Kapitoly 5,12–8,39
Tato druhá velká část Listu Římanům pojednává o problému dědičného hříchu.
V kapitolách 1,18–5,11 se Pavel zabýval hříchy – zlými činy – lidí. V tomto oddílu dokazuje, že všichni lidé zhřešili. Tím jsou před Bohem provinilí. Pak ukazuje, že každý věřící je ospravedlněn krví Pána Ježíše. Problém hříchů je vyřešen Jeho krví – Jeho výkupným dílem na kříži Golgoty. Je to drahá krev Krista, Beránka bez vady a bez poskvrny (1. Pt 1,19).
U problému dědičného hříchu od kapitoly 5,12 je řešením smrt Pána Ježíše. Jde přirozeně také o Jeho dílo na kříži, ale v popředí nestojí Jeho krev, nýbrž Jeho smrt. Jak mocné je působení Jeho smrti!
Kapitola 5,12–21
|
První rodina |
Druhá rodina |
Hlava |
Adam |
Ježíš Kristus |
Dílo |
Pád do hříchu |
Dílo vykoupení |
Výsledek |
Smrt |
Život |
V tomto oddílu nám jsou představeny dvě rodiny s jejich hlavami. Jsou to vlastně dva rody nebo dvě skupiny lidí, které jsou charakterizovány svou nejvyšší hlavou. Nazýváme je rodinami. Oba vůdcové vykonali dílo, které pro jejich rodinu má dalekosáhlý výsledek. V následující tabulce jsou obě rodiny postaveny proti sobě.
To jsou velké pilíře tohoto oddílu. Nyní budeme uvažovat postupně o jednotlivých verších.
Verš 12: Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt pronikla ke všem lidem, protože všichni zhřešili…
Zde jde o pád do hříchu v zahradě Eden a o jeho hlavní důsledek pro lidstvo. Skrze jednoho člověka – skrze Adama – přišel hřích na svět. Adam zhřešil, když přestoupil jediné Boží přikázání. Tím přišel hřích jako princip na svět a do člověka. Je to zlý princip, který obsahuje dva zlé prvky: žádost a násilí. Žádost je sklon k nemravnosti. Násilí je sklon ke zneužití moci.
Protože hřích přišel na svět, pronikla smrt ke všem lidem. To je hlavní výsledek pádu do hříchu: Lidé musí zemřít. Jak hrozná a bez naděje je smrt bezbožného člověka! Na konci tohoto verše je dodáno: „protože všichni zhřešili“. Neumíráme jen kvůli dědičnému hříchu, který v nás přebývá, nýbrž protože jsme také sami zhřešili. U každého jednotlivého člověka tu je vždy také osobní vina.
Verše 13–17 jsou (v německém překladu – p. p.) v závorkách a tvoří vsuvku. Ukazují, že Adamův hřích v zahradě Eden se neomezil jen na něho, nýbrž má pustošivé účinky pro jeho celou rodinu. Ale přemáhající skutečností je, že smrt Krista má pro Jeho rodinu větší a požehnané výsledky.
Verše 13 a 14: …(neboť až do zákona byl hřích na světě; hřích se ale nepřipočítává, když tu není zákon. Ale smrt panovala od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kteří nezhřešili v podobnosti Adamova přestoupení, jenž je předobrazem toho budoucího.
Tyto verše nám objasňují, že dědičný hřích je v každém člověku. Adam zhřešil, když přestoupil Boží přikázání. V době po Adamovi až do vydání zákona na Sinaji tu byl hřích také. Ačkoli nebyl připočítáván jako přestoupení, byl přesto Bohem odsouzen. Důkazem toho je smrt. Ta panovala také v době, ve které zde ještě nebyl zákon, a Bůh proto na hřích nepohlížel jako na přestoupení.
Různá časová období v historii člověka nám potvrzují, že je stále hříšný a nelepší se. Mnozí lidé na sobě pracují, aby v sobě podpořili dobro. Tu a tam se zdá, že docilují pozoruhodných výsledků. Avšak je to klam. Člověk je hříšný a zkažený. Nemá dobré jádro.
Adam nám je konečně představen jako „předobraz toho budoucího“. Stojí v kontrastu k Ježíši Kristu – tomu Budoucímu. Jako hlava rodiny ukazuje na druhou hlavu, na Krista. Kontrast spočívá v tom, že v Adamovi všichni lidé umírají a v Kristu jsou všichni věřící oživeni.
Ve verších 15 až 17 Pavel ukazuje v různých protikladech, že dar milosti v Kristu je větší než výsledky působení zlého.
Verš 15: Není ale jako přestoupení, tak také dar milosti? Neboť jestliže skrze přestoupení jednoho mnozí zemřeli, tu se mnohem více na mnohé rozhojnila Boží milost a dar v milosti, který je skrze jednoho člověka, Ježíše Krista.
Pádem do hříchu zanechal Adam své rodině umírání. Přestoupil Boží přikázání a dramatickým výsledkem toho až dodnes je, že lidé umírají.
Člověk Ježíš Kristus dal své rodině rozhojněnou milost. Na kříži vykonal dílo vykoupení a následek toho je, že lidé mohou obdržet Boží milost. Mnozí tento dar přijali – všichni, kteří věří v Pána Ježíše. Je to obdivuhodné štěstí, stát v Boží milosti!
Verš 16: A není tak jako skrze jednoho, který zhřešil, tak také dar? Neboť rozsudek byl od jednoho k zatracení, dar milosti ale z mnohých přestoupení ke spravedlnosti.
Adamův hřích přinesl jeho rodině v konečném důsledku zatracení, to znamená věčné vzdálení od Boha. Jaký hrozný úděl!
Protože Kristus vzal na sebe na kříži mnohá přestoupení věřících, přinesl své rodině spravedlnost. Jak hrozně za to v těch třech hodinách tmy trpěl! Jak obdivuhodná je Jeho láska!
Verš 17: Neboť jestliže skrze přestoupení jednoho smrt vládla skrze toho jednoho, tak mnohem více ti, kteří dostávají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista):…
Adamovo přestoupení způsobilo, že jeho rodina byla ovládána smrtí. Smrt vládne nad lidstvem krutě. Nikdo se jí nevyhne, zasáhne, kdy chce.
Ježíš Kristus dává své rodině schopnost vládnout. Tato vláda je budoucí (Zj 22,5). To je rozdíl k tomu, co nám Adam dal za dědictví. Místo abychom byli ovládáni smrtí, budeme jednou vládnout. Jak velká je tato nadměrná plnost milosti a dar spravedlnosti.
Verš 18: … a tak nyní, jako skrze přestoupení jednoho přišlo ke všem lidem odsouzení, tak také skrze jednu spravedlnost ke všem lidem ospravedlnění života.
Skrze Adamovo přestoupení v zahradě Eden jsou všichni lidé na cestě do zatracení.
Skrze spravedlnost Ježíše Krista v Jeho obětní smrti je všem lidem nabízeno ospravedlnění života.
Dvakrát je použit výraz „ke všem lidem“, u Adama a u Krista. Je jasné, že zde je naznačeno směřování. Na základě smrti Ježíše Krista mohou všichni obdržet ospravedlnění života. Avšak jiná věc je, že tento dar dostáváme jen skrze víru.
Kdysi jsme byli na cestě k zatracení, ale od svého obrácení jsme na cestě života. Děkujeme za to Bohu každý den?
Verš 19: Neboť tak jako skrze neposlušnost jednoho člověka byli mnozí uvedeni do postavení hříšníků, tak jsou také skrze poslušnost jednoho mnozí uvedení do postavení spravedlivých.
V tomto verši nám je ukázáno, jak oba – Adam i Kristus – jednali ve zkoušce.
Adamova neposlušnost uvádí mnohé, ano všechny lidi, do postavení hříšníků. V nejlepších okolnostech v zahradě Eden byl Adam neposlušný Božího příkazu. Tím se všichni lidé stali hříšníky. Jaký smutný následek!
Poslušnost Ježíše Krista uvádí mnohé, to jsou věřící, do postavení spravedlivých. On poslouchal Boha v těch nejtěžších okolnostech na kříži až do smrti. V této poslušnosti je založeno postavení vykoupených. S velebením hledíme na Něho, jak byl poslušný až do smrti na kříži. Velebeno buď Jeho jméno!
Verš 20: Zákon ale k tomu přistoupil, aby se přestoupení stalo nadmíru rozhojněným. Kde se ale rozhojnil hřích, tam se ještě více rozhojnila milost,…
Když Bůh uvedl zákon, stal se hřích přestoupením. Bůh dal přikázání a lidé je přestupovali. To pro Něho udělalo hřích ještě horším. Chtějme hřích, hříchy a přestoupení považovat za stejně zlé! V Božích očích jsou hrozné.
Avšak dílem vykoupení Pána Ježíše se Boží milost přes hrůzu hříchu a přes všechna mnohá přestoupení rozhojnila ještě více. Jeho milost převládá nad hříchem, protože Ježíš Kristus zemřel na kříži a tím pro to dává božské řešení.
Verš 21: …aby, jako hřích vládl ve smrti, tak také milost vládla skrze spravedlnost k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
Charakter obou rodin je ještě jednou vyzdvižen. Adamova rodina se vyznačuje vládou smrti. Rodina Ježíše Krista je charakterizována vládou milosti skrze spravedlnost k věčnému životu.
Chtějme si tuto obdivuhodnou závěrečnou větu hluboce vštípit do svých srdcí. Všichni, kteří patříme Pánu Ježíši a tím náležíme k Jeho rodině: Náš život je charakterizován milostí. Tuto milost jsme obdrželi skrze spravedlnost, kterou nám Pán Ježíš dobyl na kříži Golgoty. A ta nás vede k věčnému životu.
Když přemýšlíme o účincích Jeho smrti pro nás, musíme říci: Jak velký je náš Pán a jak dokonalé je Jeho výkupné dílo!
Kapitola 6,1–23
Dříve než budeme uvažovat o této kapitole, osvětlíme si tři důležité pojmy k tomuto tématu:
Hřích je zlý princip, který přišel na svět a do člověka skrze pád do hříchu. „Hospodin viděl, že špatnost člověka je velká na zemi a že všechna tvářnost myšlenek jeho srdce je jen zlá po celý den.“ (1. M 6,5) Je charakterizovaná dvěma prvky: zkažeností a násilím. „Země byla před Bohem zkažená a země byla plná násilí.“ (1. M 6,11) I po obrácení zůstává hřích v člověku, dokud žije na zemi.
To je člověk před obrácením. Zná dobré a zlé, a přece dělá zlé. Jeho osobnost je ovládána hříchem (viz bod a). Věřící už není „ve starém člověku“.
To je spojení hříchu s naším tělem. Neobrácený člověk je v těle, to znamená, že hřích nutí tělo k hřešení. Obrácený člověk už nikdy není v těle, ale může ještě jednat podle těla. Hřích může jeho tělo ještě použít k hřešení.
V 6. kapitole jde stále ještě o dědičný hřích, který v nás přebývá, o tento zlý princip. Dáme této kapitole nadpis: Svobodni od hříchu.
Jsme poučováni, že jako věřící už nemusíme hřešit. Proč? Protože jsme s Ježíšem Kristem zemřeli hříchu. Jak tomu můžeme rozumět, když jsme vlastně nikdy nezemřeli? Bůh nám připočítává smrt Pána Ježíše, kterou jsme byli osvobozeni od moci hříchu.
Protože ale ještě můžeme hřešit, je nám tato kapitola praktickou pomocí, jak denně můžeme žít svobodni od hříchu. Skrze smrt Pána Ježíše jsme schopni už nereagovat na pohnutky hříchu. To se nám podaří ale jen v každodenním obecenství s Bohem a zůstává to celoživotní zkouškou.
Apoštol klade dvě řečnické otázky, které by v člověku mohly vzniknout a které možná také byly položeny. Rozdělují kapitolu:
Obě to jsou aktuální otázky, neboť my všichni máme sklon brát hřích na lehkou váhu.
Verše 1 a 2a: Co máme nyní říci? Měli bychom setrvat v hříchu, aby se milost rozhojnila? To buď daleko!
„Setrvat v hříchu“ znamená poddávat se žádostem hříchu, který v nás bydlí, a hřešit. To Bůh a Jeho Slovo ostře odsuzují. Apoštol zcela rozhodně říká: Nikdy!
Verš 2b: My, kteří jsme hříchu zemřeli, jak bychom měli ještě v něm žít?
Být zemřelý hříchu – tato skutečnost platí pro každého obráceného člověka. Z toho vyplývá důsledek: Už bychom neměli žít v hříchu! To je velmi důležité pořadí: Pevná skutečnost vyvodí správný důsledek. Protože víme, že jsme zemřeli hříchu, nechceme už žít podle jeho žádostí.
Verše 3 a 4: Anebo nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Tak jsme nyní s ním byli pohřbeni skrze křest ve smrt, abychom, tak jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otce, tak i my chodili v novotě života.
Nejprve nám je představen význam křtu:
V návaznosti jde o následek křtu. Ten, kdo se křtí, je ponořen do vody. Ale opět z ní vyjde. Tím vydává svědectví o tom, že chce s Ježíšem Kristem vést nový život.
Kristus byl vzkříšen z mrtvých. Jako vzkříšený nyní už nemá nic do činění s problémem hříchu. Kdysi byl „kvůli hříchu“ „poslán“ na zem a svým dokonalým výkupným dílem vyřešil problém dědičného hříchu. Ve třech hodinách tmy byl učiněn hříchem. Bůh na Něm odsoudil hřích, tento zlý princip. Jak hrozně tu trpěl!
Avšak v té chvíli vystupovala z kříže k Bohu Otci libá vůně. To je předobrazeno v zápalné oběti. Náš Pán Ježíš na kříži Golgoty jako ta pravá zápalná oběť Boha vzhledem k hříchu nekonečně a provždy oslavil. Hřích byl nejen na Něm odsouzen, nýbrž Bůh byl také vzhledem k dědičnému hříchu skrze našeho Pána Ježíše na kříži na Golgotě poctěn. To je smíření zápalné oběti, jak nám to oznamuje už 3. Mojžíšova 1. Jan Křtitel, když hledí na Ježíše, říká: „Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan 1,29) Tím vyjadřuje stejnou myšlenku: Ježíš Kristus ve své smrti tak oslavil Boha, že On na tomto základě odstraní hřích z vesmíru.
Bůh Otec dal na toto obdivuhodné dílo svého Syna odpověď: Rozvinul celou svoji slávu, aby ze smrti vzkřísil Toho, jenž Jej ve vztahu k hříchu oslavil. S velebením se před Ním skláníme!
Víme: Náš Pán Ježíš zemřel a byl vzkříšen. Tím nyní uzavřel své dílo vzhledem k hříchu. Protože jako vzkříšený už nemá nic do činění s hříchem, ani my s ním už nechceme mít nic společného. Přejeme si vést nový život, který je oddělený od hříchu. Tak má zaměstnávání se s Ježíšem Kristem a Jeho výkupným dílem na nás posvěcující účinek.
Ve verších 5–11 jsou nám představeny čtyři skutečnosti, které jako obrácení lidé smíme vírou uchopit.
Verš 5: Neboť když jsme s ním byli učiněni zajedno v podobnosti jeho smrti, tak to budeme také v jeho vzkříšení, …
Jsme ve smrti Pána Ježíše s Ním spojeni. Ovšem nejsme mrtví. Ale Jeho smrt nám je vzhledem k dědičnému hříchu připočtena. Bůh na nás nyní hledí jako na mrtvé hříchu. To smíme ve víře uchopit – a už se nemusíme poddávat hříchu. Ačkoli naše praxe žel je často jiná – „my všichni často klopýtáme“ (Jak 3,2) – jsme schopni nehřešit.
S Ježíšem Kristem jsme spojeni také v Jeho vzkříšení. Z pohledu Listu Římanům je to v plném rozsahu ještě budoucí. Až Pán Ježíš přijde, aby nás vzal k sobě, zakusíme Kristovu moc vzkříšení na svém těle (Fil 3,20.21). Pak budeme plně volni od hříchu. Tato naděje nás vede k tomu, abychom vedli nový život bez hříchu.
Verše 6 a 7: … poněvadž toto víme, že náš starý člověk byl spolu ukřižován, aby bylo odstraněno tělo hříchu, abychom už nesloužili hříchu. Neboť kdo zemřel, je osvobozen od hříchu.
„Náš starý člověk byl spolu ukřižován.“ Starý člověk je člověk před svým obrácením. Jeho osobnost byla ovládána hříchem. Avšak věřící je Božím slovem poučován, že Bůh se na něho dívá jako na ukřižovaného spolu s Kristem. Už tedy není „ve starém člověku“. Jeho osobnost už není ovládána hříchem.
„Aby bylo odstraněno tělo hříchu.“ Před svým obrácením jsme byli „v těle“. Naše tělo se dávalo k dispozici hříchu, který v něm přebýval, a my jsme hřešili. V tomto zlém stavu jsme byli. Museli jsme jednat podle zlých žádostí. Žili jsme svévolně, pyšně a v hříchu. Ale při obrácení bylo toto nucení k hřešení zničeno. Tělo hříchu je odstraněno.
„Abychom už nesloužili hříchu.“ To nám nyní ukazuje charakter obráceného člověka. Protože je osvobozen od moci hříchu, nemusí už hřešit. Kéž bychom tuto skutečnost více uskutečňovali ve svém denním životě!
„Kdo zemřel, je osvobozen od hříchu.“ Protože jsme zemřeli s Kristem, nemáme vůči hříchu už žádný závazek. Tak jako mrtvý člověk už nezná žádnou zlou žádost, tak jsme my nyní od ní osvobozeni. Nemusíme už hřešit!
Verše 8–11: Jestliže jsme ale zemřeli s Kristem, tak věříme, že s ním také budeme žít, poněvadž víme, že Kristus, vzkříšený z mrtvých, už neumírá; smrt už nad ním nepanuje. Neboť co zemřel, jednou provždy zemřel hříchu; co ale žije, žije Bohu. Tak také vy mějte za to, že jste mrtví hříchu, Bohu ale žijící v Kristu Ježíši.
Nyní nám je ukázán význam života Pána Ježíše ve vzkříšení pro věřící.
„S ním také budeme žít.“ Tady jde o naši budoucnost, kdy budeme s Ním sdílet Jeho slavný život daleko od hříchu a smrti.
Ježíš Kristus jednou přišel na zem a zemřel, aby jednou provždy vyřešil problém hříchu. Byl vzkříšen, aby věčně žil. Ve svém životě po vzkříšení už nemá nikdy co činit s hříchem a se smrtí.
„Co zemřel, jednou provždy zemřel hříchu.“ To znamená, že Bůh odsoudil hřích na Něm. Důkazem, že problém hříchu je vyřešen, je Jeho smrt. Zde On skončil s hříchem. Po svém vzkříšení žije už jen Bohu a s hříchem nemá už co činit.
Verš 12: Ať tedy nepanuje hřích ve vašem smrtelném těle, abyste poslouchali jeho žádosti;…
Bůh nás s určitostí vyzývá, abychom nepovolovali hříchu. To můžeme ale jen tehdy, když se považujeme za mrtvé hříchu, to znamená, že vírou uskutečňujeme, že jsme zemřeli hříchu.
Verš 13a: …nepropůjčujte ani své údy hříchu za nástroje nepravosti,…
Nemusíme už hřešit, ale můžeme žel ještě zhřešit. Můžeme své údy – svá ústa, své ruce, své nohy – dát k dispozici v nás přebývajícímu hříchu. Žel že se nám zdá být svůdné a zajímavé tomuto pokušení zevnitř povolit. Hřešíme pak svými údy. Tím se stávají nástroji nepravosti, protože přinášejí ovoce, které před Bohem není správné. Tak by tomu při nás nemělo být.
Verš 13b: …ale vydávejte sami sebe Bohu jako živi z mrtvých a své údy Bohu za nástroje spravedlnosti.
Jako věřící už nemusíme hřešit, nýbrž jsme schopni „vydávat sami sebe Bohu“. To je velmi obsažný pojem. Zahrnuje celou kapacitu života věřícího: Smíme se plně dávat Bohu k dispozici. Je to rozhodnutí, které činíme spolu s básníkem:
Tobě k dispozici, můj Bože a můj Pane;
Tobě k dispozici, čím déle tím více.
Tobě k dispozici v radosti i žalu,
pro Ježíše denně a každou hodinu.
Jsme „živi /učiněni/ z /prostřed/ mrtvých“, a proto jsme schopni jednat v souladu s novým životem. Pak jsme charakterizováni novým životem. Dáváme své údy k dispozici Bohu: svá ústa, své ruce a své nohy, údy našeho těla. Tím se stávají nástroji spravedlnosti. Přinášejí v našem životě to, co je v souladu s Bohem. To činí naše srdce šťastná a ctí našeho Pána.
Verš 14: Neboť hřích nad vámi nebude panovat, neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí.
Výsledkem bude život svobodný od vlády hříchu. Nemusíme se už poddávat jeho žádostem, nýbrž žijeme obráceni k Bohu.
Tento oddíl končí slovy: „Nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí.“ Jestliže tu jsme zcela pro Boha a dáváme Mu své údy k dispozici, pak nežijeme v otrocké poslušnosti pod nějakou zákonickou zásadou, nýbrž v pravé křesťanské svobodě. Není to zákonické plnění určitých předpisů, nýbrž život z vděčnosti za prokázanou milost. Už nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí.
Tento poslední výrok přivádí apoštola ke druhé řečnické otázce, o které pojednává ve druhé části této kapitoly.
Verš 15: Co nyní, měli bychom hřešit, protože nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí? To buď vzdáleno!
V zásadě jde u obou otázek (ve verši 1 a ve verši 15) o nebezpečí hřešení. V první otázce je argumentováno takto: Čím více hřešíme, tím více se rozhojňuje Boží milost. U druhé otázky je argument: Protože už nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí, není hřešení tak zlé.
Proti této myšlence se apoštol staví se stejným rozhořčením: Nikdy! Naopak: Vědomí milosti nás vede k tomu, abychom to s hříchem brali ještě vážněji.
Verš 16: Zdali nevíte, že komu se propůjčujete za otroky k poslušnosti, koho posloucháte, toho jste otroky: buď hříchu k smrti, nebo poslušnosti ke spravedlnosti?
V každodenním životě záleží na tom, komu se dáváme k dispozici, čím se zabýváme, co plní naše myšlenky a naše srdce.
Buď se dáváme k dispozici v nás přebývajícímu hříchu a zabýváme se hříšnými věcmi. Pak bude vliv hříchu v našem životě sílit. Povedeme život, který zneucťuje Boha a nás činí nešťastnými.
Anebo se dáváme k dispozici Bohu tím, že si přejeme Jej poslouchat a žít tak, jak je to před Ním správné. Tím se zesiluje vliv nového života v nás. Výsledkem bude život k Jeho cti a k našemu štěstí.
K tomu ilustrace: Velký pták a malý pes jsou spolu svázáni. Mají zcela rozdílné přirozenosti. Pták by chtěl létat a pes pobíhat po zemi. Zda toto nucené společenství nyní žije na zemi nebo ve vzduchu, závisí hlavně na tom, které z těch dvou zvířat je krmeno. Jestliže krmíme psa a zanedbáváme ptáka, zůstávají zvířata na zemi, protože pes je silnější. Jestliže ale dáváme potravu ptákovi, dostane sílu zvednout se se psem do vzduchu.
Verš 17: Bohu ale buď dík, že jste byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými obrazu učení, kterému jste byli předáni!
Byli jsme otroky hříchu. To znamená: Před svým obrácením jsme museli hřešit. Z tohoto otroctví jsme nyní osvobozeni.
Stali jsme se ze srdce poslušní obrazu učení. To je velmi krásný výraz. Od svého obrácení si z lásky k Pánu přejeme Boha ve všem poslouchat. Jsme ze srdce poslušní. Pán Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mne milujete, zachovávejte má přikázání.“ (Jan 14,15) Láska k Pánu nás motivuje k poslušnosti. Tato důležitá zásada smí nyní být pravdivou v životě věřícího.
Obraz učení je vlastně Kristus sám. On je dokonalým obrazem pravdy Božího slova. Být předáni obrazu učení znamená být svěřeni Ježíši Kristu.
Verš 18: Ale osvobozeni od hříchu, stali jste se otroky spravedlnosti.
Byli jsme osvobozeni od hříchu. Ještě jednou je zdůrazněno, že už nemusíme hřešit. K tomu jsme se stali otroky spravedlnosti. Jako takoví jsme schopni vést život, který je v souladu s Bohem.
Verš 19: Mluvím po lidsku, kvůli slabosti vašeho těla. Neboť stejně jako jste své údy propůjčovali za otroky nečistoty a nepravosti k nepravosti, tak propůjčujte nyní své údy za otroky spravedlnosti ke svatosti.
Apoštol nyní myslí na schopnost Římanů chápat. „Slabostí těla“ zde je míněna omezená lidská schopnost chápání. To je velmi důležité, abychom si to uvědomovali, když píšeme nebo mluvíme o Božím slovu. Cílem má vždy být, aby čtenáři mohli psanému a posluchači zvěstovanému také rozumět a přijímat to. Pavel používá tedy k lepšímu porozumění příklad otroctví. Jako věřící už nejsme otroky. Přesto tak mluví, abychom všemu dobře rozuměli.
Byli jsme otroky nečistoty před svým obrácením – byli jsme hnáni nečistými žádostmi a hřešili jsme. A byli jsme otroky nepravosti – jednali jsme svévolně.
Nyní – po našem obrácení – nás apoštol vyzývá, abychom své údy propůjčovali za otroky spravedlnosti ke svatosti – nebo k posvěcení. Chtěl by, abychom ve svém životě činili skutky, které jsou v souhlasu s Bohem. To je význam výrazu „otroci spravedlnosti“. Naše myšlení a přání mají být pevně charakterizována tím, že chceme vést život, z něhož Bůh může mít radost. Je to výsada, být „otrokem spravedlnosti“. Žít pro Boha nám přináší velké požehnání!
„Ke svatosti“ nebo „k posvěcení“ znamená praktické posvěcení. Když náš život souhlasí s Božími myšlenkami, vede nás to k praktickému posvěcení. Pak je náš život „rezervován pro Boha“. Když je tak obrácen k Němu, vyvarujeme se všeho, co se Mu nelíbí.
Verše 20 a 21: Neboť když jste byli otroky hříchu, tu jste byli svobodni od spravedlnosti. Jaké ovoce jste měli tehdy z věcí, za které se nyní stydíte? Neboť jejich konec je smrt.
Zde je nám jako varování představeno ovoce a konec života nevěřícího. Když jsme byli otroky hříchu – před svým obrácením –, byli jsme svobodni od spravedlnosti: Náš život byl charakterizován věcmi, které nebyly v souladu s Bohem. Přinášeli jsme ovoce, za které se nyní musíme stydět. A konec této cesty v nevěře a v hříchu je smrt.
Verš 22: Nyní ale, osvobozeni od hříchu, a když jste se stali Božími otroky, máte své ovoce ke svatosti, jako konec ale věčný život.
Apoštol nám dále jako povzbuzení ukazuje ovoce a konec věřícího. Nyní jsme se stali svobodnými od hříchu a Božími otroky: Jako vykoupení jsme Ho ze srdce poslušni. Ovoce takového života je praktické posvěcení a koncem je věčný život.
Verš 23: Neboť mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milostí je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Apoštol končí kapitolu významnou větou: „Mzdou hříchu je smrt.“ Život v hříchu a charakterizovaný hříchem vede člověka do první a do druhé smrti. První je tělesná smrt, druhá je věčné oddělení od Boha. Za tyto zlé konečné důsledky nese člověk vinu sám. Je to mzda za jeho neposlušnost.
Z Janových spisů se učíme, že věčný život máme už nyní. Ale Pavel mluví o věčném životě jako o našem nebeském cíli. Tak je tomu i zde. To, že tohoto šťastného cíle dosáhneme, je jen milost. Pro nevěřícího člověka je smrt mzdou nebo odplatou za jeho hříšný život. Pro věřícího je ale věčný život milost, tedy Boží dar. Tento dar milosti vlastníme „v Kristu, našem Pánu“. Vše nám je darováno skrze našeho Pána a v našem Pánu.
Kapitola 7,1–25
Tato kapitola má tři části:
Verš 1: Nebo nevíte, bratři (neboť mluvím k těm, kteří znají zákon), že zákon panuje nad člověkem, dokud žije?
V 1. verši nalézáme dva různé významy výrazu „zákon“.
Věřící v Římě věděli, co zákon, zákonitost, je. Když Boží slovo užívá výraz „zákon“, může to tedy znamenat zákonitost, jakýsi mechanismus.
„Zákon“, který panuje nad člověkem, je ale deset přikázání. Je to zákon ze Sinaje a má nad člověkem určitou moc. Určuje jeho život a odsuzuje ho, když přikázání nedodrží. Avšak panuje nad ním jen po tu dobu, kdy člověk žije. Boží zákon platí jen pro živé, nikoli pro mrtvé.
Verše 2 a 3: Neboť provdaná žena je zákonem přivázána k muži, dokud on žije; jestliže ale muž zemřel, je zproštěná od zákona muže. Tak tedy dokud muž žije, bude nazvaná cizoložnicí, když bude nějakého jiného muže; jestliže ale muž zemře, je svobodná od toho zákona, takže není cizoložnicí, když bude nějakého jiného muže.
Apoštol bere příklad manželského zákona, aby nám ukázal, jak jsme osvobozeni od zákona. Provdaná žena je svázána se svým mužem, dokud ten žije. Když však zemře, manželský zákon ji už neváže k jejímu muži, nýbrž je volná k tomu, aby si vzala jiného muže. Když si však vezme jiného muže, dokud její muž žije, překračuje manželský zákon a dopouští se hříchu.
Verš 4: Tak jste také vy, moji bratři, byli zákonu umrtveni skrze tělo Kristovo, abyste byli jiného, toho z mrtvých vzkříšeného, abychom přinesli Bohu ovoce.
Tento příklad manželského zákona ve verších 2 a 3 používá Pavel nyní na věřící, ale přitom ho obrací.
„Vy jste umrtveni zákonu.“ Teď to není jako u manželského zákona, že muž zemřel, a tím se žena stala svobodnou. Pro nás není umrtven zákon, nýbrž my, kteří jsme se obrátili. To se stalo skrze tělo Krista, neboť Bůh nás vidí ve smrti Krista rovněž jako zemřelé. Tím jsme volni od zákona. Je to jasné: Mrtvý už nestojí pod požadavky zákona. Protože jsme na základě smrti Pána Ježíše pro zákon mrtvi, jsme od něho osvobozeni.
Jako věřící jsme nyní sjednoceni se vzkříšeným Kristem. V tomto novém vztahu můžeme Bohu přinést ovoce. To je krásný dovětek ve 4. verši.
Verše 5 a 6: Neboť když jsme byli v těle, působily v našich údech vášně hříchů, které jsou skrze zákon, aby přinesly ovoce smrti. Nyní ale jsme zproštěni zákona, poněvadž jsme zemřeli tomu, v čem jsme byli drženi, takže sloužíme v novotě Ducha a ne ve starobě litery.
Zde je nám představena nová schopnost věřícího.
„Když jsme byli v těle“, tj. když jsme byli neobrácení, stáli jsme pod zákonem a byli jsme ovládáni hříchem ve svém těle. Tím vznikl mrtvý stav, ve kterém byl hřích provokován zákonem. Jako následek zrálo ovoce, které vedlo ke smrti. To je v konečném důsledku zatracení.
„Nyní ale jsme zproštěni zákona.“ Jsme osvobozeni od jeho nároků. Tyto požadavky, které jsme nemohli splnit, nás kdysi pevně držely a odsuzovaly nás. Ale my jsme zproštěni zákona Ježíšovou smrtí, která nám byla přičtena. Sloužíme nyní Bohu v novotě Ducha, to jest v duchovním spojení s Kristem. Nežijeme jako minimalisté. Ne, chtěli bychom být co možná blízko u Ježíše Krista a jak jen možno se Mu líbit. Křesťanský život není sloužení „ve starobě litery“, v dodržování pravidel zákona. Ten „starý“ zákon ze Sinaje nám nedá sílu, abychom činili Boží vůli. Ale když jsme spojeni s naším Pánem, můžeme Mu sloužit.
Ve druhém oddílu 7. kapitoly je ukázán užitek Božích přikázání: Skrze zákon přichází poznání hříchu.
Verš 7: Co máme nyní říci? Je zákon hříchem? To buď vzdáleno! Ale hřích bych nepoznal než skrze zákon. Neboť ani o žádosti bych nic nevěděl, kdyby zákon neřekl: „Nepožádáš.“
Je zákon hříchem, protože člověka popichuje ke zlému? Ne, zákon je dán od Boha a vše, co On dává, je dobré. Přitom myslíme na Jakuba 1,17: „Každé dobré dání a každý dokonalý dar přichází shůry od Otce světel.“ To je pravda také o deseti přikázáních. Přišla od Boha, a jsou proto dokonalá a dobrá.
Ale člověk by nepoznal hřích jako hřích, kdyby nepřišel zákon. Skrze zákon víme, co je hřích. To je nám představeno v 1. Timoteovi 1,9. 10. I dnes, v době milosti, má zákon svůj význam. Ovšem není určen pro věřící, nýbrž pro nevěřící, aby poznali, co je v Božích očích převrácené a zlé. Tak platí všeobecná zásada: Skrze zákon je poznán hřích.
Verš 8: Hřích ale, vzav příčinu skrze přikázání, způsobil ve mně každou žádost; neboť bez zákona je hřích mrtev.
Tato věta nám říká, že zákazy dráždí hřích k aktivitě. To ví každý, kdo vychovával děti. Když jim něco zakážeme, tu je to pro ně teprve výzvou, aby to dělaly. Přesto konstatujeme: Ačkoli si hřích skrze zákon bere příčinu, aby způsobil zlo, není problémem zákon, nýbrž hřích.
Verš 9 a 10a: Já jsem ale žil kdysi bez zákona; když ale přišlo přikázání, hřích ožil; já jsem ale zemřel.
Apoštol pak řečnicky praví: „Já jsem kdysi žil bez zákona.“ Mluví tak, aby věc vysvětlil. V tomto výchozím stavu, totiž bez zákona, není hřích aktivován ke zlému. „Když ale přišlo přikázání, hřích ožil.“ To je zkušenost každého člověka. Když je něco zakázáno, jsme tím spíše nakloněni to udělat. „Já jsem ale zemřel.“ To znamená, že z činnosti hříchu vyplývá stav smrti.
Verš 10b: A přikázání, které bylo dáno k životu, to se mi prokázalo k smrti.
Bůh dal deset přikázání, aby člověk jejich dodržováním žil. Avšak ona se mu prokázala k smrti, protože je v nás hřích. To je hořká zkušenost, kterou činí každý z nás. Z vlastní síly nemůžeme zákon naplnit. Proto nás zákon odsuzuje k smrti, místo aby nám dal život.
Verš 11: Neboť hřích, vzav skrze přikázání pohnutku, mne oklamal a zabil mne skrze ně.
Když jsme konfrontováni s přikázáním nebo předpisem, pak hřích, který ve mně bydlí, říká: To můžeš splnit, jen se musíš polepšit nebo se tvrdě snažit. Ale to je klam. Brzy zjistíme, že to nedokážeme. Mnozí z nás znají ta dobrá předsevzetí, která někdy činíme na začátku roku, a přitom jsme často přesvědčeni, že je můžeme splnit. Avšak už po několika dnech v tom zklameme. Přesně to nalézáme zde: Když Bůh dal na Sinaji zákon, lid řekl: „Vše, co Hospodin přikázal, budeme činit!“ (2. M 19,8) Ale oklamali sami sebe, neboť tento slib nemohli dodržet.
Člověk nemůže dodržet zákon. Ustavičně selhává kvůli hříchu, který v něm bydlí. Výsledkem je mrtvý stav. Tak zákon člověku touto hořkou zkušeností jasně ukazuje jeho mrtvý stav.
Verše 12 a 13: A tedy je zákon svatý a přikázání svaté a spravedlivé a dobré. Způsobilo mi nyní to dobré smrt? To buď vzdáleno! Nýbrž hřích, aby se zjevil jako hřích, když mi skrze to dobré způsobil smrt, aby se hřích stal nadmíru hříšný skrze přikázání.
Verše 12 a 13 shrnují tento oddíl. Nejprve je potvrzeno, že zákon je svatý, tj. čistý. K tomu je spravedlivý, souhlasí s Bohem. A na závěr je pro člověka dobrý – kdyby ho mohl dodržet.
Nyní je tu otázka: Způsobilo tedy to dobré, které přichází od Boha, u člověka smrt? Ne! Tak tomu není, nýbrž hřích způsobil tento mrtvý stav. Teprve skrze přikázání se opravdu ukázal ve své ošklivosti. Skrze zákon je hřích ve své celé zkaženosti postaven do světla. A hřích skrze zákon způsobil v člověku tento beznadějný, mrtvý stav.
Ve třetí části 7. kapitoly ukazuje apoštol zkušenost obráceného člověka, jenž se z vlastní síly pokouší líbit se Bohu. Přijde k poznání: To nedokážu!
Verše 14–16: Neboť víme, že zákon je duchovní, já ale jsem tělesný, prodán pod hřích; neboť co konám, nepoznávám; neboť ne to, co chci, činím, nýbrž to, co nenávidím, to vykonávám. Jestliže ale vykonávám to, co nechci, tu souhlasím se zákonem, že je správný.
„Zákon je duchovní, já ale jsem tělesný.“ První konstatování zní: Zákon je dobrý, člověk ale je špatný.
Za druhé poznává, že člověk je prodán pod hřích – je jeho otrokem. Tuto zkušenost dělá každý den. „Ne to, co chci, činím, nýbrž to, co nenávidím, to vykonávám.“ Chce činit dobré, ale nemá k tomu sílu. Nedokáže to. Ale zlo činí, protože je zotročen pod moc hříchu, který v něm bydlí.
Za třetí dává zákonu za pravdu, když ten ho odsuzuje, protože ví, že dělá zlé místo dobrého.
Verš 17: Nyní to už ale nevykonávám já, nýbrž ve mně bydlící hřích.
Obrácený člověk se nyní učí rozeznávat mezi svou osobností a hříchem, který v něm bydlí.
Verš 18: Neboť vím, že ve mně, to jest v mém těle, nebydlí nic dobrého; neboť chtění u mě je, ale vykonání toho, co je správné, nenalézám.
Dále poznává, že v něm nepřebývá nic dobrého. Tento zlý princip je v něm, a v tomto v něm bydlícím hříchu není ani jiskřička dobrého. Jeho dobrá vůle tu sice je, ale dědičný hřích je silnější.
Verše 19–21: Neboť ne to dobré, co chci, vykonávám, nýbrž to zlé, které nechci, to činím. Jestliže ale vykonávám to, co nechci, tu to už nevykonávám já, nýbrž ten ve mně bydlící hřích. Nalézám tedy pro sebe zákon, já, který chci vykonávat to správné, že při mně je zlo.
„To dobré, co chci,“ dokazuje, že někdo má nový život. Jen ten, kdo má nový život, chce činit dobré. Ale nevykonává je. Jen poznává, že v něm bydlící hřích působí zlo. To dokazuje existenci hříchu v něm, i po jeho obrácení!
Verše 22 a 23: Neboť mám zalíbení v Božím zákonu podle vnitřního člověka; vidím ale jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a přivádí mne do zajetí pod zákon hříchu, který je v mých údech.
Obrácený člověk by se rád líbil Bohu. To je hluboké přání jeho srdce.
Ale zakouší v sobě jinou zákonitost: Je to zásada hříchu. A ta je silnější než přání žít k Boží radosti.
Verš 24: Já bídný člověk! Kdo mne zachrání od tohoto těla smrti?
Nyní nahlíží, že vězí ve velké bídě. To jej vede k správnému závěru. Ptá se: „Kdo mne zachrání?“ Neptá se: Jak se já mohu zachránit? Hledá pomoc mimo sebe, totiž u Boha. To je konečný výsledek zkušenosti obráceného člověka, jenž chce vlastním úsilím žít pro Boha: Přestává si sám pomáhat v této situaci a hledá pomoc u Boha.
Verš 25: Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Nyní tedy sloužím sám myslí zákonu Božímu, tělem ale zákonu hříchu.
V tomto oddílu hleděl na sebe a do sebe. To jej přivedlo k tomu, že naříkal: Já bídný člověk! Nyní ale vzhlíží k Bohu a k Ježíši Kristu. Bůh jej v Kristu plně přijal přes v něm bydlící hřích (viz kapitolu 8,1). Tento směr pohledu plní jeho srdce vděčností. Jaká proměna! To je osvobození!
První polovina verše vede v myšlenkách k 8. kapitole, druhá polovina verše je závěr z kapitoly 7. Ještě jednou zdůrazňuje, že obrácený člověk má dvě přirozenosti.
Kapitola 8,1–17
První část obsažné osmé kapitoly Listu Římanům má dva důležité body:
Předně je shrnutím a závěrem z kapitol 5,12 – 7,25,
za druhé nám ukazuje, že Duch Svatý bydlí ve věřícím a dává mu sílu.
Verš 1: Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.
Pro věřícího není žádné zatracení, ačkoli je v něm ještě hřích, protože je v Kristu chráněn před každým odsouzením od Boha. Apoštol Pavel používá opakovaně výraz „v Kristu“. Ten nemá vždy stejný význam. Zde jde o ochranu před odsouzením. Bůh vidí věřícího v Kristu, na němž hřích odsoudil a kterého vzkřísil z mrtvých. Proto vykoupeného už pro čas a věčnost nestihne žádné zatracení!
Verš 2: Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mne osvobodil od zákona hříchu a smrti.
Vykoupený člověk má v sobě dvě zákonitosti:
Protože věřící má v sobě zákon Ducha života, je osvobozen od zákonitosti hříchu a smrti. Mocí Ducha Svatého, jenž působí v novém životě, vládne zásada zákona Ducha života nad silnou zákonitostí hříchu a smrti. Osvobozuje věřícího od nutnosti hřešit a dává mu sílu, aby jako osvobozený žil pro Boha. To je velkolepá věc, která rozvíjí své působení v každodenním životě.
Verš 3: Neboť to zákonu nemožné, protože byl skrze tělo bez síly, učinil Bůh tím, že posílaje svého vlastního Syna v podobnosti těla hříchu a pro hřích, odsoudil hřích v těle, …
Zákon nemohl způsobit toto osvobození. Zasliboval ovšem život, kdyby ho člověk stoprocentně naplnil. Avšak kvůli tělu byl bez síly. Prokázal se kvůli hříchu, který je v člověku, jako neschopný dát život a osvobodit člověka od hříchu.
Naštěstí učinil Bůh to rozhodující. Je to akt Jeho milosrdenství. Když zákon kvůli hříchu, který v nás bydlí, nemohl dát vzniknout ničemu dobrému, stal se Bůh aktivní a poslal svého vlastního Syna.
Jeho vlastní Syn – to je Boží Syn ve své božské přirozenosti a síle. Bůh poslal Jej, kterého od věčnosti má a miluje (Přísloví 8,22).
Jeho vlastní Syn byl ten jediný, jenž mohl vyřešit problém hříchu. Bůh Jej poslal „v podobnosti těla hříchu“. Když Boží Syn přišel na zem jako člověk, vypadal navenek stejně jako lidé, v nichž bydlel hřích. Avšak v Něm nebyl a není hřích. Neznal hřích a neučinil hřích. Říkáme to s určitostí a velkou radostí. Ale svým vnějším vzhledem vypadal tak, jako hříšní lidé.
Výraz „posílaje… pro hřích“ ukazuje cíl Jeho příchodu. Stal se člověkem, aby vyřešil problém hříchu. Pisatel Listu Židům říká v kapitole 9,28, že Kristus přijde podruhé, pak ale bez hříchu. To znamená, že pak už nebude mít nic do činění s hříchem. Neboť problém hříchu byl vyřešen Jeho prvním příchodem.
„Bůh… odsoudil hřích v těle.“ Nyní Boží slovo omezuje čas. Nyní jde o tři hodiny tmy na kříži, ve kterých Bůh soudil hřích na Pánu Ježíši. Z 2. Korintským 5,21 víme, že Bůh Ho učinil hříchem. V těchto třech temných hodinách odsoudil svatý Bůh hřích na Člověku Ježíši Kristu. Jak hrozná byla tato utrpení pro Něho, jenž byl bez hříchu, nemůžeme nikdy poznat.
Boží odsouzení hříchu na Pánu Ježíši má účinek pro celý vesmír. Hřích bude jednou z vesmíru odejmut. Když Jan Křtitel viděl Ježíše, vyjádřil tuto skutečnost následujícími slovy: „Hle, Boží Beránek, který snímá hřích světa.“ (Jan 1,29) Tím vyjádřil celkový účinek této pravdy.
Osobním výsledkem pro věřícího je skutečnost, že v Kristu je Bohem plně přijat, ačkoli v něm samém je ještě hřích.
Verš 4: … aby právní požadavek zákona byl naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, nýbrž podle Ducha.
Vědomí o Božím činu v Kristu na kříži působí u věřícího poslušnost. Když hledíme na Boží lásku na kříži, jak za nás dal svého vlastního Syna, jsou naše srdce naplněna láskou, která se projevuje důslednou poslušností vůči Božímu slovu. Tato křesťanská poslušnost jde dále než požadavek zákona. Věřící poslouchá Boha z lásky a v síle Ducha Svatého. Zákon není pravidlem pro život věřícího, ale jeho právní požadavek je splněn životem poslušnosti.
Verš 5: Neboť ti, kteří jsou podle těla, mají na mysli to, co je těla; ale ti, kteří jsou podle Ducha, to, co je Ducha.
Zde se nejprve mluví o takových, „kteří jsou podle těla“. To jsou jistě nevěřící lidé. Ale i věřící mohou ještě žít podle těla. Když se řídí vlastními přáními a ne podle Boha, myslí na to, co je těla. Toto smýšlení je sobectví. Vlastní osoba stojí uprostřed.
„Ti, kteří jsou podle Ducha“, jsou věřící, kteří se naučili nereagovat na hřích. Přejí si líbit se Bohu. Duch v nich může působit a směřovat jejich myšlenky na Pána Ježíše. Mají na mysli „to, co je Ducha“. To je vždy Ježíš Kristus, protože Duch Ho chce oslavit. Jejich smýšlením je tedy Kristus. To je velký protiklad: sobectví nebo Kristus. Apoštol popisuje tento kontrast také ve Filipským 2,21: „Všichni hledají svých věcí, ne to, co je Ježíše Krista.“ Pro naše smýšlení nebo postoj je proto rozhodující, zda žijeme podle těla nebo podle Ducha.
Verš 6: Neboť smýšlení těla je smrt, smýšlení Ducha ale život a po- koj …
Smýšlení těla je pro nevěřící mrtvý stav a pro věřící duchovní spánek, který je podobný smrti. V Efezským 5,14 jsou osloveni věřící, kteří duchovně usnuli: „Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a bude ti svítit Kristus.“ Když věřící upadne do duchovního spánku, pak je jeho chování podobné chování nevěřícího člověka. Na dálku se spící nedá rozlišit od mrtvého.
„Smýšlení Ducha je život a pokoj.“ Když chodíme podle Ducha tím, že posloucháme Boží slovo a necháváme v sobě působit Ducha Svatého, máme život, který stojí za to žít, a pokoj v srdci.
Verše 7 a 8: … protože smýšlení těla je nepřátelství proti Bohu, neboť není poddáno Božímu zákonu, neboť to také nemůže. Ale ti, kteří jsou v těle, se nemohou Bohu líbit.
Verše 7 a 8 nám představují situaci nevěřících, aby nás varovaly před tělesným smýšlením.
Smýšlení těla je nepřátelství proti Bohu. To se ukazuje v odporu proti Němu a Jeho pravdě. Smýšlení těla popírá:
To jsou tři velké pilíře Listu Římanům: Bůh je svatý, člověk je zkažený a Kristovo dílo je dokonalé. A právě tyto skutečnosti popírá nevěřící svým sobeckým, bezbožným životem. Ve svém postoji je proti Bohu. Výraz „ti, kteří jsou v těle,“ označuje nevěřící. Ti se nemohou Bohu líbit, i když jsou třeba velmi přívětiví a dobře vychovaní.
Verš 9: Vy ale nejste v těle, nýbrž v Duchu, jestliže totiž Duch Boží ve vás přebývá. Jestliže ale někdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho.
Nyní apoštol oslovuje věřící. Před svým obrácením jsme byli v těle. Jako vykoupení už nejsme v těle. Můžeme ještě podle těla žít, ale ve svém postavení už nikdy nejsme „v těle“, nýbrž „v Duchu“.
K tomu smíme vědět, že Duch Boží v nás bydlí. Působí, aby v našem životě byly viditelné charakterové rysy Ježíše Krista. Apoštol k tomu jako varování připojuje: „Jestliže ale někdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho.“ Jestliže se v životě nějakého člověka vůbec nikdy neukáže něco z vlastností Pána Ježíše, pak to není křesťan. Ten Mu nepatří.
Verš 10: Jestliže ale Kristus je ve vás, tu je tělo sice mrtvé kvůli hříchu, Duch ale je život kvůli spravedlnosti.
Zde není napsáno: „Jestliže ale Duch Boží je ve vás,“ nýbrž: „Jestliže ale Kristus je ve vás.“ To mluví o tom, že působením v nás bydlícího Ducha Svatého jsou v nás viděny charakterové rysy Pána Ježíše. Pak je Kristus v nás.
„Tělo je sice mrtvé“ znamená, že nereagujeme na požadavky v nás bydlícího hříchu. Proč tu čteme: „kvůli hříchu“? Protože víme, jak zlý je pro Boha hřích. Proto nechceme hřešit a tím Jej zneucťovat.
„Duch ale život kvůli spravedlnosti.“ Když v nás může být Boží Duch činný, působí pravý život. Podstatné rysy Ježíše Krista jsou skrze nás viditelné. Výsledkem je praktická spravedlnost, tj. život v souhlasu s Bohem.
Verš 11: Jestliže ale Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, ve vás přebývá, tu ten, který Krista vzkřísil z mrtvých, oživí také vaše smrtelná těla kvůli svému ve vás bydlícímu Duchu.
Bůh vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých v síle Ducha Svatého. To je historická skutečnost, která se týká osobně Jeho. Avšak Jeho vzkříšení z mrtvých – jak jsme už uvažovali v kapitole 1,4 – má účinek pro všechny věřící. Když ve chvíli vtržení budeme již zesnulí, budeme vzkříšeni, a když ještě budeme žít, budeme proměněni. Výraz „oživí vaše smrtelná těla“ obsahuje obojí.
To se stane „kvůli v nás bydlícímu Duchu“. Protože Bůh vzkřísil Pána Ježíše v síle Ducha, oživí také naše smrtelná těla. Duch Svatý je zástavou (zárukou) a silou konečné záchrany. V kapitole 7,24 obrácený člověk zvolal: „Kdo mne zachrání od tohoto těla smrti?“ Úplné osvobození se stane při vtržení. Pak budou naše smrtelná těla oživena. Dostaneme nové tělo, v němž už nebydlí hřích.
Verše 12 a 13: Tak tedy, bratři, jsme dlužníky, ne tělu, abychom žili podle těla, neboť když žijete podle těla, tu zemřete; jestliže ale skrze Ducha mrtvíte činy těla, budete žít.
Nejsme dlužníky, abychom něco činili, nýbrž jsme dlužníky něco nečinit: totiž žít podle těla. Nemáme tedy dávat své tělo k dispozici v nás bydlícímu hříchu – jinak zemřeme. Z takového jednání vzejde prakticky duchovně mrtvý stav. A dostáváme se na cestu k věčné smrti. To je význam výrazu „zemřete“. Je jiná skutečnost, že Bůh zasáhne a Slovem a svými výchovnými cestami nás strhne zpět. Přesto zůstává v platnosti toto: Když žijeme podle těla, přicházíme na cestu smrti.
Duch Boží by chtěl, abychom se zaměstnávali Kristem, aby prakticky naplňoval naše srdce a náš život. To je jediná cesta, jak být v každodenním životě osvobozeni od hříchu, který v nás bydlí. Můžeme tedy Duchem – tím, že skrze Něho jsme naplňováni Ježíšem Kristem – mrtvit skutky těla. Pak budeme „žít“, tj. povedeme život, který je hodný žití. A nalézáme se na cestě k vlasti života, k nebi.
Verš 14: Neboť kteříž koli jsou vedeni Duchem Božím, ti jsou synové Boží.
Všichni věřící jsou vedeni Duchem Božím. To je jistá věc, neboť On v nás bydlí, aby nás vedl. Přebýváním Ducha ve věřících jsme se stali Božími syny. Synovství je adopce. Jsme Bohem přijati a učiněni Jeho syny. Není to velkolepá skutečnost? Nalézáme ji také v Efezským 1,5: Bůh nás „předurčil k synovství skrze Ježíše Krista“.
Verš 15: Neboť jste nepřijali ducha otroctví opět k bázni, nýbrž obdrželi jste ducha synovství, ve kterém voláme: Abba, Otče!
„Duch otroctví“ je postoj ducha věrného Izraelity. Ve svém poměru k Bohu se Ho stále trochu bál. Avšak my jsme obdrželi ducha synovství. Tento postoj ducha křesťana nepůsobí bázeň, nýbrž smělost, radostnou důvěru a neohroženost. Voláme: Abba, Otče!
Takové výsady máme jako Boží synové!
Verš 16: Ten Duch sám svědčí s naším duchem, že jsme Boží děti.
Duch Svatý svědčí s duchem vykoupeného člověka. Jak se to děje? Dává mu skrze výpovědi Božího slova jistotu, že už nyní je Boží dítě. Božími dětmi jsme se stali novým narozením. Zde jsme obdrželi božskou přirozenost. Ve věčnosti jsme k tomu byli vyvoleni, jak nám prohlašuje Efezským 1,4: „Vyvolil nás před založením světa, abychom byli svatí a bezúhonní před ním v lásce.“ Jako Boží děti vlastníme božský život a těšíme se z Otcovy lásky.
Biblické pojmy „synové“ a „děti“ jsou blízko u sebe. Oba nalézáme v Efezským 1,4.5 a zde v kapitole 8,14–16. Oba jsou ve spojení s věč-ným životem, jehož vlastí je Dům Otce.
Verš 17: Jestliže ale děti, tedy i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, jestliže totiž spolu trpíme, abychom také spolu byli oslaveni.
Jako Boží dědicové stojíme ve spojení se stvořením. To je naším dědictvím. Jsme spoludědici Krista, jenž je hlavním Dědicem vesmíru. Ale On se dědictví neujme sám, my budeme dědit s Ním.
Stvoření je zpustošeno pádem do hříchu. Na zvířata a rostliny přišlo zlořečení. A u lidí přichází nemoc, stárnutí a smrt. Když náš Pán Ježíš Kristus zde žil a viděl kolem sebe tuto bídu, trpěl. V Evangeliích čteme vícekrát, že hluboce vzdechnul v duchu, když viděl nemocné a zatížené lidi. Když Lazar, jenž Mu patřil, musel projít smrtí, proléval slzy. Hluboce se Ho dotýkalo, že i věřící ještě musejí procházet smrtí. Trpěl, a nyní trpíme my s Ním pod těmito následky pádu do hříchu.
V tisíciletém království budeme s Ním oslaveni, když zlořečení pádu do hříchu bude téměř úplně odejmuto. O tom apoštol mluví podrobněji ve druhém oddílu naší kapitoly.
Kapitola 8,18–30
Verše 18 – 21 mají za téma vytrvání věřících a stvoření vzhledem k budoucí slávě.
Verš 18: Neboť mám za to, že utrpení nynější doby nejsou hodná toho, aby byla srovnávána s budoucí slávou, která se má na nás zjevit.
„Mám za to“, je osobní postoj srdce. Dostáváme ho tou mírou, jak se zaměstnáváme budoucností. Čím více jsou jí naše srdce naplněna, tím více jsme toho názoru, že utrpení nynější doby nejsou hodna toho, aby byla srovnávána s budoucí slávou.
Ve 2. Korintským 4,17 Pavel píše, že nynější utrpení jsou lehká a rychle pomíjejí. Ale sama o sobě jsou tato utrpení stvoření pod zlořečením hříchu často velmi těžká. Těžké okolnosti na pracovišti nebo utrpení našeho těla jsou samy často těžké k nesení. Avšak s vírou hledíme do budoucnosti! Když s ní porovnáme své okolnosti, pak tyto nejsou hodné, abychom jich dbali. To zde vyjadřuje apoštol.
„Utrpení nynější doby“ jsou utrpení stvoření pod zlořečením hříchu. „Budoucí sláva“ je osvobozené stvoření v tisíciletém království. Když se zjevíme s Kristem, bude na nás viditelné, že stvoření je osvobozené od zlořečení.
Verš 19: Neboť toužebné vyčkávání stvoření čeká na zjevení synů Božích.
Stvoření s touhou čeká na zjevení synů Božích ve slávě. Neboť k tomuto okamžiku bude ono samo osvobozeno od zlořečení hříchu. Toto osvobození bude uvedeno skrze nás, Boží syny.
Verš 20: Neboť stvoření bylo poddáno marnosti (ne dobrovolně, nýbrž kvůli tomu, který je poddal), v naději,…
Stvoření bylo pádem do hříchu a následky hříchu vtaženo spolu do utrpení a bylo Bohu odcizeno. Ale ne provždy, je tu naděje, že bude napraveno a přivedeno do souhlasu se svým Stvořitelem.
Na rozdíl od člověka stvoření nepřišlo pod stav pomíjivosti dobrovolně. Jedna osoba je tomuto stavu poddala, totiž Adam, který byl Satanem sveden k hříchu. On zkazil stvoření.
Verš 21: … že i stvoření samo bude osvobozeno od otroctví zkázy ke svobodě slávy Božích dětí.
Ve verších 20 a 21 máme postaveny proti sobě dvě skutečnosti: na jedné straně Satan skrze prvního člověka stvoření zkazil. Na druhé straně Bůh skrze Člověka Ježíše Krista opět stvoření osvobodí od otroctví této zkázy.
Osvobození stvoření stojí ve spojení se svobodou slávy Božích dětí.
Také v tomto oddílu poznáváme, že pojmy synové a děti Boží jsou velmi blízko sebe. Jako synové se zjevíme ve slávě (verš 19) a jako děti budeme neomezeně prožívat obecenství s Bohem Otcem (verš 21).
Verše 22 – 28 pojednávají o utrpení stvoření a věřících v době čekání pod všeobecnými následky pádu do hříchu. Avšak jako vykoupení máme modlitbu, naději a vědomí, že nás Bůh miluje.
Verš 22: Neboť víme, že celé stvoření spolu vzdychá a leží v porodních bolestech až dosud.
V nynějším stavu stvoření vzdychá a leží v porodních bolestech. Zvířata, rostliny a veškerá hmota jsou skrze zlořečení hříchu spolu uvedeny do utrpení. V Matouši 19,28 je uvedení tisíciletého království označeno jako „nové narození“. V tomto okamžiku bude stvoření osvobozeno od zlořečení. U stvoření dojde k „renesanci“.
Verš 23: Nejen ale ono, nýbrž také my sami, kteří máme prvotiny Ducha, i my sami vzdycháme v sobě samých, očekávajíce synovství: vykoupení našeho těla.
„My máme prvotiny Ducha.“ Skrze Ducha Božího se těšíme už nyní z budoucího požehnání. Ale pod obtížemi stáří a nemocí vzdycháme. Brání nám často v požitku obecenství s Bohem.
Avšak očekáváme synovství: vykoupení našeho těla. Jednou budeme osvobozeni od těchto utrpení. Když Pán Ježíš přijde ke vtržení, bude naše tělo vykoupeno. Tím bude naše vykoupení dokončeno a synovství se pro nás stane skutečností v celé své plnosti.
Verše 24 a 25: Neboť v naději jsme byli zachráněni. Naděje ale, která se vidí, není naděje; neboť co člověk vidí, proč by v to ještě doufal? Jestliže ale doufáme v to, co nevidíme, tak čekáme s vytrvalostí.
„V naději jsme zachráněni.“ Od svého obrácení máme spasení duše, ale nebeský cíl jsme ještě nedosáhli. Jsme tedy zachráněni v naději. Máme jistý výhled na úplnou záchranu, která bude ukončena vykoupením našeho těla.
Doufáme v to, co nevidíme. Přesto není naše doufání nejistou věcí, nýbrž je to jisté vědění, skutečnost. Proto čekáme s vytrvalostí na naplnění, a přitom se pevně držíme těchto Božích myšlenek.
Verš 26: Rovněž tak se ale také Duch ujímá naší slabosti; neboť nevíme, co máme prosit, jak se náleží, ale Duch sám se nás zastává nevyslovitelnými vzdechy.
V této době čekání máme výsadu a možnost modlitby. Jsme konfrontováni s nemocí, stárnutím a těžkostmi na pracovišti jako následky pádu do hříchu. Avšak často v těchto problémech nevíme, zač máme prosit. Neboť naše lidské myšlenky o takových následcích pádu do hříchu nejsou směrodatné. Naštěstí se Duch Boží ujímá této lidské slabosti a působí v nás k tomu správný postoj.
Verš 27: Ten ale, který zkoumá srdce, ví, co je smysl Ducha, neboť ten se zastává svatých podle Boha.
Bůh zkoumá naše srdce a vidí postoj a pocity, které v nás Duch působí. Jestliže nás obklopuje a postihuje nemoc a smrt, pak víme, že to jsou následky pádu do hříchu a spolu trpíme. Přesně tak, jako Pán spolu cítil smutek u Lazarova hrobu. A vyhlížíme ten velký den, v němž stvoření bude osvobozeno. To jsou pocity, které v nás působí Duch Svatý, a ty jsou v souhlasu s Bohem.
Verš 28: Víme ale, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolupůsobí k dobrému, těm, kteří jsou povoláni podle předsevzetí.
„Víme“ znamená, že jsme skrze křesťanské učení seznámeni s Božími myšlenkami. Jak často čteme ve spisech apoštola Pavla „víme…“. Je to milost, mít porozumění o Boží pravdě!
„Těm, kteří milují Boha,“ zahrnuje všechny vykoupené, neboť ti jsou povoláni podle božského předsevzetí. Milujeme Boha, to je náš postoj srdce. Proto víme: Všechno, s čím se setkáme, spolupůsobí k našemu dobrému. Bůh vede a bdí nade vším a vždy sleduje nějaký dobrý úmysl.
Věřící doby milosti jsou povoláni podle předsevzetí. Boží předsevzetí, které je představeno ve verších 29 a 30, je pro nás východiskem všeho požehnání a všeho štěstí.
Verše 29 a 30: Neboť které předem poznal, ty také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími. Které ale předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil; které ale ospravedlnil, ty také oslavil.
Zde máme řetěz, který sahá od věčnosti k věčnosti. Je nám představeno pět článků, které popisují Boží předsevzetí a jeho naplnění s věřícími v době milosti. Je možné je rozdělit takto: Dva články ve věčnosti před časem, dva články v čase a jeden ve věčnosti po čase. Budeme o nich uvažovat po řadě.
Kapitola 8,31 – 39
Verš 31: Co máme nyní k tomu říci? Jestliže Bůh je pro nás, kdo proti nám?
Vše přichází od Boha, vše je v Něm zajištěno. Jestliže Bůh, ten Nejvyšší, je pro nás, kdo potom může být proti nám? Odpověď zní: Nikdo!
Verš 32: On, který přece svého vlastního Syna neušetřil, nýbrž vydal ho za nás za všechny: jak by nám spolu s ním nedaroval také všechno?
Božím největším darem je Jeho vlastní Syn. Jeho Bůh neušetřil, nýbrž vydal Ho za nás za všechny. Bůh Jeho – kterého od věčnosti má a miluje – vydal na zem, na kříž, do tří hodin tmy a do smrti. To je nejlepší důkaz toho, že Bůh je pro nás.
S Ním nám dává všechno! Když například děkujeme za jídlo, smíme vědět, že je dostáváme s Ježíšem Kristem. Existuje rozdíl mezi dáním a darováním: Dáváme rukama, darujeme srdcem. Bůh nám daruje všechno z hluboké radosti svého srdce!
Verš 33a: Kdo bude žalovat na Boží vyvolené?
Je možné, že na nás je žalováno. Satan, žalobce bratří (Zj 12,10), žaluje na věřící přímo u Boha. Příklad toho nalézáme v Zachariáši 3,1: „Potom mi ukázal nejvyššího kněze Jozue, který stál před andělem Hospodinovým; a Satan stál po jeho pravici, aby se mu protivil.“ Někdy na nás žalují také nepřátelští lidé. Balám měl proklít Boží pozemský lid. Balák jej prosil: „Pojď přece, proklej mi tento lid.“ (4. M 22,6)
Verš 33b: Bůh je, který ospravedlňuje;…
Když někdo žaluje na ty, kteří patří Bohu, pak On se jich sám zastane. V Zachariáši 3 ospravedlňuje Bůh Jozue před nepřítelem slovy: „Potresci tě Hospodin, Satane!“ (Zach 3,2) U Baláma také vidíme, že Bůh sám zasahuje. Na jeho příkaz musel Balám mluvit dobré o izraelském lidu: „Nevidí nepravosti v Izraeli.“ Tato myšlenka stojí před námi i v našem oddílu. Náš Bůh – nejvyšší instance – nás před nepřítelem ospravedlňuje.
Zde nejde o ospravedlnění před Bohem. To nalézáme v kapitole 5,1: „Poněvadž jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem.“ Zde se jedná o božské ospravedlnění před nepřítelem.
Verš 34a: …kdo jest, který odsoudí?
Protože Bůh je pro nás a ospravedlňuje nás, nemůže nás nikdo odsoudit!
Verš 34b: Kristus je to, který zemřel, ba ještě více, který byl také vzkříšen, který je také na Boží pravici, který se také pro nás uplatňuje.
Uprostřed 34. verše před nás přichází nová myšlenka. Nyní jde o naše životní problémy. Proto je nám představen Ježíš Kristus:
Verš 35: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Soužení nebo úzkost nebo pronásledování nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečí nebo meč?
Zde před námi stojí zůstávající láska Pána Ježíše. Ve všech okolnostech života smíme vědět: Ježíš Kristus v nebi nás miluje!
Ve všech těchto těžkostech jsme spojeni s Ježíšem Kristem v nebi. On nás miluje a je pro nás činný. Jeho pomoc z nebe je nám v každé situaci silnou útěchou.
Verš 36: Jako je psáno: „Pro tebe jsme vydáváni na smrt celý den; jako ovce na zabití jsme byli počteni.“
Apoštol nyní používá obraz, aby ilustroval výše vyjmenované situace. Ovce jsou před porážkou uzavřeny v ohradě. Každý den přijde řezník, aby některé vzal. Žádná ovce neví, kdy bude zabita. Tak mohou věřící přijít do situací, kde jsou v nebezpečí smrti a nevědí, jak dlouho ještě budou žít. Pavel to sám často prožil.
Verš 37: Ale v tomto ve všem jsme více než přemožitelé skrze toho, který nás miloval.
Výrok o ovcích na zabití je citován ze Žalmu 44,23. Tam dále čteme: „Procitni! Proč spíš, Pane? Probuď se! Nezavrhuj nás navěky!“ To je reakce věřících ze Starého zákona na výrok, že byli počteni jako ovce na zabití. V nebezpečí smrti byli přemožitelé. Přes nejistotu a pochyby se pevně přidrželi svého Boha. Věřili v Boží záchranu, ale neznali základ vykoupení způsobený skrze Krista na kříži.
My, věřící Nového zákona, jsme v takové situaci více než přemožitelé. Jak to je možné? Skrze Ježíše Krista, který nás miloval a sebe samého za nás dal. Můžeme hledět zpět na Jeho plně platné výkupné dílo a poznávat v něm Jeho podivuhodnou, božskou lásku. Tento pohled na kříž Golgoty nás uschopňuje být v těžkých situacích více než přemožiteli. Přes velké nebezpečí můžeme spočívat v lásce našeho Vykupitele. Petr je toho působivým příkladem. Když ve vězení čekal na svou popravu, spal (Sk 12,6).
Verše 38 a 39: Neboť jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstva, ani přítomné věci, ani budoucí, ani mocnosti, ani výšina ani hlubina, ani nějaké jiné stvoření nás nemohou odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
„Neboť jsem přesvědčen.“ Apoštol nyní mluví obrazně, básnickou řečí. Smrt a život jsou existenční pohrůžky. Andělé, knížatstva, mocnosti jsou pohrůžky z neviditelného světa. Přítomné věci a budoucí jsou všeobecné každodenní těžkosti a události. Výšiny a hlubiny popisují stavy naší mysli. Nějaké jiné stvoření zahrnuje všechno ostatní ve stvoření. Tento obsažný výčet nás vede k tomu, abychom řekli, že nic a nikdo nás nemůže odloučit od Boží lásky.
Boží láska byla zjevena na Golgotě v Ježíši Kristu. Skláníme se v úctě před tímto obdivuhodným Bohem, který neušetřil svého vlastního Syna a nyní je pro nás. Obdivujeme našeho Pána Ježíše Krista, který kdysi na kříži vykonal slavné dílo vykoupení, a nyní se o nás stará z nebe. Chceme pevně držet: Jeho činnost pro nás se děje z lásky. Jestliže hledíme zpět na kříž, voláme s údivem: „Syn Boží, který mne miloval a sebe samého za mne vydal.“ (Gal 2,20)
Jako souhrn pevně držme: Na začátku 8. kapitoly jsme my v Kristu před Bohem. Na konci této kapitoly je Bůh pro nás v Kristu.