Kapitola 3
Jakub 3,1-12
Jakub 3,1-12
V této kapitole poznáváme dva oddíly:
Kapitola 3,1-12
Verš 1: Nebuďte mnozí učitelé, moji bratři, poněvadž víte, že obdržíme těžší rozsudek; …
„Nebuďte mnozí učitelé!“ Tímto výrokem míří Jakub na špatný sklon člověka druhé trvale poučovat a opravovat. To se týká nás všech, neboť si myslíme, že vždy dobře víme, co mají druzí dělat anebo co právě dělají špatně. Do tohoto napomenutí jsou přirozeně zahrnuti rovněž bratři, kteří mají dar učitele. I oni se musejí s těmito slovy vyrovnat.
Když ustavičně druhé opravujeme a poučujeme, posuzují lidé kolem nás mnohem více to, co děláme my sami. Obdržíme od nich těžší odsudek. Také Pán ve svém jednání s námi na zemi bere ohled na to, zda zjevujeme soudcovského ducha či nikoli.
Napomenutí v tomto verši je potvrzeno slovy Pána: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni; neboť jakým soudem soudíte, budete souzeni, a kterou mírou měříte, bude vám naměřeno.“ (Mt. 7,1.2)
Verš 2: … neboť my všichni často klopýtáme. Jestliže někdo neklopýtá v slo-vu, ten je dokonalý muž, schopný držet na uzdě i celé tělo.
„My všichni často klopýtáme.“ To je žel skutečnost! Každý z nás hřeší v myšlenkách, slovech a skutcích. Vědomí této zahanbující skutečnosti nás ochrání před přísností vůči druhým.
Je to velká milost, když nehřešíme ústy. Neboť je to zvlášť těžké „neklopýtat v slovu“.
Jen Pán Ježíš nikdy nezhřešil, a to ani v slovech. On je v tom nejpravějším smyslu „dokonalý muž“. Výrok proroka Jeremiáše platí na Něho. On mohl ke svému Bohu říci: „Co vyšlo z mých rtů, bylo před tvou tváří.“ (Jer. 17,16) Vše, co řekl, bylo uznáno od Boha samého. V Izaiáši 53,9 čteme, že „v jeho ústech nebylo lsti“. Nikdy svými slovy nepředstavoval nějakou věc chybně. Nikdy při mluvení neklamal své posluchače. V Evangeliích na Něho smíme hledět, jak mluvil k lidem. Jeho slova byla plná milosti a pravdy. Je nám dokonalým příkladem i ve svém mluvení (1. Pet. 2,21-23).
Jakub 3,1-12
Jakub 3,1-12
Ten, kdo je schopen ovládat svůj jazyk, může držet na uzdě také své tělo, takže nehřeší ani ve svém konání, ani na svých cestách. Neboť je těžší neříci nic špatného, než neučinit nic špatného.
Verše 3-5a: Hle, koňům vkládáme udidla do huby, aby nás poslouchali, a řídíme celé jejich tělo. Hle, také lodi, které jsou tak velké a jsou hnány prudkými větry, jsou řízeny velmi malým kormidlem, kamkoli úmysl kormidelníka chce. Tak je také jazyk malý úd a chlubí se velkými věcmi.
Jakub nám pomocí dvou příkladů vysvětluje účinek malého jazyka: Může způsobit velké věci!
Tyto příklady jsou nyní použity na jazyk: Jako malé udidlo vede velké zvíře nebo malé kormidlo řídí velkou loď, stejně tak může jazyk způsobit velké věci. To je nejprve neutrální závěr.
Verše 5b a 6a: Hle, malý oheň, jak velký les zapálí! A jazyk je oheň, svět nepravosti.
Ale nyní nám dává Jakub na vědomí, že svými slovy můžeme způsobit těžké škody. Jako malý oheň způsobí velký požár, tak i lehkomyslně vyslovené slovo může mít pustošivé účinky.
Jakub 3,1-12
Jakub 3,1-12
Verš 6b: Jazyk se prokazuje mezi našimi údy jako ten, který poskvrňuje celé tělo a zapaluje běh přirozenosti a je zapalován peklem.
Po všeobecném zjištění, že svými slovy můžeme napáchat mnoho neštěstí, jsou ukázána tři konkrétní nebezpečí našeho jazyka:
Verše 7 a 8: Neboť každá přirozenost, jak divokých zvířat, tak i ptáků, stejně jako plazů a mořských zvířat, bývá krocena a byla zkrocena lidskou přirozeností; jazyk ale nemůže žádný z lidí zkrotit: je to neklidné zlo, plné smrtelného jedu.
Člověk umí inteligencí a silou vůle zkrotit divoká zvířata. To je velký výkon. Ale nedokáže držet na uzdě svůj jazyk. Ten je naprosto nevypočitatelný jako had, který náhle a neočekávaně napadá a smrtelně uštkne.
Když Semei zlořečil Davidovi, král by býval mohl jedním slovem nad Semeiem vyslovit rozsudek smrti. Neboť Abizai ho prosil: „Nech mne tam přejít a vzít mu hlavu!“ Ale David nepovolil svým uraženým citům, nýbrž odpověděl Abizaiovi pokorně: „Nechte ho, ať zlořečí; neboť Hospodin mu to přikázal.“ (2. Sam. 16,9-11) Jeho jednání odpovídalo tomu, co vyjádřil v Žalmu 141: „Polož, Hospodine, stráž ústům mým, ostříhej dveří rtů mých.“ (Žalm 141,3) Z toho se učíme: S Boží pomocí je možné ovládnout náš nevypočitatelný jazyk, aby jeho ničivá špatnost nepůsobila.
Jakub 3,1-12
Jakub 3,1-12
Verše 9 a 10: Jím dobrořečíme Pánu a Otci, a jím zlořečíme lidem, kteří byli učiněni podle podobenství Božího. Z týchž úst vychází požehnání a zlořečení. Toto, moji bratři, by tak být nemělo.
Jako věřící mluvíme žel často rozdvojeně. Na jedné straně dobrořečíme a chválíme svými ústy Boha. To je působení nového života. Na druhé straně zlořečíme jazykem svým bližním. To se děje, když povolíme žádosti v nás (kap. 1,14). Tak naše slova ukazují, co se děje v našem nitru.
Když někoho haníme, je to proti Stvořiteli, neboť každý člověk je učiněn podle Božího podobenství, a proto je pro Něho cenný.
Když Jakub představil smutnou realitu, že my věřící umíme svým jazykem mluvit jak dobré, tak i zlé, napomíná nás: „Toto, moji bratři, by tak být nemělo.“ Nechce, aby přes naše rty přecházely zlé řeči. K tomu nás vyzývá také apoštol Pavel (Ef. 4,29; Kol. 3,8.9).
Verš 11: Cožpak vydává pramen z téhož otvoru sladké i hořké?
Naše ústa mají tedy být jen vývodem pro dobré, které v nás způsobil nový život a působení Ducha.
Verš 12: Může snad, moji bratři, fíkovník nést olivy nebo vinná réva fíky? Tak ani slané nevydá sladkou vodu.
Pomocí tří příkladů ze stvoření je jasné, že rozdvojené mluvení je nepřirozené:
To, co je v přírodě nemožné, se při nás žel vyskytuje. A proto se chtějme modlit jako David: „Ať jsou řeči mých úst a smýšlení mého srdce příjemné před tebou, Hospodine, skálo má a Vykupiteli můj!“ (Žalm 19,15)
Jakub 3,13-18
Jakub 3,13-18
Kapitola 3,13-18
V tomto oddílu poznáváme následující sled myšlenek:
Verš 13: Kdo je moudrý a rozumný mezi vámi? Ať ukáže z dobrého chození své skutky v tichosti a moudrosti.
V našem životě víry máme být moudří a rozumní. Jak je to možné? Když se vystavujeme utvářejícímu vlivu celého Božího slova. Pak uskutečňujeme nejen jednotlivé směrnice, které se nám zvlášť líbí, nýbrž žijeme „ve všech přikázáních a ustanoveních Pána“, jako kdysi Zachariáš a Alžběta (Lk. 1,6).
Když si myslíme, že jsme moudří, pak nás Jakub vyzývá svým, pro něho typickým způsobem: „Ukaž to!“ Tvrzení nemá velkou cenu, věc musí být viděna. Tak je také moudrost viditelná ve výsledku. Pán Ježíš vyjadřuje totéž trochu jinými slovy: „Moudrost byla ospravedlněna od svých dětí.“ (Mt. 11,19) Děti moudrosti jsou zde výsledky moudrosti. Pán tedy ujasňuje, že výsledky v životě a chování ukazují, zda někdo je moudrý nebo ne.
Moudrost může v našem životě vystoupit na světlo dvěma způsoby:
Jak v cestách, tak i ve skutcích má být mírným smýšlením vyjadřována božská moudrost. Pravá moudrost se tedy ukazuje v jednání, které je charakterizováno dobrým postojem srdce.
Verš 14: Když ale máte ve svém srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě.
Jakub 3,13-18
Jakub 3,13-18
Závistí a svárlivostí nezjevujeme božskou moudrost. Můžeme tím sice dosáhnout nějakého cíle, avšak zdroj je zlý. Když u sebe zjistíme tyto škodlivé pohnutky, pak se máme co stydět. K tomu musíme poznat, že závistivým a svárlivým postojem jsme v rozporu s Bohem.
Verš 15: Toto není moudrost, která sestupuje shůry, nýbrž zemská, smyslová, ďábelská.
Jestliže tedy jsou pohnutkami pro naše činnosti závist a svárlivost, není to moudrost shůry. Nepřichází od Boha, nýbrž ze země, od člověka a od ďábla.
Verš 16: Neboť kde je závist a svárlivost, tu je rozvrat a každý zlý skutek.
V 1. Mojžíšově 6,11 nalézáme lidskou špatnost rozdělenou na dva hlavní body: na zkaženost a násilí. Závist patří ke zkaženosti a svárlivost k násilí. Když se v našem životě vyskytují tyto dva zlé prvky a slaví vítězství, následují dva otřesné výsledky:
Verš 17: Moudrost shůry ale je nejprve čistá, potom pokojná, mírná, poddajná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nestranná, bez přetvářky.
Jakub 3,13-18
Jakub 3,13-18
V Přísloví 8 je nám představena božská moudrost. U konce této kapitoly se Duch Boží při popisu nepozorovaně přesunuje k věčnému Božímu Synu. On je Otcova rozkoš. On je také moudrost. V plnosti času přišel Syn z nebe a stal se člověkem. Jan Křtitel k tomu říká: „Kdo přichází shůry, je nade všechny.“ (Jan 3,31) Ježíš Kristus je zosobněná moudrost shůry. Když nám zde Jakub představuje znaky moudrosti shůry, smíme myslet na Pána Ježíše, který jako člověk zde na zemi ve svém jednání dokonale představoval božskou moudrost.
K tomu víme, že Ježíš Kristus se nám stal „moudrostí od Boha“ (1. Kor. 1,30). To znamená, že vírou v Něho vlastníme božskou moudrost. Jakub nám zde vysvětluje, jak se tato moudrost stane v našem životě víry viditelnou.
Nakonec je nám nápadné, že Pán Ježíš v Matouši 5 v blahoslavenstvích poukazuje na podobné znaky. Když se nyní budeme zaměstnávat jednotlivými aspekty božské moudrosti, tu budeme poukazovat jak na příklad Pána Ježíše, tak i na Jeho slova v Matouši 5.
Moudrost shůry má tyto charakterové rysy:
Čistota je hlavní znak moudrosti shůry, neboť se vztahuje na Boha a následujícím vlastnostem klade vymezení.
„Blahoslavení, kteří jsou čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt. 5,8)
„Blahoslavení působci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“ (Mt. 5,9)
„Blahoslavení tiší, neboť oni zdědí zemi.“ (Mt. 5,5)
Jakub 3,13-18
Jakub 3,13-18
„Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ (Mt. 5,6)
„Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.“ (Mt. 5,7)
Verš 18: Ovoce spravedlnosti je v pokoji rozséváno těm, kdo působí pokoj.
Tento verš nám ukazuje výsledek, který moudrost shůry působí v našem životě. Praktická spravedlnost v poslušnosti vůči Božímu slovu a snaha působit pokoj přinášejí slavné ovoce: pokoj v manželství, v rodině a v Božím lidu. Tento výsledek moudrosti shůry stojí v jasném kontrastu k rozvratu jako následku závisti a svárlivosti a je potvrzen prorokem Izaiášem: „Dílem spravedlnosti bude pokoj.“ (Iz. 32,17) a: „Ó, kdybys byl dbal na má přikázání! Pak by byl tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.“ (Iz. 48,18)