Slavnostně vážné výjevy a vážná slova v 13. kapitole jsou vhodným úvodem k velkému vývoji ve 14. kapitole. Ve 13. kapitole je ukázána na světle naprostá zkaženost těla, a to jak v nepravém tak i v pravém učedníkovi. Tělo dává v Jidášovi přednost několika ubohým stříbrným penězům před Božím Synem, a potom velmi ošklivým způsobem zradí Pána, když si k tomu použije znamení lásky. V Petrovi se učíme, že tělo ve věřícím se může snažit dodat si důvěryhodnosti a vyznávat lásku a oddanost Kristu. Člověk v těle je jen hlína v rukách ďábla a neodsouzené tělo ve svatém jen materiálem, který slouží ďáblovi.
Odhalení netušeného zla v kruhu dvanácti, perspektiva velké ztráty, kterou mají utrpět, oznámení velmi blízkého zapření – to vše vrhá na malou skupinu temné stíny. Jeden z nich – jenž má v úmyslu zradit Pána – odešel do noci; Pán odejde tam, kam Ho nemohou následovat; Petr je blízko zapření svého Mistra. Zármutek, pokud ne zmatení duše, tíží jejich zarmoucená srdce, zatím co tíživý stín událostí padá na učedníky.
Petr, až do té chvíle tak horlivý, nyní mlčí. V průběhu těchto posledních rozhovorů už neuslyšíme jeho hlas. Pro tu chvíli všichni mlčí tváří v tvář odhalením, která Pán učinil: opustí je, Jidáš zradí a Petr zapře. A tehdy slyšíme, jak hlas Pána přerušuje mlčení těmito dojemnými slovy: „Nermutiž se srdce vaše.“ Toto povzbuzující a utěšující poselství muselo být balzámem pro jejich zarmoucená srdce. Ale ačkoli se Pán obrací k jedenácti, vzpomeňme si, jak kdosi řekl, že „posluchačstvo je mnohem četnější, než se zdá. V prvé řadě tu je těch jedenáct; za nimi je obecná Církev… Ti, kteří jsou přítomni, jsou lidé jako my, ale jestliže jsou tam, oni sami drazí srdci Pána, jak to ukazují slova plná něžnosti, jsou zároveň vzácní v Jeho očích jako představitelé všech těch, kteří v Něho uvěří skrze jejich slova.“
Tyto velké rozhovory přinášejí především úlevu a potěšení zarmouceným srdcím. Pán začíná tímto povzbuzením plným něžnosti: „Nermutiž se srdce vaše.“ A když se blíží k závěru, slyšíme tato slova: „Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“
Sotva to byly starosti každodenního života, které zde má Pán na zřeteli, jakkoli jim mohlo být ulehčeno těmito něžnými slovy. Byla to úzkost, která vznikla v srdcích vědomím odchodu Toho, jehož nekonečná láska si získala jejich náklonnosti. O něco později Pán řekne: „Nyní pak jdu… Ale že jsem vám tyto věci mluvil, zármutek naplnil srdce vaše.“ Byl to zármutek srdcí, která byla tak přitahována ke Kristu, že byla šťastná v Jeho přítomnosti a zarmoucena v Jeho nepřítomnosti. Být zanechán ve zlém světě, v němž je Kristus nepřítomen, to je bolestná zkouška pro srdce, které Jej miluje.
Aby odpověděl na tento zvláštní zármutek, Pán nás chce pozvednout nad hřích lidí a nedostatky svatých do společnosti božských Osob. Vírou nás chce spojit se sebou v tom novém místě, kam šel; chce nás uvést do vztahu s Otcem v nebi a postavit nás pod vedení Ducha Svatého na zemi. Aby naše srdce byla potěšena, jsme uvedeni do vztahu s každou z Osob Božství: se Synem (verše 1–3); s Otcem (verše 4–14) a s Duchem Svatým (verše 15–26).
V průběhu těchto rozmluv tu bude napomenutí k nesení ovoce a vydávání svědectví ve světě, od kterého můžeme čekat – a my jsme o tom zpraveni předem – jen nenávist, pronásledování a soužení. Avšak dříve, než budeme povoláni, abychom čelili protivenstvím vnějšího světa, jsme uvedeni do obecenství s božskými Osobami na místě uvnitř. Svaté obecenství domu nás připravuje na to, abychom se setkávali se zkouškami venku ve světě.
Kapitola začíná těmito něžnými a dojemnými slovy: „Nermutiž se srdce vaše.“ Kdo kromě Pána by mohl pronést slova naplněná takovou milostí ve chvíli tak vážné? Právě oznámil Petrovo trojí zapření, a tak jako výstraha je předcházena těmito slovy milosti: „Ale půjdeš potom,“ tak je následována dojemnými slovy: „Nermutiž se srdce vaše.“ Jidášovou zradou a Petrovým zapřením měli učedníci dobrý důvod být zarmouceni. A přece Pán říká: „Nermutiž se srdce vaše.“
V tomto začátku rozhovoru si Pán používá tří prostředků k ulehčení zármutku našich ustaraných srdcí.
Verš 1: – Nejprve před nás staví sám sebe jako předmět víry ve slávě. „Věříte v Boha,“ – kterého jste nikdy neviděli – a nyní Pán, který má zmizet jejich zrakům, aby vstoupil do slávy, může říci: „I ve mne věřte.“ Takto Kristus jako člověk ve slávě se stává zdrojem podpory pro srdce. Všechno na zemi nám může chybět, svět nás může pokoušet, tělo zrazovat, ale Kristus ve slávě zůstává neselhávajícím útočištěm víry. Jak to někdo řekl: „Není možné nalézt pevnou útěchu kromě Krista.“ Ať jsou přátelé křesťané jakkoli opravdoví, ať jsou naši bližní jakkoli milí, jakkoli příznivé okolnosti, jakkoli dobré zdraví nebo slibná budoucnost – vůbec nic z toho, co máme na zemi, nemůže dát trvalou útěchu. Jen Kristus ve slávě zůstává Tím, ke kterému se víra může obrátit a ve kterém může nalézt stálou útěchu pro ty Jeho během dlouhé noci Jeho nepřítomnosti.
Verš 2: – Jako druhou útěchu pro naše zarmoucená srdce nám Pán zjevuje nové obydlí. „V domě Otce mého jsou mnohé příbytky. Byť nebylo tak, pověděl bych vám.“ Máme nejen Krista ve slávě jako svůj neselhávající zdroj pomoci, ale máme dům Otce jako stálé bydlení. Neboť si všimněme, že slovo příbytky znamená ve skutečnosti dům, který, když ho jednou dosáhneme, už nikdy neopustíme – zůstaneme tam. Na zemi nemáme „města zůstávajícího“. Jsme zde poutníci a cizinci. Náš příbytek je v domě Otce. Kromě toho jsou v domě Otce „mnohé“ příbytky. Na zemi nebylo pro Krista místo a je tu také málo místa pro ty, kteří jsou Kristovi; ale v domě Otce je místo pro všechny, kteří jsou Kristovi – pro velké i malé. Kdyby tomu bylo jinak, byl by to řekl svým učedníkům. Neshromažďoval by své učedníky kolem sebe a nebral by je z tohoto světa, kdyby je neměl uvést do sféry blaženosti, která je Jemu dobře známá: do domu Otce. Do tohoto domu Pán šel. Na kříži připravil ty své pro toto místo; Jeho přítomnost ve slávě připravuje místo pro ty Jeho. Takto jsme pozvednuti nad slabost a nedostatečnost všeho, co patří k zemi, a jsme přeneseni nad pomíjivé výjevy času, abychom vešli v duchu do lepšího světa a našli tam připravený příbytek v domě Otce.
Verš 3: – Jako třetí útěchu našeho srdce staví Pán před nás svůj návrat, aby nás vzal k sobě do tohoto domu. V daný čas nám jiné oddíly Písma odkryjí pořádek událostí ve vztahu k Jeho příchodu, ale zde je nám pro naši útěchu dáno poznat nejvyšší radost z Jeho příchodu. Jeho příchod učiní konec naší pouti po poušti. Uzdraví všechny trhliny mezi Božími dětmi; shromáždí v jedno rozdělené a rozptýlené svaté. Ukončí trápení, zkoušky a práce těch Jeho. Vytrhne nás z výjevu tmy a smrti a uvede nás do příbytku světla, života a lásky. To vše způsobí Jeho příchod a ještě více, ale především nás uvede do Ježíšovy společnosti. Jak to On říká. „Poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ Co by bylo nebe bez Ježíše? Být tam, kde „smrti již více nebude“, a kde „ani kvílení, ani křiku ani bolesti nebude více“ – kde vše je svatost a dokonalost – bude jistě vzácné. Ale kdyby tam nebyl Pán Ježíš, zůstalo by srdce neuspokojené. Svrchované štěstí, které nám přinese Jeho příchod, je, že budeme s Ním. On byl s námi v tomto světě tmy a smrti a my budeme s Ním ve věčném příbytku života – v domě Otce.
To je nejvznešenější pohled na Jeho příchod a On nám těmito slovy odhaluje tajná přání své lásky: mít ty své u sebe pro radost a uspokojení svého vlastního srdce. Touží po naší společnosti. Je v nebi předmětem naší víry, my jsme na zemi předměty Jeho lásky. Jestliže náš poklad je v nebi, tu Jeho poklad je na zemi. Kristus sám odešel, ale Kristovo srdce je zde na zemi a, jak to bylo velmi správně řečeno: „Jestliže Jeho srdce je tu, On sám není daleko.“
Jakou útěchu pro naše zarmoucená srdce obsahují tyto úvodní verše! Kristus ve slávě, náš neselhávající zdroj pomoci; dům ve slávě, která na nás čeká, a Člověk ve slávě, který touží po naší přítomnosti.
Jak požehnaný je způsob vyučování Pána a jak se liší od způsobu lidí! V následujících kapitolách nám dá vysvětlení týkající se naší cesty světem a bude nás upozorňovat na zkoušky a na pronásledování, která na nás přijdou. Ale nejprve a především nám odkrývá slavný cíl cesty. My bychom si ponechali tak vznešená témata až na konec rozhovoru. On používá jiný, lepší a dokonalejší pořádek! Nechce nás nechat čelit pouti nepřátelským světem, dokud nepostavil před naše srdce zůstávající příbytek u Něho v domě Otce. Chtěl by, abychom se dívali na cestu ve světle domu, ke kterému vede. „Cesta údolím je přeměněna,“ řekl kdosi, „od chvíle, kdy jsme uviděli výšiny za ním.“
I pro naši útěchu nám jsou tato nadzemská zjevení neviditelného světa ukázána prostými a známými výrazy. Pravdy tak vysoké, že mohou přivést k závrati i největší inteligenci, jsou vysvětleny tak prostými výrazy, že je může chápat i malé dítě, které věří v Pána Ježíše.
Pán nám představil konec cesty, a nyní nám chce ukázat výsady, které máme v průběhu cesty. Ve verších, které následují, jsme uvedeni do vztahu k Otci. Ačkoli jsme ještě nedosáhli domu Otce, máme výsadu znát Otce – Toho, jemuž patří ten dům – dříve než tam vstoupíme. A jestliže jsme přivedeni k tomu, abychom už nyní znali Otce, je to proto, abychom mohli mít přístup k Otci v době, kdy procházíme světem. Velký účel této části rozhovoru je, abychom mohli „znát“ Otce, „vidět“ Ho a „přijít“ k Němu, a abychom, když přicházíme k Otci, Mu mohli ve šťastné důvěře dětí předkládat své prosby ve jménu Krista.
Verše 4–6: – Pán uvádí toto velké téma takto: „A kam já jdu, víte, i cestu víte.“ Tomáš, zaměstnávající se zcela jinou myšlenkou, nechápe význam slov Pána. V odpověď na jeho otázku: „Kterak můžeme cestu věděti?“ Pán jasně ukazuje, že mluví o Osobě, ke které odchází, a ne pouze o nějakém místě, jak si to Tomáš chybně myslí. Kristus je cesta, která vede k této Osobě – k Otci. On je také Ten, v němž je předložena pravda o Otci. On je dále život, ve kterém může být okoušena pravda o Otci. A konečně tu není jiná cesta, jak jít k Otci, a proto Pán dodává: „Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ Jsou to slova s hluboce vážným významem ve dni, kdy lidé zavrhují práva Syna a mluví o Bohu jako o Otci. Slova Pána předcházejí slova inspirovaného apoštola, který později napíše: „Každý, kdo zapírá Syna, nemá ani Otce.“ (1. Jana 2,23)
Verš 7: – Na druhé straně je pravda, že znát Syna znamená znát Otce. Proto Pán může říci svým učedníkům: „Kdybyste znali mne, také i Otce mého znali byste; a již nyní jej znáte, a viděli jste ho.“
Verše 8–11: – Filip, stejně jako Tomáš, se nedokáže pozvednout nad to, co je hmotné. Tomáš si představoval určité místo. Filip myslí na tělesné vidění, a proto říká: „Pane, ukaž nám Otce, a dosti je nám.“ Pán ve své odpovědi jasně ukazuje, že mluví o vidění víry. Dává otázku, která zkoumá srdce: „Tak dlouhý čas s vámi jsem, a nepoznal jsi mne, Filipe?“ Potom prohlašuje: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ Hledět nad vnější formy a vidět vírou Syna, znamená ve skutečnosti vidět Otce, neboť Syn je dokonalým zjevením Otce.
Nevěřící svět neviděl Syna. Vše, co viděl, byl někdo, o němž se říkalo, že je syn Josefův – tesař. Jen víra mohla v tomto pokorném člověku vidět jediného Syna, který přišel, aby dal poznat Otce. Jen Ten, jenž byl v lůnu Otce, nám mohl zjevit srdce Otce. Abraham nám mohl říci, že Bůh je Všemohoucí, Mojžíš nám mohl říci, že Bůh je „JÁ JSEM“ – věčný a neproměnný. Ale ani Abraham, ani Mojžíš nebyli dosti velcí, aby nám mohli zjevit srdce Otce. Nikdo, než jedině božská Osoba, není dostatečně velký, aby nám mohl zjevit božskou Osobu. Proto Pán ihned prohlašuje svoji dokonalou rovnost a totožnost s Otcem, neboť může říci. „Já jsem v Otci a Otec ve mně.“ To, že Syn prošel tímto světem, není pouze zjevení Otce a Syna, ale spíše Otce v Synu.
Když jsme vírou viděli slávu Syna, je snadné vidět Otce zjeveného v Synu. Poněvadž je roven a totožný s Otcem, Pán může ihned předložit svá „slova“ a „skutky“ jako zjevení Otce. Milost, láska, moudrost a moc, které zářily v Jeho slovech a Jeho skutcích, nám zjevují srdce Otce.
Verše 12–14: – Ale nadto jestliže Syn na zemi oslavil Otce, když svými slovy zjevil Jeho srdce, čím více bude Otec oslaven Synem, když Ten zaujme místo nahoře a dá ještě poznat srdce Otcovo „většími“ skutky učedníků. A konečně oslaví Otce, když vyslyší prosby adresované Otci ve jménu Krista.
V tomto bodě rozhovoru Pán přestává mluvit o výsledcích svých slov a svých skutků, které učedníci okoušeli, když ještě byl s nimi, a začíná mluvit o nových a hlubších výsledcích své moci po svém odchodu, aby byl u Otce. Přechod je vyznačen slovy: „Amen, amen,“ – slovy všeobecně užívanými k uvedení nové pravdy. Pán takto zjevuje svým udiveným učedníkům novou pravdu, že po Jeho odchodu bude ten, kdo v Něho bude věřit, konat skutky, které činil Ježíš sám, a co je ještě překvapivější, že bude činit větší skutky.
Pán spojuje toto větší zjevení moci se skutečností, že odchází k Otci. Když se vracel k Otci, šel ke zdroji vší moci a všeho požehnání. Takto přítomností Krista u Otce budou otevřeny všechny zdroje nebe na zemi tomu, kdo v Něho věří a modlí se v Jeho jménu.
Tyto přechodové verše nás vedou k historii prvotní církve, když místo jen několika učedníků, shromážděných pod službou Ježíše, byly skrze kázání apoštolů shromážděny tisíce; „divy a zázraky mnohé se děly v lidu“; Petrův stín stačil k tomu, aby dal uzdravení nemocným; mrtví byli vzkříšeni a „divy veliké činil Bůh skrze ruce Pavlovy“, takže i šátky, přinesené od jeho těla, uzdravovaly ty, na které byly položeny.
Tato veliká moc byla k dispozici pro víru a projevovala se skrze modlitbu v Jeho jménu. Žádosti činěné ve jménu někoho jiného v principu zahrnují přivlastnění si jeho titulů, jeho zásluh, jeho práv. Pán svými slovy sám uděluje tuto výsadu těm, kteří jsou ve vztahu k Němu skrze víru. Pro učedníky to bylo něco nového, aby prosili ve jménu Krista. A jako vše v těchto rozhovorech, také toto je výsledek odchodu Pána, neboť prosit v Jeho jménu předpokládá Kristovu nepřítomnost. Výraz „prosit v mém jménu“ se v těchto odstavcích vyskytuje pětkrát.
Takto ve slovech a skutcích Pána Ježíše na zemi poznáváme srdce Otce; a poznáváme Otce ještě přes ty „větší“ skutky, činěné učedníky pod vedením Pána shůry; konečně poznáváme lásku Otce, když vidíme Pána jednat pro nás v odpověď na naše prosby k Otci ve jménu Krista.
Ve světě, který se od Boha vzdálil, kde všichni hledají své vlastní zájmy, byl Pán vždy jedno s Otcem v myšlenkách, v úmyslech a v lásce a nalézal svou největší radost ve vůli Otce. Ačkoli svět hříchu z Něho učinil muže bolesti, nalézal nepřerušený odpočinek a ustavičnou radost v lásce Otce. Do téhož požehnaného vztahu k Otci by nás chtěl uvést, abychom i my nalézali své zalíbení, svůj odpočinek a svoji radost v lásce Otce.
Vše bylo zjeveno v Synu. Láska Otcova srdce, úmysly Otcových myšlenek, milost Otcovy ruky, vše bylo zjeveno v Kristu, Synu. A to vše bylo také zjeveno jako náš přítomný podíl. Až budeme v nebi, nebudeme mít jiné zjevení Otce než to, které máme nyní. Vše bylo zjeveno na zemi. Jediný rozdíl bude ten, že nyní vidíme přes sklo, nejasně, ale potom tváří v tvář. Přesto to, z čeho se plně budeme těšit v nebi, bylo plně zjeveno na zemi. Čekáme, až bude sláva domu Otce odkryta naším udiveným očím, ale láska Otcova srdce byla zjevena k radosti našich srdcí na zemi, ačkoli, žel, naše slabá víra jistě dala jen ubohou odpověď na toto zjevení.
Když Pán přenesl myšlenky učedníků přes přítomnost do blízké budoucnosti, začíná odkrývat druhou velkou událost, která bude vyznačovat budoucí dny. Nejenže Pán odcházel k Otci, ale Duch Svatý měl přijít od Otce k nim.
Pán takto připravuje učedníky na důležité změny, které se mají udát. Syn se vrátí k Otci, aby zaujal místo jako člověk ve slávě; Duch Svatý přijde učinit svůj příbytek ve věřících jako božská Osoba na zemi. Tyto dvě obdivuhodné události uvedou křesťanství a dají vzniknout Církvi; budou podporovat Církev během její cesty v tomto světě, budou ji ochraňovat před zlem, které vládne ve světě, podpoří ji ve svědectví pro Krista, a konečně představí Církev Kristu ve slávě.
Zde však Pán neodhaluje velké učení o Církvi a o jejím utvoření, ani o svědectví, které Církev bude vydávat skrze Ducha. Chvíle pro taková zjevení ještě nepřišla. Pán má spíše před sebou hluboké duchovní zkušenosti, z nichž se věřící budou těšit skrze příchod Ducha. To odpovídalo takové chvíli. Myšlenka na ztrátu Někoho, kdo jim byl tak drahý – z jehož přítomnosti se radovali – naplňovala jejich srdce smutkem. Proto Pán mluví o příchodu jiného Utěšitele, někoho, kdo nejen rozptýlí jejich pocit osamělosti, ale který povede jejich srdce do hlubšího a intimnějšího poznání jejich Mistra, než tomu bylo ve dnech, kdy byl mezi nimi na zemi. Tato skrytá sdělení okoušená Duchem připraví učedníky, aby byli svědky pro Krista v moci Ducha. Nemůžeme říci, že je naše svědectví pro Krista často tak slabé proto, že se málo těšíme z tohoto osobního vztahu s Kristem, do kterého nás může uvádět jen Duch? Snažíme se uplatnit ve službě, aniž bychom žili skrze Ducha v skrytém obecenství s Otcem a se Synem. Pán ukazuje, co budou tato tajná sdělení, a to dává této části posledního rozhovoru takovou cenu. Je to vnitřní okruh, ve kterém je věřící uveden do společnosti božských Osob, aby v náležitý čas mohl vydat svědectví Kristu venku ve světě, ze kterého Kristus odešel.
Verš 15: – Způsob, jímž Pán uvádí velké téma příchodu Ducha Svatého, je velmi překvapivý. Říká: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte.“ V průběhu Evangelia podle Jana jsme vícekrát slyšeli mluvit o lásce Pána k Jeho učedníkům. Nyní se po prvé jedná o lásku učedníků k Pánu. Dar Ducha je takto ve vztahu ke skupině osob, které milují Pána a poslouchají Ho. Pro takovou společnost se Pánu líbí prosit Otce o Utěšitele. A neznamenají kromě toho tato slova, že moc Ducha může být zakoušena jen takovým, jehož život se vyznačuje láskou a poslušností vůči Pánu?
V předcházejících verších Pán mluvil o víře a o modlitbě (verše 12–14). Nyní mluví o lásce a o poslušnosti. Chce nám takto dát na srozuměnou, že hluboké duchovní zkušenosti, do kterých uvádí Utěšitel, jsou podílem těch, již jsou charakterizováni vírou, která Pánu věří, závislostí, která se modlí v Jeho jménu, láskou, která lne k Pánu, a poslušností, která ráda zachovává Jeho přikázání. To jsou velké mravní charakteristiky, které připravují duši, aby měla užitek z přítomnosti Ducha. Nestačí to, že Duch v nás přebývá; je třeba, aby srdce a život byly v stavu, který odpovídá Duchu.
Verš 16: – Na začátku Evangelia Jan Křtitel oznámil, že Pán bude křtít Duchem Svatým. Později, ve spojení s návštěvou Pána v Jeruzalémě, je nám jasně řečeno, že pod obrazem živé vody Pán Ježíš mluvil o Duchu, kterého přijmou ti, kdo v Něho uvěří; a nadto, že tento velký dar ještě nebyl udělen, protože Kristus ještě nebyl oslaven. Nyní, když přišla ta chvíle a Pán má být oslaven, se také sluší, aby On sám odhalil svým učedníkům velkou pravdu o příchodu této božské Osoby na zem.
Velmi požehnaným způsobem, který dokonale odpovídá okolnostem, Pán mluví o Duchu Svatém jako o Utěšiteli. Jakkoli velké a rozmanité jsou aktivity Ducha, v té chvíli učedníci zvláště potřebovali útěchu. Ve jménu „Utěšitel“ je však hlubší význam, který nám snadno může uniknout, neboť podle novodobého významu slova se používá hlavně na někoho, kdo má s námi soucit v našich trápeních. Ve svém prvotním smyslu je to někdo, kdo „se zdržuje u někoho, aby ho posiloval, aby mu přišel na pomoc a aby ho povzbuzoval“.1 Takto budou mít učedníci v Utěšiteli někoho, kdo bude s nimi, aby je posiloval v jejich slabostech a potěšoval v jejich trápeních.
Nadto Pán mluví o Duchu Svatém jako o „jiném Utěšiteli“, a tak srovnává toho, který má přijít, se sebou samým, neboť nebyl On snad s nimi, aby je podporoval, povzbuzoval a utěšoval? A konečně Pán se sebou samým Utěšitele jen nesrovnává, ale ukazuje i rozdíl. Pán s nimi byl jen několik krátkých let, zatím co Utěšitel, který má přijít, s nimi bude věčně. Četné oddíly Starého zákona mluvily o Duchu Svatém, který přicházel na určité muže a pro určitou dobu přebíral za zvláštním účelem kontrolu nad jejich životem. Ale že božská Osoba přijde, aby zůstala věčně, byla věc naprosto nová.
Verš 17: – Dalším rozdílem mezi Kristem a touto Osobou, která měla přijít, je to, že zatím co Kristus je pravda, Duch Svatý je nazván „Duchem pravdy“. V Kristu máme pravdu představenou objektivně. Duch pravdy nám dává uchopit vše, co je představeno v Kristu.
Ještě na rozdíl od Pána je Duch Osoba, kterou svět nemůže přijmout nebo poznat, „protože ho nevidí“. Kristus přišel v těle; mohl být od lidí viděn a byl tak představen způsobem, který jimi mohl být přijat. Duch Svatý nepřijde v těle a není představen jako schopný být viděn tělesně nebo poznán rozumově. Pro svět není božskou Osobou, ale nanejvýš mystickým a nejasným vlivem. Pro učedníky nebude jednoduše vlivem, ale Osobou, která bude s nimi, na rozdíl od Krista, který je měl opustit. Bude v nich, na rozdíl od Krista, který byl s nimi, ale ne v nich.
Verše 18–20: – Když promluvil o Osobě Ducha Svatého, Pán začíná v těchto verších rozvíjet normální působení Jeho přítomnosti ve věřícím. Odchod Pána k Otci a příchod Ducha neznamenaly, že ztratí jednu božskou Osobu a obdrží jinou. Správně bylo řečeno: „Není to zaslíbení náhrady, která vylučuje přítomnost Krista, ale prostředku, který ji zajišťuje.“ Proto Pán může říci svým učedníkům: „Neopustím vás (jako) sirotky; přijdu k vám.“ Také bylo řečeno, že když Kristus byl zde na zemi, Otec nebyl daleko: „Nejsem sám, neboť Otec je se mnou.“ A jestliže tu je Utěšitel, Kristus není daleko.
Jestliže 18. verš nám říká, že příchod Ducha nám dá zakoušet přítomnost Krista po našem boku, dva následující verše rozvíjejí účinky této přítomnosti Krista ve věřícím. Pán je vyjadřuje ve třech prohlášeních: „uvidíte mne“; „budete žít“; „poznáte“. Duch Svatý nepřijde, aby nám mluvil o sobě nebo aby nás zaměstnával sebou, ani proto, aby vytvořil nějakou bohoslužbu Duchu, nýbrž aby vedl duši ke Kristu. Za malý čas svět už neuvidí Krista, ale když ten zmizí jeho zrakům, bude vždy v moci Ducha předmětem víry pro věřící. Pro svět bude Kristus už jen historickou osobností, která žila příkladným životem a zemřela mučednickou smrtí. Pro věřící zůstane živou Osobou, jejíž přítomnost budou moci uskutečňovat a okoušet skrze moc Ducha. Ba ještě více, když Ho věřící budou vidět, budou žít. Lidé světa žijí, protože svět existuje se svými zábavami, svou politikou a společenským životem. Když tyto věci chybí, světský život přestává mít půvab. Křesťan žije, protože Kristus žije; a stejně jako Kristus, předmět našeho života, žije vždy, i život věřícího je věčný život.
Skrze Ducha věřící ještě ví, že Kristus je v Otci, že věřící jsou v Kristu a že Kristus je ve věřících. Víme, že Kristus má nejvyšší místo v lásce Otce; že my máme místo v srdci Krista a že Kristus má místo v našich srdcích. Svět nemůže ani „vidět“, ani „žít“, ani „znát“. Je slepý ke slávám Krista; je mrtvý ve svých proviněních a ve svých hříších; nezná Boha; ale v moci Ducha tu bude společnost lidí na zemi, kteří „vidí“, „žijí“ a „znají“. Mají Krista ve slávě za předmět své duše; život, který nalézá svoji radost a své zalíbení v Kristu, a známost místa, které mají v Jeho srdci.
Verše 21–24: – Verše 18–20 nám ukázaly normální účinek příchodu Ducha. Verše, které následují, předkládají duchovní vlastnosti, které dovolí každému věřícímu, aby se chápal výsad, které nám jsou otevřené v moci Ducha, a radoval se z nich. Ačkoli se vyznávající křesťanstvo, žel, vážně vzdálilo od těchto normálních poměrů, je utěšující vidět, že to, co by mělo být pravda o celku, může být ještě okoušeno jednotlivcem. Proto je důležité všimnout si, že od tohoto bodu se vyučování Pána stává v podstatě individuální. Až sem Pán používal zájmeno „vy“ (verše 18–20); nyní používá slova jako „ten“, „kdo“ (verše 21–24).
Láska a poslušnost jsou dvě velké a nutné podmínky pro činění těchto hlubších zkušeností. Pán už řekl: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte.“ Nyní říká: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ Právem bylo řečeno, že první verš představuje lásku jako pramen poslušnosti, druhý představuje poslušnost jako důkaz lásky. Každý výraz myšlenek Otce byl přikázáním pro Krista a stejným způsobem každé vyjádření myšlenek Krista je přikázáním pro toho, kdo Jej miluje. Ten, který miluje Krista, bude milován Otcem a Kristem. Učiní zvláštním způsobem zkušenost lásky božských Osob. Takovému se Pán chce zjevit.
Juda (ne ten Iškariotský) zasahuje nyní otázkou: „Pane, jak je to, že se chceš zjevit nám a ne světu?“ Juda, naplněn židovskými myšlenkami a nadějemi, je těmito sděleními rozladěn. Neuvědomuje si změnu, která má nastat, lne ještě k myšlence viditelného království a nedokáže pochopit, jak se toto království má ustavit, jestliže se Pán nezjeví světu. Jeho bratři podle těla měli obdobné myšlenky, když řekli: „Činíš-li takové věci, zjev se světu.“ (Jan 7,4) I nyní z téže neznámosti o povolání Církve a o charakteru dne, v němž žijeme, existují praví křesťané, kteří říkají mnoha různými způsoby Pánu: „Ukaž se světu.“ Takoví by rádi učinili z Krista vůdce filantropických aktivit a střed velkých hnutí pro zlepšení světa. Snaží se přivést Krista zpět do světa a nechápou, že Duch Boží přišel, aby věřící vyjmul z tohoto světa a vedl je ke Kristu v nebi.
Na první pohled se zdá, že odpověď Pána vůbec neodpovídá na otázku, položenou Judou. Ještě nepřišla chvíle pro plné vysvětlení nebeského charakteru křesťanství. Nicméně odpověď Pána napravuje mylné myšlení učedníků. Juda myslel na viditelné zjevení před světem; Pán mluví o zjevení jednotlivci – Juda mluví o světě; Pán mluví o „někom, kdo“. Svět zavrhl Pána a Pán skončil se světem jako takovým. Nadále bude jednat s jednotlivci vzatými ze světa mocí a přitažlivostí Toho, k němuž jsou jejich srdce přivázána láskou. Pán ve své odpovědi rozvíjí tuto pravdu. Nejenže ten, kdo miluje Pána, bude zachovávat Jeho přikázání, jak to už bylo řečeno, ale bude zachovávat Jeho „slova“. To je více než Jeho přikázání. Jeho přikázání vyjadřují Jeho myšlenky týkající se podrobností našeho chození. Jeho „slovo“, jak nám to říká následující verš, není pouze Jeho vlastní slovo, ale slovo Otcovo, který Ho poslal; vyhlašuje vše, co přišel zjevit o srdci Otce a o radách Otce pro nebe a svět v budoucnu. Jeho „přikázání“ vrhají potřebné světlo na naši cestu; Jeho „slova“ osvětlují slavnou budoucnost, když zjevují rady Otcova srdce. Příchylnost k Jeho slovům proto připravuje příbytek Otce v srdci; takto Pán může nyní říci: „Přijdeme a příbytek u něho učiníme.“
Verše 25 a 26: – První slova těchto veršů uvádějí nový oddíl ve sděleních Pána. Postavil před nás požehnání, která budou normálním podílem věřících skrze Ducha (verše 18–20), a potom ta, která budou přístupná každému věřícímu jednotlivě (verše 21–24). Nyní Pán mluví o příchodu Ducha Svatého více zvláště ve spojení s jedenácti. Poprvé je Utěšitel nazván výslovně „Duch Svatý“. Mluví se o Něm jako o božské Osobě, která bude poslaná Otcem ve jménu Krista. Přijít ve jménu Krista nám označuje, že přijde, aby představoval zájmy Krista během Jeho nepřítomnosti. Není tu proto, aby vyvyšoval věřící, aby je činil velikými zde, ani aby zastával jejich pozemské zájmy. Jeho jedinou věcí ve světě, který zavrhl Krista, je přitahovat ke Kristu, shromažďovat lid pro Krista, vyvyšovat Krista. V průběhu těchto posledních sdělení uvidíme, že Duch se zabývá zájmy Krista trojím způsobem. Nejprve v této kapitole probuzuje naše náklonnosti pro Krista; za druhé v 15. kapitole otevírá naše ústa ke svědectví pro Něho; za třetí v 16. kapitole nás podpírá tváří v tvář odporu světa a staví před nás rady Otce pro budoucí svět.
Zde je velkým dílem Ducha zaměstnávat nás Kristem samým. Naši lásku k Němu vzbuzuje dvěma způsoby. Nejprve Pán říká jedenácti: „vyučí vás všem věcem“. „Všechny věci (všechno)“ z 26. verše jsou v protikladu k „těmto věcem (tomuto)“ z 25. verše. Pán mluvil o určitých věcech, ale jiné, které se vztahují ke slávě Krista, přesahovaly v této chvíli chápání jedenácti. Pán byl ve svých sděleních limitován omezenou duchovní schopností učedníků. Příchodem Ducha se duchovní chápání zvětší a dovolí Duchu sdělit „všechny věci“ spojené s Kristem ve slávě. Za druhé Pán může říci: Duch vám „připomene všecko, co jsem vám řekl.“ Nejen zjeví nové věci týkající se Krista v Jeho novém postavení – věci, které nás přenášejí až do věčné slávy – ale připomene sdělení plná milosti učiněná Kristem během Jeho pobytu na zemi. Vše, co je Kristovo, minulé, přítomné a budoucí, je nekonečně vzácné. Nic z toho, co je Jeho, nebude ztraceno. Jak důležité bylo pro ty, kteří svými slovy a svými spisy měli vyučovat druhé, že jim budou slova Pána připomenuta božskou Osobou. Aby nám sdělili tato slova, nejsou odkázáni na svou vlastní nedokonalou paměť. Sdělení, která učiní o Jeho slovech, budou mít absolutní dokonalost Toho, který je připomíná bez jakékoli příměsi lidské slabosti.
Verše 27–31: – Verši, které předcházejí, Pán uzavřel tuto požehnanou službu, která uvádí ty Jeho do vztahu s božskými Osobami. Tato služba povzbuzení a potěšení – toto obecenství s božskými Osobami – připravuje učedníky na odchod Toho, kterého milují. Takto může Pán v těchto posledních verších mluvit svobodněji o svém brzkém odchodu.
Ale jestliže odejde, zanechá svůj pokoj svým učedníkům. Ve vnějších okolnostech byl mužem bolestí, který věděl, co to je utrpení. Na všech stranách se musel setkávat s odporováním hříšníků, ale když chodil v obecenství s Otcem a v poddanosti do Jeho vůle, vždy se těšil pokoji srdce. Ten samý pokoj bude podílem věřícího, jestliže bude udržovat toto obecenství s božskými Osobami a nechá se vést Duchem, aby dával stranou svoji vůli. Uprostřed zmítaného světa bude srdce věřícího chráněno Kristovým pokojem. To bude pokoj sdílený s Kristem, neboť když dal pokoj svým učedníkům, nedal jako svět, který se musí zbavit toho, co dává.
Kromě toho jestliže Pán odejde, bude to jen pro nějaký čas. Vrátí se. Mezi tím se nezištná láska bude radovat z toho, že Jeho cesta utrpení je skončena a že On půjde k Otci. Jasně je upozorňuje na svůj odchod, aby – když k tomu dojde – jejich víra nebyla otřesena.
Po tomto už nebude s nimi mnoho mluvit; neboť přichází kníže tohoto světa. To znamená, že dojde k poslednímu velkému střetnutí, které zničí moc satana. Triumf nad satanem je zajištěn, neboť ďábel nemá v Kristu nic. Jeho smrt nebude výsledkem moci satana, ale lásky Krista k Otci. Jeho dokonalá poslušnost až k smrti je věčným důkazem Jeho lásky k Otci.
Po těchto slovech, která svědčí o Jeho lásce k Otci a o Jeho poslušnosti, Pán končí tuto část svých rozhovorů a říká: „Vstaňte, pojďme odtud!“ Z lásky k Otci jde kupředu, aby činil vůli Otce; ale spojuje se se svými učedníky. Přijde chvíle, kdy, jak to Pán už řekl: „Kam já jdu, vy nemůžete přijíti.“ Ale ještě je několik kroků, které s Ním mohou učinit, i když, pokud jde o ně, jsou to váhavé kroky. Takto společně opouštějí horní síň a vycházejí do vnějšího světa.