Neznámý

V životě věřícího jsou různé druhy pokušení. Ve verších 2-12 jde o pokušení z vnějšku, která nám Bůh posílá k našemu požehnání a ke svému oslavení. Ve verších 13-15 jde o pokušení z vnitřku, jež přicházejí z lidského srdce. Je zajímavé, že inspirovaný pisatel tento rozdíl v průběhu textu přímo nevysvětluje. Ale myšlenková souvislost této kapitoly a porozumění jiným místům Bible k tomuto tématu ukazují, že se v těchto dvou oddílech nejedná o totéž.

Takovým způsobem nám Bůh v Bibli sděluje pravdu. Proto nestačí čistě textové a intelektuální přemýšlení, abychom rozuměli Božím myšlenkám. Jen vírou a skrze Ducha Svatého, jenž v nás přebývá (kap. 4,5), můžeme porozumět Jeho Slovu. Neboť nevěříme rozumem, nýbrž vírou (Žid. 11,3).

Vlastní žádost

Verš 13: Nikdo ať neříká, když je pokoušen: Jsem pokoušen od Boha; neboť Bůh nemůže být od zlého pokoušen, on sám také nepokouší nikoho.

Když jsme z vnitřku pokoušeni k nějakému hříšnému činu nebo ke zlému slovu, nepřichází to nikdy od Boha. Jakub to zdůvodňuje dvojnásobně:

Verše 14 a 15: Každý ale je pokoušen, když je od své vlastní žádosti strháván a váben. Potom, když žádost počala, rodí hřích; hřích ale, když je dokonán, porodí smrt.

Pokušení k hříchu pochází ze srdce člověka. Jakub to nazývá „žádostí“, která nás táhne a vábí. Pavel mluví o hříchu, který v nás přebývá (Řím 7,17). Když nás tato žádost chce svést k hříšnému skutku, pak jsme ještě nezhřešili. Je to jen důkaz toho, že ve mně bydlí hřích. Ale když této žádosti povolíme, povstávají hříchy. Tak nám zde Jakub vysvětluje: „Když žádost počala, rodí hřích“, to znamená, že hřešíme.

Když mne například někdo urazí, pak mám v sobě přání urážku opětovat a slovy se ohradit. Toto přání ve mně je důkazem, že ve mně je ještě hřích. Ale když toto přání ve svých myšlenkách dále živím a přemýšlím o tom, jak bych mohl tomu druhému oplatit, proviňuji se a hřeším v myšlenkách. Jak rychle potom myšlenka klesne o deset centimetrů níže a přijde k ústům. Pak hřeším slovy. Někdy se stanou aktivní také ruce, když vykonám hříšné skutky, nebo dokonce i nohy, když jdu po hříšných cestách.

Jakmile se tedy žádosti poddáme, vznikají hříchy – v myšlenkách, ve slovech, ve skutcích a na našich cestách. Následek toho je smrt, neboť když je hřích dokonán, „porodí smrt“. Tento důsledek má tři aspekty:

1) Je zde odvolání na zásadní výpověď z 1. Mojžíšovy 2,17: Kdo neposlouchá Boha a hřeší proti Němu, musí zemřít. To znamená, že přichází na cestu, která končí ve smrti.

2) Je hřích, který přímo vede k tělesné smrti. Když je Bůh nějakým proviněním – i v životě některého vykoupeného – zle zneuctěn, pak se může stát, že řekne: Tohoto člověka vezmu ze země pryč. Příkladem toho je Ananiáš a Zafira (Sk. 5,1-11). Další poukazy na hřích k smrti nalézáme v 1. Korintským 11,30 a v 1. Janově 5,16.17. Věřící, jenž se dopustil hříchu k smrti, ale není ztracen. Důkazem toho je slovo „zesnuli (spí)“ v 1. Korintským 11,30, jež Bible používá pro smrt vykoupených.

3) Hřích vede k duchovní smrti. Jestliže hřešíme, je porušeno praktické obecenství s Pánem Ježíšem. Už s Ním nemáme díl (Jan 13,8). Hříchy nás k tomu duchovně oslabují, neboť „bojují proti duši“ (1. Pet. 2,11). Vzniká duchovně mrtvý stav. Naštěstí zde je stále otevřena možnost vyznat hřích Pánu. Pak se můžeme opět těšit z neporušeného obecenství s Ním.

Všechno dobré přichází shůry

Ve verších 13-15 jsme viděli, že zlo v našem životě nepřichází od Boha, nýbrž má zdroj v naší žádosti. Nyní jde o původ dobrého.

Verše 16 a 17: Nemylte se, moji milovaní bratři! Každé dobré dání a každý dokonalý dar přichází shůry, od Otce světel, u něhož není žádná změna, ani stín nějaké proměny.

Když Jakub musí korigovat naše přemýšlení, pak nám nejprve připomíná, že jsme Bohem milováni. Ale pak nám jasně říká: Nemylte se, dobré v našem životě nepřichází z nás samých, nýbrž od Boha.

Když tu je nějaké dobré dání, pak přichází shůry od Boha samého. On nám daroval tak mnohé:

To, co přichází od Boha, je nejen dání, nýbrž „dokonalý dar“. Je dokonalý, protože přichází od Boha, neboť Ten nedává nic nedostatečného. Je to dar, protože On dává z radosti svého srdce. Dává se rukama, ale daruje se srdcem.

Bůh je zde nazván „Otec světel“. On, ten trojjediný Bůh, je původ každého světla. On sám je světlo (1. J. 1,5). Bydlí ve světle (1. Tim. 6,16) a dává světlo (Jan 1,4). Stvořil přirozené světlo (1. M. 1,3). Dává také duchovní světlo, abychom rozuměli Jeho myšlenkám. To je velká milost.

U Boha není žádná změna, ani nejmenší stopa nějaké proměny. Je včera, dnes a věčně tentýž. To nás v proměnách života uklidňuje. Jeho jednání s námi je vždy dobré (Řím. 8,28). Není v tom žádná proměna a nepadá na to žádný stín. V důvěře v tuto skutečnost s velebením říkáme: Kde je takový Bůh, jako jsi Ty?

V tomto verši je nyní přece zmínka o něčem dobrém v nás: o novém životě. Ale i ten přišel od Boha. On nás zplodil, a tak v nás stvořil nový život. To učinil „podle své vlastní vůle“. Vyšlo to z Jeho určitého božského úmyslu, aby tak jednal, ačkoli věděl, co od přirozenosti jsme. Slovem pravdy v nás způsobil nové narození a daroval nám věčný život.

„Pravdu“ můžeme definovat takto: Je vyjádřením toho, co je nějaká věc v sobě samé. „Slovo pravdy“ je Boží slovo, a tím je vyjádřením Boží Osoby a vůle. Otec sám není nikdy nazván pravdou, protože On sám se nezjevil. Ale Syn, Duch a Slovo jsou takto označováni (Jan 14,6; 1. J. 5,6; Jan 17,17). Otec se zjevuje v Synu skrze moc Ducha a na základě svého Slova.

Zde jde o nové stvoření. Začalo vzkříšením našeho Pána. V Koloským 1,18 apoštol prohlašuje, že Pán Ježíš „je počátek, prvorozený z mrtvých“. Kristus se sám představuje ve Zjevení 3,14 jako „počátek Božího stvoření“. Obě biblická místa ukazují na to, že Ježíš Kristus jako vzkříšený je začátkem nového stvoření. Ale nezůstane sám. Všichni věřící doby milosti jsou první ovoce tohoto nového stvoření. „Jestliže někdo je v Kristu, tu je nové stvoření.“ (2. Kor. 5,17) Podle ducha už patří k novému stvoření, ačkoli jejich těla jsou ještě částí prvního stvoření.

Nové stvoření se po tisíciletém království ve věčném stavu plně rozvine (2. Pet. 3,13; Zj. 21,1). Potom budou také všichni vykoupení, kteří žili před dobou milosti, nebo budou žít po ní, patřit k novému stvoření. K tomu Bůh učiní nové nebe a novou zemi. Tím bude vesmír rovněž součástí nového stvoření. Potom se naplní Boží slovo: „Hle, činím nové všechno.“ (Zj. 21,5) My jsme tedy podle ducha už nyní částí nového stvoření. Ale naše tělo patří ještě k prvnímu stvoření a náš zemský život se odehrává ještě na jevišti prvního stvoření.

Jako náležející k novému stvoření mají všichni vykoupení, muži i ženy, stejné možnosti obecenství s Bohem (Gal. 3,28). Ale protože tělo patří ještě k prvnímu stvoření, můžeme ještě onemocnět. Stárneme a – když Pán předtím nepřijde – projdeme ještě smrtí. Celý náš život (manželství, rodina, práce, shromažďování jako církev, dílo Páně) se odehrává na jevišti prvního stvoření. Proto nyní ještě platí ve všech oblastech života božské zásady prvního stvoření.

Rádi bychom to objasnili na příkladu: Když se scházíme k lámání chleba, mohou se všichni věřící bez výjimky ve svém srdci klanět, protože všichni podle ducha patří k novému stvoření. Ale Pán chce, aby se veřejně účastnili jen muži, protože v prvním stvoření je muž hlavou ženy (1. Kor. 11,3). Z toho se odvozuje biblická směrnice: „Ženy mají ve shromážděních mlčet.“ (1. Kor. 14,34)

Pokušení z vnitřku

Vlastní žádost

Všechno dobré přichází shůry