První verš 13. kapitoly uvádí poslední rozhovory našeho Pána. Ukazuje příčinu, která dala podnět k těmto slovům na rozloučenou, která je pro ty Jeho učinila nutnými, a pohnutku, která vedla Pána, aby je vyslovil.
Příčinou bylo, že konečně „přišla hodina jeho, aby šel z tohoto světa k Otci“. V průběhu života našeho Pána na této zemi jsme se setkali s jinými „hodinami“. V Káni Galilejské mohl říci své matce: „Ještě nepřišla hodina má.“ – Hodina Jeho zjevení ve slávě. V 5. kapitole čteme: „Přijde hodina, a nyní jest, když mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteří uslyší, živi budou.“ (Jan 5,25) – Hodina milosti vůči hříšníkům. Tváří v tvář nepřátelství člověka dvakrát čteme, že „ještě nepřišla hodina jeho“ – hodina Jeho utrpení. Zde tato hodina – hodina, která uvádí slova na rozloučenou – má jiný charakter. Není to hodina milosti vůči hříšníkům, ani hodina Jeho utrpení za ně. Není to ani hodina Jeho zjevení se světu ve slávě; je to spíše hodina Jeho návratu do Jeho slávy u Otce, do lásky a svatosti domu Otce.
Ale učedníci měli být zanecháni ve světě zkaženosti, který nenáviděl Otce a zavrhoval Krista. Jestliže tedy mají být ochráněni od zlého, které je ve světě, jímž procházeli, a přesto se těšit z obecenství s Kristem v Otcově sídle lásky a svatosti, budou potřebovat tuto poslední službu milosti s jejím potěšením, jejími naučeními a jejími varováními.
Nadto se dozvídáme pohnutku, která vedla Pána k tomuto poslednímu aktu milosti, aby pronesl tato slova na rozloučenou a dal zaznít své závěrečné modlitbě. Jestliže příčinou byl Jeho odchod k Otci, pohnutka tkvěla v Jeho lásce k těm Jeho. On opustí tento svět, ale jsou zde zanecháni ti, které Pán rád nazývá „těmi svými“. Je to skupina věřících na zemi, kteří náležejí Kristu v nebi. Jsou to „ti Jeho“ jako ovoce Jeho vlastní práce: jsou Jeho jako ti, které Mu dal Otec. Snad mají v očích světa malou důležitost, ale jsou velmi vzácní v očích Pána. „Milovav své, kteří byli na světě, až do konce je miloval.“ Měl je opustit, ale nepřestane je milovat. Lidská láska často ochladne: rozejdeme se, zapomeneme na sebe a přestaneme se jedni o druhé zajímat. Prorok prohlašuje, že žena může zapomenout dokonce i na své děťátko, ale Hospodin říká: „Já však nezapomenu se na tě.“ (Iz 49,15) Jestliže Pán odejde z tohoto světa, nezapomene na ty své, ani je nepřestane milovat. Žel, naše srdce mohou vůči Němu ochladnout, naše ruce ochabnout v činění dobrého, naše nohy bloudit. Ale můžeme být ujištěni o jedné věci: On nikdy nezklame. Jeho láska nás ponese a bude se o nás starat „až do konce“; a na konci nás Jeho láska přijme do věčného příbytku lásky, kde nebudou ani studená srdce, ani ochablé ruce, ani bloudící nohy.
Když se takto přibližujeme k závěrečným výjevům pobytu Pána s Jeho učedníky, abychom hleděli na poslední jednání, naslouchali posledním slovům a slyšeli poslední modlitbu, Slovo nám připomíná příčinu, která vyvolala tuto závěrečnou službu, potřebu, která ji učinila nezbytnou, a lásku, která ji vykonala.
Dříve než se budeme podrobně zabývat těmito posledními rozhovory, může být užitečné navodit několik myšlenek, týkajících se všeobecného charakteru předkládaných pravd a pořádku, v jakém jsou rozvíjeny. Všimneme si, že ve 13. kapitole jsou učedníci postaveni do náležitých vztahů jedněch vůči druhým. Mají jedni druhým umývat nohy a jedni druhé mají milovat. Ve 14. kapitole jsou postaveni do správných vztahů s božskými Osobami – Synem, Otcem a Duchem Svatým. V 15. kapitole jsou postaveni do vztahů, které se sluší křesťanskému okruhu, aby nesli ovoce pro Otce a vydávali svědectví Kristu ve světě, kde je nepřítomen. V 16. kapitole jsou vyučováni ohledně budoucích věcí vzhledem ke svému putování nepřátelským světem, kterým jsou nenáviděni, nechápáni a pronásledováni.
Takto uvidíme, že ve 13. kapitole jsou umyty nohy učedníků; ve 14. kapitole je utěšeno jejich srdce, v 15. kapitole jsou jejich rty otevřeny pro svědectví; a v 16. kapitole je jejich duch vyučen, aby nebyli skleslí kvůli pronásledování, s nímž mohou být povoláni se setkat.
Všimneme si nadto, že v naučeních je vzestup. Pravda, předložená v jedné kapitole, připravuje nové zjevení v další kapitole. Služba z kapitoly 13 připravuje učedníky na obecenství s Osobami Božství v jejich vlastní sféře – uvnitř – připravuje učedníky k nesení ovoce a vydávání svědectví ve světě – vnější výjev představený v kapitole 15. Potom ovoce a svědectví z kapitoly 15 vedou k pronásledování, na které Pán připravuje učedníky pravdami 16. kapitoly. Rozvinutí velkých pravd nicméně nestačí k tomu, aby je v tomto světě udrželo jako představitele Krista; je nutná modlitba. Takto se rozhovory s učedníky končí modlitbou k Otci, sdělenou v 17. kapitole.
Pán už nemohl být společníkem svých učedníků v jejich putování po zemi, ale nepřestal být jejich služebníkem ve svém novém postavení v nebi. Proto ve výjevu, který následuje, popsaném ve verších 2–17, máme akt milosti. Ten, i když činí konec službě lásky Pána vůči těm Jeho na zemi, je předobrazem služby, kterou pro ty své bude vykonávat, když zaujme své nové místo ve slávě. Když už nemůže mít podíl s námi osobně na stezce ponížení, způsobí, abychom my mohli mít díl s Ním v Jeho postavení ve slávě. To je, jak soudíme, dosah tohoto milostivého aktu umytí nohou. Po celý Jeho dokonalý život bylo v Kristu Ježíši smýšlení zapomenout na sebe ve službě lásky pro druhé; a v tomto posledním aktu, i když měl před sebou temný stín kříže, Pán ještě zapomíná na sebe, aby sloužil těm svým.
Verše 2 a 3 uvádějí tuto pokornou službu, když na jedné straně ukazují její hlubokou nezbytnost, a na druhé straně, jak Pán byl dokonale schopen ji vykonávat.
Nutnost umytí nohou je ozřejměna skutečností, že učedníci mají být zanecháni ve světě, kde ďábel a tělo jsou zajedno v zuřivém nepřátelství proti Kristu. Zmínka o Jidášově zradě na začátku tohoto výjevu, stejně jako o něco dále o Petrově zapření, jasně ukazuje, že tělo, ať je v hříšníkovi nebo v některém svatém, je jen nástrojem k dispozici ďáblu. Neodsouzené žádosti těla otevřely Jidášovo srdce našeptávání ďábla. Zradit svého přítele, a k tomu ještě dosvědčováním lásky je něco, co je odporné i pro přirozeného člověka. Ale nezkrotná touha uspokojit žádost připravuje srdce k přijetí návrhu, který se protiví přirozenosti a mohl přijít jen od ďábla.
Tváří v tvář tomuto hroznému rozvinutí moci těla a ďábla mohl výhled, že budou zanecháni ve zlém světě s tělem uvnitř a ďáblem venku, velmi snadno polekat srdce učedníků. Ale Pán okamžitě pozvedá jejich srdce, odvrací je od těla a od ďábla a vede je k sobě a k Otci, když je učí, že „Otec všecko“ dal do rukou Kristu. V rukou ďábla, který nás nenávidí, je velká moc, ale „všechna moc“ je dána v ruce Krista, který nás miluje. A nejenže byla dána Kristu „všechna moc“, ale On šel do sídla moci – přišel od Boha a odcházel k Bohu.
I když Pán svou dokonalou vnímavostí pociťoval zradu falešného učedníka a nadcházející zapření pravého učedníka, přesto zůstával v klidném vědomí, že všechna moc je v Jeho rukou a že jde do sídla moci. Chtěl by rovněž, abychom my procházeli tímto zlým světem s vědomím, že On má všechnu moc a že je na místě, kde se vykonává. Nadto nejenže Pán je v samém sídle moci a má všechnu moc ve svých rukou, ale ve výjevu, který následuje, nám dává vědět, že Jeho zalíbením je vykonávat ji v náš prospěch. Ten, který má všechnu moc ve svých rukou, je Ten, který má všechnu lásku ve svém srdci. Takto veden láskou svého srdce, On, který má všechnu moc ve svých rukou, jde vzít do těch samých rukou zašpiněné nohy svých učedníků unavených cestou. Pán všech se stává služebníkem všech.
Verše 4 a 5: – Aby vykonal tuto službu milosti, Pán „vstal od večeře“. Vstává od večeře Fáze, která mluví o Jeho spojení s námi ve slávách království (Luk 22,15.6) – aby vykonal skutek, který povede k našemu obecenství s Ním v nebeské slávě. V dokonalosti své milosti se pro tento poslední skutek služby opásává lněným plátnem, vlévá vodu do umyvadla a začíná mýt nohy svých učedníků a utírat je plátnem, jímž byl opásán.
Verše 6 a 7: – „Tedy přišel k Šimonovi Petrovi.“ Jestliže ostatní, němí překvapením, přijímají službu Pána, Petr se svým impulzivním charakterem nechává volný průchod svým myšlenkám. Mluví třikrát, a pokaždé ukazuje svoji nevědomost ohledně myšlenek Mistra. Ve své první otázce neschvaluje pokornou službu Pána; ve svém druhém vstupu ji kategoricky odmítá; nakonec se podrobuje, ale impulzivním způsobem, který by této službě odejmul všechen její hluboký význam. Nicméně, jak kdosi řekl: „Jestliže jsme varováni chybami učedníků, tím více jsme vyučováni odpověďmi, které je opravují.“ V odpovědi Pána nalézáme hluboký duchovní význam této poslední služby.
Petr nemohl pochopit, že Pán se skláněl, aby umýval nohy zašpiněné chůzí. Proto jsou jeho první slova protestem smíšeným s překvapením: „Pane, ty mi chceš nohy mýti?“ Pán odpovídá: „Co já činím, ty nevíš nyní, ale potom zvíš.“ Takto se učíme, že v té chvíli nebylo pro učedníky možné rozeznat duchovní význam Pánova skutku. Později, až přijde Duch Svatý, bude vše ujasněno. Je tedy zřejmé, že tato služba neměla za účel, jak se často říká, dát lekci pokory skutkem krajní pokory ze strany Pána. Petr by nepotřeboval čekat na budoucí den, aby rozeznal pokoru toho skutku. Jeho slova sama ukazují, že Pánova pokora zaujímala v té chvíli všechny jeho myšlenky.
Verš 8: – Aniž by byl zastaven odpovědí Pána, která by jej měla přimět k tomu, aby mlčel až do onoho „potom“, kdy všechno bude osvětleno, Petr nyní s rozhodností říká: „Nebudeš ty mýti noh mých na věky.“ Pán ve své trpělivé milosti přechází přes tento nedostatek ohledu, opravuje Petrovu impulzivitu a říká: „Neumyji-li tebe, nebudeš míti dílu se mnou.“ Jakkoli je tato odpověď krátká, nyní, když jsme přijali Ducha, můžeme vidět, že dává umývání nohou duchovní význam: to symbolizuje přítomnou službu Pána, skrze kterou zbavuje našeho ducha všeho, co by nám bránilo mít s Ním díl.
Všimněme si, že Pán neříká: dílu ve mně. Služba umývání nohou je jistě vzácná, ale nikdy by nezajistila „díl v Kristu“. Pro to bylo zapotřebí většího díla na kříži, které – když jednou bylo vykonáno, nemůže být nikdy opakováno. Tímto větším dílem byl díl v Kristu provždy zajištěn každému věřícímu. Umývání nohou je symbolické představení služby na zemi, která pokračuje v nebi – služby, která činí věřící na zemi schopnými mít obecenství s Kristem v nebi; neboť neznamenají snad slova Pána „díl se mnou“ obecenství s Ním v místě, kterým je dům Otce? Je jistě požehnanou skutečností, že Pán se nám blíží a mluví s námi v našich domech, tak jako při té příležitosti, kdy vstoupil do domu v Emausích. Ale „díl s Ním“ zahrnuje ještě požehnanější myšlenku, že s Ním můžeme mít obecenství v Jeho domě. Tento případ nastal pro emauské učedníky, když téhož večera našli Pána uprostřed Jeho svatých, shromážděných v Jeruzalémě. A nepředstavují slova Pána k Laodicii také tuto dvojí pravdu, když říká: „Jestliže by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřeti a on se mnou.“?
Kromě toho se zdá, že umývání nohou není striktně symbolem služby našeho Pána jako Přímluvce, ani Jeho kněžské milosti, i když se dotýká povahy obou dvou. Kněžské dílo Pána má na zřeteli naše slabosti; služba Pána jako přímluvce se zabývá hříchy učiněnými na cestě. Umývání nohou oživuje zemdlenou duši a rozehřívá náklonnosti, které mohou být ochlazeny každodenním zaměstnáním, a tak být překážkou pro obecenství s Kristem tam, kde je.
Únava a tělesná slabost nám mohou bránit, abychom byli svědky pro Krista na této zemi; Jeho kněžská milost se tedy rozvíjí, aby nás podepřela v našich slabostech. Žel, že můžeme mít také poskvrny hříchu, takže už nejsme v stavu být svědectvím pro Krista: Potom Přímluvce obnovuje naši duši. Ale jestliže náklonnosti ochladly, aniž by snad cokoli zneklidňovalo svědomí, vyplývá z toho vážná překážka pro obecenství s Kristem; a tehdy zasahuje služba umytí nohou, aby odstranila překážku. Je ještě jeden rozdíl mezi službou Přímluvce a umýváním nohou: služba Přímluvce obnovuje naši duši tam, kde jsme, zatím co umývání nohou obnovuje našeho ducha v obecenství s Kristem tam, kde je On.
Ve dnech putování Izraele po poušti si kněží museli umývat nohy před vstupem do stánku. Jistě mohli být v pořádku pro lid, pro tábor a pro poušť, ale Hospodinova přítomnost vyžadovala stav, který mohl být zajištěn jen umytím nohou. Proto bylo umyvadlo u vchodu do stánku úmluvy (2. M 30,17–21; 40,30–32).
Verše 9–11: – Jaká je tedy povaha služby symbolizované umýváním nohou? Odpověď na první Petrovu poznámku ukázala, že má duchovní význam; odpověď na jeho druhý projev nám ukazuje cíl, který má na zřeteli; a konečně odpověď na poslední poznámku jasně ukáže povahu služby nebo způsob té služby.
Když Petr poněkud pochopil požehnanou cenu umývání nohou, vrací se nyní ke svému unáhlenému prohlášení, že Pán mu nebude nikdy umývat nohy. Veden svou skutečnou láskou k Pánu a svou impulzivní povahou, říká: „Pane, netoliko nohy mé, ale i ruce i hlavu.“ Ale jestliže jeho poznámka prozrazuje nevědomost, pak jistě zároveň vyjadřuje lásku, která si cení tohoto dílu s Kristem.
Pán odpovídá: „Ten, kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý.“ V Písmu voda často symbolizuje očistný účinek Božího slova. Při obrácení je Slovo použito mocí Ducha a vykoná úplnou změnu a dá novou přirozenost, která zcela promění myšlenky, slova a jednání věřícího; právě tato proměna je vyjádřena slovy Pána: „Kdo je vykoupán.“ Tato velká změna nemá a nemůže být opakována, a přece ti, kteří mají takto umyto celé tělo, se mohou často unavit ve svém duchu. Tak jako nohy cestujícího jsou unavené a zašpiněné prachem cesty, tak věřící, procházející každodenním životem, úkoly v rodině a povinnostmi života v povolání, a nadto ustavičným konfliktem se zlem, pociťuje často duchovní únavu, která překáží jeho obecenství s Kristem a věcmi, které se Ho týkají. Ne že by učinil něco, kvůli čemu by ho káralo svědomí a co by vyžadovalo vyznání a službu Přímluvce. Ale jeho duch je unavený a potřebuje být osvěžen. Kristus rád dává takové občerstvení, jestliže chceme Jeho rukám svěřit své nohy. Jestliže se obrátíme k Němu, On osvěží naši duši tím, že se před nás postaví skrze Slovo ve všech svých dokonalostech.
Takto poznáváme odpověďmi Pána plnými milosti duchovní charakter této služby, cíl, který sleduje, i způsob jejího vykonávání.
Žel, byl tam někdo, pro koho neměla žádný význam, neboť Pán musí říci: „I vy čisti jste, ale ne všichni. Neboť věděl o zrádci svém; proto řekl: Ne všichni čisti jste.“ Zrádce nebyl nikdy „vykoupán“. Nebyl znovuzrozen, a jak se v tomto stavu mohl těšit z občerstvení přineseného službou Pána, plnou milosti, jejíž potřebu ani necítil?
Verše 12–17: – Když vykonal tuto službu a opět zaujal své místo u stolu, Pán pokračuje a vyučuje nás ohledně služby umývání nohou. I když to byla v zásadě Jeho vlastní služba, přesto ji často vykonává prostřednictvím těch Svých. Takto jsme postaveni pod povinnost – a máme také výsadu – umývat nohy jedni druhým. Požehnaná služba, vykonávaná ne s cílem napravovat jedni druhé (jakkoli to někdy je nezbytné), a ještě méně se navzájem kritizovat, ale předkládáním Krista jeden druhému, protože je pravda, že jen předkládání Krista přinese unavené duši občerstvení. Léta po tomto výjevu v horní síni nám apoštol Pavel říká, že jeden z předpokladů, které doporučují zbožnou vdovu, je, že umývala nohy svatým (1. Tim 5,10). Tím jistě není řečeno, že se zabývala jen káráním zlého nebo nápravou chyb, ale spíše občerstvením zemdleného ducha svatých, když přišla od Krista se službou od Něj.
Zdalipak Oneziforus neumýval nohy apoštola Pavla? Neboť apoštol o něm píše: „Často mi činil pohodlí, aniž se styděl za řetězy mé.“ (2. Tim 1,16) A Filemon, zdali ten se nezhostil této povinnosti vůči svým bratrům? Neboť Pavel mu může říci: „Srdce svatých občerstvena jsou skrze tebe, bratře.“ (Fil 7) A nevykonával Pán přímo tuto požehnanou službu, když v noci řekl svému unavenému služebníkovi Pavlovi: „Neboj se…, neboť já s tebou jsem.“ (Sk 18,9–10)?
A konečně umývání nohou se neomezuje na osvěžení unavené duše; činí radost také srdci toho, kdo vykonává tuto službu, neboť Pán může říci: „Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti.“
Přijímat duchovní sdělení, to vždy vyžaduje duchovní stav. Takto bylo umytí nohou nutnou přípravou pro ty, kteří měli slyšet poslední slova Pána, tak bohatá na božské pravdy a na duchovní útěchu. Avšak byl mezi nimi jeden, který nikdy neměl umyté celé tělo, na kterého umytí nohou nemělo žádný účinek a pro kterého by Ježíšova vyučování neměla žádný význam. Přítomnost Jidáše, jenž ve svém srdci kul zradu, kterou měl dovršit, vrhá temný stín na malou skupinu učedníků. Dříve než jim Pán může sdělit svá poslední naučení a dříve než je učedníci budou moci přijmout, musí Jidáš opustit horní síň a vyjít do tmy.
Verše 18–20: – Způsob, jakým je odstraněn, ukazuje něžnou péči Pána o ty Jeho. Jidášova zrada, kterou Pán znal už dlouho, je Jeho učedníkům odkryta s velkou jemností. Během umývání nohou Pán učinil narážku na Jidáše a zdá se, že si toho ostatních jedenáct nevšimlo. Nyní se vyjadřuje jasněji a říká: „Já zajisté vím, které jsem vyvolil.“ Byl tu důvěrný kroužek společníků zvolených Pánem, kterému chtěl zjevit tajnosti svého srdce. Ale byl tu někdo, který tam neměl místo, někdo, o kterém Písmo pravilo: „Ten, kdo jí chléb se mnou, pozdvihl proti mně paty své.“
Toto odhalení mohlo u učedníků skutečně způsobit otřes a zkusit jejich víru. Rozumující nevěra by bývala mohla činit závěr: „My jsme nevěděli o přítomnosti zrádce, ale jestliže to nevěděl Ježíš, je pak skutečně Pán slávy?“ Pán se nezastavuje u případných úvah tohoto druhu; podpírá jejich víru, když jim předem zjevuje zradu, která je tak blízko. Říká: „Nyní pravím vám, prvé než by se stalo, abyste, když se stane, uvěřili, že já jsem.“ Skrze Jidášovu zradu budou mít nový důkaz, že On je vpravdě ten velký JÁ JSEM, kterému není nic skryto a pro kterého budoucnost je přítomností.
Na jedné straně nebude dovoleno, aby přítomnost a skutek zrádcův poskvrnily slávu Pána; na druhé straně úplný pád jednoho ze dvanácti nezruší pověření jedenácti zbylých. Tento mandát bude udržován ve vší své síle, a proto Pán může říci: „Kdo přijímá toho, koho bych já poslal, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal.“ Tváří v tvář Jidášovu hroznému hříchu zůstává sláva Pána nedotčena a pověření jedenácti není porušeno.
Verše 21 a 22: – Nicméně je k tomu třeba více, aby učedníci porozuměli hrozné skutečnosti tohoto zjevení a aby byl Jidáš vzdálen z jejich středu. Pán jim jasně řekne povahu toho hříchu, a nakonec jim odhalí člověka, který ho učiní. Tato dodatečná zjevení hluboce zarmoutila ducha Pána. „Zkormoutil se v duchu a osvědčil, řka: Amen, amen pravím vám, že jeden z vás mne zradí.“ Učedníci se takto dovídají slovy, která nedávají možnost nejasnosti, že jeden z nich Pána zradí.
Musejí hledět tváří v tvář této hrozné skutečnosti: příležitost, kterou hledal nepřátelský svět – a kterou Ježíšovi protivníci nedokázali najít, protože se báli lidu – vyvstane z jejich středu v osobě někoho, kdo se nebál ani Boha ani lidí – někoho, kdo byl považován za učedníka Pána, kdo byl Jeho společníkem po všechny ty dny, kdo viděl všechny Jeho skutky moci a kdo naslouchal Jeho slovům milosti a lásky, aniž by jimi byl dotčen.
Takové zjevení zarmoutilo Pána v Jeho duchu a vzbudilo úzkostné otázky učedníků, kteří se dívali jeden na druhého a byli zmateni, protože nevěděli, o kom mluví.
Verš 23: – Dívat se jeden na druhého nerozřeší tuto vážnou otázku. Zrádce je tu; ví, že je Pánem odhalen, ale nedává najevo žádné znamení, které by ho odhalilo před druhými. Musejí se obrátit k Pánu, aby byli vysvobozeni z této hrozné nejistoty. Učedník, který se ptá Pána, musí být někdo, kdo je blízko Něho. Nejblíže je ten, který se může označit jako „jeden z učedníků Ježíšových, … jehož miloval Ježíš“. Vědom si lásky Pána k sobě a v důvěře v tuto lásku se Jan nalézá „na klíně jeho“. Učedník, jehož nohy byly předtím v rukou Ježíšových, spočívá nyní svou hlavou na Jeho hrudi. Nemůžeme říci, že toto spočinutí v úzkém obecenství je výsledkem právě umytí nohou? Následkem umytí nohou provedeného rukama lásky mohl tento učedník mít nyní hlavu opřenou o Pánovo milující srdce.
Verše 24 a 25: – Šimon Petr, učedník s hořícím srdcem, který tak často a tak různými způsoby se zdá říkat: „Já jsem učedník, který miluje Pána,“ není dost blízko, aby Pánu položil otázku. Dává znamení Janovi, aby se zeptal „kdo by to byl, o němž praví“. Jan se docela prostě ptá: „Pane, kdo jest?“
Verš 26: Pán ihned odpovídá: „Ten jest, komu já omočené skývy chleba podám.“… Není řečeno: „skývu“, jako kdyby se jednalo o nahodilé jednání, ale „(tu) skývu“, vztahující se k dobře známému zvyku podat hostu, kterého chceme poctít, vybraný kousek pokrmu. Pán po těchto slovech podává skývu Jidášovi Iškariotskému, a takto nejenže je předpověděna zrada, ale je odhalen i zrádce.
Verš 27: – Žádost už otevřela Jidášovo srdce ďáblovu našeptávání; nyní se satan sám zmocňuje Jidáše. Jestliže v něm zůstávala nejmenší částečka svědomí, nejmenší pocit studu, nejmenší odpor před hříchem, kterého se hodlal dopustit, je nyní příchodem satana vše umlčeno. Se satanem tu není váhání: Jidáš se nadále stává bezmocným nástrojem jeho úmyslů. Pro Jidáše tu už není možný návrat; proto Pán může říci: „Co činíš, čiň spěšně.“
Verše 28–30: – Zdá se, že jedenáct bylo tímto hrozným odhalením ohromeno, a nedokážou pochopit význam slov Pána. Poněvadž Jidášovi byl svěřen měšec, myslí si, že se slova Pána vztahují k úkolu opatřit něco k svátku nebo dát chudým. Jidáš sám porozuměl velmi dobře. Přítomnost Pána se stala tomuto muži posedlému ďáblem nesnesitelnou. A tak přijav skývu, ihned se zvedá a beze slova vychází do noci, aby se jen o něco později ponořil do noci temnější – do hrůzy hluboké tmy – odkud už není návratu.
Bylo poznamenáno, že po celý tento vážný výjev nedošlo k žádnému Jidášovu odsouzení; ani jedna výtka mu není adresována; není vyzván, aby vyšel; není mu přikázáno, aby odešel; je ohlášen hřích, který jde učinit; člověk, který ho spáchá, je označen. Potom, uprostřed ticha, hroznějšího než slova, Jidáš opouští světlo, které bylo příliš pronikavé, svatou Přítomnost, kterou už nemohl snášet, a noří se do tmy, po níž už nikdy nebude následovat jitro. Pamatujme si, že kdyby tu nebyla Boží milost a drahá Kristova krev, my všichni bychom následovali Jidáše do noci.
Jidášův odchod rozptýlil stín, který ležel na té malé společnosti. Zarmoucený duch Pána byl zklidněn a otázky učedníků utišeny. Slova: „Když pak on vyšel“ vyznačují tuto změnu. Jidáš opustil světlo horní síně a vyšel do tmy vnějšího světa. Když odešel, uvnitř svítí světlo tím jasněji a vnější tmy se zahustily jeho přítomností. Dveře, které se zavírají za zrádcem, jsou posledním pojítkem mezi Kristem a světem, které se nyní láme. Atmosféra je vyčištěna a Pán, sám se svými učedníky, je volný k tomu, aby odkryl tajemství svého srdce.
Verše 31 a 32: – Pán odchází k Otci. Ti Jeho budou zanecháni jako svědkové pro Krista ve světě, který Jej zavrhl. V průběhu těchto posledních rozhovorů budou učedníci uvedeni do styku s nebem (14. kapitola); bude jim oznámeno, jak nést na zemi ovoce (15. kapitola); a budou posilněni, aby mohli vzdorovat pronásledování ze strany světa (16. kapitola). Výsady a pocty takto vznešené vyžadují předchozí dílo ze strany Krista a přípravu u těch Jeho. Proto zde máme úvodní slova, která představují Boha oslaveného v Kristu na zemi, Krista oslaveného jako člověka v nebi, a svaté ponechané na zemi, aby oslavovali Krista. Tyto velké pravdy otevírají cestu všem následujícím zjevením.
Všechna požehnání pro člověka pro nebe a zemi spočívají po celou věčnost na velkých základních pravdách, které jsou nám představeny na začátku tohoto rozhovoru. Pán se představuje jako Syn člověka a ve vztahu k tomuto titulu zvěstuje tři pravdy, které mají životní důležitost:
1. „Nyní oslaven jest Syn člověka.“
2. „Bůh oslaven jest v něm.“
3. „I Bůh oslaví jej sám v sobě.“
Skutečně stojí za námahu zamyslet se nad těmito velkými pravdami a na-učit se něco z jejich hlubokého významu; neboť jejich přijetí vírou vytváří v duši pevný základ pro veškerý duchovní růst a veškeré duchovní požehnání.
První velká pravda je, že „nyní oslaven jest Syn člověka“. To nám ukazuje nekonečnou dokonalost Syna člověka – Spasitele. Jedná se o utrpení Syna člověka na kříži. Je prohlášeno, že v těchto utrpeních je Syn člověka oslaven. Být oslaven znamená pro nějakou osobu, že jsou ukázány všechny vlastnosti, které ji vyvyšují. Na kříži byly nejvyšší mírou rozvinuty všechny nekonečné dokonalosti Syna člověka.
V 11. kapitole Jana čteme, že Lazarova nemoc byla „pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni“. Tam byla zjevena sláva Božího Syna skrze vzkříšení člověka z mrtvých. Zde je sláva Syna člověka viděna v tom, že vchází do smrti. Moc nad smrtí zjevuje slávu Syna Božího, poddání se až k smrti zjevuje slávu Syna člověka.
V odpověď na přání pohanů vidět Jej Ježíš už řekl: „Přišla hodina, aby oslaven byl Syn člověka.“ Ale tam Pán předem okoušel slávy království; zde mluví o hlubších slávách kříže. V budoucnosti obdrží jako Syn člověka vládu, slávu a věčné království; a v tento velký den bude celá země naplněna Jeho slávou (Dan 7,13.14; Žalm 72,19). Avšak tyto výtečné slávy budoucího království nepřesáhnou Jeho mnohem větší slávy Syna člověka na kříži, ani se jim nemohou rovnat. Sláva Jeho pozemského trůnu je překonána slávou Jeho potupného kříže. Království zjeví Jeho oficiální slávy, kříž vydává svědectví o Jeho mravních slávách.
V den Jeho vlády Ho bude poslouchat „všecko knížatstvo i mocnosti i moci i panstvo“ a všechny věci mu budou poddány jako Synu člověka. Ve dni svých utrpení byl On člověk poslušný a poddaný. Jistě každá etapa Jeho cesty svědčí o Jeho mravních slávách, neboť ty nemohou být ukryty; ale na kříži tyto slávy zářily celým svým jasem. Ten, který se naučil poslušnosti na každém kroku cesty, byl nakonec postaven na zkoušku skrze smrt a ukázal se „poslušný až do smrti, a to smrti kříže“. Dokonalá poddanost do vůle Jeho Otce, která charakterizovala Jeho chození, nalézá své nejzářivější rozvinutí při přiblížení se stínu kříže, kdy může říci: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“ Každý krok vydával svědectví o Jeho dokonalé lásce k Otci, ale nejvyšší svědectví o Jeho lásce se zjevuje, když při pohledu na kříž může říci: „Aby poznal svět, že miluji Otce, a jako mi přikázal Otec, tak činím.“ Jeho svatá přirozenost, která byla bez poskvrny a nemohla být poskvrněna hříšným světem, jímž procházel, je viděna ve své dokonalosti, když, cítě předem hrůzu toho, že bude učiněn hříchem, říká: „Jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento.“
Vskutku, na kříži byly plně zjeveny Jeho mravní slávy – Jeho poslušnost, Jeho poddanost, Jeho láska, Jeho svatost a všechny Jeho ostatní dokonalosti. Tam došla naplnění slova Pána: „Nyní oslaven jest Syn člověka.“
Takto první velký výrok před nás staví nekonečnou dokonalost Syna člověka – našeho Spasitele – toho, který jako veliká smírčí oběť oslavil Boha. A když se chopíme dosahu tohoto prohlášení, které nám mluví o Ježíšově dokonalosti, vidíme, jak je hoden naší plné a celé důvěry. Tváří v tvář takové mravní kráse nikdo nemůže říci, že by v Něm byla ta nejmenší nedokonalost, která by znemožňovala se Mu svěřit. Jeho dokonalosti, takto plně ukázané, Ho zjevují jako Toho, jehož Osoba je přežádostivá (Píseň 5,16), ozdobená všemi krásnými rysy, které Jej činí hodného naší důvěry.
Hledět na Syna člověka na kříži, vidět Jej oslaveného zjevením všech Jeho nekonečných dokonalostí nás připravuje pro druhý velký výrok: „Bůh oslaven jest v něm.“ Všichni zneuctili Boha, ale konečně tu je jeden člověk – Syn člověka sám – dokonalý ve své mravní slávě, který je schopen vykonat dílo, jež oslaví Boha. Ale aby oslavil Boha, musí být učiněn hříchem a proniknout do oblasti smrti. „Nebesa vypravují slávu Boha silného“ jako Stvořitele s nekonečnou moudrostí a mocí, ale nemohou vyprávět slávu Jeho mravní bytosti. Proto je zapotřebí, aby Syn člověka trpěl, aby skrze Jeho utrpení obdržela každá Boží vlastnost své nejvyšší vyjádření. Skrze kříž je obhájen Boží majestát; Boží pravda je uchována a Boží spravedlnost je prokázána v soudu nad hříchem. Svatost, která vyžadovala takovou oběť, a láska, která ji opatřila, září svým nejjasnějším leskem. Jistě, Syn člověka svými utrpeními oslavil Boha.
Toto velké dílo vede ke třetímu tvrzení: „Poněvadž Bůh oslaven jest v něm, i Bůh oslaví jej sám v sobě, a to hned oslaví jej.“ Jestliže byl Bůh oslaven v Kristu, Bůh dá věčný důkaz uspokojení, které nalezl v díle Krista. Oslavený Kristus jako Člověk ve slávě je jediná odpověď přiměřená Jeho dílu na kříži a je věčným důkazem Božího uspokojení v tomto díle. V prvním ujištění: „Nyní oslaven jest Syn člověka“, nalézáme dokonalost Syna člověka. Ve druhém: „Bůh oslaven jest v něm“, vidíme dokonalost Jeho díla. Ve třetím: „I Bůh oslaví jej sám v sobě“, máme plné Boží uspokojení v tomto díle. Máme dokonalého Spasitele, který vykonal dokonalé dílo k dokonalému Božímu uspokojení. Jiné části Písma nám ukážou, že tento dokonalý Spasitel, toto dokonalé dílo a dokonalé Boží uspokojení jsou k dispozici pro všechny, neboť čteme, že „dal sebe samého mzdu na vykoupení za všechny“. A celé Boží uspokojení v Kristu a v Jeho díle dovoluje Bohu říci: „Skrze toho zvěstuje se vám odpuštění hříchů.“ (Sk 13,38)
Verš 33: – Oslavení Syna člověka v sobě zahrne oddělení od Jeho učedníků. Pán ve svém dokonalém soucitu sdílí trápení, které naplňuje srdce učedníků při myšlence na to, že budou odděleni od Toho, kterého se naučili milovat. Vícekrát se bude zmiňovat tóny lidské něžnosti o tomto nevyhnutelném oddělení a připraví jejich srdce na budoucí rozlomení pozemských pout, která je pojila k jejich Mistru (srovnej s 14,4.28.29; 16, 4–7.16.28).
Nikdy předtím se Pán neobrátil na učedníky s oslovením „děti (synáčkové)“; v původním jazyce to je výraz, který vyjadřuje lásku plnou soucitu. Takto s něžnou starostlivostí uvádí předmět nadcházejícího rozdělení. Ještě malou chvíli bude s nimi. Pán se vracel do slávy cestou, po které nikdo nemohl jít. Později budou věřící moci jít i cestou mučednické smrti, ale ne té smrti, se kterou se Pán měl setkat – to jest soudu nad hříchem. To byla ta cesta, ohledně které Pán mohl prohlásit: „Kam já jdu, vy nemůžete přijít.“
Verše 34 a 35: – Nadcházející rozdělení bude kromě toho znamenat, že učedníci budou zbaveni mocného pouta, které mezi nimi tvořila osobní přítomnost Toho, jehož všichni milovali. Proto jim Pán dává nové přikázání: „Abyste se milovali vespolek: jako já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ Bylo poukázáno na to, že Pán označuje toto přikázání jako „nové“ v protikladu ke starému přikázání, dobře známému těmto židovským učedníkům: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Nové přikázání říká: „Abyste se milovali vespolek: jako já miloval jsem vás.“ Kristus miloval láskou, která nikdy nebyla lhostejná ke zlému, a přesto zvítězila nad vší mocí zla. Jestliže milujeme jeden druhého podle vzoru velké lásky Krista, nebudeme tolerovat zlo jeden v druhém, ale najdeme prostředek, jak jednat se zlem, aniž bychom se přestali navzájem milovat. Jen pouto lásky podle božského vzoru ochrání věřící, z nichž každý má svou vlastní osobnost s různými odstíny charakteru a povahy, aby byli spojeni mezi sebou.
Společnost osob spojených láskou bude věcí tak zvláštní na jevišti ovládaném žádostí a sobectvím, že i svět si uvědomí, že takoví lidé mohou být jen učedníky Krista. Svět nedovede ocenit víru a naději křesťanského kruhu; naopak může vidět a obdivovat, bez možnosti napodobovat, božskou lásku a její účinky. Takto se skupina, charakterizovaná láskou jedněch vůči druhým podle Kristova vzoru, stane svědkem pro Krista ve světě, kde On je nepřítomen, takže Kristus, jestliže je oslaven v nebi s Otcem, bude oslaven ve svatých na zemi.
Verše 36–38: – I když se závěrečný výjev týká Petra, obsahuje varování pro všechny. Jestliže učedníci jsou ponecháni ve světě, aby oslavovali Krista, nechť nezapomínají, že každý z nich má v sobě tělo, které je připraveno Krista zapřít. Šimon Petr, zjevně necitlivý k novému přikázání a myslící jen na nadcházející oddělení, se ptá, jako by odporoval tomu, čemu nerozumí: „Pane, kam jdeš?“ Pán odpovídá: „Kam jdu, nemůžeš ty nyní jíti za mnou, ale půjdeš potom.“ Pán měl strpět smrt jako mučedník skrze ruce zlých lidí; ale, což je věc mnohem hroznější pro Jeho svatou duši, měl vejít do smrti jako svatá oběť pod Boží rukou. To jistě byla cesta, po které mohl jít jen On sám. Petr Ho nemohl na této cestě následovat. Později, v letech, která přijdou, bude mít Petr velkou čest následovat Pána na cestě mučednické smrti.
V důvěře ve svou lásku k Pánu, jistý sám sebou, Petr ujišťuje: „Duši svou (život svůj) za tebe položím.“ Tak na sebe přitahuje vážné varování Pána: „Amen, amen pravím tobě: Nezazpívá kohout, až mne třikrát zapřeš.“ Jestliže tělo v nepravém učedníkovi může Pána zradit, u pravého učedníka může Pána zapřít. Avšak nezapomínejme, že láska Pána zvítězila nad Petrovým zapřením, neboť, jak jsme to viděli „milovav své, kteří byli na světě, až do konce je miloval“. Oklamáni důvěrou, kterou máme sami v sebe, můžeme jít až k zapření Pána, ale jsme milováni Pánem láskou, která nás neopustí.
„Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jako já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého. Po tom poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,34)
Jeho hodina přišla; konečně září dům Otce
za temnou smrtí: jako nad údolím slunce,
nahoře nad údolím Otcovy vůle.
Rozbřeskl se den, kdy Pán opustí ty své,
aby vstoupil na stezku, po níž jen sám jde;
a jak se stále víc dni všech dnů blíží,
tu Jeho duši břemeno trápení tíží:
Na Jeho srdci, dobře znám Boží lásce nejvyšší,
jeden dává spočinout své hlavě s rozkoší;
jiný bere skývu a odchází do noci:
Když takto osaměli, je slyšet Mistrův hlas –
„Pokud lidé mají poznat, že Moji jste zas,
pak vezměte si k srdci má slova na odchodu
– ať září vaše láska jednoho k druhému.“