukázat, že přátelství se světem je velká nevěrnost vůči Bohu.
Verš 5: Anebo si myslíte, že Písmo mluví nadarmo? Nakloňuje Duch, který v nás přebývá, k závisti?
Jakub vede dvěma řečnickými otázkami naše myšlenky k Božímu slovu a k Duchu Svatému. Vyjadřuje tím dvojí:
Když žijeme tělesně nebo když pěstujeme přátelský poměr ke světu, tu se stavíme proti Božímu slovu a jednáme v odporu k Duchu Svatému. To je velmi vážné.
Jakub 4,6-10
Jakub 4,6-10
Kapitola 4,6-10
Když Jakub postavil tělesné jednání na pranýř, představuje nyní božskou milost jako účinný pomocný prostředek proti závisti, sváru a sobectví (verš 6a). Pak nám ukazuje v různých bodech, na jaké cestě si můžeme činit nároky na milost (verše 6b-10).
Verš 6a: On dává ale větší milost; …
Bůh nám chce darovat svoji milost, abychom osobně mohli jít uprostřed nevěřícího, sobeckého světa po cestě, která se nevyznačuje tělesným chováním. Jeho milost je větší než žádosti v nás a větší než svody světa.
Jak velká je milost, je zřejmé i z jiných míst Bible:
Verš 6b: … proto říká: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“
Jak nyní můžeme pro sebe otevřít božskou milost? Jen v pokorném postoji před Bohem. To jasně ukazuje zásada, skládající se ze dvou částí:
Jakub 4,6-10
Jakub 4,6-10
Verš 7a: Poddejte se tedy Bohu.
Zde jsme vybízeni, abychom se podřizovali Bohu, Jeho Slovu a Jeho cestě s námi. Místo abychom se stavěli proti Bohu, máme se Mu ochotně podřizovat. Mysleme na to. Vzpoura ničí, poddání se uzdravuje. Vezměme i zde Ježíše Krista za svůj příklad. Přesně ve chvíli, kdy od lidí zakusil plnou nevěru a příkré odmítnutí, ukázal svoji poddanost pod Boží vůli slovy: „Ano, Otče, neboť tak se líbilo před tebou.“ (Mt. 11,26)
Verš 7b: Vzepřete se ale ďáblu, a uteče od vás.
Ďábel nás napadá dvěma různými způsoby: lstí a mocí. Vždy znovu v Bibli nalézáme tyto dva útoky. Také Jakub myslí na tato dvě hlediska, když nás zde vybízí: Vzepřete se ďáblu!
Jak se můžeme ďáblu konkrétně vzepřít?
Nezapomínejme: Máme co činit s mocným a lstivým nepřítelem. Se svou inteligencí a moudrostí mu vždy podlehneme, ale v prožívaném spojení víry s Vítězem z Golgoty můžeme jeho útoky odvrátit.
Jakub 4,6-10
Jakub 4,6-10
Verš 8a: Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám.
Protože zde jde o naši odpovědnost, Bůh od nás očekává první krok: Hledáme jeho společnost v modlitbě. V upřímném a pravidelném kontaktu s Ním bude možné pociťovat v našem životě Jeho přítomnost a pomoc.
Verš 8b: Očisťte ruce, vy hříšníci, a očisťte srdce vy, kteří jste dvojí mysli.
Hříšníci jsou nevěřící lidé. Jim platí výzva, aby se obrátili. Pak se očistí. Petr o tom mluví, když vykoupeným připomíná jejich obrácení: „Poněvadž jste své duše očistili skrze poslušnost vůči pravdě.“ (1. Pet. 1,22) To je zásadní očištění.
Lidé dvojí mysli jsou věřící. Ti jsou vyzýváni, aby se sami odsuzovali. Když zhřešili v myšlenkách, slovech nebo skutcích, mají nepravost vyznat a přivést do pořádku. To je opakující se očišťování vykoupených.
„Očišťování rukou“ mluví více o tom, že hřích vyznáme a dáme do pořádku před lidmi. To je ta vnější stránka očišťování. „Očišťování srdce“ ukazuje více vyznání před Bohem a dotýká se vnitřní stránky obrácení a sebeodsuzování.
Verš 9: Buďte pokorní a mějte zármutek a plačte; váš smích ať se promění v zármutek a vaše radost v sklíčenost.
Jakub 4,11-12
Jakub 4,11-12
„Buďte pokorní a mějte zármutek a plačte.“ Tím nás Jakub vyzývá, abychom měli pocity podle Boha kvůli svým vlastním selháním a kvůli špatnému stavu v Božím lidu. Máme všechny příčiny, abychom se kvůli tomu hluboce styděli. Izaiáš vyjadřuje toto dvojí vnitřní sklonění se následujícími slovy: „Jsem člověk poskvrněné rty maje, k tomu uprostřed lidu rty poskvrněné majícího bydlím.“ (Iz. 6,5)
Verš 10: Pokořte se před Pánem a povýší vás.
Opravdové pokoření se před Bohem kvůli našemu osobnímu selhání a učinění se zajedno se selháním Božího lidu je božský recept pro oživení. Toto vnitřní dílo nás činí před Bohem zcela malými. I Petr nás k tomu vyzývá: „Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží.“ (1. Pet. 5,6) Pán chce, abychom se před Ním skláněli a s potřeným srdcem hledali Jeho blízkost. Cení si tohoto vnitřního postoje a odměňuje ho, když se obrací k tomu, kdo tento postoj zaujme (Žalm 34,19; 51,19; Iz. 57,15; 66,2).
Ponížení se skrze pokoření je před Bohem pravá velikost. Odpovídá na ni zjevným prokázáním své milosti. To je zde míněno povýšením.
Kapitola 4,11.12
Verš 11a: Nemluvte jeden proti druhému, bratři.
To je jasná výzva, nenapadat věřící ani slovy, ani je před druhými nečinit špatnými. Kolika škodám mohlo být zabráněno, kdybychom si tuto výzvu více vzali k srdci.
To ale neznamená, že nemáme bratry a jejich službu posuzovat podle Božího slova (Sk. 17,11). Neznamená to také, že budeme zlé věci schvalovat nebo si jich nebudeme všímat. Někdy je napomenutí nebo pokárání nutné, když se někdo dává na špatnou cestu (Řím. 15,14).
Postupným dokazováním nyní Jakub ukazuje, jak zlé to je, když mluvíme proti svým spolukřesťanům:
Verš 11b: Kdo mluví proti svému bratru nebo svého bratra soudí, mluví proti zákonu a soudí zákon. Jestliže ty ale soudíš zákon, tu nejsi činitel zákona, nýbrž soudce.
Jakub 4,11-12
Jakub 4,11-12
Jakub ani zde nepoužívá zákon jako směrnici pro věřícího, nýbrž jako zrcadlo, aby ozřejmil chybné jednání. Když mluvíme proti bratrovi nebo bratra soudíme ve snižujícím nebo odsuzujícím smyslu, odporujeme zákonu, který říká: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“
Nejsme potom činitelé, nýbrž soudci zákona: Svým chováním označujeme to, co je v zákoně, za chybné. Tím se stavíme do role soudce a stavíme se nad zákon. Avšak nemáme právo posuzovat Boží slovo. Naopak, ono posuzuje nás a my se máme stavět pod jeho úsudek.
Verš 12: Jeden je zákonodárce a soudce, který může zachránit i zahubit. Ty ale, kdo jsi ty, který soudíš bližního?
Když jednáme proti zákonu, stavíme se proti Bohu, který nám zde je představen trojím způsobem. Přitom Jakubovi nejde o nějaké zvláštní soudní zasedání, nýbrž prostě o skutečnost, že Bůh je nejvyšší a poslední instance.
Před tímto velkým Bohem se stáváme docela malými. Rozumíme nyní vážné otázce: „Kdo jsi ty, který soudíš druhého?“ Jak je to opovážlivé zaujímat tímto způsobem Boží místo!
Jakub 4,13-17
Jakub 4,13-17
Kapitola 4,13-17
Verš 13: Nuže nyní vy, kteří říkáte: Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a strávíme tam rok a budeme obchodovat a učiníme zisk …
Jestliže svůj život vedeme vědomě bez Boha, kujeme vlastní plány a klademe si vlastní cíle, zjevujeme přitom nejen svévoli, nýbrž i sebedůvěru. Chceme podniknout to nebo ono a věříme, že přitom budeme mít úspěch.
K tomu se namýšlíme, že můžeme nakládat se svou budoucností, když plánujeme, že „půjdeme do toho a toho města a strávíme tam rok“. Přitom zapomínáme, že doba našeho života není v našich rukou.
Nakonec sledujeme na této svévolné cestě pozemské, pokud ne dokonce chamtivé cíle. Chceme „učinit zisk“, tj. zbohatnout.
Verš 14: … (vy, kteří nevíte, co zítřejší den přinese; neboť co je váš život? Vždyť je to pára, která je na krátký čas viditelná, a pak mizí); …
Tomu, kdo myslí a plánuje tak, jak je to popsáno ve 13. verši, je nyní připomenuta skutečnost lidského života:
Verš 15: … místo toho, abyste řekli: Bude-li Pán chtít a budeme žít, uděláme to nebo ono.
Tento verš stojí v protikladu k oběma předcházejícím a ukazuje nám důležitou zásadu života s Bohem. Při všech přemýšleních, kterými se musíme ve svém životě zaměstnávat, má vůle Pána mít pro nás první místo. Jeho chceme poslouchat. K tomu nás má vést vědomí, že nevíme, jak dlouho ještě budeme na zemi. Jako věřící žijeme podle motta: „Bude-li Pán chtít a budeme žít.“ Toto heslo nemá být pouhým slovním obratem, nýbrž realitou v životě.
Jakub 4,13-17
Jakub 4,13-17
Verš 16: Vy se ale chlubíte ve své chvástavosti. Každé takové chlubení je zlé.
Život bez Boha se vyznačuje sebechválou. Protože si myslíme, že jsme to vlastní inteligencí nebo snahou k něčemu přivedli, chlubíme se tím. Avšak to se příčí Bohu a nelíbí se to ani lidem.
Verš 17: Kdo tedy umí činit dobré, ale nečiní je, má hřích.
Život v nezávislosti na Bohu je charakterizován sobectvím. Myslíme pak jen na sebe a zapomínáme činit dobře druhým.
Jestliže nám tedy je známá potřeba našeho bližního a máme možnost jí vyjít vstříc, a vědomě to neuděláme, je to důkaz sobectví a nedostatku lásky k bližnímu. To je hřích.