Kristova služba milosti před zraky světa je zakončena. Jeho rozhovory s učedníky, plné milosti, skončily. Vše na zemi bylo ukončeno, Pán hledí k nebi, k tomu domovu, do kterého za tak krátkou dobu vstoupí. Naslouchali jsme slovům Pána, když mluvil se svými učedníky o Otci; nyní je naší výsadou, která je mnohem větší, naslouchat slovům Syna, když mluví o učednících s Otcem.
Tato modlitba se odlišuje od všech ostatních modliteb především Osobou, která ji vyslovuje. Kdo, kromě božské Osoby, by mohl říci: „…aby byli jedno jako my“ (11. verš); a ještě: „…aby i oni v nás jedno byli“ (21. verš). Taková prohlášení by nikdy nemohla vyjít z lidských rtů. Popřete božství Jeho Osoby, a tato slova se stanou rouháním lháře. Tato modlitba se potom odlišuje svým jedinečným charakterem. Bylo poukázáno na to, že neobsahuje žádnou myšlenku vyznání…, žádnou zmínku, byť vzdálenou, o nějakém doznání hříchu, žádný výraz poznamenaný pocitem provinění nebo nedokonalosti… žádné uznání podřadnosti nebo prosby o pomoc.
Kromě toho jsme zaraženi jejím rozměrem obsahu. Slyšíme Někoho, který mluví o věčnosti před založením světa, jako mající účast na této slavné minulosti. Slyšíme Jej mluvit o Jeho dokonalém chození na zemi; jsme vedeni až ke dnům apoštolů Někým, pro kterého je budoucnost otevřenou knihou. Slyšíme slova, která překlenují celé období putování Církve na zemi, a slyšíme přání Pána pro ty, kteří v Něho uvěří skrze slova apoštolů. A konečně jsme v myšlenkách přeneseni do ještě budoucí věčnosti, kdy budeme s Kristem a jako Kristus.
A když nasloucháme mluvě srdce Pána, cítíme, že i když se jedná o naši cestu světem, přesto jsme neseni nad pomíjivé časné věci, abychom hleděli na nepohnutelné věci věčnosti. Jakkoli je nutné umývání nohou, jakkoli požehnané je nést ovoce, jakkoli vzácná je výsada vydávat svědectví a trpět pro Krista, pak před námi jsou sotva tyto věci, ale spíše ty větší věci, které náležejí věčnosti, i když mohou být poznávány a okoušeny v čase. Věčný život, jméno Otce, slova Otce, láska Otce, radost Krista, svatost, jednota a sláva jsou věčné věci, které budou trvat, když provždy pomine čas s jeho nezbytností umývání našich nohou, s jeho příležitostmi ke službě, jeho zkouškami a jeho utrpeními.
A konečně, když nasloucháme této modlitbě, dozvídáme se, jaká jsou přání Kristova srdce; takže věřící může říci: Znám přání Jeho srdce vzhledem ke mně. Musí tomu tak být, neboť dokonalá modlitba je vyjádřením přání srdce. Žel, pokud jde o nás, naše modlitby se často mohou stát pouhou formou, a jako takové vyjadřovat pouze to, co bychom rádi, aby druzí považovali za přání našeho srdce. Žádný prvek takové povahy nevchází do této modlitby. Vše v ní je tak dokonalé jako Ten, který se modlí.
Pán ve své modlitbě předkládá Otci více žádostí, ale ty mohou být seskupeny pod tři hlavní přání, která tvoří velká rozdělení.
Nejprve přání, aby Otec byl oslaven v Synu (verše 1–5).
Za druhé přání, aby Kristus byl oslaven ve svatých (verše 6–21).
Za třetí přání, aby svatí byli oslaveni s Kristem (verše 22–26).
Každý výraz a každá žádost v prvních pěti verších 17. kapitoly mají na zřeteli slávu Otce. Ať je Syn viděn kdekoli, ať je to na zemi, v nebi nebo na kříži – mezi zemí a nebem, Jeho první a velká touha je oslavit Otce. Taková čistota pohnutek přesahuje schopnost chápání padlého člověka. Přirozené myšlení je použít moc, ať má jakoukoli formu, k oslavení sebe. Takové bylo smýšlení Ježíšových bratrů podle těla, když řekli: „Činíš–li takové věci, zjev se světu.“ (Jan 7,4) Co je to jiného, než prakticky říci: „Použij své moci k vlastnímu oslavení!“? Žel, historie potvrzuje, že pokaždé, když je moc svěřena člověku, ať je to Bohem nebo jeho bližními, použije ji k vlastnímu oslavení. Oděn mocí, první vůdce národů urychluje svůj pád, když říká: „Zdali toto není ten Babylon veliký, který jsem já vystavěl mocí svou, aby byl stolicí království k ozdobě slávy mé?“ (Dan 4,27) Celé nebe se může sjednotit a říci: „Hoden jest ten Beránek zabitý vzíti moc“, neboť jen On použije moc pro Boží slávu a požehnání člověka. Pán si přeje slávu nekonečně vyšší, než může nabídnout svět, neboť říká: „Oslav ty mne, Otče, u sebe samého touž slávou, kterou jsem měl u tebe, prvé nežli svět byl.“ A touto nejvyšší slávou touží oslavit Otce.
Verš 2: – Už na zemi Mu byla dána autorita, ukázaná při vzkříšení Lazara a užitá pro Boží slávu, jak to říká u hrobu: „Budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.“ (Jan 11,40) Pán nyní prosí o slávu, která by byla přiměřená Jeho moci. Byla Mu dána moc „nad všelikým tělem“, aby oslavil Boha tím, že vykoná Jeho rady. Ve světě vidíme hroznou moc těla vedeného satanem; avšak pro svou útěchu se skrze tuto modlitbu učíme, že moc nad každou jinou mocí byla dána Pánu. Žádná moc zla, jakkoli veliká, nemůže tedy zabránit Kristu ve vykonání Božích rad, když dá věčný život všem těm, které Otec dal Synu.
Verš 3: – Tento život má své nejvyšší vyjádření v poznání a prožívání našeho vztahu s Otcem a Synem. Není jako přirozený život omezen na poznání a prožívání přirozených věcí a lidských vztahů: není omezen na zem, ani není vázán časem a ukončen smrtí. Je to život, který nás činí schopnými znát obecenství s božskými Osobami a těšit se z něho. Přenáší nás mimo svět, nad zem, nad čas, do oblastí věčné slávy.
Verš 4: – Ale jestliže si Pán přeje oslavit Otce ve svém novém místě v nebi, tu už to učinil ve svém chození na zemi a ve svých utrpeních na kříži. Kdo jiný než Pán by mohl pozvednout oči k nebi a říci Otci: „Já jsem oslavil tebe na zemi!“? Žel, padlý člověk zneuctil Boha na zemi. Člověk byl učiněn k Božímu obrazu a podobnosti, aby byl pravým představitelem Boha před vesmírem. Avšak kdyby si svět nyní, když člověk padl, měl zformovat své vlastní myšlenky o Bohu a vycházel by od člověka, výsledek by byl, že Bůh je nečistá bytost, sobecká, krutá a mstivá, bez moudrosti, lásky a slitování. To je skutečně závěr, ke kterému pohané došli, když se domnívali, že Bůh je takový, jako jeden z nich. Takto si udělali bohy, kteří, jako oni sami, jsou zkažení, krutí a sobečtí. „Směnili slávu neporušitelného Boha v podobenství obrazu porušitelného člověka.“ Takto místo aby Boha oslavil a byl Božím věrným představitelem, člověk Boha na zemi zneuctil. Ale když se obrátíme od padlého člověka k Člověku Kristu Ježíši – Synu – vidíme někoho, který na každém kroku své stezky Boha oslavil. Při Jeho narození na tento svět může nebeský zástup při pohledu na svého Stvořitele říci: „Sláva na výsostech Bohu.“ Nyní, na konci svého běhu, může Pán říci: „Já jsem oslavil tebe na zemi.“ Plně zjevil Boží charakter a plně zachoval vše, co se Bohu náleželo; ukázal Jeho slávu před celým vesmírem. V Kristu byl Bůh zjeven v těle, viděn anděly, stejně jako lidmi.
A ještě více, Kristus nejen oslavil Boha ve svém životě na zemi, ale nadto oslavil Boha na kříži, neboť může říci: „Dílo jsem vykonal, které jsi mi dal, abych činil.“ Zachoval Boží spravedlnost ve vztahu k hříchu a zjevil Boží lásku vůči hříšníkovi.
Kristus zde mluví podle dokonalého lidství, které na sebe vzal. Jako člověk oslavil Boha a vykonal dílo, které Mu Bůh dal, aby je činil. Naší výsadou jako věřících je chodit, jako On chodil – být zde na zemi k Boží slávě a vykonat dílo, které nám bylo svěřeno, aniž bychom však kdy zapomněli, že dílo, které On přišel vykonat na kříži, zde musí provždy stát samo. Nikdo kromě Syna nemohl na sebe vzít a vykonat to veliké dílo.
Verš 5: – V 5. verši smíme slyšet prosby, na kterých nemůže mít účast žádný člověk, neboť zde Pán mluví jako věčný Syn a předkládá prosby, které může předložit jen někdo, kdo je Bůh. Pán nejprve říká: „Oslav ty mne, Otče.“ Jistě, můžeme si přát mít tělo slávy, aby Kristus v nás byl oslaven (2. Tes 1,10), a v důsledku toho říkat: Oslav ve mně Krista; ale kdo, kromě božské Osoby, by mohl říci: „Oslav mne!“?
Za druhé se Jeho modlitba pozvedá na vyšší úroveň, neboť Pán připojuje: „u sebe samého“. Jen věčný Syn, který je v lůnu Otce, mohl prosit o slávu rovnou slávě Otce. Ten, kdo mluví, nárokuje takto rovnost s Otcem.
Nadto když Pán pokračuje a mluví o „slávě, kterou jsem měl“, uplatňuje nárok na slávu, kterou vlastnil ve věčnosti jako božská Osoba – ne slávu, kterou obdržel, ale slávu, kterou měl. Může tedy říci: „slávu, kterou jsem měl u tebe“, což je výraz, který v sobě zahrnuje nejen to, že je božská Osoba, ale také Osoba rozlišená v Božství. A konečně mluví o této slávě jako o slávě, kterou měl u Otce „prvé nežli svět byl“. Byla mimo čas; náležela věčnosti. On byl božská Osoba, Osoba rozlišená v Božství a byl věčná Osoba. Právem bylo řečeno: „Slyšíme Jej mluvit v plném vědomí toho, že na jedné straně je tentýž jak předtím, než byl svět, tak i nyní, a na druhé straně v plném vědomí slávy, kterou měl jako svou vlastní ve věčném obecenství s Bohem.“
Prvním a přednostním přáním Kristova srdce je zajistit slávu Otce. To je velkým předmětem první části Jeho modlitby. Druhým přáním Kristova srdce je, aby On sám byl oslaven ve svých svatých, jak může říci: „Oslaven jsem v nich.“ (verš 10) Toto přání se zdá být základem proseb v této nové části Jeho modlitby.
Pán ve svém životě na zemi oslavil Otce v nebi. Nyní, když zaujímá své místo v nebi, si přeje, aby Jej Jeho učedníci oslavili ve svém životě na zemi. Pro uskutečnění tohoto přání staví ve své dojemné milosti nohy učedníků na stezku, po které šly Jeho nohy před Otcem.
Verše 6–8: – V prvních verších této části své modlitby Pán označuje ty, za které se modlí, a představuje jejich charakteristické znaky, které Mu je činí drahými a které jsou pohnutkou Jeho modlitby za ně.
Předně je to malá skupinka lidí, kteří byli vzati ze světa a dáni Otcem Kristu, a tak jsou Kristem milováni jako dar od Otce.
Za druhé jsou společností, které Pán zjevil jméno Otce. V Písmu představuje jméno vše, čím nějaká osoba je. Když je Mojžíš Hospodinem poslán k Izraeli, říká, že se ho budou ptát: „Které jest jméno jeho?“ To je totéž, jako kdyby řekl: „Jestliže jim řekneš své jméno, budou vědět, kdo jsi.“ Takto zjevení jména Otce je ukázáním všeho, co Otec je.
Za třetí, Pán nejen dal poznat Otce, ale dal svým učedníkům „slova“, která Mu dal Otec. Sdílel s nimi sdělení, která obdržel od Otce, aby nejenom poznali, kdo je Otec ve vší své lásce a vší své svatosti, ale aby skrze tato „slova“ poznali myšlenky Otce. Jestliže „slovo“ zjevuje, kdo On je, „slova“ zjevují Jeho úmysly a Jeho myšlenky.
A konečně je to společnost, která z milosti odpověděla na tato zjevení, a tak Pán o nich může říci: „řeč tvou /slovo tvé/ zachovali“; „poznali, že všecky věci, které jsi mi dal, od tebe jsou“; „přijali (slova)“; „poznali právě, že jsem od tebe vyšel“; a konečně „uvěřili, že jsi ty mne poslal“.
Verše 9–11: – Když Pán takto označil ty, za které se modlí, dává s dojemnou milostí poznat, proč se za ně modlí. Pán myslí vždycky na Otce jako první důvod, proč se za ně modlí; vyhlašuje: „Tvoji jsou.“ Pán už řekl: „Tvoji byli, a mně jsi je dal,“ ale nyní ještě říká: „Tvoji jsou.“ Nepřestali být Otcovi kvůli skutečnosti, že je Otec dal Synu, neboť Pán dodává: „A všecky věci mé tvé jsou, a tvé mé jsou.“ Toto dvojí ujištění má bohatý význam, neboť snad to byl Luther, kdo řekl: „Kdokoli by mohl právem říci Bohu: ‚Vše, co je moje, je Tvé,‘ – ale žádná stvořená bytost by nemohla dodat: ‚a vše, co je Tvé, je mé.‘ To je vyhrazeno jen Kristu.“
Potom, jako druhý velký důvod k modlitbě za učedníky, Pán připojuje: „Oslaven jsem v nich.“ Jsme ponecháni v tomto světě, abychom reprezentovali Toho, který vystoupil do slávy a míra, jak je Kristus viděn v těch svých, je mírou, kterou je oslaven před světem.
Konečně tu je ještě třetí důvod, který vyvolává prosbu Pána. Kristus už není ve světě, aby chránil ty, kteří mu náležejí, svou přítomností u nich. Jde k Otci, zatím co ti Jeho jsou ponecháni uprostřed zlého světa, který nenávidí Krista. Jak velmi budou potřebovat modlitby Pána za ně.
Verš 11: – Závěrečnou částí 11. verše, když jsme slyšeli důvody modlitby Pána, přecházíme k určitým prosbám Pána, které adresuje Otci.
Tyto prosby jsou v počtu čtyři. Nejprve aby Jeho učedníci byli zachováni ve svatosti; potom aby byli jedno; za třetí aby byli ochráněni od zlého; konečně aby byli posvěceni. Můžeme ihned ocenit, jak jsou tyto prosby nutné, neboť jestliže má být Kristus oslaven v těch svých, jak je důležité, aby byli svatí v povaze, sjednoceni srdcem, odděleni od zla a posvěceni, aby byli užitečnými Pánu.
První prosba je, aby učedníci byli zachováni ve shodě se jménem svatého Otce. To zahrnuje, abychom se udržovali ve svatosti, kterou vyžaduje Jeho přirozenost. Petr ve své epištole mohl mít tuto prosbu na mysli, když napomínal ty, kteří vzývají Otce, aby byli svatí v celém svém jednání.
Druhé přání Pána je vyjádřeno slovy: „aby byli jedno jako my.“ Je důležité pamatovat, že svatost přichází před jednotou, neboť tu je nebezpečí hledat jednotu na úkor svatosti. Toto je první ze třech „jednot“, o nichž se Pán zmiňuje v průběhu své modlitby. Nejprve je to jednota apoštolů. Pán si přeje, aby byli „jedno jako my“. To je jednota úmyslu, myšlenky a cíle, jak existovala mezi Otcem a Synem.
Verše 12–14: – Mezi druhou a třetí žádostí nám je dopřáno slyšet Pána, jak předkládá Otci důvody své přímluvy. Když byl na světě, ochraňoval své učedníky ve jménu Otce a zachoval je od vší moci nepřítele. Nyní, když Pán odcházel k Otci, je nám dáno slyšet Jeho slova, abychom věděli, že nás nepřestane ochraňovat, i když metoda je jiná. Před odchodem k Otci by nám chtěl oznámit, že jsme postaveni do Otcovy péče plné lásky. Z toho bude vyplývat, že Kristova radost bude dokonaná v učednících. Tak jako Pán chodil v nezkaleném požitku lásky Otce, tak by chtěl, abychom chodili v radosti vědomí, že jsme v péči Otce, který nás miluje věčnou a nepohnutelnou láskou, jíž miluje Syna.
Kromě toho Pán dal svým učedníkům slovo Otce. „Slovo“ Otce je zjevení Otcových věčných rad. Když vstupujeme do těchto rad, pijeme z řeky Jeho rozkoší – řeky, která se stále rozšiřuje a nese nás podél doby tisíciletého království až do oceánu věčnosti. Takto, stejně jako Syn, učedníci budou mít nejen radost z vědomí, že jsou předmětem ochraňující lásky Otce, ale budou také znát požehnání, které si pro ně ta láska předsevzala.
Konečně jestliže se těšili z podílu Syna před Otcem, budou také sdílet Jeho podíl ve vztahu ke světu. Svět nenáviděl Krista, protože On nebyl z něho. Nebylo nic společného mezi Kristem a světem. Byl zde na zemi jen Cizincem s pohnutkami a úmysly naprosto cizími tomuto světu. Jestliže byl nepochopen a nenáviděn, i my, pokud jdeme po Jeho cestě, budeme světem nenáviděni.
Takto jsou učedníci v dojemné milosti postaveni před Otce do téhož postavení, jaké zaujímal Syn před Otcem jako člověk na zemi. Je jim zjeveno jméno Otce; slovo Otce je jim dáno; péče Otce jim je zajištěna; Kristova radost je jejich radostí; Kristovo pohanění a charakter cizince jsou jejich podílem v tomto světě.
Verše 15–16: – Pán se nyní znovu vrací ke svým prosbám. První dvě prosby byly spojené s věcmi, ve kterých si Pán přeje, aby Jeho učedníci byli zachováni – ve svatosti a v jednotě. Dvě poslední prosby jsou více ve vztahu k věcem, o kterých si přeje, aby od nich byli uchráněni. Takto Pán prosí, aby učedníci byli zachováni od zlého, které vládne ve světě. Neprosí, aby byli vzati ze světa – chvíle pro to ještě nepřišla – neboť měl ve světě práci, kterou jim chtěl svěřit. Ale svět, protože je zlý, je stále přítomným nebezpečím pro ty Jeho. Proto Pán prosí: „Abys je zachoval od toho zlého.“
Verš 17: – Oddělení od přítomného zla není dosti; proto Pán prosí také o naše posvěcení. Charakteristická pravda v posvěcení není pouze oddělení od zlého, ale spíše zasvěcení se Bohu a stav, který je s Ním v souladu. Posvěcení, za které Pán prosí, není absolutní posvěcení, které je zajištěno Jeho smrtí, jak nám to je představeno v Epištole Židům, kde čteme: „V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou.“ (Žid 10,10) Zde se jedná o praktické posvěcování, kterým jsme zbavováni všeho, co není v našich myšlenkách, našich zvycích a našem praktickém životě podle Boha, abychom byli posvěcení, užiteční Pánu (2. Tim 2,21).
Ze slov Pána rozumíme, že jsou dva způsoby, jimiž je toto praktické posvěcování prováděno. Nejprve je to skrze pravdu. Pán mluví o pravdě, že je „slovo“, to jest slovo Otce. Celé Písmo je skutečně Božím slovem, ale slovo Otce se pravděpodobně vztahuje více k Novému zákonu, když zjevuje jméno Otce, myšlenky Otce a radu Otce. Každé vyhlášení Božího jména vyžaduje odpovídající oddělení od světa a zasvěcení se Bohu. Abrahamovi Bůh prohlásil: „Já jsem Bůh silný všemohoucí,“ a ihned dodává: „Choď ustavičně přede mnou a buď dokonalým.“ (1. M 17,1) Izraeli se Bůh zjevil jako Hospodin a Bůh bděl nad tím, aby cesty Izraele odpovídaly tomuto jménu. Měli se bát „toho veleslavného a hrozného jména Hospodina Boha svého“ (5. M 28,58). Čím více by při nás mělo být posvěcení, které odpovídá plnému zjevení Boha jako Otce!
Verš 18: – Toto oddělení od zla a toto zasvěcení se Bohu má na zřeteli službu učedníků – aby byli mravně schopni splnit své poslání. Můžeme to vyvodit ze slov Pána, která následují: „Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět.“ Pán už hleděl na své učedníky jako jsoucí v témže postavení před Otcem jako On; nyní je vidí jako mající stejné místo před světem jako On.
Verš 19: – Nyní se učíme, že je druhý způsob, jímž Pán působí naše praktické posvěcení. Verš 17 nám mluvil o posvěcujícím účinku pravdy. Zde Pán mluví o posvěcení sebe samého, abychom my byli posvěceni skrze pravdu. Pán zaujímá toto místo stranou ve slávě, aby se stal předmětem, který přitahuje naše srdce mimo přítomný věk. Nemáme jen pravdu, aby osvětlovala našeho ducha, zpytovala naše svědomí a povzbuzovala nás na cestě, ale v Kristu ve slávě máme žijící Osobu, aby mocně působila na naše srdce. Přitahováni Jeho dokonalostmi a podpíráni Jeho láskou, budeme stále více posvěcováni pravdou, která je živým způsobem představována v Něm.
Verše 20–21: – U tohoto bodu své modlitby myslí Pán ve své dojemné milosti na všechny ty, kteří uvěří v Něho skrze slovo apoštolů. Hledí na dlouhá staletí, která budou následovat, a zahrnuje do svých proseb všechny ty, kteří budou tvořit Jeho církev. Ve vztahu k tomuto širšímu okruhu Pán připojuje druhou prosbu za jednotu těch svých, jednotu přesto trochu rozdílnou od té první. Tam byla jednota omezena na apoštoly a byla to prosba, „aby byli jedno jako my“. Zde, kde je okruh širší, je to prosba, aby byli “jedno v nás“. To je jistě jednota, tvořená jejich společným zájmem v Otci a Synu. Pokud jde o sociální postavení, o intelektuální schopnosti nebo o vlastnictví hmotných statků, tu mohou být a budou velké rozdíly, ale Pán prosí, aby „v nás“ – v Otci a Synu – byli jedno. Tato jednota měla být svědectvím světu – zřejmým důkazem, že Otec musel poslat Syna, aby dosáhl takového výsledku. Nebyly Letnice částečnou odpovědí na tuto prosbu, když „množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše“?
V první části modlitby prosil Pán o slávu Otce. Ve druhé části myslí na ty své a prosí, aby v době Jeho nepřítomnosti byli zachováni pro Jeho slávu – aby byl oslaven ve svatých. V této poslední části přechází Pán v myšlenkách k budoucí slávě a prosí, aby ti Jeho byli oslaveni s Ním.
Verš 22: – Maje před sebou tento velký cíl, Pán může říci: „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim.“ Slávu, která je dána Kristu jako člověku, On zajišťuje těm svým a sdílí ji s nimi. Tuto slávu dal těm svým, aby byli jedno. Tato jednota je tak dokonalá, že nic menšího než jednota mezi Otcem a Synem Mu nemůže sloužit za vzor, jak Pán říká: „Aby byli jedno, jako my jedno jsme.“
Verš 23: – Slova, která následují, nám říkají, jak budou svatí „dokonáni v jedno“, a také velký cíl, pro který jsou učiněni jedno. Pán vyznačuje, jak je dosaženo jednoty, když říká: „Já v nich, a ty ve mně.“ To nás vede až ke slávě, když bude Kristus dokonale zjeven ve svatých, stejně jako Otec je dokonale zjeven v Synu. Co zničilo jednotu, co rozptýlilo a rozdělilo Boží svaté na zemi? Není to tím, že ve svém životě dopouštíme mnoho věcí, které nejsou z Krista? Ostatně, i kdyby všichni svatí na zemi by v danou chvíli byli jen výrazem Krista, těžko by to ukázalo jednotu, o které Pán mluví v těchto posledních verších. Nebude zapotřebí ničeho menšího než celé společnosti svatých ve slávě, aby zjevili přiměřeným způsobem plnost Krista (Ef 1,23). Tehdy Kristus – a jenom Kristus – bude viděn v těch svých. Dospějeme „všichni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova“ (Ef 4,13). Svatí, tak dlouho rozptýlení a rozdělení na zemi, budou „dokonáni v jedno“ ve slávě. „Spolu prokřikovati budou; neboť okem v oko uzří.“ (Iz 52,8)
Velkým cílem této dokonalé jednoty je zjevení před světem slávy Krista jako Poslaného od Otce, a lásky Otcovy k učedníkům. Když svět uvidí Krista zjeveného ve slávě v těch svých, lidé poznají, že Ten, kterým pohrdali a nenáviděli Ho, byl skutečně Poslaný od Otce. Uvědomí si, že Kristovi vykoupení, které zavrhovali a pronásledovali, jsou Otcem milováni stejnou láskou, jakou má Otec ke Kristu.
Verš 24: – Existuje nadto sláva mnohem vyšší, než je sláva, která bude zjevená světu, a nad tisíciletým požehnáním země existuje intimnější okruh nebeského požehnání. V této intimnější sféře požehnání budou mít svatí svůj podíl, neboť Pán může říci: „Otče, které jsi mi dal, chci, kde jsem já, aby i oni byli se mnou.“ Od začátku rozhovorů Pán zjevoval velké přání svého srdce, aby nás měl u sebe, abychom tam, kde je On, byli i my. Nyní, když se modlitba blíží k závěru, je nám ještě jednou toto přání Jeho srdce připomenuto, když slyšíme Pána říci: „Chci,… aby tam, kde jsem já, i oni byli se mnou.“
Ale jestliže máme mít velkou výsadu být s Ním tam, kde On je, stále tu bude osobní sláva, náležející Kristu, na kterou budeme hledět, ale kterou s Ním nikdo nemůže sdílet. Kristus jako Syn bude vždy mít jedinečné místo u Otce. Je sláva, která je vlastní Kristu; je láska, která je vlastní Kristu – láska, z níž se radoval před založením světa; a je známost, která je Jemu vlastní, neboť Pán může říci: „Otče spravedlivý, tebe svět nepoznal, ale já jsem tebe poznal.“
Svatí budou znát, že Ten, jemuž náleží tato zvláštní sláva – tato láska, tato známost – je Ten, který byl poslán Otcem, aby oznámil Otce. Jsou takto rozlišeni od světa, který nerozeznává, že Syn byl Poslaný od Otce.
Verš 26: – Těm svým dává Pán poznat jméno Otce a vyhlášení jména Otce zjevuje lásku Otce, aby vědomí o lásce Otce, kterou Pán stále znal a okoušel na své cestě, mohlo být známé a okoušené Jeho učedníky. Nadto jestliže tato láska bude v nich, Kristus – Ten, kterého Otec miluje – bude mít své místo v jejich náklonnostech. On bude v nich. Takto když posloucháme Jeho poslední slova, naše myšlenky zůstávají naplněné velkým přáním Jeho srdce, aby Kristus byl v těch svých – „Já v nich“.
Toto přání Jeho srdce bude beze vší pochyby naplněno v budoucí slávě; ale nemůžeme říci, že velkou myšlenkou Jeho posledních rozhovorů, stejně jako Jeho poslední modlitby je, aby Kristus byl viděn živým způsobem v těch svých už nyní? Za tímto účelem jsou naše nohy umývány, naše srdce je utěšováno, náš život přináší ovoce a náš duch je vyučován. Proto nám Pán dovoluje naslouchat Jeho poslední modlitbě, která končí těmi slovy: „JÁ V NICH“.