Kapitoly 12 – 16
Pátá část Listu Římanům obsahuje odpověď věřících na Boží slitování, která jsou popsána v předcházejících kapitolách.
Kapitola 12,1 – 13,14
Apoštol Pavel ve svých Listech jasně rozlišuje mezi křesťanským životem a křesťanskou službou. Vedeme s Pánem Ježíšem život v manželství, rodině, povolání a ve shromáždění a plníme pro Něho úkol. Pavel tyto dva okruhy nerozděluje, nýbrž rozlišuje je od sebe a spolu je spojuje. Verše 1–8 kapitoly 12 kladou více důraz na službu, verše 9–13 více na náš život.
Verš 1: Napomínám vás nyní, bratři, skrze Boží slitování, abyste vydávali svá těla jako živou, svatou, Bohu libou oběť, což je vaše rozumná služba.
„Napomínám vás nyní, bratři.“ Touto větou nám je jasné, že se nyní nalézáme v praktické části Listu Římanům. Apoštol napomíná „skrze Boží slitování“. To je křesťanská zásada. Nemusíme něco dělat, abychom se něčím stali – to byl princip pod zákonem. Křesťanská zásada zní jinak: Vše jsme obdrželi z Boží milosti. Nyní smíme podle toho žít.
Tato Boží slitování jsou představena v prvních jedenácti kapitolách. V podstatě jsou tři:
a) Nejprve jde o naše hříchy: Jsme ospravedlněni na základě krve Pána Ježíše – tj. díky tomu, že dal svůj život na kříži.
b) Vzhledem k dědičnému hříchu nás Bůh vidí v Kristu. Zemřeli jsme s Ním hříchu. Na základě smrti Pána Ježíše jsme proto chráněni před jakýmkoli odsouzením.
c) Dále se Bůh v budoucnosti ujme izraelského národa. Pán Ježíš, Zachránce, přijde ze Siona a uvede jej do plného požehnání tisíciletého království.
Na základě těchto tří slitování smíme „svá těla vydávat jako živou, svatou, Bohu libou oběť“. Zmínka o našem těle zde ukazuje na plnou oddanost Bohu. Jeho věc stojí pak v našem životě na prvním místě.
„Živá“ oběť je vlastně paradox. Ale nám má být ujasněno, že v životě dáváme Bohu k dispozici všechen svůj čas a sílu.
Dále je nazvána „svatou“ obětí. Odvracíme se od zlého a očišťujeme se skrze sebeodsuzování.
„Bohu libá“ oběť je život, ve kterém se ptáme na Boží vůli.
Výraz „oběť“ mluví o sebezapření. Život v oddanosti Bohu znamená pro nás oběť. K tomu nás vybízí také Pán Ježíš v Lukáši 9,23: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.“
Takový oddaný život je „rozumnou službou“, když s porozuměním posloucháme Boží nařízení. Když nám v Bibli dává směrnice, pak nám také vysvětluje jejich smysl. Tak jsme v stavu jednat s duchovním porozuměním.
Verš 2: A nebuďte připodobněni tomuto světu, nýbrž buďte proměňováni obnovením své mysli, abyste mohli zkoušet, co je dobrá a libá a dokonalá Boží vůle.
Bůh by chtěl, abychom „nebyli připodobněni tomuto světu“. Zde jde o vnější formu našeho života. Nemáme být ve svém zevním projevu jako svět. Nechováme se jako svět a nejdeme tam, kde se svět těší ze svých radostí.
Ve druhé části verše jde o naše nitro, o naše srdce. „Buďte proměňováni obnovením své mysli!“ Také v myšlenkách a pocitech musíme odsuzovat vlivy světa. Jak rychle neseme znaky jeho myšlení!
Místo abychom se nechávali ovlivňovat míněním lidí kolem sebe, zkoumejme, „co je dobrá a libá a dokonalá Boží vůle“. Opakem Boží vůle je naše zlá svévole. Jsme připraveni vzdát se vlastních představ a dělat to, co chce Bůh? Jestliže svoji svévoli neodsoudíme, nebudeme moci poznat Boží vůli. Toto zkoušení je tázavý postoj před Bohem, zkoumání v Jeho Slově s modlitbou. V poznání Jeho vůle nacházíme trojnásobné stupňování: dobrá, libá a dokonalá.
Myšlenky ve verších 1 a 2 jsou platné všeobecně pro každého věřícího. Ale když jde ve verších 3 až 8 o naše dary milosti, o naši osobní službu, jsou tu velké rozdíly. Pán daruje různé schopnosti. Ne všichni věřící mají stejný úkol. Nejprve máme tedy jednotnost (1. a 2. verš), a následně rozdílnost (3. až 8 verš).
Verš 3: Neboť vám říkám skrze milost, která mi byla dána, každému, který je mezi vámi, aby o sobě nesmýšlel výše, než se sluší smýšlet, nýbrž aby myslel tak, aby byl rozvážný, jak Bůh jednomu každému přidělil míru víry.
Apoštol se nejprve zmiňuje o svém vlastním daru, když říká: „Skrze milost, která mi byla dána.“ Skrze tento dar milosti oslaveného Pána je schopen nás v tomto Listu – i v praktické části – poučovat.
Výraz „každý, kdo je mezi vámi“, jasně ukazuje, že každý vykoupený má nějakou funkci, kterou smí plnit. Ale je zde nebezpečí, že budeme svůj dar, svou schopnost, přeceňovat. Proto jsme napomínáni, abychom „nesmýšleli o sobě výše, než se sluší smýšlet“. Máme být spokojeni s tím místem, které nám Bůh dal.
„Aby byl rozvážný“ mluví o tom, že se svými schopnostmi máme zacházet opatrně. Jsme vyzýváni, abychom jednali s rozmyslem a sloužili tak, abychom nezpůsobili škodu, nýbrž byli k požehnání.
„Jak Bůh jednomu každému přidělil míru víry.“ Bůh dal každému podle své lásky a své moudrosti schopnosti. Jednomu více, jinému méně. To je ta rozdílná míra daru milosti. Ale také ve vztahu k pracovnímu poli je okruh působení větší nebo menší. Zde Bůh rovněž nepřiděluje každému stejný rozsah. V tomto verši jsou obsažena obě hlediska.
Verše 4 a 5: Neboť stejně jako v těle máme mnoho údů, ale údy nemají všechny stejnou činnost, tak jsme my mnozí jedno tělo v Kristu, jednotlivě ale údy jedni druhých.
Lidské tělo má mnoho údů a každý má zvláštní funkci. Žádný úd není stejný jako druhý. Tak je tomu také s jednotlivými věřícími. Všichni jsme rozdílní. Každý má jinou funkci, a přece jsme jedno tělo v Kristu. Společně tvoříme církev živého Boha.
Když apoštol představuje v Listu Římanům pravdu o těle Krista, pak nezdůrazňuje to společné, nýbrž to individuální. Klade přitom důraz na jednotlivé údy: ty se mají správně chovat a vykonávat svou funkci, aby celek byl v souladu.
Verše 6–8: Poněvadž ale máme různé dary milosti podle nám propůjčené milosti: ať to je prorokování, tak prorokujme podle míry víry; ať je to služba, tak zůstávejme ve službě; ať je to ten, který učí, v učení; ať je to ten, který napomíná, v napomínání; který dává, v jednoduchosti; kdo stojí v čele, s pílí; kdo koná milosrdenství, s radostí.
Jako lidé nejsme stejní, a také naše dary milosti jsou různé. Proto vykonávání daru vyžaduje moudrost, ohleduplnost a pokoru. Bůh nechce, abychom si navzájem překáželi, nýbrž abychom se vzájemně doplňovali. Pavel potom vypočítává některé služby a vždy připojuje napomenutí pro vykonávání. Nejprve vysvětlíme druh příslušné služby, a v návaznosti vyzvedneme to zvláštní napomenutí.
Prorokování je obdivuhodná věc, kterou Bůh dává. Jestliže v určité situaci jsem v nebezpečí, že udělám něco chybného nebo mám udělat určité rozhodnutí, pak mi Bůh pošle tuto prorockou službu. Některý bratr mluví o této věci, aniž by věděl, že se to týká mne. Sedím v zástupu posluchačů a jsem Božím slovem usvědčen nebo je mi ukázána cesta. Vedle mne nalevo a napravo sedící o tom nic neví. To je něco z jemného a taktního způsobu našeho Boha, jak k nám mluví.
„Podle míry víry“ zde na rozdíl od 3. verše neznamená velikost schopnosti, nýbrž míru obecenství s Pánem, z níž je prorokování vykonáváno. Ve 3. verši je míra víry přidělena Bohem, v 6. verši je to míra naší prožívané víry. Vykonávání prorokování je tedy na ní závislé.
K tomu jeden příklad: Bratr, jenž v neděli přinášel chléb k hodině velebení, měl na cestě nehodu. Kolemjdoucí přispěchal tomu postiženému nehodou na pomoc. Na otázku: Mohu vám pomoci?, zraněný bratr odpověděl: Vezměte tento chléb, a co možná rychle ho doneste na tu a tu adresu. Tam jsou shromážděni věřící křesťané, aby drželi večeři Páně, a k tomu nutně potřebují tento chléb. Pro něho nebylo tím nejdůležitějším jeho poranění, nýbrž jeho služba shromáždění!
Mravní předpoklady pro služebníka najdeme v 1. Timoteovi 3,8–13.
Těchto důležitých a nutných činností si sotva kdo ze spoluvěřících všimne, někdy je dokonce kritizuje. Pak jsme v nebezpečí, že zemdlíme a tohoto úkolu se vzdáme. Proto následuje napomenutí: Zůstávejme ve službě!
Dovětek „v učení“ je napomenutí. Učitel má vysvětlovat biblické učení, Boží slovo, ne své myšlenky, plné vlastních fantazií.
Výraz „v napomínání“ vyzývá bratry, kteří tento dar od Pána obdrželi, aby svá slova zvažovali a neříkali příliš mnoho.
Pro službu dohlížitele je potřebná píle. Leniví bratři ji nemohou vykonávat.
Tato služba se má dít ne s reptáním nebo zamračenou tváří, nýbrž s radostí.
Verše 9–21 dávají napomenutí pro křesťanský život s věřícími a před světem. Můžeme poznat tři hlavní body:
Verš 9a: Láska buď nepokrytecká.
Božská láska miluje, aniž by v adresátovi lásky viděla něco lásky hodného. Je-li v nás činná Boží láska vůči našim spoluvěřícím, má různé formy. Nebudeme nějakého bratra posilovat na chybné cestě, nýbrž v lásce se pokusíme jej od ní zadržet nebo přivést na správnou cestu. Skleslého nebo malomyslného křesťana nebudeme napomínat. Láska nás spíše povede k tomu, abychom mu opět dodali odvahu.
Bůh si přeje, aby láska byla bez přetvářky. Nejde o to, abychom lichotili nebo se dělali pěknými, nýbrž abychom jeden druhému pomáhali s pravou láskou.
Verš 9b: Ošklivte si zlo, pevně se držte dobrého.
První člověk byl od Boha stvořen velmi dobrý. Byl v nevinnosti a nevěděl, co je dobré a zlé. Avšak pádem do hříchu obdržel poznání dobrého a zlého, ale dělal zlé. Tento stav zdědili od Adama všichni jeho potomci. Ale při svém obrácení jsme svlékli starého člověka a stali jsme se novými lidmi. Nevrátili jsme se k nevinnosti, neboť i nadále umíme rozeznávat mezi dobrým a zlým. Jsme ale schopni ošklivit si zlo a dělat dobro. To je možné, protože jsme od Boha obdrželi nový život a bydlí v nás Duch Svatý. V Jeho síle to chtějme každý den uskutečňovat.
Verš 10a: V bratrské lásce buďte jeden k druhému srdeční;…
Bratrská láska není totéž jako láska (9. verš). Božská láska se rozvíjí přes problémy. Překonává překážky a miluje také tehdy, když spoluvěřící jsou obtížní. Bratrská láska se naproti tomu ukazuje, když u některého bratra nebo u některé sestry objevíme něco, co je také mně vzácné. Když se setkám s někým, kdo miluje mého Spasitele, pak přeskočí jiskra a rozvíjí se bratrská láska.
Verš 10b: … v prokazování úcty předcházejte jeden druhého;…
Když považujeme druhého za vyššího než sebe (Fil 2,3), pak ho předcházíme v prokazování úcty. Ve Starém zákoně na půdě zákona platila zásada: Miluj svého bližního jako sebe samého. Ale v křesťanském životě víry to jde o krok dále: Považuj svého bratra za vyššího než sebe sama.
Verš 11: … v pilnosti nebuďte liknaví, buďte vroucí v duchu; sloužíce Pánu.
Věřící křesťané jsou pilní lidé. V pozemských povinnostech – ve škole, v povolání, v rodině – a na duchovním poli plní své úkoly pilně a věrně.
Toto pilné jednání má být spojeno s vnitřní oddaností, s vnitřní účastí. Proto zde čteme: „vroucí v duchu“.
Ve všem, co děláme – ať to jsou každodenní zaměstnání nebo služ-ba –, smíme hledět na Pána. Pro Něho pracujeme, Jemu sloužíme. Tady nám není důležitá chvála nebo odměna od lidí. Žijeme a sloužíme Pánu, který se za nás dal.
Verš 12a: V naději se radujte; …
Pán nám dává v životě dobré dny. To není samozřejmé, neboť nám je nezaslíbil. Avšak když je zakoušíme, smíme se z nich radovat.
Verš 12b: … v soužení buďte trpěliví; …
Pro věřící jsou také těžké časy. Pán řekl: „Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33) V těžkých situacích se nemáme proti Bohu a okolnostem vzpouzet, nýbrž vytrvat tím, že pod nimi zůstaneme a neutíkáme z nich.
Verš 12c: … v modlitbě vytrvejte;…
Modlit se je důležité v dobrých i těžkých dnech. Chtějme pěstovat pravidelný modlitebný život!
Verš 13a: … na potřebách svatých mějte účast; …
Abychom mohli znát potřeby věřících, musíme je vyhledat a naslouchat jim. Pak tu jistě bude příležitost, abychom jim mohli duchovně nebo materiálně pomoci.
Verš 13b: …o pohostinnost usilujte.
Zveme jen své přátele nebo sympatické spoluvěřící? Pohostinnost se obrací také k cizím (3. Janův 5–8) nebo slabým věřícím, tedy k takovým, kteří to skutečně potřebují. To je v místním shromáždění důležitý úkol!
Verš 14: Žehnejte těm, kteří vás pronásledují; žehnejte a nezlořečte.
V 1. Mojžíšově 12,2 říká Bůh Abrahamovi nejprve: „Požehnám ti.“ Na závěr připojuje: „Budeš požehnáním.“ To je také pravá křesťanská zásada: Obdrželi jsme požehnání, abychom je dávali dále i lidem, kteří nás pronásledují tím, že si z nás dělají posměch (1. M 21,9; Gal 4,29). Abychom mohli žehnat takovým, kteří nás pronásledují nebo námi opovrhují, potřebujeme zvláštní milost od Pána. – Všeobecně se před nás staví vážná otázka: Působíme svému okolí trápení, těžkosti a námahu, anebo jsme jeden druhému k požehnání a k pomoci?
Verš 15a: Radujte se s radujícími se, …
Ze srdce se radovat s radujícími se – ačkoli sami možná tuto radost nemáme –, to sami od sebe nedokážeme. Pán nám k tomu musí dát milost.
Verš 15b: … plačte s plačícími.
To znamená soucítění s druhými, kteří mají utrpení a bolest. Myslíme na Pána Ježíše u Lazarova hrobu: Když viděl Marii plakat, proléval také slzy. Hluboce ve svém nitru spolucítil její bolest. Plakal s pla-čícími.
Verš 16a: Buďte stejně smýšlející jeden k druhému;…
Je tu nebezpečí, že mezi věřícími budeme straničtí. Proto jsme zde vyzýváni, abychom se vůči všem chovali spravedlivě.
Verš 16b: … nemyslete na vysoké věci; nýbrž přidržte se těch nízkých;…
Nemáme usilovat o to, co je před lidmi velké a mnoho platí. Pán chce u nás spíše vidět duchovní skromnost.
Verš 16c: … nebuďte moudří sami u sebe.“
„Být moudrý“ je tendence chtít vždycky všechno vědět lépe než druzí. Jak rádi posuzujeme v životě těch druhých, co je správné a co chybné! Proto to varování: „Nebuďte moudří sami u sebe.“
Verš 17a: Neodplácejte nikomu zlým za zlé;…
Odplácet zlým za zlé je normální lidská reakce. Avšak Pán – náš dokonalý vzor – tak nejednal. Kolik zlého Mu lidé udělali, když Ho přivedli na kříž. Avšak On byl němý jako beránek: Neotevřel svá ústa. Obdivuhodný Spasiteli, že jsi tak šel svou cestou a neodplácel jsi zlým za zlé!
Verš 17b: …buďte dbalí toho, co je ctihodné před všemi lidmi.
Nám křesťanům se sluší normální lidské chování. Máme ve všech kontaktech s lidmi, kteří nás obklopují, jednat slušně.
Verš 18: Jestliže je to možné, pokud na vás jest, žijte se všemi lidmi v pokoji.
Máme se snažit žít se všemi lidmi v pokoji. Aby to bylo možné, musí přirozeně ten druhý také chtít. Žel že tomu tak vždy není. Proto zde čteme: „pokud na vás jest“ a „jestliže je to možné“. To je útěcha pro ty, kteří mají zlého souseda, který jim působí nesnáze, ačkoli oni s ním hledají pokoj.
Verš 19: Nemstěte sami sebe, milovaní, nýbrž dejte místo hněvu; neboť je napsáno: „Má je pomsta; já odplatím, praví Pán.“
Nyní apoštol popisuje naše chování v prostředí nepřátelství. Jestliže nám někdo dělá zlé věci, pak nemáme ani sami sebe mstít, ani se modlit o pomstu. V Žalmech vidíme, že věřící ostatek z izraelského lidu prosí v době soužení Boha o pomstu nad svými nepřáteli. V té době bude správné takto se modlit, protože bohabojní potom budou osvobozeni božským soudem na nepřátelích. Ale doba milosti má jiný charakter.
„Dejte místo hněvu.“ Jak tomu máme rozumět? Myslím, že jsme zde vyzýváni, abychom hněv toho druhého nechali přes sebe přejít, aniž bychom ho opětovali nebo se proti tomu vzpírali. Pak běží hněv do prázdna.
Nechme Boha soudit a jednat, když se nám děje křivda. On říká: „Má je pomsta.“
Verš 20: „Ale když je tvůj nepřítel hladový, dej mu najíst; když má žízeň, dej mu napít; neboť když toto učiníš, shrneš žhavé uhlí na jeho hlavu.“
Místo oplácet zlým za zlé, máme zlé oplácet dobrým. To jde ještě o krok dále, než klidně snášet zlé, jak nás poučuje 19. verš. K tomu zvlášť potřebujeme pomoc a milost Pána!
Když člověku, který má vůči nám nepřátelské smýšlení, v těžkých situacích pomůžeme nebo mu uděláme dobré, shromáždíme žhavé uhlí na jeho hlavu, to znamená, že ho svým jednáním zahanbíme. Ovšem zakusíme, že mnozí mají velmi tlustou kůži a dovedou tyto žhavé uhlíky dobře snášet!
Verš 21: Nenech se přemoci zlým, nýbrž přemáhej zlé dobrým.
Nechat se přemoci zlým – to je v charakteru staré přirozenosti. Pak reagujeme tělesně na všechno, s čím se setkáme. Přemýšlíme o zlém a jsme poznamenáni tím, co je chybné a špatné. Avšak Pavel nás vyzývá: „Přemáhej zlé dobrým!“ To je vznešená a božská zásada, která odpovídá nové přirozenosti. Zaměstnávejme se v síle Ducha dobrým, abychom tak mohli přemoci zlé z vnějšku i z vnitřku.
Verše 1–7 kapitoly 13 pojednávají o chování křesťana vůči vládě. Vidíme, k čemu Bůh vládu dal a jaký úkol vůči ní musíme plnit.
Verš 1: Každá duše buď poddaná vrchnostenským mocem; neboť nejsou vrchnosti, kromě od Boha, ty ale, které jsou, jsou od Boha ustanoveny.
Jako křesťané přijímáme vládu na všech stupních a poddáváme se jejímu pořádku. Neboť tyto vlády jsou zřízeny od Boha. Abychom tomu lépe rozuměli, musíme to uvážit trochu šířeji. Bůh vládne nad zeměmi dvěma rozdílnými způsoby: přímo nebo skrze prozřetelnost.
Když David – a později jeho potomci – byl v Jeruzalémě králem nad Izraelem, vládl Bůh přímo. Sděloval Davidovi, co má dělat. V rozhodnutích a otázkách se král obracel na Boha, jenž mu dával přímé směrnice. Přímá vláda bude také opět v tisíciletém království.
Ale když izraelský lid byl kvůli své nevěrnosti a pod Boží kázní odveden do zajetí, začaly časy národů (Luk 21,24). Toto období trvá od Nabuchodonozora až k začátku tisíciletého království. V této době Bůh vládne skrze prozřetelnost. Z lidského hlediska se dnes vytváří vláda pomocí politické aktivity, někdy také pomocí násilí. Ale za kulisami nastavuje výhybky Bůh (Zach 6,1). Od potopy ustanovuje vlády k udržování pořádku.
Verš 2: Kdo se proto vrchnosti protiví, protiví se Božímu nařízení; ale ti, kteří se protiví, na sebe přivedou rozsudek.
Kdo se staví proti vládě a jejím nařízením, hřeší proti Bohu! Tato dvojí vzpoura přináší také dvojí rozsudek: Na jedné straně Boží kárající ruku, a k tomu trest od vlády, když dojde k provinění.
Verš 3: Neboť vládcové nejsou postrachem pro dobrý skutek, nýbrž pro zlý. Chceš se ale nebát vrchnosti? Tedy konej dobré, a budeš od ní mít chválu;…
Podle Boží vůle má vláda být postrachem pro všechno zlé tím, že je zakazuje a trestá. Tak může být zlu stavěna hráz vládnoucí mocí. Kdo naopak koná dobré, nemá se od vlády čeho bát. Jak vděčni smíme být svému Bohu za vládu! Kdyby nebyla, platilo by pěstní právo, silnější by nemilosrdně vládl nad slabším.
Pak jsme vyzýváni, abychom činili dobré. Když nepřestupujeme zákony a držíme se směrnic vlády, nebudeme mít těžkosti.
Verš 4: … neboť je Boží služebnicí, tobě k dobrému. Jestliže ale konáš zlé, tu se boj, neboť ne nadarmo nosí meč; neboť je Boží služebnicí, mstitelkou k trestu pro toho, kdo dělá zlé.
Vláda je a zůstává Boží služebnicí. Bůh ji udržuje, když vládne ve spravedlnosti a v milosrdenství. Tyto dvě zásady sdělil Bůh Nabuchodonozorovi, když začaly časy národů (Dan 4,24). Bůh vyzývá vládu, aby vládla ve spravedlnosti. To znamená, že všichni jsou si před zákonem rovni. To je důležitý princip, který platí i v našich zemích. Dále má vláda konat milosrdenství, tj. brát ohled na menšiny v zemi.
Vláda, která zásadně takto jedná, je pro věřící dobrá. Proto nemáme o vládě zle mluvit a vzpírat se proti ní, nýbrž máme za ni Bohu děkovat a za ni se modlit.
„Jestliže ale konáš zlé, tu se boj,“ neboť existuje policie. Tady jde o moc vlády prosazovat a kontrolovat právo. „Neboť ne nadarmo nosí meč.“ To jsou soudy vlády, které přestupníky zákona odsoudí a potrestají. „Je Boží služebnicí“ v prevenci a potrestání. Vláda je „mstitelkou k trestu pro toho, kdo dělá zlé“. Vyhlašuje tresty, odsuzuje k uvěznění nebo – jak to je v některých zemích – k trestu smrti.
Verš 5: Proto je nutné být poddaný, ne pouze kvůli trestu, nýbrž také pro svědomí.
Je nutné, abychom se my jako věřící poddávali vládě, kromě případu, když od nás vyžaduje něco, co je přímo proti Boží vůli. Pak platí Skutky 5,29: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ To lze ale použít jen tehdy, když něco je v příkrém rozporu s Božím slovem.
Vládu posloucháme nejen proto, že nás jinak potrestá, nýbrž i kvůli svědomí. Neposlušnost proti vládě je hřích proti Bohu!
Verš 6: Neboť proto i dáváte daně; neboť jsou Boží úředníci, kteří právě k tomu jsou ustavičně činní.
Před Bohem je správné, když korektně platíme daně.
Verš 7: Dávejte všem, co jim náleží: daň, komu daň, clo, komu clo, bázeň, komu bázeň, čest, komu náleží čest!
Bůh by chtěl, abychom vyhověli všem závazkům. Co ale máme dělat, když se nám ze strany vlády nebo světa děje bezpráví? Pak ji na to smíme upozornit. To kdysi udělal také Abraham. Abimelechovi domluvil kvůli studni, kterou mu Abimelechovi služebnici násilím odejmuli (1. M 21,25). Také Pán sám odpověděl tomu, jenž jej během soudního projednávání před nejvyšším knězem bil: „Jestliže jsem promluvil zle, vydej svědectví o tom zlém; jestliže však správně, proč mne biješ?“ (Jan 18,23)
Verš 8: Nebuďte nikomu nic dlužni, než jen abyste jedni druhé milovali; neboť kdo druhého miluje, naplnil zákon.
„Nebuďte nikomu nic dlužni“, to znamená, že nemáme dělat dluhy. Zde nejde o hypotekární dluhy, při kterých jistě vlastníme protihodnotu. To znamená, že zaplatíme své účty a vyhovíme svým dluhům.
Ale jsme povinni jedni druhé milovat. To je pojato zcela všeobecně: milovat bratry, milovat ztracené lidi, milovat bližní.
Ten, kdo druhé miluje, plní zákon. Jako křesťané už nestojíme pod zákonem. Ale když tuto božskou lásku ukazujeme lidem kolem sebe, protože jsme sami byli tak obdivuhodně milováni, pak plníme to, co zákon vyžadoval.
Verše 9 a 10: Neboť to: „Nebudeš cizoložit, nezabiješ, nebudeš krást, nebudeš žádat“; a je-li nějaké jiné přikázání, je shrnuto v tomto slově: „Budeš svého bližního milovat jako sebe samého.“ Láska nečiní bližnímu nic zlého. A tak láska je suma zákona.
Přikázání „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ zahrnuje všechna ostatní přikázání zákona, která se týkají soužití lidí. Když miluji svého bližního jako sebe samého, pak mu nic neukradnu, nezabiju ho, nevezmu mu jeho ženu atd. To činí jasným, že toto přikázání v sobě zahrnuje všechna ostatní přikázání.
Láska k Bohu a k bližnímu je suma zákona. Splňuje všechny jeho požadavky (Mat 22,36–40).
Verš 11: A toto ještě, poněvadž poznáváme čas, že už je tu hodina, abychom procítili ze spánku; neboť nyní je naše záchrana blíže, než tehdy, když jsme uvěřili:…
Žijeme v době, ve které je v tomto světě duchovně noc a Pán je ještě nepřítomen. Ale už ne dlouho. Stojíme krátce před jitrem. Být bdělý je životní postoj vykoupeného, neboť čeká na den.
Jsme své záchraně už blíže než ve chvíli, kdy jsme se obrátili. Záchrana zde znamená příchod Pána ke vtržení, abychom se následně s Ním zjevili ve slávě. Každým dnem se přibližujeme této obdivuhodné záchraně. Jitřní hvězda, která ohlašuje den, už vzešla v našich srdcích. Čekáme na Jeho příchod.
Verš 12: Noc daleko pokročila a den je blízko. Odložme nyní skutky tmy, oblečme ale zbraně světla.
„Noc daleko pokročila.“ To znamená, že temnoty ještě přibývá, ale den je blízko. Tento den začne, když se Pán Ježíš zjeví v moci a slávě. Pak přijde na zem a bude vládnout ve spravedlnosti.
S tímto výhledem už nyní odkládáme skutky tmy. Očišťujeme se ode všeho zlého. A oblékáme zbraně světla: Žijeme jako děti světla. Ve světle Pána poznáváme zlo a odsuzujeme je. Tak je světlo zbraní proti skutkům tmy.
Verš 13: Choďme slušně jako ve dne; ne v hostinách a pitkách, ne v chlípnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti;…
Žijeme ještě v noci, ale patříme dnu. To se má ukazovat v našem životě, když s ničím, co se bojí světla, nemáme nic společného. „Hostiny a pitky“ jsou nemírná požívání pozemských radostí. „Chlípnosti a prostopášnosti“ jsou osobní hříchy. „Svár a závist“ je nepokoj s druhými lidmi.
Verš 14: …nýbrž oblecte Pána Ježíše Krista, a nepečujte o tělo k uspo-kojování jeho žádostí.
„Oblecte Pána Ježíše Krista.“ Spíše má být v našem životě vidět chování Pána. V Evangeliích vidíme dokonalé mluvení a jednání našeho Pána, které smíme napodobovat.
„Nepečujte o tělo k uspokojování jeho žádostí“ znamená nezaměstnávat se tím, co svět poskytuje a co oslovuje naše tělo.
Kapitoly 14,1 – 15,7
Slovo slabost má v Bibli různé významy. Ukážeme zde tři:
a) Někdy se jedná o slabost našeho těla, např. v kapitole 8,26. Když jsme tělesně slabí, smíme vzdychat.
b) Ve 2. listu Korintským nalézáme slabost ve službě pro Pána. On by chtěl, aby Jeho služebníci nevystupovali plni lesku, nýbrž v postoji, který je před lidmi slabý. Ale právě v tom je dokonána Boží síla (2. Kor 12,8.9). Tato slabost charakterizovala také našeho Pána: „Byl sice ukřižován ve slabosti.“ (2. Kor 13,4) Když Ježíš Kristus visel na kříži, byl to výraz nejvyšší slabosti. Avšak právě v té chvíli dobyl pro Boha největší vítězství. V této slabosti se chlubíme.
c) Někdy je slabý také věřící, jenž neporozuměl křesťanské svobodě. O tom je jednáno v kapitolách 14,1 – 15,7. Když se s takovými slabými setkáme, pak je třeba je nést.
Slabí v kapitolách 14 a 15 nejsou povrchní, tělesní nebo světští křesťané. Jsou to věřící, kteří jsou zatíženi výchovou, tradicí nebo mentalitou. Jejich problémem není hřích nebo svět, nýbrž předpisy o jídlech a o dodržování zvláštních dnů.
Verše 1–8 nám charakterizují slabé a silné a ukazují nám nebezpečí obou dvou. Přesto mohou oba vést život pro Pána a s Ním.
Verš 1: Slabého ve víře ale přijímejte, avšak ne k rozhodování sporných přemýšlení.
„Slabí ve víře“ jsou tedy věřící křesťané. Avšak kvůli své výchově, tradici nebo mentalitě věří, že nesmějí jíst určité pokrmy, že musejí zvlášť dodržovat určité dny nebo brát ve svém životě ohled na jiná podobná pravidla. „Přijímejte“ znamená přijímat je do plného praktického křesťanského obecenství.
„Ale ne k rozhodování o sporných přemýšleních.“ Do těžkých otázek života shromáždění nemají být zatahováni, protože jsou zatíženi výše jmenovanými body.
Verš 2: Jeden věří, že smí jíst všechno; slabý ale jí zeleninu.
„Jeden“ – tím je míněn silný – věří, že smí jíst všechno, neboť porozuměl křesťanské svobodě. Na křesťanské půdě skutečně není žádné omezení pro jídlo, kromě krve. Ta je výslovně zmíněna (1. M 9,4; Sk 15,29). Ve všech obdobích spasení Bůh zakázal jedení krve.
„Slabý ale jí zeleninu.“ Od doby Noé dovoluje Bůh nám lidem jíst všechny druhy masa. V 1. Mojžíšově 9,3 říká: „Všechno živé, co se hýbe, budete mít za pokrm. Jako jsem vám dal zelené rostliny, tak vám dávám všechno.“ Přesto někteří slabí nejedí maso, nýbrž jen zeleninu. Co se tady má dělat?
Verš 3: Kdo jí, neopovrhuj tím, kdo nejí; kdo ale nejí, nesuď toho, kdo jí; neboť Bůh jej přijal.
„Kdo jí“, tj. silný, nemá opovrhovat tím, „kdo nejí“, resp. jen vegetariánsky. Je tu vždy nebezpečí, že když někdo dělá něco jinak než my, hned jím ve svém srdci opovrhneme a také to vyjádříme.
„Kdo nejí, nesuď toho, kdo jí.“ Slabý nemá soudit silného. To je jiná stránka: Soudcovský duch v našem těle je vždy rychle připraven druhého odsoudit.
„Bůh jej přijal.“ Věřící, ať slabí nebo silní, jsou Bohem přijati. Jsou Jeho děti.
Verš 4: Kdo jsi ty, který soudíš domácího služebníka někoho jiného? Stojí nebo padá svému vlastnímu pánu. Bude ale udržen zpříma, neboť Pán je mocen jej držet zpříma.
Nesmíme zapomenout, že všichni jsme lidé, žádný nestojí výše než druhý. Dříve než někoho odsoudíme, měli bychom pomyslet, že oba jsme domácími služebníky téhož Pána. Slabí i silní stojí na téže křesťanské půdě, mají totéž přijetí u Boha; všichni jsou domácí služebníci.
„Stojí nebo padá svému vlastnímu Pánu.“ Každý z nás je za své konání Pánu osobně odpovědný. Slabým je řečeno: Nemusíte mít starost o silného, neboť Pán je schopen jej udržet zpříma, aby nehřešil. Když ale přežene jedení a to se zvrhne v hodování a pitky, pak se jeho jednání stává hříchem. Ale Pán jej před tím může ochránit.
Verš 5: Jeden drží jeden den před druhým, druhý ale považuje každý den za stejný. Každý ať je ve své vlastní mysli plně přesvědčen.
Vidíme zde také u držení dnů, že nejde o konkrétní neposlušnost, nýbrž o zátěž výchovou, tradicí nebo mentalitou. Slabý dodržuje zvlášť některé dny. To byly tehdy židovské dny svátků, dnes to mohou být křesťanské svátky. Silný je Božím slovem poučen: proto považuje každý den za stejný.
Jen musíme připojit, že pro nás křesťany je přece jeden zvláštní den. Je to první den týdne, neděle, ve kterém se shromažďujeme, abychom zvěstovali smrt Pána.
„Každý ať je ve své vlastní mysli plně přesvědčen.“ Ještě jednou je z této věty jasné, že ani držení, ani nedržení dnů není hřích. Máme každý toho druhého respektovat v jeho jednání.
Verše 6 a 7: Kdo dbá na den, dbá na něj Pánu. A kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a děkuje Bohu. Neboť žádný z nás nežije sám sobě a žádný neumírá sám sobě.
Slabý dbá na určité dny a chce se tím líbit Pánu. Silný jí všechno a činí to s vděčností vůči Pánu. I slabý děkuje Bohu, když jí jen zeleninu. Oba – silný i slabý – smějí Pána vnášet do všech okolností. Vše dělají s Ním a pro Něho.
Verš 8: Neboť buď že žijeme, žijeme Pánu; buď že umíráme, umíráme Pánu. Ať tedy žijeme nebo ať umíráme, jsme Pána.
Nechtějme zapomínat, že jako věřící patříme Pánu. To je velká výsada, ale také vážná odpovědnost vzhledem k našemu praktickému životu jako křesťanů. Tak můžeme úsudek klidně přenechat Pánu. Jeho rozhodnutí je nakonec směrodatné.
V důležitém oddílu od 9. do 12. verše je nám ukázáno, že Bůh je ve všem poslední instance, která nás posuzuje.
Verš 9: Neboť k tomu Kristus zemřel a opět ožil: aby panoval jak nad mrtvými, tak i nad živými.
Ježíš Kristus si jako člověk svou smrtí a svým vzkříšením dobyl nárok na všechny lidi. Ve 2. Petra 2,1 čteme, že On všechny lidi vykoupil. To neznamená, že všichni jsou vykoupeni ke spasení. Ale On má na ně nárok. Zda to oni vědí, zda to chtějí, zda to poslouchají, na věci nic nemění.
„Aby panoval nad mrtvými i nad živými.“ To je Jeho univerzální nárok na vládu nad všemi lidmi. V Janu 17,2 to vyjadřuje Pán Ježíš ve své modlitbě k Otci následujícími slovy: „Jako jsi mu dal moc nad veškerým tělem.“
Verš 10a: Ty ale, co soudíš svého bratra? Anebo také ty, co opovrhuješ svým bratrem?
Jestliže si jsme vědomi tohoto nároku Pána na všechny lidi, proč soudí potom slabý silného, proč opovrhuje silný slabým? Vždyť bychom zaujímali místo Pána!
Verš 10b: Neboť všichni budeme postaveni před soudnou stolici Boží.
Soudná stolice Boží a soudná stolice Kristova v 2. Korintským 5,10 je jedno a totéž. U soudné stolice Boží jde více o Boha jako o nejvyšší a poslední instanci. Soudná stolice Kristova nám ukazuje, že posouzení lidí je předáno Pánu Ježíši. Vzhledem k věřícím čteme v 1. Korintským 4,4: „Ten, kdo mne posuzuje, je Pán.“ Vzhledem k nevěřícím nalézáme v Janu 5,22: „Otec ani nikoho nesoudí, ale všechen soud dal Synu.“
Budeme „postaveni“ před soudnou stolici Boží. To je pravdivé pro všechny lidi, věřící i nevěřící. Ale přece zde je jeden velký rozdíl. Věřící bude u soudné stolice Kristovy zjeven. Uvidí všechno ve svém životě očima Pána. Ale nevěřící bude u této soudné stolice souzen. Jsou to dvě rozdílná zasedání soudu, která jsou od sebe vzdálena tisíc let. Věřící přijde před soudnou stolici Krista po vtržení do nebe. Nevěřící bude souzen u velkého bílého trůnu (Zj 20,11–13).
Verš 11: Neboť je napsáno: „Jako že žiji, praví Pán, mně se bude každé koleno sklánět a každý jazyk bude vyznávat Boha.“
Zde jsou opět míněni všichni lidé. Jednou všichni skloní svá kolena před Bohem a před Pánem Ježíšem. Věřící to dělá už nyní dobrovolně. Poznal, že je hříšník. Vyznal své hříchy Bohu a uvěřil ve jméno a dílo Pána Ježíše. Tak sklonil svá kolena před Bohem a svým jazykem vyznal Ježíše Krista jako Pána. Ale nevěřící bude u velkého bílého trůnu přinucen se před Bohem sklonit a uznat Ježíše Krista za Panovníka. Nebude moci Pánu odpovědět ani na jednu věc z tisíce.
Verš 12: Tak bude tedy každý z nás za sebe vydávat Bohu počet.
Za celý svůj život – i za chování vůči našim spoluvěřícím – budeme muset jednou Bohu vydat počet. Je to vážná odpovědnost, abychom se vždy znovu osobně před Pánem zkoumali.
Když známe rozdíly mezi slabými a silnými, jsme ve verších 13–23 poučováni, jak můžeme v praktickém životě navzájem jednat v pokoji a k požehnání.
Verš 13: Nesuďme už jeden druhého, nýbrž suďte spíše toto: nedávat bratru urážku nebo pohoršení.
Soudit jeden druhého – to je soudcovský duch slabých. Jeden druhému dávat pohoršení – to je bezohlednost silných. Obojího se máme vyvarovat.
Verš 14: Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic samo o sobě není nečisté; jen tomu, který něco považuje za nečisté, je to nečisté.
Apoštol pevně zastává křesťanskou svobodu. Slabí nesmějí svůj postoj vystavovat jako všeobecně platnou zásadu. Ne, křesťanská svoboda trvá.
Verš 15a: Neboť jestliže tvůj bratr je zarmucován kvůli pokrmu, tu už nechodíš podle lásky.
Ale když silný nebere ohledy, nejedná podle lásky. Láska je určující prvek pro spolužití mezi věřícími.
Verš 15b: Nekaz svým pokrmem toho, za kterého Kristus zemřel.
Kristus zemřel i za slabého bratra. Zaplatil za něho vysokou cenu. Chtějme proto v každém Božím dítěti vidět cenu, kterou má pro Pána Ježíše.
Verš 16: Ať není v porouhání vaše dobré.
Když my prožíváme svou křesťanskou svobodu bezohledně, uvádíme ji v nevážnost. Toto křesťanské dobré by pak bylo v porouhání.
Verš 17: Neboť Boží království není jídlo a pití, nýbrž spravedlnost a pokoj a radost v Duchu Svatém.
Když se v Bibli často mluví o Božím království, dostáváme naučení o zvláštním období spasení. Zde se však jedná o mravní hledisko království. Vlastní hodnoty v království nejsou jídlo a pití. Štěstím a smyslem našeho života na zemi – kde je na nás pohlíženo jako na jsoucí v Božím království – je spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém. Duch chce působit soulad s Bohem v praktickém životě a pokoj a radost v srdci. To tvoří štěstí křesťana.
Verš 18: Neboť kdo v tomto Kristu slouží, je Bohu milý a lidem osvědčený.
Ten, kdo se snaží tato mravní hlediska ve svém životě uskutečňovat, slouží Kristu. Pán sám je k tomu jeho motivací. Takový křesťan je „Bohu milý“. To znamená, že nalézá Boží uznání. Dále je „lidem osvědčený“. To znamená, že jim je k užitku a k požehnání.
Verš 19: A tak tedy se snažme o to, co je k pokoji a co slouží ke vzájemnému vzdělání.
Chtějme použít svou duchovní energii k tomu, abychom upevnili soužití věřících. Je to vysoký, ale křehký statek. Dále má být základem našeho jednání vždy otázka: Co pomůže tomu druhému?
Verš 20: Nenič kvůli pokrmu Boží dílo. Všechno je sice čisté, ale je to zlé pro člověka, který jí s urážkou.
Nenič! To je opak vzdělávání. Nemáme ničit Boží dílo, které koná v bratrovi.
„Všechno je sice čisté.“ Ještě jednou je zdůrazněna křesťanská svoboda. Avšak ten, kdo ji prakticky nezná, zatěžuje při jedení určitých pokrmů své svědomí.
Verš 21: Je dobré nejíst maso ani nepít víno, ani nečinit něco, na čem se tvůj bratr uráží nebo se pohoršuje nebo v čem je slabý.
Když se nějaký bratr uráží na určitých pokrmech nebo je v nějaké jiné věci slabý, pak na to máme brát ohled.
Verš 22: Máš víru? Měj ji pro sebe samého před Bohem. Blahoslavený, kdo sám sebe nesoudí v tom, co schvaluje!
Jsme vybízeni, abychom všechno dělali ve víře. Tento zvláštní výrok: „Blahoslavený, kdo sám sebe nesoudí v tom, co schvaluje“, označuje silného. Poučen Božím slovem, jí všechno bez zlého svědomí. Je nazván blahoslaveným, neboť Bůh chce, aby všichni vykoupení žili v křesťanské svobodě.
Verš 23: Kdo ale pochybuje, když jí, je odsouzen, protože to nedělá z víry. Všechno ale, co není z víry, je hřích.
Tento verš mluví o slabém. Jí něco, protože viděl, že silný tak jedná. Ale pochybuje a je nejistý. Nejedná z víry. Je odsouzen ne proto, že jí tento pokrm, nýbrž proto, že to nedělá z víry.
„Všechno ale, co není z víry, je hřích.“ To je velká zásada, která je ukázána také na jiných místech Božího slova. Apoštol Jan píše důležitou větu: „Hřích je bezzákonnost.“ (1. Janův 3,4) Každé na Bohu nezávislé jednání je hřích.
Na závěr tohoto tématu nám verše 1–7 kapitoly 15 představují smýšlení Pána Ježíše, které by mělo vzhledem ke křesťanské svobodě vyznačovat i nás.
Verš 1: My ale, silní, jsme povinni snášet slabosti slabých a ne líbit se sami sobě.
Boží slovo nás vyzývá, abychom snášeli slabosti slabých. To není lehké. Je k tomu zapotřebí síla a trpělivost. Mnohem jednodušší by bylo jimi opovrhovat. Avšak to neodpovídá křesťanskému smýšlení. Místo abychom se sami sobě líbili, je třeba sami sebe zapřít a pomáhat druhým.
Verš 2: Každý z nás ať se líbí bližnímu k dobrému, ke vzdělání.
Smíme svému bližnímu dodávat odvahu a vzdělávat ho, aby se mu dobře dařilo. Má skrze nás obdržet požehnání. Rozumět křesťanské svobodě a pevně ji držet, ale z ohleduplnosti ke slabému ji v určitých případech neužívat: Toto nesobecké jednání ukazuje krásu křesťanské svobody.
Verš 3: Neboť také Kristus ne sám sobě se líbil, nýbrž jako je psáno: „Hanění těch, kteří tebe haní, padla na mne.“
Apoštol Pavel nyní cituje verš ze Starého zákona, aby nám sdělil něco o Ježíši Kristu. Tím nám nejprve ujasňuje, že náš Pán Ježíš Kristus je také velkým tématem Starého zákona.
Tento překvapující citát z Žalmu 69: „Hanění těch, kteří tebe haní, padla na mne“ se zdá ukazovat následující: Pán Ježíš, dokonalý člověk, ve všem ukazoval Boží charakter. Proto zakusil opovržení a odpor od lidí, kteří byli Bohu nepřátelští. Vyjadřovali své nevážení si Boha tím, že napadali Pána. Jeho nesobecký, Bohu zasvěcený život Mu přinesl tato hanění.
Verš 4: Neboť vše, co bylo dříve napsáno, je napsáno k našemu poučení, abychom skrze vytrvání a skrze povzbuzení Písem měli naději.
Starý zákon nás poučuje a povzbuzuje skrze život věřících tehdy a zvláště poukazy na našeho Pána, abychom neztráceli odvahu. Neboť ani my nejsme často chápáni a jsme někdy káráni, když ve svém jednání ukazujeme nesobecké smýšlení.
Máme zde ale také zásadní poučení o užitku Starého zákona pro věřící naší doby: Dává nám obrazy křesťanského učení a praxe. Abychom těmto ilustracím správně rozuměli, je ale důležité, abychom znali učení Nového zákona.
Verše 5 a 6: Bůh vytrvání a povzbuzení vám ale dávej být stejně smýšlejícími mezi sebou, podle Krista Ježíše, abyste jednomyslně jedněmi ústy oslavovali Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.
Nyní apoštol obrací naše zraky k Bohu samému. On je „Bůh vytrvání“ nebo trpělivosti. Kolik trpělivosti měl s námi až do dnešního dne! Nyní by chtěl, abychom Jej v tom napodobovali.
On je také „Bůh povzbuzení“. Rád povzbuzuje věřící a zvláště slabé.
Tento Bůh vytrvání a povzbuzení v nás chce způsobit, abychom ukazovali Jeho vlastnosti. V Efezským 5 jsme nazváni „napodobiteli Božími“. To je vysoká věc, napodobovat skrze trpělivost a povzbuzení tohoto obdivuhodného Boha v zaměstnávání se slabými spoluvěřícími.
Dále máme být „stejně smýšlejícími mezi sebou“. To neznamená, že všichni stejně myslíme, nýbrž že všichni máme tentýž postoj. Je to smýšlení, které odpovídá „Kristu Ježíši“. On se sám sebe zcela vzdal – pro nás! A On nás přijal takové, jací jsme byli. To by měl být také náš postoj vůči spoluvěřícím, zvláště vůči slabým.
Jako slabí a silní smíme přes své rozdíly „jednomyslně, jedněmi ústy“, tedy společně chválit a velebit našeho Boha a Otce.
Bůh se v křesťanské době zjevil jako „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista“. Jako věřící křesťané stojíme k Němu ve vztahu jako děti k Otci. Tento vztah vyznačuje naši chválu a naše velebení.
Verš 7: Proto jedni druhé přijímejte, jako i Kristus vás přijal, k Boží slávě.
Jako závěr a výsledek apoštol nyní říká: „Přijímejte jedni druhé, jako i Kristus vás přijal.“ Takové chování je „k Boží slávě“. Svědčí o Bohu a ctí Ho.
Kapitola 15,8–33
Verše 8–13 nám představují, že Ježíš Kristus se v evangeliu stal služebníkem všech lidí.
Verš 8: Neboť pravím, že Kristus se stal služebníkem obřízky kvůli Boží pravdě, aby potvrdil zaslíbení otcům;…
Kristus je služebník obřízky, to znamená Izraelitů. Skrze apoštola Pavla se naplnila tato služba tím, že jim zvěstoval evangelium. Na rozdíl od pohanů měli určitý nárok na tuto milost, protože Bůh jejich předkům dal zaslíbení. Proto píše také Petr, že obdrželi vzácnou víru nejen z milosti, nýbrž skrze spravedlnost Boží (2. Petrův 1,1).
Verš 9: … aby národy ale oslavovaly Boha kvůli omilostnění, jak je napsáno: „Proto tě budu vychvalovat mezi národy a tvému jménu zpívat chválu.“
Bůh nabízí tuto záchranu v Ježíši Kristu také lidem jiných národností. Avšak zde nestojí v popředí věrnost božským výpovědím, nýbrž Jeho milost. Pro lidi z pohanských národů nejsou ve Starém zákoně žádná zaslíbení. Přesto Bůh už ve starozákonních Písmech sděluje, že jim chce darovat svou milost. Příkladem toho je zde zmíněný citát ze Žalmu 18,50.
Verše 10–12: A opět říká: „Buďte radostné, vy národy, s jeho lidem!“ A opět: „Chvalte Pána, všechny národy, a všichni lidé jej mají velebit!“ A opět říká Izaiáš: „Bude to kořen Izai a který povstane, aby panoval nad národy – v něho budou národy doufat.“
Nyní jsou uvedena tři místa ze Starého zákona vzhledem k lidem z národů:
Ze tří hlavních částí Starého zákona máme potvrzení, že Bůh měl úmysl nabídnout lidem z pohanů spasení. Kdo přijal toto vzácné evangelium, smí být radostný, smí Pána chválit a v Něho doufat.
Verš 13: Bůh naděje ale naplň vás vší radostí a vším pokojem ve víře, abyste byli nadmíru bohatí v naději skrze sílu Ducha Svatého.
„Bůh naděje“ mluví o tom, že jsme zachráněni v naději: Plné spasení zakusíme teprve v budoucnosti.
Avšak náš Bůh, který nám daruje slavnou budoucnost, by nás chtěl už nyní naplnit „vší radostí a vším pokojem ve víře“. Když se radujeme, pak srdce poskočí. Když se těšíme pokoji, pak je srdce klidné. Takový život s Bohem není pro přirozené oko viditelný. Přesto je to absolutní skutečnost, protože to uskutečňujeme „ve víře“.
„Abyste byli nadmíru bohatí v naději…“ Skrze víru v Pána Ježíše je nám darováno velké bohatství! Avšak ve svém plném rozsahu se rozvine teprve v budoucnosti.
„Skrze sílu Ducha Svatého.“ Duch v nás bydlí a působí v nás. Dává nám do srdce radost a pokoj a udržuje naději v nás živou.
Bůh se ve své dobrotivosti postaral o všechno. Jak lidem z izraelského lidu, tak i lidem z jiných národností dává zvěstovat evangelium. K tomu dává věřícím všechno, co potřebují na cestě k cíli.
Apoštol nám v oddílu veršů 14–21 sděluje něco o své službě.
Verš 14: Jsem ale také sám, moji bratři, vzhledem k vám přesvědčen, že také vy sami jste plni dobrotivosti, naplněni vší známostí a schopni také jeden druhého napomínat.
Apoštol předpokládá u věřících v Římě dobré. To bychom měli vždy činit. „Je-li nějaká ctnost a je-li nějaká chvála, to zvažujte.“ (Fil 4,8)
Zmiňuje se o obou předpokladech, aby bylo možné druhé napomínat. Nejprve má být náš postoj vůči nim blahovolný a ne odmítavý. „Dobrotivost“ zde v sobě obsahuje přání s druhými jednat v lásce a pomáhat jim. Za druhé je nutné být naplněni „vší známostí“. Znalostí Boží vůle jsme v stavu zjistit a odsoudit, co je špatné, a ukázat správnou cestu. U Římanů bylo obojí. Proto byli schopni jeden druhého napomínat. Jak to vypadá u nás?
Verš 15: Psal jsem vám ale zčásti směleji, bratři, abych vám připomněl, kvůli milosti, která mi je od Boha dána,…
Když apoštol mluví o milosti, kterou mu Bůh dal, pak má na mysli svůj dar nebo svou schopnost. Avšak nazývá ji milost. Schopnost pracovat v díle Pána je Boží dar. Proto je velká hloupost být domýšlivý na nějaký dar!
Verš 16: … abych byl služebníkem Krista Ježíše pro národy, kněžsky slouže při evangeliu Božím, aby oběť národů se stala příjemnou, posvěcenou skrze Ducha Svatého.
Apoštol byl služebník Krista Ježíše pro lidi z národů. Oslavený Kristus mu dal tento zvláštní úkol.
Klíče království nebes obdržel Petr. Ve Skutcích apoštolů 2 použil jeden pro lidi z lidu izraelského, aby jim otevřel dveře pro evangelium milosti. Ve Skutcích 10 jej Pán poslal ke Korneliovi. Tu ještě jednou použil klíč, aby otevřel dveře národům: Měli obdržet to stejné spasení.
Pavel byl potom služebník, který pro lidi z národů vykonával základní a úvodní službu. Zvěstoval jim evangelium a vyučoval je v křesťanské pravdě.
Sloužil „kněžsky“ při evangeliu Božím. Tímto výrazem se odvolává na oběť sem i tam obracení ve 4. Mojžíšově 8,11. Tam byli Levité před Bohem sem i tam obraceni (máváni). Byli pro Něho rezervováni, aby Mu sloužili. Tak také Pavel skrze evangelium vyvedl lidi ze světa a takříkajíc přivedl k Bohu.
Apoštol si přeje, aby „oběť národů se stala příjemnou“. Tím vyjadřuje, že tito ze světa k Bohu přivedení lidé jsou Bohem přijati. Tak tomu také je. Neboť jsou posvěceni skrze Ducha Svatého. Levitové ve 4. Mojžíšově 8 byli pro službu posvěceni skrze narození. Stáli před Bohem, protože patřili k pokolení Léví. My, věřící doby milosti, jsme posvěceni pro Boha působením Ducha Svatého. Jsme pro Něho rezervováni.
Verš 17: Mám tedy něco k chlubení se v Kristu Ježíši ve věcech, týkajících se Boha.
Apoštol může potvrdit, že splnil úkol, který mu Bůh dal u národů.
Verše 18 a 19: Neboť se neodvážím něco mluvit o tom, co Kristus skrze mne nezpůsobil k poslušnosti národů skrze slovo a skutek, v síle znamení a divů, v síle Ducha Božího, takže jsem od Jeruzaléma a okolo až do Illyrie plně zvěstoval evangelium Kristovo,…
Ale ihned dává Pánu všechnu čest. Je si vědom, že Kristus skrze něho působil. Co bylo tím účinkem, který Pán způsobil u těchto lidí, kteří uvěřili? Poslušnost. To je rozhodující vlastnost vykoupených: poslouchají Boží slovo z lásky k Pánu.
Pavel pracoval skrze „slovo a skutek“. V síle Ducha kázal a působil divy. Nejprve je zmínka o službě Slovem, která je základní a trvalá. Tehdy, v době uvedení křesťanské pravdy, dal Bůh svým služebníkům také schopnost konat znamení a divy. Ty dotvrzovaly zvěstované slovo jako přicházející od Boha. S dokončením Božího slova už nebyly tyto divy nutné a přestaly (1. Kor 13,8). Inspirované Boží slovo potvrzuje od té doby zvěstování.
V poslední době křesťanského svědectví se budou opět dít znamení a divy (2. Tes 2,9). Ale ty nebudou vykonávané skrze sílu Ducha Svatého, nýbrž působením Satana. Náznaky toho vidíme už dnes. Proto je důležité poznávat různé zdroje divů.
Pavel „plně zvěstoval evangelium Kristovo“. Tu vidíme jeho velkou horlivost v díle Pána.
Verše 20 a 21: … ale tak se snažím kázat evangelium ne tam, kde byl Kristus jmenován, abych nestavěl na cizí základ; nýbrž jak je napsáno: „Ti, jimž o něm nebylo zvěstováno, ti uvidí, a ti, kteří neslyšeli, mají rozumět.“
Svoji službu vykonával v moudrosti a v závislosti na Pánu. To jej vedlo hlavně do krajin, kde evangelium ještě nebylo zvěstováno, a to ho ochránilo od toho, aby překážel druhým služebníkům ve službě. Nemíchal se do jejich pracovního pole. Chtěl se nechat vést Duchem Božím.
Pavel si dělal pro svou službu plány, které chtěl splnit v závislosti na Pánu. Ve verších 22–33 se dovídáme něco o jeho úmyslech.
Verš 22: Proto mi také bylo mnohokrát zbráněno přijít k vám.
Až do té doby mu jiné úkoly bránily přijít do Říma.
Verš 23: Nyní ale, poněvadž už nemám prostor v těchto krajinách, ale po mnoho let mám velkou touhu přijít k vám,…
Zdá se, že v krajině, ve které Pavel působil, když psal List Římanům, se jeho služba končila. Bůh dává každému služebníkovi zvláštní úkol a vede ho v něm svým Duchem. Toto božské vedení bere ale ohled i na všeobecné možnosti a okolnosti v pracovním poli.
Apoštol měl velkou touhu navštívit věřící v Římě. To je obdivuhodná bratrská láska, kterou Pán klade do srdce bratří a sester. U Pavla se ukazuje vždy znovu. Je možné sloužit druhým k požehnání jen tehdy, když milujeme ty, kteří jsou předměty služby.
Verš 24: … když pocestuji do Španělska –; neboť doufám, že vás na cestě tam uvidím a od vás tam budu doprovázen, když se nejprve trochu při vás osvěžím.
Cestovat do Španělska byla myšlenka nebo úmysl ustavičně činného služebníka. Ale ještě neměl od Boha jasné potvrzení tohoto plánu. Kdyby ale měl do Španělska cestovat, pozná na cestě tam křesťany v Římě, kteří neuvěřili skrze něho.
Vyslovuje přání, aby jimi tam „byl doprovázen“. To může zahrnovat materiální podporu nebo doprovod od bratří.
Každý věřící potřebuje pomoc. Je mnohem těžší o ni prosit, než pomoc poskytnout. K tomu je potřebná pokora srdce. Přesně to nalézáme u Pána Ježíše, když byl na této zemi. On, jenž byl pokorný srdcem, prosil o pomoc druhých:
K tomu chtěl být apoštol osvěžen skrze věřící v Římě. To je radost obecenství s věřícími.
Učiníme souhrn:
Verš 25: Nyní ale cestuji do Jeruzaléma ve službě pro svaté.
Když zvažujeme ve Skutcích apoštolů tuto cestu do Jeruzaléma, pak vidíme, že Pavlovy pohnutky byly dobré. Miloval izraelský lid. Tito lidé byli jeho příbuzní podle těla. Přál si, aby byli zachráněni. To byla dobrá pohnutka. Přesto nebyl na této cestě do Jeruzaléma na výši vedení Duchem. To je v této zprávě rovněž zřetelné.
„Služba pro svaté“ bylo přenesení materiálních darů do Jeruzaléma. To je diakonská služba. Ptáme se, zda to skutečně bylo Pavlovým úkolem. On přece jako apoštol měl zvláštní úkol vůči jiným národům!
Když přemýšlíme o Pavlově cestě do Jeruzaléma, jsme na jedné straně v nebezpečí Pavla zcela odsoudit, nebo na druhé straně na ní nevidět nic negativního. Často jsme nakloněni k tomu, abychom ve svém úsudku používali černo-bílého schématu. Buď vše považujeme za korektní, nebo jsme toho názoru, že všechno je chybné. Avšak tak nemůžeme posuzovat ani příběhy v Bibli, ani to, co sami prožijeme. Jen u Pána bylo vše dokonalé. U nás věřících jsou charaktery, mentality, pohnutky a závislost na Pánu. To vše hraje v našem jednání svou roli. Proto je dobré posuzovat věci opatrně a vyváženě!
Verš 26: Neboť se Macedonii a Achaji zalíbilo dát určitý příspěvek pro chudé mezi svatými, kteří jsou v Jeruzalémě.
Věřící z Macedonie a Achaje byli štědří. Dělalo jim radost materiálně podpořit potřebné Boží děti v Jeruzalémě. Ve štědrosti jsou rozdíly. Když jsme v materiální podpoře radostnými dárci, dostane se nám požehnání od Pána. Nemusíme zvyšovat sociální úroveň věřících. Ale když mají hlad nebo mrznou, je naší povinností a úkolem jim pomoci.
Verš 27: Zalíbilo se jím to totiž, také jsou jejich dlužníky. Neboť když národy se staly účastnými jejich duchovních statků, tu jsou povinni jim také v tělesných věcech sloužit.
„Jsou jejich dlužníci.“ Věřící z národů mají určitý dluh vůči lidem z izraelského lidu. Neboť obdrželi „duchovní statky“ tohoto pozemského Božího lidu. Pán Ježíš, pokud se lidského původu týká, pochází z tohoto národa. On sám říká v Janu 4,22: „Spasení je ze Židů.“
Všichni vykoupení z národů obdrželi v osobě Pána Ježíše od izraelského lidu duchovní statky. Proto bylo správné, že věřící z Macedonie a Achaje jim sloužili materiálními statky.
I v Galatským 6,6 nalézáme tuto obecnou zásadu: „Ten, kdo je vyučován v slovu, nechť se sdílí ve všech dobrých věcech s tím, kdo vyučuje.“
Verš 28: Až toto tedy vykonám a toto ovoce jim zapečetím, tu chci přes vás odcestovat do Španělska.
Apoštol se sám chtěl starat o to, aby „toto ovoce“ dobře došlo do Jeruzaléma. V návaznosti na to měl úmysl cestovat do Španělska. Zda tam někdy přišel, nevíme, Bible nám o tom nic neříká.
Verš 29: Vím ale, že když k vám přijdu, přijdu v plnosti požehnání Kristova.
Když apoštol Pavel přišel na nějaké místo, byl k požehnání a ke vzdělání. To je pro nás důležitá lekce. Když navštěvujeme jiné křesťany nebo shromáždění, máme jim být k požehnání: vzdělávat, a ne kazit!
Verš 30: Prosím vás ale, bratři, skrze našeho Pána Ježíše Krista a skrze lásku Ducha, abyste se mnou bojovali v modlitbách za mne k Bohu, …
Apoštol má opět pokoru, aby věřící v Římě o něco prosil. Činí to „skrze našeho Pána Ježíše Krista“, tj. ve smýšlení Kristově. V pokoře a tichosti prosí „skrze lásku Ducha“. To je láska, kterou působí Duch Svatý.
Jaká je jeho prosba? „Abyste se mnou bojovali v modlitbách za mne k Bohu.“ Pavel vícekrát prosí křesťany o jejich přímluvnou prosbu. Ale splňoval k tomu také nutné předpoklady. Ve 2. Korintským 1,11. 12 o tom mluví: „Když i vy nám budete pomáhat modlitbou… Neboť toto je naše chlouba: svědectví našeho svědomí, že jsme si na světě – a obzvláště mezi vámi – počínali v prostotě a Boží upřímnosti, ne v tělesné moudrosti, nýbrž v Boží milosti.“ Stejnou myšlenku nalézáme v Židům 13,18: „Modlete se za nás; neboť jsme přesvědčeni, že máme dobré svědomí, když si ve všem chceme počínat správně.“ Bohu libý praktický život je tedy předpokladem pro to, abychom mohli druhé prosit o jejich modlitby pro naši službu v díle Pána.
Verš 31: … abych byl zachráněn před nevěřícími v Judeji a má služba pro Jeruzalém byla svatým příjemná;…
Nyní jim apoštol dává dva konkrétní předměty pro modlitbu. Předně se měli modlit za jeho ochranu před nevěřícími v Judeji. Pavel zakoušel v celé své službě nepřátelství nevěřících izraelského lidu. Ti jej pronásledovali a chtěli ho zabít. Poněvadž měl v úmyslu jít do Jeruzaléma, byl si vědom tohoto nebezpečí.
Druhým předmětem modliteb bylo, aby jeho služba pro Jeruzalém byla svatým příjemná. Tu myslel na věřící tam. Měl přání, aby jeho službu a zvláště materiální dar věřících z Macedonie a Achaje rádi přijali. Za to se směli věřící Římané modlit.
Verš 32: … abych skrze Boží vůli k vám přišel s radostí a s vámi se osvěžil.
Pavel zde vyjadřuje tři myšlenky. Nejprve bylo jeho přáním, aby také při jeho návštěvě v Římě se děla Boží vůle. Tento výraz nalézáme také ve Skutcích 21,14, když ho bratři prosili, aby nevystupoval do Jeruzaléma. Když je ale neposlechl, řekli: „Děj se vůle Páně.“ Všichni chtěli konat vůli Pána. To je v díle Pána nezbytné. Za druhé se Pavel na tuto návštěvu těšil. A nakonec se chtěl s nimi občerstvit. To je společná radost vykoupených v Pánu a v sobě navzájem. Jak důležitá je v našem společném životě víry vůle Pána, osobní a společná radost!
Verš 33: Bůh pokoje ale buď s vámi všemi! Amen.
To je apoštolovo přání pro vykoupené v Římě, ať už jeho osobní cesta bude vypadat jakkoli.
Kapitola 16,1–24
Verš 1: Doporučuji vám ale Foibe, naši sestru, která je také služebnicí shromáždění v Kenchreis,…
Zde před sebou máme doporučující dopis. Doporučující dopisy mají svůj základ v Božím slově. Ve 2. Korintským 3 Pavel objasňuje, že on sám nepotřebuje doporučující dopis, protože je mezi věřícími v Korintu známý. Ale někteří, říká dále, potřebují doporučující dopis. Apollo je toho příkladem: „Když chtěl cestovat do Achaje, napsali bratři učedníkům a napomenuli je, aby jej přijali.“ (Sk 18,27)
Foibe byla služebnicí shromáždění. To je vysoký úkol. Je přirozené, že tuto službu vykonávala tak, jak to odpovídá postavení ženy. Bůh si toho velmi cení, když pro místní shromáždění něco konáme. Opak toho nalézáme v 1. Korintským 3,17. Tam je zmínka o nevěřících, kteří kazili Boží shromáždění. Písmo říká: „Bůh je zkazí.“ To nám ukazuje, jak důležité Mu je Jeho shromáždění a jak velmi žehná tomu, kdo shromáždění slouží, a jak velmi trestá toho, kdo Boží shromáždění kazí.
Verš 2: … abyste ji v Pánu, hodně svatých přijali a pomohli jí, ať vás má zapotřebí v kterékoli věci; neboť i ona byla mnohým pomocí, i mně samému.
Pavel napomínal Římany vzhledem k Foibě ze dvou důvodů ke dvěma způsobům chování:
a) Protože to byla sestra v Kristu, měli ji přijmout hodně Pána. To ctilo její křesťanské postavení!
b) Apoštolovi a mnohým jiným byla pomocí. Proto ji měli neomezeně pomáhat. To odměnilo její křesťanskou činnost!
Verše 3–16: Pozdravte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v Kristu Ježíši (kteří pro můj život nasadili své vlastní hrdlo, jimž nejen já sám vděčím, nýbrž i všechna shromáždění z národů) a shromáždění v jejich domě. Pozdravte Epéneta, mého milovaného, který je prvotinou Asie pro Krista. Pozdravte Marii, která pro vás mnoho pracovala. Pozdravte Andronika a Junia, mé příbuzné a mé spoluvězně, kteří jsou výborní mezi apoštoly, kteří také byli přede mnou v Kristu. Pozdravte Ampliata, mého milovaného v Pánu. Pozdravte Urbana, našeho spolupracovníka v Kristu, a Stachyse, mého milovaného. Pozdravte Apella, osvědčeného v Kristu. Pozdravte ty z domu Aristobulova. Pozdravte Herodiona, mého příbuzného. Pozdravte ty z domu Narcissova, kteří jsou v Pánu. Pozdravte Tryfénu a Tryfósu, které pracují v Pánu. Pozdravte Persidu, milovanou, která mnoho pracovala v Pánu. Pozdravte Rufa, vyvoleného v Pánu, a jeho a moji matku. Pozdravte Asynkrita, Flegona, Hermese, Patroba, Herma a bratry u nich. Pozdravte Filologa a Julii, Nerea a jeho sestru a Olympa a všechny svaté u nich. Pozdravte jeden druhého svatým polibkem. Pozdravují vás všechna shromáždění Kristova.
Z tohoto vyjmenování pozdravů chceme vyjmout některé zvláštní body a použít je na nás:
Verš 17: Napomínám vás ale, bratři, abyste dali pozor na ty, kteří působí roztržky a pohoršení, proti učení, kterému jste se naučili, a odvracejte se od nich.
Apoštol napomíná k bdělosti před nepřítelem. Zvláště máme dát pozor na zlé a převrácené dělníky. Výsledek jejich služby je rozdvojení a pohoršení, které působí svým jednáním. Takové chování je neslučitelné s křesťanským učením.
Apoštol nás vyzývá, abychom se od nich odvrátili. Při takových lidech nemáme vykonávat pastýřskou službu a nemáme za nimi chodit, nýbrž máme se od nich odvrátit. To je jednání kázně, kterou vykonáváme u takových, kteří – v rozporu s učením – působí mezi věřícími roztržky a pohoršení.
Verš 18: Neboť takoví neslouží našemu Pánu Kristu, nýbrž svému vlastnímu břichu, a sladkými slovy a krásnými řečmi svádějí srdce bezelstných.
Zde je nejprve představen charakter jejich služby: Nejde jim o Krista, nýbrž o ně samé. Je mluveno o jejich břichu, což ukazuje, že to jsou sobci. Hledají svou vlastní čest.
Způsob jejich služby je svod. Přicházejí a vystupují, jako kdyby byli vedeni Bohem, ale jsou nástroji nepřítele.
Cíl jejich služby je získávat srdce bezelstných. To jsou upřímní věřící, kteří ale jsou prostí a nikde nevidí nebezpečí. Takoví jsou zvlášť v nebezpečí, že budou těmito převrácenými lidmi strženi.
Verš 19: Neboť vaše poslušnost se dostala ke všem. Proto se z vás raduji; chci ale, abyste byli moudří k dobrému, ale prostí ke zlému.
Pavel může s radostí vystavit bratřím v Římě dobré vysvědčení: Poslouchali Boha a pevně stáli. A jejich poslušnost byla všem známá. Jaké je to svědectví pro Pána!
Dále je vzhledem k nebezpečím napomíná k dobrému jednání. „Být moudří k dobrému“ – to je výzva, abychom se zaměstnávali dobrým a tím, co přichází od Boha. „Prostí ke zlému“ – to je varování neobírat se zlým, pokud to není bezpodmínečně nutné.
Verš 20: Bůh pokoje ale brzy potře Satana pod vaše nohy. Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi!
I když nepřítel působí skrze zlé dělníky, tu je přece jisté, že ho Bůh bude soudit. Opět je nám představen jeden titul našeho Boha: „Bůh pokoje.“ Jako takový spočívá sám v sobě, stojí nade vším a potře Satana pod naše nohy. V 1. Petra 5,8 je ďábel – jenž je Boží nepřítel – nazván protivníkem věřících. Nemůže jít proti Bohu jako Osobě, ale může se nepřátelsky chovat k těm, kteří Bohu patří, kteří jsou Jeho dětmi a stojí Mu blízko. Proto je také naším protivníkem.
Avšak Bůh jej bude brzy soudit. Rozsudek nad ním už je vysloven (Jan 16,11). Konečné vykonání je ještě budoucí (Zj 20,10). „Potřít pod vaše nohy“ znamená, že Bůh jej také potrestá, protože je proti věřícím.
Až do té doby zde je Boží milost, aby nás ochraňovala před nepřítelem.
Verš 21: Pozdravují vás Timoteus, můj spolupracovník, a Lucius a Jason a Sosipater, moji příbuzní.
Timoteus byl účastníkem křesťanského učení. Porozuměl křesťanské pravdě srdcem, takže jej Pavel nazval svým dítětem (2. Tim 2,1). Byl také účastníkem v práci v díle Pána (1. Kor 16,10). A byl zde účastníkem pozdravů.
Pak Pavel ještě jednou mluví o svých příbuzných. Už jsme viděli, že zvláštním cílem jeho služby bylo, aby jeho příbuzní v těle byli zachráněni (kapitola 10,1). Když uvažujeme o celé této 16. kapitole Listu Římanům, pak vidíme, že příbuzné nestavěl nad ostatní. Přesto při nich vyplnil svou povinnost. To nalézáme v kapitole 9,3.
Verš 22: Já Tercius, který jsem psal tento list, vás pozdravuji v Pánu.
Pavel své Listy, kromě Listu Galatským, diktoval. Tam říká: „Pohleďte, jaký dlouhý list jsem vám napsal vlastní rukou!“ (Gal 6,11) Avšak zde je písařem Tercius. Pozdravuje Římany osobně.
Verš 23: Pozdravuje vás Gaius, hostitel můj i celého shromáždění. Pozdravují vás Erastus, městský pokladník, a bratr Kvartus.
Gaius neměl shromáždění církve ve svém domě, nýbrž měl otevřený dům pro věřící. Mohli přicházet a dostali něco k jídlu. Také Pavel se těšil jeho pohostinství.
Pak bratřím v Římě předávali své pozdravy ještě dva bratři. Erastus byl vysoce postavená osobnost. Kvartus snad docela prostý muž. To nám ukazuje, jak jsou k sobě přivedeni vykoupení ze zcela rozdílného sociálního prostředí.
Verš 24: Milost našeho Pána Ježíše Krista buď se všemi vámi! Amen!
Opět mluví o milosti. Avšak nyní je to milost pro každého osobně v jeho zvláštních okolnostech.
Kapitola 16,25–27
Abychom tomuto oddílu dobře rozuměli, povíme nejprve něco o slovu „evangelium“ v Bibli. „Evangelium“ znamená ve všech místech Bible „dobré poselství“. Avšak slovo „evangelium“ nalézáme ve spojení s různými pravdami Božího slova, neboť v Bibli je mnoho dobrých poselství. Ze souvislosti můžeme poznat, co je míněno.
Tři významy bychom chtěli zvláště zdůraznit:
Verš 25: Tomu ale, který je mocen vás upevnit podle mého evangelia a kázání o Ježíši Kristu, podle zjevení tajemství, které po věčné časy bylo zamlčeno,…
Apoštol začíná zvoláním: „Který je mocen vás upevnit.“ Všechny božské zdroje pomoci jsou k dispozici k naší ochraně a k našemu růstu. Bůh je mocen nás ochránit (Judy 24). Když zklameme, pak jsme vždy sami vinni. Bůh připravil vše, abychom byli upevněni ve víře.
„Mé evangelium“ znamená tedy Pavlův obsáhlý úkol, to je poselství Listu Římanům a Listu Efezským. Zdá se však, že Pavel v kapitole 2,16 klade důraz na evangelium Boží a zde na tajemství Krista. I když obě poselství rozlišuje, tu je přece od sebe neodděluje. Neboť jsou spolu úzce spojena.
Výraz „kázání o Ježíši Kristu“ nám činí jasným, že Pán Ježíš je ústředním obsahem celého křesťanského poselství. Proto Pavel svého spolupracovníka Timotea vyzývá: „Pamatuj na Ježíše Krista, vzkříšeného z mrtvých, ze semene Davidova, podle mého evangelia.“ (2. Tim 2,8) Z toho vyvozujeme: Když Kristus není středem každého poselství, ztrácí toto svou skutečnou hodnotu!
Toto tajemství zde je tajemství Krista. Obsahuje, že
Ve věčnosti, tj. před založením světa, Bůh tyto skutečnosti stanovil ve svém úradku. Avšak po dobu Starého zákona zůstaly skryty v Bohu, dokud nepřišla doba milosti. Proto jsou nazvány tajemstvím.
Verš 26: … nyní však bylo zjeveno a skrze prorocká Písma, podle příkazu věčného Boha, oznámeno všem národům k poslušnosti víry.
Když ale přišla doba milosti, Bůh toto tajemství zjevil apoštolům a prorokům Nového zákona.
„Skrze prorocká Písma“, tj. skrze Písma Nového zákona byla tato pravda písemně zapsána, a tak je pro všechny věřící přístupná a závazná.
K tomu dal věčný Bůh příkaz. Inspiroval pisatele Duchem Božím, aby napsali tyto vzácné myšlenky. Je zde nazván věčným Bohem, protože toto tajemství bylo pojato ve věčnosti a ve svém charakteru je věčné a věčně bude trvat.
Toto tajemství má něco způsobit. Bylo sděleno „k poslušnosti víry“. Už Boží evangelium – poselství Listu Římanům – nás vyzývá k poslušnosti víry (kapitola 1,5). Ale také tajemství Krista – poselství Listu Efezským – je přijímáno a uskutečňováno v poslušnosti víry.
Verš 27: … jedinému moudrému Bohu, skrze Ježíše Krista, jemu buď sláva na věky. Amen.
Jen v srdci „jediného moudrého Boha“ mohly vzniknout tyto obdivuhodné myšlenky. On je zdrojem tohoto tajemství Kristova, které nám je nyní sděleno.
„Ježíš Kristus“ je prostředek, skrze který k nám přišlo toto tajemství. Jen On mohl svou smrtí na kříži Golgoty vytvořit základ, aby věřící doby milosti mohli obdržet tyto slavné skutečnosti spasení.
Cílem tajemství je věčné Boží oslavení. V něm bude věčně vidět Boží velikost, moudrost, láska a milost. „Jemu buď sláva v církvi v Kristu Ježíši po všechna pokolení věčnosti věků!“ (Efezským 3,21)