Kapitola 1,18 – 5,11
V tomto oddílu jde o velký problém hříchů člověka. Bůh vytvořil řešení v obětní smrti Pána Ježíše. Vírou v Jeho krev je hříšník ospravedlněn.
Kapitola 1,18–3,20
Každý člověk potřebuje ospravedlnění z víry, neboť každý zhřešil, a tím na sebe přitáhl Boží hněv. Apoštol to zde dokazuje velmi systematicky a důrazně, když měří stav člověka Božím měřítkem. Přichází k závěru: Není žádného spravedlivého!
Verš 18: Neboť Boží hněv se zjevuje z nebe proti vší bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří pravdu vlastní v nespravedlnosti, …
Boží hněv je opozice božské přirozenosti proti zlu. Přichází „z nebe“. Nejde zde o soud, který postihne lidi na zemi, nýbrž o budoucí den soudu u velkého bílého trůnu, jak to čteme ve Zjevení 20. Tento Boží hněv přijde na „všechnu bezbožnost“, tj. na všechny lidi, kteří žijí bez Boha. Výraz „nespravedlnost“ zahrnuje všechno, co člověk dělá a co není v souhlasu s Bohem.
„Lidé, kteří pravdu vlastní v nespravedlnosti“. Bůh lidem sdělil svoji vůli, ale oni podle ní nejednají. To je význam toho, že pravdu vlastní v nespravedlnosti.
Od kapitoly 1,19 až do kapitoly 3,8 popisuje apoštol stav člověka a rozlišuje tři skupiny:
Tím nám věřícím sděluje Boží posouzení přirozeného – neobráceného člověka: Jeho život stojí v naprostém odporu k Bohu a k Jeho spravedlivým požadavkům na něho.
Verše 19–32 pojednávají o nemravném člověku. Nezná Bibli a žije podle svých žádostí.
Verše 19 a 20: … protože to, co o Bohu může být poznáno, je mezi nimi zjevné, neboť Bůh jim to zjevil – neboť neviditelné věci o něm jsou spatřovány, jak jeho věčná moc, tak i jeho božství, které jsou pozorovány od stvoření světa v učiněných věcech –, aby byli bez omluvy…
Výraz „to, co o Bohu může být poznáno“ ukazuje na to, že neviditelný Bůh je viditelný ve stvoření, a sice skrze svou moc a své božství. Když pozorujeme vesmír, vidíme Boží ohromnou moc ve stvoření vesmíru, ale také v tom, že ho den za dnem udržuje. Ve stvoření a udržování vesmíru může být také poznáno Jeho božství. Je vyjadřováno v Jeho všemohoucnosti, Jeho vševědoucnosti a v Jeho všudypřítomnosti. Výraz „v učiněných věcech“ ukazuje, že stvoření je sice veliké a obdivuhodné, ale Stvořitel je větší.
Tak je každý člověk bez omluvy, protože všude a denně má před svýma očima toto obdivuhodné stvoření a může v něm poznat Boha.
Verše 21–23: … protože znajíce Boha, jej ani neoslavovali jako Boha, ani mu neděkovali, nýbrž ve svých přemýšleních upadli do bláznovství a jejich nerozumné srdce bylo zatměno. Vydávajíce se za moudré, stali se blázny a proměnili slávu neporušitelného Boha v podobnost obrazu porušitelného člověka a ptáků a čtyřnohých a plazících se zvířat.
Apoštol zde mluví o modloslužbě, která začala v době Noého (Jozue 24,2). Výrazem: „protože znajíce Boha…“ se k tomu odvolává na potopu.
Pomocí tohoto soudu by lidé bývali mohli vědět, že Bůh soudí zlo. Od této doby dává Bůh ve své dobrotě na zemi vlády a soudy. Ve své prozřetelnosti je až dodnes ustanovuje. 1. Mojžíšova 9,6 to jasně ukazuje: „Kdo vylije lidskou krev, skrze člověka má být jeho krev vylita.“ Vlády tu jsou, aby dobré chválily a zlé trestaly. Jak smíme být Bohu vděčni, že vlády dal.
Místo aby Boha poznali, lidé tehdy „ve svých přemýšleních upadli do bláznovství“, ale mysleli si, že jsou moudří! Chtěli stavět věž, jejíž špička bude sahat k nebi. Tu Bůh opět musel zasáhnout soudem, a to tak, že zmátl jazyky.
Božím ukázáním se v potopě a zmatením jazyků na jedné straně a dále ustanovováním vlád v každé zemi a v každé době na druhé straně, může každý člověk poznat Boha. Má Jej oslavovat a děkovat Mu. Ale místo toho si lidé udělali modly podle vlastních představ.
Stali se blázny. Proměnili obraz nepomíjitelného Boha v podobnost člověka a zvířete. Ačkoli byli stvořeni v obrazu a podobenství Božím a mají úkol být ve svém životě svědectvím o svém Stvořiteli a ctít Ho, stali se modláři. Zneuctili Boha, když jako bohy oslavovali porušitelné lidi nebo zvířata.
Jsou představeny tři způsoby chování těchto nemorálních lidí. Všechny tři začínají tím, že Bůh je vydal. Bůh nechá lidi jít ve zlu – jak vážná slova!
Verše 24 a 25: Proto je Bůh vydal v žádostech jejich srdcí k nečistotě, aby svá těla navzájem zneuctili; ti, kteří zaměnili Boží pravdu za lež a stvoření přinášeli uctívání a službu místo Stvořiteli, který je velebený na věky. Amen.
Modloslužba jde ruku v ruce s mravním úpadkem. Apoštol mluví o tom, že se zneuctívají a přinášejí stvoření uctívání a službu. Je to hrozné odpadnutí člověka od Boha! Místo aby ctili Stvořitele, klanějí se modlám a slouží jim.
Verše 26 a 27: Proto je Bůh vydal v ohavné vášně; neboť jak jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený, tak rovněž muži opustili přirozený styk s ženou a ve své touze vzpláli k sobě navzájem, muži s muži páchajíce hanebnost a náležitou odplatu za své poblouzení na sobě samých obdrželi.
Bůh nechává lidi jít v nemravnosti. Jsou ukázány tyto dva nepřirozené hříchy: lesbická praxe (pohlavní vztah mezi ženami) a homosexualita (pohlavní vztah mezi muži).
Verše 28–32: A protože nepovažovali za dobré mít ve známosti Boha, Bůh je vydal v převrácený smysl, aby činili, co se nesluší; naplněni vší nespravedlností, zlomyslnosti, chamtivostí, špatností; plni závisti, vraždy, hádky, lsti, zákeřností; našeptávači, pomlouvači, Boha nenávidící, násilníci, pyšní, chlubní, vynalézači zlých věcí, rodičů neposlušní, nerozumní, nevěrní, bez přirozené lásky, nemilosrdní; kteří, ačkoli znají Boží spravedlivý rozsudek, že ti, kteří takové věci činí, jsou hodni smrti, to nejen vykonávají, nýbrž mají i zalíbení v těch, kteří to činí.
Nakonec nechává Bůh jít lidi v násilí. Zde se setkáváme se dvěma charakteristickými znaky člověka, jenž upadl do hříchu: zkaženost a násilí. V 1. Mojžíšově 6,11 jsou tyto dva pojmy jmenovány. „Naplněni vší nespravedlností…“ a následuje dlouhý seznam výrazů, které mají co činit s násilností. Je to hrozná skutečnost v životech a historii lidí, že jsou plné násilí a prolévání krve.
Ačkoli je lidem spravedlivý rozsudek nad násilností známý, přesto ji osobně vykonávají a radují se také z těch, kteří jsou násilní.
Slušný člověk, popsaný v kapitole 2,1–5, je civilizovaný a má dobré zásady, které jsou užitečné pro soužití lidí. Dostává svým povinnostem, vede před lidmi kolem sebe spravedlivý život a hrubé hříchy zavrhuje. Přesto vykazuje dva charakterové znaky, které Bůh odsuzuje.
Verše 1–3: Proto jsi neomluvitelný, ó člověče, každý, který soudíš; neboť v čem druhého soudíš, odsuzuješ sám sebe; neboť ty, který soudíš, činíš totéž. Víme ale, že Boží soud je podle pravdy nad těmi, kteří něco takového činí. Myslíš si ale, ó člověče, který soudíš ty, kteří něco takového činí, a sám děláš totéž, že ty unikneš Božímu soudu?
Duch soudu nad jinými lidmi je hluboce zakořeněné lidské zlo. V Matouši 7,1–5 ukazuje Pán ve své řeči na hoře, jak hluboko je v nás tento soudcovský duch zakořeněn. Vidíme třísku v oku bratra, ale trám ve vlastním oku nepozorujeme. Tak čteme také zde: „Ty, který soudíš, činíš totéž.“ Člověk je od přirozenosti mírný sám k sobě a přísný ke druhým. To je vlastně pokrytectví.
Boží soud je podle pravdy. Nesoudí podle zdání, nýbrž podle skutečnosti. Nikdo, kdo takto žije v pokrytectví, neunikne Božímu soudu.
Verše 4 a 5: Anebo opovrhuješ bohatstvím jeho dobroty a trpělivosti a dlouhočekání, a nevíš, že Boží dobrotivost tebe k pokání vede? Podle své tvrdošíjnosti a svého nekajícího srdce si ale shromažďuješ hněv ke dni hněvu a zjevení Božího spravedlivého soudu,…
Bůh za druhé u těchto lidí odsuzuje, že opovrhují Jeho dobrotivostí.
Dobrými i těžkými věcmi vstupuje do života těchto civilizovaných lidí s jejich chvályhodnými principy. Obojí je znamením Boží dobroty k nim: Chtěl by je vést k pokání. Bůh dopouští i v životě slušných lidí těžké věci. Může to být nemoc, ztráta blízkých příbuzných nebo hospodářské problémy. Pak je ale vždy Jeho cílem vést tyto lidi k obrácení.
Avšak místo aby činili pokání, jsou tvrdošíjní a neobracejí se. „Den hněvu“ se opět vztahuje na velký bílý trůn, kde Bůh zjeví svůj majestát v soudu. Tam je stihne Boží spravedlivý soud.
Apoštol mluví v 5. verši o „Božím spravedlivém soudu“, skrze který oslaví svůj majestát. Bere to za pohnutku, aby nám ve verších 6 – 16 představil zásadní skutečnosti o Božím jednání v soudu.
Verš 6: … který každému odplatí podle jeho skutků. …
Výraz „každému odplatí“ ukazuje Boží všeobecný soud a Jeho odplatu. Odpovídá to Jeho svatosti. K tomu nalézáme pět bodů:
1) Podle jeho skutků
Bůh soudí každého podle jeho skutků, to znamená tak, jak každý skutečně žil. Lidé přikrášlují svůj život, ale Bůh posuzuje podle skutečnosti.
2) Co Bůh uznává
Verš 7: … těm, kteří s vytrvalostí v dobrém skutku hledají slávu a čest a nepomíjitelnost, věčným životem;…
Bůh uznává:
Bůh to vidí a chce to odplatit slávou, ctí a pokojem, jak nám to rovněž objasňuje 10. verš. Tato odměna se vztahuje na život na zemi. „Věčný život“ (verš 7) jim slibuje pro budoucnost, když jejich život na zemi skončí. Je jasné, že tak může jednat jen obrácený člověk.
3) Co Bůh odsuzuje
Verše 8 a 9: … těm ale, kteří hledají svár a jsou neposlušní pravdy, nepravosti ale poslušní, hněvem a zuřivostí. Soužení a úzkost na každou duši člověka, který vykonává zlé, ….
Bůh odsuzuje:
To vše Bůh odplatí. Už ve svém životě na zemi budou muset procházet soužením a úzkostí. V budoucnosti obdrží hněv a zuřivost. To se týká neobrácených lidí.
4) Žid předně, pak i Řek
Verše 9 a 10: … jak na Žida předně, tak také i na Řeka; sláva ale a čest a pokoj každému, kdo působí dobré, jak Židu předně, tak také i Řeku; …
Židé měli více známosti o Bohu a o Jeho vůli než Řekové. Tento rozdíl bere Bůh v úvahu, když někoho posuzuje v soudu. To platí jak při uznání dobrého, tak také při odsouzení zlého.
5) Všichni lidé stojí pod Božím rozsudkem
Verš 11: … neboť není přijímání osob u Boha.
Měřítko pro Boží jednání v soudu je bez výjimky použito na všechny lidi. To je důležitý závěr, který musíme učinit vzhledem k dalšímu verši.
Verš 12: Neboť kteří bez zákona hřešili, bez zákona také zahynou; a kteří pod zákonem hřešili, budou souzeni skrze zákon…
Ti, „kteří bez zákona hřešili“, jsou nenáboženští lidé, ať nemravní nebo slušní: zahynou.
Náboženští lidé, jak je popisuje kapitola 2,17–29, hřešili pod zákonem: Budou souzeni.
Zde je tedy ukázáno, že Bůh nedělá výjimky: Všichni lidé spadají pod Jeho soud, protože dělali to, co On odsuzuje.
Verš 16: … v ten den, kdy bude Bůh soudit skryté věci lidí podle mého evangelia skrze Ježíše Krista.
K tomuto slavnostnímu dni soudu dojde u velkého bílého trůnu (Zjevení 20,11–15). Výraz „mé evangelium“ zahrnuje celou službu apoštola Pavla, kterou od Pána přijal (viz také kapitolu 16,25). Avšak zde je položen důraz na evangelium Boží. To je poselství, které představuje Ježíše Krista jako Zachránce a jako Soudce.
Verše 13–15, dané do závorky, tvoří vsuvku.
Verš 13: …(neboť ne posluchači zákona jsou spravedliví před Bohem, nýbrž činitelé zákona budou ospravedlněni.
Přiznávat se k Božímu slovu a být posluchačem těchto slov ještě neznamená, že člověk je spravedlivý. Pán Ježíš jednou vyprávěl o pošetilém muži, jenž slyšel Boží slovo, ale nečinil je. Tento muž postavil svůj dům na písku, a tak neměl pro svůj život bezpečný základ.
Kdo je poslušný Božího slova, a tím je činitel zákona, je ospravedlněn. Myslíme tu na toho moudrého muže v onom příběhu, který slyšel Slovo a činil je. Byl ospravedlněn. Pán staví oba muže vedle sebe: Oba slyšeli Boží slovo. Jeden je činil, druhý je nečinil. To je pro Boha rozhodující.
Verš 14: Neboť když národy, které nemají zákon, od přirozenosti vykonávají věci zákona, tu jsou tito, kteří nemají zákon, sami sobě zákonem,…
Jsou lidé, kteří neznají Bibli, a přece ukazují určité způsoby chování, které souhlasí s Božím slovem. Přemýšlením a zkušeností poznávají jako zlé určité věci, které i Bible označuje za zlé. Docházejí k závěrům, které souhlasí s Božím slovem. Tak jsou si sami zákonem, tzn. jsou lepší, než ti, kteří Bibli znají, ale nežijí podle ní.
Verš 15: …takoví, kteří ukazují dílo zákona napsané ve svých srdcích, přičemž jejich svědomí spolu svědčí a jejich myšlenky se mezi sebou obžalovávají nebo také omlouvají)…
Lépe porozumět myšlenkovému sledu těchto veršů nám pomůže ilustrace: Z Božího slova víme, že krást je hřích. Někdo, kdo Bibli nezná, ale upřímně smýšlí, dojde k závěru, že krást je něco zlého. To jsou přemýšlení. Ale nejpozději tehdy, když mu někdo něco ukradne, také ze zkušenosti ví, že to je hřích. Jsou nevěřící lidé, kteří by nikdy nic neukradli, protože tuto zásadu poznali. V tomto bodě jsou v souladu s Bohem a Jeho myšlenkami.
„Přičemž jejich svědomí spolu svědčí.“ Svědomí je Bohem daný nástroj v každém člověku. Působí, že jej jeho myšlenky obžalovávají, když jedná proti Božímu slovu. Vede ale také k tomu, že jej jeho myšlenky omlouvají, když žije podle Bible. Tak je svědomí Bohem daný ukazatel, který člověku pomáhá, aby nedělal zlé.
Souhrnem: Ve verších 6–16 nalézáme zásadní poznámky o Božím jednání v soudu. V pěti bodech je představeno Jeho posuzování podle Jeho svatosti. Verše 13–15 obsahují vsuvku o svědomí.
Na příkladu Židů jsou ve verších 17–29 ukázány znaky náboženského člověka. Zná, čte a slyší Boží slovo, ale nečiní je. Bůh odsuzuje tři způsoby jednání náboženského člověka:
Verš 17: Jestliže se však nazýváš Židem a spoléháš se na zákon a chlubíš se Bohem…
Náboženský člověk se opírá o zákon, je pyšný, že vlastní Boží slovo. A chlubí se tím, že navenek stojí ve spojení s Bohem.
Verš 18: …a znáš vůli a rozeznáváš to výtečnější, poněvadž jsi vyučen ze zákona …
Náboženský člověk se domýšlí, že umí rozlišovat dobré a zlé, protože čte Boží slovo.
Verš 19: …a troufáš si, že jsi vůdce slepých, světlo těch, kteří jsou ve tmě,…
Namýšlí se, že je „vůdce slepých“ a že může druhé vést. Domnívá se o sobě, že je světlem. Chlubí se tím a říká: Mám známost Božího slova!
20. verš: …vychovatel pošetilých, učitel nedospělých, jenž má formu známosti a pravdy v zákoně – …
Jako „vychovatel pošetilých“ se považuje za moudrého. A jako „učitel nedospělých“ si troufá druhé poučovat.
Náboženský člověk se tedy zjevuje ve velké domýšlivosti, která se ukazuje v pýše, že patří k Božímu lidu. Domnívá se, že všechno umí správně posoudit a může druhé vést. Tato pýcha je zvláštním rysem náboženských lidí.
Verše 21–23: … ty, který nyní učíš druhého, sám sebe neučíš? Který kážeš, že se nemá krást, a kradeš? Který říkáš, že se nemá cizoložit, a cizoložíš? Který považuješ modly za ohavnost, a dopouštíš se loupeže v chrámu? Který se chlubíš zákonem, a zneucťuješ Boha přestupováním zákona?
Náboženský člověk nedělá to, co druhé učí dělat. Káže vodu a pije víno, jak se říká. Pavel k tomu předkládá tři příklady:
Náboženský člověk káže, že se nemá krást, a přece krade.
Káže, že se nemá cizoložit, a sám to dělá.
Káže proti modloslužbě, ale dopouští se chrámové loupeže.
Tak se projevují náboženští lidé jako kazatelé morálky.
Verš 24: Neboť kvůli vám je Boží jméno mezi národy v porouhání, jak je psáno.
Boží jméno je chováním náboženského člověka nejen zneuctěno, nýbrž je v porouhání. Protože tento Boží slovo jen káže, ale nežije podle něho, jsou lidé ve svém mínění o Bohu, jenž ta nařízení dal, negativně ovlivňováni.
25. verš: Neboť obřízka sice má užitek, když činíš zákon; ale když jsi přestupník zákona, tu se tvá obřízka stala neobřízkou.
Obřízkou patří Žid navenek k Bohu a k Jeho lidu. Jestliže ale přes svou obřízku žije nespravedlivě a neposlušně, je přestupník zákona. Tím se stává neobřízkou, to znamená, že nepatří vnitřně Bohu. To charakterizuje náboženského člověka: Navenek vyznává, že je u Boha, ale vnitřně je od Něho daleko vzdálen. To je velmi vážné!
Verše 26–29: Jestliže nyní neobřízka dbá práv zákona, nebude jeho neobřízka počítaná za obřízku a neobřízka od přirozenosti, která zákon naplňuje, tebe soudit, který s literou a obřízkou jsi přestupník zákona? Neboť ne ten je Žid, který je jím navenek, ani není vnější obřízka v těle obřízkou; nýbrž ten je Žid, který to je vnitřně, a obřízka je obřízka srdce, v duchu, ne v liteře; jehož chvála není od lidí, nýbrž od Boha.
Apoštol používá tohoto stavu věcí, aby mluvil o obřízce srdce. Tím má na mysli poslušnost vůči Bohu a Jeho Slovu. Není rozhodující náboženské stanovisko, nýbrž to, zda někdo poslouchá Boha a Jeho Slovo.
V tomto důležitém, ale ne jednoduchém oddílu v kapitole 3,1–8 se apoštol staví proti třem chybným závěrům:
Verše 1–4: Jaká je nyní výhoda Žida anebo jaký je užitek obřízky? Mnohý v každém ohledu. Neboť předně jim byly svěřeny Boží výroky. Co tedy? Jestliže někteří neuvěřili, zruší snad jejich nevěra Boží věrnost? To buď daleko! Bůh ale buď pravdivý, každý člověk ale lhář; jak je psáno: „Abys byl ospravedlněn ve svých slovech a přemohl, když jsi souzen.“
První chybný závěr: Nevěra náboženského člověka dokazuje, že Boží slovo je nedostatečné. – Proti tomu se apoštol staví zcela rozhodně a říká: To buď daleko, nikdy! Bůh je věrný, Jeho Slovo je dokonalé a On dostojí svým výrokům.
Verše 5–7: Jestliže však naše nepravost prokazuje Boží spravedlnost, co máme říci? Je snad Bůh nespravedlivý, že stihá hněvem? (Mluvím podle způsobu lidí.) To buď daleko! Jak by jinak mohl Bůh soudit svět? Jestliže ale Boží pravda se mou lží rozhojňuje k jeho slávě, proč jsem také ještě souzen jako hříšník?
Druhý chybný závěr: Bůh nesmí zlo soudit. Jestliže zlé jednání člověka teprve správně vyzvedá Boží slávu, pak přece nesmí zlo soudit. – I proti tomu se apoštol rozhodně staví, když říká: To buď daleko!
Verš 8: A je to snad tak, jak se nám rouhají a jak někteří říkají, že říkáme: Čiňme zlé, aby přišlo dobré? – jejichž odsouzení je spravedlivé.
Třetí chybný, ještě horší závěr: Lidé říkají: Zlo přispívá k dobrému. To se tvrdí ve výroku: „Čiňme zlé, aby přišlo dobré.“
Takový závěr je naprosto převrácený a ukazuje zkažený vnitřní postoj. Apoštol tomuto výroku odporuje se vší rozhodností a velkou silou a říká: Kdo tak smýšlí a kdo tak mluví, toho postihne Boží spravedlivý soud.
V těchto verších se učíme třem skutečnostem:
Člověk může dobré, které přichází od Boha, jen zkazit, ale Bůh může vyvést ze zla dobré. Ve Starém zákoně nalézáme výstižný obraz: Samson zabil lva. Později nalezl v těle mrtvého zvířete med. Učinil závěr. „Ze sžírajícího vyšel pokrm a ze silného sladkost.“ (Soudců 14, 14).
Nyní v kapitole 3,9–20 následuje závěrečný Boží úsudek o všech třech skupinách lidí:
Verš 9: Co nyní? Máme nějakou přednost? Naprosto ne; neboť jsme předtím obvinili jak Židy, tak i Řeky, že jsou všichni pod hříchem, …
První velký závěr: Všichni lidé jsou pod hříchem, všichni zhřešili.
Apoštol nyní cituje sedm míst ze Starého zákona, aby dokázal čtyři skutečnosti:
a) Člověk jako osoba je hříšný!
Citáty ze Žalmu 14,1–3 a Žalmu 53,3.4:
Verš 10: …jak je napsáno: „Není spravedlivého, není ani jednoho;…
Není tu žádná shoda s Bohem.
Verš 11a: …není žádný, kdo je rozumný;…
Člověk je zatemněn v rozumu (Ef 4,18).
Verš 11b: …není žádný, kdo by hledal Boha.
Člověk „nenávidí světlo a nepřichází ke světlu“ (Jan 3,20).
Verš 12a: Všichni se odvrátili, …
Ačkoli by člověk mohl skrze stvoření, svědomí a skrze Boží zákon znát nároky na sebe, odvrací se od nich.
Verš 12b: …napořád se stali neužitečnými;…
Takoví, jací jsou, jsou lidé pro Boha nepoužitelní.
Verš 12c: …není, kdo činí dobré, není ani jeden.“
Není tu žádný, kdo činí dobré. U přirozeného člověka jsou jen mrtvé skutky.
b) Jejich mluvení je hříšné!
Citáty ze Žalmu 5,10; Žalmu 140,4 a Žalmu 10,7:
Verš 13a: „Jejich hrdlo je otevřený hrob, svými jazyky jednali lstivě.“
To popisuje celou neupřímnost člověka, která se zvláště ukazuje v jeho slovech. Hřeší svým jazykem.
Verš 13b: „Pod jejich rty je hadí jed.“
Svými rty působí škodu.
Verš 14: „Jejich ústa jsou plná klení a hořkosti.“
Ústa zde představují vzpurné mluvení proti Bohu.
c) Jednání člověka je hříšné!
Citát z Izaiáše 59,7:
Verše 15–17: „Jejich nohy jsou rychlé k vylévání krve; zpuštění a bída je na jejich cestách a cestu pokoje nepoznali.“
Zde se jedná o násilnost neobráceného člověka.
d) Jejich pohnutky jsou hříšné!
Citát ze Žalmu 36,2:
Verš 18: „Není Boží bázně před jejich očima.“
Také nitro člověka a jeho pohnutky jsou hříšné.
Verš 19: Víme ale, že vše, co zákon říká, to mluví k těm, kteří jsou pod zákonem, aby každá ústa byla zacpána a celý svět propadl Božímu soudu.
„Každá ústa jsou zacpána“ se vztahuje zvláště na soud náboženských lidí.
„Celý svět propadl rozsudku.“ Také nemravní, jakož i slušní lidé, kteří nestojí Bohu blízko, jsou souzeni.
Verš 20: Proto ze skutků zákona nebude před ním ospravedlněno žádné tělo; neboť skrze zákon přichází poznání hříchu.
Tento zajímavý verš mluví o Božím zákonu, přesně vzato o deseti přikázáních. Tento zákon nemůže člověka zachránit. Proč ne? Protože není dobrý? Nikoli, nýbrž proto, že člověk je hříšník, a proto ho nemůže dodržet. To tvoří neschopnost zákona.
Přesto má důležitý užitek: Působí poznání hříchu. V 1. Timoteovi 1,8–10 je nám řečeno, že zákon není určen pro věřícího, nýbrž pro bezbožného, pro bezuzdného, aby poznal, že je zlý a dělá zlo.
Zákon přirovnáváme k zrcadlu: Zrcadlo mi může ukázat, že jsem špinavý, ale nemůže mne od této špíny očistit.
Kapitola 3,21 – 4,25
Když byli všichni lidé odsouzeni jako provinilí, je ve verších 21–31 představeno Boží řešení: Každý věřící obdrží na základě krve Pána Ježíše Boží spravedlnost.
Verš 21: Nyní ale byla, bez zákona, zjevena Boží spravedlnost, dosvědčená zákonem i proroky:…
Apoštol začíná tento oddíl slovy „nyní ale“. Když vykreslil temný obraz selhání člověka, mluví nyní o obdivuhodné době milosti, ve které smíme žít. Ukazuje nám, co Bůh věřícímu dává.
„Bez zákona“, tedy mimo každý zákonní systém, je Boží spravedlnost zjevena v evangeliu. Toto zjevení charakterizuje křesťanské časové období. Boží evangelium bylo dosvědčeno a předpověděno už ve Starém zákoně skrze zákon a proroky.
V historii lidí jsou různé epochy, mezi jiným doba zákona a doba milosti. Je důležité, abychom tyto dvě domácnosti dovedli rozlišovat. Bůh jedná v různých obdobích spasení nebo domácnostech rozdílně. A přece nalézáme v Božím slově plnou harmonii přes tyto doby spasení. Starý zákon vrhá světlo na vzácnou pravdu, že Boží spravedlnost je zjevena v době milosti (Iz 46,13; 56,1).
Verš 22: Boží spravedlnost ale skrze víru v Ježíše Krista vůči všem a na všechny, kteří věří.
Boží spravedlnost není lidmi způsobená spravedlnost, která je od nás vyžadována a která by pak mohla před Bohem platit. Tu my nemůžeme a nemusíme působit. Ne, Boží spravedlnost přichází od Něho a je v souladu s Jeho podstatou.
Byla způsobena výkupným dílem našeho Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Jeho život byl spravedlivý. A přece by nám nemohl tuto božskou spravedlnost nabídnout. Neboť teprve na kříži byl pro naše hříchy a pro hřích v Božím soudu. Boží spravedlivý trest stihl Jej a On v něm vytrval. Tím dobyl tuto božskou spravedlnost. Zcela uspokojil všechny Boží nároky. Ano, ještě více: Ve svém výkupném díle Boha oslavil. Nyní je nám lidem tato božská spravedlnost nabízena na základě Jeho díla. Můžeme ji získat skrze víru v Pána Ježíše, když Jej přijmeme jako osobního Vykupitele.
„Vůči všem“ ukazuje směr, ve kterém je tato božská spravedlnost nabízena: všem lidem! „Na všechny, kteří věří“ znamená, že její použití je jen pro ty, kteří ji vírou uchopí.
Verš 23: Neboť není rozdílu, neboť všichni zhřešili a nedosahují slávy Boží…
Ještě jednou je zdůrazněno, že všichni zhřešili, a tím na sebe vložili vinu. To má za následek soud a trest. Nedosahují slávy a nemohou dělat nic, co by bylo přiměřené a vhodné pro Boží slávu.
Verš 24: … a jsou ospravedlňováni zdarma jeho milostí, skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši;…
Lidé, kteří zhřešili a uvalili na sebe vinu a jdou vstříc soudu – kteří nemohou dělat nic, aby tomuto údělu ušli, mohou být ospravedlněni zdarma. Podivuhodná milost!
„Gratis – zdarma“ mají rádi všichni lidé. Avšak proč hned všichni nepřijmou toto bezplatné spasení v Pánu Ježíši? Není to proto, že člověk musí dát stranou všechnu svou pýchu, když chce toto ospravedlnění obdržet zdarma?
Verš 25: … kterého Bůh představil jako prostředek smíření skrze víru v jeho krev k prokázání své spravedlnosti…
Tento bezplatný dar je možné obdržet bez peněz a bez zaplacení, a to díky vykonanému výkupnému dílu Ježíše Krista. On dal prostředek smíření: svou krev. Vírou v Jeho krev získá člověk Boží spravedlnost. Nejde zde tedy jen o to, přijmout Osobu Pána Ježíše, nýbrž opřít se také o Jeho výkupné dílo.
Verše 25 a 26: … kvůli prominutí předtím učiněných hříchů pod Boží shovívavostí; k prokázání své spravedlnosti v nynější době, aby byl spravedlivý a ospravedlňoval toho, který je víry v Ježíše.
Bůh mohl prominout hříchy věřících Starého zákona, protože předem viděl dílo svého Syna na kříži Golgoty. Věřící Starého zákona – o tom nepochybuji – věděli o tom, že jim je odpuštěno. Ale nevěděli, jak může být učiněno smíření za jejich hříchy. Avšak důvěřovali Bohu, že On to učiní. My, věřící doby milosti, můžeme hledět zpět na dokonale vykonané dílo vykoupení. Víme, na jakém základě jsme byli ospravedlněni. To je vzácná jistota!
Dílo Pána Ježíše tedy stačí i pro všechny lidi Starého zákona, kteří byli věřící. Vidíme tu dalekosáhlé působení díla Pána Ježíše. Jak je obsáhlé a nesmírně velké!
„Ospravedlňuje toho, kdo je víry v Ježíše.“ Jestliže nás Bůh ospravedlňuje, jedná v souladu se svou podstatou. On je svatý a musí hřích odsoudit. Těmto Božím svatým nárokům naprosto vyhovělo dílo Pána Ježíše na kříži. Bůh byl smrtí Krista oslaven ve svých podstatných charakterových rysech. Proto každý, kdo osobně uvěří v to-to výkupné dílo, je Bohem ospravedlněn.
Verše 27 a 28: Kde je nyní chlouba? Byla vyloučena. Skrze který zákon? Skutků? Nikoli, nýbrž skrze zákon víry. Neboť soudíme, že člověk je ospravedlňován skrze víru, bez skutků zákona.
Tento oddíl začíná otázkou: „Kde je nyní chlouba?“ Odpověď zní: Není tu sláva pro člověka! To je hluboce zakořeněný problém člověka, že chce být vždy ctěn. Avšak ten, kdo chce pro sebe použít tuto božskou spravedlnost, musí vědět, že čest náleží jen Bohu.
Na principu „zákona skutků“ nelze tuto spravedlnost získat. Tento „zákon skutků“ je Kainova zásada. Ten věřil, že svou činností najde u Boha uznání. To je prastaré, a přece nanejvýš moderní náboženství. Lidé si myslí, že Bůh posuzuje život člověka pomocí nějaké váhy: Na levou stranu mají být položeny jeho hříchy a na pravou stranu jeho dobré skutky, o kterých si myslí, že je vykonal. Pak doufá, že až bude jednou stát před Bohem, váhy se skloní na pravou stranu. Ale Bůh v tomto směru nepoužívá žádné váhy.
Deset tisíc dobrých skutků člověka neodejme ani jeden hřích! Skrze „zákon skutků“ nemůže být nikdo ospravedlněn. To se stane jen skrze „zákon víry“. To je zásada Abelova, který už tehdy poznal, že potřebuje zástupnou oběť, aby byl ospravedlněn.
Verše 29 a 30: Nebo je snad Bůh pouze Bohem Židů? Ne také národů? Ano, i národů, neboť on je ten jeden Bůh, který ospravedlní obřízku z víry a neobřízku skrze víru.
Bůh je Bůh všech lidí. Nabídka ospravedlnění platí pro náboženské i bezbožné lidi. Vzhledem k náboženským lidem apoštol říká: „Ospravedlněni z víry“, v protikladu k jejich náboženským skutkům. Ve vztahu k bezbožným lidem používá výraz „ospravedlněni skrze víru“, v protikladu k slušnému životu bez Boha. Jaká je to obdivuhodná božská skutečnost!
Verš 31: Rušíme tedy vírou zákon? To buď daleko! Nýbrž potvrzujeme zákon.
Apoštol ihned na otázku ohledně rušení zákona dává odpověď: To buď daleko! Ne, skrze zákon jsou hříchy poznány. To je užitek zákona!
„Potvrzujeme zákon.“ Nyní už myslí na to, co nalézáme v další kapitole o Abrahamovi a Davidovi.
Kapitola 4 mluví o Abrahamovi a Davidovi, kteří už v době Starého zákona získali ospravedlnění a odpuštění skrze víru v Boží milost a všemohoucnost. Tento oddíl začíná otázkou: „Co máme nyní říci?“ Tím je jasné, že nyní budou potvrzeny a doplněny důležité myšlenky z kapitoly 3,21–31.
Verš 1: Co máme nyní říci, že Abraham, náš otec podle těla, nalezl?
Apoštol nyní mluví o Abrahamovi jako o „našem otci“. Tento patriarcha je důležitou osobou pro lidi z izraelského národa, ale také pro nás, věřící doby milosti.
Verše 2 a 3: Neboť jestliže byl Abraham ospravedlněn ze skutků, má se čím chlubit – ale ne před Bohem. Neboť co říká Písmo? „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost.“
Byl Abraham ospravedlněn ze skutků? Pak by se mohl chlubit. Ale ne, on na slovo uvěřil Bohu, a to mu bylo počteno za spravedlnost.
Verše 4 a 5: Tomu ale, který pracuje /nebo: činí skutky/, není mzda připočtena podle milosti, nýbrž podle dluhu. Tomu ale, který nepracuje /nebo: nečiní skutky/, nýbrž věří v toho, jenž ospravedlňuje bezbožného, je jeho víra počtena za spravedlnost;…
Když někdo pracuje a za svou práci něco dostane, pak tomu říkáme mzda. Jestliže ale někdo nepracuje, a přece je ospravedlněn, tu to není mzda, nýbrž dar. Tento dar dal Bůh nám, když jsme v Něho uvěřili. To zakusil už Abraham.
Verše 6–8: …jako i David vypravuje blahoslavenství člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků: „Blahoslavení jsou ti, jejichž nepravosti jsou odpuštěny a jejichž hříchy jsou přikryty! Blahoslavený je muž, jemuž Pán nepřipočítává hřích!“
David byl pro Izraelity a je i pro nás důležitou osobností. Bez skutků obdržel odpuštění a stal se šťastným. To potvrzuje citát ze Žalmu 32,1: „Blahoslavený je ten, jemuž je odpuštěno přestoupení, jehož hřích je přikryt!“
Výraz „odpuštěno“ nalézáme v Listu Římanům jen zde. Skutečnost sama o sobě stojí před námi víckrát, o tom není pochyb. Ale apoštol pak mluví vždy o ospravedlnění. Rozdíl mezi odpuštěním a ospravedlněním je ukázán při vysvětlení verše 5,1.
Verše 9 a 10: Spočívá toto blahoslavenství nyní na obřízce nebo také na neobřízce? Neboť říkáme, že Abrahamovi byla víra počtena za spravedlnost. Jak mu tedy byla přičtena? Když byl v obřízce nebo když byl v neobřízce? Ne v obřízce, nýbrž před obřezáním.
Abraham věřil dříve, než byl obřezán. Proto je otcem věřících, kteří nejsou obřezáni. To jsou lidé, kteří přicházejí z bezbožného pozadí. Radost ospravedlnění obdrží také věřící nežidovského původu.
Verše 11 a 12: A obdržel znamení obřízky jako pečeť spravedlnosti víry, kterou měl, když byl v neobřízce, aby byl otcem všech, kteří věří v neobřízce, aby také jim byla připočtena spravedlnost; a otcem obřízky, nejen pro ty z obřízky, nýbrž také pro ty, kteří chodí ve stopách víry, kterou měl náš otec Abraham, když byl v neobřízce.
Apoštol dále rozvádí, že Abraham obdržel pečeť obřízky jako potvrzení své víry. Proto je také otcem věřících s náboženským pozadím. Radost ospravedlnění platí také jim.
Verše 13–16: Neboť ne skrze zákon se dostalo Abrahamovi nebo jeho potomstvu zaslíbení, že má být dědicem světa, nýbrž skrze spravedlnost z víry. Neboť jsou-li dědici ti ze zákona, tu je víra zmařena a zaslíbení zrušeno. Neboť zákon působí hněv; kde ale není zákon, tam není také přestoupení. Proto je to z víry, aby to bylo podle milosti, aby zaslíbení bylo celému potomstvu pevné, ne pouze tomu ze zákona, nýbrž také tomu z Abrahamovy víry, jenž je otec nás všech…
Když zde Pavel mluví o dědictví, pak má na mysli budoucnost věřících. Obsahuje naše vejití do nebe a vše, co s tím souvisí. Tento šťastný budoucí díl nedostaneme skrze zákon. Ne, zákon působí hněv, přinesl by nám odsouzení u velkého bílého trůnu a hroznou budoucnost v pekle.
Avšak naše dědictví právě není skrze zákon, nýbrž z víry a podle milosti. To nám ukazuje obě stránky naší budoucnosti. Získáváme tuto budoucnost z víry, to je stránka člověka. Avšak je nám darována z milosti, to je Boží stránka.
Tato obdivuhodná, šťastná budoucnost věřících je zajištěna, neboť se zakládá na Božím slibu.
Verše 17–22: …(jak stojí psáno: „Ustanovil jsem tě za otce mnohých národů.“) před Bohem, jemuž uvěřil, který oživuje mrtvé a povolává to, co není, jako by bylo; jenž proti naději v naději uvěřil, aby se stal otcem mnohých národů podle toho, co je řečeno: „Tak bude tvé potomstvo.“ A ne slabý ve víře, nehleděl na své vlastní, už umrtvené tělo, poněvadž mu bylo téměř sto let, a odumřelé lůno Sáry, a nepochyboval o Božím zaslíbení v nevěře, nýbrž byl posilněn ve víře, dávaje Bohu čest, a byl plné jistoty, že co on zaslíbil, také může učinit. Proto mu to také bylo počteno za spravedlnost.
V těchto verších je nám představena důležitá pravda: Bůh vyvádí život ze smrti. Abraham uvěřil Bohu a Jeho slovu, když mu Bůh zaslíbil potomka. Jeho víra se opírala o skutečnost, že Bůh oživuje mrtvé, a tak daruje potomka.
Abraham uvěřil Bohu „proti naději“. Skutečnosti a okolnosti v jeho životě mluvily proti naplnění zaslíbení. Věřil také „v naději“, protože nehleděl na okolnosti a skutečnosti, nýbrž protože důvěřoval Bohu a Jeho slovu. Je to velmi krásná věta: proti naději a v naději! Ačkoli tu nebyla naděje (on a Sára byli příliš staří), přece doufal – a nebyl zahanben!
Protože nehleděl na sebe ani na Sáru, nebyl ani „slabý ve víře“, ani plný pochybností. A Bůh posilnil jeho víru. Věděl, že Bůh je nejen mocný, nýbrž že je všemohoucí. Důvěřoval Všemohoucímu a tím přišel vzhledem k zaslíbení k „plné jistotě“. Tuto víru Bůh potvrdil. Přičetl mu ji za spravedlnost.
Zde je nám představena Abrahamova víra vzhledem k zaslíbení potomka, aby nám bylo ukázáno, že táž víra je aktivní, když jde o naše ospravedlnění: Hledíme ne na svůj beznadějný stav, nýbrž důvěřujeme Bohu a Jeho výrokům.
Verše 23 a 24: Není to ale napsáno jen kvůli němu, že mu to bylo připočteno, nýbrž také kvůli nám, jimž má být připočteno, kteří věříme v toho, jenž Ježíše, našeho Pána, vzkřísil z mrtvých…
Toto vše tedy nebylo napsáno jen kvůli Abrahamovi, nýbrž také kvůli nám, kteří žijeme v době milosti. Tak přichází Pavel k závěru a říká: „Věříme v Boha, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána.“ Věříme jako Abraham, že Bůh může vyvést ze smrti život.
Vzkříšení z mrtvých je důležitá pravda. Nejde přitom jen o vzkříšení mrtvých, nýbrž o to, že zemřelí jsou vzkříšení z (prostřed) mrtvých. Tak Ježíš Kristus vstal jako první z mrtvých. Také ti, kteří věří v Pána Ježíše, budou vzkříšeni z mrtvých, zatímco nevěřící ještě zůstanou ve smrti.
Je důležité dbát následujícího: V Listu Římanům je nám představen Pán Ježíš jako vzkříšený z mrtvých. Kapitola 8 mluví také o tom, že je po Boží pravici. Ale skutečnost, že věřící jsou s Ním vzkříšeni, není předmětem apoštolova pojednání v Listu Římanům, nýbrž v Listu Koloským. Zde jsme viděni jako žijící na zemi: „Bohu ale žijící v Kristu Ježíši.“ (Římanům 6,11)
Když Duch Boží říká, že Bůh vyvodí ze smrti život, pak tedy myslí na základní pravdu o vzkříšení Pána Ježíše.
Verš 25: …který byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.
Pán Ježíš vešel do smrti, aby obdržel trest za naše hříchy. To je základ našeho ospravedlnění. Pak Jej Bůh pro naše ospravedlnění vzkřísil. Požehnání tohoto ospravedlnění k nám tedy plyne skrze toho Vzkříšeného. Smrt a vzkříšení Pána Ježíše jsou dva velké základy křesťanské víry. Abychom to řekli jednoduše: Jeho smrt je základem naší záchrany a skrze Jeho vzkříšení k nám plyne požehnání Jeho výkupného díla.
Kapitola 5,1–11
Když nám ve druhém oddílu Listu Římanům byl nejprve představen Boží hněv proti hříchům člověka a následně ospravedlnění z víry, následuje nyní chvalozpěv. Každý velký oddíl Listu Římanům končí chvalozpěvem. Zde máme před sebou ten první. Vždy znovu žasneme nad strukturou, kterou má Duch Boží v tomto Listu. Je důležité, abychom nejprve poznali strukturu, abychom pak rozuměli i jednotlivostem ve verších.
V tomto chvalozpěvu jsou tři části. V každé z těchto částí se chlubíme:
To je rozdělení dané Duchem Božím v tomto obdivuhodném, velmi hluboko jdoucím a radost působícím oddílu.
Verše 1 a 2 obsahují tři důležité body:
Verš 1: Poněvadž jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,…
Vzhledem k svým hříchům jsme obdrželi nejen odpuštění, nýbrž i ospravedlnění. Odpuštění znamená, že za své hříchy už neobdržíme trest. Apoštol to neříká v Listu Římanům výslovně, ale je to obsaženo ve skutečnosti ospravedlnění. Ospravedlnění znamená, že stojíme před Bohem tak, jako kdybychom nikdy nezhřešili.
Toto se děje skrze víru, to znamená skrze víru v Boha, který Krista vzkřísil z mrtvých, jak nám to ukazuje kapitola 4,25.
Toto vzkříšení je božským svědectvím, že Jeho dílo na Golgotě zcela postačuje k našemu ospravedlnění. Tímto výkupným dílem byl dán zásadní pokoj s Bohem. To čteme v Koloským 1,20: „Učinil pokoj skrze krev svého kříže.“
Zde ale stojí: „Máme pokoj s Bohem.“ Je zapotřebí slyšet a vírou uchopit pravdu, že Ježíš Kristus skrze krev svého kříže učinil zásadní pokoj. Pak máme osobně pokoj s Bohem.
„Pokoj s Bohem“ je pokoj nebo klid svědomí – důležitá skutečnost spasení pro každého věřícího člověka. Tento pokoj je předpokladem pro šťastný život, pro účinnou službu a pro upřímné velebení. V Bibli je o něm víckrát zmínka:
V těchto všech místech jde o pokoj s Bohem, o pokoj svědomí.
Tento pokoj s Bohem jsme obdrželi „skrze našeho Pána Ježíše Krista“. Když si uvědomíme, že jsme obdrželi ospravedlnění z víry, a proto máme pokoj svědomí, pak myslíme na to, že náš Spasitel nám tento vzácný dar vydobyl na kříži. Stane se v našem srdci velkým a my budeme poutáni Jeho obdivuhodnou láskou. Z lásky byl připraven pro nás jít na soud a na smrt. To spojuje naše srdce s Ním!
Výraz „skrze našeho Pána Ježíše Krista“ se vztahuje také zpětně na první část těchto dvou veršů: Vše – ospravedlnění i pokoj s Bohem – jsme obdrželi skrze našeho Pána Ježíše Krista. Působí ale také dopředu k druhému bodu, totiž že jako ospravedlnění nyní máme vždycky k Bohu přístup „skrze našeho Pána Ježíše Krista.“
Verš 2a: …skrze něho také máme prostřednictvím víry přístup k této milosti, ve které stojíme,…
Tento přístup k Bohu je bezpodmínečná výsada všech věřících. V každé situaci, ať jsou dny světlé nebo tmavé, v každém stavu, ať je naše svědomí volné anebo žel někdy zatíženo hříchem, smíme vstupovat před Boha. Je přirozené, že očekává vyznání, jestliže se v našem životě vyskytl hřích. Pak nám odpouští a my se opět radujeme ze šťastného obecenství s Ním.
„Máme přístup k této milosti.“ Stojíme v Boží přízni, proto nás vždy přijímá v lásce a blahosklonnosti. Tato vzácná výsada je to nejvyšší, co věřící má na zemi. Smíme vždy pěstovat obecenství s tímto obdivuhodným Bohem, jenž nás se sebou samým smířil. To platí tedy pro přítomnost.
Verš 2b: …a chlubíme se v naději Boží slávy.
Nyní jde o naši budoucnost. Vejdeme do Boží slávy. Slovo naděje znamená v normálním hovorovém užívání nejistou věc. Lidé říkají: Doufám, že zítra udělám to nebo ono. Tím vyjadřujeme nejistotu. Ale v Božím slově je naděje jisté vědomí o tom, co Bůh říká. Tak také v našem verši je vyjádřena bezpečná jistota, že slíbená věc také přijde.
Výsledkem ospravedlnění je tedy, že vejdeme do Boží slávy. Budeme přivedeni v novém těle do nebe, do Boží přítomnosti, abychom tam věčně byli šťastní.
Učiníme souhrn: Pokud se týká naší minulosti: Je Bohem vyrovnána. Co se týká naší přítomnosti: Jsme Bohem plně přijati a můžeme vždy ve víře vstupovat do Jeho přítomnosti. A naše budoucnost je plně zajištěna: Vejdeme do Boží slávy.
Verš 3a: Ale nejen to, nýbrž chlubíme se také souženími,…
Soužením rozumíme cvičení a zkoušky, které Bůh klade na naši cestu. Pán nám věřícím nezaslíbil jednoduchý život. Naopak! Svým učedníkům řekl. „Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33)
Jakub k nám volá: „Pokládejte to za velikou radost, moji bratři, když upadáte do rozličných zkoušek.“ (Jak 1,2) Na cestě víry jsou těžké věci a nejde o to, abychom se z těchto trápení radovali. To by bylo blouznivé a nezdravé. „Každá kázeň se pro přítomnost nezdá být předmětem radosti, nýbrž zármutku.“ (Židům 12,11) Ano, těžkosti nás činí smutnými. Neradujeme se z nich a také se jimi nechlubíme. Avšak chlubíme se výsledkem. O to zde jde, když čteme: „Chlubíme se také souženími.“ Na těchto těžkých cestách, jimiž nás Bůh vede, by chtěl v našem životě něčeho dosáhnout.
V tomto oddílu následují tři kroky:
Verš 3b: …neboť víme, že soužení působí vytrvalost,…
a) Když prožíváme něco těžkého, je naší modlitbou a přáním, aby to Bůh hned odňal. Avšak On to vždy neudělá. Máme se učit v těžkých dnech vytrvávat u Boha. Vytrvání u Něho znamená, že přes těžkost jdeme dále v obecenství s Ním, místo abychom se proti tomu vzpouzeli.
Verš 4a: …vytrvalost ale osvědčenost,…
b) Vytrvání u Boha způsobí osvědčení nebo zkušenost. Činíme pak s Bohem zkušenosti, které bychom neudělali, kdyby v našem životě bylo vždy všecko bezproblémové.
Verše 4b a 5a: …osvědčenost ale naději; naděje ale nezahanbuje,…
c) Tato zkušenost působí naději, a to naději v Boha. V těchto okolnostech se učíme nedůvěřovat už sami sobě (= sebedůvěra), ani lidem. Celou svoji důvěru pak upíráme k Bohu. Myslíme na Davida, jenž v Žalmu 62 říká: „Jen Bohu důvěřuje tiše moje duše.“ Bůh chce souženími způsobit, abychom stále více důvěřovali už jen Jemu.
Když důvěřujeme sobě nebo lidem, pak jsme vždy zklamáni. Naděje nebo důvěra v Boha ale nezahanbuje.
Tato naděje může obsahovat ještě druhou myšlenku. Když se náš život na zemi stává těžkým, budeme se více zaměstnávat budoucností. Když se nám stále dobře daří, pak se nám na zemi docela líbí. Ale na těžké cestě jsme odpoutáváni od země a více spojeni s nebem. Apoštol tedy může vyjadřovat také tuto myšlenku: Naděje a očekávání Pána Ježíše se stávají živějšími a více zaměstnávají naše srdce, když cesta na zemi je namáhavá.
Nalézáme zde tedy tři kroky:
Verš 5b: …neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.
Boží Duch nám připomíná Boží lásku v našich srdcích. Chtěl by, abychom se z ní radovali v dobrých i těžkých dnech.
V prvním Janově listu je nám představena také Boží láska v Pánu Ježíši. Tam nám chce Boží Duch ukázat, že máme tuto lásku dávat dále. „My milujeme, protože on nás nejprve miloval.“ (1. Jana 4,19)
Zde však jde o to, že tato láska je rozlita do našich srdcí, abychom se z ní radovali a věděli, že právě v těžkých dnech jsme neseni Boží láskou. Za žádných okolností si nemusíme zoufat, neboť Bůh nás stále miluje, protože jsme Jeho děti.
Zaměstnávejme se mnoho Boží láskou! „Vylita do našich srdcí“ neznamená, že se – jak se to na první pohled možná zdá – máme dívat sami do sebe. To nám nepomůže dále. Ne, při zpytování, chápání a hledění na tuto lásku máme obracet své zraky ke kříži.
Když skutečně chceme vědět, jak velká a předivná je Boží láska k nám, pak musíme hledět ke kříži Golgoty. Tam se ji učíme poznávat!
Verše 6–8: Neboť Kristus, když jsme ještě byli bez síly, v určený čas za bezbožné zemřel. Neboť sotva někdo zemře za spravedlivého; neboť za dobrotivého by se snad ještě někdo mohl odvážit zemřít. Bůh ale dokazuje svou lásku k nám v tom, že Kristus, když jsme ještě byli hříšníci, za nás zemřel.
Boží láska byla zjevena v dání Pána Ježíše, totiž když jsme my ještě byli „bez síly“, to znamená, když jsme byli zcela bez síly, abychom žili pro Boha. „Bezbožní“ znamená, že jsme vedli život bez Boha. „Hříšníci“ konstatuje skutečnost, že jsme po celý den dělali jen zlé. „Nepřátelé“ Boží jsme byli v lhostejnosti, ve spravedlnosti skutků a v otevřeném odporu proti Němu.
Avšak krví Pána Ježíše jsme byli ospravedlněni. Obdivuhodná, božská láska se zjevila, když v nás nebylo k nalezení nic hodného lásky. Definice Boží lásky je: Bůh miluje, aniž by viděl v předmětu lásky něco lásky hodného. On nám dal Pána Ježíše.
Verše 9 a 10a: Tím více tedy, když jsme nyní ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od hněvu. Neboť jestliže my, když jsme byli nepřátelé, jsme byli s Bohem smířeni skrze smrt jeho Syna,…
Dílem vykoupení našeho Pána Ježíše jsme zachráněni před Božím hněvem. Jeho smrtí jsme byli osvobozeni od budoucího soudu, před který budou u velkého bílého trůnu jednou postaveni bezbožní lidé. Jaká myšlenka! Zaměstnává mne vždy znovu, když přemýšlím o výrazu „smrt jeho Syna“. Ano je to ten milovaný, jednorozený Syn, kterého Bůh Otec miluje od věčnosti k věčnosti! Právě tohoto Syna dal, a dal Ho na smrt. „Smrt jeho Syna“ – jak se to dotýká našich srdcí!
Verš 10b: … tak tím mnohem více, když jsme smířeni, budeme zachráněni skrze jeho život.
„Být vykoupeni skrze jeho smrt a zachráněni skrze jeho život“ vyvolalo mnoho otázek. Přitom nám může pomoci kapitola 8,33–35: „Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Bůh je, který ospravedlňuje; kdo je, který odsoudí? Kristus je to, který zemřel, ba ještě více, který byl také vzkříšen, který je také na pravici Boží, který se také pro nás uplatňuje. Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“
Náš Pán Ježíš je nyní v nebi, ale nezapomněl na nás. Žije tam a je pro nás činný z nebe. Neopustí a nezanedbá nás. To je sice téma Listu Židům. Ale myslím si, že druhá část 10. verše nám zde představuje činnost našeho velkého Nejvyššího kněze v nebi, jenž se s námi zaměstnává a pomáhá nám, abychom v životě zde na této zemi nezoufali. Budeme skrze všechny těžkosti až k cíli zachráněni Jeho životem, a to kvůli Jeho činnosti pro nás v nebi.
Je důležité pochopit, jaký myšlenkový krok apoštol nyní činí: Přichází od daru k Dárci.
Když své ženě přinesu květiny, udělám jí velkou radost. Předání kytice květin probíhá vždy podle stejného vzoru: Přijdu domů a nejprve ukrývám květiny za zády, abych jí je pak dal do náruče. Rychle hledá vhodnou vázu, naaranžuje do ní květiny a raduje se z krásné kytice. Tak se zaměstnává dárkem. Já stojím vedle a čekám, až přijde od daru k dárci, až se obrátí ke mně. To trochu ilustruje verš 11.
Verš 11a: Ne ale jenom to, nýbrž chlubíme se také Bohem…
„Ne ale jenom to.“ Je tu ještě něco vyššího než dar, a to je Dárce, to je Bůh sám. „Chlubíme se také Bohem.“
Když mnoho učedníků Pána Ježíše odešlo, zeptal se dvanácti: „Chcete snad i vy odejít?“ (Jan 6,67) Petrovu odpověď známe dobře, avšak většinou je citována jen její polovina. Je to škoda. Neboť druhá polovina toho, co Petr říká, je vyšší než ta první. Nejprve říká: „Pane, ke komu máme jít? Ty máš slova věčného života.“ Tím má na mysli: Zůstaneme u Tebe, protože Ty nám máš co dát. Pak k tomu připojuje: „My jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ To znamená: Zůstaneme u Tebe, protože Ty jsi taková vzácná Osoba. Pán dává nejen vzácné dárky, nýbrž On je nadto vzácná Osoba. To nám ukazuje, co před námi stojí v 11. verši: U Boha jsme šťastni nejen proto, že nám tolik dává, nýbrž protože On je tak předivný, milostivý, milující Bůh.
V Janu 20 se Marie Magdaléna setkává s Pánem u prázdného hrobu. On jí pak dává úkol, aby Jeho bratrům něco sdělila. „Jdi k mým bratřím a řekni jim: Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu. Marie Magdaléna jde a zvěstuje učedníkům, že viděla Pána“ – to jí bylo to nejdůležitější – „a že jí toto řekl.“ Marie Magdaléna poznala to vyšší, Osobu Pána Ježíše. Vznešené je přirozeně také sdělení, které obdržela od Ježíše Krista.
Verš 11b: …skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní obdrželi smíření.
Boha známe skrze našeho Pána Ježíše Krista. On nás vykoupil, ale také nás uschopnil vidět Boha. „Kdo mne viděl, viděl Otce.“ – „Jednorozený Syn, který je v lůnu Otce, ten nám jej oznámil.“ (Jan 14,9; 1,18) Skrze Něho smíme znát Boha. Na kříži Golgoty byla představena celá míra slávy tohoto obdivuhodného Boha. Myslíme na slova v Janu 13,31, kde Pán Ježíš vzhledem ke své smrti na kříži říká: „Nyní je Syn člověka oslaven.“ Myslel tím: Nyní, na kříži Golgoty, bude na světlo postavena celá slavná míra mé Osoby. Pak pokračuje: „A Bůh je oslaven v něm.“
Ano skutečně, v obětní smrti Pána Ježíše vidíme celou míru Boží slávy:
„Chlubíme se Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“
Souhrnně můžeme říci: Odpuštění hříchů a ospravedlnění jsou velké skutečnosti spasení. Ukazují nám bohatství Boží milosti, ale také Boží velikost.