Velkým cílem rozhovoru ve 13. kapitole je uvést věřící do správných vztahů s Kristem a jedněch k druhým, aby mohli okoušet obecenství s Kristem – „mít díl“ s Ním – v novém postavení, které zaujal jako Člověk v domě Otce. V rozhovoru, který následuje ve 14. kapitole, je nám dopřáno vidět věřící v požitku tohoto obecenství s božskými Osobami – s Kristem v domě Otce; s Otcem, zjeveným v Synu, a s Duchem Svatým, poslaným od Otce.
Tyto dva rozhovory jsou oddělené od těch, které následují, slovy Pána: „Vstaňte, pojďme odtud.“ (14,31) Když Pán řekl tato slova, vychází se svými učedníky z horní síně do vnějšího světa. Charakter rozmluv, které následují, je v souladu s místem, kde jsou vysloveny; neboť nyní jsou učedníci viděni jako nacházející se ve světě, z něhož byl Kristus vyvržen, a nesou ovoce pro Otce a vydávají svědectví o Kristu. Právem kdosi řekl: „V první části je převládající notou útěcha vzhledem k Jeho odchodu; ve druhé je to naučení pro stav, který z toho vznikne. V jedné jako v druhé Ten, který mluví, vyučuje; v jedné jako v druhé těší.“
Plán tohoto nového rozhovoru je zřejmý:
Pán uvádí předmět nesení ovoce těmito slovy: „Já jsem ten vinný kmen pravý a Otec můj vinař jest.“ Taková slova se musela jevit jako zvláštní uším jedenácti, kteří byli zvyklí ze Žalmů a proroků považovat Izrael za vinnou révu. Žalm 80 mluvil o Izraeli jako o vinném kmeni přeneseném z Egypta. Izaiáš v písni milého o jeho vinici představuje v obrazu vinného kmene lásku a péči, kterými Hospodin na Izraeli nešetřil. Jeremiáš mluví o Izraeli jako o „vinném kmeni výborném“. Žel, Izrael nepřinesl ovoce pro Boha. Izaiáš naříká, že přinesli jen „plané víno“, a Jeremiáš naříká, že se proměnila „v plané réví cizího kmene“. Stejně tak Ozeáš mluví o Izraeli jako o „vinném kmeni prázdném“, který nese jen „ovoce sobě“, ale nic pro Boha (Iz 5,1–7; Jer 2,21; Oz 10,1).
V průběhu let snášející trpělivosti Bůh různými způsoby stavěl Izrael na zkoušku; hledal ovoce, ale našel jen plané víno. Poslední a nejvyšší zkouškou byla přítomnost milovaného Syna. Vědomé zavržení Syna bylo posledním důkazem, že Izrael je skutečně „planým révím“ a „vinným kmenem prázdným“.
Takto přišla chvíle, aby učedníkům zjevil, že Izrael je dán stranou: jestliže mají nést ovoce, pak už ne jako spojeni s Izraelem – neplodným révím, ale s Kristem, tím pravým vinným kmenem. Kristus a Jeho učedníci zaujmou místo Jeruzaléma a jeho dětí.
I když nás slova Pána uvádějí do toho, co na zemi nahrazuje Izrael, přece nám nepředstavují křesťanství v jeho nebeských vztazích. Nehledí na věřící jako na sjednocené skrze Ducha Svatého s Kristem v nebi a jako na údy Jeho těla – což je životní spojení, které nemůže být zrušeno – ale jako ve vztahu s Ním na zemi ve vyznání, že jsou Jeho učedníky. Toto vyznání může být skutečné, anebo může být jen vnějším vyznáním, a proto Pán mluví o dvou druzích ratolestí: o těch, které mají život a které jej ukazují ovocem, jež přinášejí, a o těch, které nemají život a které jsou vyvrženy ven a spáleny.
Jak vhodné je tedy, že mezi všemi stromy je zde užit jako obraz vinný kmen, vzhledem k tomu, že tématem tohoto rozhovoru je „ovoce“ jako důkaz pravého učednictví! Jiné stromy mohou být užitečné nezávisle na svém ovoci; tak tomu není u vinné révy. Když Ezechiel mluví o révovém dřevu, ptá se: „Zdaliž vzato bude z něho dřevo k udělání něčeho? Zdaliž udělají z něho hřebík k zavěšování na něm všelijaké nádoby?“ (Ez 15,3) Jestliže réva nepřináší ovoce, je zbytečná.
Jaký je tedy duchovní význam ovoce? Nemůžeme říci, že ovocem je zjevování Krista ve věřícím? V Galatským 5,22 čteme, že „ovoce Ducha jest: Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost“. Ale není to nádherný popis Krista, poníženého člověka, jenž zde kráčel v pokoře? Jestliže tedy je takové ovoce vidět ve věřících, bude výsledkem ukázání Krista v Jeho lidu. Kristus osobně odešel z této scény, ale Božím přáním je, aby Kristus zůstával viděn ve svých mravních rysech v těch, kteří jsou Jeho. Kristus osobně odešel do domu Otce; Kristus ve svých mravních rysech pokračuje, abychom tak řekli, v těch svých na zemi.
Ovocem není právě jen vykonávání nějakého daru, ani služba nebo skutek. Jsme jistě napomínáni, abychom „chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti, v každém skutku dobrém ovoce vydávajíce“ (Kol 1,10). Ale tento oddíl, i když ukazuje, jak skutečnost nesení ovoce je úzce spojena s dobrými skutky, přece mezi nimi jasně rozlišuje. Dobré skutky mají být vykonávány způsobem tak podobným Kristovu, že mezi skutky, které jsou k užitku člověku, je nalezeno ovoce přijatelné pro Boha. Přirozený člověk může konat mnoho dobrých skutků, ale v těchto skutcích se nenajde ovoce pro Boha. Cožpak nás apoštol v 1. Korintským 13 neupozorňuje, že můžeme být činní ve službě a dobrých skutcích, a přece nemít „lásku“, nejvýbornější vyjádření ovoce?
Kdyby služba a skutky byly ovocem, bylo by omezeno velkou mírou na ty, kteří mají nějaký dar a schopnosti; ale jestliže je ovoce zjevování Krista, pak se stává nesení ovoce věcí možnou, a také výsadou pro každého věřícího, od nejstaršího k nejmladšímu.
Kdo z těch, kteří milují Krista a obdivují dokonalosti Toho, jehož celá osoba je obdivuhodná, by si nepřál nějakou mírou zjevovat Jeho milosti, a tak přinášet ovoce? Jestliže toto je přání srdce, jsou nám Pánem ukázány tři zdroje pomoci a prostředky, aby nám pomohly uskutečnit naše přání. Nejprve Otcova péče plná lásky, potom praktické očišťování skrze slovo Krista, a konečně odpovědnost věřícího zůstávat v Kristu.
Otcova péče je představována metodami použitými vinařem. Nejprve se, žel, může stát, že některé ratolesti, i když mají živé spojení s kmenem, nenesou ovoce. Ty Otec odřezuje. Tyto ratolesti jsou naprosto odlišné od suchých ratolestí z 6. verše, které jsou uvrženy na oheň a shoří. Zde je to Otec, který je dává pryč, tam jsou to lidé, kteří je házejí pryč. Nebyli v Korintu někteří svatí, jejichž chození bylo takové, že je Otec nechtěl ponechat zde na zemi, aby neuváděli pohanění na jméno Krista, a vzal je domů, tak jak čteme: „… a spí mnozí“ (1. Kor 11,30)? Potom tu je činnost Otce plná milosti vůči těm, kteří nesou ovoce, aby nesli více ovoce. Ty On čistí. Výchova a kázeň Otce mají za cíl odejmout vše, co brání zjevování charakteru Krista. Jistě to může být bolestivé, neboť „každé trestání, když přítomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné, než potom rozkošné ovoce spravedlnosti přináší těm, kteří by v něm pocvičeni byli“ (Žid 12,11). Jestliže jsme pocvičeni před Otcem, pokud se týká Jeho péče o nás, nebudeme zatrpklí a naplněni hořkostí kvůli těžkostem, ale spíše utišení a vyzrálí. Výsledkem bude, že v nás bude vidět charakter Krista a my poneseme ovoce.
Verš 3: – Za druhé tu je láskyplná péče Pána o nás, abychom nesli ovoce. On může říci: „Již vy čisti jste pro řeč, kterou jsem mluvil vám.“ Jedná se o praktické oddělení, působené Jeho Slovem, od všeho, co se neslučuje s Kristem. V té chvíli byli učedníci čistí: cožpak jejich nohy nebyly v rukou Pána? Voda, použitá Jeho rukama skutečně vykonala své očistné dílo. Jestliže my chceme znát něco z praktického očišťování Slova, učiníme dobře, když se posadíme k Jeho nohám jako kdysi Marie a budeme naslouchat Jeho Slovu. Všichni víme, co to je jít k Němu se svými vyznáními, svými těžkostmi a svými cvičeními. Je dobře, že víme, že On naslouchá našim váhavým slovům, ale může být, že jsme zřídka sami s Ním prostě proto, abychom byli v Jeho společnosti a abychom naslouchali Jeho slovům. A přece, co může být vhodnějšího k našemu očišťování a k působení ovoce, než sedět u Jeho nohou a poslouchat Jeho slova? Marie, která vyvolila tuto dobrou stránku, přinesla ovoce tak vzácné Kristu, že On může říci: „Kdekoli kázáno bude evangelium toto po všem světě, také i to bude praveno, co učinila tato, na památku její.“ (Mat 26,13)
Verše 4 a 5: – Třetí prostředek, kterým může být život učedníka učiněn plodným, se nalézá v jeho vlastních rukou. Je shrnut výrazem dvakrát opakovaným: „Zůstaňte ve mně.“ Zůstávat v Kristu představuje naši výsadu i naši odpovědnost ustavičně kráčet v závislosti na Kristu. Jak to kdosi řekl, zůstávat v Kristu je „být v navyklé praktické blízkosti srdce u Něho“. Jestliže jsme se naučili, že ovoce je zjevování mravního charakteru Krista, vyjádřeného „láskou, radostí, zdrženlivostí“, uvědomíme si, že takový ideál nemůže být dosažen našimi vlastními silami. Uskutečňování mravní výtečnosti ovoce na jedné straně a krajní slabost, která nás charakterizuje, nás přesvědčí o pravdivosti slov Pána: „Beze mne (odděleni ode mne) nemůžete nic učinit.“ Jeho ovoce může být vskutku sladké našim ústům, ale podíl na Jeho ovoci můžeme mít jen tehdy, když zůstáváme v Jeho stínu. Bez světla a tepla slunce by réva nemohla přinášet hrozny. Stejně tak budeme my bez ovoce, když nezůstáváme ve světle a lásce Kristovy přítomnosti. Jestliže zůstaneme v Kristu, Kristus bude v nás, a jestliže je Kristus v nás, budeme zjevovat výtečné charakterové rysy Krista.
Je tedy zřejmé, že nebudeme moci nést ovoce, když učiníme ovoce předmětem nebo když budeme přemýšlet o ovoci. Mít Krista za předmět, myslet na Něho je tajemstvím plodnosti. Kristus předchází ovoce.
Verš 6: – V 6. verši máme vážný případ mrtvé ratolesti – pouhého vyznavače, který si bere jméno Krista, ale nemá s Ním životní spojení. Takový člověk nemůže nést ovoce. V použitém obrazu s mrtvou ratolestí nejedná osobně Vinař, ale jiní. Tak vyznavač nenesoucí ovoce, a v důsledku toho bez života, není v rukou Otce, ale poněvadž je pod Boží vládou, je v rukou vykonavatelů Jeho soudu. A zde ratolest není „odejmuta, vzata pryč“, ale je „vyvržena“, „sebrána“ a „shoří“. Není Jidáš vážným a hrozným příkladem takové mrtvé ratolesti? V případě těch, ke kterým se Pán obracel, bylo pouto s Ním živé, neboť přece právě řekl: „Již vy čisti jste.“ Z tohoto důvodu Pán neříká: „Jestliže nezůstanete“, ale: „Nezůstal-li by kdo ve mně.“ Výrazy jsou změněny, aby byla vyloučena myšlenka, že by pravý učedník mohl být vyvržen ven a spálen.
Verše 7 a 8: – Když před nás Pán postavil péči plnou milosti, kterou je život věřícího učiněn plodným, pokračuje a ukazuje, jaké jsou výsledky plynoucí z nesení ovoce. První výsledek je u učedníků: Chození v činné a ustavičné závislosti na Kristu, když Jeho slova takto stále formují myšlenky a náklonnosti, přivede duši k tomu, aby se modlila ve shodě s vůlí Pána, a tyto modlitby budou vyslyšeny.
Druhý velký výsledek je ve vztahu k Otci. Nést ovoce oslavuje Otce. Kristus byl vždy dokonalým vyjádřením Otce. Tou mírou, jak zjevujeme mravní rysy Krista, budeme i my předkládat pravdu ohledně Otce, a tak Jej oslavíme.
A konečně když neseme ovoce, stáváme se svědky pro Krista samého. Zjevujeme-li Jeho charakter, stane se všem zřejmým, že jsme Jeho učedníci.
V posledních rozhovorech Pána nalézáme postupné rozvinutí pravdy, která připravuje učedníky na to, že pozemský židovský systém, se kterým byli spojeni, bude dán stranou a bude uvedeno něco nového: křesťanská společnost, nebeská ve svém původu a ve svém určení, i když je ponechána nějakou dobu ve světě, aby představovala Krista – Člověka ve slávě.
Když nasloucháme slovům Pána, činíme dobře, podržíme-li v mysli dvě velké skutečnosti, které jsou u základu každého naučení z Jeho slov na rozloučenou. Nejprve velkou skutečnost, představenou nám vícekrát, že Pán měl opustit svět, aby zaujal nové postavení jako člověk v nebi; za druhé skutečnost, že božská Osoba – Duch Svatý – měla přijít z nebe na zem. V důsledku těchto dvou velkých skutečností bude v tomto světě společnost věřících spojená s Kristem ve slávě a spojená jeden s druhým skrze Ducha Svatého. Této nové společnosti, představované učedníky, adresuje Pán svá poslední slova.
Když učedníkům zjevil své přání vidět je nést ovoce – a zjevovat výtečné charakterové rysy svého vlastního charakteru ve světě, ve kterém bude nepřítomen, představuje jim nyní novou křesťanskou společnost, v níž jediné tu může být ovoce. A je zřejmé, že plné vyjádření ovoce vyžaduje takovou skupinu, neboť mnoho milostí Krista by sotva mohlo být vyjádřeno v izolovaném učedníkovi. Trpělivost, tichost, dobrotivost a jiné rysy Krista mohou být zjevovány v praktickém životě, jen když jsme ve společnosti s druhými. V prvním verši 13. kapitoly Jana je nám řečeno, že v době Kristovy nepřítomnosti jsou na zemi ti, které nazývá „těmi svými“ a které miluje až do konce. Skutečnost, že je miluje až do konce, dokazuje, že přes všechny své nedostatky budou existovat až do konce. Navenek mohou být „ti Jeho“ rozděleni a rozptýleni, ale zůstávají pod Jeho pohledem. „Zná Pán ty, kteří jsou jeho.“ Jaké to je štěstí pro tyto věřící, kteří nalézají svou radost ve společnosti „těch, kteří jsou Jeho“! Kdyby byl Kristus osobně přítomen na zemi, všichni bychom si přáli být v Jeho společnosti; ale protože odešel, jistě budeme rádi s těmi, kteří zjevují něco z Jeho charakteru. Jestliže uprostřed všeho zmatení v křesťanstvu můžeme ještě nalézt několik duší, které bez jakékoli domýšlivosti ukazují mravně něco z Krista, budou bezpochyby velmi drahé srdci, které miluje Krista; zatím co velké náboženské systémy lidí, kde je tolik lidí a tak málo Krista, přestanou mít přitažlivost.
Jak velmi je důležité, abychom věnovali vážnou pozornost oddílu, který nám odkrývá velké mravní rysy té nové křesťanské společnosti, která tvoří Kristovu Církev v době Jeho nepřítomnosti. Když mluvíme o křesťanské společnosti, bděme nad tím, abychom ji na jedné straně neomezovali na nějaký počet svatých, ani ji na druhé straně nerozšiřovali tak, že by zahrnovala ty, kteří nejsou Kristovi.
Verše 9 a 10: – Prvním charakterem a nejvýznačnější známkou křesťanské společnosti je Kristova láska. Křesťanská společnost je milována Kristem. Ti, kteří ji tvoří, mohou být světu téměř neznámí. Jsou-li známí, mohou být opovrhovaní a nenávidění, ale jsou milováni Kristem a velikost Jeho lásky je taková, že může být měřena jen láskou Otce ke Kristu. Otec hleděl dolů na Krista jako na člověka na zemi a miloval Ho vší dokonalostí božské lásky; a nyní Kristus, shůry slávy hledí na ty své v tomto světě a z otevřených nebes se na ně vylévá Kristova láska.
Takovým Pán řekl: „Zůstaňte v mé lásce.“ Prožívání jejich požehnání, stejně jako moc jejich svědectví, bude záviset na tom, zda zůstávají v ustavičném pocitu lásky Krista. Ta druhá slova Pána: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil,“ adresovaná později andělu církve, která je v Efezu, vyznačují první krok na cestě, která vede ke zkáze a k rozptýlení křesťanské společnosti na zemi. Následující krok do úpadku byl ten, že přestali vydávat Kristu kolektivní svědectví – svícen byl odňat (Zj 2,4.5). Dokud křesťané chodili v prožívání božské lásky, nic nemohlo odolat jejich spojenému svědectví. Když ztratili pocit Kristovy lásky k sobě, ztratili svou první lásku ke Kristu a rychle přestali představovat společné svědectví před světem. Kolikrát se tato historie církve v jejím celku opakovala v místních shromážděních! Ale jsou-li tu takoví, kteří mají na srdci odpovědět na slova Pána a zůstávat v Jeho lásce, nechť věnují pozornost vyučování Pána, neboť On ukazuje cestu. Zůstávat v Jeho lásce můžeme jen tehdy, když chodíme po stezce poslušnosti. „Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mé lásce.“ Dítě, které koná svou vlastní vůli a neposlouchá své rodiče, cení si velmi málo jejich lásky a málo se z ní těší. Tak tomu je s křesťanem: jen když chodíme v poslušnosti myšlenek zjevených Pánem, budeme žít v požitku Jeho lásky.
Kdosi správně řekl, že zůstáváme v lásce Krista „jako někdo zůstává na slunci, když se zdržuje na místě, kam svítí jeho paprsky“. Kristova láska spočívá na cestě poslušnosti a svítí na stezku Jeho přikázání. Zachovávat Jeho přikázání nevytváří více lásky, stejně jako chození na osluněném místě nevytváří slunce; v důsledku toho napomenutí nezní hledat, zasloužit si nebo vyvolat lásku, ale „zůstávat v ní“. Pán sám byl dokonalý příklad někoho, kdo chodil po cestě poslušnosti, neboť mohl říci: „Přikázání Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v jeho lásce.“
Verš 11: – Druhou velkou charakteristikou křesťanské společnosti je „radost“; ale je to radost Kristova. Pán říká: „Toto mluvil jsem vám, aby radost má zůstávala ve vás, a radost vaše byla plná.“ Není to pouhá přirozená radost, a ještě méně radost světa. Je to radost Kristova, radost, která vyplývala z nepřetržitého vědomí a požitku Otcovy lásky. Jistě, jsou pozemské radosti, které jsou Bohem schvalovány a které, na svém místě a ve svůj čas, mohou být okoušeny legitimně, ale takové radosti pomíjejí: „Štěstí se ukáže a zmizí.“ Vína zemské radosti se nedostává. Jistě můžeme pít „z potoka na cestě“ (Žalm 110,7; 1. Král 17,7). Přesto tu je zdroj radosti ve věřícím, který tryská do věčného života a nikdy nevyschne. Takto Pán může mluvit o své radosti jako o takové, která v nás může zůstávat. Je to radost, která přetrvá pomíjivé časné radosti – radost, která zůstává. Radost, která má svůj zdroj v lásce Otce a bude trvat tak dlouho jako láska, z níž tryská.
Nadto radost, o které Pán mluví, není pouze radost, která zůstává, ale Pán může svým učedníkům říci, že bude „ve vás“. Když je v nás, není jako radost tohoto světa, závisející na vnějších okolnostech. Žalmista mohl říci: „Způsobil jsi radost v srdci mém větší, než oni mívají, když obilí a víno jejich se obrodí.“ (Žalm 4,7) Pozemské radosti závisejí na prosperitě vnějších okolností; štěstí Pána je v srdci. Pokud se týká vnějších okolností, Pán byl zavržený a osamělý – „Muž bolesti“, který věděl, co to je trápení. Na své cestě dokonalé poslušnosti vůle Otce zůstával v ustavičném vědomí Otcovy lásky a v této lásce nalézal stálý zdroj vší své radosti. Také my tou mírou, jak chodíme v poslušnosti Pána, budeme zůstávat ve vědomí Jeho lásky. A v záři Jeho lásky najdeme nejen Jeho radost, ale plnost radosti, která neponechá žádné místo pro lidskou lítost ze selhání všech pozemských věcí.
Verše 12 a 13: – Za třetí je nová společnost charakterizovaná láskou. Nejen je milovaná, ale je to společnost, která miluje, neboť toto je přikázání Pána: „Abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás.“ Tato láska nemá být láska podle lidského vzoru, která je často sobecká; ale láska, která nemá nižší míru, než je láska Pána k nám, láska, ve které není nic z mého já, neboť Pán může říci: „Větší lásku nad to žádný nemá, než aby svůj život položil za své přátele.“ Smrt zde není viděna ve svém smiřujícím charakteru, ale jako vyjádření nejvyšší lásky. Pozemská láska je často vzbuzována tím, co je v jejím předmětu milování hodného. Božská láska se pozvedá nad všechny naše slabosti a všechny naše nedostatky a miluje, přestože tu je tolik věcí, které nejsou milování hodné. Taková je láska Krista a taková je láska, kterou máme živit jedni vůči druhým. Láska, která není lhostejná k nedostatkům a poskvrnám, ale která, když se pozvedne nad vše, co není milé, slouží svému předmětu až do dání té nejvyšší oběti – dání života za přítele. Jak kdosi řekl: „Nemůže být dán žádný větší důkaz lásky, navržen žádný vznešenější vzor.“
Verše 14 a 15: – Křesťanská společnost je za čtvrté společností, která se těší důvěře Krista a dostává Jeho důvěrná sdělení. Je povolána, aby znala tajné rady Otcova srdce. Pán jedná s těmi svými ne jen jako s otroky, jimž jsou dávány příkazy, ale jako s přáteli, jimž jsou sdělována tajemství. Může říci: „Všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám.“ Neznamená to jistě, že by učedníci nebyli otroky Ježíše Krista (2. Petra 1; Judy 1; Řím 1,1). Ale byli více než otroci; byli přátelé. A jestliže výsada být otroky je velká, výsada být přáteli je větší. Otrok jako takový „neví, co by činil pán jeho“. Zná pouze úkol, který je mu přidělen, a dostává jen nutné instrukce k jeho splnění. Otrok, s nímž je jednáno jako s přítelem, toho ví více; jeho Pán mu sděluje tajný účel, pro který je práce podnikána. A ještě více, neboť přítel je někdo, s nímž mluvíme o našich záležitostech a víme, že o ně bude mít nejhlubší zájem, ačkoli se ho přímo netýkají. Takto Bůh jednal vůči Abrahamovi – muži, který je nazván Božím přítelem. Řekl: „Zdali já zatajím před Abrahamem, co dělati budu?“ Ale znovu vidíme, že místo přítele zajišťuje poslušnost vůči přikázáním Pána, jako předtím dávala požitek Jeho lásky. Budeme znát jen málo z rad Otcova srdce, jestliže nechodíme v poslušnosti vůči přikázáním Pána. Jestliže chodíme po stezce poslušnosti, Pán s námi jedná jako s přáteli a dává nám důvěrná sdělení, do nichž nás uvádí, když nám říká vše, co slyšel od Otce.
Verš 16: – Za páté je křesťanská společnost vyvolená. Pán Ježíš říká: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil.“ Volba přicházela od Něho a ne od nás. Jaké požehnání, že tomu tak je. Kdybychom si v nějaké chvíli citového nadšení vyvolili Pána jako Mistra, ke kterému půjdeme a pro kterého budeme nést ovoce, už dávno bychom se pod tlakem okolností odvrátili. Dobrovolníci, kteří se tu a tam setkali s Pánem, obdrželi od Něho jen málo povzbuzení a nešli dlouho s Tím, který neměl místa, kde by složil svou hlavu, a který byl vždy u lidí v pohanění. Ale o těch, které On povolal, mohl říci: „Vy pak jste ti, kteří jste v mých pokušeních se mnou zůstali.“ (Lk 6,13; 9,1; 22,28) Jistě se zde nejedná o svrchované vyvolení k věčnému životu, ale o lásku, která nás vyvolila a postavila, abychom nesli ovoce na zemi, a aby toto ovoce zůstalo. To bylo uskutečněno požehnaným způsobem v apoštolech, neboť charakterové vlastnosti Krista, zjevované v jejich životě, z nich udělaly příklad pro stádo pro všechny časy.
Nakonec je křesťanská společnost společností, která se modlí a která závisí na Otci, majíc přístup k Němu ve jménu Krista. Těší se z Kristovy lásky, jako přátelé jsou účastni důvěrných Kristových sdělení. Tak budou vyučeni v Jeho myšlení takovou mírou, že ať to bude cokoli, oč budou prosit Otce ve jménu Krista, bude jim to moci dát.
Taková je křesťanská společnost podle myšlenek Pána. Okruh, ve kterém vše, co je Kristovo, může být poznáno a okoušeno, neboť kolik těch slůvek „můj“, „moje“, „moji“, přicházejících ze rtů Pána, zní sladce v našich uších. Spojen s těmi svými může říci: „moje láska“, „moje radost“, „má přikázání“, „Otec můj“ a „mé jméno“. I zde, jak kdosi řekl, nalézáme „celou historii lásky v lásce Otce k Synu, v lásce Ježíše k těm Jeho, v lásce těch Jeho jednoho k druhému; přitom každá etapa je zároveň zdrojem a mírou té následující“.
Obraz křesťanské společnosti, jak je vyznačen Pánem, je vskutku nádherný, ale žel, většinou hledáme nadarmo praktické uskutečňování přání Pána mezi těmi Jeho. Přesto ať jsme jakkoli rozděleni a rozptýleni, nechtějme své chození řídit podle nějakého nižšího vzoru, ale snažme se každý jednotlivě odpovídat myšlenkám Pána.
Verš 17: – „Tyto věci“, o kterých Pán mluvil, byly uvedeny Kristovou láskou k těm Jeho; ale cílem je spojit učedníky v lásce jednoho k druhému. Takto můžeme ocenit vhodnost slov Pána: „Tyto věci přikazuji vám, abyste se milovali vespolek.“
Velmi požehnaným způsobem (verše 18 a 19) nám Pán představil novou křesťanskou společnost, ne v jejím utváření nebo její správě (čas k tomu ještě nepřišel), ale v jejích mravních charakteristikách a v jejích duchovních výsadách. Je viděna jako společnost ovládaná láskou Krista, a když zůstává v Jeho lásce, je spolu spojena láskou jedněch k druhým. Ve slovech, která následují, Pán v myšlenkách vychází z tohoto křesťanského okruhu lásky, aby mluvil o okruhu nenávisti, kterým je svět. A tak upozorňuje učedníky na pravý charakter světa, jímž budou obklopeni, a připravuje je na pronásledování od něho.
Jestliže s Kristem sdílíme lásku, radost a svatou důvěrnost vnitřního okruhu, musíme také být připraveni s Kristem sdílet pohanění a opovržení ze strany světa. Není tu žádná myšlenka na to, že by se učedníci měli pokoušet získat to nejlepší z obou stran: musí to být Kristus nebo svět; nemůže to být Kristus a svět. Společnost, která tím či oním způsobem bude zjevovat Kristovy milosti, bude světem rozeznána jako ztotožňující se s Kristem, a nenávist, kterou svět ukázal vůči Kristu, bude projevována také těm Jeho. Nenávist a pronásledování, jejichž předmětem byl On, budou jejich podílem.
Svět je rozsáhlý systém, který zahrnuje všechny rasy a třídy, stejně jako falešné náboženství, jejichž společným znakem je nenávist proti Bohu. Svět, který obklopoval přímo učedníky, byl svět zkaženého židovství. Dnes svět, s kterým jsou věřící hlavně v kontaktu, je svět zkaženého křesťanství. Jeho vnější forma se může od jednoho období k druhému měnit; v základu se vždycky vyznačuje vzdálením se od Boha a nenávistí proti Kristu.
Proč by ti prostí mužové měli být nenáviděni světem? Nejednalo se především o chudé lidi, kteří milovali jedni druhé, kteří žili spořádaným způsobem, byli poddáni autoritám a nevměšovali se do jejich politiky? Nehlásali kolem sebe dobré zprávy a nečinili dobré skutky? Proč by takoví lidé měli být nenáviděni?
Pán nám udává dva důvody. Nejprve to byla společnost lidí, které Kristus vyvolil ze světa; za druhé to byla společnost lidí, kteří vyznávali Kristovo jméno před světem (21. verš). První pohnutka vyvolávala více nenávist náboženského světa; druhá nenávist světa všeobecně. V každé době nic tolik nepopuzovalo náboženského člověka jako svrchovaná milost, která nedala na všechny náboženské snahy člověka a vyvolila a požehnala zavrženým a bídným. Pouhá zmínka o milosti, která v těch minulých časech žehnala vdově a malomocnému, tomu či onomu z pohanů, vyvolala u náboženských vůdců v Nazaretu hněv a nenávist proti Kristu (Lk 4,25–29). Svrchovaná milost, která žehná mladšímu synu, vzbuzuje nenávist staršího syna.
Verše 20 a 21: – Kromě toho jsou učedníci varováni, že se tato nenávist projeví pronásledováními: „Jestliže mne pronásledovali, i vás pronásledovati budou.“ Pronásledování, ať už Krista nebo Jeho učedníků, dokazovalo, že neznali Toho, od něhož byl Kristus poslán, to jest Otce.
Verše 22 až 25: – Nicméně není omluva pro takovou nevědomost. Slova Pána a skutky Pána zanechaly svět bez omluvy, ať to je pro jeho nenávist nebo pro jeho nevědomost. Kdyby Kristus nepřišel a neohlašoval světu slova, která žádný člověk nepronesl; kdyby nečinil mezi nimi skutky, které žádný člověk nečinil, nemohli by být obžalováni z hříchu dobrovolného nepřátelství proti Kristu a proti Otci. Nepřestali by být padlými stvořeními, ale sotva by se ukázalo, že jsou stvoření tvrdošíjná a nenávidějící Boha. Ale nyní nemají výmluvu pro svůj hřích. Nebylo prostředku, jak skrýt provinilost světa: byla zjevená. Kristus svými slovy a svými skutky plně zjevil celé srdce Otce. To jen pozvedlo nenávist člověka proti Bohu. Svět jako takový byl ponechán bez naděje, neboť, jak jejich vlastní zákon prohlašoval, nenáviděli Krista bez příčiny. Takto nenávist světa už není nevědomost: je to hřích. Je to nenávist bez příčiny. Žel, že i jako křesťané můžeme někdy dávat světu pohnutky k nenávisti, ale v Kristu toto nikdy nebylo. Ve skutečnosti existuje příčina nenávisti, ale ta není v Tom, který je nenáviděn; je v srdci těch, kteří nenávidí.
Moc k vydávání svědectví (Jan 15,26 a 27)
Jestliže je okruh lásky obklopen okruhem nenávisti – světem, který pronásleduje, který nenávidí učedníky Krista slepou nenávistí – jak bude moci být svědectví pro Krista na zemi udržováno, když Kristus sám odejde? Křesťanský okruh je malý a ti, kteří jej tvoří, jsou slabí. Pán sám jej srovnává s malým stádcem uprostřed vlků (Lk 10,3). Jakou mocí budou učedníci tedy schopni vzdorovat světu, který nenávidí Krista, a být pro Něho svědky? Budou to moci činit a budou to činit skrze mocnou sílu Ducha Svatého, božské Osoby, která přijde od Otce.
Jak dobře znal Pán hrozný charakter světa a jeho nesmiřitelnou nenávist; nevylily se snad vlny jeho nenávisti na Něho ve vší své zuřivosti? Dobře také znal slabost těch, kteří Jej milovali a následovali Ho; cožpak Ho Petr nezapře, a všichni neopustí? Věděl až příliš dobře, že když budou ponecháni sami sobě, nikdy nebudou moci udržet svědectví pro Něho, až je opustí, aby se vrátil do slávy. Znaje špatnost světa a slabost učedníků, řekl: „Pošlu vám“ Utěšitele „od Otce, Ducha pravdy“, a Pán dodává: „Ten svědectví vydávati bude o mně.“ Ať už jsou učedníci jakkoli slabí, ať je svět jakkoli mocný, „Ten svědectví vydávati bude o mně.“ Ať nedostatky učedníků a pronásledování, jehož budou předměty, budou jakékoli, „Ten svědectví vydávati bude o mně.“ Bude na zemi svědčit o slávě Syna v nebi. Svět Jej přibije na kříž mezi nejhorší, nebe Ho korunuje na nejvyšším místě slávy a Duch Svatý přijde, aby vydával svědectví o Jeho slávě. Syn přišel od Otce, aby vydal svědectví o Otci; Duch Svatý přijde od Otce, aby vydal svědectví o Synu.
Ve vztahu k příchodu Ducha Pán dodává: „Ano i vy svědectví vydávati budete,“ a jako doplňující důvod udává: „neboť od počátku se mnou jste:“ Jistě, my jsme nebyli s Ježíšem v témže doslovném smyslu jako učedníci, kteří byli v Jeho společnosti od začátku Jeho služby; nicméně zůstává pravdou v mravním smyslu, že jestliže máme vydávat svědectví pro Krista před lidmi, je nutné, abychom také byli s Kristem v soukromí. Po příchodu Ducha Svatého vydávali Petr s Janem tak pozoruhodné svědectví o Kristu před náboženským světem, že jejich pronásledovatelé „poznali je, že s Ježíšem bývali“ (Sk 4,13).
Pán nám takto předkládá dvě velké skutečnosti: na jedné straně Duch Svatý vydává svědectví o Kristu ve slávě; na druhé straně vydávají učedníci svědectví před lidmi. Nejsou tyto dvě skutečnosti ilustrovány překvapujícím způsobem ve Štěpánově příběhu? Obklopen náboženským světem, který zavrhl Krista, zuřivě ve své nenávisti proti němu skřípe zuby a kamenuje ho, je on pevný v moci Ducha Svatého, pozvedá oči k nebi a vidí Boží slávu a Pána Ježíše. Potom vydává svědectví před světem a říká: „Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ Duch Svatý vydává duchu Štěpánově svědectví o Kristu ve slávě a Štěpán vydává svědectví před světem.
Štěpán byl první z dlouhé řady mučedníků. Ale přes všechno, co svět učinil a ještě učiní, můžeme se vší důvěrou říci, že tu bylo a bude svědectví pro Krista, dokud na zemi bude křesťanská společnost; a to z toho jednoho velkého důvodu, že Duch Svatý je přítomen na zemi a zůstane v lidu Božím a s ním ve vší své nekonečné a neodolatelné moci.