Verše 1–6. Ztroskotanci se dověděli, že uvázli na ostrově Melita. Domorodci jim prokazovali neobyčejnou přívětivost a zapálili oheň. Pavel, který se opět prokázal být praktickým mužem, ihned také pomáhal sbírat dřevo na oheň. Avšak tu vyjel ze sebrané otýpky roští had a uštkl ho do ruky.
Reakce domorodců ukazuje, v jakém uctívání bohů žili. Z toho, co se stalo, soudili, že Pavel musí být vrah. Ačkoli byl zachráněn z okruhu boha moře Neptuna, Dike, bohyně práva a pomsty, ho nenechá žít. Apoštol ale věděl, že nezemře na tomto ostrově, neboť ještě nedosáhl Říma a ještě se neukázal před císařem, což mu Bůh slíbil. Tak prostě setřásl hada do ohně a zůstal bez úhony (Marek 16,18). Podobně jako kdysi v Lystře (kapitola 14,11–15) upadli lidé nyní do druhého extrému a považovali Pavla za boha. – Tímto divem prokázal Bůh zachráněným ztroskotancům a obyvatelům ostrova, že Pavel je Jeho služebník a že On ho vybavil mocí shůry.
Had ale připomíná satana, který by nejraději služebníky Pána vyřadil a zabránil Božímu dílu. To, že je sklepán do ohně, ukazuje na konečné určení satanovo: ohnivé jezero (Zjevení 20,10).
Verše 7–16. Není nám sděleno, proč se čelní představitel ostrovanů vůči Pavlovi a jeho průvodcům zachoval tak přívětivě. Máme ale dojem, že Pavel jako služebník Pána nezůstal domorodcům na ostrově nic dlužný. Nejprve se zaměstnával Publiovým nemocným otcem a uzdravil ho. Potom byli uzdraveni také ostatní nemocní na ostrově. Jak krásná je vděčnost, kterou toto Boží působení vyvolalo! Ztroskotanci, kteří ztratili všechno, byli při odjezdu opatřeni vším potřebným. Neukazuje se v tom také dobrotivá Boží péče o Jeho lid?
Po přezimování na ostrově pokračoval setník Julius se svými vězni v cestě do Říma. Nejprve jeli lodí přes Syrakusy, Regium až do Puteoli v Neapolském zálivu. Odtud šli pěšky dále až do Říma. V Puteoli našel Pavel a jeho dva průvodci věřící, u nichž směli zůstat sedm dní.
Zpráva o apoštolově příchodu už pronikla do Říma, neboť bratři z hlavního města jim šli vstříc. Jaká to pro něho byla radost! Děkoval Bohu za to, že ho přes všechno provedl až do Říma a vzhledem k nejistotě, která byla před ním, nabyl dobré mysli. Tito bratři z Říma se nestyděli za Pavlovo uvěznění a byli pro něho svým jednáním povzbuzením (srovnej s 2. Timoteovi 1,16.17).
Verše 17–22. Volnost, které se Pavel jako vězeň těšil (verše 16 a 30), asi souvisela s jeho římským občanstvím. Nezůstal nečinným, nýbrž využil své možnosti také k tomu, aby přijímal návštěvy.
Jak byl na svých misijních cestách zvyklý, vyhledal také zde v Římě nejprve kontakt se Židy, svými krajany. Asi tři roky předtím napsal svůj Dopis věřícím v Římě. V něm řekl: „Žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratří svých, příbuzných svých podle těla.“ Tak velká byla jeho láska k Židům. A znamenalo to pro něho hlubokou bolest, že odmítli Pána Ježíše Krista jako svého Mesiáše.
Nyní představil svým bratrům podle těla v Římě důvod svého uvěznění. Ačkoli jim dosvědčoval svoji nevinu, nebyla to při tomto rozhovoru jeho hlavní myšlenka. Šlo mu o to, aby také těmto Židům představil Ježíše Krista jako toho pravého Mesiáše, ale také jako jejich Zachránce.
V té chvíli nebyli Židé v Římě žádným způsobem předem něčím zatíženi. Ale o křesťanství slyšeli. Věděli také, že názory o tom se liší – nejen mezi Židy, ale také mezi pohany. Pravé křesťanství nikdy populární nebylo a nikdy nebude. Zařezává se příliš hluboko do jádra naší lidské povahy.
Jako Židé považovali tento nový proud za nějakou sektu uvnitř židovství. Nebyli neochotní dovědět se o tom od Pavla něco bližšího.
Verše 23–31. Krátký čas poté došlo k dlouhému rozhovoru v bytě, kde Pavel jako vězeň bydlel: od časného rána až do večera. Pavel si dal práci, aby svým posluchačům vyložil pravdu, aby svědčil o Božím království a aby je pomocí Starého zákona přesvědčil o Ježíšovi. Protože však to, co slyšeli, neodpovídalo jejich židovským představám, bylo přesvědčeno jen několik z nich, ale ostatní nevěřili. Nejednotní mezi sebou opustili Pavla.
V tomto odmítnutí poselství o Ježíši Kristu viděl Pavel naplnění Izaiášova proroctví (kapitola 6,9.10). Zdá se, že zde došlo ke konečné roztržce mezi Pavlem a jeho nevěřícími krajany, neboť ti nechtěli věřit. Dveře, které Židé sami zavřeli, se staly otevřenými dveřmi pro národy.
Pavel zůstal celé dva roky jako vězeň ve svém najatém domě. Kolik lidí v této době uslyšelo radostné poselství o Pánu Ježíši Kristu, Spasiteli světa, ukáže jednou věčnost. Tento dům byl jistě místem požehnání pro věřící i nevěřící, a jistě také pro vojáky, kteří ho museli hlídat (srovnej s Filipským 1,13.14). V té době apoštol napsal také Dopisy Efezským, Koloským, Filipským a Filemonovi.
Kniha Skutků apoštolů končí náhle. Neslyšíme nic o procesu proti Pavlovi, a jak skončil, také nic o jeho další službě a konci jeho života. Skutky apoštolů končí vlastně poselstvím, které Pavel zvěstoval: o Božím království a věcech, které se týkají Pána Ježíše Krista; neboť obsah poselství a úkol nést je „až do končin země“ zůstaly také po odchodu apoštolů.