Jakub 1,1-12
Jakub 1,1-12
Kapitola 1,1-12
Verš 1: Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, dvanácti pokolením, která jsou v rozptýlení, pozdrav!
První verš – jak jsme to viděli už v úvodu – představuje pisatele a adresáty Dopisu.
Potom Jakub ve verších 2 až 12 pojednává o pokušeních, která přistupují k věřícím z vnějšku. Jsou to zkoušky, které nám Bůh posílá, aby v našem životě způsobil požehnaný výsledek ke své cti.
Verš 2: Považujte to za čistou radost, moji bratři, když upadáte do rozličných zkoušek,…
Výraz „rozličné (mnohé) zkoušky“ ukazuje, že zkoušky mohou být velmi rozdílné. Tu nás například postihne nemoc, problém v zaměstnání, trápení v rodině, těžkost v místním shromáždění nebo ve službě pro Pána. Všechny tyto zkoušky k nám přicházejí z vnějšku.
My do nich „upadáme“. To na jedné straně objasňuje, že se nejedná o nepatrné věci, nýbrž o těžké zkoušky, které mohou náš život naprosto změnit. Na druhé straně toto „upadání“ také ukazuje, že této zkoušce přes svou inteligenci a svou lidskou sílu nemůžeme zabránit. Nemůžeme se jí vyhnout! Naopak! Upadáme do ní.
Přesto se máme radovat. Jak tomu máme rozumět? Máme se radovat z těžkosti? Ne, o to nejde. Bůh ví, že nám zkouška, kterou na nás vložil, dělá potíže. Nebylo by střízlivé, kdybychom z nich museli mít radost. Ale On chce, abychom se radovali z výsledků, které Pán ke své cti ze zkoušky vyvede. To jasně ukazuje 3. verš, který nám myšlenkou na výsledek dává důvod k radosti.
Verš 3: … poněvadž víte, že osvědčení vaší víry působí vytrvání.
„Osvědčení“ naší víry je vidět v těžkých dobách a v obtížných situacích. Neboť se ukáže, co jsou v našem životě kladné lidské vlastnosti a co je působeno Bohem skrze Jeho Ducha. Často o sobě smýšlíme ještě příliš dobře. Jsme-li přívětiví, dobrotiví nebo se ovládáme, snadno si namlouváme, že toto je ovoce naší víry. Možná, že to však je jen naše dobré vychování nebo naše přívětivá povaha. Když přijdou těžké zkoušky, odpadají kladné lidské vlastnosti většinou jako maska. Zároveň je vidět, co Bůh svým Duchem v našem životě mohl způsobit.
Zkouška často trvá dlouho, neboť Božím úmyslem je, abychom se naučili v ní vytrvat. Když je nám v životě těžko, chtěli bychom nejraději nějak uniknout nebo hledat z těžkosti nějaké lidské východisko. Ale Bůh nechá trápení trvat, abychom pod ním zůstávali a čekali na Boha.
Jakub 1,1-12
Jakub 1,1-12
Verš 4: Vytrvání ale ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a úplní a v ničem neměli nedostatek.
Vytrvání má dokonalý skutek tehdy, když vydrží až do konce zkoušky. V Bibli nalézáme mnoho příkladů věřících, kteří vytrvali, ale žel, ne všichni až do konce.
Myslíme zvláště na Abiatara. Přidružil se k Davidovi, když ten byl jako vyhnaný od Saula honěn po izraelských horách. Vytrpěl s Davidem těžkosti tohoto pronásledování, sdílel s ním také zavržení, když se Absolon ukázal jako uchvatitel trůnu. Po 40 let stál Abiatar při Davidovi věrně, ale na konci svého života ho opustil a přidal se na stranu Adoniášovu (1. Kr. 1,7). Jeho vytrvání nebylo dokonalé.
Jen u Pána Ježíše mělo vytrvání dokonalý skutek. Přes těžkosti se vždy stavěl pod Boží vůli a vždycky Bohu důvěřoval.
My jsme „dokonalí a úplní“, když se vzdáme naší svévole a jsme připraveni přijmout pro sebe Boží vůli. To je lekce, které se nenaučíme tak rychle, ale je to Boží cíl s námi ve zkoušce. Chce, abychom řekli „ano“ k Jeho cestám s námi.
Když jsme se tomu naučili, přicházíme u Boha vnitřně ke klidu. Přes těžkosti nemáme „nedostatek“, protože poznáváme, že u Pána dostáváme vše, co potřebujeme. Tento myšlenkový pochod je popsán v Žalmu 131 procesem odstavení. Z biblické zprávy o Izákovi a Samuelovi víme, že v tehdejší době docházelo k odstavení dítěte od mateřského mléka později než dnes a byl to obtížný proces. Když malé dítě nedostalo mateřské mléko, stalo se neklidným a nespokojeným. Matka nesměla povolit, dokud se dítě do nové situace nevpravilo. „Zdali jsem nepoložil a neupokojil duše své jako dítě ostavené od matky své? Ostavenému podobná byla ve mně duše má.“ (Žalm 131,2) Tak Bůh trvající zkouškou způsobí, že se svého odporu proti Jeho jednání vzdáme a dojdeme u Něho ke klidu.
Jakub 1,1-12
Jakub 1,1-12
Verš 5: Jestliže se ale někomu z vás moudrost nedostává, ať si ji vyprosí od Boha, jenž všem ochotně dává a nic nevyčítá, a bude mu dána.
Když přijdeme do těžkých situací, bezpodmínečně potřebujeme božskou moudrost, abychom ve zkoušce našli cestu podle Boha a zachovali se správně.
Jakub ve svém Dopisu ukazuje určitou přísnost, ale neztrácí přitom svůj cit pro takt. Býval by mohl říci: „Vám všem chybí moudrost!“ To by byla pravda, ale pro zkoušeného křesťana by byla vyjádřena příliš přímo. Se schopností se vcítit uvádí svou výzvu slovy: „Jestliže se někomu nedostává moudrosti.“ Tak napodobuje svého Pána, jenž s trpícími lidmi vždy jednal s taktem.
Když pozorujeme, že nám chybí moudrost, jsme vnitřně připraveni pro další krok: „Ať si ji vyprosí od Boha.“ Modlitba je základní známka věřícího člověka (Sk. 9,11). Ale teprve v těžkých zkouškách se učíme vážně se modlit s vytrvalostí. Protože trápení naprosto překračuje naše vlastní možnosti, voláme s vytrváním k Pánu.
Pak zakusíme, že Bůh nám dá moudrost pro těžkou situaci. Když nám dává moudrost, vyznačují Ho přitom tři vlastnosti:
Verše 6-8: Ať však prosí ve víře, ať nic nepochybuje; neboť pochybující se podobá mořské vlně, která je hnaná a zmítaná větrem. Neboť ať si onen člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je rozkolísaný muž, nestálý ve všech svých cestách.
Jakub nás vyzývá, abychom se modlili s důvěrou v Boha. Máme potom v zorném poli Boží všemohoucnost a ve všem Mu důvěřujeme. To nás činí klidnými.
Jakub 1,1-12
Jakub 1,1-12
Pochybující člověk naproti tomu hledí na okolnosti a všechno od nich odvozuje. Když je situace dobrá, daří se mu odpovídajícím způsobem lépe. Když se situace zhorší, noří se do bídy. V jeho duchovním životě to jde nahoru a dolů. Ten, kdo se nechává vést okolnostmi, je rozkolísaný člověk a nemůže počítat s vyslyšením modlitby.
Verše 9 až 11 ukazují dvě rozdílné životní okolnosti. Jakub mluví na jedné straně o chudém („nízký“) a na druhé straně o bohatém bratrovi. Sociální postavení a životní situace jsou rozdílné, ale oba zakoušejí zkoušky víry.
Verše 9 a 10a: Nízký bratr ale ať se chlubí svou vznešeností, bohatý ale svým ponížením; …
Existují vysocí a nízcí, chudí a bohatí věřící. Žádný není ušetřen zkoušek.
Sociálně níže stojící věřící to má ve zkouškách zvlášť těžké. Je v nebezpečí, že klesne na mysli. Avšak smí se chlubit svou vznešeností. Na jedné straně má osobní vztah k Pánu, jenž se nestydí nazývat ho bratrem (Mk. 3,34.35). Na druhé straně stojí ve vzácném vztahu k Bohu. Všemohoucí je jeho nebeským Otcem, jenž zná jeho potřeby. Jemu smí důvěřovat (Mt. 6,31.32). Obojí tvoří vznešenost nebo duchovní ušlechtilost chudého bratra.
Bohatý věřící nepřišel k Pánu skrze své peníze a své sociální postavení. Aby vstoupil do spojení s Bohem, musel se ponížit a poznat, že jeho pozemské postavení a jeho materiální majetek jsou pro záchranu naprosto bezcenné (Mk. 10,15; Luk. 14,33). To je jeho ponížení. Když je zkoušen, má si na to vzpomenout a důvěřovat Bohu, místo stavění na svém bohatství.
Verše 10b a 11: … neboť jako květ trávy pomine. Neboť slunce vzešlo se svým žárem a vysušilo trávu a její květ odpadl a okrasa jeho vzhledu je zkažena; tak také bohatý ve svých cestách uvadne.
Příkladem z přírody je bohatému připomenuto, že jeho život v bohatství může pominout tak rychle, jako uschne tráva na slunci. Jak nejisté a nestálé je postavení bohatého! Proto věřící nemá upírat svou důvěru k pozemskému majetku (1. Tim. 6,17).
Jakub 1,1-12
Jakub 1,1-12
Verš 12: Blahoslavený ten muž, který snese zkoušku! Neboť když se osvědčil, obdrží korunu života, kterou on zaslíbil těm, kteří ho milují.
Věřící, jenž se naučil přijímat zkoušku od Boha a vytrvá v ní, je nazván blahoslaveným. Říká „ano“ k Božímu jednání se sebou ve zkoušce. To činí jeho srdce pokojným a šťastným.
„Když se osvědčil“ – tedy když Bůh s ním ve zkoušce přišel k cíli – obdrží korunu života. Koruny jsou v Božím slovu většinou vyznamenáním za věrnost:
Při Tour de Suisse projíždějí závodníci několik dní Švýcarskem. Vítězem se stane ten, kdo dosáhne nejrychleji cíle. Vedle celkového vítězství tam je ale také zvláštní vyznamenání: horská cena! Tuto odměnu dostane jezdec, jenž nejrychleji překonával příkré úseky. S touto horskou cenou je možné srovnávat korunu života. Pán má připravenou zvláštní odměnu pro každého, kdo se na strmých úsecích cesty víry nevzdává, nýbrž ve zkoušce u Něho vytrvá. Dostaneme ji u Kristovy soudné stolice, na místě odplaty.
Na závěr tohoto tématu poukazuje Jakub na motivaci pro věrnost a vytrvání ve zkoušce: Je jí naše láska k Pánu Ježíši. Tou mírou, jak Jej milujeme, dostáváme sílu, abychom se správným postojem v těžkých okolnostech vytrvali.