Kapitoly 9 – 11
Nyní přicházíme ke čtvrté části Listu Římanům. Po úvodních verších v první kapitole apoštol až do konce 8. kapitoly ukazuje, že všichni lidé zhřešili a že ve všech lidech bydlí hřích. Není rozdílu mezi lidmi z izraelského národa a lidmi jiných národností. A pro všechny věřící bez rozdílu dal Bůh v Pánu Ježíši řešení. V kapitolách 9 – 11 podrobně pojednává o otázce, co se stane se zvláštními Božími zaslíbeními izraelskému lidu. Jaké místo zaujímají vedle Božích plánů spasení se všemi lidmi?
Je nápadné, jak Duch Boží používá mnoho citátů ze Starého zákona, aby doložil naučení o tomto tématu z Písem, která se obracejí k izraelskému národu.
V těchto třech kapitolách můžeme vzhledem k izraelskému národu rozeznat tyto hlavní body:
Kapitola 9: Proč je Izrael vyvolený a výsadami obdařený lid? – Ne proto, že Izraelité jsou lepší než ostatní lidé, nýbrž kvůli svrchovanému Božímu vyvolení v milosti!
Kapitola 10: Proč se Bůh od Izraele odvrací? – Protože tento národ byl neposlušný přes Boží trpělivost a lásku!
Kapitola 11: Proč Bůh v budoucnosti naplní Izraeli zaslíbení? – Protože Bůh dodrží vše, co slíbí!
Dále nám tyto tři kapitoly představují důležité a všeobecně platné božské zásady:
Kapitola 9,1–33
Velkou myšlenkou 9. kapitoly je Boží svrchovanost. Jestliže On něco činí, není za to nikomu odpovědný. Nemusí se ptát ani lidí ani andělů, než něco podnikne. Jedná podle své vlastní vůle a v souhlasu se svou podstatou. Jedná svrchovaně.
Verš 1: Říkám pravdu v Kristu, nelžu a mé svědomí se mnou vydává svědectví v Duchu Svatém,…
Když apoštol Pavel nyní začíná toto téma, chce ve verších 1 – 3 nejprve zdůraznit svou lásku k izraelskému lidu. Pravost své náklonnosti k Božímu pozemskému lidu dotvrzuje čtyřmi výpověďmi:
Verš 2: …že mám velký zármutek a ustavičnou bolest ve svém srdci.
Kvůli stavu tohoto lidu měl Pavel velký zármutek a ustavičnou bolest. Vůdcové Izraele přibili Pána Ježíše na kříž a zabili ho. Nechtěli Ho přijmout jako Mesiáše a odmítli svědectví Ducha Božího, které se obracelo k lidu po vzkříšení a nanebevstoupení Pána skrze Petra a Štěpána. To působilo apoštolovi zármutek, toto odmítnutí ho bolelo. Ve svých citech se velmi blíží našemu Pánu. Když se Ježíš na své poslední cestě blížil k Jeruzalému, plakal nad tímto městem. „Kdybys aspoň v tento svůj den poznalo i ty, co je k tvému pokoji!“ (Lukáš 19,41.42)
Verš 3: Neboť já sám, já jsem si přál být skrze zlořečení vzdálen od Krista pro své bratry, své příbuzné podle těla,…
Zde apoštol vyjadřuje udivující přání: Chtěl by pro Izraelity raději skrze zlořečení být vzdálen od Krista, než aby oni zahynuli. Avšak to není možné. Žádný člověk nemůže na sebe vzít vinu za někoho druhého. To ví i Pavel. Ale toto zvolání je důkazem jeho hluboké lásky k tomuto národu.
Verše 4 a 5: … kteří jsou Izraelité, jejichž je synovství a sláva a smlouvy a dání zákona a služba a zaslíbení; jejichž jsou otcové a z nichž, podle těla, je Kristus, jenž je nade vším, Bůh, velebený na věky. Amen.
Apoštol nám představuje některé vysoké výsady Izraele:
Verše 6 a 7: Ne ale, že by Boží slovo bylo bez účinku; neboť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, také ne proto, že jsou Abrahamovými potomky, jsou všichni děti, nýbrž „v Izákovi ti bude nazváno potomstvo“.
Boží slovo neztratilo účinek. Bůh se nemusí opravovat. Izraelité Jeho slovu rozuměli chybně, neboť Jeho zaslíbení neplatí všem Abrahamovým potomkům. Jeho plány požehnání pro pozemský lid se týkají jen Bohem svrchovaně vyvolených potomků. Ne proto, že jsou Abrahamovými potomky, nýbrž kvůli milostivému Božímu vyvolení jim je požehnáno.
Bůh prohlásil Abrahamovi: „V Izákovi ti bude nazváno potomstvo.“ To bylo volné vyvolení Boží milosti, že zvolil Izáka, a ne Izmaele nebo syny Cetury. Ve své svrchovanosti chtěl v Izákovi a jeho potomcích uskutečnit svá zaslíbení Abrahamovi.
Verše 8 a 9: To jest: Ne děti těla, ty jsou Boží děti, nýbrž děti zaslíbení budou počteny za potomky. Neboť toto slovo je zaslíbení: „V ten čas přijdu a Sára bude mít syna.“
Abraham měl dítě těla. To byl Izmael, jenž byl zplozen ve svévoli. Ale ten nemohl být považován za Bohem oznámeného potomka. Izák byl dítě zaslíbení. Byl zplozen podle Boží vůle. Měl být potomkem, na kterého přešla zaslíbení.
Verše 10–13: Nejen ale to, nýbrž také když Rebeka byla těhotná z jednoho, z Izáka, našeho otce, dokonce když se děti ještě nenarodily a neučinily ani dobré ani zlé (aby zůstalo Boží předsevzetí podle vyvolení, ne ze skutků, nýbrž z toho, který povolává), jí bylo řečeno: „Větší bude sloužit menšímu“; jako je psáno: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.“
Zde přicházíme ke zřetelnému vyjádření Boží svrchovanosti. Rebeka byla těhotná, čekala dvojčata. Než se narodila a než udělala cokoli zlého nebo dobrého, Bůh učinil volbu. On k tomu má právo, protože je Bůh. Rebece řekl: „Větší bude sloužit menšímu.“ Bůh chtěl, aby Ezau byl podřízen svému mladšímu bratru Jákobovi. Tím pevně stanovil pořádek.
Přirozeně k tomu připojuje: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.“ Ale tento výrok nalézáme teprve mnohem později, v proroku Malachiášovi na konci Starého zákona. To už oba dávno zemřeli. Bůh miloval Jákoba z milosti. Zdroj této lásky leží v Božím srdci. Ale Bůh nenáviděl Ezaua na základě jeho jednání, protože byl bezbožný a opovrhl právem prvorozenství.
Na jedné straně tedy vidíme Boží svrchované vyvolení před narozením, a na druhé straně Jeho výrok mnoho let po smrti těchto tak nestejných bratrů.
Verše 14–16: Co máme nyní říci? Je snad nespravedlnost u Boha? To buď daleko! Neboť Mojžíšovi říká: „Omilostním, koho omilostním, a slituji se, nad kým se slituji.“ Tedy nezáleží na chtějícím, ani na běžícím, nýbrž na omilostňujícím Bohu.
Nyní vyvstává otázka, zda Bůh je ve svém svrchovaném jednání a rozhodování nespravedlivý. Apoštol na to reaguje zvoláním: „To buď daleko!“ a dokazuje to následujícími dvěma příklady.
I když Bůh jedná svrchovaně, tu jedná vzhledem k Izraeli v milosti a vzhledem k faraonovi spravedlivě.
Nejprve cituje Boží výrok z 2. Mojžíšovy knihy, když si izraelský lid udělal zlaté tele jako modlu. Bůh by je vlastně na základě jejich jednání musel soudit. Ale On se ve své svrchovanosti stáhl zpět a s odpadlým lidem jednal v milosti a slitování.
Verše 17 a 18: Neboť Písmo říká faraonovi: „Právě k tomu jsem tě vzbudil, abych na tobě prokázal svoji moc a aby mé jméno bylo zvěstováno na celé zemi.“ A tak, koho chce, omilostní, a koho chce, zatvrdí.
Apoštol nyní uvádí příklad faraona. Bůh ho vzbudil, aby na něm ukázal svou moc, aby Jeho jméno bylo zvěstováno po celé zemi. Z 2. Mojžíšovy knihy víme, že Bůh zatvrdil faraonovo srdce. Ale nejprve čteme sedmkrát o tom, že faraon sám zatvrdil své srdce. Teprve po jeho stále se opakujícím odporu proti Bohu následoval soud zatvrzení. Byl to tedy důsledek jeho protivení se Bohu.
Proto Bůh použil faraona, aby lidem ukázal svoji velikost a majestát v soudu. Když se faraon utopil se svou armádou v Rudém moři, stalo se daleko známým, že Bůh Izraele je silnější a vyvýšenější než bohové Egypta.
Na závěr Pavel tento oddíl shrnuje:
Verše 19–21: Řekneš mi nyní: Pročpak ještě kárá? Neboť kdo vzdoroval jeho vůli? Kdopak jsi, ó člověče, že si bereš slovo proti Bohu? Řekne snad to, co je zformované, tomu, který je zformoval: Proč jsi mne tak udělal? Anebo nemá hrnčíř moc nad hlínou, aby z téže hmoty udělal jednu nádobu ke cti a druhou k necti?
Apoštol se nyní staví proti možné námitce člověka proti Božímu svrchovanému konání. To se může ukázat v tom, že člověk proti Němu mluví. Ale kdo jsme my, malí lidé, že si dovolujeme Boha posuzovat nebo dokonce kritizovat? On je přece náš Stvořitel a my jsme Mu jako Jeho stvoření odpovědni za své jednání! Proto nemáme my co posuzovat Boha, nýbrž On nás.
Apoštol to ilustruje na příkladu hrnčíře, který má svobodu udělat z jednoho kusu hlíny pěknou nebo ošklivou nádobu. Tomu rozumíme velmi dobře. Hrnčíř může formovat nádoby podle své vlastní chuti, nemusí se nejprve hlíny ptát. Tak je tomu také u Boha. Je to Jeho plné právo, aby jednal neomezeně, protože je Bůh. Když ale jedná svrchovaně, tu nejedná nahodile svévolně, nýbrž podle svých vlastních měřítek. Jeho jednání zjevuje Jeho principy, které jsou základem každého práva a každé morálky. Ne člověk, nýbrž Bůh určuje, co je správné a co je nesprávné, co je dobré a co je zlé.
Verš 22: Jestliže ale Bůh, chtěje prokázat svůj hněv a oznámit svoji moc, s velkou trpělivostí snášel nádoby hněvu, které jsou připravené k záhubě,…
Nádoby hněvu jsou všichni bezbožní lidé, které Bůh snášel s velkou trpělivostí, tj. dlouho čekal se svým soudem. Ale jako následek jejich vzpoury proti Bohu přijde věčná záhuba. Oni sami sebe svou neposlušností a svou vzpourou proti Bohu připravili pro tento strašný soud. Protože přes Boží trpělivost nečinili pokání, zakusí Jeho hněv a Jeho moc v soudu.
Verš 23: …a aby oznámil bohatství své slávy na nádobách omilostnění, které předem připravil ke slávě – …
Nádoby omilostnění jsou všichni vykoupení. Jsou to lidé, které Bůh omilostnil, ačkoli zasluhovali soud. Toto milostivé jednání zjevuje velikost Jeho slávy. Bůh sám předem připravil vykoupené pro slavnou budoucnost. Není to vůbec jejich zásluha, za všechno vděčí Bohu. Nádoby hněvu přijdou do záhuby svým vlastním zlým jednáním. Nádoby omilostnění dosáhnou skrze Boží svrchované jednání budoucí slávy.
Verše 24–26: … nás, které také povolal, ne pouze ze Židů, nýbrž také z národů. Jak také v Ozeášovi říká: „Ne-můj-lid nazvu svým lidem a ne-milovanou milovanou.“ „A stane se, na tom místě, kde k nim bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny živého Boha.“
V době milosti bere Bůh ve své svrchovanosti lidi ze Židů a z národů a staví je na půdu křesťanské víry. Apoštol to podepírá dvěma citáty z proroka Ozeáše.
První citát používá na lidi z izraelského národa, kteří uvěřili v Pána Ježíše. Svým původem patřili k Izraeli, který pro svou nevěrnost měl status „ne-můj-lid“. Přesto se skrze víru stali milovanými Božími dětmi.
Druhým citátem dokazuje, že i lidé jiných národností uvěří a na půdě křesťanství jsou Bohem přijati. Podle svého původu neměli vůbec žádný nárok, ale vírou v Ježíše Krista se stali syny živého Boha.
Verše 27–29: Izaiáš ale volá nad Izraelem: „Kdyby byl počet synů Izraele jako písku moře, jen ostatek bude zachráněn. Neboť tím, že věc dokoná a zkrátí, Pán bude na zemi jednat.“ A jak Izaiáš předem řekl: „Kdyby Pán Sebaoth nám nezanechal potomků, tu bychom se stali jako Sodoma a stali bychom se Gomoře podobni.“
Tyto verše mluví o budoucí době. Po vtržení vykoupených doby milosti bude pro zemi následovat hrozná doba soužení. Avšak Bůh se bude starat o to, aby i v tomto budoucím období byli jednotlivci zachráněni a prožili požehnání tisíciletého království. Avšak bude jich málo (verš 27). Kdyby počet lidu Izraele byl tak velký, jako je počet písku moře, tu přece bude zachráněn jen ostatek.
Pán tuto těžkou dobu soudu zkrátí, protože jinak by nepřežil a do slavného království pokoje by nevešel ani jeden. Národ Izrael by pak byl jako lidé v Sodomě a Gomoře. Když tam přišel Boží soud, nepřežil ani jeden z nich.
V celé Bibli se mluví o „ostatku“. Jsou to ti nemnozí, kteří jsou bohabojní v bezbožném prostředí. Tento výraz nemá v sobě tedy nic snižujícího. Naopak, pro Boha je něčím velmi vzácným (Mal 3,16.17). Budoucí ostatek z Izraele je vždy považován za představitele celého národa.
Verš 30: Co máme nyní říci? Že ti z národů, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, spravedlnosti ale, která je z víry…
Výrokům veršů 30 a 31 je třeba rozumět zcela zásadně. Národy všeobecně o Boží spravedlnost neusilovaly. Žily podle vlastních žádostí a neptaly se na Boha. Avšak nyní někteří lidé z nich uvěřili v Ježíše Krista, a tím obdrželi božskou spravedlnost. Jsou Jím přijati.
Verše 31 a 32a: …Izrael ale, usiluje o zákon spravedlnosti, nedospěl k tomuto zákonu. Proč? Protože se to dělo ne z víry, nýbrž jako ze skutků.
Izraelité naproti tomu usilovali o spravedlnost, která je založena na zákonu. Hledali lidskou spravedlnost, které by se sami dopracovali. Ale nikdo z nich nemohl zákon naplnit v jeho celém rozsahu. Nedosáhli spravedlnosti a Bůh je nemohl přijmout.
Verše 32b a 33: Urazili se o kámen urážky, jak stojí psáno: „Hle, kladu na Sionu kámen urážky a skálu pohoršení a kdo v něj věří, nebude zahanben.“
Izraelité zavrhli také Božího Syna. On je ten Bohem daný kámen, o který se v nevěře urazili. Pohoršili se nad Ním, protože zjevoval Boží milost. To oni nechtěli. Tato skutečnost je postavena do světla citátem ze Starého zákona. Protože se zhoršili na Pánu, odmítli Ho a ukřižovali, i Bůh pro určitý čas národ Izrael zavrhl.
Avšak na konci 33. verše září obdivuhodná Boží milost. „Kdo v něj věří, nebude zahanben.“ I když lid všeobecně, a zvláště jeho vůdcové, Ježíše Krista odmítli, tak přece tu je pro jednotlivce z nich možnost v Něho uvěřit. Nebudou zahanbeni. Nevedou ztracený a nenaplněný život a dosáhnou nebeského cíle.
Shrneme hlavní body této kapitoly:
Kapitola 10,1–21
Tato kapitola nám představuje následující myšlenky:
Verš 1: Bratři! Zalíbení mého srdce a má snažná prosba za ně k Bohu je, aby byli zachráněni.
Také tato kapitola začíná láskou apoštola k Izraelitům. Je to přání Jeho srdce, aby byli zachráněni. Proč? Protože jsou ztraceni. Jen zbloudilí a ztracení mají zapotřebí záchranu.
Verš 2: Neboť jim vydávám svědectví, že mají horlivost pro Boha, ale ne podle známosti.
Apoštol uznává jejich horlivost pro Boha. Je to něco dobrého ukazovat snahu a oddanost pro Boha. Toho by mělo být také u nás křesťanů více. Ale u Izraelitů byla horlivost pro Boha „ne podle známosti“. Proto používali sílu a čas pro něco chybného. Pavlův život před jeho obrácením je toho názorným příkladem. Horlivě sloužil Bohu. Ale dělal to chybně, totiž ne podle božské známosti: pronásledoval Boží církev!
Verš 3: Neboť protože nepoznali Boží spravedlnost a snažili se zřídit svou vlastní spravedlnost, nepoddali se Boží spravedlnosti.
Nyní je lidem z Izraele zcela konkrétně sděleno, co ve své horlivosti dělali chybně. Pokoušeli se plněním zákona ze Sinaje zřídit svou vlastní spravedlnost. Avšak to se jim nepodařilo kvůli hříchu, který v nich přebýval. K tomu se nepoddali Boží spravedlnosti. To by bývali mohli učinit jen vírou v evangelium. Ale většina z nich odmítla radostné poselství, které člověku skrze Ježíše Krista dává božskou spravedlnost.
V 1. listu Petra 4,17 je položena vážná řečnická otázka: „Jaký bude konec těch, kteří neposlouchají evangelium?“ Převážná část národa Izraele evangelium neposlechla. Nepoddali se Boží spravedlnosti. Proto jednou zakusí hrozný soud.
Verš 4: Neboť Kristus je konec zákona; každému věřícímu ke spravedlnosti.
Kristus je konec zákona. To neznamená, že zákon je odstraněn. Ale je u konce období, ve kterém byl zákon prostředkem k tomu, aby se člověk stal před Bohem spravedlivý a obdržel život. Kristus svým příchodem ukončil dobu zákona.
Stal se každému věřícímu spravedlností. Kdo se odvrací od zákona a vírou se obrací ke Kristu, dostává darem Boží spravedlnost. Ježíš Kristus je nyní cesta k Bohu.
Verš 5: Neboť Mojžíš popisuje spravedlnost, která je ze zákona: „Člověk, který činí tyto věci, bude skrze ně žít.“
Tento citát ještě jednou jasně ukazuje, jakým způsobem v době před Kristem mohla být skrze zákon dosažena spravedlnost. Bůh slíbil život každému, kdo přikázání dodrží. Ale nikdo je nemohl naplnit. Proto touto cestou nikdo život neobdržel. V 6. verši je pak jasné, že nyní je ospravedlněn každý, kdo věří. To je velký rozdíl: Kdysi člověk musel konat, nyní smí jednoduše věřit. Přirozeně že i v době zákona tu byli lidé, kteří měli život z Boha. Ale ne na základě zákona, nýbrž protože se před Ním sklonili a své selhání Mu vyznali (Žalm 51,6).
Verše 6 a 7: Spravedlnost z víry ale mluví takto: Neříkej ve svém srdci: „Kdo vystoupí do nebe?“, to jest, aby přivedl Krista dolů; nebo: „Kdo sestoupí do propasti?“, to jest, aby Krista vyvedl z mrtvých;…
Tento citát z 5. Mojžíšovy 30,12–14 je Mojžíšův výrok, když bylo dokázáno, že lidé pod zákonem zklamali. Tím jim ukázal východisko z jejich beznadějné situace. Je charakteristické, že Pavel uvádí právě tento citát, neboť chce ukázat: Pro padlého člověka, který přece nemůže zákon naplnit, tu přesto je východisko. A toto východisko není těžké nebo nedostupné. Člověk nemusí vystoupit do nebe ani sestoupit do propasti. Nemusí vynakládat velké úsilí, aby nalezl záchranu. Ježíš Kristus osobně přišel k nám lidem, aby svou smrtí položil základ k naší záchraně. Jeho vzkříšení je důkazem plné platnosti Jeho výkupného díla.
Verš 8: … avšak co říká? „To slovo je ti blízké, v tvých ústech a v tvém srdci“; to je to slovo víry, které kážeme,…
Záchrana v Ježíši Kristu, kterou Pavel kázal, je pro každého člověka docela blízko. Jen musí pohnout svými ústy a svým srdcem.
Verš 9: …že když vyznáš svými ústy Ježíše jako Pána a ve svém srdci uvěříš, že Bůh jej vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
Vyznat ústy Ježíše jako Pána – to je slyšitelné vyznání a podřízení se pod Pána. Tím člověk uznává Jeho rozsudek nad sebou. Přijímá, že je hříšník a že zasloužil odsouzení. V srdci věřit, že Bůh Jej vzkřísil z mrtvých – to je skryté mravní dílo v srdci. Člověk se vírou opře o dokonalé výkupné dílo Pána, které Bůh potvrdil vzkříšením.
Poselství tedy zní: Jestliže vyslovíš vyznání k Pánu Ježíši a v srdci učiníš toto rozhodnutí víry, pak budeš zachráněn. Tak je to jednoduché.
Verš 10: Neboť srdcem se věří ke spravedlnosti, ústy se ale vyznává ke spasení.
V tomto verši je pořadí obrácené:
Verše 11–13: Neboť Písmo praví: „Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.“ Neboť není rozdílu mezi Židem a Řekem, neboť tentýž Pán všech je bohatý pro všechny, kteří jej vzývají; „neboť každý, kdokoli vzývá jméno Pána, bude zachráněn.“
Poznáváme zde tři skutečnosti:
Všichni lidé mají stejnou šanci být zachráněni bez rozdílu svého původu.
Jako Pán všech má Ježíš Kristus nárok na všechny lidi. To si vydobyl svou smrtí na kříži (Mat 13,44; Jan 17,2; 2. Petra 2,1).
Je bohatý pro všechny, kteří Jej vzývají. Jeho zachraňující milost obdrží jen ten, kdo k Němu přijde v pokání a víře.
Verš 14: Jak budou nyní vzývat toho, ve kterého neuvěřili? Jak ale budou věřit v toho, o kterém neslyšeli? Jak ale budou slyšet bez kazatele?
Tento řetěz důkazů ve verších 14 a 15 ukazuje na nutnost, aby služebníci Pána zvěstovali Boží evangelium. I když cesta záchrany je jednoduchá, mohou lidé tomuto vzácnému poselství uvěřit jen tehdy, když je slyší.
Verš 15: Jak ale budou kázat, když nejsou posláni? – jak stojí psáno: „Jak milé jsou nohy těch, kteří zvěstují evangelium dobrého!“
Avšak aby služebník evangelia mohl svůj úkol vykonávat s požehnáním a s vytrváním, musí být Pánem poslán. Potřebuje od Něho jasný úkol, aby mohl tuto službu skutečně splnit. Citátem z Izaiáše 52,7: „Jak milé jsou nohy těch, kteří zvěstují evangelium dobrého!“ nám Bůh ukazuje, že zvěstování a šíření evangelia je krásný úkol. Jak se to vyplatí, přinášet ztraceným lidem toto zachraňující poselství! Od Pána poslaný služebník bude svůj úkol plnit s radostí a vytrvalostí.
Verš 16: Ale ne všichni uposlechli evangelia. Neboť Izaiáš říká: „Pane, kdo uvěřil našemu zvěstování?“
Ale služebník Pána prožije také smutnou skutečnost, že ne všichni poslechnou evangelium. Žel, je tomu tak, že mnozí odmítnou Boží poselství. To prožil už prorok Izaiáš, když se s božskými sděleními obracel ke svému lidu. Na tuto skutečnost nám chce Pán poukázat i podobenstvím o čtyřech druzích půdy. Ne každé semeno Božího slova je přijímáno a přinese ovoce. Jsou srdce, která nechtějí tomuto poselství uvěřit.
Verš 17: Víra je tedy ze zvěstování, zvěstování ale skrze Boží slovo.
Touto shrnující výpovědí oddíl končí. Služebník má úkol stavět před srdce a svědomí Boží slovo. Jen toto Slovo má sílu skutečně dosáhnout lidi, aby věřili.
Verš 18: Ale já říkám: Cožpak snad neslyšeli? Ó ano! „Jejich hlas se rozešel k celé zemi a jejich řeč k hranicím okrsku země.“
Tento verš má univerzální význam. Bůh za všech dob vidí všechny lidi ve všech zemích. A každý člověk, který žije na zemi, je Jím osloven. Odkazujeme na Joba 33,29.30. Zde Písmo říká, že Bůh dvakrát, třikrát mluví ke každému člověku, aby ho vyburcoval. Chtěl by mu ukázat, že jde vstříc soudu, a proto se musí před Ním sklonit, aby byl zachráněn. Bůh k tomu používá i stvoření. V něm může člověk poznat Boží velikost a vznešenost, aby se pak sklonil před svým Stvořitelem.
Chtějme pevně držet tuto důležitou skutečnost: Bůh vysílá své služebníky, aby mnoho lidí slyšelo Jeho zachraňující poselství. Ale má také jiné prostředky a cesty, aby za všech dob oslovil všechny lidi. Žádný se nemůže vymluvit, všichni mohou být zachráněni, když jen chtějí.
Verš 19: Ale já pravím: Což to Izrael snad nepoznal? Nejprve praví Mojžíš: „Popudím vás k žárlivosti na ne-lid, proti nerozumnému národu vás rozhořčím.“
Na konci této kapitoly nám jsou třemi citáty ze Starého zákona představeny Boží láska, milost a trpělivost.
Bůh nabízí v době milosti evangelium všem lidem. To dokazuje, že se odvrátil od Izraele jako národa. V současné době to není lid se zvláštními výsadami. Ale je to akt Boží lásky k nim, aby se stali žárlivými a ptali se na Boha.
Verš 20: Izaiáš ale se osměluje a říká: „Byl jsem nalezen těmi, kteří mne nehledali, dal jsem se nalézt těm, kteří se po mně neptali.“
Už Izaiáš oznamoval toto Boží odvrácení se pryč od Izraele k národům. Lidé z tehdejších pohanských národů Boha nehledali a neptali se na Něho. Avšak nyní Jej mnozí nalezli vírou v Pána Ježíše. Bůh se jim zjevil v milosti skrze evangelium.
Verš 21: O Izraeli ale říká: „Celý den jsem vztahoval své ruce k neposlušnému a odmlouvajícímu lidu.“
V minulé době Bůh vztahoval své ruce k izraelskému lidu. Vidíme v tom staletí Boží trpělivosti s nimi. A jejich odpovědí byla neposlušnost a odporování. Není to vážný důvod, proč se Bůh od nich odvrátil, a nyní se v evangeliu obrací ke všem lidem?
V Božím jednání s Izraelem vidíme v 10. kapitole všeobecné božské zásady:
Kapitola 11,1–32
V 11. kapitole poznáváme tyto hlavní body:
a) Zachraňuje jednotlivé lidi z tohoto národa,
b) v budoucnosti se opět plně obrátí ke svému lidu,
c) pošle jim Zachránce, Ježíše Krista.
Touto kapitolou se věřícímu doby milosti stává jasným postavení izraelského lidu:
Verš 1: Pravím nyní: Zavrhl snad Bůh svůj lid? To buď daleko! Neboť i já jsem Izraelita z rodu Abrahamova, z pokolení Benjamin.
Prvním důkazem, že Bůh izraelský národ nezavrhl úplně, je Pavel sám. Je Izraelita z pokolení Benjamin, a Bůh se k němu naklonil. Směl uvěřit v Pána Ježíše.
Verše 2–4: Bůh nezavrhl svůj lid, který předem poznal. Anebo nevíte, co Písmo říká v příběhu Eliášově? Jak před Bohem vystupuje proti Izraeli: „Pane, tvé proroky zabili, tvé oltáře zbořili a já jsem zůstal sám a usilují mi o život.“ Ale co mu říká božská odpověď? „Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili svá kolena před Bálem.“
Nyní následuje druhý důkaz. Když Eliáš před Bohem vystoupil proti lidu a před Ním na něj žaloval, Bůh jej káral odpovědí: Ponechal jsem si 7000, kteří se nesklonili před cizími bohy. Od osvobození Izraelitů z Egypta až do Malachiáše tu byl mimo množství lidu, které se odvrátilo od Boha, vždy ostatek. Tak tomu bylo také v Eliášově době.
Je zajímavé, že v Novém zákoně je o věřících ze Starého zákona jen pozitivní zmínka. Tento citát o Eliášovi je jediná výjimka.
Verš 5: Tak existuje také v nynější době ostatek podle vyvolení milosti.
Třetím důkazem je skutečnost, že v době milosti činí jednotliví lidé z izraelského lidu pokání a přijímají Pána Ježíše jako Spasitele. Jsou v nynější době ostatkem podle vyvolení milosti.
Verš 6: Jestliže ale z milosti, tedy už ne ze skutků, jinak milost už není milost.
To, že Bůh stále oslovuje a táhne k sobě jednotlivé lidi z izraelského národa, je čistá milost. Milost nemůžeme směšovat se skutky. Izraelité vězeli hluboko v myšlenkách typu: Musíš, nesmíš, musíš… Proto pro ně nebylo jednoduché se od toho oprostit, bezpodmínečně přijmout Boží milost a z ní se těšit.
Verš 7: Co nyní? Co Izrael hledá, toho nedosáhl; ale vyvolení toho dosáhli, ostatní ale byli zatvrzeni,…
a) Izrael jako celý národ nedosáhl Boží přízně, protože jako celek zavrhli Pána Ježíše jako Mesiáše a odmítli svědectví Ducha Svatého na začátku Skutků apoštolských.
b) Vyvolení ale jsou Bohem přijati. Tento ostatek se sklonil před Bohem a uvěřil v Ježíše Krista.
c) Ostatní jsou zatvrzelí a Boží nepřátelé. To se týká množství lidu, které až dodnes setrvává v nevěře.
Verše 8–10: …jako je napsáno: „Bůh jim dal ducha omámení, oči, aby neviděli, a uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.“ A David říká: „Jejich stůl ať se jim stane léčkou a lapací sítí a urážkou a odplatou! Ať jsou jejich oči zatemněny, aby neviděli, a jejich záda shýbej vždycky!“
Pomocí tří citátů ze Starého zákona je nyní popsán soud zatvrzení, který postihl množství lidu:
Tento božský soud je dokumentován citáty ze tří velkých částí Starého zákona: z Mojžíšových knih, ze Žalmů a z proroků (Lk 24,44).
Verš 11. Říkám nyní: Klopýtli snad, aby padli? To buď daleko! Nýbrž jejich pádem se dostalo spasení národům, aby je to popudilo k žárlivosti.
Zavržením Mesiáše Izraelité klopýtli jako celý národ. Padli tedy provždy? Nikoli! Je to jen na určitou dobu. Neboť pádem Izraele je v době milosti nabízena záchrana lidem ze všech národů. Bůh používá selhání Izraele, aby dal všem lidem zvěstovat evangelium. Tím by chtěl Izraelity popudit k žárlivosti. Měli poznat, co jim uniklo zavržením a ukřižováním Pána Ježíše.
Verš 12: Jestliže ale jejich pád je bohatství světa a jejich ztráta bohatství národů, čím více jejich plnost!
Tento verš musíme zvažovat společně s 15. veršem. V obou verších nám jsou představeny tytéž skutečnosti. Zde ve 12. verši jde více o stránku člověka, v 15. verši naproti tomu o Boží stránku.
Pád a ztráta Izraele mluví o tom, že tento lid byl Bohem na nějaký čas postaven stranou. Zavržením Ježíše Krista padli a ztratili své zvláštní postavení jako Boží lid. Avšak jejich pád přináší druhým lidem výhodu. Je to velké bohatství pro druhé národy, že jim je nyní neomezeně a přímo nabízena Boží milost k záchraně.
„Čím více jejich plnost!“ Když Bůh uvede ostatek izraelského lidu do požehnání tisíciletého království, budou národy opět mít od Izraele užitek. Skrze tento lid pak zakusí Boží požehnání.
Tyto dvě skutečnosti opakuje apoštol v 15. verši, ale více z hlediska Božího jednání.
Verš 15: Neboť jestliže jejich zavržení je smíření světa, co bude přijetí jiného než život z mrtvých?
Zde vidíme Boží stránku. Bůh Izrael zavrhl a nyní nabízí celému světu smíření. Jeho smíření znamená v době milosti Jeho nabídku záchrany všem lidem.
Avšak když Bůh opět přijme celý národ jako věřící ostatek budoucích dnů, zjeví se skrze Izrael národům. Pak bude země plná známosti Hospodina. Jako odpověď na to budou všechny národy sloužit Bohu a klanět se Mu. To se potom bude rovnat skutečnému životu z mrtvých.
Verše 13 a 14: Vám ale, národům, říkám: Poněvadž jsem nyní apoštolem národů, ctím svou službu, zda bych nějakým způsobem ty, kteří jsou mé tělo, mohl podráždit k žárlivosti a některé z nich zachránit.
V této vsuvce oslovuje apoštol lidi z národů. Říká jim: Já jsem váš apoštol. To je jisté. Bůh mu to sdělil už při jeho obrácení (Sk 26,17. 18; Gal 2,7.8).
Když Pavel zvěstoval evangelium lidem z národů, mělo to také účinek na Izraelity. Byli podrážděni k žárlivosti. To je mělo vést k tomu, aby ještě někteří přemohli svou pýchu a uvěřili v Ježíše Krista. Tím Pavel ctil svou službu.
Olivovník (oliva) nemluví o Božím úradku; ani s Izraelem, ani s církví. Spíše jde o Boží svědectví na zemi a o požehnání, které s tím je spojené.
Verš 16: Je-li ale prvotina svatá, tu také masa; a jestliže kořen je svatý, tu také větve.
Nejdříve vysvětlíme tři výrazy z tohoto verše:
Abraham je prvotina a kořen. Bůh mu dal zaslíbení a posvětil ho, to znamená, že ho vyjmul ze světa, aby byl pro Něho svědkem. Na základě jeho chování jej jeho současníci nazvali „knížetem Božím“. Abraham, praotec Izraele, byl svým osobním svědectvím prvotinou. Větve jsou vyvolený a oddělený národ Izrael, který v návaznosti měl v tomto světě vydávat pro Boha kolektivní svědectví.
Verš 17: Jestliže ale některé větve byly vylomeny, ty ale, který jsi byl planou olivou, jsi mezi ně byl naroubován a stal jsi se účastníkem kořenu a tučnosti olivy,…
Některé větve byly vylomeny. Izrael je v době milosti jako Boží svědek dán stranou.
Jako „planá oliva naroubován“ znamená lidi z národů, kteří v křesťanství svědčí o Bohu, a On jim žehná.
Když národy pevně drží křesťanské zásady, Bůh těmto lidem žehná. Za to přirozeně člověk nedostane místo v nebi, ale zdar a blahobyt v životě na zemi. Toto požehnání bylo v historii minulých 2000 roků jasně vidět v křesťanských zemích. Čím více se ale tyto křesťanské národy vzdávají božských zásad – například v manželství a rodině – ztrácejí také vnější požehnání. Dvojnásobný faraonův sen v 1. Mojžíšově 41,1–7 s kravami a klasy o tom prorocky přímo mluví. Po době požehnání následuje v křesťanských zemích doba bídy, protože nedbají na Boží principy.
Verš 18: …a tak se nechlub proti větvím. Jestliže se ale proti nim chlubíš – ty neneseš kořen, nýbrž kořen tebe.
My křesťané se nemáme chlubit proti Izraeli, nemáme tímto lidem opovrhovat. Neboť my neneseme kořen, nýbrž kořen nese nás. Co tím je míněno? Znamená to: Izraelský lid je na zemi hlavním Božím svědkem, křesťanství je ve svědectví jen „dočasné (mezi)řešení“.
Verš 19: Nyní řekneš: Větve byly vylomeny, abych já byl naroubován.
To je pravda: Přirozené větve byly vylomeny, to znamená, že Izrael byl Bohem dán stranou. Je rovněž pravdou, že plané větve byly naroubovány. Bůh nyní svědčí skrze křesťanstvo a žehná národům, které se přiznávají ke křesťanské víře.
Verš 20: Dobře; byly vylomeny skrze nevěru; ty ale stojíš vírou. Nebuď pyšný, nýbrž boj se;…
Přirozené větve byly vylomeny skrze nevěru, to znamená, že Izrael odmítl Mesiáše, a proto byl Bohem zavržen.
„Ty ale stojíš vírou.“ Křesťanští vyznavači vlastní toto postavení ne podle zaslíbení, nýbrž z milosti, na základě víry. „Nebuď pyšný, nýbrž boj se.“ Právě křesťanstvo nemá žádný důvod, aby bylo na toto místo svědectví a požehnání nějak domýšlivé. Spíše je třeba pomyslet na to, že pýcha předchází pád.
Verš 21: … neboť když Bůh přirozené větve neušetřil – aby snad také tebe neušetřil.
I my křesťané jsme odpovědni za své vnější postavení. Jestliže křesťanstvo ve svém svědectví zklame, ztratí toto zvláštní místo požehnání.
Verš 22: Viz nyní dobrotu a přísnost Boží: proti těm, kteří padli, přísnost; proti tobě ale Boží dobrotivost, jestliže zůstaneš u té dobroty, jinak budeš i ty vyťat.
Bůh jednal vůči Izraeli v přísnosti, když jej postavil stranou. A je to jen Jeho dobrotivost, že křesťané nyní smějí být Jeho svědky. Když Pavel připouští ten případ, že křesťanstvo v tom zklame, tu žel víme, že tento případ nastal. Proto bude křesťanstvo jako svědectví pro Boha vyťato.
Verš 23: I oni ale, když nezůstanou v nevěře, budou naroubováni; neboť Bůh má moc je znovu naroubovat.
Ostatek z Izraele uvěří v době soužení v Boha, a proto bude opět „naroubován“. Bůh ustanoví tento ostatek – představitele celého izraelského národa – znovu pro sebe jako svědectví a požehná mu.
Verš 24: Neboť když ty jsi byl vyříznut z olivy od přírody plané a proti přírodě naroubován na olivu ušlechtilou, čím více budou tito, přirozené větve, naroubováni na svou vlastní olivu!
Křesťané byli naroubováni proti přirozenosti. Jsou menší než Židé. Nemají žádná zaslíbení a byli na místo svědectví postaveni jako náhrada. Přirozené větve, to jsou Židé. Od přirozenosti jsou vhodní k tomu, aby na zemi svědčili o Bohu. Budou opět naroubováni do své vlastní olivy, to znamená, že budou v tisíciletém království opět přivedeni ke svému vlastnímu určení.
Verš 25: Neboť nechci, bratři, aby vám bylo toto tajemství neznámé, abyste se sami nepovažovali za moudré: že Izraeli se z části stalo zatvrzení, dokud nevejde plnost národů;…
Apoštol nyní už nemluví v obrazech, jako předtím u příkladu olivy. Chtěl by, abychom této ilustraci rozuměli. Proto mluví nyní opět přímo o Izraeli. Tak můžeme výroky o olivovníku přenést na situaci tohoto národa.
Jedné části – tj. množství – izraelského lidu „se stalo zatvrzení“, ale jednotlivci věří.
„Dokud nevejde plnost národů.“ Tento plný počet je celek těch, kteří v přítomné době vírou vejdou „dveřmi evangelia“. Bůh zná celkový počet všech vykoupených doby milosti. Když poslední z nich uvěří, bude křesťanské období ukončeno. Bůh se pak opět obrátí k národu Izraeli.
Verše 26 a 27: … a tak celý Izrael bude zachráněn, jak je napsáno: „Ze Siona přijde Zachránce, odvrátí bezbožnosti od Jákoba; a toto je pro ně smlouva ode mne, když odejmu jejich hříchy.“
Celý Izrael – reprezentovaný budoucím ostatkem – bude zachráněn. To se stane skrze Zachránce, který přijde ze Siona. To je Ježíš Kristus. Ten odvrátí bezbožnost Jákoba a uzdraví toto odpadnutí od Boha.
„Toto je pro ně smlouva ode mne.“ Touto smlouvou je vlastně pevný Boží slib Izraeli. Bůh zaslibuje, že potom odejme hříchy tohoto lidu. To je administrativní odpuštění hříchů. Co to znamená?
Když se Ježíš Kristus zjeví ve slávě, Bůh odejme nepřízeň a kázeň od tohoto lidu. Poukaz na to nalézáme v Izaiáši 40,2: „Mluvte k srdci Jeruzaléma a volejte k němu, že jeho námaha je dokončena, že jeho vina je odečtena.“
Verš 28: Ohledně evangelia jsou sice nepřátelé kvůli vám, ohledně vyvolení ale milovaní, kvůli otcům.
Vzhledem k evangeliu Boží milosti, které je nyní všem lidem zvěstováno, jsou Židé nepřátelé. Pavel toto nepřátelství od izraelského lidu ve své službě tvrdě zakusil.
Avšak vzhledem k vyvolení jsou milovaní: Bůh miluje Izrael, neboť jej v Abrahamově době vyvolil za svůj lid. Jsou milovaní „kvůli otcům“, ne kvůli zákonu. Tam selhali. Ale protože Bůh dal patriarchům zaslíbení, proto miluje izraelský národ. A proto miluje také Pavel Izraelity.
Verš 29: Neboť darů milosti a povolání Bůh nelituje.
Bez podmínky, z volné milosti dal Bůh svému lidu zaslíbení. Co si vzhledem k Izraeli předsevzal, to také naplní. Přes selhání tohoto lidu Bůh nelituje svých úmyslů, nýbrž dodrží všechny sliby.
Verše 30 a 31: Neboť jako vy jste kdysi Bohu nevěřili, nyní ale jste přišli pod omilostnění skrze jejich nevěru, tak také tito nyní ve vaše omilostnění nevěřili, aby také oni přišli pod omilostnění.
My, lidé z národů, jsme kdysi nevěřili v Boha, nýbrž byli jsme modloslužebníci. Avšak přišli jsme pod Boží omilostnění. Impulsem pro to je nevěra Židů. Bůh se od nich odvrátil a obrátil se k nám. To je velká milost.
Ale také Izraelité při svém budoucím napravení opět přijdou pod Boží omilostnění. Ačkoli většina z nich nyní nevěří evangeliu spasení pro všechny lidi, budou Izraelité v kajícím se budoucím ostatku jako lid obnoveni. Také to bude umožněno jen skrze Boží milost.
Verš 32: Neboť Bůh všechny společně uzavřel v nevěru, aby všechny omilostnil.
„Nevěra“ zde je selhání člověka. Výraz „uzavřel“ ukazuje následky nevěry. Pavel shrnuje: Obě skupiny zklamaly a musely nést důsledky. Ale nakonec se Bůh k oběma v jejich beznadějné situaci milostivě naklonil. Bůh je skutečně Bůh vší milosti!
Kapitola 11,33–36
Verš 33: Ó hloubko bohatství, jakož i moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystižitelné jeho cesty!
Když Pavel přemýšlí o Božím jednání s lidmi – Bůh nabízí evangelium milosti všem lidem a naplní všechna zaslíbení Izraeli –, pak začíná třetí chvalozpěv zvoláním: „Ó hloubko bohatství!“ Tu před ním stojí Boží velikost a vyvýšenost. Je pod dojmem Boží moudrosti a poznání. Máme skutečně co činit s tím jedině moudrým Bohem.
„Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy.“ Bůh má s člověkem mnohou trpělivost, také se svým izraelským lidem. Přesto soudí podle svých cest vlády. Jak a jak dlouho to činí, je pro nás lidi nevyzpytatelné.
„Jak nevystižitelné jsou jeho cesty.“ Boží cesty s člověkem nejsou lidské, nýbrž božské. Proto je nemůžeme vystihnout.
Verše 34 a 35: Neboť kdo poznal mysl Pána, nebo kdo byl jeho rádcem? Anebo kdo mu předem dal a bude mu odplaceno?
To, co Bůh činí a jak jedná, přesahuje náš rozum. „Kdo byl Jeho rádcem?“ Řekneme: Nikdo! Bůh je ten Nejvyšší, Jeho konání vyvěrá z Jeho vlastních myšlenek a plánů.
Verš 36: Neboť od něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci; jemu buď sláva na věčnost! Amen.