Když uvažujeme o posledních slovech Pána Ježíše, jak jsou sdělena ve 13. až 16. kapitole Evangelia Jana, vždy musíme pamatovat na jednu věc: Pán má na zřeteli připravit ty své, aby pro Něho zde na zemi, kde On byl zavržen, v době Jeho nepřítomnosti vydávali svědectví.
Pro vykonání tohoto velkého úmyslu jsme v předchozích kapitolách viděli nutnost toho, abychom měli umyté nohy (kapitola 13), srdce utěšené a spojené s božskými Osobami (kapitola 14); abychom ve svém životě zjevovali charakter Krista a otvírali svá ústa k vydávání svědectví pro Krista (kapitola 15). Konečně je v tomto posledním rozhovoru vyučena naše mysl, abychom mohli konat rozumnou službu a nebyli vyvedeni z míry protivenstvím, s nímž se můžeme setkávat ze strany světa, který, i když je náboženský, zavrhuje Krista.
Velkým předmětem tohoto posledního rozhovoru je vyučit nás v myšlení Krista. Může se stát, že ve službě Pánu tu je mnoho horlivosti, ale ne podle známosti, a v důsledku toho je málo výsledků a mnoho zklamání. Jak je tedy velmi důležité mít myšlenky Pána!
Naučení tohoto rozhovoru je předloženo v následujícím pořádku:
Nejprve jsme předem varováni ohledně jednání, které náboženský svět dá pocítit těm, kteří vydávají svědectví o Kristu (verše 1–4).
Za druhé se učíme, že abychom mohli porozumět myšlenkám Krista, je třeba, aby Kristus odešel k Otci a aby přišel Utěšitel (verše 5–7).
Za třetí když Duch přijde, budou věřící vyučováni ohledně pravého charakteru přítomného zlého věku (verše 8–11).
Za čtvrté jsou věřící skrze Ducha Svatého přivedeni k známosti jiného světa – budoucího světa (verše 12–15).
Konečně jsou věřící vyučováni o pravém charakteru nového dne, který má začít (verše 16–33).
V předchozích rozhovorech Pán postavil před své učedníky charakteristiky nové křesťanské společnosti, jejíž výsadou bude nést ovoce pro Otce a vydávat svědectví o Kristu ve světě, kde Kristus je nepřítomen.
Verš 1: – Ale ti, kteří v nějaké míře nesou charakter Krista a vydávají Mu svědectví ve světě, který Ho nenávidí, se jistě setkají s některými utrpeními a pronásledováními, která nám jsou představena v prvních verších této kapitoly. Pán, který předem ví o utrpeních těch svých, jim ve své něžné a pozorné lásce předem dává upozornění plná milosti, aby nebyli pohoršeni, když se pronásledování projeví. Bez těchto upozornění by se jejich přirozené předsudky spojené s obdobím, které mělo skončit, stejně jako jejich nevědomost o novém, křesťanském období, mohly stát příčinou pádu, když by se setkali s pronásledováním. Následující historie učedníků potvrdí, jak byla tato upozornění nutná.
Jan Křtitel byl ve své době velmi blízko toho, aby se horšil. Jeho víra obdržela tvrdý náraz kvůli přijetí, kterého se mu dostalo a které bylo tak jiné, než jak si to představoval. V důsledku svého věrného svědectví se nalézal ve vězení, a protože neznal myšlenky Pána, posílá Mu toto poselství: „Ty-li jsi ten, který přijíti má, čili jiného čekati máme?“ Dostává se mu odpovědi: „Blahoslavený jest, kdo by se na mně nezhoršil.“ Toto nebezpečí hrozilo učedníkům. Plni falešných nadějí na okamžité vysvobození Izraele, nebyli připraveni na to, že budou Izraelem pronásledováni; jejich falešné naděje je vystavovaly nebezpečí, že se budou horšit.
Verše 2 a 3: – Varování od Pána je připravuje nejen na pronásledování jako takové, ale na náboženské pronásledování. Učedníci Krista budou vyloučeni ze synagog, což zahrnuje ztrátu veškerého obecenství v rodinném, sociálním nebo politickém okruhu (Jan 9,22). Toto náboženské pronásledování vyvstane z náboženských pohnutek. „Všeliký, kdo vás zabíjeti bude, domnívati se bude, že tím Bohu slouží.“ Proto čím větší bude upřímnost, tím nemilosrdnější bude pronásledování. Ale toto pronásledování přijde proto, že nepoznali ani Otce ani Syna. Tak tomu je s každou formou náboženského pronásledování. Právem bylo řečeno: „Jak tomu bylo se Židy, kteří pronásledovali křesťany, tak tomu bylo s křesťany, kteří pronásledovali křesťany. Ve jménu Krista byly konány věci pro slávu Boží, ohledně kterých Ten, který hledí z nebe, mohl jenom říci: ‚Nepoznali Otce ani mne.‘“
Verš 4: – V budoucích dnech se pronásledování stane příležitostí k připomenutí si slov Pána a oni budou utěšeni, když si uvědomí novým způsobem, že Pán vše znal předem a že Jeho láska je na to předem upozornila. Až do té doby se neukázala nutnost mluvit o těchto věcech, protože Pán byl tu, aby je ochraňoval. Tyto věci patřily do doby Jeho nepřítomnosti a nikoli do doby Jeho přítomnosti.
Ale jestliže měli být učedníci vyučeni ohledně myšlenek Pána, bylo nutné, aby On odešel a aby přišel Utěšitel. Pán uznával jejich lásku k sobě a ve své něžnosti měl soucit se zármutkem, který naplňoval jejich srdce při myšlence, že je opustí. Nicméně znal to nesmírné požehnání, které budou mít z příchodu Ducha, a může říci: „Je vám užitečné, abych já odešel. Neboť neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám.“ Jsme možná pomalí k uvědomování si toho nesmírného požehnání pro nás a slávy pro Krista, které vyplývaly z přítomnosti Ducha. Ale co by nás mělo přimět, abychom přikládali větší cenu daru Ducha, je, že vidíme, jaké ocenění Mu dává Pán. Jistě, společnost Pána v životě na zemi musela být požehnaná věc; vidět Jeho skutky moci a slyšet Jeho slova lásky, hledět na Jeho dokonalosti a zakoušet Jeho péči, jaké požehnání to muselo být! A přece bude Jeho odchod pro ně výhodný, neboť příchodem Ducha mohou být věřící přivedeni k hlubší známosti Krista, k bohatšímu ocenění Jeho dokonalostí, a nadto k poznání Krista vyvýšeného jako člověka ve slávě.
Znát skrze Ducha Krista ve slávě musí být nekonečně větší požehnání, než znát Krista na zemi podle těla. Zahrnuje to spojení s oslaveným Kristem, což bylo nemožné, když byl přítomen ve světě. Spojení s člověkem v nebi je vyšší požehnání než společnost s člověkem na zemi. Přesto jejich přítomný zármutek při myšlence, že ztratí Pána, ukrýval učedníkům požehnání, které pro ně měl Bůh připravené skrze toto trápení.
Můžeme z toho vyvodit široce použitelný princip: být nadmíru zaměstnáni přítomnými okolnostmi nám skrývá Boží úmysl pro budoucí požehnání, které působí pomocí těžkých okolností. Skutečnost, že byli ponořeni do svého momentálního zármutku, zastírala očím učedníků tu velkou skutečnost, že Pán svým odchodem otevře cestu rozvinutí všech rozsáhlých Božích rad pro slávu Krista a pro požehnání těch Jeho.
Tak je tomu často i s námi. Jsme zaměstnáni nějakou momentální těžkostí a nevidíme, že se Bůh rozhodl přivést nás právě přes tyto okolnosti k rozsáhlejším duchovním požehnáním. Zapomínáme na veršík, který říká: „Ty jsi mi v úzkosti prostranství způsoboval.“ (Žalm 4,2)
Od tohoto místa rozhovoru se Pán ve vztahu k příchodu Ducha Svatého vrací k naučením posledních dvou veršů 15. kapitoly. V počátečních verších 16. kapitoly Pán mluvil o svědectví, které budou vydávat učedníci, a o pronásledování, která z toho vyplynou. Tématu se znovu chápe slovy: „A když On přijde.“ Je to výraz, který jsme už našli v kapitole 15,26 a který znovu najdeme v kapitole 16,13. V každém z těchto případů vyznačuje novou etapu v naučeních. V kapitole 16,8 ukazuje příchod Ducha Svatého pravý charakter světa. V kapitole 16,13 přichází, aby uváděl věřícího do pravdy o jiném světě.
Před zjevením tohoto jiného světa je ukázán pravý charakter přítomného světa, a tak čteme: „A on přijda, obviňovati bude svět z hříchu a ze spravedlnosti a ze soudu.“ Zde se nejedná o to, vědět, kdo je usvědčen, ale je dána skutečnost, že přítomnost Ducha Svatého ukazuje pravý charakter světa. Ve skutečnosti to není svět jako takový, kdo přijímá to ukázání, ale ti, v nichž Duch přebývá, ačkoli jistě používají to, čemu se naučili, aby svědčili světu o jeho pravém stavu.
Přítomnost Ducha nestaví svět na zkoušku. Svět byl plně postaven na zkoušku přítomností Krista. Ten byl zde na zemi přítomen takovým způsobem, že svět mohl vidět Jeho skutky milosti a slyšet Jeho slova lásky; a Pán shrnuje výsledek tohoto postavení na zkoušku slovy: „i viděli i nenáviděli i mne i Otce mého.“ Když přijde Duch, svět Ho nebude moci přijmout, protože Ho nevidí a nezná. Ale věřícím – těm, v nichž přebývá – ukazuje výsledek zkoušky, aby, vyučeni Duchem, neměli chybný pojem o světu. Skrze vyučování Ducha znají pravý charakter světa, tak jak ho vidí Bůh. Jeho charakter je ukázán, pokud jde o hřích, o spravedlnost a o soud. Toto přesvědčení je působeno v duši ne použitím abstraktních prohlášení, ale odkazem na Pána Ježíše a na velké skutečnosti Jeho historie.
Nejprve je stav světa prokázán vzhledem k hříchu. Přítomnost Ducha je sama o sobě důkazem zlého stavu světa, neboť kdyby Kristus nebyl zavržen, Duch Svatý by tu nebyl. Jeho přítomnost je důkazem, že svět nenáviděl, zavrhl a ukřižoval Božího Syna. Židé i pohané, představující náboženský a politický svět, se spojili, aby řekli: „Vezmi, vezmi, ukřižuj jej.“ Je to tedy svět, který nevěří v Krista, a tato vážná skutečnost dokazuje, že je pod hříchem. Mohli bychom rozumět tomu, že svět nevěří v kohokoli jiného. Ale jestliže svět nevěří v Krista – člověka, ve kterém nenašel nic, co by káral – je to zjevným důkazem, že musí být ovládán zlým principem, který Bůh nazývá hříchem.
Konečné a absolutní ukázání, že svět je pod hříchem, není v tom, že lidé překročili určité Boží zákony nebo poskvrnili chrám a kamenovali proroky. Spočívá v tom, že když byl Bůh zde na zemi zjeven ve vší milosti, lásce, moci a dobrotivosti ve prospěch provinilého člověka, jak tyto charakterové rysy byly ukázány v osobě Jeho Syna přišlého v těle a přebývajícího uprostřed lidí, svět jasně a rozhodně zavrhl Boha, když odmítl věřit v Jeho Syna. To je rozhodná skutečnost, která je ukázáním hříchu světa. Jakkoli krásným se svět někdy může jevit navenek, ať činí jakékoli pokroky v civilizaci a ve vynálezech, zůstává skutečnost: přítomnost Ducha Svatého dokazuje, že to je svět, který nevěří v Krista, a proto je to svět pod hříchem.
Za druhé je špatný stav světa dokázán, pokud jde o spravedlnost. Přítomnost Ducha nejen dokazuje, že Kristus opustil svět, ale také, že byl přijat do slávy. Jestliže je nepřítomnost Krista největším důkazem hříchu světa, Jeho přítomnost ve slávě je největším vyjádřením spravedlnosti. Hřích lidí dosáhl svého vrcholu, když svět dal na kříž Toho, který byl bez hříchu. Spravedlnost je viděna na jedné straně v tom, že Kristus, který byl přibit na kříž, se vrátil k Otci; na druhé straně tím, že svět jako takový Ho už neuvidí. Je to jen spravedlivé, aby Kristus měl nejvyvýšenější místo ve slávě; je jen spravedlivé, že svět, který Ho viděl a nenáviděl bez příčiny, Ho už neuvidí. Tak je ukázáno, že svět je pod hříchem a bez spravedlnosti.
Za třetí Duch usvědčuje ze soudu, protože kníže tohoto světa je odsouzen. Za hříchem člověka je lest satana. Člověk je jen ďáblův nástroj. Bůh si předsevzal ustanovit Krista v místě nejvyšší moci ve vesmíru. Ďábel se pokusil zkřížit Boží úmysly; a od zahrady Eden až ke kříži Golgoty si používal lidi jako nástroje pro vykonání svých plánů. Na kříži se zdálo, že ďábel triumfoval, neboť se mu podařilo, když si použil lidi, přibít na kříž hanby právě Toho, jehož Bůh určil pro trůn slávy. Ale přítomnost Ducha ukazuje, že přese všechno, co svět, poháněn svým knížetem, učinil proti Němu, Kristus zaujímá nejvyšší místo ve slávě. Bůh triumfoval nad hříchem člověka a mocí ďábla. Postavení ve slávě, do kterého je Kristus uveden, je důkazem, že ďábel byl poražen v největším projevu své moci. To nutně ohlašuje konečný a úplný soud nad ďáblem; a jestliže je ďábel odsouzen, přijde pod soud celý systém světa, jehož je knížetem. Soud ještě není vykonán; ale mravně je svět už odsouzen se svým knížetem.
Takový je tedy v Božích očích stav světa, jak ho ukazuje přítomnost Ducha. Je to svět pod hříchem, bez spravedlnosti a jdoucí vstříc soudu.
Ponechávaje přítomný svět, Pán v myšlenkách přechází k oblasti, ohledně které má mnoho co říci, ačkoli to pro danou chvíli přesahuje porozumění učedníků. Ale když Duch pravdy přijde, oznámí učedníkům „budoucí věci“. „Uvede… ve všelikou pravdu.“ Abychom mohli být věrnými svědky pro Krista v tomto světě, nestačí znát pravý charakter přítomného věku; potřebujeme také mít světlo o jiném světě, aby vedlo naše kroky tímto tmavým světem.
Ale jestliže Duch uvádí na světlo slávy budoucího světa, nyní je nerozvíjí. Kristus sám při svém návratu zjeví tyto slavné věci. Skrze Ducha chodí víra v přítomném světle budoucích sláv. Jitřní hvězda vychází v našich srdcích, dříve než na svět zazáří slunce spravedlnosti.
Nadto Pán nevnuká myšlenku, že příchod Ducha pravdy změní běh tohoto přítomného světa. Jeho přítomnost odsuzuje svět, Jeho vyučování vysvobozuje věřící z přítomných věcí a dává jim světlo o budoucích věcech. Žel, mnozí se snaží používat křesťanství ke zlepšení světa, ale brzy zjistí, že takové snahy vedou jen ke zkažení křesťanství a k ozdobení zla ve světě křesťanským nátěrem. Pán také neříká, že příchod Ducha zajistí blahobyt a pozemskou prosperitu těch Jeho, když procházejí tímto světem. Často mohou být mezi těmi, kteří náležejí Pánu, velké rozdíly, pokud jde o okolnosti a jejich sociální úroveň zde na zemi, ale když jde o pravá nebeská bohatství podle Otcových rad, jsou na společné půdě. Přítomné světlo o tomto světě slávy je podílem všech svatých. Ať jsou okolnosti našeho života v tomto světě jakékoli, je nám alespoň daná možnost v duchu poznávat a okoušet větší a věčné slávy budoucího světa, do kterého za malý čas vejdeme ve skutečnosti.
Aby naše srdce mohla vejít do požehnání tohoto nového světa, Duch Svatý nás uvede do celé pravdy. Celý rozsah pravdy týkající se Božího úmyslu, slávy Krista v Církvi, požehnání Církve s Kristem a požehnání lidí v království během celého tisíciletého království až k slávám nového nebe a nové země jsou nám k dispozici v moci Ducha Svatého. Do této rozsáhlé sféry pravdy nás Duch uvede; ale nebude nás nutit ani pohánět. Pro každého vzniká otázka, adresovaná kdysi Rebece: „Půjdeš?“ Služebník byl tu, připraven vést ji k Izákovi, tak jako Duch přišel, aby nás vedl ke Kristu. Služebník mohl říci: „Nezdržujte mne… ať jdu ku pánu svému.“ A nemůžeme říci, že přáním Ducha Svatého není zlepšovat tento svět nebo usadit svaté na této scéně, ale vrátit se k Tomu, který Jej poslal, a přitom vzít s sebou nevěstu ke Kristu? Žel, že často zdržujeme Ducha Svatého, když se odvracíme na cestu podle vlastní volby a ztrácíme pak vedení Duchem Svatým. Angažovanost ve světě nebo nějaké chybné náboženské spojení nás mohou zadržet; a dokud nebudeme osvobozeni, Duch nás přestane v pravdě vést dopředu. Zdá se, že křesťané málo tuší, jak snadno je zbráněno pokroku duše v pravdě spojeními, která nejsou podle Slova.
Pán nejen říká, že Duch nás povede, ale třikrát říká: „Oznámí vám.“ Nejprve v 13. verši mluví o „budoucích věcech“, potom ve 14. verši máme slávy Krista, a konečně v 15. verši se jedná o „všecko, cožkoli má Otec“. To jsou věci, do kterých nás Duch Svatý chce uvádět, jestliže Mu v tom nebudeme bránit. Rozvine před námi celou blaženost budoucího světa; vezme slávy Krista a oznámí nám je; odkryje celý rozsah rad Otce, které mají Krista za střed.
Kéž bychom si plněji uvědomovali, že existuje svět blaženosti zcela mimo sféru přirozeného vidění a nad omezeními lidského ducha – svět, o kterém je řečeno: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteří jej milují.“ (1. Kor 2,9)
Pán ukončil část své rozmluvy, která odkrývá učedníkům velké světlo, jež v důsledku příchodu Ducha Svatého osvítí jejich porozumění. Nyní, když se rozhovory chýlí ke konci, už nemluví o Duchu, ale o „tom dni“ – novém dni, který měl vzejít – s novým zjevením, které dá On sám jako vzkříšený (verše 16–22); novým charakterem vztahů, které budou mít k Otci (verše 23 a 24); novou formou, kterou s nimi Pán bude komunikovat (verše 25–28).
Je dobré si připomenout, že dvě velké události, které vyznačují „ten den“, jsou odchod Krista, aby byl s Otcem, a příchod Ducha, aby zůstával ve věřících. V části rozmluvy, která se právě ukončila, je „ten den“ uvažován ve vztahu k příchodu Utěšitele. V části, která následuje, je „ten den“ viděn ve vztahu ke Kristu, který odchází k Otci, a ke všemu, co v sobě zahrnuje Jeho přítomnost u Otce.
Verš 16: – Vzácná sdělení týkající se budoucích sláv, které budou zjevené v moci Ducha, byla postavena před učedníky, ale protože ty poslední chvíle s nimi končí, jsou ponecháni s Ježíšem samým jako předmětem jejich náklonností. Duch chce jistě vzbudit tyto náklonnosti, ale nikdy není jejich předmětem jako Ježíš. Proto Pán zaujímá jejich srdce sebou samým, když říká: „Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne.“ Těmito slovy je Pán nejen zaměstnává sebou, ale dotýká se velkých událostí, které jsou tak blízké, a připravuje jejich srdce na změny, které z toho vyplynou.
Verše 17 a 18: – Slova Pána vzbuzují mezi učedníky úzkostné otázky, což ukazuje, že každé sdělení bylo pro ně tajemstvím. Všimněme si, že tou mírou, jak rozhovory pokračují, se učedníci stávají mlčenlivějšími. Pět učedníků příležitostně mluvilo, ale od chvíle, kdy opustili horní síň, nezazněl žádný jiný hlas než hlas Pána. Když byly rozvíjeny velké pravdy týkající se příchodu Ducha, tiše poslouchali to, co tak velmi přesahovalo jejich chápání. Nyní, když Pán opět mluví o sobě, jsou jejich srdce žádostivá znát význam Jeho slov. Ale i tehdy mluví mezi sebou a váhají sdělit své těžkosti Pánu.
Verše 19–22: – Pán vychází vstříc jejich přání zeptat se na význam Jeho slov. Nejenom vrhá více světla na to, co řekl, ale zjevuje jim také, jak budou jejich srdce v průběhu těch velkých, velmi blízkých událostí dotčena zármutkem, ale i radostí.
Slova Pána se jasně zmiňují o dvou krátkých časových úsecích a vyznačují, že učedníci Ho už brzy neuvidí, a potom Ho znovu uvidí. Nemůžeme říci ve světle následujících událostí, že tato slova ukazují, že v té chvíli zbývalo už jen několik krátkých hodin do chvíle, kdy Pán opustí své učedníky, aby zmizel zrakům lidí a vešel do temnot kříže a hrobu? Potom, po druhém „maličko (málo času)“ učedníci uvidí Pána, avšak ne jako předtím ve dnech Jeho těla, ale ve vzkříšení. Jestliže Ho už neměli vidět jako ve dnech Jeho ponížení, uvidí Ho provždy v Jeho novém a slavném stavu vzkříšení za smrtí a hrobem. Bude to nicméně tentýž Ježíš, který dlel uprostřed nich, který snášel jejich slabosti, podpíral jejich víru a získal jejich srdce, který se vrátí do jejich středu a řekne: „Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem ten.“
Pán kromě toho říká svým učedníkům, jak je tyto události postupně zasáhnou v zármutku a v radosti. Krátká chvíle, během které Ho neuvidí, bude pro ně dobou tísnivého smutku – dobou slz a nářku nad Tím, který umřel a jehož hrob byl koncem všech jejich zemských nadějí. Svět se jistě bude radovat a myslet, že zvítězil nad Tím, jehož přítomnost ukazovala špatnost jeho jednání. Ale jakmile tato krátká chvíle přejde, jejich zármutek bude proměněn v radost.
Aby představil srdcím učedníků tyto nadcházející události, používá Pán ilustraci ženy, které se narodí dítě. Náhlý zármutek, úzkost proměněná v radost a narození dítěte přesně představují náhlý zármutek, který zachvátí učedníky, když Pán vejde ve smrt, stejně jako rychlý přechod z úzkosti k radosti, když znovu uvidí vzkříšeného Pána jako Prvorozeného z mrtvých.
Když používá tuto ilustraci, Pán rozvíjí svá slova. Už řekl: „Uzříte mne.“ Nyní připojuje: „Opět uzřím vás.“ Svět Ho už neuvidí a On také znovu neuvidí svět. Vrátí se k těm svým. A to je to, co se stalo, jak později čteme: „Přišel Ježíš a stál uprostřed a řekl jim: Pokoj vám. A to pověděv, ukázal jim ruce i bok svůj. I zradovali se učedníci, vidouce Pána.“ (Jan 20,19.20)
Nadto toto nové spatření, o kterém Pán mluví, může být stěží omezeno na ty krátké návštěvy během čtyřiceti dnů po vzkříšení. Právem bylo řečeno: „Vzkříšený a živý Pán se ukázal zraku jejich očí, aby zůstal před zrakem jejich víry ne jako vzpomínka, ale jako přítomnost.“ A ještě: „Bylo to vidění, které nikdy nebude moci být smazáno ani zatemněno, ale které se naopak stávalo stále jasnějším tou mírou, jak se stávalo duchovnějším.“ Během celé doby Jeho nepřítomnosti, dokud ještě jsme na zemi a On je ve slávě, zůstanou slova Pána vždy pravdou: „Uzříte mne“ a „opět uzřím vás“. S očima obrácenýma k této slávě mohl Štěpán říci: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ A pisatel Epištoly Židům prohlašuje: „Toho Ježíše… vidíme… slávou a ctí korunovaného.“
Toto zvláštní vidění Krista zajišťuje radost věřícího. „Žijící Pán je radostí těch svých; a protože Jeho život je věčný, jejich radost je trvalá a jistá.“ Proto Pán může říci: „Radosti vaší žádný neodejme od vás.“
Verše 23 a 24: – Pán mluvil o novém zjevení sebe samého v ten nový den, který měl tak brzy začít. Nyní mluví o vztazích nového charakteru, který odpovídá tomuto novému dni. „A v ten den nebudete se mne tázati o ničem.“ – To jsou slova, která neznamenají, že bychom se nikdy neměli obracet na Pána, ale spíše že máme přístup přímo k Otci. Marta neměla žádný pojem o tom, co to je mluvit přímo k Otci, když řekla: „Vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh.“ (Jan 11,22) Nyní nemáme žádat Pána, aby za náš šel k Otci, ale naší výsadou je prosit přímo Otce ve jménu Krista. Až dosud učedníci o nic neprosili v Jeho jménu. „V ten den“ budou prosit v Jeho jménu a Otec dá v Jeho jménu, aby jejich radost byla plná. Když se budou obracet k nevyčerpatelným zdrojům, které jim byly otevřeny, naleznou plnost radosti.
Verš 25: – Kromě toho obdrží sdělení Pána z Jeho strany nový charakter. Až do té doby byla velká část Jeho vyučování dávána formou podobenství nebo příměrů. V den, který měl začít, bude mluvit o Otci otevřeně. Tak tomu bylo po Jeho vzkříšení, když poslal učedníkům poselství a jasně řekl: „Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20,17)
Verše 26–28: – Ačkoli nám Pán chce mluvit otevřeně o Otci, nebude nutné prosit Otce za nás, jako kdyby Otec neznal naše potřeby, nebo jako kdybychom neměli volný přístup k Otci, neboť „sám Otec miluje vás“, říká Pán. Otec má největší zájem o učedníky a miluje je, protože oni milují Krista a věří, že vyšel od Boha.
Pán končí tuto část rozhovoru tím, že potvrzuje velké pravdy, na kterých spočívá celá budova křesťanství: „Vyšel jsem od Otce, a přišel jsem na svět; a opět opouštím svět, a jdu k Otci.“ Žel, že vyznávající křesťanstvo na jedné straně předstírá, že si velmi váží dokonalého života našeho Pána, na druhé straně rychle opouští svaté důsledky, které obsahuje toto velké ujištění. Toto prohlášení o Jeho božském původu, o Jeho vyslání na svět a o Jeho návratu k Otci vhodným způsobem uzavírá naučení, obsažené v tomto rozhovoru.
Verše 29–32: – Poslední verše nejsou tak naučením, jako spíše závěrečným varovným slovem, týkajícím se slabosti učedníků. Pak následují slova, která zjevují city srdce Pána, a poslední slova povzbuzení.
Tváří v tvář tomuto jasnému potvrzení pravdy mohou učedníci říci: „Nyní zjevně mluvíš, a přísloví /přirovnání/ žádného neužíváš.“ Pravda, kterou rozeznávali jen nejasně, se zpřesňuje a vyjasňuje otevřenými slovy Pána. A přece, jak málo chápali, přes jakou smrt se Pán vrátí k Otci! Proto Pán říká: „Nyní věříte?“ Jistě, oni věřili, ale tak jako až příliš často i my, si sotva byli vědomi své vlastní slabosti. Pán je musí varovat, že přichází hodina, a že přišla, kdy všichni učedníci budou rozptýleni, každý k svému, a že Ten, o kterém právě vyznali, že v Něho věří, bude ponechán samotný.
Jestliže však přijde chvíle, kdy ti, kteří byli Jeho společníky během Jeho života, kteří Ho milovali a následovali Ho, budou myslet jen na sebe a vzdálí se od Něho v hodině Jeho zkoušky, On nebude sám, neboť jak Pán říká: „Otec se mnou jest.“ Neříká: Otec bude se mnou, jakkoli to je pravdivé, ale: „Otec se mnou jest.“ Jako kdysi v příběhu, který byl jen stínem tohoto tak mnohem vážnějšího výjevu, čteme ohledně Abrahama a Izáka, když směřovali v zemi Moria k hoře: „I šli oba spolu.“ (1. M 22,6), tak nyní Otec a Syn jsou spolu, když se blíží k nejvyšší oběti.
Verš 33: – Ale jestliže Pán chce varovat učedníky před jejich slabostí, nechce je nechat bez posledního slova útěchy a povzbuzení. Ať jsou selhání a slabosti, nad nimiž musejí naříkat, v nich samých, nebo zkoušky, s kterými se mohou setkat ve světě, jakékoli, v Kristu budou mít pokoj. Mnoho věcí, jak v nich samých, tak i ve světě, je bude moci zarmucovat, ale v Kristu budou mít nepochybný zdroj pomoci: někoho, v němž jejich srdce bude moci spočinout v dokonalém pokoji. Svět jistě mohl pronásledovat učedníky, jak to také brzy měli zakusit, ale Kristus přemohl svět.
Tak jako učedníci, i my můžeme být dobré mysli, neboť Ten, který nás miluje, který pro nás žije, který pro nás přijde – Ten, který je s námi – je Ten, který přemohl svět. Takto se tyto vzácné rozhovory nekončí, aniž by nám ponechaly slovo povzbuzení, které nás pozvedá nad naše pochybení a vede nás k hledění na vítězství Pána.
Tys, Pane, zvítězil, i nám dáš vítězit,
v Tvých radostech smíme radosti okusit,
ovoce božské lásky.
Když se zde Tvůj lid trápí, namáhá, trpí,
jak našeho ducha myšlenka potěší
na Tvůj trůn slávy.