Slyšet a činit

Jakub 1,19-27

Jakub 1,19-27

Kapitola 1,19-27

V tomto oddílu můžeme poznat tři hlavní body, a přitom každá myšlenka navazuje na předchozí.

Slyšet a mluvit

Když nám Jakub nyní dává praktická napomenutí, navazuje na předcházející sdělení. Na jedné straně jsme v nebezpečí, že skrze žádost v nás budeme pokoušeni k hříchu. Na druhé straně víme, že všechno dobré přichází od Boha. Proto je otevřené ucho mnohem důležitější než otevřená ústa.

Verš 19: Proto, moji milovaní bratři, každý člověk buď rychlý k slyšení, pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.

V tomto verši nám je poukázáno na tři věci:

a) Buď rychlý k slyšení! Z 22. verše poznáváme, že Jakub má na mysli slyšení Božího slova. Že to je velmi důležité, zdůrazňuje také výzva Pána ke všem sedmi shromážděním ve Zjevení: „Kdo má uši, slyš!“ Toto volání platí také nám, neboť my všichni s tím máme těžkosti. Otevíráme skutečně své uši Božímu hlasu? Tento problém byl vždy aktuální. V Jeremiáši 6,10 čteme o izraelském lidu: „Hle, jejich ucho je neobřezané a nemohou pozorně naslouchat.“ Štěpán musí svým posluchačům činit výčitku: „Vy tvrdošíjní a neobřezaného srdce a uší!“ (Sk. 7,51) Chyběla jim vnitřní ochota poslouchat Boha. Náš Pán Ježíš byl zcela jiný, když zde žil. V Izaiáši 50,4 Jej slyšíme prorocky říkat: „Probuzuje každého jitra, probuzuje mi ucho, abych slyšel jako takoví, kteří jsou poučováni.“ Chtějme se od Něho učit pozorně naslouchat tomu, co nám Bůh skrze své slovo sděluje.
b) Buď pomalý k mluvení! Vedle hotovosti k slyšení je důležitá také zdrženlivost při mluvení. Přitom jde především o to, abychom rychle nevyslovovali nějaký úsudek o druhých. V kapitole 3,1 je tato myšlenka dotčena ještě jednou: „Nebuďte mnozí učitelé.“ Máme sklon k tomu, vždy přesně vědět, co druzí dělají špatně. Avšak zde jsme napomínáni, abychom byli zdrženliví a abychom nesdělovali ukvapeně své mínění. Vždyť se možná mýlíme!
c) Buď pomalý k hněvu! Proč? Protože Bůh je takový: „Milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a velký v dobrotivosti.“ (2. M. 34,6) Přesto nepovažuje nespravedlivého za spravedlivého a na hříšníka přivede svůj hněv. Není zde napsáno, že se vůbec nemáme hněvat, neboť jsou příležitosti, kde svatý hněv je naprosto na místě. Kdy to je? Když je napadána Boží čest. Tak jsme v Efezským 4,26 vyzýváni, abychom se hněvali, ale přitom nehřešili. Ježíš Kristus je nám i v tom dokonalým příkladem. Když se farizeové v synagoze stavěli proti Boží dobrotivosti a nechtěli, aby Pán u-zdravil muže s uschlou rukou, „pohleděl na ně kolem s hněvem, zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce“ (Mk. 3,5).

Jakub 1,19-27

Jakub 1,19-27

Verš 20: Neboť hněv muže nepůsobí Boží spravedlnost.

Jakub udává ještě další důvod, proč máme být pomalí k hněvu. Ví, jak rychle je náš hněv tělesný a my mluvíme nebo jednáme ze zlosti. To by před Bohem nebylo správné. Tělesný hněv je třeba odsuzovat jak u mužů, tak i u žen. Ale muži jsou zvlášť v nebezpečí, že se nechají strhnout. Proto jsou zde přímo osloveni.

Verš 21: Proto odložte všechnu nečistotu a všechno přetékání špatnosti a přijímejte s tichostí zaseté slovo, které má moc zachránit vaše duše.

Jakub nás zde varuje na jedné straně před nečistotou. To je pošpinění hříchy v našem nitru. Na druhé straně máme odkládat přetékání špatnosti. To jsou hříchy, které vystupují navenek především naším mluvením. Poznáváme v tom souvislost: Když ve svém srdci živíme hříšné myšlenky, vyjdou z nás brzy skrze zlá slova nebo možná špatné skutky. Proto je třeba důsledně odsuzovat jak skryté, tak i viditelné hříchy.

Nakonec jsme vyzýváni, abychom s tichostí přijímali Boží slovo. Nyní jde o to, jak slyšíme. Od 22. verše Jakub tuto myšlenku dále rozvíjí. Ale už zde ujasňuje, že máme s tichostí a ochotou naslouchat zvěstování Slova. Naše srdce jsou pak otevřena pro poselství a ráda přijímají to, co nám Bůh říká. Krásným příkladem nám jsou Berijští: „Přijímali slovo se vší ochotností.“ (Sk. 17,11) Opakem toho je vnitřní odpor proti Božímu slovu.

Jakub to nazývá „zaseté slovo“. Proč? Protože Boží slovo, které máme číst s kladným postojem, v nás zaselo nový život. A tento nový život nyní touží po biblickém vyučování. Chce být živen Slovem, kterým byl zaset. Jako věřící vlastníme v sobě tedy prvek, který se vztahuje po Božím slovu.

Jakub 1,19-27

 

Jakub 1,19-27

 

Boží slovo „má moc zachránit naše duše“. Když je ochotně přijímáme, ochrání nás v jednotlivých životních situacích před zlem. Už David zakusil toto působení Božího slova: „Co se týče konání člověka, /já/ jsem se skrze slovo tvých rtů vystříhal cest násilníků. Mé kroky se pevně držely tvých stop, mé kroky nezakolísaly.“ (Žalm 17,4.5)

Slyšet špatně nebo správně

Verš 22: Buďte ale činitelé slova a ne pouze posluchači, kteří se sami klamou.

Často stavíme slyšení a konání proti sobě. Ale správně můžeme jednat jen tehdy, když jsme nejprve přijali Boží slovo. Po slyšení však musí následovat čin. Pán Ježíš jednou vyprávěl příběh o dvou mužích, jednom moudrém a jednom bláznivém (Mt. 7,24-27). Oba slyšeli Boží slovo. Můžeme je srovnávat se dvěma křesťany, kteří po léta sedí ve shromážděních vedle sebe a poslouchají Boží slovo. Jeden dělá to, co slyší, a tak staví svůj dům života na skále. Druhý nečiní, co slyší, a tím staví svůj dům na písku. Když nyní přijde bouře, pak se životní dům pošetilého zhroutí, zatím co dům moudrého zůstane stát. My se divíme: Ačkoli oba po léta poslouchali totéž Slovo, jeden se při výskytu těžkosti zhroutí, zatím co druhý zůstane stát. Proč? Protože jeden je poslouchal, ale nejednal podle něho. Naproti tomu ten druhý poslouchal, a potom podle toho jednal, a tak obdržel osobní základ víry.

Verše 23 a 24: Neboť jestliže někdo je posluchač slova a ne činitel, ten se podobá muži, jenž pozoruje svou přirozenou tvář v zrcadle. Neboť se na sebe podíval a odešel, a ihned zapomněl, jaký byl.

Kdo se domnívá, že čtením Bible a návštěvou shromáždění ke zvěstování Slova je v jeho životě víry všechno v pořádku, ten se sám klame. Je jako člověk, jenž se na sebe dívá v zrcadle, odejde a zapomene, jak vypadá. Skrze Boží slovo sice vidí svůj praktický stav. Ale odejde, aniž by provedl opravu. Tak zase zapomene, co poznal. Slovo nezmění jeho život, protože je jen slyší, ale potom nečiní. Přesně to zde Jakub kárá. Bůh nechce nějaké náboženské zdání, nýbrž skutečnost v životě věřícího.

Verš 25: Kdo ale do dokonalého zákona, /zákona/ svobody blíže nahlédne a v něm zůstane, když není zapomínající posluchač, nýbrž činitel skutku, ten bude blahoslavený ve svém konání.

Jakub 1,19-27

Jakub 1,19-27

Boží slovo je dokonalé. Přichází od Boha a tomu, kdo se mu poddává, přináší chování, které se líbí Bohu. To je zde nazváno zákonem svobody, protože ten věřícímu křesťanovi předepisuje přesně to, co odpovídá přáním jeho nového života. Když se může nový život rozvíjet, rádi chceme dělat to, co se Bohu líbí. Jsme pak ze srdce připraveni poslouchat Boží slovo. Je pro nás zákonem svobody.

Když mé děti byly ještě malé, vozil jsem jim ze svých cest někdy čokoládu. Kdybych jim přikázal: „Hned tu čokoládu snězte!“, byl by můj příkaz pro ně zákonem svobody. Protože čokoládu měly rády, moje výzva by zcela odpovídala jejich přáním.

Přesně tak to smí při nás být s Božím slovem. Jestliže Duch Boží v nás působí, odpovídají naše přání Božímu slovu a my máme touhu konat Jeho vůli.

Jsme vyzýváni, abychom do Slova „blíže nahlédli a v něm zůstali“. To znamená, že čteme Bibli pečlivě a uznáváme ji pro sebe za závaznou.

Věřící, jenž chce Slovo uskutečňovat, není nazván „činitel Slova“, nýbrž „činitel skutku“. To ukazuje, že Jakubovi jde v první řadě o skutky. To dokonale vyznačovalo našeho Pána. Když Lukáš na začátku Skutků apoštolských shrnuje svou zprávu v Evangeliu, pak prohlašuje: „Co Ježíš začal jak činit, tak i učit.“ (Sk. 1,1) U Pána Ježíše přicházely skutky nejprve a učení stálo s nimi v souladu.

Činitel skutku je šťastný. Zakouší radost, kterou Bůh dává tomu, kdo Ho poslouchá. Je to stejná radost, kterou znal také Ježíš Kristus na své cestě poslušnosti (Jan 15,10.11).

Pravá bohoslužba

Jakub 1,19-27

 

Jakub 1,19-27

 

Verše 26 a 27: Jestliže se někdo domnívá, že slouží Bohu, a nedrží na uzdě svůj jazyk, nýbrž klame své srdce, toho bohoslužba je nicotná. Čistá a neposkvrněná bohoslužba před Bohem a Otcem je tato: Navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení, sebe zachovat neposkvrněného od světa.

„Sloužit Bohu“ zde znamená náš praktický život víry. Kdo tedy chce Boha ve všední den ctít slovem a skutkem, má dbát na tři věci:

a) „Držet na uzdě jazyk“ – to není jednoduché, ale důležité. K tomu je zapotřebí sebeovládání! Kdo si myslí, že Bohu slouží zbožným mluvením a dlouhými veřejnými modlitbami, klame své srdce. Neovládané mluvení zatěžuje trpělivost lidí kolem něho, není k požehnání a nepřináší žádný kladný duchovní výsledek.
b) „Navštěvovat sirotky a vdovy“ – to vyžaduje nesobeckost. Ti nám nebudou moci oplatit naši pomoc a obdarování. Ale my tento úkol konáme, protože se chceme líbit Bohu a chceme pomáhat lidem. Už Pán Ježíš ukazuje na tento postoj (Lk. 14,12-14): K pohostinnosti nás mají vést nezištné pohnutky. Nezveme, abychom od návštěvy něco obdrželi, nýbrž abychom svým hostům mohli darovat lásku a pomoc. Toto nezištné chování Bůh uznává a odměňuje.
c) „Sebe zachovat neposkvrněného od světa“ – to je čistota. Principem světa je čest pro člověka. Cesta světa je radost bez Boha. Skutky světa jsou násilí a nemravnost. Jen v denním vztahu víry k Pánu Ježíši a oddělením od světa se můžeme zachovat čistými od jeho principů, jeho cest a jeho skutků.