Neznámý

Ve druhé kapitole pojednává Jakub o našem vyznání víry. To má být pravé. Proto zkouší to, co vyznáváme svými ústy, pomocí tří kritérií:

Tato poučení mají zároveň mravní účinek na náš praktický život víry.

Vyznání je zkoušeno smýšlením Pána

Nejprve je pravost našeho vyznání víry měřena jednáním Pána Ježíše, které On zjevoval ve svém životě.

Sláva Pána

Verš 1: Moji bratři, mějte víru našeho Pána Ježíše Krista, Pána slávy, ne s hleděním na osobu.

Máme vysoké vyznání víry ke vznešené Osobě, k našemu Pánu Ježíši Kristu. Jako křesťané se k Němu vědomě přiznáváme. On je „Pán slávy“. Věříme, že tento titul zde nepoukazuje na Jeho místo cti v nebi, nýbrž že mluví o Jeho mravní slávě, která se zjevila na zemi. Jako pokorný člověk zde procházel svou cestou, ale ukazoval přitom ve svém chování dokonalou mravní krásu. Jakub vyzvedá jeden zvláštní aspekt: Ježíš Kristus na sebe nenechal působit nádheru bohatých a vznešených lidí, ani se jí nenechal v jednání ovlivnit. Zároveň neopovrhoval malými a chudými lidmi, nýbrž vědomě se k nim měl a zasazoval se o ně. Tak Jeho život a jednání jasně zjevovaly, že u Boha není hledění na osobu.

Tuto důležitou výpověď nalézáme už ve Starém zákoně (2. Par. 19,7). Ta znamená, že před Bohem si jsou všichni lidé jako Jeho stvoření rovni. Nenechává se ve svém úsudku a ve svém jednání s lidmi ničím ovlivňovat.

Také v Novém zákoně nalézáme tento výrok. Poukážeme na pět míst Bible:

a) Všichni bez výjimky zhřešili a stojí pod Božím rozsudkem. „Není přijímání osoby u Boha.“ (Řím. 2,11)

b) Všichni bez výjimky jsou před Bohem za své jednání odpovědní. „U něho není hledění na osobu.“ (Ef. 6,9)

c) Všichni bez výjimky sklízejí to, co zaseli. „Tu není hledění na osobu.“ (Kol. 3,25)

d) Všichni bez výjimky jsou uvažováni jako lidé a Boží stvoření. „Mějte víru … ne s hleděním na osobu.“ (Jak. 2,1)

e) Všichni věřící bez výjimky žijí pod zkoušejícím okem Otce, „který bez hledění na osobu soudí podle skutku jednoho každého“ (1. Pet. 1,17).

Tato zásada byla jasně viditelná v životě Pána Ježíše. Nikdy nejednal podle hledění na osobu. Je to viditelné také v našem chování?

Sláva světa

Verše 2-4: Neboť když vejde do vaší synagogy muž se zlatým prstenem, v nádherném oděvu, vejde ale také chudý ve špinavém oděvu, vy ale hledíte na toho, jenž nese nádherný oděv, a řeknete: Posaď se pohodlně sem, a k chudému řeknete: Postav se tam nebo posaď se pod mou podnož – zdali jste mezi sebou samými neučinili rozdíl a stali jste se soudci se zlými myšlenkami?

Dva lidé přicházejí do synagogy – jeden je bohatý, druhý chudý. Bohatý je pozván, aby se pohodlně posadil na nejlepší místo. Chudému je naproti tomu přiděleno nejhorší místo. To je sláva světa: stavění se na stranu vznešených a bohatých. Ve svém chování činí rozdíl mezi chudým a bohatým. To není duch, který přichází od Boha, nýbrž duch světa.

Kdo takto jedná, je soudcem se zlými myšlenkami, neboť chybný způsob myšlení a toto nerovné jednání přicházejí od těla. Navíc tím odporuje svému vyznání ke Kristu, jenž se choval zcela jinak. Když ve svém myšlení a jednání poznáme takové zlé sklony, musíme je odsoudit.

Chudí mají pro Boha cenu

Verš 5: Slyšte, moji milovaní bratři: Což nevyvolil Bůh chudé tohoto světa, aby byli bohatými ve víře a dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují?

Jakub nyní oslovuje věřící a představuje jim důležitou skutečnost. Bůh vyvolil chudé tohoto světa k víře. Bůh rád přijímá chudé a opovržené. To je zřejmé už v předobrazu u Davida, když se k němu připojovali lidé do jeskyně Adulam. Tam nepřicházeli vysoce postavení občané Izraele, nýbrž „každý soužený a každý, kdo měl věřitele, a každý, kdo byl zahořklé mysli“ (1. Sam. 22,2).

Na začátku 1. dopisu Korintským čteme, že Bůh má vzhledem ke spasení zvláštní zájem na chudých. V Korintu nebyli mezi věřícími mnozí urození a vznešení lidé. Naopak, Bůh k sobě povolal především prosté a opovržené lidi (1. Kor. 1,26-28).

Ten, jenž opravdu uvěří, když činí pokání ze svých hříchů a uvěří ve výkupné dílo Pána Ježíše, ten to má dobré, i když je ve světě pokládán za chudého:

Nepraví vyznavači, kteří jsou sice náboženští, ale hledí na osobu, nebudou mít na budoucím království podíl. Bůh zaslíbil toto království jen těm, kdo Ho milují, a tím dokazují svou pravou víru.

Bohatí opovrhují věřícími

V protikladu k Bohu, jenž má zvláštní zájem na chudých, opovrhují lidé všeobecně těmi, kteří jsou v nižším sociálním postavení než oni. Sklony k tomuto postoji se mohou nacházet žel i u nás věřících.

Verše 6b a 7: Neutlačují vás bohatí a netahají vás před soudy? Nehanobí to dobré jméno, které nad vámi bylo vzýváno?

Jakub věřícím připomíná, co jim bohatí ve svém odporu a ve svém pohrdání dělali. Utlačovali je a tahali je před soudy, poněvadž svým bohatstvím dosáhli moci a vlivu. K tomu bohatí hanobili to „dobré jméno“. Je to jméno „křesťan“, jež lidé dali těm, kdo věří v Pána Ježíše a následují Ho (Sk. 11,26; 1. Pet. 4,16). Toto jméno vláčeli špínou a tím tupili věřící. Tak tomu je do-dnes.

Proto je zlé, když jako věřící dáváme přednost bohatým, kteří námi většinou pohrdají. Kromě toho to neodpovídá smýšlení Pána Ježíše, k němuž se přiznáváme.

Vyznání je zkoušeno zásadami zákona

Když se zde Jakub zmiňuje o zákonu, nechce člověka stavět pod zákon, jako kdyby dodržováním přikázání mohl přijít k Bohu. Také jej nečiní směrnicí pro věřícího. To je jasně potvrzeno jeho postojem ve Skutcích apoštolů 15.

Ale ukazuje nám božské principy, které jsou viditelné v zákoně, a chce, abychom jim ve své praxi odpovídali. Přitom postupuje po krocích:

Královský zákon

Verše 8 a 9: Jestliže skutečně plníte královský zákon podle Písma: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe,“ tak správně činíte. Jestliže ale hledíte na osobu, dopouštíte se hříchu a jste od zákona usvědčováni jako přestupníci.

Abychom rozuměli, co Jakub míní královským zákonem, musíme myslet na slova Pána Ježíše, jenž shrnuje zákon do dvou přikázání:

Poněvadž jsou tato dvě přikázání ve svém účinku obsáhlá a je v nich zahrnut obsah celého zákona, Pán říká: „Větší než tato není žádné jiné přikázání.“ (Mk. 12,31)

Jakub zde mluví o poměru lidí k sobě navzájem. Proto cituje jen druhé přikázání a označuje je za „královský“ zákon. Je to nejvznešenější přikázání, protože všechna ostatní bere v potaz a zahrnuje je. Pak jsou učiněny dva závěry:

Božská důslednost v zákoně

Verše 10 a 11: Neboť kdo zachová celý zákon, ale v jednom klopýtne, stal se provinilým všemi přikázáními. Neboť ten, jenž řekl: „Nezcizoložíš,“ také řekl: „Nezabiješ.“ Jestliže nyní nezcizoložíš, ale zabiješ, tu jsi se stal přestupníkem zákona.

Možná, že někdo namítne: Přikázání lásky k bližnímu je přece jen jedno z mnoha, ta ostatní zachovávám. Zdá se, že Jakub se obrací k tomuto argumentu, když nyní představuje důležitou božskou zásadu: Kdo neposlouchá jedno přikázání, přestupuje celý zákon, neboť všechna přikázání jsou dána jedním vydavatelem zákona. Ten, kdo klopýtne v jednom přikázání, se obrací proti zákonodárci. Jako přestupník zákona zpochybňuje Boží autoritu.

Tím Jakub klade těžké závaží na takové vyznavače, kteří sice předstírají věrnost zákonu, ale opovrhují chudými.

Zákon svobody a jeho důsledky

Verš 12: Tak mluvte a tak jednejte jako takoví, kteří máte být souzeni zákonem svobody.

Jakub nyní jde o krok dále a navazuje na první kapitolu. Ten, kdo byl zplozen slovem pravdy (kap. 1,18), vlastní nový život, který si ze srdce přeje odpovídat Božím směrnicím v Jeho Slově. Biblická naučení jsou pro něho zákonem svobody (kap. 1,25).

U toho, kdo se nyní přiznává k Pánu Ježíši, a tím říká, že má nový život, má být tento postoj srdce viditelný. Bůh očekává, že dobrovolně poslouchá Jeho nařízení. Jeho mluvení a jeho konání jsou posuzovány podle jeho vysokého vyznání.

Verš 13: Neboť soud bude bez milosrdenství proti tomu, jenž nevykonával milosrdenství. Milosrdenství se chlubí proti soudu.

Tento verš obsahuje dvě myšlenky. První je závěrem 12. verše, druhá jeho doplňkem.

Vyznání je zkoušeno skutky

Bůh vidí do srdce a zná všechny, kdo opravdově činili pokání, vyznali Bohu své hříchy a obrátili svou důvěru ke jménu a dílu Pána Ježíše (Ef. 1,13). To je pohled Dopisu Římanům, který nám vysvětluje, že nás před Bohem ospravedlňuje víra. Ale v tomto oddílu Jakubova Dopisu jde o důkaz víry před lidmi, kteří mohou vidět jen to vnější. Tady jsou nutné skutky víry.

Jakub nám do ruky dává dva znaky, abychom mohli poznat, zda víra je pravá nebo nepravá.

Podstata pravé víry

Verš 14: Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že má víru, ale nemá skutky? Může ho snad ta víra zachránit?

Zde se jedná o člověka, jenž sice má vyznání víry, ale neukazuje odpovídající skutky. Může ho víra v tomto případě zachránit? Ne! Pouhé vyznání rtů nemá žádný účinek a nepřivádí člověka k Bohu. Z toho vyplývá zásada: Pravá víra se ukazuje skrze skutky!

Verše 15-17: Jestliže ale nějaký bratr nebo sestra jsou neodění a postrádají denní potravu, někdo z vás jim ale řekne: Jděte v pokoji, ohřejte se a nasyťte se!, nedáte jim ale to, co je pro tělo nutné – co je to platné? Tak i víra, když nemá skutky, je sama v sobě mrtvá.

Jakub objasňuje zásadu ze 14. verše na příkladu. Ještě nemluví o skutcích víry, nýbrž znázorňuje to, že pravá víra se ukazuje ve skutcích.

Nějaký bratr mrzne a má hlad. Někdo mu pouze řekne: Ohřej se a najez! Ale nedá mu teplé šaty a potravu. V tom případě nemá ta výzva žádnou cenu, neboť nic nezpůsobí. Slovy se totiž žádný člověk neohřeje, ani se jimi nenasytí.

Jakub z toho činí závěr: Víra bez skutků je mrtvá. Vyznání bez odpovídajících skutků není pravé a nemá žádnou cenu.

Verše 18 a 19: Ale někdo řekne: Ty máš víru a já mám skutky; ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru ze svých skutků. Věříš, že Bůh je jeden, činíš dobře; i démoni věří a chvějí se.

Zde jde nakonec o otázku: Může rozumová víra, která uznává Boží existenci, člověka zachránit? Nikoli, neboť „i démoni věří a chvějí se“. Věří, že Bůh je, přesto budou uvrženi do ohnivého jezera, kde od věčnosti k věčnosti budou dnem i nocí mučeni (Zj. 20,10). Vědí to a třesou se před tím (Mt. 8,29).

Charakter pravé, zachraňující víry se tedy ukazuje v tom, že v životě něco působí. Jsou tu skutky. O jaké skutky se jedná, nám ukazuje další oddíl.

Skutky pravé víry

Dva příklady nyní objasňují, že pravá víra je dokazovaná skutky víry. Abraham nám ukazuje skutkem, že věřící miluje Boha. Raab svým skutkem ilustruje, že vykoupený člověk miluje Boží lid. Apoštol Jan nám vyhlašuje tuto pravdu ve svém Prvním Dopisu. Když některý člověk má pravou víru, pak na jedné straně miluje Boha, a na druhé straně všechny Boží děti (1. J. 5,1).

Verše 20 a 21: Chceš ale poznat, ó nicotný člověče, že víra bez skutků je mrtvá? Nebyl Abraham, náš otec, ospravedlněn ze skutků, když Izáka, svého syna, obětoval na oltáři?

Láska k Bohu se ukazuje v poslušnosti k Jeho Slovu. To nám ilustruje Abraham. Obětoval svého syna, protože mu to Bůh řekl. Tento úkol stál v protikladu k jakémukoli lidskému cítění: Jak měl Abraham zabít svého jediného syna, kterého ze srdce miloval? Přesto ihned poslechl a tímto skutkem ukázal svoji lásku k Bohu. Jeho zjevná poslušnost dokázala jeho pravou víru.

Verš 22: Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že víra se stala skrze skutky dokonalou.

Poznáváme, že v ochotě poslechnout Boha a v provedení Jeho úkolu se Abrahamova víra stala jasně viditelnou.

Verš 23: A Písmo se naplnilo, které říká: „Abraham ale uvěřil Bohu a bylo mu to počteno ke spravedlnosti“, a byl nazván Božím přítelem.

Už v 1. Mojžíšově 15, na kterou se zde Jakub odvolává, uznal Bůh Abrahamovu víru. Ale v zemi Moria byla Abrahamova víra viditelně potvrzena skutkem poslušnosti (1. M. 22,12). Bůh si cenil této víry, která se ukázala skrze poslušnost. Proto nazval Abrahama svým přítelem a důvěrně se s ním setkával (1. M. 18,17-21).

Verš 24: Vidíte tedy, že člověk je ospravedlněn ze skutků, a ne pouze z víry.

Abrahamův příběh ukazuje, že víra musí být potvrzena skutky víry a učiněna viditelnou pro lidi.

Verš 25: Nebyla ale rovněž také Raab, nevěstka, ospravedlněna ze skutků, poněvadž přijala posly a jinou cestou je pustila ven?

Jak můžeme milovat Boží lid? Když se známe k věřícím a strávíme s nimi co možná nejvíce času.

To, co udělala Raab, bylo v očích jejích krajanů naprosto chybné. Zradila své město Izraelitům. Ale byl to skutek víry. Postavila se k Božímu lidu, když ještě nebylo dobyto ani jedno vítězství v zemi Kanaán.

Přijala izraelské posly – to byla pohostinnost. Vypustila potom posly oknem ven – to byla pomoc. Když pozveme věřící nebo jim nějak pomůžeme, dokazujeme svoji lásku k Božímu lidu.

Verš 26: Neboť jako tělo bez ducha je mrtvé, tak je také víra bez skutků mrtvá.

Jakub uzavírá toto téma zajímavým srovnáním. Srovnává vyznání víry s tělem, a skutky, které víru dokazují, s duchem. Jak je to vážné, když tu je jen vyznání, ale nejsou vidět odpovídající skutky. Pak je všechno mrtvé a bezcenné.

Příklady Abrahama a Raab jsou pro nás velkou pomocí, když musíme posuzovat, zda někdo má či nemá život z Boha. Pán nám dal tyto důležité prostředky do ruky, protože my nemůžeme hledět do srdcí lidí. Ale pozorujeme, co člověk dělá. Je-li tu poslušnost vůči Bohu a láska k Božímu lidu, jsou to důkazy pravé víry.

Jsou lidé, kteří nemohou vyprávět příběh o obrácení. Ale přejí si poslouchat Boží slovo a jsou tak často, jak jen možno, ve shromážděních věřících. Cítí se dobře mezi vykoupenými. Tím dokazují pravou víru. Známky nového života jsou zřetelně vidět.

Vyznání víry